Jak se snažím vycházet se svou novou kuchyní

Příjemným důsledkem stěhování do nového bytu je skutečnost, že mám zcela nově vybavenou kuchyň. Tedy nejen kuchyňskou linku, ale prakticky i veškeré přístroje. Nemůžu si stěžovat, to ne. Vše jsem si vybírala sama a snažila jsem se zhodnotit mnohaletou zkušenost s vybavením kuchyně. Samozřejmě jsem chtěla něco nového, moderního, pěkného. Ale místy jsem zůstávala i při zemi a uvědomovala si, že "velké" vaření a pečení  bude po migraci dospělých synů do svých vlastních hnízd spíše mimořádnou záležitostí.

O své nové kuchyni a jejím vybavení jsem měla možnost dlouhou dobu přemýšlet, protože můj muž se odmítal do bytu, který jsme zakoupili, přestěhovat. Důvody nechci rozebírat, to není podstatné. Jen chci zdůraznit, že moje přemýšlení o nové kuchyni trvalo téměř pět let. Samozřejmě jsem se inspirovala obrázky nádherných kuchyní, navštěvovala kuchyňská studia a kochala se tím, co je nového. Ale v duchu jsem věděla, že moje kuchyňka bude malá a bude velký problém tam dostat vše, co potřebuji. Podařilo se mi prosadit a zrealizovat mírné zvětšení prostoru pro kuchyňskou linku, a to spojením kuchyně se sousedním pokojem a odstraněním zbytečné chodbičky. Výsledkem je, že mám v kuchyni vše, co potřebuji. Dřez i myčku hned vedle dřezu, indukční varnou desku, mikrovlnku, troubu, ledničku

Indukční varná deska nahradila původní plynový sporák, nebylo to až tak jednoduché, protože se v rámci rekonstrukce muselo udělat nové elektrické připojení. Počítala jsem s tím, že budu potřebovat nové hrnce, ale nepočítala jsem s tím, že "vybouchne" také sada mých pánví. Z mého původního vybavení nebyla na indukci použitelná ani jediná. Bohužel jsem při výběru indukční desky netušila, že ne každý hrnec, který je vhodný pro indukci, je také vhodný pro mou indukční desku. Ač jsem vybírala vybavení kuchyně v kuchyňském studiu, nikdo mě neupozornil, že velikost varných zón limituje i velikost používaných nádob. Abyste mi rozuměli - varné zóny mám dostatečně velké, ale v malém, ač indukčním hrnci neuvařím. Prostě proto, že jeho průměr je menší, než jaký moje nejmenší varná zóna zvládne. Dalším překvápkem bylo ovládání varné desky. Nevadí mi, že je dotekové, ale vadí mi, že i mé relativně malé ženské ruce mají občas problém strefit to správné malé místečko na desce, kterým se ovládají jednotlivé varné zóny. Ani si nechci představit, jak se to obsluhuje pořádnou mužskou tlapou.

Vaření na indukci mě zatím stále překvapuje. I pozitivně. Už jsem si zvykla, že vše se vaří mnohem rychleji, takže přehodnocuji své návyky z minulosti a zkracuji naučené doby přípravy. Metodou pokus/omyl  ladím výkon pro různé kuchařské postupy. Není to nijak obtížné, jen to chce trochu trpělivosti a neodbíhat od vaření. Další výhodou je skutečnost, že pokud právě nevařím, lze plochu indukční desky použít k odkládání. V malém prostoru se hodí každý kousek místa.

I nová horkovzdušná trouba má své pro a proti. U té jsem "neodolala" a přečetla si dokonce i návod. Nikoliv dopředu, ale v okamžiku, kdy začala vydávat nezvykle silné zvukové signály. Hledala jsem, jak hlasitost zeslabit. Naštěstí to lze, nalezla jsem to na straně 13. Postupně se mi podařilo zvládnout všechny základní funkce, ale uvědomila jsem si, že u tohoto výrobku je jasně vidět, že méně, je někdy více. Obsluha trouby je totiž možná dvojím způsobem - pomocí dvou otočných knoflíků nebo na dotykovém displeji. A navíc lze obojí kombinovat. Lahůdkou je vypínání trouby, je třeba zručný dvojhmat na dotykové ploše. Naštěstí trouba peče výborně, prošla již testem vánočního cukroví, takže jí pro mě neintuitivní obsluhu odpouštím. Nakonec to možná nebude ani v té troubě... A slibuji, že se ostatní funkce doučím, až to budu někdy potřebovat.

Poslední lahůdkou byl nový odsavač par. Elegantní, v klidu téměř neviditelný, protože je zasunutý pod skříňku. Jen jsem nemohla najít, kde se vlastně zapíná, aby začal fungovat. Potupně jsem dvakrát přečetla návod, ale tuto maličkost jsem nikde nenašla. Až když se valila pára z hrnce, intuitivně jsem za něj zatáhla a ejhle, zatáhnutím se odsavač par najednou zapnul. To byl můj největší objev v mé nové kuchyni!

Stěhování

Nikdy se mi nechtělo věřit tomu, že stěhovat se je horší než vyhořet. Teď, zmožená únavou a obklopená 18 krabicemi od banánů, které jsou plné knih, map a dalších důležitých věcí si připadám absolutně zničeně. Ale stále sama sebe přesvědčuji, že to musím zvládnout.

Obdařena věkem, kdy již mohu některé věci považovat za dobře poznané a vícekrát prožité na vlastní kůži, si dovoluji tvrdit, že čím je člověk starší, tím je stěhovánī horší. To sice není žádná převratná myšlenka, ale když to člověk prožívá, nezbývá mu než souhlasit. Moje první stěhování v životě si skoro nepamatuji. Bylo mi kolem tří let a stěhovala jsem se s rodiči do nového bytu na jednom pardubickém sídlišti. Bylo to v době, kdy se byty ještě pracujícím přidělovaly podle pořadníku a zásluh. A v době, kdy  panelák bylo u nás slovo neznámé. Pamatuji si prázdné  velké bílé místnosti plné světla. V době prvních pětiletek se sídliště budovala podle sovětského vzoru, naštěstí první etapa výstavby domů podle sovětského vzoru s malými okny a reliéfy pracujících na fasádách byla již překonána. Na tehdejší dobu to byl velmi pěkný, moderní byt s ústředním topením, teplou vodou a kuchyňskou linkou. A s výhledem do zeleně. Prožila jsem v něm přes dvacet let svého života.

Moje první vlastní stěhování nastalo krátce před svatbou. A bylo hříšně jednoduché. Měla jsem pouze šicí stroj, fotoaparát a zvětšovacī přístroj, krabici knížek a kufr s oblečením. Přesunula  jsem se jen z Pardubic do Hradce Králové. Rychle, bez problémů a s nadšením. Jako jedni z mála mladých a bezdětných manželů jsme měli svůj družstevní byt v paneláku, pro změnu na hradeckém sídlišti. Když do něj přibyly dvě děti, zdál se nám menší a menší, a tak jsme usilovně začali hledat nějaký větší. Trvalo to skoro tři roky, než se to podařilo. Vyměnili jsme družstevní 2+1 za větší 3+1 byt v centru Hradce Králové.

