pátek 30. října 2020

Marta - pozdní růže

V říjnu dostaly události rychlý spád. Marta byla sice přesvědčená, že kvůli šířící se epidemii nebude panikařit, ale situace ji přece jen přiměla leccos ve svém běžném životě změnit. A to zrovna v době, kdy měla dobrý pocit, že se už vzpamatovala z operace, a měla v plánu si užívat svá vnoučata, zajít do divadla nebo někam na dobrou večeři.

Jako první se ozvala Petrova dcera Lenka, zda by nemohli vyzvedávat Sofii ze školky a trochu se jí v podvečer věnovat, než ona přijde z práce v nemocnici. Někteří z Lenčiných kolegů byli v karanténě nebo nemocní, část jich byla přesunuta na covidové oddělení. A tak bylo potřeba, aby Lenka občas pracovala i přesčas. Marta s Petrem jí samozřejmě pomoc neodmítli, ale po pár dnech se docela pragmaticky rozhodli, že se zase na nějakou dobu přestěhují do Petrova domu. V nastalé situaci to bude pro všechny jednodušší. Sofie bude doma ve svém prostředí, nebudou ji převážet sem a tam a Lenka ji najde doma i když se vrátí uprostřed noci. Marta automaticky převzala i péči o společnou domácnost. Lenka se často vracívala z práce tak unavená, že byla ráda, že může ten zbytek volného času věnovat Sofii nebo spánku.

Šířící se epidemie Martu donutila omezit i provoz její malé firmy. Hlavně z důvodu nedostatku zaměstnanců. Část jich onemocněla nebo byla v karanténě, zaměstnanci pracující na dohody se obávali práce v rizikovém prostředí. Výrazněji se snížila i poptávka po službách její firmy. Petr se proto věnoval hlavně údržbě úklidových strojů, Marta organizovala důkladný úklid firemních prostor včetně malování všech prostorů. A všichni společně doufali, že se jim tuhle divnou dobu podaří nějak překlenout.

Marta s Petrem střídavě vyzvedávali Sofii ze školky a trávili s ní odpoledne většinou na zahradě u domu. Sofie pomáhala babičce připravovat zahradu na zimu, společně přihrnovali hlínu k růžím nebo hrabali věčně padající listí. S dědou zase Sofie zkoušela natírat plot. Práce s barvami se jí moc zamlouvala, ale Marta pak musela zlikvidovat její mikinu, protože byla celá od barvy. A když bylo příliš chladno nebo je déšť zahnal domů, Sofie pomáhala pro změnu babičce v kuchyni nebo přemluvila dědu, aby jí četl nějakou knížku. Když večer konečně Sofie usnula, s úsměvem si navzájem přiznávali, že je oba to náhradní rodičovství tak trochu zmáhá.

Jednoho dne Marta pročítala firemní poštu a otevřela mail od svého bývalého muže. Uhnízdil se nenápadně mezi ostatními maily a ani jeho předmět neprozrazoval, že by mohlo jít o něco jiného, než o běžnou poptávku. Až po přečtení úvodních vět zpozorněla, oči jí sklouzly k podpisu a potvrdily její podezření. Jak ji našel? To asi bylo dost snadné, stále má jeho jméno a žije na stejném místě. A proč jí zrovna teď píše? Neviděli se víc než dvacet let, po celou tu dobu se ani jednou neprojevil sebemenší zájem o své děti! Dokonce na ně brzy přestal i platit. Když se ho snažila různými způsoby hledat, úřady jí nakonec potvrdily, že zmizel beze stopy kdesi v zahraničí. Rozum jí napovídal, že nemá smysl znovu otvírat tuhle kapitolu z dávné minulosti. Cítila hořkost na jazyku i zmatek v hlavě. Ale neuposlechla první popud mail smazat, dočetla ho až do konce. Zvědavost jí nedala. Vlastní obsah mailu byl nemastný neslaný. Nedozvěděla se nic konkrétního, spíš to vypadalo, jakoby by si ji druhá strana testovala, zda bude mít vůbec zájem komunikovat. Na druhou stranu si byla jistá, že jí píše její bývalý manžel. Nejen proto, že zná jména a data narození jejich dětí, ale celý mail odpovídá jeho zvláštnímu způsobu vyjadřování.

