středa 23. května 2018

Plán B pro pokročilý věk


Je vám – náct nebo – cet? Či vám je – sát, sedíte před domem na lavičce, vyhříváte se na sluníčku a někde vzadu v hlavě se vám krčí touha sáhnout si vlastní rukou na pyramidu, dohlédnout na dno fjordu, urazit 800 mil po Amazonce?

Udělejte to jako Etta, hrdinka knihy Etta a Otto a Russel a James, jejíž autorkou je  Emmy Hooperová (JOTA 2015). Ettě je přes osmdesát. Žije na farmě v Kanadě v místě, kde bývají taková sucha, že v řekách jsou místo ryb jen jejich vybělené kosti. Jednoho dne se Etta vydá na cestu. Sbalí si baťůžek, nic velkého: čisté spoďáry, pár dolarů, čokoládu a papír, na který si napsala pár informací o sobě. To pro případ, že by zapomněla kdo je a kam jde. Jde totiž pěšky směrem k Atlantickému oceánu, což je v jejím případě 3000 km. Je to dlouhá cesta, nohy krvácí a ani mozek nefunguje příliš racionálně, ale stále jde. Její manžel Otto již stejnou cestu kdysi urazil, i když ne pěšky. Když jdou muži do války, jejich matky doma pláčou. A co dělají muži, když se v té dálce najednou po jejich boku objeví kamarád, spolužák ze třídy a když ten kamarád náhle není?! Nyní Otto doma na farmě trochu okopává, občas si vzpomene, že se má najíst. Ale žádná spíž není bezedná. Pak dojde na kartičky ze žlutého papíru s kuchařskými recepty, které Etta přehledně srovnala na kuchyňský stůl. První, co zkusí vyrobit, jsou :


Skořicoví šneci
(od tety Nondis)

Je potřeba:
1 lžíce sušeného droždí
11/2 hrnku mléka
¼ hrnku bílého cukru
2 lžičky soli
½ hrnku tuku (máslo je nejlepší)
1 vejce
5 až 5 a1/2 hrnku hladké mouky
1 a 1/2 hrnku třtinového cukru, 1 a 1/2 lžičky skořice

Postup:
Nechej vzejít droždí. Zahřej pod bod varu mléko a nalij do velké mísy. Přidej cukr, sůl, tuk. Míchej do rozpuštění, pak vychlaď na pokojovou teplotu. Přidej droždí a pak vejce. Znovu důkladně promíchej. Zapracuj 3 hrnky mouky, pak zbývající 21/2 hrnku mouky, dokud těsto nemá správnou hustotu. Vyklop na pomoučený vál a uhněť do hladké koule. Dej kynout. (Na dvojnásobný objem.)
Prohněť vykynuté těsto a rozděl na dvě stejné, hladké koule. Dej odpočinout (10 min.) Vyválej z obou koulí obdélník a potři těsto rozpuštěným máslem (hodně). Promíchej cukr se skořicí a posyp směsí oba obdélníky. Sroluj a okraje spoj. Nakrájej na 11/2 centimetrové kousky a pokládej je blízko sebe (ale ne úplně na těsno) do pekáče nebo na plech (ten je méně vhodný). Pomaž horní stranu mlékem (a dalším máslem/cukrem, jsou-li šneky pro Ottu. Dej kynout. Na dvojnásobnou velikost. Peč při 180 stupních zhruba 25 minut.

Možná dále sedíte na lavičce a kriticky vyhodnocujete svou kondici a je vám jasné, že sice máte občanku a tudíž si nemusíte na papír psát, kdo jste, ale přec jen bude lépe nikam se netrmácet a zůstat doma. V tomto případě vám doporučuji, abyste si vzali příklad z Otty. Nikdy, opravdu nikdy není pozdě naučit se něco nového. Třeba vařit nebo vyrábět figurky zvířat z papírmašé.

PS pokud budete zkoušet recept na šneky, tak použijte rozum a podstatně snižte udávané množství soli.