    

Byt o ploše více než 100 m2 v prvorepublikové domě však byl v dost zanedbaném stavu. Na první měsíce jeho užívánī jsme naše malé děti umístili u babiček, nábytek do garáže  a věnovali se jeho rekonstrukci. Částečně sami, s pomocí rodiny a známých a občas i s podporou tehdy vzácných řemeslníků. To jsme ještě netušili, že tento byt se stane naším domovem na více než 30 let. Během této doby jsme jej jako rodina slušně zabydleli. Prožili jsme v něm významný kus života. Synové postupně dospěli a vylétli z hnízda. V dříve rušném bytě jsme se pomalu začínali hledat, a tak postupně nazrávalo řešení najít si jiný, menší a vlastní byt "na stará" kolena. Náš starý dobrý prvorepublikový dům byl totiž  v restituci vrácen původním majitelům, kteří se navíc mezi sebou za několik let nebyli schopni dohodnout. Dům začal chátrat víc a víc, náklady pro změnu zase rostly. Dům se pomalu začal vyprazdňovat.  A teď ho opouštíme i my...

Při psaní tohoto příspěvku trávíme ve starém bytě prakticky poslední víkendové ráno. Poslední klidné chvíle, než se rozběhne každodenní proces nekonečných příprav na stěhování. Máme za sebou rekonstrukci svého dalšího, tentokrát už vlastního bytu, na kterou jsme vyplácali značnou část úspor. A řešíme hlavně, co si vezmeme z té spousty věcí, které jsme za posledních 30 let nastřádali a jak se rychle a efektivně zbavíme toho zbytku. Kdybych to na vlastní oči neviděla, nikdy bych tomu nevěřila, že člověk může nashromáždit tolik věcí! A skoro u každé z nich mi naskočí její příběh. 

Než jsem se pustila do psaní tohoto odstavce, uplynuly dva dlouhé týdny naplněné usilovným zabydlováním. Náš nový byt je hezký, světlý a nově zrekonstrovaný, ale o více než 30 m2 menší. Na nové prostředí jsem si sice již zvykla, ale občas měpřadne pocit stísněnosti. Zejména v koupelně malé jako dlaň, kde je všechno spočítáno na centimetry, mám občas pocit, jako bych se nemohla nadechnout. Nebo v kuchyni, kde jsem se musela poprat s novými spotřebiči, postupně poznávám, že je třeba změnit zaběhnutou rutinu. Indukční sporák obecně vaří rychleji, a tak mě neustále překvapuje. Horko vzdušná trouba peče také odlišně, navíc se se mnou snaží komunikovat občasným pípáním a blikáním displeje. Prostě začala další etapa mého života a je třeba ji plnohodnotně prožít.

Jak se mi houby vyhýbaji

 Houby, to je. v tomto období aktuální téma. Jsem pouze radostný houbař, nikoliv ten usilovný. Když slyším, že by mohly růst, zajdu do svého známého lesa a zkusím to. Když něco najdu, tak to zpracuji. Když ne, tak se v pohodě projdu lesem a je mi jedno, že se vracím s prázdnou. Nejezdím za houbami kilometry do zaručených míst, ani nevstávám brzy ráno, abych byla v lese první. Stačí mi pár radostných okamžiků, kdy spatřím nádhernou hnědou hlavičku, kterou přede mnou ještě nikdo neviděl. Sbírám klasické houby českých lesů - hříbky, kozáky, křemenáče, klouzky, ryzce, suchohřiby,  babky i hřiby kováře. Na jiné druhy si netroufám, nejsem odborník ani hazardér se zdravím své rodiny.

Letos se mi však houby dost intenzivně vyhýbaly. Musím se přiznat, že jsem zatím nenašla ani jednu. Koncem srpna jsem provedla pár pokusů odskočit si do lesa pro houby alespoň do polévky. Domácí bramboračka s čerstvými houbami je pro mě pohlazení pro duši, vzpomínka na dětství. Nenašla jsem nic. Asi jsem byla ve špatném lese. Do jiného než do toho, co mám hned za chatou, jsem se zatím nedostala. Ale není třeba zoufat, podzim je ještě před námi. Teď v polovině září nosí lidé plné košíky, snad i na mě čeká nějaké to houbové potěšení. 

Samozřejmě k houbovému tématu připojím radu, že je třeba sbírat pouze houby zdravé, pevné, nepoškozené. Ostatní v klidu ponecháme v lese. I ty přezrálé, rozměklé a trošku nahnilé. Nestačí je vykrojit, jsou napadené celé. Nemusíme pak přemýšlet o to, zda jsou babky napadené plísní nedohub a jak jsou škodlivé pro naše zdraví.

Houby jsou jistě nejlepší čerstvé, a tak je konzumujeme co nejdříve. Stačí z nich udělat klasickou smaženici nebo dobrý houbový guláš. Velké a pevné lze pokrájet na plátky, obalit v těstíčku nebo v trojobalu a usmažit.  Pokud náhodou najdete větší množství hub, než jste schopni spotřebovat v čerstvém stavu, je třeba je zpracovat a uskladnit. Pokud máte vlastní postupy na zpracování hub ověřené dlouholetou praxí , napište mi o nich. A pro ty ostatní je tu alespoň pár námětů jak naložit s přebytkem hub.

Já houby nejčastěji suším.  Nejvhodnější na sušenī jsou ty hřibovité, pevné, zdravé. Očistíme je, pokrájíme na tenké plátky a rozložíme na papír na pečení ( nikoliv na noviny). Po prvním zaschnutí je můžeme dosušit na teplém radiátoru nebo v troubě. Pro uložení jsou vhodné třeba sklenice s víčkem, kde houby vydrží velmi dlouho. 

Další možností je zmrazení hub. Očištěné houby pokrájíme na kousky, krátce je povaříme v horké vodě a zcedíme. Dobře okapané rozdělíme na tak velké dávky, abychom jednu spotřebovali najednou. Uložíme do plastových krabiček (třeba po rajčatech) nebo do mikroténových sáčků a dáme zmrazit.

Máte své oblíbené postupy na konzervování hub? Podělte se s ostatními.

Zaklínadla v kuchyni - vejce

V receptech se často používají k popisu některých činností ustálená spojení slov. Pracovně je nazývám zaklínadla, protože ne každý začátečník v kuchyni jim dobře rozumí. Význam několika z nich se pokusím podrobněji popsat. 

Připravovat nad párou - toto "zaklínadlo" se často objevuje u receptů na různé krémy,  polevy či omáčky. Opravdu je důležité, tento pokyn dodržet. Jde vlastně o to, že zdroj tepla je nepřímý, slabší a působí stejnoměrně. A také nemůže dojít k připálení. Nemáme-li žádné speciální vybavení, použijeme dva kastrolky. Jeden větší, do kterého dáme vodu a postavíme na zdroj tepla. Druhý menší, ale měl by se uchy zachytit o větší kastrol a jeho dno by se nemělo dotýkat hladiny vody. Tak skutečně "vaříme" nad párou. Jistě existují i další způsoby a vychytávky. Pokud se chcete podělit o ten svůj, použijte komentář k tomuto příspěvku. 

