Marta - o Štědrém dnu

Následující článek je volným pokračováním příběhů o Martě a její rodině.

Loni Marta strávila krásné vánoce na Vysočině s rodinou své dcery Lady. A dokonce tam byla i v době, kdy se před koncem roku narodila její nejmladší vnučka Ema. Letos bude na vánoce u svého přítele Petra, pro změnu s jeho dcerou a jeho vnučkou Sofií. Snažila se domluvit s Lenkou, co a jak před vánocemi připravit a udělat. Ale Petrova dcera jí pragmaticky řekla, ať udělá všechno, jak sama uzná za vhodné. V nemocnici totiž tráví stále spousty času i nad rámec své pracovní doby. A domů přichází tak unavená, že sotva stíhá udělat to nejnutnější. Jen potvrdila, že si v práci dohodla, že si od Štědrého dne bere až do konce roku dovolenou.

Marta tedy připravovala vánoce u Petra po svém. A hlavně do všeho zapojovala Sofii. Spolu vytvořily krásnou vánoční dekoraci na dveře domu i jednoduchý adventní věnec. Spolu pekly a zdobily perníčky a zažily přitom i spoustu legrace. Pekly společně i cukroví. Sofie jí pomáhala s nadšením a ještě jí při tom kladla spoustu zvídavých otázek. Marta se na ně snažila odpovídat. Byla však ráda, když se v kuchyni objevil Petr a občas si povídal se Sofii sám. Pak mohla chvíli mlčet. A vnímat, jak jsou oba šťastní. A přitom ji jen tak mimoděk napadlo, že se k Sofii chovají spíš jako její rodiče, než jako babička s dědečkem.

Marta jaksi automaticky počítala s tím, že na Štědrý den přijde i její syn Libor. Zdálo se jí to samozřejmé, přece nebude na vánoce sám. O to víc ji zarazilo jeho odmítnutí provázené nepochopitelnými výmluvami. Volala mu několikrát, aby ho přesvědčila, ale nedařilo se jí to. Byl tvrdohlavý a také víc a víc rozladěný. Trápilo ji to a stále za tím hledala něco víc. Chtěla tomu porozumět. A vůbec ji nenapadlo, že se jen nechce setkat s Lenkou, protože by se cítil trapně. Ani večerní rozhovory po Skype s dcerou Ladou jí moc radosti nepřinášely. Lada sice také pečlivě doma vytvářela předvánoční atmosféru a věnovala se dětem, ale nepřehlédnutelným stínem byl její muž. Po prodělaném onemocnění covid-19 se stále cítil unavený, nebyl schopen téměř s ničím pomoci. A co víc, začínaly ho ovládat nevysvětlitelné stavy úzkosti. K lékaři jít odmítal, ale čím dál víc se stranil rodiny. A to se Lada vůbec neodvážila s ním probrat své podezření! I když byly Martiny děti dospělé a samostatné, Martě stále záleželo na tom, aby byly šťastné a spokojené. A pokud tomu tak nebylo, přenášelo se to i na ni. Naštěstí se to postupně naučil vnímat i Petr, zareagoval na Martinu častou zamlklost a rozpovídal ji. A pak dojel za Liborem, po chlapsku si to s ním vyříkal a vrátil se s tím, že Libor na Štědrý den přijde.

Sofie poletovala po domě jako malý šťastný motýlek. Dnes už je konečně Štědrý den! Nevadilo jí, že všichni ještě spí. Maminka je po noční směně v nemocnici, tu budit nesmí. A děda s babičkou spí nahoře, za nimi také ještě nepůjde. Ale mohla by se pomazlit se svou kočičkou. Opatrně otevřela domovní dveře, a skutečně kočička byla schoulená na prahu, jakoby na ni čekala. V mžiku se protáhla vedle jejích nohou do teplé místnosti a Sofie rychle přibouchla dveře. Usadila se s kočičkou do křesla a tam ji našla Marta, kterou bouchnutí domovních dveří probudilo. Když přišla do pokoje, Sofie si jí hned nevšimla. A tak chvíli poslouchala, co si Sofie s kočičkou povídá. O vánocích, o tom, že dnes nosí dárky Ježíšek, a jak se těší, že dnes budou všichni doma. Hlavně maminka, ale i děda s babičkou.

Kupodivu dnes brzy vstal i Petr. A tak si nejdřív všichni dali všichni pořádnou snídani. Pak Petr přinesl z garáže ztepilou jedličku a za Sofiiny asistence ji upevnil do stojanu. Krásně se v pokoji vyjímala, jakoby sem odjakživa patřila. Ze spousty krabic a krabiček vybírali se Sofií nejkrásnější ozdoby a věšeli je na stromeček. Občas některou z ozdob doplnil Petr i příběhem. Třeba ty růžové koule s hvězdičkami si koupili, když se narodila Sofiina maminka. Nebo ty stříbrné vločky háčkovala kdysi dávno Sofiina prababička. Byl to stromeček trochu ozdobený vzpomínkami, ale hlavně spojující rodinu dohromady. Jak byla Sofie ráda, když do pokoje přišla konečně i maminka a společně zdobení stromku dokončily! A to maminka ještě netušila, že pro ni Sofie chystá velké překvapení. Tajně s dědečkem nacvičili jednoduchou koledu na flétničku a předvedou ji večer u stromečku!

Na štědrovečerní tabuli Marta připravila rybí polévku, bramborový salát i řízky z kapra a navíc pro jistotu i pár řízků kuřecích. Stůl se Sofií ozdobily malými skleničkami se zapálenými svíčkami a smrkovými větvičkami. Atmosféra byla opravdu sváteční a všichni ji tak vnímali. I Libor, který přišel na poslední chvíli. Nejdojemnější z celého večera byla vánoční koleda, kterou zapískala Sofie s dědečkem na flétničku. Byla tak šťastná, že se všem líbila, a šeptala mamince, že ji hrála hlavně pro ni. A pak celý večer rozzářila svým švitořením při rozdělování dárků, které ležely pod stromečkem. Byla krásně dětsky šťastná a svou spontánní radostí vlastně obdarovala i ostatní. Byl to krásný večer!

Jeho klid jen trochu narušilo jedno zazvonění telefonu a Libor se pak omluvil, že musí na chvíli odejít. Když se vrátil, našel Martu v kuchyni. Uklízela nádobí do myčky.
“Musím ti něco říct, mami.” začal nezvykle tiše.
“Byl jsem teď chvíli venku se svou dívkou, slíbili jsme si, že se na chvíli sejdeme. Známe se z práce a od té doby co jsme zjistili, že oba chodíme běhat, jsme začali běhat spolu. A pak i spolu tak trochu chodit.”
“To jsem ráda, že nejsi úplně sám. Ale co je to tak trochu?” zeptala se Marta jako starostlivá ale i zvědavá matka, protože samozřejmě chtěla vědět trochu víc.
“Mami, Jana je hodně chytrá, u nás v práci to je nejlepší programátorka. Vlastně mě dřív ani nenapadlo, že by si mě všimla. Ale pak jsme řešili něco pracovního přes Skype, nemohli jsme se domluvit a pořádně jsme se pohádali. Nejdřív mě naštvala, ale pak mě napadlo, že bychom si to měli radši vyříkat z očí do očí. Pozval jsem ji ven a na procházce kolem řeky jsme si to vysvětlovali. Nejdřív jsme na sebe křičeli, ale pak jsme se začali poslouchat a ona uznala, že na mém řešení něco je. A rozhodla se, že to tak zkusí naprogramovat. Nakonec jsme si docela hezky popovídali i o jiných věcech než o práci. Hlavně o sobě. Překvapilo mě, že žije úplně sama. Rodiče i bratr jí zahynuli při autonehodě, když byla ještě malá. Pak ji vychovávala babička, ale když i ta umřela, strávila pár let v dětském domově. Ale nakonec vystudovala vysokou školu a teď už dva roky pracuje u nás ve firmě.” rozpovídal se Libor.
Marta naslouchala tiše a pozorně. Uvědomovala si, že je to jeden ze vzácných okamžiků, kdy ji její syn ještě potřebuje. Aby ho vyslechla, aby byla jeho vrbou, aby s ním sdílela jeho pocity. Ale stejně jí to nedalo a když se na chvíli odmlčel, řekla, co měla na jazyku:
“A proč jsi ji nepozval sem, aby nebyla sama?”
“Ona by sem určitě nešla, nikoho tu nezná a je dost velký introvert. Nechtěla jít ani ke mně, ani mě nepozvala k sobě. Prostě tak daleko ještě nejsme. A třeba ani nikdy nebudeme. Jana je opravdu dost jiná, svérázná. Ale jsem rád, že jsem ji poznal. Já nejsem zvyklý být sám a teď se těším na každý večer, kdy se uvidíme. “ řekl Libor upřímně a zamyslel se.
Marta mu to přála. Věřila, že už si letos všechno špatné prožil a příští rok bude pro něj šťastnější a radostnější. Jejich sdílnou chvilku však přerušil další telefon. Libor se podíval na displej, chvíli zaváhal, ale pak si ho šel vyřídit na chodbu. Když se vrátil, zdál se Martě trochu rozmrzelý.

“Můžu vědět, kdo ti volal?” nedala jí zvědavost.
“Můžeš. Můj otec. Také tě pozdravuje.”
“Jste spolu v kontaktu?”
“Ozval jsem se mu a od té doby si spolu občas skypujeme. Ale respektoval jsem, že ty s ním ani o něm mluvit nechceš.”
“Nechci, ale můžeš mi říct, jak se mu daří.” odpověděla dobře naladěná Marta. O chvíli později toho litovala.
“Nedaří se mu příliš dobře, má rakovinu plic a nedávno ukončil druhou sadu chemoterapií.” informoval ji syn co nejstručněji.
Martu tato informace zasáhla mnohem víc, než by si byla ochotná připustit.

Marta - jsi úplně jiná

Dnešní vyprávění je volným pokračováním předcházejících příběhů o Martě. Marta strávila uplynulé dva týdny u své dcery na Vysočině, kde se obětavě starala o tři malé děti, když dcera i její manžel onemocněli covidem-19.

Když se Marta konečně blížila k městu, kde žila se svým přítelem Petrem, napadlo ji, že by se mohla nejdřív zastavit ve svém dočasně opuštěném bytě. Stejně to měla po cestě a není od věci nepoužívaný byt občas zkontrolovat. Mohla si oddechnout. Všechno bylo v pořádku, dokonce i květiny byly zalité. A orchideje se chystají rozkvést. Chvíli obdivovala stonky s poupaty, pak zvábena nekonečnými vlnami klidu a jakési pozitivní energie si připravila svůj oblíbený bylinkový čaj a usadila se ve svém křesle. Mezi doušky listovala v nějakém odloženém časopise, ale spíš než jeho obsah vnímala ten klid, který ji tady obklopoval. Jaký to byl rozdíl proti tomu, co se kolem ní dělo v posledních dvou týdnech! Tahle myšlenka byla ta poslední, kterou si uvědomila. Pak tvrdě usnula.

Netušila, co všechno tím způsobila. Petr její auto vyhlížel už od oběda. Ještě, že ho zaměstnávala jeho vnučka, čekání nebylo tak dlouhé. Když se začalo stmívat a Marta stále nikde, lehce znervózněl. A začal telefonovat. Martin mobil kdesi vesele vyzváněl, ale nezvedala ho. Její dcera mu potvrdila, že Marta od nich odjela chvíli před polednem, nechtěla zůstat ani na oběd. S nadějí se dovolal k jejímu synovi, ale ani ten s ní nebyl v kontaktu. Po další hodině si začal ověřovat, zda nedošlo k nějaké nehodě v úseku, kudy měla jet. Nemůže se přece jen tak ztratit ze světa! Spásný nápad dostal až v podvečer. Vypravil se do jejího bytu.

Marta s lehkým úsměvem na tváři spala v křesle. Neslyšela ho přijít, určitě nemohla slyšet ani mobil, který si nechala v kabelce v kuchyni. Uvědomil si, že už ji v podobném stavu párkrát našel. Po velkém fyzickém nebo psychickém vypětí se její tělo i mysl snažily o regeneraci prostřednictvím hlubokého a vydatného spánku. Uměla usnout kdekoliv a kdykoliv, když to její tělo vyžadovalo. Petr si oddechl a usadil se na koberci u jejího křesla. Když před dvěma týdny náhle odjela za svou dcerou, chvíli se vyrovnával s tím, že to s ním ani předem neprobrala. Prostě se sama rozhodla a podle toho se zachovala. Bez ohledu na jeho názor. Tehdy ho to naštvalo, ale teď byl rád, že je zpátky a je v pořádku. Pohladil ji po ruce a pak lehounce i po tváři. Ruce měla studené, tak se rozhodl, že ji radši přesune na pohovku a zabalí do deky. Kdoví jak dlouho bude ještě vyspávat!

Marta se probouzela. Nejdříve začala svými smysly vnímat své tělo a nejbližší okolí. Cítila příjemné teplo, vnímala ticho. Někdo ji držel za ruku a hladil ji. Byl to krásný pocit! Pootevřela oči a zblízka se podívala Petrovi do tváře. Teprve teď jí to došlo! Musela si ve svém bytě sednout na chvíli do křesla a usnula. A Petr ji asi hledal, vždyť už je venku pořádná tma. Možná měl o ni i strach. Nadechla se, aby se omluvila, ale Petr začal tiše mluvit jako první.