Vaše bloggerka Hilda

čtvrtek 1. března 2018

Mrazivé dny

Slunce mi svítí do obýváku a obloha je azurová. Láká ven, přesto ven moc nechodím. V noci je pravda -14°C, ale ve dne jen -8°C. To není moc. Zejména na sluníčku by to mohla být paráda. Jenomže ten severovýchodní vítr, který prý vane ze severního pólu přes Sibiř k nám, má sílu. Vymlouvám se klasickou větou “nemám co na sebe“, protože vše, co se nachází v mé skříni, mi profoukne. Po necelé hodině venku to doma nutně pokračuje horkou sprchou, půllitrem čaje, teplou dekou a topením na maximum. Ještě však několik hodin po příchodu do tepla mám pocit, že mě stále studí „morek kostí“ a „mráz po mně běhá“. Už nám kvetly kočičky, jehnědy, sněženky, čemeřice i talovíny. Vše samosebou pomrzlo. Holomráz je pro přírodu zabiják.

Doma v teple v prosluněném pokoji pak nastává chvíle pro půvabnou knížku Lenky Horňákové-Civade Provence jako letní sen (Argo 2017). Autorka pochází z Moravy. Provdala se za Francouze „Honzu Ludvíka“ (Jeana Louise), pro kterého je divadlo život. Pracoval jako ředitel divadelních festivalů, herec, režisér. Zkrátka vše kolem divadla. Žili v Paříži. Paříž je město snů. Na to však přišlo příliš mnoho obyvatel této planety. Kdo jste strávil třeba páteční odpoledne pokusem dostat se autem z jednoho kraje Paříže na druhý nebo nedělní návrat z víkendu, mi dáte za pravdu. Zkrátka stres a spěch donutil rodinu s dětmi hledat něco jinde.


Provence je v létě místo „bílé záře pálícího slunce“. Krajina s romantickými vesničkami plná vůní – rozmarýn, tymián, bobkový list, levandule, majoránka. Tchyně autorky „mémé“ má svůj dům v Provence ve vesnici St. Saturnin les Apt. Proto jejich kroky směřovaly nejdříve k ní. Pak projezdili při hledání nemovitosti tisíce kilometrů. Nakonec se jim podařilo v blízké vesnici Saignon najít ruinu zámečku St. Quentin, Šípkovou Růženku, o které už ani místní nevěděli, že existuje. Nastaly tři roky boje s náletovými rostlinami a rekonstrukce, či spíše výstavba zámku. Zkušenosti s řemeslníky jsou ve Francii ještě tristnější než u nás. Takže nakonec se do práce kromě autorčiných rodičů zapojili i řemeslníci z Moravy. Jak utěšené místo se jim po letech dřiny vybudovat a jaký překvapivý závěr nabral jejich pobyt v zámku si přečtěte sami. Nabídnu vám ale místo konce návod od "mémé" na polévku z čerstvých surovin, na kterou má v Provence v podstatě každá rodina svůj recept. 





Soupe au pistou
„Radostně jsem škrábala brambory, čistila mrkev, loupala fazole. Bílé, fialové, malé zelené, dlouhé zelené, placaté zelené. Ale jen do té chvíle, než mi "mémé" ukázala na každém druhu zeleniny, na jak velké kostičky je mám krájet. Malé bílé a fialové fazole se krájely na čtyři kousky. Uf… ostatní stejně tak. Drobné, malé kostičky. … Všechno se vařilo ve velkém množství vody na malém ohni asi dvě hodiny. Mezi tím jsme se pustily do druhé hromady zeleniny. Rajčata, cukety, papriky, lilky, cibule, česnek, několik hrstí rozmarýnu, tymiánu, bobkového listu, petržele. Naštěstí se tahle hromádka krájela na kousky o něco větší, tak to šlo rychleji. S trochou olivového oleje a špetkou hrubé soli a pepře se to všechno dalo do papiňáku opět tak na dvě hodinky. …Obraly jsme všechny lístky bazalky, podrtily a rozmixovaly je s česnekem, solí a s nepostradatelným olivovým olejem. Tahle směs se jmenuje pistu (pistou), tedy v provensálštině bazalka. … Měla jsem však lehké pochybnosti o tom, že jen povařená zelenina, byť dlouho, v obyčejné osolené vodě může být kulinářským zážitkem …Na večeři jsme pozvali sousedy. Uprostřed stolu trůnila miska s pistou, rozmixovaná tekutá bazalka s česnekem a olejem, v druhé misce byl nastrouhaný parmezán. Do talířů nám "mémé" nalila kouřící polévku. Každý si nasypal trochu sýru do talíře a zalil to vše pistou. Vynikající!