Ušlehat tuhý sníh z bílků - to je "zaklínadlo" řady receptů na moučníky. Od té doby, co jednoduché recepty propaguje Láďa Hruška v hlavním zpravodajství jedné z televizních stanic, je dost zřejmé jak "na to" a hlavně jaký má být výsledek. Tak jen zopakuji, co se osvědčilo právě mně. Bílky musíme od žloutků kompletně oddělit, nesmí tedy obsahovat ani kousíček žloutku! Jak na úspěšné oddělení bílku a žloutku, popisuji níže. Vejce jsou samozřejmě před použitím uskladněné v ledničce, takže vejce jsou chladná. V některých receptech se vejce "nastavují" vodou.  Bílky vždy studenou, žloutky vždy horkou. Vody však maximálně jedna lžíce na jeden bílek a jedna na žloutek.  Ke šlehání používám jednoduché elektrické šlehací metly a stále stejnou vyšší nádobu z tvrdého plastu. Tu jsem si vyhradila na šlehání bílků a  prakticky ji nepoužívám k ničemu jinému. Tímto zvykem eliminuji výskyt případných zbytků mastnoty v nádobě. Z počátku šlehám asi na poloviční výkon, později na plný výkon. A hlavně šlehám trpělivě a opravdu tak dlouho, až se sníh po obrácení nádoby dnem vzhůru ani nepohne. To je úplně to nejdůležitější. Málo tuhý sníh dokáže pokazit kde jakou buchtu!

Tam, kde se připravuje tuhý sníh, se často objevuje další požadavek - utřít tuk s cukrem a postupně přidávat žloutky. Tuk si pokrájíme do misky a necháme trochu změknout při pokojové teplotě. Nemá cenu bojovat s tukem, který jsme právě vyndali z lednice. Zatím si oddělíme žloutky, pokud zůstávají neporušené, můžeme dát všechny do jednoho hrnečku. Ke změklému tuku přidáme cukr uvedený v receptu, tedy cukr moučkový nebo krupicový. Obě suroviny třeme vařečkou. Trpělivě, nejlépe v sedě a u televize. Tření nějakou chvíli trvá (asi 10 až 15 minut), při televizi se dá lépe dosáhnout kýžený výsledek. Ke konci tření přidáme postupně žloutky. Vždy jeden jakoby odlijeme z hrnečku a zatřeme do hmoty. A pak teprve další. Výsledná hmota je hladká, bez krupiček cukru, relativně hustá  a jakoby nadýchaná. 

 Pozor, proces tření nelze nahradit tím, že dáme suroviny do šlehače!

Požadavek na vytření plechu či formy tukem a vysypání moukou v dnešní době již není tak striktní. Řada receptů pochází z doby, kdy jiná možnost prakticky neexistovala. Dnes je ale možné dát na dno plechu papír na pečení, a ten zajistí, že se moučník dobře oddělí od plechu. Formy mívají uvnitř často nepřilnavý povrch, takže se vytírat nemusí nebo se jen lehce vystříknou olejem ve spreji. A u silikonových forem tento požadavek vůbec neřešíme. Pokud však pečete bez těchto moderních vymožeností, stačí vzít kousíček másla nebo jiného tuku asi tak o velikosti čajové lžičky a plech nebo formu jím systematicky lehce vytřít. Systematicky je myšleno tak, že ani kousek plechu nevynecháte. Vrstvička tuku je tenká, stačí místo lehce přejet. Kvalitu své práce uvidíte hned po vysypání moukou. V místech, kterých se tuk nedotkl,  se mouka nepřichytí. Nedokonalou práci však neopravujte, bylo by to jen horší.

Nejčastěji se tápe v tom, kdy je moučník vlastně hotový. I když je v receptu uvedena teplota, při které se má péct a doba pečení, berte tento údaj jako orientační. Napoví vám to, zda se moučník peče při vyšší nebo spíše nižší teplotě a zda dlouho či jen krátce. Právě vaše trouba však může péct trochu jinak, a proto je třeba moučník při pečení sledovat. Samozřejmě hlavně přes okénko, neboť časté otvírání dvířek trouby vétšinou moučníkům nesvědčí a může zhatit výsledek. U řady moučníků vytušíte, že by mohlo být hotovo, podle jejich barvy a vzhledu. Krásně nadýchané a dozlatova upečené buchty pozná snad každý. U některých druhů moučníků se však barva tak výrazně nemění. Jedoduchou pomůckou je sledování okrajů moučníku. Pokud se oddělují od plechu či formy a třeba o trochu změní barvu, je to opět zřejmý signál, že se blíží konec. U vyšších moučníků (například bábovek) si můžeme ověřit stav uvnitř zapíchnutím ostré špejle. Po vyjmutí ji přejedeme prstem. Když je suchá, je upečeno. Samozřejmě existují i takové recepty, které vyžadují při pečení vystřídat více teplot a dodržovat některé specifické postupy. Jde například o přípravu odpalovaného těsta (na začátku pečení se nesmí otvírat trouba), nebo o přípravu moučníků z tvarohového těsta, které se pečou dlouhou dobu při nižší teplotě.

Zaklínadla v kuchyni - droždí

Tento příspěvek může být užitečný těm, kteří mají zatím málo zkušeností v kuchyni a občas jim není jasné, co se pod některými ustálenými spojeními přesně skrývá. Nevíte ještě o čem bude dnes řeč?  Nebo si myslíte, že nic takového neexistuje?  Jistě jste mnohokrát slyšeli: "Necháme vzejít kvásek" nebo "Odzkoušíme špejlí, zda je moučník již upečený" či "Vaříme nad párou". Pokud je vám vše jasné, nemusíte číst dál. Nebo můžete konfrontovat můj výklad se svými zkušenostmi.

Začneme zaklínadly kolem kvasnic neboli droždí. Pokud nebude výslovně uvedeno jinak,  jde vždy o čerstvé droždí nikoliv sušené. Prodává se běžně ve formě kostek o váze 42 g ve stříbrně šedém aluminiovém obalu. Někde lze ještě koupit droždí na váhu, v tomto případě se odkrajují kousky droždí z velkého kusu. Důležité je u droždí slovo  "čerstvé". Droždí by mělo krásně vonět, nemělo by být oschlé ani zahnědlé. Nejlepší je koupit droždí těsně před použitím a pokud jen trochu pochybujeme o jeho kvalitě, kterou si můžeme ověřit až po rozbalení, tak ho radši nepoužijeme. A teď co se skrývá pod ustáleným spojením "připravíme kvásek". Nejběžnější je použít na přípravu  vlahé mléko. Mléko vytažené z ledničky tedy zahřejeme asi na teplotu lidského těla, pozor, ne více! Při zahřívání v něm rozpustíme kostku cukru (nebo rovnou lžičku). Do 100 ml vlahého mléka rozdrobíme příslušné množství čerstvého droždí. Necháme v klidu stát v teplé místnosti až rozdrobené droždí vyplave na povrch a zvětší svůj  objem.  Trvá to asi pět až deset minut. Tím je kvásek připravený k použití. Existují i jiné postupy při přípravě kvásku, ale já preferuji tento. Pokud se stane, že droždí nevyplave na povrch ani nezvětší svůj objem, doporučuji ho nepoužít, protože by se s velkou pravděpodobností nepovedl celý moučník. Cena kvasnic je nižší než cena ostatních surovin. A pro úplnost - použité mléko je část mléka potřebná na recept.

