pondělí 9. listopadu 2020

Slavík

 Do doby 2. sv. války v okupované Francii se vrací strhující a výborně vyprávěný román Kristin Hannah Slavík (Argo 2016). Hlavními postavami a opravdovými hrdinkami románu jsou dvě sestry, Vianne a Isabelle. Nejsou si příliš blízké, každá je jiná, ale okolnosti je přimějí ke změně dosavadního způsobu života a hledání síly a své vlastní cesty k přežití a svobodě.

Starší Vianne žije na venkově, má manžela, osmiletou dcerku, pracuje jako učitelka. Její rodina a nejbližší přátelé jsou celým jejím světem. Naivně věří, že žádná válka nebude. Její mladší osmnáctiletou sestru, nezkrotnou a neukázněnou Isabelle, právě vyloučili ze školy. Otec ji po napadení Francie nacisty pro její bezpečí donutí odjet z Paříže za sestrou na venkov do městečka Carriveau . Cestou Isabelle zažije německé nálety na civilní uprchlíky na silnicích a to ji jen posílí v nenávisti k Němcům. Rozhodně nechce sedět a čekat se založenýma rukama na mír. Úspěšně se zapojí do skupiny protifašistického odboje nejprve roznášením letáků. Její odbojová činnost pak vrcholí odvážnými cestami přes Pyreneje do neutrálního Španělska, které podniká, aby převedla do bezpečí sestřelené spojenecké letce.




Pasívnější Vianne se musí vyrovnat s nepřítomností manžela, který se dostal do zajetí, s novými pořádky, stálým nedostatkem všech denních potřeb a hlavně s německými důstojníky, kteří se ubytují v jejím domě. Pochopí, že nestačí jen dodržovat omezující pravidla určená okupanty a dělá cokoliv pro to, aby ochránila své blízké. Když její židovskou přítelkyni Rachel deportují do koncentračního tábora, se samozřejmostí se postará o jejího malého synka a vydává ho za svého příbuzného. Židovských dětí je ale víc, i ony potřebují pomoc. Vianne najde cestu, jak je zachránit i když musí zaplatit svým stálým strachem a ponižováním.

Konce války se obě sestry dožijí, ale ani mír nepřinese idylickou a ničím nezkalenou pohodu, marné jsou pokusy zcela zapomenout na prožitá příkoří, útrapy a nenahraditelné ztráty a vymazat minulost z paměti.

Jednou byla Viianne ubytovaným německým kapitánem požádána, aby se postarala o přípravu ryby.

Zašla do kuchyně. Položila rybu na řeznický špalek, když ji vybalila z novin, zjistila, že už ji očistil a dokonce i oškrábal šupiny. Zapálila plynový hořák, postavila na něj litinovou pánev a přidala lžíci vzácného oleje. Hodila do něj na kostičky nakrájené brambory a nasekanou cibuli, a zatímco pozvolna karamelizovaly, ochutila rybu solí a pepřem a odložila ji stranou. Netrvalo dlouho a po domě se linuly omamné vůně. …… Viannne rozhrnula zeleninu vařečkou do stran a přidala do pánve rybu. Na mase se objevily drobné kapičky tuku, smažená kůže syčela a měnila se v křupavou dobrotu. Nakonec do pánve přidala pár kousků konzervovaného citronu a sledovala, jak se rozpouští. ……

Za okamžik už nesla těžký keramický tác se smaženou rybou, obloženou zeleninou a nakládanými citrony, to vše posypané nasekanou čerstvou petrželkou.



Vaše bloggerka Hilda

Toskánsko na každý den

 V dnešní době, kdy se na nás stále valí informace o COVIDU 19 a naše cestování nejen do zahraničí je z různých důvodů omezeno, nám skvělým rozptýlením může být kniha Toskánsko na každý den od Američanky Frances Mayesové (Paseka 2012). Toskánsko je pro autorku stálou inspirací. Mohu doporučit i její další knihy (La bella Toscana – Sladký italský život , Pod toskánským sluncem). Posledně jmenovaná kniha se stala předlohou pro stejnojmenný romantický film. Autorka obdivuje italský způsob života, je okouzlena historií země, krajinou, podnebím i lidmi. Kniha je oslavou Toskánska se vším všudy.