 Připravila Vaše bloggerka Hilda 


středa 7. února 2018

Absurdní koníček

Ráda uklízím, je to můj absurdní koníček. Abychom si rozuměli. Pro spoustu lidí není úklid oblíbený, znamená pro ně jen posbírat po bytě poházené oblečení, časopisy a letáky, nastrkat boty do botníku, ustlat postel a popřípadě omýt nádobí, které se v kuchyni nahromadilo za několik dní. Pro mě je úklid smysluplná práce.

Je to radost ze zářivé čistoty a pořádku. Je to vyndání nápojového a jídelního skla a porcelánu ze skříněk v obýváku, jejich omytí a vyleštění. Je to přerovnání šatních skříní a prádelníků v ložnici. Nemají kabáty po kapsách mince a kapesníky? Kabelky a kabely si také zaslouží probírku a podobnou kontrolu. Nestalo se snad, že ve skříni visí nevyprané letní šaty, které se v posledním záchvěvu léta jednou „prošly“ venku? Nepřeleželo se málo používané damaškové ložní prádlo? Není třeba vyvětrat rezervní peřiny? Jsou ručníky a utěrky na svém místě roztříděné podle druhu?


A co teprve knihovna! Každou knihu vzít do ruky a zlehka zbavit prachu. Je to jako pozdravit se se starými přáteli. Avšak pozor na střet zájmů! Pro knihomola je s tím spojeno značné nebezpečí, je totiž velmi snadné se začíst a zapomenout na uklízení. Obdobně se v předsíni vyndají boty z botníku, vyčistí krémem, u šněrovacích se vytáhnou a vyperou tkaničky a vybělené vrátí zpět do bot. 


Po té přijde na řadu kuchyň. Jak skvělé působiště pro očistný proces! Veškeré zásoby z lednice i ze spíže i z lékárničky opustí své místo a do důkladně vymytých a vysušených polic se vrací v čistých dózách či jiných zásobnících. Zaručeně se tam nedostane nic s prošlým datem spotřeby. Sporák umaštěný vně i uvnitř a kuchyňská linka jsou kapitolou samy pro sebe. Hrnce a kastroly používané na plynových hořácích doslova vyrábějí ve skřínkách špínu. Kolem kuchyňského robotu a váhy to také často vypadá jako ve výrobně strouhanky. Zásuvky - škoda mluvit. Ty drobečky se tam asi samy množí. Co se množí pod sporákem je lépe podrobněji nezjišťovat a raději bez průzkumu razantně zlikvidovat.


Po piplačce s veškerými úložnými prostorami v celém bytě následuje odměna v podobě mytí dveří, oken, zrcadel a sprchování květin. Ideální činnost místo posilovny! Mytí oken je navíc práce na čerstvém vzduchu. Pak vyprat a pověsit čisté záclony, povléci postele do vyžehleného ložního prádla (samo sebou po předchozím vyvětrání matrací). Méně příjemné je utírání prachu, hlavně radiátory, lustry a vršky vysokých skříní a knihoven nejsou moc populární. Luxování, zejména čalouněného nábytku také není šlágrem, nelze to však vynechat. Úklid WC a koupelny včetně koupelnového závěsu, skřínky s kosmetikou a sanitární keramiky je díky čisticím prostředkům vyloženě omamný a s dobře viditelnými výsledky. Signalizuje to blížící se finiš. Umytí podlah (žádný mop, hezky vkleče) je na řadě na závěr.