Připravený kvásek se většinou přidává k surovinám na těsto. Zejména k mouce, která by měla být prosátá přes síto a měla by mít teplotu místnosti. Mouka se prosívá proto, aby se provzdušnila. Těsto pak lépe vykyne.  Další spojení objevující se v receptech je "vymícháme hladké těsto". Rozumí se tím tak usilovné nadlehčováni surovin spojených v těsto vařečkou, až vznikne těsto na povrchu (i uvnitř) opravdu sametově hladké a navíc lesklé. Ideálně by měly při vymíchávání těsta občas vznikat na povrchu bubliny. Při ručním vymíchávání těsta dospívám k bublinám je výjimečně, ale občas se daří je vyrobit při přípravě těsta v pekárně. Hotové těsto přikryjeme utěrkou a necháme kynout v teplé místnosti. Těsto by mělo během kynutí zdvojnásobit svůj objem.

Pro dnešek posledním ustáleným spojením je "těsto zpracujeme na lehce pomoučeném vále". Prakticky to znamená, že vál poprášíme asi dvěma lžícemi hladké mouky.  Těsto se pak na vál nelepí. Toto spojení možná časem upadne v zapomnění, protože rozměrné dřevěné vály na zpracování těsta se používají stále méně a nahrazují se třeba silikonovými podložkami.

Údržba těla a duše

Nadpis tentokrát není až tak nadnesený, půjde opravdu o zamyšlení na toto téma. Raný seniorský věk u mě vedl k pozorovatelnému u zklidnění. Ovšem ne až tak daleko, abych po obědě znavena usínala na gauči, jak činili mí rodiče. Mé zklidnění spočívá spíše v jakési vnitřní vyrovnanosti a smíření se s tím, co nemohu vlastními silami změnit. A i když zatím chodím pravidelně do práce, mám pocit, že se pomalu stávám pánem času. Poté, co děti vylétly z hnízda (a ještě nemají vlastní děti), mám mnohem více času pro sebe. pro své koníčky a realizaci svých snů a přání.

Moje přání nejsou nijak veliká a není až tak náročné je uspokojit. Během letošního jara se mi podařilo konečně osázet květinové záhony tak, aby stálo něco kvetlo a byla radost pohledět na barevné kombinace květů.  Pouze jeden ze záhonů jsem věnovala bylinkám a troše zeleniny. A protože je vždycky co zlepšovat, pomalu ve mně uzrávají plány na další rok. Chtěla bych zkusit pěstovat hortenzie a znovu vysázet pár lilií. Přes poslední teplou zimu mi záhadně zmizely ze záhonu. Podezírám hryzce. 

Letošní léto je pro mě létem natírání. Díky slušnému počasí se mi již podařilo obnovit nátěry dřevěných částí chaty a pokračuji drobnějšími nátěry vybavení. Tato činnost mě kupodivu uspokojuje. Je klidná, monotónní, mysl se při ní může toulat kdekoliv. A výsledek je vidět hned. Technologie natírání není nijak náročná, více úsilí než vlastní nátěr vyžaduje příprava podkladu před natíráním. Hlavně odstraňování původního nátěru.  A také určitá trpělivost při olepování okrajů papírovou lepicí páskou. Ale vyplatí se to. Okraje barvy jsou rovné jako když střelí. 

Při těchto činnostech si na své přijde jak duše, tak i tělo. Tělo se třeba při natírání nebo péči o zahrádku dostává do nejroztodivnějších poloh. Od stoje na špičkách na štaflích až do podřepu či kleku.  Zvedá různě těžká břemena a používá rozmanité nástroje. Každodenní rozmotávání a opětné smotání zahradní hadice bylo pro mě zpočátku velkým dobrodružstvím.  Sice vím, že existují moderní hadice, které se snadno navíjejí na cívku umístěnou na vozíku nebo hadice smršťovací, dle inzerátů na internetu geniální. Ale co naplat, když na naší zahradě se prostě zalévá klasickou hadicí. Po mnoha pokusech již umím hadici a rozprašovač použít bezpečně a bez zmáčení. Časem jsem přišla na to, že pokud je na obou koncích uvolněná hadice, voda z ní vyteče po chvíli sama. Na zemi se dá pohodlně smotat, svázat a zavěsit, aby nepřekážela a nerozmotávala se. 

Posledních deset let je pravidelnou  každoroční součástí mého života týdenní pobyt spojený s rehabilitačním cvičením s prvky jógy. I když jsou dvě hodiny cvičení denně tou nejdůležitější součástí pobytu, svou roli hraje i výměna zkušeností s mými vrstevnicemi. Stačí jen pozorně poslouchat a být upřímná sama k sobě i k ostatním. Životní situace jsou u všech dost podobné a s drobnými obměnami se stále opakují. Bohužel i tak člověka většinou překvapí. Po týdenním pobytu se loučím osvěžena a s poznáním, že jsem součástí určitého koloběhu. Ale zůstává na mě, zda vidím sklenici poloprázdnou nebo poloplnou.

Jak dělám fotografie do České hospodyňky?

Odpověď je jednoduchá. Uvařím, vyfotím a někdo to sní.

Vím, že moje fotografie nejsou profesionální. Ostatně i mé stránky jsou čistě amatérské a vznikly spojením několika věcí, které trochu umím. Fotografuji od dětství a vždycky mě vzrušovalo čekání na to, jak bude fotografie vypadat. Jako dítě jsem musela dlouho čekat na výsledek jednoho stisku spouště a vlastně i jednoho fotografického pokusu. Ve fotoaparátu byl založen film s určitým počtem obrázků, a teprve když se celý nafotil, opatrně se vyjmul a odnesl do sběrny. A když se zadařilo, přinesl si člověk za pár dní a pár korun pár černobílých obrázků. Dnes jsou to pro mě vzácné snímky z dětství, které jsou vzorně nalepené a popsané v albu. 

Mým prvním osobním fotoaparátem byla poloautomat značky Minolta. Koupila jsem si ho za první výplatu v roce 1977. Do ní se používal kinofilm, obrázků z jednoho filmu bylo už víc. Provázela mě hezkou řádku let mého života, pamatuje hodně dovolených a výletů. Ale hlavně s ní jsem zachytila spoustu důležitých okamžiků ze života mých dětí a mé rodiny. A v této době jsem si začala vyvolávat filmy a dělat fotografie sama. Výměnou běžné žárovky za červenou jsem si občas naši koupelnu přeměnila na fotografickou laboratoř a snažila se vyrobit co nejlepší obrázky. Když se zrovna nenašel nikdo, kdo by mi pohlídal děti, rády u vyvolávání fotografií asistovaly. Sedávaly potmě na stoličce u misek s vývojkou a ustalovač a sledovaly vznik fotografií. Těch mám z té doby spoustu, jsou vzorně srovnané v krabičkách nebo v tématických albech. A málokdy má někdo chuť se jimi probírat.

Na přelomu tisíciletí jsem rychle podlehla nové vášni - digitální fotografii. Byla jsem nadšena
možností stisknout spoušť a vidět hned výsledek. I když zatím jen v malém okénku. Můj první digitální fotoaparát byl značky Olympus. Jakmile jsem si ho trochu osahala, začala jsem uskutečňovat svůj nápad s kuchařkou na internetu. Prostě jsem spojila to, že ráda a často vařím, ráda fotím, umím to s počítačem a napsat nějaký smysluplný text mi nedělá problém. Digitální fotografie však byla pro uskutečnění tohoto nápadu to nejpodstatnější. 