„Jak jen to ti Italové dělají, že jim jejich vrozená jouissance tak vydrží? Všimla jsem si, že tady nikdo neřeší priority. Ano, pracují, ale neotročí. Vždycky si najdou čas na vzájemné návštěvy. Hned zkraje pobytu zde jsem zjistila, že Italové nemají výraz pro stres: je to nedávný import- lo stress. Něco takého tady prostě nikdy neexistovalo. Teď už lo stress znají, ale naštěstí na toskánském venkově je práce a zábava pořád ve šťastné rovnováze, takže lidé mohou nejen klidně žít, ale doslova si každodenního života užívat. … Od té doby mě tahle specificky italská vlastnost, kterou jsem neviděla nikde jinde, nepřestala přitahovat: umění nacházet maximální uspokojení v každodenním životě. „ (str. 275)

Jedním z receptů, kterými je kniha hojně proložena je:

Ostružinový koláč

1 a 1/2 šálku mouky

3 vejce (2 žloutky a 1 celé vejce)

10 lžic cukru

10 lžic másla o pokojové teplotě

strouhaná kůra z jednoho citrónu

½ sklenky červeného vína

¼ lžičky soli

2 šálky ostružinového džemu

Nasypte mouku navál a do důlku rozklepněte vejce a přidejte cukr. Vidličkou nebo prsty promíchejte a postupně zapracujte změklé máslo, citronovou kůru, víno a sůl. Rychle uhněťte těsto, vytvořte kouli a nechte pod utěrkou asi hodinu odpočinout. Koláčovou formu vymažte máslem a vysypte moukou a předehřejte troubu na 180°C. Ze tří čtvrtin těsta vyválejte placku a vmáčkněte ji do formy. Potřete ostružinovým džemem, také ze zbytku těsta vyválejte placku, tu rozkrájejte na centimetrové proužky a vytvořte na koláči mřížku. Pečte 30 minut do zlatova.

Vaše bloggerka Hilda


Vrány

 Všichni považujeme za samozřejmé, že rodiče milují své děti. Je však láska a láska. Co se stane v případě spořádané rodiny, kdy matka je omezená, puntičkářská, přehnaně pořádkumilovná, při tom bez špetky empatie a tolerance, za to s velitelskými schopnostmi generála na manévrech a s přesvědčením, že jen ona ví, co je správné. Právě takou matku má dvanáctiletá Bára v povídce Petry Dvořákové Vrány (HOST 2020). Bára je nadaná dívka, ale při sebevětší snaze se nedokáže vejít do příkazů a zákazů vytýčených matkou, není schopná vyhovět jejím nárokům na čistotu a pořádek. Dívka se prostě nikdy nezavděčí, nevyhovuje matčiným představám o normálním dítěti tak, jako druhá poddajná a milovaná dcera Katka. Bára je proto často na matčin příkaz otcem bita. Otec ale Báru rád má, jenže jeho láska není láskou milujícího otce. Otec zřejmě asi nevede s velitelskou manželkou uspokojivý sexuální život a svoji pozornost začíná zaměřovat na Báru.



Ve škole sice časem zaregistrují Bářiny modřiny i její slohovou práci o poměrech v rodině, ale takovým způsobem, že Bára vše raději zapře. Nový učitel však rozpozná nad výkresy vran, které Bára vídá z okna dětského pokoje a které ráda pozoruje a kreslí, dívčin výtvarný talent a zařídí jí docházku do výtvarného kurzu, který vede jeho matka. Bářina matka nejen že Bářin vystavený výkres vran roztrhá, ale ovšem ani s něčím tak normálním, jako je kurz výtvarné výchovy nesouhlasí a dcerce docházku zakáže. Jedině vrány na stromech za oknem vedoucím do parku jsou bytostmi, které mají Bářiny sympatie. Když ji jednou otec pronásleduje až do pokoje , vyděšená a bezradná Bára se vydá za nimi.

Bára se snažila rodičům zavděčit a během matčiny nepřítomnosti i uvařila šunkofleky (str. 86):

„Napustím vodu do hrnce a dám ji vařit. Přiklopím ji pokličkou a krájím salám na kostičky, přesně jako to dělá mamka. Napadne mě, že bych tam dala i cibuli, ale pak si řeknu, že ne. Nechce se mi loupat, ale hlavně mě šunkofleky bez cibule chutnají mnohem víc. Tak je dělá vždycky babička, ale mamka tam cibuli pořád dává, i když ví, že ji nemám ráda. Protože podle ní to tam patří. Nakrájím točeňák, sice se mně nepovedou úplně maličký kostičky, ale myslím, že to nevadí. Pak si všimnu, že už vře na sporáku voda, tak do ní vsypu kolínka a zase to přikryju pokličkou, ale hned mi dojde, že jsem to neměla dělat, protože z hrnce všude teče pěna, až uhasí sporák. Tak pokličku radši sundám a znova sporák zapálím a už tam tu pokličku nedám. Za deset minut ho zase vypnu a slejvám vodu do dřezu. Hodně se bojím, abych se nespálila, sice se mi trocha kolínek vysype do dřezu, ale vrátím je zpátky do hrnce a to nejhorší mám hotový. Potom těstoviny smíchám se salámem a s vajíčkama a všechno to peču v troubě a pořád se na to chodím dívat, jestli už to je, až to konečně má takový ty pěkně zlatý okraje, jak to má mamka, tak poznám, že to mám vypnout. Otevřu troubu a chvilku čekám, až to trochu vychladne. Pak si uvědomím, že jsem to měla osolit, ale na to jsem zapomněla, tak to posolím až hotový“.