Ten mail v ní začal vyvolávat vzpomínky, zasunuté někde v hlubině její duše. Marně je potlačovala a bránila se jim. Potřebovala si o tom s někým promluvit a dnes opravdu hodně netrpělivě čekala, až Sofie usne. Petr byl její vrbou. Věděla, že bývá obvykle nad věcí a nepodléhá tak rychle emocím jako ona. Věci bere dost racionálně. Byl překvapený, když se mu s tím svěřila. Jako první ho napadlo mail rychle smazat a ještě rychleji zapomenout. Ale pak uznal Martinu námitku, že nechce svým dětem upírat právo poznat se se svým otcem. Společně došli k závěru, že bude lepší, když o tom Marta svým potomkům řekne. S tím, že se samostatně rozhodnou, zda mají zájem o kontakt na svého biologického otce.

Marta zavolala nejdřív své dceře Ladě, ale ta jí téměř nepustila ke slovu. Její muž onemocněl covidem-19, už druhý den má vysoké teploty a kašel. Sice se přestěhoval do podkroví, takže je v částečné izolaci, ale přesto Lada trne strachy, aby se od něj nenakazili všichni. Doufá, že jim zítra přivezou aspoň nákup z Rohlíku. Ale při objednávce tvrdili, že to nebude dřív než za čtyři dny. Ještě že má plný sklep brambor, zeleniny a jablek, sama s dětmi se teď na nákup do města nedostane. A jestli by chtěla kontakt na svého otce? To ani náhodou! Když mu za dvacet let nestála ani za přání k narozeninám, ať se jí neplete do života!

Rezolutnost dceřina rozhodnutí Martu překvapila. Vždyť to byla právě ona, tatínkova holčička, která se po tátovi ještě dlouho ptala, když z jejich života zmizel. Dokonce mu tajně schovávala dětské dárečky, až se jednou vrátí. Marta předpokládala, že podobně bude reagovat i Libor, který se na svého otce nemohl ani pamatovat. Ale Libor byl mnohem smířlivější. Řekl, ať mu kontakt pošle, že o tom ještě popřemýšlí. I to Martu zarazilo, byla to taková nejednoznačná odpověď. Ani Libor na ni (a na takové ptákoviny z minulosti) neměl čas. A ona by s z toho tak potřebovala vypovídat! Chyběla jí kamarádka, s kterou by zašla na kafíčko a probraly by to spolu. Zlostně si uvědomila, že by ani s kamarádkou na to kafe zajít nemohla, všechny kavárny, cukrárny a restaurace jsou teď zavřené.

Usadila se v rohu pohovky s knížkou. Teď nemůže jít spát, stejně by neusnula. Otevřela rozečtené Tiché roky od Alice Mornštajnové, ale nečetla. V myšlenkách se přehrabovala ve své minulosti, která se jí dnes tak nečekaně připomněla. Viděla sebe jako mladou nadšenou dívku, naivně zamilovanou do svého pohledného muže. Sebe jako štíhlou nevěstu v dlouhých bílých šatech, červenající se po svatebním polibku. Sebe jako maminku hladící si rostoucí bříško i sebe jako nevyspalou a unavenou mladou ženu, která skáče kolem plačícího dítěte a nemá na nic jiného čas. Viděla malou Ladu batolící se po rozkvetlé louce i Liborka plačícího a zrudlého vztekem v kočárku...

"Čteš?" přerušil jí proud vzpomínek Petr, který se objevil ve dveřích pokoje.
"Vlastně nečtu, nějak mi to nejde. Bolí mě trochu hlava." chtěla omluvit své nicnedělání Marta. Petr si sedl k ní na pohovku a pohladil ji po ramenou.
"Zase to máš tady mezi ramenem a krkem ztuhlé, proto ta hlava. Trochu ti to zahřeju a uvolním." projevil iniciativu. Marta měla jeho neumělé drobné masáže ráda. Uměl přesně najít zatuhlá místa a uvolnit je. Natočila se zády k němu a trochu si shrnula župan z ramen. Horké ruce bloudící po jejím těle ji probraly. Jaká to změna! Bývala to většinou ona, kdo v jejich vztahu dával najevo chuť na intimnosti. Jenže ta operace odsunula její fyzické touhy kamsi do ústraní. Ještě, že Petr pochopil, že to bude na něm, aby je zase probudil. Marta vnímala napětí v celém těle i narůstající touhu. Obrátila se k Petrovi.
"Už můžeme?" zeptal se trochu zbytečně. Byli oba natolik vzrušení, že by se to nedalo zastavit. Milovali se po několikatýdenním půstu.