Po úklidu se najde špinavého prádla na několik praček. V zimě je to bez sušičky otrava, ale když je trávník plný žlutých pampelišek a máte možnost pověsit nepřeložené cíchy a prostěradla na šňůry natažené venku, je to jedna nekrásnějších činností v oboru domácích prací. A jak nádherně při žehlení voní prádlo usušené venku. Netřeba zázračných aviváží, jen vítr a slunce!

Moje rodina považuje tuhle uklízecí vášeň za pošetilost. Ale útěchou mi je, že s touto úchylkou nejsem sama. Postarší osamělá hrdinka knihy Frederika Backmana Tady byla Britt-Marie (vydal Host 2016) uklízí ještě o něco víc. Je to pro ni právě tak jako pro mě terapie a lék na stres. Britt-Marie posuzuje i lidi podle toho, jak mají srovnané příbory v zásuvce. (Doufám, že je máte ve správném pořadí: vidličky, nože, lžíce!) Díky mánii pro úklid (nejlépe jedlou sodou a octem) se Britt-Marie přes praní dětských fotbalových dresů (nemohla snést pohled na bílé dresy od bláta) spřátelí nejen s dětmi, ale i s ostatními obyvateli vesnice, kde díky finanční krizi vše zkrachovalo a většina lidí je bez práce nebo se už odstěhovala. Najde nejen nové přátele, ale i nový a velmi překvapivý zájem: kopanou. Pobyt podivínky Britt-Marie v obci přináší řadu komických situací, za nejzdařilejší považuji scénu, kdy dojde k loupežnému přepadení v pizzerii. I když nechápete absurdní vztah k uklízení, tak byste si rozhodně tuto knihu neměli nechat ujít!


Upřesnění na závěr: Pokud se z mladické nerozvážnosti domníváte, že veškeré výše uvedené domácí práce zvládnete v zaplněném třípokojovém bytě někdy mezi odpolední svačinou a večeří, tak jste opravdu na velkém omylu!



Vaše bloggerka Hilda

neděle 3. prosince 2017

Čtení pro ženy

Čtete rády knihy současných ženských autorek, kde je hlavní hrdinkou žena? Možná jste skeptické, protože se často jedná vyloženě o „červenou knihovnu“. Třeba se vám ale tento druh čtiva líbí právě proto, že má zaručeně šťastný konec a že je pro vás únikem z každodenních starostí. Z této kategorie je např. kniha Aleny Jakoubkové Můžeš-li se vdát dnes, neodkládej to na zítřek. 


Přijít vhod může i něco vážnějšího, třeba z historie. Knížka od Hany Parkánové Whiton  s názvem Anna Česká je beletristicky zpracovaný příběh harmonického manželství dcery Karla IV. a Alžběty Pomořanské Anny (1366-1394), která byla provdána za anglického krále Richarda II (1367-1399).

Historií nedávnou se zabývají knihy, které se snaží vyrovnat s obdobím po druhé světové válce. Například kniha Lenky Horňákové –Civade Marie a Magdaleny, román Hany Marie Körnerové Heřmánkové údolí, příběh Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch nebo kniha Jakuba Katalpy Němci. Při čtení vás možná začne obcházet mráz po zádech, rozhodně však tyto knihy za přečtení stojí. Historii je třeba znát, ale bohužel příliš optimismu do života nepřináší. Kéž bychom se z ní uměli alespoň poučit a neopakovali staré chyby!

