neděle 26. ledna 2020

Marta - i v lednu je co fotit

Po svátcích a několika víkendech strávených s rodinou se Marta s Petrem domluvili, že nadcházející víkend bude jen a jen jejich. Stálo je to trochu úsilí tenhle nápad obhájit před svým okolím, ale nakonec se to podařilo. Kromě toho, že víkend stráví spolu, se chtěli věnovat i svým koníčkům. Petr netrpělivě čekal, až si konečně bude moci vyzkoušet nový objektiv, který si nedávno koupil. A Marta byla ráda, že se zase něco nového při fotografování přiučí.
V sobotu dopoledne se dokonce ukázalo slunce a rozzářilo jinak smutnou krajinu beze sněhu. Na to, že byl leden, bylo počasí nezvykle teplé, přívětivé a přímo lákalo k pobytu venku. A to je třeba využít. Petr přijel za Martou s kompletním fotografickým vybavením, i stativ mu vykukoval z batohu. Naplánovali si, že společně vyrazí ven hned po obědě. Pěšky proti proudu jedné z místních řek. Na východním okraji města se řeka často rozlévá ze svého koryta do okolních záplavových luk a občas vytváří nová mrtvá ramena a malé rybníčky. Marta chtěla ukázat Petrovi zajímavá místa v okolí, která ještě neměl příležitost poznat. Jistě tam bude co k focení. A zároveň by si chtěla prohlédnout tu novou saunu, která byla v těchto místech nedávno otevřena. Je to už druhá přírodní sauna ve městě. Ta první, která už funguje pár let, je rovněž u řeky, ale na zcela opačném konci města. Marta ji dříve občas navštěvovala, ale posledních měsících tam však nebyla ani jednou. Sama se tam neodvažovala, protože se k ní muselo jít poměrně dlouho opuštěnými místy, buď pěšinou podél řeky nebo mezi neudržovanými loukami. A na to po nepříjemném zážitku loni v létě neměla odvahu.
Na malou fotografickou "expedici" vyrazili krátce po poledni. Petr trval dost nekompromisně na tom, aby se Marta dobře a teple oblékla. A zároveň jí požádal, aby udělala horký čaj do štíhlé kovové termosky, kterou měl ve svém batohu. Martě se to zdálo dost přehnané, venku bylo přece krásně. Ale vyhověla mu. Čepici a šálu by si vzala stejně, rukavice strčila do kapsy, jen zimní turistické boty si obouvala dost neochotně. Když je použila naposledy, měla pořádné puchýře.
Asi po dvaceti minutách svižné chůze podél řeky se dostali z centra města téměř na jeho okraj. Asfaltová cesta se změnila v prašnou pěšinu a na obzoru se vylouply obrysy menší stavby, která jakoby vyrůstala ze samotné řeky. Automaticky tam zamířili. Ta ladná dřevěná budova na vodě je přitahovala. Celá sauna byla postavena převážně z přírodních materiálů, dřevo bylo ještě nové, neomšelé. Zatímco Petr magickou stavbu na hladině řeky fotil, Marta se v recepci dozvěděla o nové sauně mnoho zajímavých informací. Především že jde o tzv. saunulatta což ve finštině znamená saunu na voru. Město se při její výstavbě inspirovalo v zemi tisíce jezer a kromě nevšedního umístění sauny nabízí i klasické finské saunovací rituály. Martu, která si občas relax v sauně dopřávala, to zaujalo. Dokonce natolik, že pár vteřin uvažovala nad nabídkou si tento nový relax hned vyzkoušet. Ale nebyla tu sama. Petr už nahlížel netrpělivě do recepce, chtěl jí ukázat, co nafotil. A tak se rychle rozloučila, ale v duchu si umínila, že se sem někdy v budoucnu určitě podívá. Když ne s Petrem, tak sama. Petr podle všeho velký fanda saunování nebude, odhadla v duchu. Ale co není, to může časem být.
Pokračovali dál po pěšině podél klikatě se vinoucí řeky. Příroda na první pohled jakoby spící jim občas zjevila své poklady. Nízko nad loukami přelétaly skupiny ptáků, v mělkých říčních ramenech spatřili sem tam ryby, na břežích řeky občas vyrušili kačeny. A díky tomu, že stromy lemující po jedné straně řeku byly bez listí, nabízela příroda zcela odlišnou tvář než v jiných ročních obdobích. Marta se podle Petrovy nápovědy zaměřila hlavně na fotografování vody. Fotografovala vodu tekoucí i stojatou, vodu ozářenou sluncem, vodu vystřikující, když narazí na překážku, vodu ozdobenou spadaným listím. Vnímala, že to jak teď Petr vidí přírodu, je docela v protikladu k jeho pragmatickému chování v běžném životě. Ale líbilo se jí, s jakou pokorou se v přírodě pohybuje, co všechno o ní ví. A také co všechno ví o fotografování. A s jakou trpělivostí se jí snaží věci vysvětlovat. Jen jí možná mělo napadnout, to vyslovit nahlas.
V tom tvůrčím zaujetí si ani jeden z nich nevšiml, že uběhly více než tři hodiny, a že zašli příliš daleko od civilizace. A co víc, že se obloha zatáhla a začalo pořádně foukat. Ani Marta netušila, kde teď přesně jsou. Jediným vodítkem byla tiše plynoucí řeka a mírně zvlněné louky kolem. I pěšina, která vedla kolem řeky, už dávno zmizela. V Martě hrklo, bloudění neměla ráda. Pokud šla někam sama, byla vždycky hodně pozorná, aby se jí nic podobného nestalo. Ale dnes v návalu nadšení se spolehla na Petra. Normálně by při představě, že půjde další tři hodiny zpět kolem řeky domů, začala zmatkovat. Petr to asi vytušil, zaměstnal ji balením fotoaparátů před deštěm. Sám vytáhl mobil, aby zjistil, kde přesně jsou. Signál tu byl, technika fungovala. Podle mapy v mobilu jsou asi tři kilometry od nejbližší vesnice a silnice. Pokud tedy půjdou tím správným směrem. Opatrně to sdělil Martě, neměl s ní zkušenost v takové situaci. Ta ale nepanikařila. Věděla, že musí zatnout zuby a jít. I přesto že má odřené paty. Posilnili se kalíškem horkého čaje z termosky (mohla jsem tam dát rum, napadlo Martu) a vydali se po lukách směrem k jedinému bodu na obzoru - starému stromu. Ten viděli i na mapě a byl ve správném směru. Po chvíla začaly padat první kapky...
Ukázalo se, že stromy byly dva a pod nimi se choulila stará zděná kaplička. Mříž nahrazující dveře byla zamčená, Petr s ní marné lomcoval. A tak se jen přitiskli pod stříšku, která částečně přesahovala vstup a zepředu se kryli jednou společnou pláštěnkou. Mluvit nemuseli. Věděli oba, že to podcenili. Snad se jim podaří tady přečkat ten nejsilnější déšť. Marta měla strach hlavně o Petra, protože byl nedávno nemocný. A v duchu mu děkovala, že jí donutil se pořádně obléknout. I rukavice už měla na sobě, a přesto se chvěla zimou. Podělili se o poslední zbytek horkého čaje a tiskli se k sobě, aby si udrželi co nejvíce tepla. Když prudký déšt trochu ustal, Petr na mobilu zjistil, že jim za půl hodiny jede z vesnice autobus. Na zastávku dorazili z posledních sil a kvitovali, že řidič je vpustil do autobusu a nekomentoval jejich žalostný stav. Při představě, že za hodinku budou doma, byl svět skoro v normálu.