Vaše bloggerka Hilda

Doktore, fofrem

 Příběhy z lékařského prostředí jsou všeobecně velmi oblíbené. (Jen si vybavte, co dělalo s národem první vysílání seriálu Nemocnice na kraji města.) Do poválečného Irska nás svými příběhy přenáší Patrik Taylor v knize Doktore, fofrem, jde o život (LEDA 2009). Tato kniha je následována dalšími tituly se stejnými hrdiny. (celkem asi 14 knih!)



Začátek je tradiční. Do Ballybucklebo kousek od Belfastu k doktorovi jménem Fingal Flahertie O´Reilly přijíždí čerstvě promovaný doktor Barry Laverty. Je přijat jako asistent a začíná se rozkoukávat po tom, co obnáší praxe venkovského praktika. Tak má příležitost setkat se zánětem slepého střeva, porodem, těžkým zápalem plic, nechtěným těhotenstvím i s nenapravitelným hypochondrem, kterého udolá až mozková příhoda. První dojem o doktorovi O´Reillym, který razí tezi, že nelze „nechat si pacienta přerůst přes hlavu“ změní jeho laskavý a pečovatelský přístup nejen k pacientům, ale i k ostatním spoluobčanům, kteří se dostali do svízelné situace. K dvojici lékařů neodmyslitelně patří jejich hospodyně a vynikající kuchařka paní Kincaidová. Rozmanitost lékařské praxe a lidskost si v ničem nezadá s klasikou jakou jsou Příhody z černého kufříku A. J. Cronina.

Protože celá západní Evropa a severní Amerika v sobě v posledních letech objevily vášeň pro vaření, vsunul autor na závěr knihy pár skvělých „recepisů z Ulsteru“ „vod paní Kincaidový“:

BARMBRACK (OVOCNÝ CHLEBÍČEK) str. 377

1 libra sultánek (2 hrnky)

1 libra hnědýho cukru (2 hrnky)

1 libra mouky (2 hrnky)

1 libra rozinek (2 hrnky)

3 hrnky čaje bez mlíka

3 vajíčka

3 rovný lžičky sody

Ovoce a cukr nech přes noc namočený v čaji. Na druhý den přidávána střídačku 1 libru mouky a 3 našlehaný vejce. Nakonec tam vraž 3 rovný lžičky sody a to sušený ovoce. Jestli máte rádi kořeněný, vraž tam taky 3 lžičky směsi koření (skořice, muškátovýho oříšku a novýho koření). Uhněť z těsta tři šišky a peč je 11/2 hodiny na vymaštěném plechu v mírně vyhřátý troubě (300° F - 150°C). Když barmbrack vychladne, potři ho rozpuštěným medem, aby byl hezky lesklej. Obvykle se jí opečenej a s máslem. Podle ulsterský tradice se používají kvasnice, ale tohle je kapku jednodušší recepis.

PS podle WIKI patří Barmbrack k irským Halloweenským zvykům. Tradičně má obsahoval různé zapečené předměty, které věštily budoucnost: např. prsten věštil sňatek a hrášek naopak žádný sňatek, mince bohatství, hadřík smůlu nebo chudobu, klacík nešťastné manželství nebo stálé spory, medailonek s P. Marií vstup do kláštera).


Vaše bloggerka Hilda


Medvědí tlapy a papoušek

Životopisné knihy nejsou červená knihovna, ale jen dokladem toho, že život není procházka růžovým sadem. Upřímně řečeno, nemám ráda životopisy z čistě sobeckých důvodů. Jde mi o zachování duševního zdraví u mé již poněkud opotřebené postarší osoby, která se nechce za bezesných nocí obírat cizím neštěstím. Zkrátka nejsem žádný sv. Kryštof, abych na svých ramenou dokázala nést tíhu světa. Ovšem kniha Flaubertův papoušek od Juliana Barnese (Mladá fronta 1996) je výjimkou. Životopis se totiž dá napsat různě. Třeba jako román, ve kterém se autor ztotožňuje s pocity svého hrdiny nebo jako dokument přehledně a stroze mapující milníky v životě jednotlivce od narození až po smrt s hojným využitím dochované pikantní a kompromitující korespondence.