Sobotní ráno bylo na rozdíl od předcházejících deštivých dní jasné a slunečné. A Marta se divila sama sobě, že vydržela spát tak dlouho. Ani Petr už nebyl v posteli. Vysprchovala se a sešla dolů do jídelny. Usměvavého Petra našla v kuchyni.
"Mám ti udělat tvůj obložený chléb a kávu?" zeptal se a políbil ji. Přikývla a šla si sednout ke stolu. Čekala jen chvilku, než Petr přinesl na tácu připravenou snídani. Zdálo se jí, že se u toho tváří nějak zvláštně. Na tácu ležela i drobná červená růžička, jedna z posledních, které letos vykvetly na zahradě.
"Ta je pro mě?" zeptala se Marta a podívala se na Petra.
"Samozřejmě, jen bych chtěl, abys mi odpověděla na jednu otázku."
Marta se na něj tázavě podívala.
"Chceš si mě vzít?"
Teď rozhodně takovou otázku nečekala. Ne, že by ji to nikdy nenapadlo. Ale přišlo jí to na mysl spíš dřív, v začátcích jejich vztahu. Pak si postupně zvykla na to, že jsou partneři, kteří nemají potřebu si společný život komplikovat svatbou. Ostatně takový trend je i v dnešní společnosti. Není hloupé, že tak dlouho mlčí? Rychle ze sebe vyhrkla: "Ano".

Malá Sofie s maminkou přišly do jídelny v okamžiku, kdy se Petr s Martou políbili.
"Děda pusinkuje babičku, děda pusinkuje babičku!" vykřikovala Sofie a běhala kolem stolu. Marta s Petrem se cítili téměř provinile.
"Něco slavíte?" zeptala se Lenka s pocitem, že na něco důležitého zapomněla.
"Právě jsme se domluvili, že se vezmeme." odpověděl jí Petr.

"Samozřejmě, že až někdy, až bude normální doba." upřesňovala Marta a měla pocit, že se i trochu červená. 

Marta a pan Konipásek

 Období po operaci nebylo pro Martu nijak příjemné. Radost z toho, že operace a následná vyšetření dopadla dobře, byla brzy pohlcena problémy vyvolanými hormonální nerovnováhou. I když poctivě užívala léky, neměla dlouho pocit, že by se cokoliv výrazněji zlepšilo. Často se jí motala hlava, cítila se unavená a slabá, i když skoro nic nedělala. Buď neměla vůbec chuť něco jíst, nebo měla strašnou chuť na sladké. To si neodpírala, a tak dokonce pár kilo přibrala. Když se rozhodla, že bude dělat dlouhé procházky, aby nabrala trochu kondici, začalo pršet a nepřestalo několik dní za sebou. S trvalým deštěm se objevila častá bolest kyčlí. Marta si připadala hůř než porouchaný stroj. A ještě horší to bylo, když se na sebe podívala do zrcadla. Tu oteklou osobu s otráveným výrazem radši ani nepoznávala.

Proč jí nikdo neřekne, že se tolik změnila? To Petr nic nevidí? Vlastně se nedávno jen tak mimochodem zmínil, že je nějaká oplácaná. Navíc doma chodí pořád v pyžamu nebo v županu. A moc dalších lidí ji v poslední době nevidělo. Snad jen Petrova dcera Lenka, ale ta měla vždycky naspěch. Stejně jako její syn, který se občas stavil, ale byl kompletně myšlenkami úplně jinde. S Ladou komunikovala jen po skypu, i ta má svých starostí dost. Ostatně, kdo by se chtěl ztrácet čas s takovou unaříkanou ženskou! Marta dospěla k rozhodnutí, že tenhle podivný stav nemá cenu prodlužovat. Domluvila se s lékařem na předčasném ukončení pracovní neschopnosti a předsevzala si, že se co nejrychleji vrátí do normálního života. Zašla si k holiči a na kosmetiku. A dokonce se odvážně se postavila na váhu, aby zjistila kolik během nemoci přibrala. Číslo, které na váze viděla, ji málem rozplakalo. Ale byla odhodlaná. Zvládne to. Musí. Už kvůli sobě.