Za to irská autorka Patricia Scanlan ve svých knihách neprobírá závažná společenské otázky, ale jenom normální život současné pracující ženy. Irsko je pro nás dost daleko, ale starosti jejich žen jsou stejné jako u nás. Navíc tam má dodnes silný vliv katolická církev a její působení není ve všech případech ideální. Témata vám určitě budou blízká. Autorka řeší, kdo odveze tchyni na vyšetření do nemocnice a několik hodin tam s ní bude čekat. Jak zvládnout deštivý pátek, když je manžel na služební cestě, je třeba udělat velký nákup a náctileté dcerky se od příchodu ze školy domů válí na gauči u televize, chroupají brambůrky a nemají napsané úkoly. Nevyklizená myčka obsahuje nádobí od večeře a nádobí od snídaně je stále ještě na kuchyňské lince, předsíň je plná poházených, promočených a zablácených svršků a koupelna vypadá, jako by ji použil tucet neandrtálců. A navíc si dcerky pozvaly kamarádky na víkend a o tom, že by pomohly s úklidem a vařením nechtějí ani slyšet. Jak se vyrovnat s tím, že manžel přišel o peníze a finanční ztrátu se snaží zalepit tím, že vás chce podvodem připravit o dědictví po tetě.  A co když dospělá dcera přijde na to, že jste jí jako malé úmyslně znemožnila styk s milovanou babičkou, protože vás tato žena jako snachu absolutně nesnášela. Co udělat s kamarádkou, která vás jen zneužívá a zná jen když něco potřebuje a ke všemu navíc svádí vašeho manžela.

V jedné z posledních knih této autorky Dar přátelství (BB/Art s.r.o. 2017) jsem na str. 153 objevila i tento recept na kuřecí maso:

„Do pekáče vymazaného olivovým olejem poskládáš kolečka cibule a hub a pak pár plátků citronu. A na to se položí okořeněná kuřecí prsa. Na to dáš pár brambor nakrájených na čtvrtky, nakrájené zelené fazolky, česnek, koření a zakapeš to olejem. Pečeš padesát minut a pak to zdlábneš.“

Podotýkám, že jsem tento recept vyzkoušela a je vynikající. Podrobné návody na kuře na citronu lze najít na internetu.



Vaše bloggerka Hilda

neděle 5. listopadu 2017

Jak jsem poprvé pekla dort RED VELVET

Dort s výstižným názvem RED VELVET je teď v kurzu. Dorty peču ráda, ale v poslední době k tomu nemám dost příležitostí. A tak když se jedna naskytla, přesvědčila jsem sama sebe, že právě tento dort vyzkouším. Ve svém věku se už nevrhám do těchto dobrodružství po hlavě, ale začínám pečlivým prostudováním příslušného receptu na různých pekařských či kuchařských serverech. Je to docela zajímavé čtení. Jednu skupinu tvoří recepty prakticky stejné, pečlivě opsané do posledního slovíčka. Druhou skupinu jsou recepty odvozené z těch původních, ale s různě rozsáhlými stopami lidové tvořivosti.

Dort RED VELVET, jak už jeho název napovídá, by měl být na řezu krásně rudý a sametově hebký. To je jeho kouzlo. Na přiložené fotografii můžete vidět výsledek mého snažení. Drobečky z korpusu, které jsou jedinou ozdobou tohoto dortu, jsou sice krásně tmavě hnědé, nikoliv temně rudé. Můj dort je samozřejmě temně hnědý i na řezu. Něco se prostě nepovedlo! Zkuste se mnou vystopovat, kde se v mém postupu stala chyba...