Francouzský spisovatel Flaubert je podle WIKI považován „za jednoho z největších a nejvlivnějších prozaiků 19. století a vrcholného představitele literárního realismu. Proslavil se především svým prvním románem Paní Bovaryová (1857) ... Za tento román byl soudně stíhán. Na základě vytržených úryvků "lascivních líčení" milostných dobrodružství hlavní hrdinky byl stíhán pro urážku veřejné mravnosti a manželské instituce. “ V dnešní době se něco takového jeví absurdně a ostatně se dá s úspěchem pochybovat o tom, že dnešní čtenáři či maturanti tuto knihu opravdu přečetli. Hlavní životopisná fakta o Flaubertovi ovšem Barnesova kniha také obsahuje, ale jinak je napsaná velmi atypicky jako úvaha o těchto faktech a jejich hodnocení.

Mě osobně v knize snad nejvíc zaujala teze, podle které by se kritici zřejmě chtěli stát literárními diktátory disponující mocí určovat, o čem se má psát. Hned následuje vtipně podaný soubor deseti zakázaných témat. I mně by se líbilo zakázat psát romány např. na téma, které je svou četností zprofanované. Dejme tomu takové, kde je hlavní hrdinkou porodní bába (namátkou Katja Kettu Porodní bába, Patricia Harmanová Porodní bába od řeky Hope a Porodní bábou proti své vůli, Roberta Richová Porodní bába z Benátek, Sabine Eberová série Tajemství porodní báby, Osudy porodní báby, Rozhodnutí porodní báby, Kletba porodní báby , Sen porodní báby, Sally Hepworthová Tajemství porodních bab). Také velmi oblíbené je téma ženy působící za II. sv. války ve Francii (Kristin Hannahová Slavík, Marie Lamballe Hluboká modř moře, Simon Mawer Dívka, která spadla z nebe a Provazochodkyně). Nebo téma ošetřovatelky (Donna Douglasová Sestřičky, Colleen McCullough Hořkosladký život, Carmen Kornová Dcery nové doby). Každá z těchto knih je sama o sobě čtivou literaturou pro ženy, ale v tom množství je to přece jen trochu divné.

Na první pohled poněkud nesystematicky se v Barnesově knize objevuje i recept na

Medvědí tlapy po moskevsku

Tlapy kupte stažené. Omyjte je, osolte a po tři dny nechte marinovat. Po té je sedm až osm hodin duste na slanině se zeleninou, sceďte je, opepřete a zakapejte škvařeným sádlem. Pak maso obalte ve strouhance a dejte na půl hodiny zapéct. Podávejte s pikantní omáčkou a dvěma lžičkami rybízové zavařeniny.

PS o Flaubertově papoušku si počtěte v knize, je také nesměrodatnou veličinou, ale alespoň nefiguruje v žádném kuchařském receptu.

Vaše bloggerka Hilda


pátek 30. října 2020

Marta - pozdní růže

V říjnu dostaly události rychlý spád. Marta byla sice přesvědčená, že kvůli šířící se epidemii nebude panikařit, ale situace ji přece jen přiměla leccos ve svém běžném životě změnit. A to zrovna v době, kdy měla dobrý pocit, že se už vzpamatovala z operace, a měla v plánu si užívat svá vnoučata, zajít do divadla nebo někam na dobrou večeři.

Jako první se ozvala Petrova dcera Lenka, zda by nemohli vyzvedávat Sofii ze školky a trochu se jí v podvečer věnovat, než ona přijde z práce v nemocnici. Někteří z Lenčiných kolegů byli v karanténě nebo nemocní, část jich byla přesunuta na covidové oddělení. A tak bylo potřeba, aby Lenka občas pracovala i přesčas. Marta s Petrem jí samozřejmě pomoc neodmítli, ale po pár dnech se docela pragmaticky rozhodli, že se zase na nějakou dobu přestěhují do Petrova domu. V nastalé situaci to bude pro všechny jednodušší. Sofie bude doma ve svém prostředí, nebudou ji převážet sem a tam a Lenka ji najde doma i když se vrátí uprostřed noci. Marta automaticky převzala i péči o společnou domácnost. Lenka se často vracívala z práce tak unavená, že byla ráda, že může ten zbytek volného času věnovat Sofii nebo spánku.

Šířící se epidemie Martu donutila omezit i provoz její malé firmy. Hlavně z důvodu nedostatku zaměstnanců. Část jich onemocněla nebo byla v karanténě, zaměstnanci pracující na dohody se obávali práce v rizikovém prostředí. Výrazněji se snížila i poptávka po službách její firmy. Petr se proto věnoval hlavně údržbě úklidových strojů, Marta organizovala důkladný úklid firemních prostor včetně malování všech prostorů. A všichni společně doufali, že se jim tuhle divnou dobu podaří nějak překlenout.