V posledních letech fotografuji digitální zrcadlovkou značky Nikon, ale nebráním se ani fotografiím z mobilu. Zatímco na focení zrcadlovkou musím být připravena, mobil mohu vytáhnout z kabelky kdykoliv. Fotografie na České hospodyňce z období digitálního pravěku občas vyměním za nové. Styl fotografií jídel se během let vyvíjí a mění a ovlivňuje i můj pohled na věc. Mým cílem však není udělat fotografii tzv. uměleckou, ale spíš fotografii co nejvěrnější. Tak, aby odpovídala reálnému životu a tomu, co se objevuje na stole běžného strávníka. Tak, aby z ní bylo poznat, o co jde a vidět to, co se špatně v receptu popisuje. A v tom nejlepším případě, aby někoho inspirovala k tomu si něco nového uvařit.

Nezvaní návštěvníci

Naštěstí dnes to nebude o lidech. Ale jen o drobné zvířeně a hmyzu a o okamžicích, kdy nám vzájemné soužití trochu drhne. Mluvím o našem nedobrovolném soužití na chatě a zahradě, která je umístěna na okraji lesa. Zde nečekám sterilní  prostředí. Respektuji poletující vosy, ale nemusí si stavět báně přímo na půdě. Vím, že nedaleko rybníka budou občas komáři, ale když sejich vylíhnou hejna a pijí mi reálně krev, tak mě to vytáčí. Krtečky mám ráda v pohádce, ale dvacet překrásných hromádek na trávníku mi radost neudělá. Mám zkušenost i ze soužití s netopýry. Tři roky po sobě sídlili mezi prkny na půdě a teprve v podvečer vylélali skulinou mezi prkny. Pravda, přes den jsme v té době občas slýchali  podivný zvuk, podobný tichému pípání kuřat, ale nevěnovali jsme mu pozornost. Poslední zahrádkářský hit - slimáci se zatím na mé zahradě neobjevili v tak hojném počtu, aby mi stihli něco zlikvidovat.

Vosy se mi podařilo přesvědčit, aby se usídlili jinde, zcela náhodně. Kdysi a kdesi jsem zaslechla, že je odpuzuje vůně řebříčku. A protože ten roste a kvete každoročně na nedaleké louce, natrhám kytici, svážu a pověsím na půdičce. Nemohu na sto procent tvrdit, že právě toto zabralo, ale od té doby, co to dělám, si vosy u nás své papírové báně nebudují. Jen loni si pár podnikavých vos vybudovalo hnízdo v kovové skřínce na elektřinu, která je připevněná na zadní stěně chaty. Létaly dovnitř a ven klíčovou dírkou. A žily  by tam pravděpodobně spokojeně, kdyby jednoho krásného letního dne neotevřel skřínku elektrikář. Samozřejmě roztrhl papírovou báň přilepenou na dvířka i stěny skříňky a dostal několik žihadel. Vrátil se k nám až po týdnu, kdy jsme ho ubezpečili, že je skříňka čistá a vosy jsou  definitivně vystěhované. 

Občas mě navštíví krtek, ale to bývá spíše mimo sezónu, kdy je na zahradě klid. V období, kdy na malé ploše zahrádky podnikala celá krtčí kolonie, se mi je podařilo přesvědčit hrstmi psích chlupů, které jsem nastrkala do krtčích děr. Občas tento trik opakuji, naštěstí kamarádka svou fenku Báru pravidelně stříhá. Definitivně prohrávám s klíšťaty. Snad proto, že je vidím až přisáté na kůži. Primárně používám ochranný spej a preventivně si beru b-komplex. Snažím  se nechodit do vysoké trávy a po návratu z přírody provádím pečlivou hygienu. Přesto klíšťata vítězí na body. Máte spolehlivý recept na to, jak se vyhnout přisátí klíštěte?

Když zrají třešně

Úroda je radost i starost. Když byla třešeň na jaře obalená květy, byla nádherná. A všechno dobře dopadlo. Před dvěma týdny začaly první třešně červenat. A to byl signál k prvnímu zamyšlení. Čím budeme letos plašit ptactvo, které se těší na krásné rudé plody možná ještě intenzivněji než my? V minulosti jsme vyzkoušeli řadu doporučovaných návodů. Nejdříve vyfešákovaného strašáka vyčnívajícího z koruny stromu, který po dvou dnech rozhlížení po okolí začal fungoval pro kosy jako prima odpočívadlo, kde si vychutnávali  svůj úlovek. Pak pruhy alobalu, které přeměnily ovocný strom ve vánoční stromeček. Kosáci si na ně zvykli stejně rychle. Podobně to dopadlo s cédéčky rozvěšenými po stromě. Potměšilou radu zastřelit kosa a pověsit ho za nožky do koruny třešně jsme nerealizovali. 

Po plašících letech jsme se vnitřně smířili se společnou sklizní. Jen musíme být ve střehu a začít nejlépe ve stejnou dobu jako naši černí kolegové. Dvojnásob tady platí, kdo zaváhá, ten ... A tak nastupujeme v co největším počtu v den D a obereme co nejvíce plodů. Horní patro koruny současně s námi navštěvují ptáci a po chvíli obezřetně odlétají s kořistí. Naštěstí. 

Radost z úrody se při pohledu na košíky plné třešní velmi rychle mění v drobné vrásky na čele. Část úlovku se dá rozdat příbuzným a známým. Něco se sní.  A velký zbytek je třeba zpracovat. Dost rychle, protože třešně dlouho nevydrží.

Kompoty nejsou v posledních letech in. Protože skoro každý víkend peču, ukládám část třešní do mrazáku. Je to rychlé a jednoduché. Třešně stačí odšťopkovat, dobře vyprat ( nikoliv v pračce, nejlépe ve dřezu plném odražené vody) a nechat okapat. Další doporučený postup je rozprostřít třešně na tác a vložit i s tácem do mrazáku. Po zmrznutí dávku třešní na jedno pečení  vložím do mikroténového sáčku. Sáček ještě před plněním umístím do plastové krabičky od rajčat. Není vhodné sypat třešně přímo do krabičky.  V mrazáku se krabičky dobře srovnají a zaberou méně místa. 

Na rozdíl od kompotů jsou v posledních letech domácí zavařeniny zase na výsluní. Nemusíte zkoumat, zda je v nich skutečně to ovoce, o kterém se mluví na obalu. Prostě víte, z čeho jste si zavařeninu vyrobili. Třešňová zavařenina, marmeláda či džem jsou neskutečně dobré a z naší spíže mizí nejrychleji. Je to však trochu piplačka, protože třešně je navíc třeba odpeckovat. Na to doporučuji použít nějaký odpeckovač a někoho trpělivého na výpomoc. Já o tuto službu prosívám manžela a/nebo syny, ale ani jeden z nich moc trpělivý není. Existence šikovného odpeckovače je však smířila s touto výpomocí. 

K výrobě džemu používám přípravek Gelfix, který se mi osvědčil. Jsou-li třešně vyzrálé, nemusíte k nim nic dalšího přidávat. Ale i tento džem se dá oživit i různými "příchutěmi". Oblíbená je třeba citrónová šťáva či kůra, bylinky či koření. Zavařeninu dávám spíše do menších skleniček s víčky. Obojí musí být stoprocentně čisté. Vhodné je skleničku označit rokem "výroby". Domácí výrobky tohoto druhu často používám jako drobný dárek či pozornost. V tomto případě překrývám víčko kouskem dekorativního papíru nebo drobně kostkované látky a ovážu ozdobným provázkem. 