Ráno Marta překvapila Petra, když se s ním začala chystat do práce. Během cesty autem mu stručně řekla, proč se tak rozhodla. Prostě se chce vrátit do normálu, aby se z toho doma nezbláznila. Hlava nebo kyčle ji mohou bolet i v práci, ale potřebuje být v kontaktu s lidmi. Potřebuje se zabývat něčím jiný než sama sebou.
"I mně už trochu chyběla ta rozhodná a podnikavá žena..." podotkl Petr.
"Tak proč jsi nic neřekl?"
"Nevěděl jsem, jak se ve skutečnosti cítíš. Každý den to s tebou vypadalo trochu jinak. Někdy i dost děsně."
"Asi máš svatou trpělivost..." povzdechla si Marta.
"Lenka se mi snažila vysvětlit, co se s tebou děje. Moc jsem tomu nerozuměl, ale doufal jsem, že to časem bude lepší."
"Jsem ráda, že jsi nepřestal doufat. Nechtělo se mi o tom moc mluvit. Ani já sama jsem často nechápala, co se se mnou děje." potvrdila Marta.
"Pro lidi ve firmě to bude překvapení, nikdo nečeká, že přijdeš." řekl Petr, když zastavil auto na firemním dvoře.
"Tím líp, aspoň uvidím, jak to tu fungovalo beze mě."
Poslední věta už byla trochu s nadsázkou, protože Marta byla v kontaktu s lidmi ve své firmě po internetu. Každý den sledovala, co se děje, zpovídala Petra a pravidelně kontrolovala hospodaření firmy.

Během dopoledne si obešla celou firmu, a pár slov prohodila s každým z přítomných zaměstnanců. Byla příjemně překvapená, jak byli potěšení, že se vrátila. A jak upřímně jí přáli dobré zdraví. A jen tak mimochodem se dozvěděla i řadu dalších věcí, informací i nápadů. Většina zaměstnanců před ní pochválila i Petra. Za to, jak si uměl zorganizovat práci, aby byl schopen Martu zastupovat. A přitom ještě dokázal koučovat svého zástupce. Prostě všechno fungovalo tak, jak má, a ostatně to bylo vidět i na číslech. Mohla si oddechnout, jedno těžké období je snad už za ní. Když se vrátila do své kanceláře a dosedla na svou pracovní židli, přepadla ji únava. Tolik toho už dlouho nenachodila. Ale musí to nějak vydržet!

Přesto z práce odešla trochu dřív než obvykle. Unavená, ale spokojená. Snad se její život vrací zase do normálu. Převlékla se a s chutí si lehla, aby na chvíli ulevila unaveným zádům a nohám. Netušila, že usne únavou. V posledním záchvěvu bdění si uvědomila, že dole před domem na lavičce seděl pan Konipásek. Seděl jaksi schouleně, ani ji nepozdravil. Neměla se ho zeptat, co s ním je?