Autobus byl poloprázdný, klesli na první volnou dvojsedačku. Jednotvárné tiché vrčení motoru a pohupování autobusu je ukolébalo. V autobuse bylo příjemné teplo, Marta si sundala čepici a zatřásla hlavou, aby se jí narovnaly uplácnuté vlasy.
"Jé, nazdar Martičko!" ozval se za ní trochu nejistý mužský hlas. Ohlédla se po hlase a poznala Edu. Od loňského léta ho neviděla, proč ho musí potkat zrovna tady a teď? Otočila hlavu rychle zpátky, přitiskla se k Petrovi a dělala mrtvého brouka. Ale Eda to nevzdal. Vstal, nejistým krokem se přemístil na volnou sedačku před Martu. Bylo zřejmé, že je trochu pod vlivem.
"Nedělej se, že mě neznáš, není to tak dlouho, co jsi mi utekla. Na tebe bych klidně zapomněl, ale na tvoje kozy se zapomenout nedá."
Teď vyskočil ze sedadla Petr, chytil Edu za bundu a dostrkal ho do zadní části autobusu. Marta si přála být menší a ještě menší. Styděla se i sama před sebou. Řidič dokonce zastavil u krajnice, aby zjistil, co se v autobuse děje. Ale už se nedělo nic. Tak jen pohrozil případným vyloučením neukázněných cestujících z přepravy. Ven do deště se nikomu nechtělo, tak klid v autobuse vydržel až na konečnou. Jen Marta v duchu přemítala, co řekne Petrovi, až se zeptá. I Petr přemýšlel, jak se na to Marty zeptá.
Doma se rychle zbavili mokrých věcí. Zatímco Petr byl už ve sprše, Marta si zoufale prohlížela nohy plné puchýřů. Uvařila konvici horkého čaje a ohřála gulášovou polévku. Ve sprše se vystřídali mlčky. Pak beze slova snědli horkou polévku. Ať už se ten Petr na Edu zeptá, ať už to mám za sebou, opakovala si Marta v duchu. Zeptal se. Nedalo mu to. I když až dosud byl přesvědčený, že není dobré se zabývat minulými vztahy. O své ženě také nikdy před Martou nemluvil.
Marta se cítila trapně, ale stručně a téměř bez emocí Petrovi popsala svůj krátký letní románek s Edou. I to, jak po nepovedeném zájezdu do Vídně bez vysvětlení zmizel z jejího života. A jak dělal, že ji nezná, když ho vyhledala v práci. Celou dobu se dívala Petrovi zpříma do očí. Celou dobu taky rukama drtila hrnek s čajem, do kterého si přidala velkou dávku rumu. Petr mlčel a vstřebával to. Nejdřív si ani nevšiml, že když Marta dopila čaj, položila si hlavu na stůl a usnula. Nejen únavou, alkohol v tom jistě sehrál svou roli. Vzal spící Martu do náruče, donesl ji do ložnice, svléknul jí župan a uložil jí postele. Jistě se ze všeho do rána vyspí. Pak si stáhl své nejčerstvější fotky do počítače a dlouho do noci se věnoval jejich úpravám.
Když se Marta ráno probudila, cítila se báječně. I Petr už byl vzhůru, ležel vedle ní a s úsměvem ji pozoroval. Protáhla se a s úlekem zjistila, že pod dekou nemá nic na sobě. Trochu strnula a před očima jí jako němý film začal běžet příběh ze včerejšího podvečera. A končil pohledem na ruce objímající hrnek s čajem. Podívala s na Petra s otazníky v očích.
"Dobré ráno, vidím, že ses vyspala do růžova."
"Ale já nemám nic na sobě...".
"Večer jsem byl rád, když se mi tě podařilo donést do postele a svléknout. A že nemáš nic na sobě mi vůbec nevadí." odpověděl lišácky, posunul se na její stranu postele, vklouzl k ní pod deku a začal ji hladit. Marta reagovala na magický dotek jeho rukou téměř okamžitě. Zachvěla se, rozproudila se jí krev a její bradavky se vztyčily. Líbal ji na čelo, ústa i krk, zubama ji zatahal za ušní lalůčky, pohrával si jazykem s jejími bradavkami a pomalu postupoval k pupíku. Martě se tato změna moc zamlouvala. Ráda si užívala delší milostnou předehru. Ochotně se přizpůsobila a během intimních hrátek si dokonce vyměnila s Petrem pozici. Na chvíli mu přitiskla ruce k podložce, aby se nemohl bránit a užil si polohu, ve které bývá při milování většinou žena. A ústy zkoumala zákoutí jeho těla. Jeho ruce uvolnila až ve chvíli, když se do zásuvky u postele natáhla pro masážní olejíček.
Oba si dnešní ranní milování opravdu užili. A nejen proto, že jejich telefony zůstaly prozřetelně v kuchyni. Že by k tomu přispěla ta včerejší scénka s Edou? Nebo se už víc poznali a umí si lépe vycházet vstříc? Nebo byli jen dobře odpočatí a vzájemně na sebe naladění? Marta si v duchu kladla otázky, ale nepotřebovala na ně odpověď. Byl to jen její způsob, jak si prodloužit příjemný pocit z něčeho, co prožila. Přitulila se k Petrovi, který vedle ní spokojeně oddychoval. Muži to mají zkrátka jednodušší, v těchto chvílích o ničem nepřemýšlejí.
Ale v tom se Marta tentokrát mýlila. Když se Petr probral a ona se už už odhodlávala vstát a odejít do sprchy, chytl jí za ruku a zeptal se: "Můžu se podívat do té zásuvky u postele?" Nebyla ráda, ale nedalo se odpovědět ne. V zásuvce měla pár erotických pomůcek a netušila, jak na to bude Petr reagovat. Dlouho si pak otevřeně povídali o tom, co doposud důsledně vynechávali. O svých předcházejících vztazích, intimních zkušenostech a zvyklostech. A ty byly opravdu velmi rozdílné. Z postele je vyhnal až opravdový hlad.
Tato neděle však přinesla Martě ještě další překvapení ve chvíli, kdy to vůbec nečekala. Tedy kromě toho, že se jí konečně povedlo vyrobit pořádný šťavnatý stejk k obědu. Celé odpoledne společně s Petrem prohlíželi a upravovali včera nafocené snímky. Některé se opravdu podařily, dokonce i jí. A byla nadšená i z toho, jak prokoukly po drobných úpravách v editoru. A pak že v lednu není co fotit! V euforii se jí hned nepodařilo pochopit celý význam jednoduché Petrovy otázky: "Nechala by ses fotit jako akt?" Už otvírala pusu, aby řekla jednoznačné ne, ale pak slíbila, že o tom bude přemýšlet.