Marta s Petrem střídavě vyzvedávali Sofii ze školky a trávili s ní odpoledne většinou na zahradě u domu. Sofie pomáhala babičce připravovat zahradu na zimu, společně přihrnovali hlínu k růžím nebo hrabali věčně padající listí. S dědou zase Sofie zkoušela natírat plot. Práce s barvami se jí moc zamlouvala, ale Marta pak musela zlikvidovat její mikinu, protože byla celá od barvy. A když bylo příliš chladno nebo je déšť zahnal domů, Sofie pomáhala pro změnu babičce v kuchyni nebo přemluvila dědu, aby jí četl nějakou knížku. Když večer konečně Sofie usnula, s úsměvem si navzájem přiznávali, že je oba to náhradní rodičovství tak trochu zmáhá.

Jednoho dne Marta pročítala firemní poštu a otevřela mail od svého bývalého muže. Uhnízdil se nenápadně mezi ostatními maily a ani jeho předmět neprozrazoval, že by mohlo jít o něco jiného, než o běžnou poptávku. Až po přečtení úvodních vět zpozorněla, oči jí sklouzly k podpisu a potvrdily její podezření. Jak ji našel? To asi bylo dost snadné, stále má jeho jméno a žije na stejném místě. A proč jí zrovna teď píše? Neviděli se víc než dvacet let, po celou tu dobu se ani jednou neprojevil sebemenší zájem o své děti! Dokonce na ně brzy přestal i platit. Když se ho snažila různými způsoby hledat, úřady jí nakonec potvrdily, že zmizel beze stopy kdesi v zahraničí. Rozum jí napovídal, že nemá smysl znovu otvírat tuhle kapitolu z dávné minulosti. Cítila hořkost na jazyku i zmatek v hlavě. Ale neuposlechla první popud mail smazat, dočetla ho až do konce. Zvědavost jí nedala. Vlastní obsah mailu byl nemastný neslaný. Nedozvěděla se nic konkrétního, spíš to vypadalo, jakoby by si ji druhá strana testovala, zda bude mít vůbec zájem komunikovat. Na druhou stranu si byla jistá, že jí píše její bývalý manžel. Nejen proto, že zná jména a data narození jejich dětí, ale celý mail odpovídá jeho zvláštnímu způsobu vyjadřování.

Ten mail v ní začal vyvolávat vzpomínky, zasunuté někde v hlubině její duše. Marně je potlačovala a bránila se jim. Potřebovala si o tom s někým promluvit a dnes opravdu hodně netrpělivě čekala, až Sofie usne. Petr byl její vrbou. Věděla, že bývá obvykle nad věcí a nepodléhá tak rychle emocím jako ona. Věci bere dost racionálně. Byl překvapený, když se mu s tím svěřila. Jako první ho napadlo mail rychle smazat a ještě rychleji zapomenout. Ale pak uznal Martinu námitku, že nechce svým dětem upírat právo poznat se se svým otcem. Společně došli k závěru, že bude lepší, když o tom Marta svým potomkům řekne. S tím, že se samostatně rozhodnou, zda mají zájem o kontakt na svého biologického otce.

Marta zavolala nejdřív své dceře Ladě, ale ta jí téměř nepustila ke slovu. Její muž onemocněl covidem-19, už druhý den má vysoké teploty a kašel. Sice se přestěhoval do podkroví, takže je v částečné izolaci, ale přesto Lada trne strachy, aby se od něj nenakazili všichni. Doufá, že jim zítra přivezou aspoň nákup z Rohlíku. Ale při objednávce tvrdili, že to nebude dřív než za čtyři dny. Ještě že má plný sklep brambor, zeleniny a jablek, sama s dětmi se teď na nákup do města nedostane. A jestli by chtěla kontakt na svého otce? To ani náhodou! Když mu za dvacet let nestála ani za přání k narozeninám, ať se jí neplete do života!

Rezolutnost dceřina rozhodnutí Martu překvapila. Vždyť to byla právě ona, tatínkova holčička, která se po tátovi ještě dlouho ptala, když z jejich života zmizel. Dokonce mu tajně schovávala dětské dárečky, až se jednou vrátí. Marta předpokládala, že podobně bude reagovat i Libor, který se na svého otce nemohl ani pamatovat. Ale Libor byl mnohem smířlivější. Řekl, ať mu kontakt pošle, že o tom ještě popřemýšlí. I to Martu zarazilo, byla to taková nejednoznačná odpověď. Ani Libor na ni (a na takové ptákoviny z minulosti) neměl čas. A ona by s z toho tak potřebovala vypovídat! Chyběla jí kamarádka, s kterou by zašla na kafíčko a probraly by to spolu. Zlostně si uvědomila, že by ani s kamarádkou na to kafe zajít nemohla, všechny kavárny, cukrárny a restaurace jsou teď zavřené.