  • Nezbytnou ingrediencí tohoto dortu je červená gelová potravinářská barva. Koupila jsem ji v Tescu a pečlivě jsem si vybrala tu nejtmavší červenou, kterou měli.
  • Na rozdíl od doporučovaného postupu přípravy korpusů jsem se odvážně rozhodla, že nebudu péct obě části korpusu postupně za sebou, ale upeču je prostě najednou. Dvě dortové formy se do mé trouby vejdou a pak každý korpus prostě přeříznu. Šetřím energii.
  • Při odvažování surovin jsem zjistila, že mi chybí 50 g hladké mouky, odvážně jsem ji nahradila kukuřičným škrobem.
  • Můj oblíbený ruční šlehač téměř nezvládl zpracování tak velkého množství surovin. Krutě sténal a zahříval se, takže jsem ho po chvílích vypínala, aby si odpočinul. Moje ruka si odpočívala také. A v pauzách snila o kuchyňském robotu, který by pracoval sám, lehce a s nepředstíraným nadšením.
  • Jako zlatý hřeb programu jsem vytáhla onu rudou gelovou barvu z krabičky a překvapilo mě, že je v takové malinké tubičce. Neodměřovala jsem požadovanou lžičku barvy a rovnou ji celou vymáčkla a rozmíchala do podmáslí. Podmáslí zrůžovělo, ale nezrudlo.
  • Roztomilou růžovou hmotu jsem na střídačku s moukou přidávala do těsta. Bohužel jsem nesprávně odhadla potřebnou velikost nádoby na přípravu těsta, růžová hmota při šlehání stříkala všude kolem.
  • Místo kypřícího prášku bylo třeba rozmíchat jednu lžičku jedlé sody ve dvou lžičkách vinného octa a vzniklou pěnu rychle vmíchat do těsta. Našla jsem doma pouze rýžový ocet a vzniklá pěna zmizela dříve, než bys řekl švec. Nebyla jsem dost rychlá. Do těsta jsem přimíchala jen podivnou vodičku.
  • A jakoby to nestačilo, nakonec jsem zjistila, že jedna dortová forma má asi o centimetr větší průměr než druhá!
  • Korpusy se vzhledem ke své tloušťce pekly dvakrát déle, než bylo uvedeno v receptu. Logické. Krásně vyběhly, ale na první pohled bylo jasné, že jsou hnědé, nikoliv rudé.
  • Po vychladnutí na mřížce jsem je pěkně obalila do potravinářské fólie a dala odpočívat na pár hodin do lednice. Také jsem si potřebovala odpočinout a hlavně uklidit spoušť v kuchyni.
  • Příprava krému z mascarpone naštěstí nepřinesla žádná nečekaná překvapení. Krém byl hustý, hladký, sametový a po přidání vanilkového aroma se nádherně rozvoněl.
  • Korpusy se nechaly krásně a rovně přeříznout a jejich potření krémem byla už hračka. Nakonec nevadila ani nestejná velikost korpusů.

Výsledný dort byl chuťově vynikající, sametový, ale minimálně kvůli barvě to RED VELVET prostě nebyl.

PS. Recept na tento dort záměrně neuvádím, zájemci ho mohou snadno najít na internetu.

úterý 31. října 2017

Pórek v tom byl nevinně

Občas se mi stává, že nemám k vaření doma všechny potřebné suroviny. Většinou to řeším nějakou improvizací nebo prostě skočím do nejbližšího obchodu, který má denně otevřeno a je pouze přes ulici. Tentokrát mi chyběl pórek a bez něj by to prostě nešlo.

Hodila jsem něco na sebe a vyrazila. Prodejnu znám dost dobře, nakupuji tam často. A tak mě udivilo, že v příslušném boxu leželo jen pár hodně unavených pórků. Cenovka jejich „únavu“ přiznávala, byl to doprodej za sníženou cenu 13 Kč za kus. Rozhodla jsem se rychle. Nějaký pórek jsem potřebovala a věděla jsem, že nemám dost času, abych zašla do jiného obchodu. Postavila jsem se do fronty k pokladně a připravila si příslušnou drobnou částku. Jaké bylo mé překvapení, když po mně pokladní chtěla částku mnohem vyšší.


Bohužel jsem se s podobnou situací už párkrát setkala. Vím, že v takové situaci je nejrychlejší se dlouze nedohadovat, zboží prostě nechat na pokladně a nekupovat ho. Bez pórku se mi ale odejít nechtělo. Zároveň jsem však nebyla ochotna zaplatit za uvadlou zeleninu částku víc než dvakrát vyšší. Pustila jsem se tedy odvážně do vyjednávání: „To bude nějaký omyl, u tohoto pórku byla cenovka s informací doprodej a částka 13 Kč“. Pokladní: „V počítači máme cenu 30 Kč, jinou cenu tam nemáme“. Já: „Je mi jedno, jakou cenu máte v počítači, ale na boxu s pórkem máte cenu 13 Kč. Běžte se na ten box podívat, je dva metry odsud.“ Pokladní se neochotně zvedla a pomalu šla k boxu si ověřit to, co jsem jí řekla. Za mnou se vytvořila fronta netrpělivých nakupujících. „Cenu v počítači může změnit pouze pan vedoucí.“ sdělila mi vedoucí, když se vrátila do pokladny.