“Nemusíš nic říkat, klidně ještě lež a odpočívej. Jen jsem měl o tebe strach, když jsi ani do tmy nedorazila domů. Volal jsem Ladě, ale ta mi jen řekla, že jsi odjela už před obědem. Ani Libor o tobě nic nevěděl. Pak jsem trochu zpanikařil, zjišťoval jsem, jestli se na tvé trase nestala nějaká nehoda. Až potom mě napadlo, že bys mohla být u sebe doma. Když jsem tě tady viděl spát, spadl mi kámen ze srdce. Usadil jsem se tady a čekal jsem, až se vzbudíš. A přemýšlel jsem, proč jsi nejela rovnou ke mně...” řekl jakoby se na tento proslov dlouho připravoval.
“A já jsem cestou zpět jela okolo a napadlo mě, že sem zaskočím a zkontroluji si byt. Pak jsem si uvařila čaj, sedla si na chvíli do křesla a usnula jsem jako špalek. Asi se na mně podepsala ta dlouhodobá únava. Však víš, že to tak mám. Moje tělo i duše se zotavují důkladným spánkem.” vysvětlila celkem logicky Marta. Jen nevěděla, proč taky šeptá, snad nechtěla zrušit to kouzlo okamžiku.
“Škoda, že jsi mi nedala vědět. Vždyť bych to pochopil, že jsi unavená a potřebuješ to ze sebe setřást. Takhle jsem měl jen hrozný strach.”
“Ale já nejsem taková plánovací jako ty. Nevěděla jsem předem, že tady usnu. Prostě se to stalo.” trvala si na svém Marta a trochu přidala na síle hlasu.
“Třeba tu zapracovalo tvoje podvědomí a ty ses intuitivně vrátila vyspat do svého bytu. Třeba ti tvé podvědomí něco naznačuje.”
“Co by mi tak mohlo naznačovat? Leda to, že si musím při první příležitosti pořádně odpočinout. A to se stalo...” odmítla to, co považovala za podsouvanou myšlenku.
“Třeba se ti u mně nelíbí, máš plné zuby Lenky a Sofie a toho stěhování sem a tam. Proto ses vrátila k sobě domů...” řekl Petr už naplno. Ale Martu nijak nevyvedl z míry. Už byla probuzená a stále zůstávala věcná.

“Víš, že s Lenkou vycházím docela dobře, i když její chování někdy nechápu. Občas mě napadne, že si ten život až příliš usnadňuje, protože domácnost není opravdu její hobby. S tím Liborem mě taky dost naštvala, ale byli u toho dva. Nakonec je to jejich život. A Sofii mám moc ráda, je to takové moje sluníčko. “ shrnula Marta svůj vztah k Petrově rodině. Žádný problém v tom neviděla.
“Ale uznávám, že při tom všem pomáhání našim dospělým dětem nám už nezbývá čas na sebe. Tak bychom si to teď mohli trochu vynahradit. Tady nás jen tak lehce nenajdou. “ řekla vesele a s jasným úmyslem udělala Petrovi místo vedle sebe na pohovce. Nechtělo se jí už povídat, toužila po líbání a mazlení. Milovali se dlouze, bez zábran a téměř do zemdlení.

“Vidíš, jak nám prospělo, že jsme po sobě přes dva týdny jen toužili “ zašeptala Marta rozverně, když se trochu vzpamatovala. Naklonila se nad Petra a foukala mu do jeho chmýří na hrudi.
“Jen to nerozebírej, víš, že o tom nerad mluvím.”
“To vím, ale já o tom zase mluvím ráda. Je to normální, nemusíme se přece stydět. A tady nás navíc nikdo neuslyší.”
“Mně se mluvit vůbec nechce a taky o tom mluvit neumím.” odporoval Petr.
“Ale milování se mnou tě baví, ne? Zdálo se mi, že ses přizpůsobil docela ochotně...”
“Ty si prostě nedáš pokoj, nezdá se ti, že mě tak trochu provokuješ?” přistoupil Petr na její hru se slovy.
“Tvoje žena byla asi úplně jiná, než já. A nemyslím jen v sexu.”
“To byla. Ale nikdy mě nenapadlo, že by tě to zajímalo.”
“Tvůj minulý život je tvou součástí, ať chceš nebo nechceš. Vlastně bys mi mohl o ní něco říct. Třeba v čem se tak lišila ode mě...”
Petr chvíli mlčel jakoby si rovnal myšlenky. Nebo je musel odněkud vydolovat?
“Poznali jsme se na vejšce a po škole jsme se vzali. Byla milá, příjemná, nekonfliktní. Pak se narodila Lenka a starala se hlavně o ni. Dlouho nechodila ani do práce. A když konečně začala pracovat, měla docela smůlu. Párkrát o práci přišla a zdálo se mi, že jí ani moc nevadí být doma a starat se o domácnost. Vlastně ani mně to nevadilo, finančně jsem rodinu zabezpečil. Ale moc společných zájmů jsme neměli. Postupně jsme se tomu nějak oba přizpůsobili. Když Lenka odešla z domu, zanedlouho moje žena onemocněla. První vlnu nemoci sice zvládla úspěšně, při další atace se úplně zhroutila. Nikdy nebyla žádná velká bojovnice, ale tehdy to úplně vzdala. S postupující nemocí se uzavřela úplně do sebe. Změnila se i její povaha, začala i nenávidět lidi a byla prostě nešťastná. Nerad jsem se vracel z práce domů. Vždycky jsem se obával, v jakém stavu ji doma najdu. Ale zvládli jsme to spolu až do konce. Myslím si, že nakonec odešla smířená.” řekl Petr a po krátké pauze ještě dodal: “Je to zvláštní, jak se dá společný život shrnout do několika vět...”

“Doufám, že tě nemrzí, že jsem se na to zeptala?” zareagovala až po chvíli Marta. Přemýšlela o jeho slovech a v duchu si představovala jeho bývalou ženu.
“Ne, kupodivu to bylo jednodušší, než jsem si původně myslel. A došlo mi, že ty jsi úplně jiná. Samostatná, zvyklá se starat o sebe i o druhé. Umíš si prosadit, co chceš. Jsi houževnatá, vytrvalá a vynalézavá, ale také obětavá. Máme společné zájmy a hlavně si máme co říct. Beru to jako takový malý dárek od života, že to někdo zařídil, abychom se potkali. Někdo mi dopřál v životě druhou šanci.”
“Máme oba druhou šanci a neměli bychom ji promarnit. Už nejsme nejmladší.”

Nakonec byli oba rádi, že se dostali na stejnou notu. Stihli se domluvit i na řadě dalších praktických věcí. Štědrý den stráví letos poprvé spolu. A také společně s Lenkou a Sofií v Petrově domku. A hned poté využijí volné sváteční dny a pojedou sami dva kamsi na chalupu do Českého ráje. Relaxovat, fotografovat, trochu sportovat, prostě si společně užívat.

Marta - když nemůžeš, tak přidej

Martě se nepodařilo vyjet brzy ráno, jak si původně představovala. Musela si zabalit ještě pár věcí, ale hlavně ji zdržela výměna názorů s Petrem. Tomu se vůbec nelíbilo, že se Marta vydává dobrovolně do prostředí, kde hrozí nakažení koronavirem. Měl o ni obavy a nechtěl adoptovat její hlavní myšlenku, že v takovéto situaci musí dceři přece pomoci. Martu to mrzelo a myslela si, že je to skoro totéž, jako když se tady s Petrem starají o jeho vnučku Sofii. Byl to vlastně jejich první větší nesoulad. O to hůř se jí odjíždělo.

Naštěstí silnice nebyly ani mokré ani namrzlé, jelo se jí dobře. Při podzimních cestách z nížiny na Vysočinu musí být připravená na jakoukoliv změnu. A tak kromě letního období s sebou dobrovolně vozí i lopatku na sníh. Dnes ji ale určitě nepoužije, už vyjela dost vysoko a je nádherný slunečný podzimní den. Periferním viděním najednou zachytila na pravé straně v poli cosi neobvykle barevného. Něco, co tam určitě nepatřilo. Našla si bezpečné místo na zastavení, zaparkovala, vystoupila z auta a vracela se po silnici kousek zpátky. Teď už to rozpoznávala. Byla to ležící osoba v barevném cyklistickém dresu a kolo ležící vedle ní. Marta se lekla, ale pak opatrně slezla z náspu u silnice k ní. Shýbla se k nehybně ležícímu muži středního věku. Byl umazaný od krve a od hlíny, netušila, jestli vůbec dýchá. Nereagoval, když na něj promluvila, ale pohnul se, když se dotkla jeho ramena.
“...shodila mě bílá dodávka...” zamumlal trochu nesrozumitelně, otevřel oči a snažil se posadit.
“Radši ležte, zavolám záchranku.” řekla Marta a chvějícíma se rukama vytáhla mobil. Teď byla ráda, že si aplikaci Záchranka kdysi do mobilu nainstalovala. Dovolala se okamžitě. A dál už postupovala přesně podle pokynů, které jí dávala dispečerka. Neměla čas ani prostor pro vlastní strach. Přesto se jí ulevilo, když zaslechla houkající vozidlo záchranky. Péči o zraněného převzali záchranáři, ona jim jen poskytla informaci o tom, jak muže našla, co s ním dělala a co jí během chvilek vědomí říkal. Ještě teď jí znělo v uších jeho “nenechte mě tady umřít”.

Po odjezdu záchranky s ní ještě sepsal jeden z policistů protokol. S velkou pravděpodobností se všechno seběhlo tak, že se muž jel projet na kole a ze silnice ho smetlo nějaké vozidlo. A řidič ujel, nehodu neohlásil, ani neposkytl první pomoc. Kdyby Marta náhodou zraněného cyklistu nezahlédla, kdoví, jak dlouho by tu ještě ležel. Tahle okreska není v neděli dopoledne příliš frekventovaná. Možná tomu muži zachránila i život.

K místu, kde bydlela její dcera, to už neměla daleko. Do auta sice sedala ještě rozechvělá z toho, co zažila, ale cestu dobře znala. Za pár minut po odjezdu z místa nehody zaparkovala před jejím domem. Na zahradě ležela vrstva spadaného listí, vítr se proháněl mezi holými větvemi stromů. Nikdo ji nevítal, ani ta černá kočička se neobjevila. Dceru se všemi vnoučaty našla až v obývacím pokoji. Toník s Aničkou seděli na podlaze a hráli si s nejmladší jedenáctiměsíční Emou. Lada s roušku přes obličej pomalu vstávala z pohovky.
“Mami, jsem moc ráda, že jsi přijela. A doufám, že si to nebudu vyčítat, ale už jsem si nevěděla rady. Milan je pořád v nemocnici, včera měl teplotu Toník, ale ten už dnes vypadá dobře. Ale já mám pro změnu přes 39, potřebovala bych si lehnout. A uklidit se někam. Nemusely se dlouze domlouvat. Lada se spěšně přestěhovala do podkroví, aby s ostatními nepřicházela do kontaktu. A Marta převzala chtě nechtě velení.

Naštěstí se v dceřině domácnosti docela vyznala. Tentokrát však nebude jen pomáhat, bude se muset postarat úplně o všechno a hlavně o tři malé předškolní děti. Ty byly dnes až nezvykle klidné či spíš zaražené. Vylekané tím, co se kolem nich děje. Svědčily o tom i Toníkovy otázky. Nechal si od babičky znovu vysvětlovat, co je s tatínkem a s maminkou. Proč je tatínek v nemocnici a proč nesmí chodit za maminkou nahoru. Marta se snažila mu říct všechno pravdivě, ale těžko hledala vhodnou formu. Situace byla vážná, ale nechtěla ho vylekat. Anička také pozorně poslouchala přitulená k babičce. Byla to teď její nejbližší jistota. Jen malé Emičce se situace nedala slovy vysvětlit. Důsledně lezla po kolenou a hledala maminku po všech koutech. Nakonec si lehla na bříško na zem a pustila se do naříkavého a vytrvalého pláče. Když ji Marta vzala do náruče, aby ji ukonejšila, začala se jí Ema dobývat pod tričko. Ona snad chce nakojit, došlo konečně Martě. Netušila, že by ji Lada mohla jěště kojit. Ale bylo to tak. Lada ji opravdu ještě kojí, ale je to spíše doplněk ostatnímu jídlu. A hlavně taková slavnostní intimní chvilka mezi dítětem a maminkou. A právě tu asi Emička nejvíc postrádala. Teď to bude muset zvládnout bez maminky.