Marta - černá kočička

V předcházející části se Petrovi přes veškerou snahu nepodařilo vyřešit vlastními silami problém s počítači ve firmě. A jeho původně banální onemocnění se zkomplikovalo natolik, že se nechal přemluvit k návštěvě pohotovosti a lékař mu předepsal antibiotika. Aby nepropadly vstupenky do divadla, které dostal od Marty k vánocům, vypravila se do divadla Marta s jeho dcerou Lenkou. Nejenže si užily zajímavé představení, ale konečně spolu začaly rozumně mluvit.
Během pracovního týdne se Marta musela hodně otáčet ve firmě. I když to zpočátku vypadalo, že nefungující počítače nebudou mít zásadní vliv na provoz firmy, opak byl pravdou. Nejenže se razantně snížil celkový počet objednávek, ale bylo nutné řešit řadu stížností stálých i potenciálních zákazníků, kterým se nedařilo firmu kontaktovat. I Petrova nepřítomnost se negativně projevila v tom, že občas něco drhlo, protože se jeho podřízení nebyli schopni dohodnout, kdo, co a jak to má udělat. Provizorní režim byl zdrojem častých nedorozumění mezi zaměstnanci firmy. A tak si Marta oddechla až po odborném zásahu počítačové firmy, které se po dvoudenním úsilí podařilo provoz firemní počítačové sítě obnovit.
V této době byly jedinou Martinou soukromou radostí krátké a něžné básničky, které jí přicházely každé ráno od Petra na mobil. Nejvíc ji překvapila a potěšila ta první, která cinkla v pondělí ráno kolem sedmé. Dýchala z ní něha i stesk. A pro Martu to bylo znamení, že se Petr konečně začíná zotavovat. A třeba na ni myslí a stýská se mu stejně jako jí. Je to zvláštní, jak se její život v posledních měsících změnil. Dřív si žila sama a připadala si docela spokojeně. Byla vyrovnaná, o žádnou změnu neusilovala, prostě se to nějak stalo. Její děti ji konečně po letech hledání a váhání znovu nechaly více vstoupit do svých životů. Poznala blíž synovu přítelkyni Amy a dokonce i její rodiče. Pochopila, proč její dcera chce žít jinak než ona, a byla ráda, že se jejich vztah během posledních měsíců stal mnohem intenzivnější a upřímnější. Užívala si roli babičky nejen se svými vnoučaty, ale i se Sofií. A co je pro ni asi úplně nejdůležitější, všichni členové její rodiny vlídně a samozřejmě přijali Petra. Vlastně si to uvědomila až teď, kdy má po hekticky prožitých týdnech na konci minulého roku trochu času sama pro sebe.
Na druhé straně ji však Petrovy reakce v posledním týdnu několikrát nemile překvapily. Zejména jeho zarputilé a nepříjemné mlčení, když s něčím nesouhlasil. Respektovala, že se snaží problémy řešit, jak nejlépe umí. Ale nelíbilo se jí, že si v tichosti realizuje své nápady ve firmě, aniž by se s ní poradil. A že jde někdy až za hranu svých možností. Naposledy i na úkor svého zdraví. Měla by si s ním o tom otevřeně promluvit. Ale dokáže to tak, aby se neurazil? Má se do toho vůbec pouštět? Petr je asi zvyklý si o všem rozhodovat sám, není to jeho parketa rozebírat věci předem s někým jiným. Možná ani moc doma nekomunikuje se svou dcerou. Vypadá to, že se spolu sice dohodli na základních praktických věcech, ale určitě to bylo ve stavu nouze. Ví vůbec Petr, jak se jeho dcera cítí a co ji trápí?
Tuhle domněnku si Marta brzy mohla ověřit v praxi. Lenka ji totiž pozvala na Sofinčiny narozeniny. O víkendu bude Sofii pět let a moc si přeje, aby přišla i její babička. A při té příležitosti se jí Lenka zeptala, kde se dá tady ve městě koupit nějaký "zdravý dort". Marta se nejdřív srdečně zasmála, protože slovní spojení "zdravý dort" jí přišlo jako hodně velký nesmysl. Kromě toho, že někde na internetu nedávno četla, že kdesi za městem otevřeli malou výrobnu raw zákusků, o ničem jiném nevěděla. Začala alespoň přemýšlet o dárku pro Sofii, když ji napadlo, že v létě jedla výborný mrkvový dort u dcery. I její dcera Lada dává přednost domácím potravinám. A navíc umí vykouzlit řadu zdravých dobrot z toho, co jí vyroste na zahradě. A mrkvový dort by se určitě dal považovat za zdravý dort. Večer jí přišly v mailu od Lady dokonce tři recepty na rádobyzdravé dorty. Na mrkvový dort, banánový dort a dýňový dort. Probrala to po telefonu s Lenkou a nakonec se dohodly, že společně upečou dýňový dort. A péct budou radši u Marty doma, aby to bylo pro Sofii opravdu překvapení.
Lenka dorazila k Martě v pátek odpoledne s většinou potřebných surovin. Obě se horlivě se pustily do práce, protože nejdřív musely z dýně připravit dýňové pyré. I když Lenka byla zručná a hodně se snažila, brzy Martě došlo, že v kuchyni moc času netráví. Konečně o tom vypovídala i její sterilně čistá kuchyně, které si Marta u ní minule všimla. Způsob, jak Lenka šlehala vejce, vypovídal o tom, že to dělá poprvé v životě. A sama Lenka potvrdila, že doma moc nevaří. Vlastně se to nikdy pořádně nenaučila. Trochu se snažila vařit pro Sofii, když byla ještě hodně malá, ale později bylo vždy jednodušší si někam na jídlo zajít nebo si něco objednat. V Praze to nebyl problém, to tady to je horší. Aby trochu vyvážila to, co jedí přes týden, tak se postupně naučila dělat alespoň různé saláty a pomazánky podle receptů, které našla na internetu. To Martě docela hezky zapadalo. Proto u ní chutnala Sofii obyčejná bramborová polévka, a proto Sofie na ni měla tolik otázek v kuchyni. Nakonec i Petr vždycky ochotně snědl všechno, co uvařila.
Dortový korpus se jim krásně podařil. Krém měly také připravený. Teď jen čekaly, až korpus vychladne, aby ho mohly naplnit a ozdobit. Uvařily si kávu a Lenka se trochu rozpovídala. Nejdřív o anabázi ve školce, kde se pokoušela zjistit, kdo a proč Sofii pokousal. Učitelky se tento fakt snažily popírat až do chvíle, než uviděli důkaz na ramínku Sofie. Pak přiznaly, že vědí, kdo Sofii ubližuje a koho se bojí. Samy se prý snaží toho chlapce usilovně hlídat a usměrňovat. Několikrát prý to probíraly i s jeho rodiči, vždycky je chvíli klid, ale za čas se to zopakuje. Většinou, když přijde do třídy někdo nový. V poslední době si zasedl na Sofii, protože je taková klidná a mlčenlivá. Asi si myslel, že na něj nebude žalovat. Vždycky si vyhlídne nějakou vhodnou chvilku, kdy ho nikdo nepozoruje. Ale naposledy prý Sofie zareagovala tak, že na oplátku kousla i ona jeho. To ho vyvedlo z míry a od té doby ji nechal na pokoji. Snad už definitivně. Lenka se přiznala, že byla ze závěru učitelek dost rozpačitá. Ale neví, co jiného by ještě mohla udělat, tak to zatím nechala být. 