Chvíli jsem bojovala s myšlenkou hodit jí pórek na hlavu, ale pak jsem se ovládla. „Pokud to opravdu nejde jinak, předpokládám, že pan vedoucí obratem cenu v počítači změní.“ Doba, kdy pokladní po telefonu vysvětlovala vedoucímu, co se stalo, a on poté pravděpodobně změnil příslušnou cenu v počítači, se mi zdála nekonečná. Čekajících za mnou přibývalo a musela jsem si vyslechnout poznámky, že nějaká bláznivá ženská vpředu zdržuje kvůli jednomu blbému pórku. Čert mi to byl dlužen!

Nakonec jsem dosáhla toho, že jsem zaplatila pouze svých třináct korun. Z prodejny jsem téměř vyběhla, jen abych se co nejrychleji zbavila syčícího davu u pokladny. Měla jsem svůj pórek, ale cítila jsem se hodně mizerně. Jak se v podobné situaci zachováte vy?

středa 23. srpna 2017

Chodník, chodec, cyklisté

Jsou ještě chodci na chodníku v bezpečí? Po včerejším blízkém "setkání" s rychle jedoucím cyklistou na chodníku se mi tato otázka stále vrací. A přemýšlím o tom, jak bych se na chodníku měla chovat, abych případná ohrožení ze strany cyklistů minimalizovala...

Jdu si tak normálně po chodníku cestou z práce, když mezerou mezi domem a sloupem veřejného osvětlení, kde se právě nacházím, prolétne zezadu cyklista. Naštěstí si to dost dobře vyměřil. Ovanul mě  pouze proudící vzduch. Ale na chvíli jsem se zastavila s hrozivou představou toho, co by se mohlo stát, kdybych se náhodou ve stejném okamžiku rozhodla, že odbočím.

Chodník má už ze své podstaty sloužit pro chodce a zcela naivně si myslím, že by tam chodec měl být docela v bezpečí. Samozřejmě když pominu občasný náhlý pád sněhu ze střech v zimě. Téměř denně nachodím pěšky po chodnících centra Hradce Králové zhruba pět kilometrů. A podobná setkání s cyklisty na chodnících bohužel zažívám stále častěji. Nedávno jsem potkala v jednosměrné ulici na chodníku dokonce jezdce na motorce. Čím to je?

Hradec Králové je sice městem cyklistů, ale zároveň místem, kde jsou kilometry cyklistických stezek a v poslední době se objevily na ulicích i vyhrazené pruhy pro cyklisty. Proč tedy cyklisté jezdí s oblibou po chodnících? Zdají se jim ulice pro jízdu na kole příliš nebezpečné? Řeší tak vjezd v protisměru do jednosměrných ulic v centru? Naznačují, že je jich více než chodců a měli by mít chodníky pro sebe? A hlavně, když už po chodníku musí jet (i když je to proti předpisům), proč nepřizpůsobí rychlost? A proč téměř žádný z nich nemá na kole zvonek, kterým by mohl chodce na sebe alespoň upozornit!

Naděje na zlepšení se mi zdá  téměř mizivá. Ani jednou jsem nezažila, že by strážce veřejného pořádku některého z cyklistů jedoucích po chodníku usměrnil!

A tak mi nezbývá, než se po chodníku pohybovat obezřetně, opatrně se držet nejlépe stále na jedné straně, pokud možno neměnit směr ani se nezastavovat. A hlavně překážet cyklistům co nejméně! A doufat, že chodníky, kde je oddělený pruh pro cyklisty budou rychle přibývat.


Nebo máte nějaký lepší nápad?