A opravdu, Ema si na nepřítomnost maminky zvykala velmi těžce. Každou chvíli se rozplakala a Marta se jen občas podařilo zjistit příčinu. S pomocí obou sourozenců se jí snažila zabavit, ale moc se to nedařilo. Až po nějaké době přišla na to, že Ema se cítí nejlíp, když je v nosítku na babiččině hrudi. Marta tenhle vynález poslední doby nikdy nepoužívala, ale teď ho pod tlakem situace využila a nakonec i ocenila. Emička byla u “indiánské babičky” konečně spokojená, občas si v nosítku i zdřímla. A Marta se musela naučit vařit i se zátěží. Obě starší děti správně pochopily, že je mimořádná situace, a snažily se pomáhat babičce ze všech sil. V kuchyni při vaření a při úklidu nádobí, při přebalování a oblékání malé sestřičky, při hledání nejrůznějších věcí. Pečlivě si myly ruce a čistily zuby, dokonce začaly učit malou Emu chodit na nočník. A byly docela úspěšné. Ema byla taková malá opička, která chtěla vyzkoušet všechno, co dělají její starší sourozenci. Jen chodit ještě neuměla, ale bleskurychle lezla po zemi. Ani jídlo nebyl problém. Marta vařila velmi jednoduše, s cílem, aby děti jedly zdravě a příprava jí zabrala co nejméně času. Snažila se využít všechno, co bylo ve spíži a ve sklepě, ostatní potraviny objednávala přes internet. Samostatnou kapitolou bylo večerní usínání. Toník s Aničkou si to vyřešili po svém. Stačila jim pohádka na dobrou noc, drželi se za ruku a usínali spolu v jedné posteli. Horší to bylo s Emou. Když usnula v nosítku, probudila se v okamžiku, kdy se jí Marta snažila opatrně přesunout do postýlky. A samozřejmě se rozvzlykala a nebyla k utišení. Nejlépe usínala spolu s Martou v posteli. To se Martě zamlouvalo, stejně jako jakákoliv jiná forma odpočinku. Někdy měla dojem, že usnula i dřív než vnučka, ale nikomu to nevadilo. Horší bylo, že se probouzela během noci s obavou, aby Emu ve spánku nezalehla. Nebo ji pro změnu probudila Ema, když se ve spánku přesunovala po posteli. Pak Marta prchala na pohovku do obývacího pokoje a doufala, že se jí podaří ještě usnout.

První dny byly opravdu velmi náročné. Jak pro Martu, tak i pro děti, které byly až dosud zvyklé na neustálou přítomnost matky. Teď ji vídaly jen občas a jen prostřednictvím obrazovky počítače. Lada se izolovala od ostatních v podkroví domu. Od prvních dnů trpěla vysokými teplotami a ztratila čich. Nebylo pochyb, že jde o covid-19. Nebyla ani na testu, protože by tam nebyla schopná sama dojet. Stav jejího muže, který ležel s covidem-19 již několik dní v nemocnici, se začal naštěstí konečně zlepšovat. Alespoň jedno malé světýlko v tunelu. Marta pod tlakem situace postupně vyloučila všechny činnosti, které nebyly nezbytně nutné. Vše podřídila tomu, aby tuhle situaci nějak ve zdraví fyzickém i psychickém všichni přežili. I tak se cítila zvlášť v prvních dnech nekonečně unavená. Večer byla schopná usnout s dětmi, ráno po otevření očí se přemlouvala, aby vůbec vylezla z postele. Bolelo ji celé tělo, ale během chvíle ho musela přemluvit, aby fungovalo.

Smršť každodenních povinností měla na Martu i jiný vliv. Vytěsnila prakticky všechny další věci, které by jinak ve svém životě řešila. Zapomněla se zaobírat znovuobjevením svého exmanžela, úletem svého syna s Petrovou dcerou, dokonce se ani nestíhala zajímat o to, co se děje v její firmě. První den večer dokonce ani neslyšela zvonit mobil, když jí Petr volal. Ozvala se mu až ráno, když našla několik nepřijatých hovorů. Mluvili spolu jen stručně, prakticky, úsečně. Marta spěchala a byla stále trochu dotčená Petrovým nesouhlasem s jejím rozhodnutím. O tom, jak se asi teď cítí Petr, nebyla schopná ani přemýšlet. Ale v dalších dnech už si každý večer našla čas, aby mu zavolala. Právě teď, když se cítila tak nekonečně vytížená a unavená, tak jí nejvíc chybělo jeho povzbuzení, jeho konejšivý hlas a jeho bezpečná náruč. A vlastně i to, že si z její snahy udělat všechno co nejlíp, dovolil někdy utahovat. Od něho to snesla. Dokonce to někdy slyšet potřebovala. Mimořádně nahlas uznala, že má pravdu a nechala se od něj trochu usměrnit. V jednom z nočních rozhovorů byla nezvykle upřímná. Přiznala se, že si ani ve snu nepředstavovala, co její rozhodnutí ve skutečnosti bude znamenat. Ale i kdyby to věděla, stejně by do toho šla.

Když byla Lada už několik dní bez teplot a bez dalších příznaků, dohodly se, že ukončí izolaci od zbytku rodiny. Postupně si přebírala svou domácnost. Marta jí slíbila, že jí bude ještě pár dní pomáhat. Hlavně s dětmi, které si za ty dva týdny na babičku hodně zvykly. Ema dokonce ani v prvních chvílích k mamince nechtěla a schovávala se v babiččině náručí. A pak zažila další dětské zklamání, když zjistila, že už ji maminka nemůže kojit. Starší děti mamince zase nadšeně vyprávěly, jak s babičkou dělaly výlety do okolí skoro za každého počasí. To se jim moc zamlouvalo, ale netušily, že hlavní záměr byl, je trochu při pobytu venku unavit, aby dobře večer usínaly.

O svém odjezdu se Marta rozhodla definitivně až v okamžiku, když Lada dostala zprávu z nemocnice, že následující den jejího muže propustí. Snad se ta covidová anabáze v téhle rodině konečně uzavírá. Večer, když děti konečně usnuly, měly konečně obě čas si spolu sednout a trochu si popovídat. Řeč se točila hlavně kolem dětí, ale Lada se vyptávala i na Martinu svatbu. A byla hodně překvapená, že zatím nikdo netuší, kdy a kde bude. Kroutila hlavou nad tím, že Marta ještě nemá o svatbě žádnou konkrétnější představu. Její mlhavá informace, že bude někdy, až se budou moci jako rodina sejít, ji moc neuspokojovala. Zajímal ji i tajemný telefonát, který měla Marta odpoledne. Lada si všimla, jak Marta během rozhovoru zrudla, něco trapně koktala a po skončení hovoru už neřekla ani slovo. Marta jí teprve teď podrobně popsala, jak objevila zraněného cyklistu v poli u silnice a jak volala záchranku. Ten muž nějak vypátral její číslo na mobil a děkoval jí, že mu vlastně zachránila život. Nakonec ale překvapila Lada.
“Mami, nejdřív jsem o tom ani nechtěla mluvit, vím, že si to musím vyřešit sama. Ale potřebuju to aspoň někomu říct.”
“Tak povídej.” odpověděla Marta. Podle tónu dceřina hlasu tušila, že to nebude nic veselého.
“Náhodou jsem zjistila, že Milan někoho má.”
“Náhodou? A víš to jistě?”
“Milan si doma zapomněl mobil, když ho odvážela rychlá do nemocnice. Našla jsem ho, když jsem uklízela jeho pokoj. Dala jsem ho do nabíječky, a pak jsem si všimla, že mu přišla nějaká zpráva. Dostat se do jeho mobilu nebyl problém.” vysypala ze sebe Lada (a v duchu se styděla).
Marta spolkla ponaučení, že do cizího mobilu se neleze. Nebo jen na vlastní nebezpečí.
“A je to vážný?” zeptala se.
“Nevím. Předtím jsem si ničeho nevšimla. Ale teď na to pořád myslím. Celou dobu, co jsem ležela tam nahoře, jsem na to myslela.”
“A co jsi vymyslela?”
“Snad to, že se se mnou nudí. Pořád děti, práce, děti, práce, děti, práce. Ten stereotypní kolotoč bez konce.”
“No vidíš, třeba ta nemoc u vás obou měla i nějaký smysl. Jistě i on o tom přemýšlel.”
“To nevím, měl spíš jiné starosti.” zhodnotila to Lada dost zoufale.
“Jsi na dobré cestě. Radit ti nebudu, ale budu ti držet palce.” ukončila Marta rozhovor a objala svou dceru.

Marta - dokřupava upečená kachna

Příspěvek je volný pokračováním předcházejících článků s názvem Marta.

Uvědomila si, že už nespí, ale nechtělo se jí ještě otevřít oči. Vnímala tiché, oddechování vedle spícího Petra. Uklidňovalo ji. Jako by dodávalo jejímu životu nějaký pravidelný rytmus a jistotu. Probouzení se vedle někoho jí ještě nezevšednělo. Nevadí, že během posledního půl roku střídají postele na různých místech, důležité je, že jsou spolu. I tady v podkroví Petrova domu si Marta zase zase rychle přivykla. Mají tu s Petrem pohodlí a když chtějí, tak mají i své soukromí.

Otevřela oči. Petr ležel v pozici, kterou předpokládala. Na boku otočený směrem k ní, jednu ruku pod hlavou. A s dekou skopanou někde u nohou. Potichu vstala a deku přes něj opatrně přehodila. Nechtěla ho probudit. Věděla, že si rád o víkendu pospí. Vyklouzla z ložnice a sešla po schodech dolů do kuchyně. Tam se svítilo a u stolu seděla Lenka. Pila minerálku a vypadala unaveně a zdrchaně. Skoro jako vymačkaný citrón. Přišla domů po noční službě v nemocnici.
“Dobré ráno!” pozdravila ji Marta.
“Pro mě spíš dobrou noc. Jen si doplním tekutiny a mizím hned do postele. A prosím nebudit, pokud to nebude super nutné. Potřebuju se pořádně vyspat. “ řekla potichu hlasem, který už skoro usínal. V práci teď Lenka trávila spoustu hodin. Zaskakovala tam, kde bylo potřeba, protože část personálu je buď nemocná nebo v karanténě. Často se přicházela domů jen vyspat a najíst. Jakmile si trochu dobila baterky, pohrála si se Sofií a zase zmizela. Byla ráda, že jí Marta s Petrem pomáhají a postarají se o dceru i o domácnost. Bez nich by si nemohla takové pracovní vytížení dovolit.

Marta spolkla informaci o to, že bude k obědu dělat kachnu s knedlíkem a zelím. Věděla, že ani omamná vůně upečeného masa nevytáhne Lenku z postele. Ostatně oběd na ni počká, než se vyspí. Jen Sofii bude zase smutno a bude se vyptávat, proč maminka spí ve dne a v noci není doma. Dědeček se jí to už snažil vysvětlit, že maminka musí pomáhat nemocným lidem, ale moc to nezafungovalo.

Marta vytáhla chlazenou kachnu z lednice, aby se trochu zotavila v normální pokojové teplotě, než se dostane do trouby. Bude to pomalu pečená kachna, tak ji čekají nejméně čtyři hodiny pečení při nízké teplotě a pak půlhodinový dopékací finiš. Dnes už naštěstí člověk koupí v obchodě maso předzpracované a pečlivě zabalené. Ale Marta si ještě pamatuje, jak její maminka musela kachnu nejdřív oškubat, vykuchat a pečlivě očistit. To jí dalo spoustu práce a peří při tom vždycky poletovalo po celé kuchyni. To Marta by nechtěla takovou kachnu ani zadarmo. Nevěděla by si s ní rady. Některé dnešní vymoženosti jsou docela příjemné, pomyslela si . Radši si připravila snídani, ale jen se napila doušku voňavého čaje, už se v kuchyni objevila uplakaná Sofie.

“Maminka zase spinká a nechce se vzbudit.” popotahovala a nudle jí tekla z nosu. Marta jí otřela slzy i nos a vzala si ji na klín. Vysvětlila jí, proč maminka musí teď spát a jakou důležitou práci dělá. Ale spíš než vysvětlení zabralo horké kakao a čokoládový Pribiňáček. Sofii také zaujala kachna připravená do trouby. Pozorně sledovala, jak ji babička potírá solí a sype kmínem. A provázela to sadou dětských otázek. Třeba z ní bude také jednou dobrá kuchařka, pomyslela si Marta, když si všimla, jak Sofie chodí sledovat pečící se kachnu přes skleněná dvířka trouby.

Dala si vařit brambory, bude dělat ke kachně domácí bramborové knedlíky. A samozřejmě červené zelí s jablky. Napadlo ji, že by mohla na oběd pozvat i Libora. Třeba by mu kontakt s živými lidmi prospěl. Z posledních telefonátů s ním získala dojem, že se mu práce na home office začíná zajídat. Z počátku byl sice nadšený, že nemusí dojíždět do práce, že si udělá doma pohodu a pracuje třeba celý den v pyžamu. Ráno se jen po síti připojí na firemní server a hned začne fungovat stejně jako by byl na pracovišti. A stihne udělat spoustu věcí, než se mu po deváté začnou ozývat první zákazníci. Ale po několika dnech se jeho pohled začal měnit. Stěžoval si na horší komunikaci s kolegy. Všichni jsou sice na síti, ale někteří jsou stále nedostupní. Někdy mu trvá i celý den, než je dohoní a zjistí, co potřebuje. A prakticky nikoho nevidí, protože všichni odmítají zapnout kameru. A práce se na něj sype tolik, že ji nestíhá udělat v normální pracovní době. Pracuje po večerech i o víkendu. Kdysi by dal za pořádnou práci cokoliv, ale teď mu tenhle způsob práce nevyhovuje. Jeho stížnosti se objevovaly stále častěji, Marta zaregistrovala i občasné depresivní podtóny. Možná by to vnímal jinak, kdyby uměl to osamělé dlouhé a každodenní sezení u počítače nějak kompenzovat. A kdyby lépe zvládal organizaci svého času. Ale teď je jeho jediným povyražením, když se pořádně projede na kole, nebo si zajde k některému výdejnímu okénku pro teplé jídlo. Telefonát od maminky a pozvání na oběd mu trochu zvedlo náladu. Jen sebou musí hodit, aby rychle dokončil svou práci, včerejší termín odevzdání už prošvihl.