Když se probudila, zjistila, že prospala dvě hodiny. Ale cítila se svěží, nic ji nebolelo. Chtěla se pustit do vyndávání nádobí z myčky, ale najednou si uvědomila svou poslední myšlenku před usnutim. Vzpomněla si na pana Konipáska a vyklonila se z okna. Stále tam seděl. A schoulený byl snad ještě víc. Rychle si oblékla bundu a běžela dolů po schodech. Aby se mu tak něco stalo! Zatřásla s ním. Probral se a zmateně se rozhlížel kolem sebe.
"Co tu děláte, pane Konipásek? Usnul jste?" zeptala se, ale odpovědí jí byl jen udivený výraz.
"Víte, kdo jsem?" zeptala se znovu a naléhavěji. Starý pán se na ni konečně podíval a malinko reagoval zvednutím koutků úst.
"Přece paní Martička z prvního poschodí..."
"Proč tu spíte na lavičce, zapomněl jste si klíče?" pokračovala Marta a posadila se na lavičku vedle něj.
"Klíče přece mám." odpověděl a jako důkaz je vyndal z kapsy a držel je v chvějící se ruce.
"Proč tedy nejdete domů, vaše paní má o vás určitě starost." snažila se ho trochu rozmluvit.
"Nechci domů. Moje paní tam není." odpověděl slabým hlasem a ještě víc se schoulil do kabátu.
Teď se Marta znovu lekla. Že by si nevšimla, že paní Konipásková zemřela? Vlastně tu několik měsíců nebydlela, stát se to mohlo. Oba manželé byli určitě o generaci starší než ona.
"I tak musíte jít domů, tady byste za chvíli nastydl. Ženou se zase mraky a bude pršet."
Teprve po dlouhém a důrazném přemlouvání se starý pán zvedl a spolu stoupali po schodech do domu. Aby ho Marta dostala domů, slíbila mu, že si s ním vypije aspoň čaj. A přitom se dozvěděla, co ho trápí. Jeho žena leží už druhý týden v nemocnici, je po operaci se srdcem. Bylo to dost narychlo, ale operace snad dopadla dobře. V nemocnici jsou však od pondělí zakázané návštěvy a on nemá se ženou žádný kontakt. A hlavně není zvyklý žít sám. Jsou spolu skoro padesát let a nikdy nebyli od sebe na víc než pár dní. Jejich dcera žije v Londýně, syn s rodinou bydlí na Slovensku. Ale kontakt s nimi udržuje hlavně jeho žena. Ta má mobil a umí to i na počítači. Chodila do kurzu, aby se s počítačem naučila. Jen on to odmítal, byl přesvědčený, že to je zbytečné. A teď si s ničím neví rady. Vlastně si sedl na tu lavičku, protože se mu nechtělo do bytu, kde se cítil sám a bezradný a všechno na něj padalo. A napadlo ho, že by se vůbec nic nestalo, kdyby na světě nebyl.

Marta byla ráda, že se starý pán rozpovídal. Pozorně naslouchala, upíjela po doušcích čaj a rozhlížela se po pokoji. Na stěnách byla spousta obrázků a fotografií. Na okně živořící květiny, v koutě pokoje malý stolek se starým stolním počítačem. A netrpělivě tikající nástěnné hodiny. Ukazovaly půl sedmou. Teď by ji mohl začít pro změnu hledat Petr. Ale ten by zavolal na mobil. Teprve teď ji to napadlo. Pan Konipásek měl číslo na svou ženu naštěstí napsané v kalendáři. Naťukala ho do svého mobilu, vytočila a předala mu jeho paní. Vzal si ho od ní opatrně, ale jen uslyšel její hlas, úplně se rozzářil.
"Pořádně si popovídejte, a až skončíte, přineste mi mobil nahoru." řekla a zvedla se od stolu. Potichu za sebou zaklapla dveře od bytu. Nevěděla, zda ji starý pán vůbec vnímal.

Petr už byl doma. Marta mu hned převyprávěla příběh pana Konipáska. Dohodli se, že by mu mohli dát Martin starší již nepoužívaný mobil. Pokud bude souhlasit. A samozřejmě, pokud se ho naučí používat. Marta měla v příštích dnech o zábavu postaráno. Téměř denně se na chvíli zastavila u svého souseda, který se stal jejím pilným žákem. Nejenže postupně zvládl používání chytrého mobilu, ale troufl si i na počítač a zvládl na něm alespoň základní dovednosti. Marta ráda pozorovala, jak se jeho světlemodré oči vždy rozzářily, když komunikoval se svou ženou nebo s dětmi. A v koutku duše ji hřálo, že se o to trochu zasloužila.

V nastalém shonu Marta si ani nevšimla, že její zdravotní problémy postupně vymizely. Každý den bývala nekonečně unavená, ale i šťastná. I Petr vnímal tu pozitivní změnu své partnerky. Jen ji potřeboval trochu usměrnit, a tak se jednoho víkendového podvečera zeptal, jestli bude mít chvíli času i na něj. Měla.