Čas nových brambor

Čas vrcholícího jara může být nádherný, i když právě prší. Voda se za chvíli vsákne a rostliny poskočí skoro před očima. Louky, zahrady i parky hrají barvami rozkétajícich stromů, keřů a květin. Ale všimli jste si někdy, jak kvete brambora? Ano, ta naše obyčejná brambora, kterou míváme v různých podobách na talíři? Pokud znáte jen brambory koupené v obchodě a tušíte, že se na podzim vyorávají ze země a sbírají, můžete se potěšit pohledem na květ brambory na fotografii.

 Můj tatínek míval každoroční touhu vypěstovat si své vlastní rané brambory a provést první "výkop" právě v prvních dnech měsíce června, kdy měl narozeniny. Vzhledem k rozmarům počasí se to nepodařilo vždy, ale byl to každoroční rituál předjarního přemýšlení o tom správném okamžiku, kdy dát brambory naklíčit a kdy je vnořit do země. A to nešlo o pole brambor, ani o políčko, ale jen o větší záhon v zahrádkářské kolonii. Když pak tatínek v pravý okamžik kopl do záhonu a pod natí bylo slušné hnízdečko brambor, míval radost převelikou. Radost měl i zbytek rodiny, když se nové brambory poprvé objevily na talíři. Většinou jen do měkka uvařené, s kouskem čerstvého másla a s kopečkem ušlehaného tvarohu. A třeba se sklenicí studeného podmáslí. 

Občas si na tuto pochoutku vzpomenu, a když v této době narazím na čerstvé nové brambory na tržišti, nezaváhám ani na chvíli. Čerstvé nové brambory se nemusí ani loupat, stačí dobře omýt. Výborné jsou povařené třeba se snítkou čerstvého libečku. Tvaroh či kvalitní bílý jogurt můžete smíchat i s nasekanými čerstvými bylinkami. V poslední době jsou v oblibě šťouchané brambory na nejrůznější způsoby.
 Na fotografii vpravo je jeden z mých oblíbených receptů - brambory opékané s česnekem, chilli papričkami,  cuketou a proužky papriky. Klobásku přidávám jen kvůli mužské části rodiny, nemusí tam vůbec být.

Jak se dá používat domácí pekárna

Když jsem si před lety kupovala domácí pekárnu, byla jsem přesvědčená, že bez ní už déle nemohu žít. Doma plno hladových chlapů, kteří snědli všechno, na co přišli. Pekárnu jsem na začátku používala často. Byla vždy po ruce, když došel chléb. Provoněla nedělní ráno čerstvým pečivem. Mísila těsto jako divá o svátcích. A hlavně měla sílu a trpělivost vypracovat hlaďoučké  a jemné těsto, což jsem ocenila zejména v době, kdy mě bolívala ruka.

Postupně jsem se také naučila rozeznávat  a používat různé druhy mouky. Tedy nejen hladkou, hrubou a polohrubou, ale zejména různé druhy mouky používané na pečení chleba. Na sladké pečivo jsem si oblíbila mouku špaldovou, ze které jsem napekla stovky pravých českých buchet. Voněly pak trochu po oříšcích. Vyzkoušela jsem řadu receptů na pečení v pekárně, ale jen podle některých jsem pekla podruhé. A pouze pár jich používám až do dnešní doby.

Jak běžel čas, u nás doma se toho dost změnilo. Dospělí synové se odstěhovali, domů zavítají jen na návštěvu jen občas. A tak pekárna začala tak trochu zahálet. Ke klasickému pečení chleba ji používám opravdu jen v nouzi nejvyšší. Tím více ji však využívám k přípravě nejrůznějších těst. Vyzkoušela jsem snad všechny programy, které pekárna nabízí. Nejčastěji pekárnu používám na kynuté těsto všeho druhu, to je klasika.  Zvlášť při přípravě většího množství těsta například na vánočky či mazanec, nemají háky pekárny konkurenci.  Samozřejmě,  že těsto takto získané a krásně vykynuté se vyjme z nádoby pekárny, vytvaruje se třeba na silikonové podložce a upeče v klasické troubě. Pekárna dobře vypracuje také těsto na houskové či kynuté knedlíky. A nejlepší na tom je, že v době, kdy za vás pracuje pekárna, můžete dělat něco jiného. Nebo si jen tak odpočívat.

Nedávno jsem si dokonce vyzkoušela, jak moje mnohostranná pekárna zvládne přípravu  potahovací hmoty na dorty a umí vypracovat dokonce i těsto na tortily.  Při svých pokusech vycházím z běžných receptů a jen málokdy je měním kvůli tomu, že těsto připravuji v pekárně. Množství surovin zůstává stejné, jen postup je občas třeba přizpůsobit tomu, že do pekárny se dávají nejdříve tekuté suroviny.

PS pro zvídavé, používám domácí pekárnu od firmy ETA.

A jaké zkušenosti máte s domácí pekárnou vy?

 

Podivné jarní chutě

Také se vám to někdy stává, že se vám kompletně změní chutě a začnete si vybírat úplně jiná jídla? Samozřejmě tím nemyslím tu jednu typickou situaci, kdy je chuť ovlivněna počínajícím těhotenstvím. Tento stav se mě jako seniorky již netýká a pokud si dobře pamatuji, ani k nějaké významné změně chutí nevedl.

Dnes jsem si náhodou všimla nejnovějších receptů přidaných na stránky České hospodyňky, a v tom okamžiku jsem si tuto změnu jsem si uvědomila. Cizrna Mexico, Zapečená brokolice, Kopřivová polévka, Losos s bazalkou, Lilek s chřestem, Ostré kuřecí s kešu, Cuketové toasty s bryndzou, Pstruh v alobalu. A v bufetu blízko firmy, kde pracuji, jsem si dala kuskus s grilovanou zeleninou a druhý den ostré nudle. A k tomu v době večeře zástup salátů od klasického okurkového, rajčatového a ledového až po čekankové a ovocné. Místy prostřídáno jogurtem, pudinkem, pikantními sýry všeho druhu. 

Může za toto změnu chutí jarní počasí? Nebo prodělaná  viróza, která byla ta úporná, že jsem se dopracovala až k antibiotikům? Sama se vědomě nepouštím do experimentů s jídlem, ani do žádných diet. Dávám spíš  přednost své intuici. A mnohdy mě moje intuice pořádně prohání. To když v supermarketu, který mám nejblíž, nejsou k dispozici potřebné suroviny nebo nejsou v přijatelné kvalitě. Pohled na zvadlou, místy zahnívajicí zeleninu, kropenatá rajčata, zelenající se bílou čekanku, uschlé hrachové lusky či údajně čerstvé bylinky v regálu zoufale zplihlé mě vždycky vytočí. O čerstvých rybách ani nemluvě. Běda mi, pokud mám v plánu méně běžný zeleninový salát. V takovém  případě je nejlepší vydat se do dobrého specializované obchodu se zeleninou a ovocem. I takové u nás v Hradci Králové existují. Bohužel ty tři, které znám, jsou všechny v jedné  ulici a pak široko daleko nic. Zeleninu mají krásnou, čerstvou, výběr široký, ceny ale podstatně vyšší. 