Kachna se upekla krásně do zlatohněda, bramborové knedlíky byly jako nadýchané a chuť červeného zelí fantasticky vyladěná. Tak to téměř básnicky zhodnotil Petr, když dojedl. I Sofie si pochutnala na jemném kachním masíčku, jen zelí nepřišla na chuť. Červené zelí asi ještě nikdy v životě nejedla. Ale Marta byla zklamaná, že Libor na oběd vůbec nedorazil. A navíc jí nevzal telefon, když mu volala, aby zjistila, co se děje.

Venku po několika dnech konečně vysvitlo slunce, a tak se Marta s Petrem rozhodli, že pojedou se Sofií na malý výlet. Pobyt na čerstvé vzduchu všem určitě prospěje a Sofie se třeba trochu zabaví. Marta se dočetla v místním plátku, že kdosi připravil u nedalekého hradu interaktivní pohádkovou stezku pro děti a rodiče. Jedna z mála možností povyražení, která se v nouzovém stavu nabízela. A tak vyrazili tam. Snad se tam nesejde půl města, pomyslela si Marta. A jako zhrzená hospodyně nechala na stole stručný vzkaz pro Lenku a Libora. Pokud budou mít zájem, mohou si oběd ohřát.

Výlet se vydařil nad očekávání. Prošli si okolí i otevřené nádvoří hradu. Stezka pro děti vedla přírodou v podhradí a byla dlouhá asi tři kilometry. Úkoly na trase byly vtipné a zajímavé. Petr Sofii nadšeně pomáhal a viditelně mu lichotilo, když ho někteří považovali za jejího tatínka. Marta je pobaveně sledovala a občas fotila. Už dlouho nedržela foťák v ruce a necítila se tak v pohodě. Nebo je to jen tím, že si člověk těch vzácných chvilek pohody víc váží. Vrátili se domů, až když se stmívalo. Spokojení, vyvětraní a zdravě vyhládlí.

Na stole v jídelně ležely vyjedené talíře a prázdné sklenice, ale v celém domě byl klid. Lenka tu asi někoho měla, najedli se a pak je sluníčko také vylákalo ven, pomyslela si Marta. Ale jen do chvíle, než se v jídelně objevil Libor. Vypadal rozpačitě, zjevně nepřicházel z venku.

“Mami ahoj, kachna byla moc dobrá. A nezlob se, že jsi ti vypípnul telefon, řešil jsem nějaký problém a nedařilo se mi přijít k obědu.” vysypal ze sebe, oblékl si bundu a zmizel. Marta se nezmohla ani na slovo. Došlo jí, že Libor přišel z Lenčiny ložnice. Potřebovala tu informaci nějak zpracovat nebo aspoň sdílet, ale nebylo s kým. Petr si hrál se Sofií. Lenka se objevila chvíli poté. Viditelně odpočatá a dobře naladěná.

“Kachna byla opravdu světová, v životě jsem takovou dobrotu nejedla. Máme v ledničce ještě nějaké pivo?” zeptala se, jakoby se nic nedělo.
“Pivo tam je, ale dobře tušíš, že mě zajímá něco jiného.” odsekla Marta.
“Narážíš na to, že jsem se vyspala s Liborem? Prostě jsme to oba potřebovali. Oběma se nám to líbilo. Tak z toho nedělej vědu. Ostatně docela často slyším, jak si to nahoře rozdáváte s tátou, a taky to nekomentuju.” odsekla hubatě Lenka a pomaloučku si nalévala pivo do vysoké sklenice jakoby se s ním mazlila. Na to Marta nedokázala reagovat. Nenašla vhodná slova. A byla ráda, že jí v tu chvíli zvonil telefon. Možná ji zachránil od něčeho, čeho by později litovala.

Napadlo ji, že třeba volá Libor, ale byla to její dcera Lada. A volání to bylo docela zoufalé. Jejího manžela s covidem-19 po několika dnech pobytu doma odvezli do nemocnice, protože se začal dusit a teď je na kyslíku. Dnes k večeru dostal teploty i malý Toník, a Lada to nezvládá. Pořádně se nevyspala už několik nocí a potřebovala by pomoc. Marta se dlouho nerozmýšlela. Zabalí si pár věcí a zítra ráno může vyrazit na Vysočinu za dcerou.

Petr byl náhlý Martiným rozhodnutím překvapený, ale uznával, že Lada její pomoc potřebuje. Jen je zvláštní, že jejich dospělé děti potřebují pomáhat dost často. Tady doma to on se Sofií nějak zvládne, v práci to chvíli bez Marty také půjde. Jen projevil obavu, aby se i Marta nenakazila covidem. Kdyby jí bylo o pár let víc, už by patřila do ohrožené skupiny. Marta mu to ale vrátila s připomenutím, jak se on dnes odpoledne naparoval jako domnělý tatínek Sofie. A referovala mu o Lence a Liborovi, aby měl kompletní přehled o situaci. Na rozdíl od ní to nebral nijak tragicky, dokonce se i pousmál. Řekl jen: “Marta s Liborem mi rozhodně starosti nedělají, ale bude mi smutno, když tu budu zase sám.”

“Budeme si zase každý večer volat.” navrhla Marta prakticky.
“A budeme po sobě toužit.” chtěl to převést do méně tragické roviny Petr.
“To bys mi mohl složit nějakou básničku.” odlehčila tón nakonec i Marta.
“Třeba tě někdy překvapím, ale teď už přestaň balit, dnešní večer si ještě užijeme spolu.”

Slavík

 Do doby 2. sv. války v okupované Francii se vrací strhující a výborně vyprávěný román Kristin Hannah Slavík (Argo 2016). Hlavními postavami a opravdovými hrdinkami románu jsou dvě sestry, Vianne a Isabelle. Nejsou si příliš blízké, každá je jiná, ale okolnosti je přimějí ke změně dosavadního způsobu života a hledání síly a své vlastní cesty k přežití a svobodě.

Starší Vianne žije na venkově, má manžela, osmiletou dcerku, pracuje jako učitelka. Její rodina a nejbližší přátelé jsou celým jejím světem. Naivně věří, že žádná válka nebude. Její mladší osmnáctiletou sestru, nezkrotnou a neukázněnou Isabelle, právě vyloučili ze školy. Otec ji po napadení Francie nacisty pro její bezpečí donutí odjet z Paříže za sestrou na venkov do městečka Carriveau . Cestou Isabelle zažije německé nálety na civilní uprchlíky na silnicích a to ji jen posílí v nenávisti k Němcům. Rozhodně nechce sedět a čekat se založenýma rukama na mír. Úspěšně se zapojí do skupiny protifašistického odboje nejprve roznášením letáků. Její odbojová činnost pak vrcholí odvážnými cestami přes Pyreneje do neutrálního Španělska, které podniká, aby převedla do bezpečí sestřelené spojenecké letce.

Pasívnější Vianne se musí vyrovnat s nepřítomností manžela, který se dostal do zajetí, s novými pořádky, stálým nedostatkem všech denních potřeb a hlavně s německými důstojníky, kteří se ubytují v jejím domě. Pochopí, že nestačí jen dodržovat omezující pravidla určená okupanty a dělá cokoliv pro to, aby ochránila své blízké. Když její židovskou přítelkyni Rachel deportují do koncentračního tábora, se samozřejmostí se postará o jejího malého synka a vydává ho za svého příbuzného. Židovských dětí je ale víc, i ony potřebují pomoc. Vianne najde cestu, jak je zachránit i když musí zaplatit svým stálým strachem a ponižováním.

Konce války se obě sestry dožijí, ale ani mír nepřinese idylickou a ničím nezkalenou pohodu, marné jsou pokusy zcela zapomenout na prožitá příkoří, útrapy a nenahraditelné ztráty a vymazat minulost z paměti.

Jednou byla Viianne ubytovaným německým kapitánem požádána, aby se postarala o přípravu ryby.

Zašla do kuchyně. Položila rybu na řeznický špalek, když ji vybalila z novin, zjistila, že už ji očistil a dokonce i oškrábal šupiny. Zapálila plynový hořák, postavila na něj litinovou pánev a přidala lžíci vzácného oleje. Hodila do něj na kostičky nakrájené brambory a nasekanou cibuli, a zatímco pozvolna karamelizovaly, ochutila rybu solí a pepřem a odložila ji stranou. Netrvalo dlouho a po domě se linuly omamné vůně. …… Viannne rozhrnula zeleninu vařečkou do stran a přidala do pánve rybu. Na mase se objevily drobné kapičky tuku, smažená kůže syčela a měnila se v křupavou dobrotu. Nakonec do pánve přidala pár kousků konzervovaného citronu a sledovala, jak se rozpouští. ……

Za okamžik už nesla těžký keramický tác se smaženou rybou, obloženou zeleninou a nakládanými citrony, to vše posypané nasekanou čerstvou petrželkou.

Vaše bloggerka Hilda

Toskánsko na každý den

 V dnešní době, kdy se na nás stále valí informace o COVIDU 19 a naše cestování nejen do zahraničí je z různých důvodů omezeno, nám skvělým rozptýlením může být kniha Toskánsko na každý den od Američanky Frances Mayesové (Paseka 2012). Toskánsko je pro autorku stálou inspirací. Mohu doporučit i její další knihy (La bella Toscana – Sladký italský život , Pod toskánským sluncem). Posledně jmenovaná kniha se stala předlohou pro stejnojmenný romantický film. Autorka obdivuje italský způsob života, je okouzlena historií země, krajinou, podnebím i lidmi. Kniha je oslavou Toskánska se vším všudy.

„Jak jen to ti Italové dělají, že jim jejich vrozená jouissance tak vydrží? Všimla jsem si, že tady nikdo neřeší priority. Ano, pracují, ale neotročí. Vždycky si najdou čas na vzájemné návštěvy. Hned zkraje pobytu zde jsem zjistila, že Italové nemají výraz pro stres: je to nedávný import- lo stress. Něco takého tady prostě nikdy neexistovalo. Teď už lo stress znají, ale naštěstí na toskánském venkově je práce a zábava pořád ve šťastné rovnováze, takže lidé mohou nejen klidně žít, ale doslova si každodenního života užívat. … Od té doby mě tahle specificky italská vlastnost, kterou jsem neviděla nikde jinde, nepřestala přitahovat: umění nacházet maximální uspokojení v každodenním životě. „ (str. 275)

Jedním z receptů, kterými je kniha hojně proložena je:

Ostružinový koláč

1 a 1/2 šálku mouky

3 vejce (2 žloutky a 1 celé vejce)

10 lžic cukru

10 lžic másla o pokojové teplotě

strouhaná kůra z jednoho citrónu

½ sklenky červeného vína

¼ lžičky soli

2 šálky ostružinového džemu

Nasypte mouku navál a do důlku rozklepněte vejce a přidejte cukr. Vidličkou nebo prsty promíchejte a postupně zapracujte změklé máslo, citronovou kůru, víno a sůl. Rychle uhněťte těsto, vytvořte kouli a nechte pod utěrkou asi hodinu odpočinout. Koláčovou formu vymažte máslem a vysypte moukou a předehřejte troubu na 180°C. Ze tří čtvrtin těsta vyválejte placku a vmáčkněte ji do formy. Potřete ostružinovým džemem, také ze zbytku těsta vyválejte placku, tu rozkrájejte na centimetrové proužky a vytvořte na koláči mřížku. Pečte 30 minut do zlatova.

Vaše bloggerka Hilda

Vrány

 Všichni považujeme za samozřejmé, že rodiče milují své děti. Je však láska a láska. Co se stane v případě spořádané rodiny, kdy matka je omezená, puntičkářská, přehnaně pořádkumilovná, při tom bez špetky empatie a tolerance, za to s velitelskými schopnostmi generála na manévrech a s přesvědčením, že jen ona ví, co je správné. Právě takou matku má dvanáctiletá Bára v povídce Petry Dvořákové Vrány (HOST 2020). Bára je nadaná dívka, ale při sebevětší snaze se nedokáže vejít do příkazů a zákazů vytýčených matkou, není schopná vyhovět jejím nárokům na čistotu a pořádek. Dívka se prostě nikdy nezavděčí, nevyhovuje matčiným představám o normálním dítěti tak, jako druhá poddajná a milovaná dcera Katka. Bára je proto často na matčin příkaz otcem bita. Otec ale Báru rád má, jenže jeho láska není láskou milujícího otce. Otec zřejmě asi nevede s velitelskou manželkou uspokojivý sexuální život a svoji pozornost začíná zaměřovat na Báru.