Usadila se v rohu pohovky s knížkou. Teď nemůže jít spát, stejně by neusnula. Otevřela rozečtené Tiché roky od Alice Mornštajnové, ale nečetla. V myšlenkách se přehrabovala ve své minulosti, která se jí dnes tak nečekaně připomněla. Viděla sebe jako mladou nadšenou dívku, naivně zamilovanou do svého pohledného muže. Sebe jako štíhlou nevěstu v dlouhých bílých šatech, červenající se po svatebním polibku. Sebe jako maminku hladící si rostoucí bříško i sebe jako nevyspalou a unavenou mladou ženu, která skáče kolem plačícího dítěte a nemá na nic jiného čas. Viděla malou Ladu batolící se po rozkvetlé louce i Liborka plačícího a zrudlého vztekem v kočárku...

"Čteš?" přerušil jí proud vzpomínek Petr, který se objevil ve dveřích pokoje.
"Vlastně nečtu, nějak mi to nejde. Bolí mě trochu hlava." chtěla omluvit své nicnedělání Marta. Petr si sedl k ní na pohovku a pohladil ji po ramenou.
"Zase to máš tady mezi ramenem a krkem ztuhlé, proto ta hlava. Trochu ti to zahřeju a uvolním." projevil iniciativu. Marta měla jeho neumělé drobné masáže ráda. Uměl přesně najít zatuhlá místa a uvolnit je. Natočila se zády k němu a trochu si shrnula župan z ramen. Horké ruce bloudící po jejím těle ji probraly. Jaká to změna! Bývala to většinou ona, kdo v jejich vztahu dával najevo chuť na intimnosti. Jenže ta operace odsunula její fyzické touhy kamsi do ústraní. Ještě, že Petr pochopil, že to bude na něm, aby je zase probudil. Marta vnímala napětí v celém těle i narůstající touhu. Obrátila se k Petrovi.
"Už můžeme?" zeptal se trochu zbytečně. Byli oba natolik vzrušení, že by se to nedalo zastavit. Milovali se po několikatýdenním půstu.

Sobotní ráno bylo na rozdíl od předcházejících deštivých dní jasné a slunečné. A Marta se divila sama sobě, že vydržela spát tak dlouho. Ani Petr už nebyl v posteli. Vysprchovala se a sešla dolů do jídelny. Usměvavého Petra našla v kuchyni.
"Mám ti udělat tvůj obložený chléb a kávu?" zeptal se a políbil ji. Přikývla a šla si sednout ke stolu. Čekala jen chvilku, než Petr přinesl na tácu připravenou snídani. Zdálo se jí, že se u toho tváří nějak zvláštně. Na tácu ležela i drobná červená růžička, jedna z posledních, které letos vykvetly na zahradě.
"Ta je pro mě?" zeptala se Marta a podívala se na Petra.
"Samozřejmě, jen bych chtěl, abys mi odpověděla na jednu otázku."
Marta se na něj tázavě podívala.
"Chceš si mě vzít?"
Teď rozhodně takovou otázku nečekala. Ne, že by ji to nikdy nenapadlo. Ale přišlo jí to na mysl spíš dřív, v začátcích jejich vztahu. Pak si postupně zvykla na to, že jsou partneři, kteří nemají potřebu si společný život komplikovat svatbou. Ostatně takový trend je i v dnešní společnosti. Není hloupé, že tak dlouho mlčí? Rychle ze sebe vyhrkla: "Ano".

Malá Sofie s maminkou přišly do jídelny v okamžiku, kdy se Petr s Martou políbili.
"Děda pusinkuje babičku, děda pusinkuje babičku!" vykřikovala Sofie a běhala kolem stolu. Marta s Petrem se cítili téměř provinile.
"Něco slavíte?" zeptala se Lenka s pocitem, že na něco důležitého zapomněla.
"Právě jsme se domluvili, že se vezmeme." odpověděl jí Petr.

"Samozřejmě, že až někdy, až bude normální doba." upřesňovala Marta a měla pocit, že se i trochu červená. 

Marta a pan Konipásek

 Období po operaci nebylo pro Martu nijak příjemné. Radost z toho, že operace a následná vyšetření dopadla dobře, byla brzy pohlcena problémy vyvolanými hormonální nerovnováhou. I když poctivě užívala léky, neměla dlouho pocit, že by se cokoliv výrazněji zlepšilo. Často se jí motala hlava, cítila se unavená a slabá, i když skoro nic nedělala. Buď neměla vůbec chuť něco jíst, nebo měla strašnou chuť na sladké. To si neodpírala, a tak dokonce pár kilo přibrala. Když se rozhodla, že bude dělat dlouhé procházky, aby nabrala trochu kondici, začalo pršet a nepřestalo několik dní za sebou. S trvalým deštěm se objevila častá bolest kyčlí. Marta si připadala hůř než porouchaný stroj. A ještě horší to bylo, když se na sebe podívala do zrcadla. Tu oteklou osobu s otráveným výrazem radši ani nepoznávala.