Marta s Lenkou opatrně a speciálním nožem rozdělily korpus na tři pláty, každý potřely připraveným krémem a spojily. Na vrch dortu umístnili malou roztomilou černou kočičku z mandlové hmoty, která si hrála s barevnými klubíčky. A samozřejmě i pět barevných svíček. Obě byly se svým výtvorem spokojené. Snad se bude stejně líbit i Sofii.
Marta řídila auto velmi opatrně, aby dort cestu přežil bez úhony. Když zaparkovala u Petrova domu, napůl ustrojená Sofie jí vyběhla naproti. Vítala ji, ale hlavně byla spokojená, když babička vyndala z kufru auta velkou krabici. Tam by ten dort mohl být, nebo nějaký velký dárek, pomyslela si. Marta s Lenkou v kuchyni vysvobodily dort z krabice a zapálily svíčky. Lenka ho slavnostně donesla do pokoje, kde čekala Sofie s dědečkem. Sofie byla z dortu přímo nadšená. Postupně sfoukla všech pět svíček a Petr udělal pohotově pár klasických narozeninových snímků. A nakonec se u dortu vyfotili všichni společně, protože Sofie trvala na fotografii i s babičkou a dědou. Největší překvapení na Sofinku ale čekalo venku za domem. Dostala krásné, červené dospělácké kolo a také pořádnou cyklistickou helmu. Nechtěla si ani obléknout bundu, jak se těšila, až si ho pořádně vyzkouší. Nasedla na něj už na dvorku a trochu se projela. Jezdit moc neuměla, ale pustila se do toho s vervou. Pak umluvila maminku, aby s ní šla na cyklistickou stezku, která vedla kousek za jejich domek. Ještě, že není sníh, jinak by kolo i Sofie čekaly na svou příležitost až do jara.
Petr s Martou zůstali doma a byli rádi, že mají trochu času i pro sebe. Petr si přisedl k ní na pohovku a Marta se k němu přitulila. Konečně zase cítila lidské teplo a tu známou příjemnou vůni. Kdyby byla kočka, tak by teď předla. Neviděli se celý týden a jí se opravdově stýskalo.
"Myslel jsem, že jsi na mě naštvaná." pošeptal jí Petr.
"Taky jsem trochu byla, jsi paličák paličatej."
"Moc se omlouvám. Bylo mi blbě a hlavně jsem měl na sebe vztek, že jsem to nedokázal vyřešit."
"A já jsem zase netušila, že máš pusu plnou aftů, a že se ti špatně mluví."
"Moc mě pohladila ta tvoje první básnička. Prozradila mi, že na mě myslíš. A taky, že už ti je líp."
"Ale dostal jsem jen smajlíka, nezavolala jsi..."
"Taky jsem trochu trucovala. Ale s každou básničkou míň a míň. Ty jsi psal někdy básničky?"
"Jen trochu v pravěku v době mého mládí. Když mě nějaká víla pobláznila."
"Ale já nejsem víla, ani jsem nikdy nebyla."
Petr jí místo odpovědi polībil. A vtom rozrazila dveře pokoje uřícená Sofie s černou kočičkou v náručí. Nejdřív se překvapeně zarazila, ale pak se rozběhla rovnou k nim.
"Chci tuhle kočičku domů, je to má kamarádka. Chodí se k našim dveřím ohřát, když je jí zima. A vždycky chce pohladit.  Ale maminka ji doma nechce!" žadonila Sofie. A maminka stojící za ní ve dveřích významně kroutila hlavou.
Děda jí kočičku vzal, aby se mohla svléknout a uklidnit. A pak následovalo dlouhé vysvětlování a přesvědčování. Petr totiž neprozřetelně začal tím, že to není kočička, ale kocourek. A na toto tvrzení potřebovala Sofie hned vysvětlení. Marta i Lenka sice trochu trnuly, ale Petr se z toho vymotal bravurně. A hned přidal, že navíc je to kocour zdivočelý, který určitě není zvyklý být pořád doma. Že by byl u nich doma moc smutný. A maminka připojila také své argumenty z pohledu hygienického. To už Sofie trochu natahovala. Ale nakonec se jim podařilo najít dobrý kompromis. Koupí pro kocourka nějakou misku a umístí ji přede dveřmi. Sofie mu každý den do ní nasype trochu granulí a bude pozorovat, jestli přijde. Dnes mu děda dal kousek slaniny, kocour ho ochotně smlsnul, ale jakmile se otevřely dveře, divoce zamňoukal, vyrazil ven a zmizel. Sofinka se spokojila se svou novou rolí a kocour dostal jméno Mňuk.
Když se Marta v podvečer loučila s Lenkou, všimla si, že má zarudlé oči. "Ty jsi plakala?" divila se. Lenka nepřesvědčivě vrtěla hlavou. Těžko by se jí vysvětlovalo, že ji přemohly emoce.

Marta - pochybnosti

V předcházejícím příběhu dostal Martin přítel Petr rýmičku a onemocněla i jeho dcera Lenka. Marta si vzala malou Sofii k sobě a dva dny se o ni starala sama.  Když ji večer koupala, všimla si, že je pokousaná a poškrábaná. Dávala si to do souvislosti s její nechutí chodit do školky. Ve školce však narazila na neochotu učitelek se o tom bavit.  V její firmě zároveň došlo k napadení počítačů zákeřným vyděračským virem, fungování firmy se tím velmi zkomplikovalo.  
Marta se dva dny starala o Sofii a měla pocit, že si to spolu docela užily. Jen se musela trochu přizpůsobit životu s dítětem. Sofie byla proti jejím dětem klidnější. Zajímaly ji všechny domácí práce, hlavně vaření. Dávala Martě spoustu dotazů a hltala její odpovědi. Trpělivě míchala pudink, loupala jablíčka, pozorovala přes sklo, co se děje v troubě. A také ráda jedla a ochutnávala i to, co neznala. Byla vděčná, když si s ní Marta prohlížela knížky, které tu zbyly po jejích dětech. A pozorně poslouchala, když jí Marta něco četla. Večer chtěla usínat s Martou v její posteli. To se Martě nezdálo vhodné, ale když pochopila, že jinak neusne, tak podlehla. Jediný problém byl s ranním odchodem do školky. Ten Sofie viditelně oddalovala, jak to jen šlo. Marta několikrát zkoušela různými dotazy zjistit, co se ve školce děje. Ale jak nadhodila téma školka, Sofie zaraženě mlčela. Ani ve školce nebyla Marta úspěšnější. Během dvou dnů se setkala se třemi různými učitelkami, které o Sofii téměř nic nevěděly. A zjevně neměly chuť se s Martou bavit. Když po dvou dnech předávala Sofii Lence, našla si chvíli, kdy zůstaly samy, a řekla jí o svém podezření. I o kousancích a škrabancích, které na Sofiině těle objevila při koupání hned první den. Lenka byla jejím sdělením viditelně zaražená. Přiznala, že dcerka nechodí do školky ráda, ale nenapadlo ji, že za tím může být něco víc. Slíbila, že se pokusí zjistit, co se ve školce děje.