 

Marta - rekonvalescence

Když se Marta vrátila po operaci domů, byla šťastná. A první dny si to docela užívala. Četla si, dívala se na televizi nebo jen tak polehávala. Občas zavolala Ladě přes Skype a potěšila se aspoň tímto způsobem s vnoučaty. K obědu si připravovala jen něco jednoduchého, většinou salát. Stejně neměla hlad. Čekala na Petra, až se vrátí z práce. A chtěla vědět o všem, co se událo ve firmě. Petr však na dlouhé povídání nebyl. Vysypal ze sebe to nejdůležitější, dal si něco k jídlu a většinou se jel provětrat na kole, nebo měl něco nutného na práci v dílně. Z dílny se většinou vracel pozdě, to už Marta spala. Když se jel projet na kole, býval zpět dřív, protože se také dřív stmívalo. A většinou zasedl k počítači a upravoval své fotografie. Marta teď ocenila pohodlné křeslo v jeho pracovně. Ráda tam sedávala a dívala se, jaká kouzla s fotkami provádí. Ale dlouhé sezení jí nebylo příjemné, jizva stále nebyla zahojená a podbřišek ji pobolíval.

Po několika dnech doma si přiznala, že se začíná nudit. Televizi už ani nepouštěla a u knížky dlouho také nevydržela. Začala se přes počítač připojovat do firmy, kontrolovala vyřizování zakázek, reklamací i faktury. Ani delší sezení u počítače ji však nedělalo dobře. Její břicho bylo citlivé, nafouklé a stále jakoby plné. Svůj problém svěřila lékaři při kontrole, ten provedl nějaká vyšetření, ale podle výsledků bylo všechno v pořádku. Předepsal jí jakési šetrné projímadlo, doporučil úpravu stravy a povolil jí vycházky. I když měla pocit, že její strava obsahuje dostatečné množství vlákniny a tekutin, snažila se přísun obojího ještě zvýšit. Ale zeleninu, kterou odjakživa milovala ve všech podobách, začínala jíst s nechutí. Naopak měla strašnou chuť na sladké. I Petr se občas divil, co našel v nákupním seznamu! Ale nekomentoval to.

Na procházky chodila sama, většinou někam k řece nebo do přírody. Nerada potkávala lidi, zvlášť teď v době, kdy se zase rozmáhal koronavirus. Nechodila ani do firmy, co potřebovala, to se dozvěděla od Petra nebo přes počítač. Procházky jí dělaly dobře, ale jednou pořádně zmokla a nachladila se. Dostala pořádnou rýmu, později se z toho vyklubal i kašel.

Byla zavřená několik dní doma, s tunou posmrkaných papírových kapesníků a bolestí v podbřišku při každém zakašlání. Nejedla skoro nic a jen polehávala, a tak se její vyprazdňování ještě zhoršilo. Přestala jevit zájem o to, co se děje ve firmě, Petrovy informace poslouchala na půl ucha. Jen se utěšovala, že snad nemá covid-19, vždyť se s nikým cizím nesetkala. Každý den se probouzela s tím, že už to snad bude lepší, ale jediné, čeho se zbavila, byla rýma a kašel. Dokonce ani nevyhledávala komunikaci se svými dětmi. Libor jí sice občas zavolal, ale vždycky na úvod se zeptal, jestli jí už je lépe, a ani nepočkal na odpověď. Bral to jako samozřejmost. Hned ji zahrnul informacemi o zařizování svého nového bytu. Lada jí volávala večer a vlastně také chtěla slyšet, že se mamce už daří líp. Ale Marta se subjektivně lépe necítila. Připadala si jako nafouklá ryba, která uvízla někde na břehu. Nenáviděla své tělo, které jí vypovídalo poslušnost. A nechápala proč tomu tak je. Všichni doktoři ji ubezpečovali, že je všechno v pořádku. Ale ona to cítila úplně jinak. Dokonce začala mít i problémy se spánkem, a to vždycky bývalo její plus, že dobře spala.

A tak plynul den za dnem a Marta se uzavírala stále více a více do sebe. Nesvěřovala se se svými problémy už nikomu. Ani Petrovi. Ten býval po návratu z práce unavený a Martě připadalo, že každý z nich žije v jiném světě. Až jednou o víkendu si Petr všiml, že Marta zase snědla u oběda jen trochu polévky. Chtěl vědět, proč nejí, ale Marta jen pohodila hlavou. Nabídl jí, že ji doveze na chvíli na zahradu. S představou, že by ji to mohlo potěšit. Vždyť bylo krásné slunečné podzimní odpoledne a sluníčko Marta milovala. Odmítla. Chtěl vědět, proč. A pak Marta vybouchla. A podařilo se jí dostat ze sebe skoro všechno, co se jí stále honilo v hlavě. Jak jí je špatně, jak se jí hnusí jídlo, jak chodí na záchod jen po projímadle a pro změnu dvacetkrát denně na malou. A všichni jí říkají, že je to v pořádku, ale není to v pořádku. Není schopná normálně fungovat, že se bojí chodit ven, aby nepotkala někoho známého, který by se jí mohl soucitně na něco vyptávat. A dokonce se ani pořádně nevyspí. Křik se změnil v pláč. Rozvzlykala se jako malé bezmocné dítě.