Ve škole sice časem zaregistrují Bářiny modřiny i její slohovou práci o poměrech v rodině, ale takovým způsobem, že Bára vše raději zapře. Nový učitel však rozpozná nad výkresy vran, které Bára vídá z okna dětského pokoje a které ráda pozoruje a kreslí, dívčin výtvarný talent a zařídí jí docházku do výtvarného kurzu, který vede jeho matka. Bářina matka nejen že Bářin vystavený výkres vran roztrhá, ale ovšem ani s něčím tak normálním, jako je kurz výtvarné výchovy nesouhlasí a dcerce docházku zakáže. Jedině vrány na stromech za oknem vedoucím do parku jsou bytostmi, které mají Bářiny sympatie. Když ji jednou otec pronásleduje až do pokoje , vyděšená a bezradná Bára se vydá za nimi.

Bára se snažila rodičům zavděčit a během matčiny nepřítomnosti i uvařila šunkofleky (str. 86):

„Napustím vodu do hrnce a dám ji vařit. Přiklopím ji pokličkou a krájím salám na kostičky, přesně jako to dělá mamka. Napadne mě, že bych tam dala i cibuli, ale pak si řeknu, že ne. Nechce se mi loupat, ale hlavně mě šunkofleky bez cibule chutnají mnohem víc. Tak je dělá vždycky babička, ale mamka tam cibuli pořád dává, i když ví, že ji nemám ráda. Protože podle ní to tam patří. Nakrájím točeňák, sice se mně nepovedou úplně maličký kostičky, ale myslím, že to nevadí. Pak si všimnu, že už vře na sporáku voda, tak do ní vsypu kolínka a zase to přikryju pokličkou, ale hned mi dojde, že jsem to neměla dělat, protože z hrnce všude teče pěna, až uhasí sporák. Tak pokličku radši sundám a znova sporák zapálím a už tam tu pokličku nedám. Za deset minut ho zase vypnu a slejvám vodu do dřezu. Hodně se bojím, abych se nespálila, sice se mi trocha kolínek vysype do dřezu, ale vrátím je zpátky do hrnce a to nejhorší mám hotový. Potom těstoviny smíchám se salámem a s vajíčkama a všechno to peču v troubě a pořád se na to chodím dívat, jestli už to je, až to konečně má takový ty pěkně zlatý okraje, jak to má mamka, tak poznám, že to mám vypnout. Otevřu troubu a chvilku čekám, až to trochu vychladne. Pak si uvědomím, že jsem to měla osolit, ale na to jsem zapomněla, tak to posolím až hotový“.

Vaše bloggerka Hilda

Doktore, fofrem

 Příběhy z lékařského prostředí jsou všeobecně velmi oblíbené. (Jen si vybavte, co dělalo s národem první vysílání seriálu Nemocnice na kraji města.) Do poválečného Irska nás svými příběhy přenáší Patrik Taylor v knize Doktore, fofrem, jde o život (LEDA 2009). Tato kniha je následována dalšími tituly se stejnými hrdiny. (celkem asi 14 knih!)

Začátek je tradiční. Do Ballybucklebo kousek od Belfastu k doktorovi jménem Fingal Flahertie O´Reilly přijíždí čerstvě promovaný doktor Barry Laverty. Je přijat jako asistent a začíná se rozkoukávat po tom, co obnáší praxe venkovského praktika. Tak má příležitost setkat se zánětem slepého střeva, porodem, těžkým zápalem plic, nechtěným těhotenstvím i s nenapravitelným hypochondrem, kterého udolá až mozková příhoda. První dojem o doktorovi O´Reillym, který razí tezi, že nelze „nechat si pacienta přerůst přes hlavu“ změní jeho laskavý a pečovatelský přístup nejen k pacientům, ale i k ostatním spoluobčanům, kteří se dostali do svízelné situace. K dvojici lékařů neodmyslitelně patří jejich hospodyně a vynikající kuchařka paní Kincaidová. Rozmanitost lékařské praxe a lidskost si v ničem nezadá s klasikou jakou jsou Příhody z černého kufříku A. J. Cronina.

Protože celá západní Evropa a severní Amerika v sobě v posledních letech objevily vášeň pro vaření, vsunul autor na závěr knihy pár skvělých „recepisů z Ulsteru“ „vod paní Kincaidový“:

BARMBRACK (OVOCNÝ CHLEBÍČEK) str. 377

1 libra sultánek (2 hrnky)

1 libra hnědýho cukru (2 hrnky)

1 libra mouky (2 hrnky)

1 libra rozinek (2 hrnky)

3 hrnky čaje bez mlíka

3 vajíčka

3 rovný lžičky sody

Ovoce a cukr nech přes noc namočený v čaji. Na druhý den přidávána střídačku 1 libru mouky a 3 našlehaný vejce. Nakonec tam vraž 3 rovný lžičky sody a to sušený ovoce. Jestli máte rádi kořeněný, vraž tam taky 3 lžičky směsi koření (skořice, muškátovýho oříšku a novýho koření). Uhněť z těsta tři šišky a peč je 11/2 hodiny na vymaštěném plechu v mírně vyhřátý troubě (300° F - 150°C). Když barmbrack vychladne, potři ho rozpuštěným medem, aby byl hezky lesklej. Obvykle se jí opečenej a s máslem. Podle ulsterský tradice se používají kvasnice, ale tohle je kapku jednodušší recepis.

PS podle WIKI patří Barmbrack k irským Halloweenským zvykům. Tradičně má obsahoval různé zapečené předměty, které věštily budoucnost: např. prsten věštil sňatek a hrášek naopak žádný sňatek, mince bohatství, hadřík smůlu nebo chudobu, klacík nešťastné manželství nebo stálé spory, medailonek s P. Marií vstup do kláštera).

Vaše bloggerka Hilda

Medvědí tlapy a papoušek

Životopisné knihy nejsou červená knihovna, ale jen dokladem toho, že život není procházka růžovým sadem. Upřímně řečeno, nemám ráda životopisy z čistě sobeckých důvodů. Jde mi o zachování duševního zdraví u mé již poněkud opotřebené postarší osoby, která se nechce za bezesných nocí obírat cizím neštěstím. Zkrátka nejsem žádný sv. Kryštof, abych na svých ramenou dokázala nést tíhu světa. Ovšem kniha Flaubertův papoušek od Juliana Barnese (Mladá fronta 1996) je výjimkou. Životopis se totiž dá napsat různě. Třeba jako román, ve kterém se autor ztotožňuje s pocity svého hrdiny nebo jako dokument přehledně a stroze mapující milníky v životě jednotlivce od narození až po smrt s hojným využitím dochované pikantní a kompromitující korespondence.

Francouzský spisovatel Flaubert je podle WIKI považován „za jednoho z největších a nejvlivnějších prozaiků 19. století a vrcholného představitele literárního realismu. Proslavil se především svým prvním románem Paní Bovaryová (1857) ... Za tento román byl soudně stíhán. Na základě vytržených úryvků "lascivních líčení" milostných dobrodružství hlavní hrdinky byl stíhán pro urážku veřejné mravnosti a manželské instituce. “ V dnešní době se něco takového jeví absurdně a ostatně se dá s úspěchem pochybovat o tom, že dnešní čtenáři či maturanti tuto knihu opravdu přečetli. Hlavní životopisná fakta o Flaubertovi ovšem Barnesova kniha také obsahuje, ale jinak je napsaná velmi atypicky jako úvaha o těchto faktech a jejich hodnocení.

Mě osobně v knize snad nejvíc zaujala teze, podle které by se kritici zřejmě chtěli stát literárními diktátory disponující mocí určovat, o čem se má psát. Hned následuje vtipně podaný soubor deseti zakázaných témat. I mně by se líbilo zakázat psát romány např. na téma, které je svou četností zprofanované. Dejme tomu takové, kde je hlavní hrdinkou porodní bába (namátkou Katja Kettu Porodní bába, Patricia Harmanová Porodní bába od řeky Hope a Porodní bábou proti své vůli, Roberta Richová Porodní bába z Benátek, Sabine Eberová série Tajemství porodní báby, Osudy porodní báby, Rozhodnutí porodní báby, Kletba porodní báby , Sen porodní báby, Sally Hepworthová Tajemství porodních bab). Také velmi oblíbené je téma ženy působící za II. sv. války ve Francii (Kristin Hannahová Slavík, Marie Lamballe Hluboká modř moře, Simon Mawer Dívka, která spadla z nebe a Provazochodkyně). Nebo téma ošetřovatelky (Donna Douglasová Sestřičky, Colleen McCullough Hořkosladký život, Carmen Kornová Dcery nové doby). Každá z těchto knih je sama o sobě čtivou literaturou pro ženy, ale v tom množství je to přece jen trochu divné.

Na první pohled poněkud nesystematicky se v Barnesově knize objevuje i recept na

Medvědí tlapy po moskevsku

Tlapy kupte stažené. Omyjte je, osolte a po tři dny nechte marinovat. Po té je sedm až osm hodin duste na slanině se zeleninou, sceďte je, opepřete a zakapejte škvařeným sádlem. Pak maso obalte ve strouhance a dejte na půl hodiny zapéct. Podávejte s pikantní omáčkou a dvěma lžičkami rybízové zavařeniny.

PS o Flaubertově papoušku si počtěte v knize, je také nesměrodatnou veličinou, ale alespoň nefiguruje v žádném kuchařském receptu.

Vaše bloggerka Hilda

Marta - pozdní růže

V říjnu dostaly události rychlý spád. Marta byla sice přesvědčená, že kvůli šířící se epidemii nebude panikařit, ale situace ji přece jen přiměla leccos ve svém běžném životě změnit. A to zrovna v době, kdy měla dobrý pocit, že se už vzpamatovala z operace, a měla v plánu si užívat svá vnoučata, zajít do divadla nebo někam na dobrou večeři.

Jako první se ozvala Petrova dcera Lenka, zda by nemohli vyzvedávat Sofii ze školky a trochu se jí v podvečer věnovat, než ona přijde z práce v nemocnici. Někteří z Lenčiných kolegů byli v karanténě nebo nemocní, část jich byla přesunuta na covidové oddělení. A tak bylo potřeba, aby Lenka občas pracovala i přesčas. Marta s Petrem jí samozřejmě pomoc neodmítli, ale po pár dnech se docela pragmaticky rozhodli, že se zase na nějakou dobu přestěhují do Petrova domu. V nastalé situaci to bude pro všechny jednodušší. Sofie bude doma ve svém prostředí, nebudou ji převážet sem a tam a Lenka ji najde doma i když se vrátí uprostřed noci. Marta automaticky převzala i péči o společnou domácnost. Lenka se často vracívala z práce tak unavená, že byla ráda, že může ten zbytek volného času věnovat Sofii nebo spánku.

Šířící se epidemie Martu donutila omezit i provoz její malé firmy. Hlavně z důvodu nedostatku zaměstnanců. Část jich onemocněla nebo byla v karanténě, zaměstnanci pracující na dohody se obávali práce v rizikovém prostředí. Výrazněji se snížila i poptávka po službách její firmy. Petr se proto věnoval hlavně údržbě úklidových strojů, Marta organizovala důkladný úklid firemních prostor včetně malování všech prostorů. A všichni společně doufali, že se jim tuhle divnou dobu podaří nějak překlenout.

Marta s Petrem střídavě vyzvedávali Sofii ze školky a trávili s ní odpoledne většinou na zahradě u domu. Sofie pomáhala babičce připravovat zahradu na zimu, společně přihrnovali hlínu k růžím nebo hrabali věčně padající listí. S dědou zase Sofie zkoušela natírat plot. Práce s barvami se jí moc zamlouvala, ale Marta pak musela zlikvidovat její mikinu, protože byla celá od barvy. A když bylo příliš chladno nebo je déšť zahnal domů, Sofie pomáhala pro změnu babičce v kuchyni nebo přemluvila dědu, aby jí četl nějakou knížku. Když večer konečně Sofie usnula, s úsměvem si navzájem přiznávali, že je oba to náhradní rodičovství tak trochu zmáhá.

Jednoho dne Marta pročítala firemní poštu a otevřela mail od svého bývalého muže. Uhnízdil se nenápadně mezi ostatními maily a ani jeho předmět neprozrazoval, že by mohlo jít o něco jiného, než o běžnou poptávku. Až po přečtení úvodních vět zpozorněla, oči jí sklouzly k podpisu a potvrdily její podezření. Jak ji našel? To asi bylo dost snadné, stále má jeho jméno a žije na stejném místě. A proč jí zrovna teď píše? Neviděli se víc než dvacet let, po celou tu dobu se ani jednou neprojevil sebemenší zájem o své děti! Dokonce na ně brzy přestal i platit. Když se ho snažila různými způsoby hledat, úřady jí nakonec potvrdily, že zmizel beze stopy kdesi v zahraničí. Rozum jí napovídal, že nemá smysl znovu otvírat tuhle kapitolu z dávné minulosti. Cítila hořkost na jazyku i zmatek v hlavě. Ale neuposlechla první popud mail smazat, dočetla ho až do konce. Zvědavost jí nedala. Vlastní obsah mailu byl nemastný neslaný. Nedozvěděla se nic konkrétního, spíš to vypadalo, jakoby by si ji druhá strana testovala, zda bude mít vůbec zájem komunikovat. Na druhou stranu si byla jistá, že jí píše její bývalý manžel. Nejen proto, že zná jména a data narození jejich dětí, ale celý mail odpovídá jeho zvláštnímu způsobu vyjadřování.