Po chvíli vnitřního tichého reptání si vzpomenu, že bývalo hůř. Za totality si člověk mohl v zelenině koupit tak mrkev, petržel, celer, brambory a zelí. A byl v podstatě rád, že alespoň něco dostal. Beru to radši pozitivně. Pro dobrou zeleninu se proběhnu trochu dál, čerstvé bylinky si vypěstuji za oknem, brambory koupím od místního zemědělce. A po to náročném běhání za čerstvou zeleninou najednou dostanu chuť na špekáček. Samozřejmě opečený na klacku na ohněm...

Proč jsem se rozhodla psát tento blog?

Původně se tento blog jmenoval Česká hospodyňka, stejně jako mé stránky o vaření a pečení a vůbec o všem, co s tím souvisí. Při psaní posledního příspěvku na tento blog o dobrodružném nákupu oblečení pro aktivní seniorku jsem si však uvědomila, že chci psát i o něčem jiném než o věcech, souvisejících s kuchyní. A tak jsem název tohoto blogu prostě změnila, aby více odpovídal obsahu.

Vlastní přiznání si toho, že jsem seniorka, má pro mě trochu trpkou příchuť. Trpkou proto, že jsem si musela připustit, že mám už část života za sebou. Ale změnit se to nedá, tak je třeba si na to zvyknout. Ostatně důchod mi chodí pravidelně a navíc mám to štěstí, že ještě mohu chodit do práce, která mě baví. Konečně po mnoha letech naplněných kromě práce starostí o rodinu a výchovu dětí, došlo k jakémusi zklidnění. Děti obrazně řečeno vylétly z hnízda, jsou dospělé a samostatné. I když občas do mého života zavítají, mají již svůj život a uskutečňují samostatně své plány a touhy. Mám radost, když jsou spokojené.

A tak mi s přibývajícím věkem začal přibývat i volný čas, který mohu spotřebovat pro sebe a své koníčky. A těch není málo. O mém kladném vztahu ke všemu, co se týká kuchyně, svědčí ostatně moje webové stránky, které vytvářím již 15 let. Kromě toho ráda fotografuji, hlavně přírodu a své okolí. Samozřejmě se mi tato dovednost hodila i pro fotografování mých kuchařských výtvorů. V době digitální fotografie jsem byla nucena si porozumět s programem pro úpravu fotografií s názvem GIMP. Jeho hlavní výhodou je, že je k dispozici zdarma a svými možnostmi se blíží k profesionálnímu Photoshopu. Samozřejmě že si rozumím i s počítačem, protože jsem profesí programátor a analytik. Ale počítač je pro mě nejen zdrojem obživy, ale i poznání, informací  a zábavy.

A jako člověk trávící svůj pracovní týden u obrazovky mám potřebu to kompenzovat nějakým pohybem. Protože od svých dětských let vím, že koordinace pohybů není mou silnou stránkou, tak pohybem spíše opatrným, ale vytrvalým. Nejčastěji na malé zahrádce, kde je stále co dělat a navíc jsou výsledky této práce hned vidět. Ráda se přehrabuji v hlíně a vyhlížím, co mi z ní vyroste. Mám ráda květiny a mám je všude kolem sebe. Doma, na pracovním stole, na balkoně, na zahradě. Mám ráda jaro, připadá mi jako nová  každoroční naděje. Jsem spokojená i v létě, když si mohu vyrazit na pěší výlet s kamarádkami a s hůlkami (odborníci tomu říkají nordic walking). Co na tom, že takový pořádný výšlap většinou končí velkou žízní a konzumací půl litru piva? Ráda si zaplavu na  své oblíbené pláži "U Pepina", nepotřebuji k tomu ani moře. Mám ráda i podzim, protože bývá krásně barevný. O zimě pomlčím...

A abych si udržovala v kondici nejen tělo, ale i mozek, chodím do kurzu angličtiny. Již dlouhá léta, ale stále se mám co učit. K tomu všemu si denně dopřávám účast v sudoku lize. Není nadto se pravidelně denně zkontrolovat, zda se dokážu dobře soustředit a hbitě najít řešení. A to je o mě asi to nejdůležitější. Pokud jste dočetli až sem, snad mi dáte za pravdu, že jsem opravdu aktivní seniorka. Nechci tady naříkat ani nadávat na poměry. Ale občas mám potřebu se podělit s někým o svoje pocity, snad i někoho inspirovat svými nápady či zkušenostmi. Nebo ho jen obyčejně potěšit tím, že se v životě potkávám se stejnými starostmi jako každý druhý.

Dobrodružný nákup oblečení pro aktivní seniorku

Považuji se za aktivní seniorku. Ač jsem dosáhla důchodového věku, mám to štěstí, že mohu ještě pracovat. A k tomu mám několik koníčků, které našly své uplatnění právě na stránkách Česká hospodyňka. Ale abych se držela tématu. Nejen moje pracovní pozice, ale i můj osobní pocit mě vedou k tomu, abych chodila vhodně a slušně oblečená. Co považuji za vhodné a slušné, to je jistě hodně subjektivní. Ale zatím se mé okolí s mým názorem na oblékání vždycky srovnalo. Kritická situace však vznikne v okamžiku, kdy si prostě musím koupit něco na sebe. Buď ji vyvolá nějaká významná událost, nebo  moje touha něco zase změnit. A nebo ručička váhy vyšplhala zas o nějaký kousek výš a do starých kalhot se prostě nevejdu. Opak se bohužel v mém životě vyskytuje dost zřídka.

A tak vyrazím do obchodů. Většinou bohužel s dost přesnou představou. Žiju v centru relativně velkého českého města, obchodů, kde se dá koupit něco na sebe, je tu dost. Naivně začínám v obchoďáku, který mám nejblíže, protože jsem již pozapomněla, že to nemá smysl. Už léta se mi tam nepodařilo nic koupit, ale také se mi nepodařilo pochopit kdo a co tam nakupuje. Regály a stojany přecpané k prasknutí, bohužel plné podivných, neforemných a nepřitažlivých věcí, které mě neoslovují. A zdá se, že neříkají nic ani ostatním. Na ploše obchodu bloudí dvě tři zbloudilé duše, kupodivu je tu více prodávajících než kupujících. Honem pryč. 

 

Pokus druhý. Návštěva obchodního centra, kde jsou dvě patra plná obchodů, nejméně polovina prodává něco na sebe. Chtěla bych si koupit kalhoty na jaro a k tomu nějaké jednoduché sáčko. Konfekční velikost 44. Nechci nic černého, touto barvou jsem právě přesycena. Kolem mě proudí davy nakupujících, to je pozitivní. Třeba i já budu tentokrát úspěšná. Procházím poctivě jeden obchod za druhým. Moje velikost, možná naivně si myslím, že obvyklá, mi zrychluje výběr. Světle zelené kalhoty, nic. Světle modré kalhoty, nic. Kanárkově žluté pouze do velikosti 40. A bílé, tady mají i větší velikost. Vsoukám se s nimi do kabinky. Radši se převlékám zády k zrcadlu, stačí si prohlédnout výsledek. Kalhoty jsou široké a vypadají jako moučný pytel. Rychle pryč.