Marta se samozřejmě stavila i u Petra. Teplotu už neměl, tvrdil, že se už cítí lépe, ale moc na to nevypadal. Měl kruhy pod očima, vypadal nevyspale a chvílemi dost kašlal. Přesto byl pevně rozhodnutý, že přijde zítra do práce a začne problém s počítači řešit. Teď si o tom něco nastudoval a na pátek má domluvenou telefonickou podporu specialistů. Musí se do toho pustit, aby to přes víkend stihl udělat a firma zase začala naplno fungovat. Martě se to nezdálo vzhledem k jeho zdravotnímu stavu ani trochu rozumné. Navíc šlo o velmi odborný a specifický postup, který by radši svěřila odborné firmě. I když by to stálo spoustu peněz a nebylo by to hotové přes víkend. Vyrukovala na něj se svým návrhem, ale bohužel se jí nepodařilo Petra přesvědčit. A neuměla mu říct jednoznačně, že to bude tak, jak chce ona. Protože je to její firma a ona je za to zodpovědná. Určitě by s tím problém neměla, kdyby byl na Petrově místě někdo jiný, ke komu by neměla tak blízký vztah.
Když se vrátila domů, byla hodně rozmrzelá. Vlastně se v duchu zlobila sama na sebe, že nedokázala prosadit to, co považovala za rozumné. A cítila se docela unavená. A to nedělala nic neobvyklého. Jen byla v práci a postarala se o Sofii, když ji vyzvedla ze školky. Nechápala, jak mohla podobný kolotoč zvládat se dvěma dětmi a několik let. Měla by si přiznat, že stárne. Aby nepropadla nepříjemným myšlenkám, pustila se do vaření. Udělá aspoň hrnec pořádné, husté a výživné zelňačky. Zítra se jistě v práci zdrží dlouho a něco k jídlu přijde vhod. Jí a třeba i Petrovi. Ostatně u něj doma si všimla, že je kuchyň hygienicky čistá, vypadala jako nepoužívaná. Kdoví, čím se živili, když byli oba nemocní...
Páteční pracovní den však probíhal trochu jinak, než předpokládala. Když přišla do práce, zjistila, že Petr pracuje už od páté ráno. Zašla do jeho kanceláře, aby ho pozdravila. Ale skoro ji vyhnal. Bylo zřejmé, že se mu práce nedaří. Marta rychle vycouvala. Ze zkušenosti věděla, že to je v takové situaci nejlepší, co může udělat. Stejně se ale občas podívala z okna přes dvůr, aby zkontrolovala alespoň okno jeho kanceláře. Stále svítilo. Není divu, venku je pošmourno, sem tam spadne pár dešťových kapek. Je leden, ale sníh nikde. Vydržela to až do doby oběda. Pak Petrovi zavolala, že mu nechala v ledničce polévku, aby nemusel chodit nikam na jídlo. Rozmrzele jí poděkoval. Ohřála si svou porci polévky a jedla ji sama. Její superzelňačka, kterou ji kdysi naučila vařit teta Vanda, byla výborná. Ale právě teď ji jedla zcela mechanicky a vůbec nevnímala její chuť. Když volala Petrovi někdy kolem páté, nebral jí telefon. Bez rozmýšlení se do jeho kanceláře rozběhla. Našla ho, jak sedí sklesle u stolu a dívá se do prázdna. A ve vteřině jí hlavou prolétla spousta černých myšlenek.
Petrovi se bohužel nepodařilo problém vyřešit. Čím víc se snažil, tím víc mu to nešlo. A protože byl ješitný jako každý chlap, nechtěl to vzdát. Prostě si odmítal přiznat, že to nedokáže. Ani svůj zdravotní stav dobře neodhadl. Ale teď už neměl žádný nápad a navíc se cítil slabý jako moucha. Když Marta vběhla do jeho kanceláře, jakoby se mu ulevilo. Nemusel ani nic říkat. Podíval se na ni a ona si v jeho očích přečetla vše. Sice celý den doufala, že to dopadne, ale zároveň usilovně přemýšlela o tom, co bude muset udělat v opačném případě. V pondělí tedy přijde na řadu plán B.
Když Petr vypínal počítače, předvedl Martě parádní záchvat kašle. To ji vyděsilo natolik, že ho přemluvila, aby zajeli rovnou na pohotovost. Dosud mu do způsobu léčení nemluvila, předpokládala, že se spíš poradí s Lenkou, která je lékařka. Kupodivu se Petr ani moc nezdráhal, muselo mu být opravdu špatně. Na pohotovosti čekali přes hodinu, jak Marta předpokládala, lékař mu předepsal antibiotika. A navíc dostal trochu neobvyklé doporučení, že by si měl zajít k zubaři, až se z toho trochu dostane. Zánět se mu totiž rozšířil do celé ústní dutiny a má zasažené i dásně. Teprve teď Martě došlo, proč Petr nejedl a skoro nemluvil. Radši ho autem dovezla až domů. Lenka se Sofií už spaly. Uvařila mu čaj a připravila mu ho i do termosky. Dohlédla, aby si vzal první tabletu a nařídil si mobil na další. Oddechla si, když si konečně vlezl do postele. Zeptala se ho, zda by zítra nechtěl přivézt nějakou knížku na čtení nebo něco k jídlu, co by mohl jíst. Jen mlčky zavrtěl hlavou. Ani jednomu z nich do řeči nebylo. Ale oba doufali, že brzy bude líp.
Když se vracela autem domů, silnice na předměstí, kde Petr bydlel, byly liduprázdné. Jen občas potkala nějaké auto, ten neobvyklý klid na silnicích odváděl její pozornost od řízení. Samozřejmě se vracela v myšlenkách k Petrovi. Jeho dnešní odmítavé chování ji nepříjemně překvapilo. Chápala, že se mu nedařila práce a že mu není dobře, ale nerozuměla tomu, proč odmítá jakýkoliv náznak pomoci. To nechtěl, aby ho v tomto stavu viděla? Nebo mu vadí, že se mu vetřela do života? Nebo se stydí za to, že něco nezvládl? Byla by to ještě ve svých úvahách rozebrala hlouběji, kdyby ji neohrozilo auto přijíždějící z vedlejší silnice. Nedalo jí přednost a jen tak tak se vyhnuli.