Petra její chování vyděsilo. Jak je možné, že vůbec nezaregistroval, že má Marta nějaké problémy? Všiml si, že si Marta občas postěžuje, ale přičítal to pooperačnímu stavu. Zvykl si, že má vedle sebe sebevědomou ženu, která si zatím se vším poradila. A teď před ním byla hromádka neštěstí, která od něj určitě očekává nějakou pomoc. Snažil se Martu uklidnit, ale slova nepomáhala. Přestala vzlykat až když ji objal.
"Proč jsi mi o tom neřekla dřív? Nevěděl jsem, že se cítíš tak mizerně."
"Vždyť jsem o tom mluvila."
"Myslel jsem si, že to je po operaci běžné, že se to časem upraví."
"To já taky, ale je to spíš horší." vzlykla Marta.
"U doktora jsi taky byla, že?" vzpomněl si Petr.
"Dvakrát. Prý jsem v pořádku. Dostala jsem jen projímadlo." potvrdila Marta odevzdaně.
"Víš, co? Zkusím zavolat Lence, ta by nám mohla poradit, co dál. Je to ženská jako ty. A navíc doktorka." napadlo Petra.
Marta odevzdaně přikývla.

A Lenka se u nich zastavila pozdě odpoledne. S Martou měla dlouhý rozhovor mezi čtyřma očima. Petr zatím hrál v kuchyni se Sofií Člověče nezlob se" a napjatě čekal, co z toho vzejde. Dlouho slyšel jen tlumenou řeč z vedlejšího pokoje. Když přišly obě zpět do kuchyně, bylo zřejmé, že si porozuměly. Posadily se ke stolu a sledovaly, jak Sofie přesvědčivě válcuje svého dědečka při hře.

Když Lenka se Sofií odešla, vyprávěla Marta Petrovi, k čemu s Lenkou dospěly. Podle Lenky na ni pravděpodobně negativně působí hormonální nerovnováha po odstranění vaječníků. Projevuje se to neklidem, lítostivostí, úzkostí a špatným spánkem. Sice nějakou hormonální substituci už dostala, ale asi to není dostatečné. Musí si znovu zajít za svým gynekologem, přesně mu vysvětlit své problémy a řešit to. A ty další zdravotní problémy by se měly časem postupně upravit. Musí prý být trpělivá. Její tělo se nejdřív musí přizpůsobit nové situaci, a to se nestane ze dne na den. A prý se má snažit vést normální aktivní život. Nemá se uzavírat do sebe a piplat se pouze ve svých pocitech. Má se zajímat o to, co se děje kolem ní. Má se víc hýbat, a pokud to jen trochu půjde, tak se vrátit do práce. Martě se to neříkalo lehce, ale vypadala při tom odhodlaně. Byla to zase ta Marta, kterou znal.

"No, tak vidíš." řekl Petr a vzal ji za ruku.
"Jen mi vrtá hlavou, proč jsi to neřekla dřív. Netušil jsem, jak ti opravdu je."
"Připadala jsem si hrozně. A nechtěla jsem tě otravovat."
"Proč bys mě tím otravovala?" nechápal Petr.
"Jsem zvyklá, že si řeším svoje věci sama." odpověděla Marta, ale neznělo to moc přesvědčivě.
"Aha, tak už přestaň být paní Dokonalá. I od toho jsme spolu, abychom si pomohli, ne?"
Poslední věta potěšila Martu ze všeho nejvíc. V tom má Petr pravdu. Měla by si zvyknout, že jsou na všechno dva.

Ve skutečnosti to nebylo zas tak jednoduché, jak to po rozhovoru s Lenkou vypadalo. Lenka sice měla dobrý odhad a správně Martu nasměrovala, ale přesto to nějakou dobu trvalo, než se Marta začala cítit po fyzické i psychické stránce cítit lépe. Ale s podporou Petra a celé rodiny to nakonec zvládla.