Proč jí nikdo neřekne, že se tolik změnila? To Petr nic nevidí? Vlastně se nedávno jen tak mimochodem zmínil, že je nějaká oplácaná. Navíc doma chodí pořád v pyžamu nebo v županu. A moc dalších lidí ji v poslední době nevidělo. Snad jen Petrova dcera Lenka, ale ta měla vždycky naspěch. Stejně jako její syn, který se občas stavil, ale byl kompletně myšlenkami úplně jinde. S Ladou komunikovala jen po skypu, i ta má svých starostí dost. Ostatně, kdo by se chtěl ztrácet čas s takovou unaříkanou ženskou! Marta dospěla k rozhodnutí, že tenhle podivný stav nemá cenu prodlužovat. Domluvila se s lékařem na předčasném ukončení pracovní neschopnosti a předsevzala si, že se co nejrychleji vrátí do normálního života. Zašla si k holiči a na kosmetiku. A dokonce se odvážně se postavila na váhu, aby zjistila kolik během nemoci přibrala. Číslo, které na váze viděla, ji málem rozplakalo. Ale byla odhodlaná. Zvládne to. Musí. Už kvůli sobě.

Ráno Marta překvapila Petra, když se s ním začala chystat do práce. Během cesty autem mu stručně řekla, proč se tak rozhodla. Prostě se chce vrátit do normálu, aby se z toho doma nezbláznila. Hlava nebo kyčle ji mohou bolet i v práci, ale potřebuje být v kontaktu s lidmi. Potřebuje se zabývat něčím jiný než sama sebou.
"I mně už trochu chyběla ta rozhodná a podnikavá žena..." podotkl Petr.
"Tak proč jsi nic neřekl?"
"Nevěděl jsem, jak se ve skutečnosti cítíš. Každý den to s tebou vypadalo trochu jinak. Někdy i dost děsně."
"Asi máš svatou trpělivost..." povzdechla si Marta.
"Lenka se mi snažila vysvětlit, co se s tebou děje. Moc jsem tomu nerozuměl, ale doufal jsem, že to časem bude lepší."
"Jsem ráda, že jsi nepřestal doufat. Nechtělo se mi o tom moc mluvit. Ani já sama jsem často nechápala, co se se mnou děje." potvrdila Marta.
"Pro lidi ve firmě to bude překvapení, nikdo nečeká, že přijdeš." řekl Petr, když zastavil auto na firemním dvoře.
"Tím líp, aspoň uvidím, jak to tu fungovalo beze mě."
Poslední věta už byla trochu s nadsázkou, protože Marta byla v kontaktu s lidmi ve své firmě po internetu. Každý den sledovala, co se děje, zpovídala Petra a pravidelně kontrolovala hospodaření firmy.

Během dopoledne si obešla celou firmu, a pár slov prohodila s každým z přítomných zaměstnanců. Byla příjemně překvapená, jak byli potěšení, že se vrátila. A jak upřímně jí přáli dobré zdraví. A jen tak mimochodem se dozvěděla i řadu dalších věcí, informací i nápadů. Většina zaměstnanců před ní pochválila i Petra. Za to, jak si uměl zorganizovat práci, aby byl schopen Martu zastupovat. A přitom ještě dokázal koučovat svého zástupce. Prostě všechno fungovalo tak, jak má, a ostatně to bylo vidět i na číslech. Mohla si oddechnout, jedno těžké období je snad už za ní. Když se vrátila do své kanceláře a dosedla na svou pracovní židli, přepadla ji únava. Tolik toho už dlouho nenachodila. Ale musí to nějak vydržet!

Přesto z práce odešla trochu dřív než obvykle. Unavená, ale spokojená. Snad se její život vrací zase do normálu. Převlékla se a s chutí si lehla, aby na chvíli ulevila unaveným zádům a nohám. Netušila, že usne únavou. V posledním záchvěvu bdění si uvědomila, že dole před domem na lavičce seděl pan Konipásek. Seděl jaksi schouleně, ani ji nepozdravil. Neměla se ho zeptat, co s ním je?