Podobné myšlenky jí v hlavě vířily celý víkend, i když si sama naordinovala dostatek aktivit, aby na to nemyslela. V neděli odpoledne jí Petr zavolal. Konečně se mu dařilo lépe, ale hlavně si vzpomněl, že má lístky do divadla, které dostal od Marty k vánocům. A divadlo je už dnes večer. On bude sice doma v posteli, ale mohla by jít alespoň Marta. V první chvíli to chtěla hrdě odmítnout, ale neudělala to. Do divadla chodí ráda a tohle představení ještě neviděla. Nakonec se domluvili, že do divadla půjde Marta s Lenkou, o Sofii se večer postará Petr.
Lenka na ni čekala před divadlem. Usměvavá a natěšená. Takhle ji Marta neznala. Vlastně, kdykoliv ji potkala, vždycky jen  řešily nějaký problém. Marta se rychle a ochotně naladila na stejnou notu. Třeba se v jiném prostředí konečně lépe poznají. A odhadla to dobře. Představení je zaujalo, sledovaly ho téměř bez dechu. Když skončilo, nechtělo se jim ještě domů a zašly si do divadelní kavárny. Měly potřebu si ještě chvíli ten hezký zážitek hýčkat. Marta se s údivem dozvěděla, že Lenka byla v divadle snad podruhé v životě. Ani tomu nechtěla uvěřit. Dnes je přece tolik možností, a zvlášť když Lenka donedávna žila v Praze! Nadšeně a dopodrobna probraly dnešní výkony herců, pak ale řeč sklouzla na přízemnější věci. Vlastně jí Lenka poděkovala, že tátu dotlačila na pohotovost. Dnes mu je konečně trochu lépe, ale bude určitě ležet ještě pár dní. Sama ho k doktorovi posílala už na začátku, ale on prostě ji ignoroval. Pořád v ní vidí jen malou holku. Vlastně si spolu moc nerozumí. Jsou trochu jako dva trosečníci na pustém ostrově a navíc každý z nich mluví jinou řečí. Marta se usmála, protože tohle přirovnání opravdu sedělo. Trpělivě si vyslechla Lenčino podání jejího životního příběhu. Jakoby ty dvě deci vína rozvázaly Lence jazyk. Takhle ji Marta vůbec neznala. Všimla si, že má i některá gesta stejná s Petrem. A stejné oči. A stejný tón hlasu. Je to prostě jeho dcera. A Lence se viditelně ulevilo, že se někomu mohla vypovídat. Vlastně si tady, ve svém novém bydlišti, ještě nezvykla. Nikoho tu nezná, nemá žádnou kamarádku ani nikam nechodí. Jen do práce a zpátky domů. Ale už těší se na jaro. Hlavně na zahradu kolem jejich domu.
Nakonec si zavolaly taxíka a nechaly se rozvézt do svých domovů. A Marta si v duchu zhodnotila, že tenhle týden plný problémů kupodivu skončil velmi zajímavě. Snad si budou s Lenkou lépe rozumět.


čtvrtek 9. ledna 2020

Marta - rýmička

Na začátku roku se život rychle vrátil do zažitých kolejí. Po hektickém konci minulého roku prožívala Marta ty běžné dny s chutí. Vlastně každý den jí přinesl nějakou malou radost. Třeba se jí podařilo udělat nějakou hezkou fotku, zhlédnout zajímavý film (často ho sledovali společně s Petrem a pak si o něm povídali) nebo se na ni prostě jen někdo hezky usmál. Zdálo se jí, že jsou lidé k sobě jaksi vstřícnější a milejší. I ve firmě na rozdíl od předvánočního shonu panoval klid a pohoda. Požadavky na úklid domácností byly ojedinělé, stabilní byl pouze počet zakázek na hlídání dětí. Realizovaly se hlavně pravidelné dlouhodobě nasmlouvané úklidy ve firmách. Jejich počet naštěstí mírně, ale trvale rostl.
Klid a pohoda bohužel často nevydrží dlouho. Začalo to zcela nevinně. Při jedné ranní pochůzce po firmě - Marta si nechtěla přiznat, že hlavně potřebuje vidět Petra - na něj narazila v dílně. Neviděla ho tam ráda, protože dělal práci za někoho jiného. Dneska se ale nestihla ani naoko rozzlobit. Viděla, že je Petr zrudlý v obličeji a všechno korunoval odřený červený nos. Poslala ho domů, ať se vyleží a neroznáší bacily po firmě. Věděla, že stačí jeden zaměstnanec s pořádnou rýmou, který smrká a kýchá, kudy chodí, a do týdne onemocní několik dalších. Nemocnost více zaměstnanců najednou jí už několikrát paralyzovala firmu. Pokud by se nepodařilo zajistit některý z pravidelných úklidů, musí zaplatit vysokou pokutu.
Večer Petrovi zavolala, byl na tom bohužel tak, jak předpokládala. Měl pořádnou rýmu a s teplotou ležel v posteli. Mírně řečeno byl hodně rozmrzelý. Radši hovor brzy ukončila, ale docela živě si představovala, jak ho nemoc rozhodila. Je zvyklý stále něco dělat a takové zbytečné zahálení v posteli není nic pro něj. Marta si uvědomila, že ho vlastně nikdy neviděla číst žádnou knížku. Bylo to tím, že když jsou spolu, tak nemají na knížky čas, nebo tím, že vůbec nečte? Do klína jí spadl volný večer, a tak si šla zaplavat do bazénu a pak skončila v sauně.
Když jí brzy ráno zazvonil mobil, lekla se. Petr ji prosil, zda by nemohla odvézt Sofii do školky. Onemocněla i jeho dcera, má také vysokou teplotu. Marta samozřejmě souhlasila. Vyrazila z domu o trochu dřív než obvykle. Sofie už byla oblečená a čekala na ni v předsíni s baťůžkem a malým medvídkem v náručí. Lenka v županu vykoukla z ložnice. Nevypadala vůbec dobře. Chraptivým hlasem jí děkovala a upřesňovala, co a jak má udělat. Nakonec se domluvily, že Marta Sofii odpoledne i vyzvedne. Zkrátka bude chvíli babičkou na plný úvazek. Marta si podle pokynů přehodila dětskou sedačku z Petrova auta do svého a vyrazila do školky. Sofie se zamlkle choulila v sedačce. Marta si toho všimla, ale myslela si, že je rozespalá. Ve školce šlo všechno docela hladce, Sofie jí ukázala cestu do své třídy, v šatně se sama svklékla a všechno vzorně uložila do skříňky s obrázkem medvídka. Jen do třídy se nehrnula. Držela se Marty pevně za ruku a nechtěla se pustit. Když do šatny přišla paní učitelka, Sofie se dokonce schovala za Martu. Učitelka jí rezolutně vzala za ruku a nekompromisně ji odvedla do třidy. Martě se trochu sevřelo srdce, cítila, že tu není něco v pořádku. Odpoledne bude mít víc času, zkusí se zeptat.