Ten mail v ní začal vyvolávat vzpomínky, zasunuté někde v hlubině její duše. Marně je potlačovala a bránila se jim. Potřebovala si o tom s někým promluvit a dnes opravdu hodně netrpělivě čekala, až Sofie usne. Petr byl její vrbou. Věděla, že bývá obvykle nad věcí a nepodléhá tak rychle emocím jako ona. Věci bere dost racionálně. Byl překvapený, když se mu s tím svěřila. Jako první ho napadlo mail rychle smazat a ještě rychleji zapomenout. Ale pak uznal Martinu námitku, že nechce svým dětem upírat právo poznat se se svým otcem. Společně došli k závěru, že bude lepší, když o tom Marta svým potomkům řekne. S tím, že se samostatně rozhodnou, zda mají zájem o kontakt na svého biologického otce.

Marta zavolala nejdřív své dceře Ladě, ale ta jí téměř nepustila ke slovu. Její muž onemocněl covidem-19, už druhý den má vysoké teploty a kašel. Sice se přestěhoval do podkroví, takže je v částečné izolaci, ale přesto Lada trne strachy, aby se od něj nenakazili všichni. Doufá, že jim zítra přivezou aspoň nákup z Rohlíku. Ale při objednávce tvrdili, že to nebude dřív než za čtyři dny. Ještě že má plný sklep brambor, zeleniny a jablek, sama s dětmi se teď na nákup do města nedostane. A jestli by chtěla kontakt na svého otce? To ani náhodou! Když mu za dvacet let nestála ani za přání k narozeninám, ať se jí neplete do života!

Rezolutnost dceřina rozhodnutí Martu překvapila. Vždyť to byla právě ona, tatínkova holčička, která se po tátovi ještě dlouho ptala, když z jejich života zmizel. Dokonce mu tajně schovávala dětské dárečky, až se jednou vrátí. Marta předpokládala, že podobně bude reagovat i Libor, který se na svého otce nemohl ani pamatovat. Ale Libor byl mnohem smířlivější. Řekl, ať mu kontakt pošle, že o tom ještě popřemýšlí. I to Martu zarazilo, byla to taková nejednoznačná odpověď. Ani Libor na ni (a na takové ptákoviny z minulosti) neměl čas. A ona by s z toho tak potřebovala vypovídat! Chyběla jí kamarádka, s kterou by zašla na kafíčko a probraly by to spolu. Zlostně si uvědomila, že by ani s kamarádkou na to kafe zajít nemohla, všechny kavárny, cukrárny a restaurace jsou teď zavřené.

Usadila se v rohu pohovky s knížkou. Teď nemůže jít spát, stejně by neusnula. Otevřela rozečtené Tiché roky od Alice Mornštajnové, ale nečetla. V myšlenkách se přehrabovala ve své minulosti, která se jí dnes tak nečekaně připomněla. Viděla sebe jako mladou nadšenou dívku, naivně zamilovanou do svého pohledného muže. Sebe jako štíhlou nevěstu v dlouhých bílých šatech, červenající se po svatebním polibku. Sebe jako maminku hladící si rostoucí bříško i sebe jako nevyspalou a unavenou mladou ženu, která skáče kolem plačícího dítěte a nemá na nic jiného čas. Viděla malou Ladu batolící se po rozkvetlé louce i Liborka plačícího a zrudlého vztekem v kočárku...

"Čteš?" přerušil jí proud vzpomínek Petr, který se objevil ve dveřích pokoje.
"Vlastně nečtu, nějak mi to nejde. Bolí mě trochu hlava." chtěla omluvit své nicnedělání Marta. Petr si sedl k ní na pohovku a pohladil ji po ramenou.
"Zase to máš tady mezi ramenem a krkem ztuhlé, proto ta hlava. Trochu ti to zahřeju a uvolním." projevil iniciativu. Marta měla jeho neumělé drobné masáže ráda. Uměl přesně najít zatuhlá místa a uvolnit je. Natočila se zády k němu a trochu si shrnula župan z ramen. Horké ruce bloudící po jejím těle ji probraly. Jaká to změna! Bývala to většinou ona, kdo v jejich vztahu dával najevo chuť na intimnosti. Jenže ta operace odsunula její fyzické touhy kamsi do ústraní. Ještě, že Petr pochopil, že to bude na něm, aby je zase probudil. Marta vnímala napětí v celém těle i narůstající touhu. Obrátila se k Petrovi.
"Už můžeme?" zeptal se trochu zbytečně. Byli oba natolik vzrušení, že by se to nedalo zastavit. Milovali se po několikatýdenním půstu.

Sobotní ráno bylo na rozdíl od předcházejících deštivých dní jasné a slunečné. A Marta se divila sama sobě, že vydržela spát tak dlouho. Ani Petr už nebyl v posteli. Vysprchovala se a sešla dolů do jídelny. Usměvavého Petra našla v kuchyni.
"Mám ti udělat tvůj obložený chléb a kávu?" zeptal se a políbil ji. Přikývla a šla si sednout ke stolu. Čekala jen chvilku, než Petr přinesl na tácu připravenou snídani. Zdálo se jí, že se u toho tváří nějak zvláštně. Na tácu ležela i drobná červená růžička, jedna z posledních, které letos vykvetly na zahradě.
"Ta je pro mě?" zeptala se Marta a podívala se na Petra.
"Samozřejmě, jen bych chtěl, abys mi odpověděla na jednu otázku."
Marta se na něj tázavě podívala.
"Chceš si mě vzít?"
Teď rozhodně takovou otázku nečekala. Ne, že by ji to nikdy nenapadlo. Ale přišlo jí to na mysl spíš dřív, v začátcích jejich vztahu. Pak si postupně zvykla na to, že jsou partneři, kteří nemají potřebu si společný život komplikovat svatbou. Ostatně takový trend je i v dnešní společnosti. Není hloupé, že tak dlouho mlčí? Rychle ze sebe vyhrkla: "Ano".

Malá Sofie s maminkou přišly do jídelny v okamžiku, kdy se Petr s Martou políbili.
"Děda pusinkuje babičku, děda pusinkuje babičku!" vykřikovala Sofie a běhala kolem stolu. Marta s Petrem se cítili téměř provinile.
"Něco slavíte?" zeptala se Lenka s pocitem, že na něco důležitého zapomněla.
"Právě jsme se domluvili, že se vezmeme." odpověděl jí Petr.

"Samozřejmě, že až někdy, až bude normální doba." upřesňovala Marta a měla pocit, že se i trochu červená. 

Marta a pan Konipásek

 Období po operaci nebylo pro Martu nijak příjemné. Radost z toho, že operace a následná vyšetření dopadla dobře, byla brzy pohlcena problémy vyvolanými hormonální nerovnováhou. I když poctivě užívala léky, neměla dlouho pocit, že by se cokoliv výrazněji zlepšilo. Často se jí motala hlava, cítila se unavená a slabá, i když skoro nic nedělala. Buď neměla vůbec chuť něco jíst, nebo měla strašnou chuť na sladké. To si neodpírala, a tak dokonce pár kilo přibrala. Když se rozhodla, že bude dělat dlouhé procházky, aby nabrala trochu kondici, začalo pršet a nepřestalo několik dní za sebou. S trvalým deštěm se objevila častá bolest kyčlí. Marta si připadala hůř než porouchaný stroj. A ještě horší to bylo, když se na sebe podívala do zrcadla. Tu oteklou osobu s otráveným výrazem radši ani nepoznávala.

Proč jí nikdo neřekne, že se tolik změnila? To Petr nic nevidí? Vlastně se nedávno jen tak mimochodem zmínil, že je nějaká oplácaná. Navíc doma chodí pořád v pyžamu nebo v županu. A moc dalších lidí ji v poslední době nevidělo. Snad jen Petrova dcera Lenka, ale ta měla vždycky naspěch. Stejně jako její syn, který se občas stavil, ale byl kompletně myšlenkami úplně jinde. S Ladou komunikovala jen po skypu, i ta má svých starostí dost. Ostatně, kdo by se chtěl ztrácet čas s takovou unaříkanou ženskou! Marta dospěla k rozhodnutí, že tenhle podivný stav nemá cenu prodlužovat. Domluvila se s lékařem na předčasném ukončení pracovní neschopnosti a předsevzala si, že se co nejrychleji vrátí do normálního života. Zašla si k holiči a na kosmetiku. A dokonce se odvážně se postavila na váhu, aby zjistila kolik během nemoci přibrala. Číslo, které na váze viděla, ji málem rozplakalo. Ale byla odhodlaná. Zvládne to. Musí. Už kvůli sobě.

Ráno Marta překvapila Petra, když se s ním začala chystat do práce. Během cesty autem mu stručně řekla, proč se tak rozhodla. Prostě se chce vrátit do normálu, aby se z toho doma nezbláznila. Hlava nebo kyčle ji mohou bolet i v práci, ale potřebuje být v kontaktu s lidmi. Potřebuje se zabývat něčím jiný než sama sebou.
"I mně už trochu chyběla ta rozhodná a podnikavá žena..." podotkl Petr.
"Tak proč jsi nic neřekl?"
"Nevěděl jsem, jak se ve skutečnosti cítíš. Každý den to s tebou vypadalo trochu jinak. Někdy i dost děsně."
"Asi máš svatou trpělivost..." povzdechla si Marta.
"Lenka se mi snažila vysvětlit, co se s tebou děje. Moc jsem tomu nerozuměl, ale doufal jsem, že to časem bude lepší."
"Jsem ráda, že jsi nepřestal doufat. Nechtělo se mi o tom moc mluvit. Ani já sama jsem často nechápala, co se se mnou děje." potvrdila Marta.
"Pro lidi ve firmě to bude překvapení, nikdo nečeká, že přijdeš." řekl Petr, když zastavil auto na firemním dvoře.
"Tím líp, aspoň uvidím, jak to tu fungovalo beze mě."
Poslední věta už byla trochu s nadsázkou, protože Marta byla v kontaktu s lidmi ve své firmě po internetu. Každý den sledovala, co se děje, zpovídala Petra a pravidelně kontrolovala hospodaření firmy.

Během dopoledne si obešla celou firmu, a pár slov prohodila s každým z přítomných zaměstnanců. Byla příjemně překvapená, jak byli potěšení, že se vrátila. A jak upřímně jí přáli dobré zdraví. A jen tak mimochodem se dozvěděla i řadu dalších věcí, informací i nápadů. Většina zaměstnanců před ní pochválila i Petra. Za to, jak si uměl zorganizovat práci, aby byl schopen Martu zastupovat. A přitom ještě dokázal koučovat svého zástupce. Prostě všechno fungovalo tak, jak má, a ostatně to bylo vidět i na číslech. Mohla si oddechnout, jedno těžké období je snad už za ní. Když se vrátila do své kanceláře a dosedla na svou pracovní židli, přepadla ji únava. Tolik toho už dlouho nenachodila. Ale musí to nějak vydržet!

Přesto z práce odešla trochu dřív než obvykle. Unavená, ale spokojená. Snad se její život vrací zase do normálu. Převlékla se a s chutí si lehla, aby na chvíli ulevila unaveným zádům a nohám. Netušila, že usne únavou. V posledním záchvěvu bdění si uvědomila, že dole před domem na lavičce seděl pan Konipásek. Seděl jaksi schouleně, ani ji nepozdravil. Neměla se ho zeptat, co s ním je?

Když se probudila, zjistila, že prospala dvě hodiny. Ale cítila se svěží, nic ji nebolelo. Chtěla se pustit do vyndávání nádobí z myčky, ale najednou si uvědomila svou poslední myšlenku před usnutim. Vzpomněla si na pana Konipáska a vyklonila se z okna. Stále tam seděl. A schoulený byl snad ještě víc. Rychle si oblékla bundu a běžela dolů po schodech. Aby se mu tak něco stalo! Zatřásla s ním. Probral se a zmateně se rozhlížel kolem sebe.
"Co tu děláte, pane Konipásek? Usnul jste?" zeptala se, ale odpovědí jí byl jen udivený výraz.
"Víte, kdo jsem?" zeptala se znovu a naléhavěji. Starý pán se na ni konečně podíval a malinko reagoval zvednutím koutků úst.
"Přece paní Martička z prvního poschodí..."
"Proč tu spíte na lavičce, zapomněl jste si klíče?" pokračovala Marta a posadila se na lavičku vedle něj.
"Klíče přece mám." odpověděl a jako důkaz je vyndal z kapsy a držel je v chvějící se ruce.
"Proč tedy nejdete domů, vaše paní má o vás určitě starost." snažila se ho trochu rozmluvit.
"Nechci domů. Moje paní tam není." odpověděl slabým hlasem a ještě víc se schoulil do kabátu.
Teď se Marta znovu lekla. Že by si nevšimla, že paní Konipásková zemřela? Vlastně tu několik měsíců nebydlela, stát se to mohlo. Oba manželé byli určitě o generaci starší než ona.
"I tak musíte jít domů, tady byste za chvíli nastydl. Ženou se zase mraky a bude pršet."
Teprve po dlouhém a důrazném přemlouvání se starý pán zvedl a spolu stoupali po schodech do domu. Aby ho Marta dostala domů, slíbila mu, že si s ním vypije aspoň čaj. A přitom se dozvěděla, co ho trápí. Jeho žena leží už druhý týden v nemocnici, je po operaci se srdcem. Bylo to dost narychlo, ale operace snad dopadla dobře. V nemocnici jsou však od pondělí zakázané návštěvy a on nemá se ženou žádný kontakt. A hlavně není zvyklý žít sám. Jsou spolu skoro padesát let a nikdy nebyli od sebe na víc než pár dní. Jejich dcera žije v Londýně, syn s rodinou bydlí na Slovensku. Ale kontakt s nimi udržuje hlavně jeho žena. Ta má mobil a umí to i na počítači. Chodila do kurzu, aby se s počítačem naučila. Jen on to odmítal, byl přesvědčený, že to je zbytečné. A teď si s ničím neví rady. Vlastně si sedl na tu lavičku, protože se mu nechtělo do bytu, kde se cítil sám a bezradný a všechno na něj padalo. A napadlo ho, že by se vůbec nic nestalo, kdyby na světě nebyl.