Když se probudila, zjistila, že prospala dvě hodiny. Ale cítila se svěží, nic ji nebolelo. Chtěla se pustit do vyndávání nádobí z myčky, ale najednou si uvědomila svou poslední myšlenku před usnutim. Vzpomněla si na pana Konipáska a vyklonila se z okna. Stále tam seděl. A schoulený byl snad ještě víc. Rychle si oblékla bundu a běžela dolů po schodech. Aby se mu tak něco stalo! Zatřásla s ním. Probral se a zmateně se rozhlížel kolem sebe.
"Co tu děláte, pane Konipásek? Usnul jste?" zeptala se, ale odpovědí jí byl jen udivený výraz.
"Víte, kdo jsem?" zeptala se znovu a naléhavěji. Starý pán se na ni konečně podíval a malinko reagoval zvednutím koutků úst.
"Přece paní Martička z prvního poschodí..."
"Proč tu spíte na lavičce, zapomněl jste si klíče?" pokračovala Marta a posadila se na lavičku vedle něj.
"Klíče přece mám." odpověděl a jako důkaz je vyndal z kapsy a držel je v chvějící se ruce.
"Proč tedy nejdete domů, vaše paní má o vás určitě starost." snažila se ho trochu rozmluvit.
"Nechci domů. Moje paní tam není." odpověděl slabým hlasem a ještě víc se schoulil do kabátu.
Teď se Marta znovu lekla. Že by si nevšimla, že paní Konipásková zemřela? Vlastně tu několik měsíců nebydlela, stát se to mohlo. Oba manželé byli určitě o generaci starší než ona.
"I tak musíte jít domů, tady byste za chvíli nastydl. Ženou se zase mraky a bude pršet."
Teprve po dlouhém a důrazném přemlouvání se starý pán zvedl a spolu stoupali po schodech do domu. Aby ho Marta dostala domů, slíbila mu, že si s ním vypije aspoň čaj. A přitom se dozvěděla, co ho trápí. Jeho žena leží už druhý týden v nemocnici, je po operaci se srdcem. Bylo to dost narychlo, ale operace snad dopadla dobře. V nemocnici jsou však od pondělí zakázané návštěvy a on nemá se ženou žádný kontakt. A hlavně není zvyklý žít sám. Jsou spolu skoro padesát let a nikdy nebyli od sebe na víc než pár dní. Jejich dcera žije v Londýně, syn s rodinou bydlí na Slovensku. Ale kontakt s nimi udržuje hlavně jeho žena. Ta má mobil a umí to i na počítači. Chodila do kurzu, aby se s počítačem naučila. Jen on to odmítal, byl přesvědčený, že to je zbytečné. A teď si s ničím neví rady. Vlastně si sedl na tu lavičku, protože se mu nechtělo do bytu, kde se cítil sám a bezradný a všechno na něj padalo. A napadlo ho, že by se vůbec nic nestalo, kdyby na světě nebyl.

Marta byla ráda, že se starý pán rozpovídal. Pozorně naslouchala, upíjela po doušcích čaj a rozhlížela se po pokoji. Na stěnách byla spousta obrázků a fotografií. Na okně živořící květiny, v koutě pokoje malý stolek se starým stolním počítačem. A netrpělivě tikající nástěnné hodiny. Ukazovaly půl sedmou. Teď by ji mohl začít pro změnu hledat Petr. Ale ten by zavolal na mobil. Teprve teď ji to napadlo. Pan Konipásek měl číslo na svou ženu naštěstí napsané v kalendáři. Naťukala ho do svého mobilu, vytočila a předala mu jeho paní. Vzal si ho od ní opatrně, ale jen uslyšel její hlas, úplně se rozzářil.
"Pořádně si popovídejte, a až skončíte, přineste mi mobil nahoru." řekla a zvedla se od stolu. Potichu za sebou zaklapla dveře od bytu. Nevěděla, zda ji starý pán vůbec vnímal.

Petr už byl doma. Marta mu hned převyprávěla příběh pana Konipáska. Dohodli se, že by mu mohli dát Martin starší již nepoužívaný mobil. Pokud bude souhlasit. A samozřejmě, pokud se ho naučí používat. Marta měla v příštích dnech o zábavu postaráno. Téměř denně se na chvíli zastavila u svého souseda, který se stal jejím pilným žákem. Nejenže postupně zvládl používání chytrého mobilu, ale troufl si i na počítač a zvládl na něm alespoň základní dovednosti. Marta ráda pozorovala, jak se jeho světlemodré oči vždy rozzářily, když komunikoval se svou ženou nebo s dětmi. A v koutku duše ji hřálo, že se o to trochu zasloužila.

V nastalém shonu Marta si ani nevšimla, že její zdravotní problémy postupně vymizely. Každý den bývala nekonečně unavená, ale i šťastná. I Petr vnímal tu pozitivní změnu své partnerky. Jen ji potřeboval trochu usměrnit, a tak se jednoho víkendového podvečera zeptal, jestli bude mít chvíli času i na něj. Měla.