Do práce dorazila trochu později než obvykle. Už cestou do své kanceláře se dozvěděla, že ve firmě nefungují počítače. Zapnula ten svůj. I na něm našla výhružnou zprávu: „All your files were encrypted“ or „All your files were protected by a strong encryption with RSA-4096„. I se svou nepříliš dokonalou angličtinou pochopila, že je opravdu zle. Všechna data jsou zašifrována a budou obnovena teprve tehdy, až bude zaplaceno výkupné. Následoval vyděračský dopis, kde bylo upřesněno, jakou částku a jakým způsobem má zaplatit. Samozřejmě v Bitcoinech. Úplně se rozklepala. Taková částka by firmu položila. A pak ji napadlo jediné, zavolala Petrovi. Stejně má počítače ve firmě na starosti. Petrův hlas zněl sice hrozně, ale když pochopil, co se stalo, docela ji uklidnil. Hlavně zatím počítače nepoužívat, nic neplatit, událost ohlásit na policii jako vyděračský útok. A řekl jí i to nejdůležitější, že kompletní záloha dat proběhla o víkendu a odpočívá na externích discích v trezoru v jeho kanceláři. První Petrova myšlenka sice byla, okamžitě přijet do firmy a začít věc řešit, ale Marta byla rozhodně proti. Zkusí nejdřív najít nějakou odbornou firmu, která by navrhla, jak v této situaci přesně postupovat, aby nevznikla zbytečně vysoká škoda. A zároveň musí uvnitř firmy udělat řadu provizorních opatření, aby začala fungovat i bez počítačů.
Nejdříve Marta informovala o situaci své zaměstnance. V nejnutnějších případech přijde na řadu papír, tužka, psací stroj. Nelze počítat s objednávkami z webových stránek, zákazníci je mohou kontaktovat pouze po telefonu. Pak šla osobně oznámit vyděračský útok na policii. Byla až překvapená, kolik toho na policii o vyděračském ransomware věděli. Setkali se s tím už několikrát. Dostala dokonce stejná doporučení jako od Petra. Hlavně nepanikařit a nic neplatit. Ani zaplacená horentní částka prý není zárukou odšifrování dat. Když se Marta vrátila do firmy, pro klid své duše nakoukla do trezoru v Petrově kanceláři. Důvěřuj, ale prověřuj. Ležely tam skutečně tři externí disky popsané jako záloha1, záloha2 a záloha3. Trochu se zastyděla sama před sebou, že Petrovi nevěří. A on to asi vytušil na dálku, protože po chvíli zavrněl její mobil. Všechno mu podrobně vypověděla a znovu ho přesvědčovala, že jeho přítomnost ve firmě dnes není nutná. Zároveň se přepnula do praktického módu a nabídla se, že by jim mohla obstarat něco k jídlu. A pokud budou souhlasit, může si u sebe nechat Sofinku přes noc. Bylo by to jednodušší a možná lepší pro všechny.
Odpoledne se situace ve firmě zklidnila, skoro všechno nějak fungovalo. Martě se dokonce podařilo kontaktovat odbornou počítačovou firmu, která poskytuje vzdálenou podporu podobně postiženým zákazníkům. Trochu si oddechla. A stihla včas dorazit do školky. Byla tam však jiná učitelka než ráno a odmítala jí Sofii vydat s odůvodněním, že Martu nezná a že není uvedena na seznamu osob, které mohou Sofii vyzvedávat. Martino vysvětlení jí nestačilo. Učitelka se neochotně snažila dovolat Sofiině matce, ale ta nebrala telefon. Marta začínala ztrácet trpělivost, protože párkrát zahlédla uplakanou Sofii, jak vykukuje ze dveří třídy. Sice chápala, že existují bezpečnostní předpisy, ale byla odhodlaná ve školce zůstat, dokud jí Sofii nevydají. Její trpělivost byla na hraně. Rezolutně pochodovala po chodbě sem a tam, ale nenapadalo jí nic, co by mohla udělat. Nakonec se učitelka dovolala a vypadala velice překvapeně, když jí Lenka opakovaně tvrdila, že ráno Martu jako novou osobu pro vyzvednutí Sofie nahlásila. Prostě problém v komunikaci mezi učitelkami ve školce.
Naštěstí teď už Sofie klidně oddychovala v Martině posteli. Cestou ze školky se zastavily v supermarketu a pak si udělaly k večeři báječné lívance se smetanou a borůvkami. Sofie nakrmila i svého medvídka a vypadala šťastně a spokojeně. Jen o školce se bavit odmítala. Když ji Marta před spaním koupala, všimla si, že má na předloktí nějaké škrábance a skvrnky. Zdálo se jí, jakoby byla pokousaná. Sofie jí řekla, že ji poškrábal a pokousal pejsek. Ne doma, ale ve školce. Marta o tom přemýšlela víc, než o tom, co se stalo ve firmě. Napadaly jí samé nesmysly. Nakonec se rozhodla, že co nejdřív všechno probere s Lenkou a s Petrem. Ustrašené chování Sofie má určitě nějaký důvod. A ty škrábance jsou také podezřelé.   

Marta - čínský koláček štěstí

Poslední týdny před koncem roku se Marta věnovala hlavně své rodině. Její syn žijící v Anglii přijel na předvánoční návštěvu se svou přítelkyní a jejími rodiči. Vánoce strávila s rodinou dcery na Vysočině. A zdržela se tam déle, než předpokládala, protože se její dceři narodila holčička Ema. Navíc se ve volných chvílích se snažila dohlížet na chod své malé úklidové firmy. I když všechno dělala ráda, občas si v duchu posteskla, že nemá vůbec čas na svůj vlastní život. S Petrem se vídali minimálně, nejvíc času spolu prožili virtuálně prostřednictvím skypu. A když už se jim podařilo být spolu, měli na starost vnoučata. Marta si sice na začátku nového kalendářního roku nedala žádná předsevzetí, ale tuto pro ni nepříznivou bilanci by chtěla alespoň trochu změnit ve svůj prospěch.
Konečně se zase vrátila domů! Všechno, co v posledních dnech minulého roku prožila, bylo hezké, místy dokonce nádherné a dojímající, ale teprve tady to byla skutečně ona. Nejen milující matka a babička, ale také žena, která si žije i svůj vlastní život. Tahle rádoby buřičská myšlenka ji napadla v obývacím pokoji, když si poprvé po mnoha hektických dnech vychutnávala v klidu svou domácí fantasticky vonící kávu. Pak si při pohledu do velkého zrcadla v koupelně uvědomila, že by to chtělo zajít ke kadeřnici a na kosmetiku. A teď by jejímu tělu mohla prospět vana teplé vody s báječně voňavou pěnou. Dopřávala si ji máłokdy, většinou se jen rychle osprchovala, ale dnes má času dost. A navíc v takové voňavé vaně mívá člověk někdy docela zajímavé představy. I ty si ráda dopřeje. Petr přijde až k večeru, tak teď si o něm může snít.