Marta byla ráda, že se starý pán rozpovídal. Pozorně naslouchala, upíjela po doušcích čaj a rozhlížela se po pokoji. Na stěnách byla spousta obrázků a fotografií. Na okně živořící květiny, v koutě pokoje malý stolek se starým stolním počítačem. A netrpělivě tikající nástěnné hodiny. Ukazovaly půl sedmou. Teď by ji mohl začít pro změnu hledat Petr. Ale ten by zavolal na mobil. Teprve teď ji to napadlo. Pan Konipásek měl číslo na svou ženu naštěstí napsané v kalendáři. Naťukala ho do svého mobilu, vytočila a předala mu jeho paní. Vzal si ho od ní opatrně, ale jen uslyšel její hlas, úplně se rozzářil.
"Pořádně si popovídejte, a až skončíte, přineste mi mobil nahoru." řekla a zvedla se od stolu. Potichu za sebou zaklapla dveře od bytu. Nevěděla, zda ji starý pán vůbec vnímal.

Petr už byl doma. Marta mu hned převyprávěla příběh pana Konipáska. Dohodli se, že by mu mohli dát Martin starší již nepoužívaný mobil. Pokud bude souhlasit. A samozřejmě, pokud se ho naučí používat. Marta měla v příštích dnech o zábavu postaráno. Téměř denně se na chvíli zastavila u svého souseda, který se stal jejím pilným žákem. Nejenže postupně zvládl používání chytrého mobilu, ale troufl si i na počítač a zvládl na něm alespoň základní dovednosti. Marta ráda pozorovala, jak se jeho světlemodré oči vždy rozzářily, když komunikoval se svou ženou nebo s dětmi. A v koutku duše ji hřálo, že se o to trochu zasloužila.

V nastalém shonu Marta si ani nevšimla, že její zdravotní problémy postupně vymizely. Každý den bývala nekonečně unavená, ale i šťastná. I Petr vnímal tu pozitivní změnu své partnerky. Jen ji potřeboval trochu usměrnit, a tak se jednoho víkendového podvečera zeptal, jestli bude mít chvíli času i na něj. Měla.

 

Marta - rekonvalescence

Když se Marta vrátila po operaci domů, byla šťastná. A první dny si to docela užívala. Četla si, dívala se na televizi nebo jen tak polehávala. Občas zavolala Ladě přes Skype a potěšila se aspoň tímto způsobem s vnoučaty. K obědu si připravovala jen něco jednoduchého, většinou salát. Stejně neměla hlad. Čekala na Petra, až se vrátí z práce. A chtěla vědět o všem, co se událo ve firmě. Petr však na dlouhé povídání nebyl. Vysypal ze sebe to nejdůležitější, dal si něco k jídlu a většinou se jel provětrat na kole, nebo měl něco nutného na práci v dílně. Z dílny se většinou vracel pozdě, to už Marta spala. Když se jel projet na kole, býval zpět dřív, protože se také dřív stmívalo. A většinou zasedl k počítači a upravoval své fotografie. Marta teď ocenila pohodlné křeslo v jeho pracovně. Ráda tam sedávala a dívala se, jaká kouzla s fotkami provádí. Ale dlouhé sezení jí nebylo příjemné, jizva stále nebyla zahojená a podbřišek ji pobolíval.

Po několika dnech doma si přiznala, že se začíná nudit. Televizi už ani nepouštěla a u knížky dlouho také nevydržela. Začala se přes počítač připojovat do firmy, kontrolovala vyřizování zakázek, reklamací i faktury. Ani delší sezení u počítače ji však nedělalo dobře. Její břicho bylo citlivé, nafouklé a stále jakoby plné. Svůj problém svěřila lékaři při kontrole, ten provedl nějaká vyšetření, ale podle výsledků bylo všechno v pořádku. Předepsal jí jakési šetrné projímadlo, doporučil úpravu stravy a povolil jí vycházky. I když měla pocit, že její strava obsahuje dostatečné množství vlákniny a tekutin, snažila se přísun obojího ještě zvýšit. Ale zeleninu, kterou odjakživa milovala ve všech podobách, začínala jíst s nechutí. Naopak měla strašnou chuť na sladké. I Petr se občas divil, co našel v nákupním seznamu! Ale nekomentoval to.

Na procházky chodila sama, většinou někam k řece nebo do přírody. Nerada potkávala lidi, zvlášť teď v době, kdy se zase rozmáhal koronavirus. Nechodila ani do firmy, co potřebovala, to se dozvěděla od Petra nebo přes počítač. Procházky jí dělaly dobře, ale jednou pořádně zmokla a nachladila se. Dostala pořádnou rýmu, později se z toho vyklubal i kašel.

Byla zavřená několik dní doma, s tunou posmrkaných papírových kapesníků a bolestí v podbřišku při každém zakašlání. Nejedla skoro nic a jen polehávala, a tak se její vyprazdňování ještě zhoršilo. Přestala jevit zájem o to, co se děje ve firmě, Petrovy informace poslouchala na půl ucha. Jen se utěšovala, že snad nemá covid-19, vždyť se s nikým cizím nesetkala. Každý den se probouzela s tím, že už to snad bude lepší, ale jediné, čeho se zbavila, byla rýma a kašel. Dokonce ani nevyhledávala komunikaci se svými dětmi. Libor jí sice občas zavolal, ale vždycky na úvod se zeptal, jestli jí už je lépe, a ani nepočkal na odpověď. Bral to jako samozřejmost. Hned ji zahrnul informacemi o zařizování svého nového bytu. Lada jí volávala večer a vlastně také chtěla slyšet, že se mamce už daří líp. Ale Marta se subjektivně lépe necítila. Připadala si jako nafouklá ryba, která uvízla někde na břehu. Nenáviděla své tělo, které jí vypovídalo poslušnost. A nechápala proč tomu tak je. Všichni doktoři ji ubezpečovali, že je všechno v pořádku. Ale ona to cítila úplně jinak. Dokonce začala mít i problémy se spánkem, a to vždycky bývalo její plus, že dobře spala.

A tak plynul den za dnem a Marta se uzavírala stále více a více do sebe. Nesvěřovala se se svými problémy už nikomu. Ani Petrovi. Ten býval po návratu z práce unavený a Martě připadalo, že každý z nich žije v jiném světě. Až jednou o víkendu si Petr všiml, že Marta zase snědla u oběda jen trochu polévky. Chtěl vědět, proč nejí, ale Marta jen pohodila hlavou. Nabídl jí, že ji doveze na chvíli na zahradu. S představou, že by ji to mohlo potěšit. Vždyť bylo krásné slunečné podzimní odpoledne a sluníčko Marta milovala. Odmítla. Chtěl vědět, proč. A pak Marta vybouchla. A podařilo se jí dostat ze sebe skoro všechno, co se jí stále honilo v hlavě. Jak jí je špatně, jak se jí hnusí jídlo, jak chodí na záchod jen po projímadle a pro změnu dvacetkrát denně na malou. A všichni jí říkají, že je to v pořádku, ale není to v pořádku. Není schopná normálně fungovat, že se bojí chodit ven, aby nepotkala někoho známého, který by se jí mohl soucitně na něco vyptávat. A dokonce se ani pořádně nevyspí. Křik se změnil v pláč. Rozvzlykala se jako malé bezmocné dítě.

Petra její chování vyděsilo. Jak je možné, že vůbec nezaregistroval, že má Marta nějaké problémy? Všiml si, že si Marta občas postěžuje, ale přičítal to pooperačnímu stavu. Zvykl si, že má vedle sebe sebevědomou ženu, která si zatím se vším poradila. A teď před ním byla hromádka neštěstí, která od něj určitě očekává nějakou pomoc. Snažil se Martu uklidnit, ale slova nepomáhala. Přestala vzlykat až když ji objal.
"Proč jsi mi o tom neřekla dřív? Nevěděl jsem, že se cítíš tak mizerně."
"Vždyť jsem o tom mluvila."
"Myslel jsem si, že to je po operaci běžné, že se to časem upraví."
"To já taky, ale je to spíš horší." vzlykla Marta.
"U doktora jsi taky byla, že?" vzpomněl si Petr.
"Dvakrát. Prý jsem v pořádku. Dostala jsem jen projímadlo." potvrdila Marta odevzdaně.
"Víš, co? Zkusím zavolat Lence, ta by nám mohla poradit, co dál. Je to ženská jako ty. A navíc doktorka." napadlo Petra.
Marta odevzdaně přikývla.

A Lenka se u nich zastavila pozdě odpoledne. S Martou měla dlouhý rozhovor mezi čtyřma očima. Petr zatím hrál v kuchyni se Sofií Člověče nezlob se" a napjatě čekal, co z toho vzejde. Dlouho slyšel jen tlumenou řeč z vedlejšího pokoje. Když přišly obě zpět do kuchyně, bylo zřejmé, že si porozuměly. Posadily se ke stolu a sledovaly, jak Sofie přesvědčivě válcuje svého dědečka při hře.

Když Lenka se Sofií odešla, vyprávěla Marta Petrovi, k čemu s Lenkou dospěly. Podle Lenky na ni pravděpodobně negativně působí hormonální nerovnováha po odstranění vaječníků. Projevuje se to neklidem, lítostivostí, úzkostí a špatným spánkem. Sice nějakou hormonální substituci už dostala, ale asi to není dostatečné. Musí si znovu zajít za svým gynekologem, přesně mu vysvětlit své problémy a řešit to. A ty další zdravotní problémy by se měly časem postupně upravit. Musí prý být trpělivá. Její tělo se nejdřív musí přizpůsobit nové situaci, a to se nestane ze dne na den. A prý se má snažit vést normální aktivní život. Nemá se uzavírat do sebe a piplat se pouze ve svých pocitech. Má se zajímat o to, co se děje kolem ní. Má se víc hýbat, a pokud to jen trochu půjde, tak se vrátit do práce. Martě se to neříkalo lehce, ale vypadala při tom odhodlaně. Byla to zase ta Marta, kterou znal.

"No, tak vidíš." řekl Petr a vzal ji za ruku.
"Jen mi vrtá hlavou, proč jsi to neřekla dřív. Netušil jsem, jak ti opravdu je."
"Připadala jsem si hrozně. A nechtěla jsem tě otravovat."
"Proč bys mě tím otravovala?" nechápal Petr.
"Jsem zvyklá, že si řeším svoje věci sama." odpověděla Marta, ale neznělo to moc přesvědčivě.
"Aha, tak už přestaň být paní Dokonalá. I od toho jsme spolu, abychom si pomohli, ne?"
Poslední věta potěšila Martu ze všeho nejvíc. V tom má Petr pravdu. Měla by si zvyknout, že jsou na všechno dva.

Ve skutečnosti to nebylo zas tak jednoduché, jak to po rozhovoru s Lenkou vypadalo. Lenka sice měla dobrý odhad a správně Martu nasměrovala, ale přesto to nějakou dobu trvalo, než se Marta začala cítit po fyzické i psychické stránce cítit lépe. Ale s podporou Petra a celé rodiny to nakonec zvládla.

Marta - operace

Marta měla v plánu ještě do operace stihnout spoustu věcí. Po létě stráveném na chatě se potřebovala přestěhovat zpět do svého bytu ve městě. Rozhodnutí bylo o to snadnější, že její syn Libor si konečně našel odpovídající práci a našel si své vlastní bydlení. I její příteI Petr situaci chápal a přikývl na stěhování do Martina bytu. Sice by se radši vrátil do svého domku, ale respektoval, že Marta nechce žít trvale pod jednou střechou s jeho dcerou. Ostatně své zázemí a prostor pro své koníčky bude ve svém domě mít stále k dispozici.

Z chaty se odstěhovali po jednom z posledních slunečných zářijových víkendů. Poté, co Libor z bytu odešel, provedla úklidová četa z Martiny firmy v bytě důkladný úklid. Bývalý Liborův pokoj dokonce vymalovala. Petr si tam pořídil pracovní stůl s pohodlnou ergonomickou židlí a z domu si přivezl křeslo s malým stolečkem. A na zdi přibylo pár jeho fotografií. Z bývalého dětského pokoje tak vznikla ze dne na den jeho pracovna. Martě se to moc zamlouvalo. Chtěla, aby to nebyl jen její byt, kde je Petr pouze na návštěvě.