Pokus třetí. Příjemný butik. Lehké šedomodré kalhoty, docela mi sedí. Chtěly by zkrátit, to bych zvládla. Kontrola cenovky. 3900 Kč. Důstojně, ale hbitě odplouvám. 

Po týdnu přetrvávajicího znechucení  procházím dva z obchodů v centru města, kde občas něco na své tělo koupím. Jeden z nich nakupuje oblečení v Polsku, má to trochu jiný šmrnc. Člověku občas padne něco do oka. Pro druhý zase šijí konfekci někde v Česku. Něco bývá až dost usedlé na můj vkus, ale občas se naše pohledy protnou. Nakonec lehké letní sáčko je klasika. Vybírám si příjemnou  barvu kávy s mlékem. Podélný štep zalichotí mé postavě. Kupodivu po vyzkoušení stohu kalhot si odnáším i jedny z nich. Jsou jemně žluté, padnoucí a neobtěžující. Cena ještě v mých možnostech. jako bonus navíc jsem dostala radu, jak vyprat a nezničit. Dobrá rada nad zlato. Chvíli jsem měla pocit, že jsem člověkem. 

Tortily vkročily do mé kuchyně

Jistě to důvěrně znáte. Spěcháte, nestíháte, řešíte několik věcí najednou. A možná to není jen kvůli tomu, že si neumíte zorganizovat svůj čas, ale spíš kvůli tomu, že vaši snahu o co nejlepší využití ćasu stále maří vaše okolí. Podobně jsem na tom byla v pátek odpoledne. Pracovní proces končil a v hlavě mi občas zaťukala myšlenka, co asi tak dnes udělám k večeři. Po chvíli jsem se ustálila na tortilách, lehce "jarně" plněných. Prima.

Tortily nebo spíš placky na tortily jsem až dosud kupovala. Sice se skřípánim zubů, protože jsou drahé, ale kupovala. Až do tohoto pátku, kdy byl regál s tortilami v mém sice neoblíbeném, ale zato hojně navštěvovaném supermarketu, úplně vyluxován. To se mi ještě nestalo. Ale příčina byla jednoduchá. Sleva, kterou se chtěl přičinlivý obchodník zbavit zboží, bezchybně zafungovala.  Většinou v této situaci změním plány a rychle vymyslím nějakou jinou krmi. Tentokrát však bylo moje naladění na tortily trvalé a navíc  v nákupním košíku jsem měla všechny suroviny potřebné k jejich naplnění.  Nechala jsem se ukolébat myšlenkou, že upéct si vlastní tortilové placky nebude až tak těžké. Nějaký recept se na internetu určitě dá najít a nakonec se po tom hektickém týdnu můžu trochu odreagovat v klidu kuchyně plněním jednoho jediného úkolu  - vyrobit pár placek.

Návodů na pečení placek je na webu opravdu dost. A jsou si opravdu podobné. jako vejce vejci. Oslovil mě hlavně jeden z nich, který je na www.brydova.cz. Především kvůli tomu, že mluví o přípravě těsta v pekárně na chleba. Tu mám také a velmi ráda ji používám. Umí vymíchat tésto mnohem poctivěji než já a zatímco klidně přede, můžu dělat něco jiného. Pomocí různých programů v ní zvládám přípravu nejrůznějších těst. A tentokrát jsem měla v receptu i nápovědu - na placky je vhodné použít program s názvem "dort".

Suroviny na tortily jsou jednoduché: půl kila  hladké prosáté mouky, 100 g sádla, lžička soli, a 280 ml horké vody. Do pekárny se kupodivu dají nejdříve "pevné" suroviny, spustí se program a pomalu za chodu se přilévá horká voda. Protože se mi po jednom chodu programu těsto ještě "nezdálo", pustila jsem program znovu.  Ostatně získala jsem tak více času na přípravu zeleninové náplně. Hotové těsto bylo krásně hladké, vláčné a kupodivu i voňavé.

Po vyjmutí z pekárny jsem těsto zpracovávala na silikonové podložce. Rozdělila jsem ho na 12 dílů, vytvarovala kuličky a každou vyválela na co nejtenčí placku. Postupně jsem je pekla na zcela suché silikonové a poměrně velké pánvi. Není vhodné je péct prudce. Stačí střední příkon tepla. Jakmile se na spodní straně udělají menší svétle hnědé puchýřky, placku obrátíme a upečeme po druhé straně. Pokud je hned neplníme, hotové klademe na sebe. Vydrží déle teplé a vláčné.
 

Náplň volíme  podle chuti nebo podle surovin, které máme k dispozici. Například pokrájená čerstvá zelenina včetně cibule, opečené kousky kuřecího masa a ochucená zakysaná smetana. Dobře ji zavineme, případně obalíme část naplněné tortily do ubrousku. 

Jak jsem vařila kopřivovou polévku

Ten nápad mě už párkrát na jaře navštívil. Zcela jednoznačně bývá vyvolán mlaďounkými kopřivami, které se objevují brzy s počátkem jara kolem naší chaty. Vyrážejí skoro všude jako jedny z prvních poslů budoucí jarní a časně letní všudypřítomné zeleně. Letos to vyšlo na právě na velikonoce. Neodolala jsem. Po krátké rozvaze o tom, na kterém kopřivovém paloučku budou asi ty nejčistší a nejméně pálivé kopřivky, jsem se odhodlala a vybrala si hnizdo mladých kopřiv prakticky nepřístupné všem pejskům z okolí. Kopřivy trhám holou rukou, stačí odštípnout tři až čtyři lístky od vrchu. Popálí mě jen málokdy, a prý je to dokonce zdravé. Na litr polévky jich stačí dvě hrsti, ale do hrsti je sbírat zrovna nemusíte. Pokud ještě cestou uvidíte pár chudobek, uthněte si jich několik na ozdobu polévky.

Další suroviny na tuto polévku mívám běžně doma. Je třeba jen cibule (menší nebo půlka velké), stroužek česneku, máslo, smetana na vaření, sůl a čerstvě mletý pepř. Pokrájenou cibuli a česnek orestuji na másle. Přidám nahrubo nasekané kopřivy a chvíli restuji s cibulí. Rychle ale pustí tekutinu, takže brzy zaliju horkou vodou. Osolím, opepřím čestvě mletým pepřem. Asi po 10 minutách varu rozmixuji ponorným mixérem. Přidám kelímek smetany a nechám přejít varem. Polévka je hotová.

Se základní polévkou se ještě dá. trochu kouzlit. Jak již bylo řečeno, lze ji posypat čerstvě natrhanými chudobkami (bez stopek chvíli vydrží plavat na povrchu). Méně poetické je posypat polévku na másle osmahnutými kostičkami bílého pečiva. Příznivci zdravé výživy mohou do polévky přidat trochu zvlášť uvařených jáhel nebo krup. Poslední variantou, kterou tu nabízím, je přidat do polévky hrubě nastrouhaný kousek mrkve a/nebo celeru. Polévku to nejen trochu zahustí, mrkev ji také oživí svou barvou.

Při vaření se meze fantazii nekladou. Možná máte svou vyzkoušenou variatu tohoto receptu. Svěřte se. A kdo stále ještě nevěří, že by to mohlo být dobré, ať to zkusí. Dokud jsou k dispozici ty krásně mladé a čerstvě zelené kopřivy!