Když se ponořila do vany plné pěny, napadlo ji, zda se v jejím věku vůbec hodí snít o mužích a o sexu? Hloupá myšlenka! Do jejích snů přece nikdo nevidí a nemusí se z nich nikomu zodpovídat. A navíc jsou to příjemné sny. Když byla mladší, málokdy mívala na snění čas. Její vztahy s muži nebyly příliš povedené, natož inspirující k nějakým snům. A navíc tehdy většinu jejího času i energie spolkla práce a péče o rodinu. Moc o tom nepřemýšlela. Dokonce měla období, kdy se jakémukoliv vážnějšímu vztahu s mužem vědomě vyhýbala. Měla pocit, že do každého vztahu dává maximum, a nezvládala opakující se zklamání. Časem dokonce dospěla k tomu, že je pro ni lepší, se citově na nikoho nevázat. A ušetřit si ty bolestné konce vztahů. Proč se to teď změnilo? Je Petr v něčem jiný? Nebo se nějak změnila ona?
Petr jí byl sympatický od chvíle, kdy ho viděla poprvé, i když tehdy o něm věděla jen to, co uvedl ve svém dotazníku. A co z něj vytáhla na přijímacím pohovoru. Patřil do její věkové kategorie, takže rozuměla tomu, jaké to je hledat v jeho věku práci. Oceňovala, že se rychle na svém novém místě zapracoval a že na něj bylo spolehnutí. Že občas přišel s dobrým nápadem nebo pomohl, i když nemusel. Že dodržel to, co slíbil. Ale vlastně si ho všimla víc, až když spolu jeli na služební cestu. Zjistila, že se s ním dá příjemně trávit čas a že si má s ním o čem povídat. A po dlouhé době zažila takový nezvykle příjemný pocit, že nemusí být na všechno sama. Možná si ho od toho dne všímala víc. I jako muže, nejen jako zaměstnance. Byl trochu vyšší než ona, ani tlustý ani hubený. Původně byl tmavovlasý, teď už je prošedivělý. S malou jizvou nad pravým okem, která občas mění barvu. Ostatně mnohem větší jizvu má i na pravém boku, ale to se dozvěděla mnohem později. Oceňovala i způsob, jak se přirozeně sblížili. I když ona sama by na jeho místě asi byla netrpělivější. Jen jejich první milování ji na chvíli vyvedlo z míry tím, že bylo až příliš decentní a jaksi bez fantazie. A dodnes mívá pocit, že jí v této oblasti Petr nevychází až tak moc vstříc. I když se určitě snaží přizpůsobit jejím potřebám a občas se přece jen nechá strhnout jejím tempem a náruživostí. Ale častěji se přizpůsobuje ona jemu. Aspoň to tak cítí.
Chladnoucí voda ji vyhnala z vany. Asi by se měla na sebe lépe podívat do zrcadla. Proto si ho do té koupelny dala, aby měla možnost se dívat realitě do očí. Jakoby před ní stála nějaká cizí žena, která se neshodovala s jejím vnitřním já. Byla už trochu v letech, ale docela dobře udržovaná. Postavu měla plnoštíhlou, naštěstí docela souměrnou. Na hlavě kštici světlých polodlouhých vlasů, bystré modré oči a trochu přísný výraz. Marta té osobě láskyplně vetřela do pokožky pleťové mléko, usušila jí fénem vlasy a zahalila ji do županu. Konečně bude mít čas na knížku, kterou dostala pod stromeček. I když je to detektivka a podle známého autora tušila, že to bude zase horor, uhnízdila se s knížkou pod dekou na pohovce. A dala se do čtení. Hltala detektivní příběh tak intenzivně, že se příšerně vylekala, když někdo zazvonil. Ani jí hned nedošlo, že je to zvonek u dveří. Opatrně se podívala kukátkem. Byl to Petr a přišel skoro o dvě hodiny dřív. A předvídavě donesl i večeři.
"Ahoj, pojď dál. Snad ti nebude vadit, že jsem v županu. Před chvílí jsem vylezla z vany." zvala ho dovnitř a brala si od něj box s jídlem.
"Přišel jsem dřív, Sofii jsem předal Lence, už je z práce doma. A taky jsem se těšil, že budeš doma sama." usmál se potutelně.
"Kdybych ještě byla ve vaně, těžko bych ti otevřela." zkoušela ho Marta pozlobit.
"Ale nejseš. A kromě županu a teplých ponožek na sobě nic nemáš. Takže jsi docela připravená." pokoušel ji zase Petr a snažil se jí rozvázat pásek županu.
"Ty máš šestý smysl na to, kdy přijít." pošeptala mu, když se přestala bránit. A začala mu svlékat tričko. Na hrudi měl krásný ostrůvek šedivějících kudrnatých chloupků, s kterými si vždycka ráda pohrála. Ještě že si je neholí, napadlo ji mimochodem, když do nich zabořila svou tvář. Ona se také moc neholila na intimních místech. Drobné estetické úpravy provedla vždy na začátku léta, než vyrazila poprvé na nudistickou pláž. Jsou prostě oba ještě ze staré školy. A kdoví, jak bude reagovat ten pán ze staré školy, až se dozví, že ona preferuje koupání bez plavek? Přesunula se kousek níž k jeho jizvě na boku. A vnímala, že ještě není dost vzrušený. Bude na tom muset zapracovat. Ona sama už je vzrušená až dost. Příliš to nezastírala. Byla zvyklá se chovat trochu živočišně, ale instinktivně tušila, že to Petr nemá moc rád, tak se vědomě trochu brzdila. Ale jen do určité chvíle, pak stejně dala průchod svým emocím. A většinou se jí podařilo strhnout i Petra.
Petr z ní vyklouzl, lehl si na bok vedle ní, ale jejich nohy zůstaly propletené a těla se stále dotýkala. Vnímala jeho blízkost, pomalu se zklidňující dech i tlukot brzdícího srdce. Vstřebávala své odplouvající vzrušení, které se postupně přetavovalo v pocit uvolnění a relaxace. Hladila ho lehce po vlasech, sklouzla k rameni a pokračovala po jeho natažené ruce směrem dolů. Pak se po lehoučku vymotala z trochu nepohodlné polohy, přitiskla se k Petrovi zády a stočila se do klubíčka. I on se přizpůsobil změněné poloze. Něžně ji políbil vzadu na krk a hladil po hýždích. Oba na chvíli usnuli s pocitem, že už si nemohou být blíž.
Solná lampa vytvářela na stěnách ložnice zajímavé barevné obrazce. Marta se nehýbala, neviděla Petrovi do tváře a nechtéla ho vzbudit. Pozorovala elegantní oranžové odrazy světla na stěnách a měla pocit, že pluje někde v prostoru. Když ucítila, že se i Petr pohnul a že se protahuje, otočila se čelem k němu.
"Asi jsme oba na chvíli usnuli, viď?" zašeptala Marta tiše.
"Trochu jsem dobíjel baterky, ty moje veverko..." řekl tiše Petr a přitulil se blíž.
"Povídej mi něco, třeba jak jsi byl malý kluk." překvapila ho Marta.
A tak si povídali, dokud je nedohonil hlad. Vzpomněli si na box s jídlem, který Petr odpoledne přinesl. Ukázalo se, že natrefil na dobrou čínskou restauraci. V krabici objevili chutné čínské menu pro dva. Chyběl jen ten pověstný čínský koláček štěstí.