Na změnu v bydlení si oba zvykli rychle a bez problémů. Vlastně trénovali celé prázdniny v mnohem skromnějším prostředí. Oba byli docela v pohodě. Jen Martu v myšlenkách strašila blížící se operace. Nemluvila o tom, ale z hlavy to vytěsnit neuměla. Ve firmě se snažila vše nenápadně připravit na svou delší nepřítomnost. Postupně dořešila vše, co zatím odkládala. S Petrem se dohodla na zastupování a připravila mu plné moci. Naštěstí i Petr si už vychoval svého zástupce, a tak mu Marta může svěřit některé ze svých činností.

Když Martě jednoho dne zavolali z nemocnice, ani ji to moc nepřekvapilo. V první chvíli ji napadlo, že vzhledem k situaci s kovidem chtějí její operaci odložit. Místo toho jí nabídli dřívější termín s tím, že předoperační vyšetření ji udělají až v nemocnici před operací. Rozhodla se hned, dřívější termín jí nevadil, pro ni bylo rozhodující, že to bude mít brzy za sebou. Byla to trochu smršť, ale po třech dnech už ležela v nemocničním pokoji. Lůžko napravo od ní bylo prázdné, a tak měla i vleže krásný výhled z okna na modrou oblohu. Pokud to dobře postřehla, je někde v osmém poschodí. Na posteli vlevo spí jakási starší žena. Marta tak usoudila z prošedivělých vlasů, do obličeje jí neviděla. Příjem a předoperační vyšetření už měla za sebou, teď jí nezbývalo než to nějak do operace přečkat.

Zkusila si číst na tabletu, ale nemohla se soustředit na obsah. Myšlenky jí utíkaly úplně někam jinam. K Petrovi, který ji dovezl autem před nemocnici a tam se s ní rozloučil, protože neměl kde zaparkovat. Zdálo se jí to, a nebo jí líbal a objímal tak dlouho, že auta čekající za nimi začala netrpělivě troubit? I on věří, že to všechno dobře dopadne, opakovala si jeho slova. Ale co by měl vlastně říct jiného? Každý člověk přece doufá, že to dobře dopadne. Ale co to je vlastně dobře? Že přežije zákrok? Že z jejího těla odstraní něco potenciálně nebezpečného, aby mohla žít dál? Že bude žít dál bez omezení? Snad se doktora zeptala na všechno, co ji čeká, a měla jasno. Pokud to půjde, tak její operace proběhne laparoskopicky. Pak by její rekonvalescence byla jednodušší a hlavně kratší.

Sestra přišla zkontrolovat pacientku na vedlejší posteli a přinesla jí nějaké léky. Musela s ní zatřást, aby ji probudila. Byla to paní určitě starší než Marta, prošedivělá, se ztrhanými rysy v obličeji. Když sestra odešla, posadila se namáhavě na posteli a řekla:
"Já jsem Marie, včera mě operovali a ještě mi není moc dobře. Chce se mi pořád spát."
Marta se jí také představila. Řekli si pár základních informací, ale jejich rozhovor netrval dlouho. Marie opět usnula. A Marta zůstala sama se svými neveselými myšlenkami. V hlavě si promítla postupně film svého života. Krásné a nekomplikované dětství s bráchou a rodiči na malém městě, školní léta poznávání a drobných dětských dobrodružství. První noc pod stanem s kamarádkou na zahradě u její babičky. Báječné roky plné nadějí a rozletu na vysoké škole. Studentská konference v Budapešti, kde reprezentovala svou vysokou školu. Svatba, narození Lady a za další dva roky i syna Libora. Nechutný rozchod s prvním mužem a léta boje o slušnou existenci pro sebe a její děti. Překvapivý růst její firmy, který umožnil, aby obě její děti mohly vystudovat vysokou školu. Nový byt, který si mohla před několika lety konečně dovolit a zařídit přesně podle svého.

Tahle noc se jí zdála opravdu nekonečná. Okamžiky napjatého bdění se patrně střídaly s kousky neklidného spánku. Chvílemi jakoby se chvěla zimou, protože se nedokázala zabalit do tenké nemocniční pokrývky. Ranní rozbřesk i ruch na nemocniční chodbě docela přivítala. Snad bude brzy na řadě!

Slyšela nějaký hlas, byl daleko, ale zněl naléhavě. Proč leží tak divně na zádech? Kde má druhou ruku? Proč se jí někdo ptá, jak se jmenuje? Kolik je hodin?
"Kolik je hodin?" zeptala se a otevřela oči. Byla na pooperačním pokoji.
"Jsou dvě hodiny odpoledne, docela jste dala doktorům zabrat." bylo první, co od sestry uslyšela.
Tak to mám za sebou, přežila jsem to, bylo první, co ji napadlo. A očima sledovala sestru, která jí upravovala postel a kontrolovala přístroje. Cosi ji škrábalo v krku. S chutí se napila vody ze skleničky, kterou jí sestra přidržela u úst. A pak si zase lehla jako po namáhavém výkonu. Připadala si jako balík slámy. Ale aspoň ji nic nebolí... A za chvíli zase usnula.

Večer dostala už cosi k jídlu, ale ani nevnímala, co jí. Hlavně hltavě pila a vypila všechno. A pak jí rychle stěhovali z pooperačního na běžný pokoj. Její místo potřebují pro někoho jiného. Převezli ji na její původní pokoj i s postelí. Marie na vedlejší posteli byla vzhůru a četla si. A usmála se na ni. Marta se snažila úsměv opětovat, ale měla pocit, že na tváři má jen jakousi nepovedenou grimasu. Sestra jí přinesla obálku s jejími cennostmi - tabletem, mobilem a hodinkami. Vzala si jen mobil a podívala se na zprávy. Od Petra, od Lady a od Libora. Všichni nejbližší na ni mysleli! Poslala jim jednu stručnou a společnou esemesku. Že to má za sebou. Mluvit se jí nechtělo, cítila se slabá jako moucha na jaře.

V noci spala naštěstí tvrdě a doháněla dluh z noci předešlé. A ráno se i ona usmála na svou sousedku Marii. Dnes to vypadá na mnohem lepší den, pomyslela si. Snídaně její pocity ještě umocnila. S chutí se zakousla do čerstvého rohlíku s máslem. Takhle už jí dlouho nic nechutnalo. A zašla si sama na záchod. Konečně si zase připadala jako člověk. O vizitě se dozvěděla, že její operaci nebylo bohužel možné zvládnout laparoskopicky. Proběhla klasicky, a proto má ve spodní části břicha řez, který se bude muset zahojit. Tomu bude odpovídat i delší rekonvalescence. Ale jinak vše dopadlo dobře, jen na výsledky histologie si musí ještě počkat.

Teprve teď měla Marta chuť zavolat Petrovi. Zastihla ho v práci někde v dílně. Už od včera věděl od své dcery Lenky, že je Marta po operaci. Lenka se za ní stavila odpoledne cestou z práce, ale nechala Martu spát a mluvila jen s jejím lékařem. Martě teď stačilo, že zase Petra slyší. Jeho hlas ji pohladil a dobře naladil. Určitě to spolu zvládnou. A firma šlape také jako hodinky. Zavolala i dceři, trochu si po Skype popovídala s vnoučaty a zamávala i nejmladší vnučce Emičce. Jen Liborovi se nedovolala, tak ten snad se jí ozve sám.

Po telefonní smršti Marta zase unaveně ulehla.
"Omlouvám se, ale nedalo se neposlouchat." ozvala se Marie z vedlejší postele.
Marta se k ní otočila a řekla: "Taky se omlouvám, ale sedět na chodbě a telefonovat bych ještě nezvládla."
"Nevadí, je to vlastně pro mě takové povyražení. Já nikoho nemám, tak nemám komu volat. A vlastně ani nemám mobil." řekla Marie nezvykle upřímně.
Že někdo může žít v dnešní době bez mobilu, to Martu ani ve snu nenapadlo. Během dlouhého nemocničního dne jí Marie povyprávěla svůj životní příběh. O tom, jak prožila svůj život pouze s manželem, bez dětí, po kterých vždycky toužili. O tom, jak se zadlužili, když její manžel těžce onemocněl a ona o něj několik let obětavě pečovala. A když před dvěma roky zemřel, zůstala sama a skoro bez prostředků. Prodala jejich byt, zaplatila dluhy a koupila si malou garsonku. A snažila se vyžít z malého důchodu. Peníze jí sotva vyšly na zaplacení nákladů za bydlení a skromné jídlo. Nic dalšího si dopřát nemohla. Po zavedení DBVT-2 přišla i o televizi. Ale nejhorší je, že nemá žádné příbuzné, ani známé. Těch pár, co měli, se během manželovy nemoci jaksi vytratilo. A vynuceným přestěhováním ztratila i ty nejběžnější kontakty. A nové už se jí nepodařilo navázat. Vlastně se ani nesnažila. Její život jaksi postrádal smysl. Žila ze dne na den a někdy ani nevěděla, kolikátého je. Ale tady v nemocnici se aspoň dobře a dosyta nají.

Marta tato upřímná zpověď zasáhla. A o to intenzivněji si uvědomovala, jak jsou její drobné starosti někdy tak malicherné. Přemýšlela, jak by mohla Marii pomoci. Ale jejich podvečerní povídání bylo přerušeno příchodem nové pacientky na poslední volné lůžko u okna. Byla to mladá žena s bujnou černou kšticí, kterou sem přemístili z pooperačního oddělení. Prý mimoděložní těhotenství. Sestru hned rezolutně požádala, aby zavřela okno, aby na ni netáhlo. A aby jí donesla její mobil. Zbytek večera strávila beze slova zahloubána do mobilu. O spolupacientky nezavadila ani pohledem.

Nová obyvatelka pokoje Martě ani Marii mírně řečeno nesedla. Komandovala sestry kvůli každé maličkosti, telefonovala téměř nepřetržitě, všechno jídlo kritizovala a hlavně nesnášela pootevřené okno. Další obyvatelky pokoje sice vzala formálně na vědomí, ale komunikovala s nimi jen v nejnutnějším případě. Naštěstí často odcházela z pokoje, a když se vrátila, bylo znát, že byla ukojit svou kuřáckou vášeň. V jedné z takových pauz probraly i její těhotenství. Marii udivovalo, jak se o tom do telefonu vyjadřovala. Jako o nějaké drobné nepříjemnosti či bradavici na svém těle, kterou si nechala vyříznout. Žádný náznak smutku či aspoň hormonálního pohnutí. To Marie všechny své potraty oplakala.

Následující den odpoledne se u Marty zastavila Lenka, byla ráda, že je Marta už na nohou a vypadá dobře. Jen jizva na břiše ji svěděla, ale to se dalo vydržet. V podvečer za ní přišel na chvíli i Petr, ale po chvíli byl celý nesvůj z nemocničního prostředí. Marta to cítila a radši ho diplomaticky brzy poslala pryč. Doufala, že by mohla jít v dohledné době domů.

Večer strávila Marta na nemocničním pokoji jen s Marií. Třetí obyvatelka jejich pokoje zase někam na dlouhou dobu zmizela, ale jim to nevadilo. Marie Martě vyprávěla, jak se vlastně dostala do nemocnice. Bývalo jí občas slabo, ale nenapadlo ji, že to může být něco vážnějšího. Během těch let, co pečovala o svého muže, byla ona vždycky ta zdravá a silná, co to musí vydržet. Zvykla si žádnou nemoc si nepřipouštět. A k doktorům jednoduše nechodila. Z nějaké té chřipky či nachlazení se vždycky nějak vylízala sama. A to přetrvalo, i když zůstala bez manžela. A pak jednoho dne zkolabovala ve výtahu a probudila se až v nemocnici. Tam se dozvěděla, že pohotovost zavolala její sousedka. V nemocnici jí udělali řadu vyšetření, nakonec skončila tady na gynekologii. Vzali jí dělohu, vaječníky. A teď čeká na výsledky z histologie, protože jí odebrali i spoustu podezřelých uzlin.

Následující den dopoledne propustili jejich mladou spolupacientku domů. Sbalila si svých pět švestek a při odchodu neřekla ani slovo. Marii přeložili na onkologii, její nález byl bohužel pozitivní a čekala ji další léčba. Když se loučila s Martou, přála jí, aby dopadla lépe než ona. Držela se, ale Marta tušila slzy v jejích očích. Pak v pokoji osaměla. Dívala se oknem na nebe a přemýšlela o spravedlnosti. Co to je spravedlnost a je vůbec nějaká? Nenašla žádnou uspokojivou odpověď. Ještě že se za ní v nemocnici zastavil Libor. Nadšeně jí vyprávěl o svém novém bydlení, i když to byla jen pronajatá garsonka. O všem, co už se mu tam podařilo zařídit, i o tom, co má ještě v plánu. Vyprávěl i o své docela různorodé práci, která byla sice náročná na čas, ale bavila ho. A Marta ho svými dotazy k dalšímu vyprávění i povzbuzovala. Zajímalo ji to a Liborova přítomnost jí pomohla srovnat se s pomalu plynoucím nemocničním časem.

Z nemocnice Martu propustili až v pátek odpoledne. Výsledky histologie byly v pořádku, jizva se jí dobře hojila. Přes víkend má odpočívat a v úterý má přijít na ambulanci na odstranění stehů. Když vyšla ze dveří gynekologického pavilonu, zhluboka si oddechla. I Petr, který tentokrát přijel až do areálu nemocnice, to zaregistroval. Jeho výraz svědčil o tom, že i jemu se ulevilo. Objal ji a dal jí nádhernou kytici aster ze zahrady.