Obdařena věkem, kdy již mohu některé věci považovat za dobře poznané a vícekrát prožité na vlastní kůži, si dovoluji tvrdit, že čím je člověk starší, tím je stěhovánī horší. To sice není žádná převratná myšlenka, ale když to člověk prožívá, nezbývá mu než souhlasit. Moje první stěhování v životě si skoro nepamatuji. Bylo mi kolem tří let a stěhovala jsem se s rodiči do nového bytu na jednom pardubickém sídlišti. Bylo to v době, kdy se byty ještě pracujícím přidělovaly podle pořadníku a zásluh. A v době, kdy panelák bylo u nás slovo neznámé. Pamatuji si prázdné velké bílé místnosti plné světla. V době prvních pětiletek se sídliště budovala podle sovětského vzoru, naštěstí první etapa výstavby domů podle sovětského vzoru s malými okny a reliéfy pracujících na fasádách byla již překonána. Na tehdejší dobu to byl velmi pěkný, moderní byt s ústředním topením, teplou vodou a kuchyňskou linkou. A s výhledem do zeleně. Prožila jsem v něm přes dvacet let svého života.
Moje první vlastní stěhování nastalo krátce před svatbou. A bylo hříšně jednoduché. Měla jsem pouze šicí stroj, fotoaparát a zvětšovacī přístroj, krabici knížek a kufr s oblečením. Přesunula jsem se jen z Pardubic do Hradce Králové. Rychle, bez problémů a s nadšením. Jako jedni z mála mladých a bezdětných manželů jsme měli svůj družstevní byt v paneláku, pro změnu na hradeckém sídlišti. Když do něj přibyly dvě děti, zdál se nám menší a menší, a tak jsme usilovně začali hledat nějaký větší. Trvalo to skoro tři roky, než se to podařilo. Vyměnili jsme družstevní 2+1 za větší 3+1 byt v centru Hradce Králové.
Byt o ploše více než 100 m2 v prvorepublikové domě však byl v dost zanedbaném stavu. Na první měsíce jeho užívánī jsme naše malé děti umístili u babiček, nábytek do garáže a věnovali se jeho rekonstrukci. Částečně sami, s pomocí rodiny a známých a občas i s podporou tehdy vzácných řemeslníků. To jsme ještě netušili, že tento byt se stane naším domovem na více než 30 let. Během této doby jsme jej jako rodina slušně zabydleli. Prožili jsme v něm významný kus života. Synové postupně dospěli a vylétli z hnízda. V dříve rušném bytě jsme se pomalu začínali hledat, a tak postupně nazrávalo řešení najít si jiný, menší a vlastní byt "na stará" kolena. Náš starý dobrý prvorepublikový dům byl totiž v restituci vrácen původním majitelům, kteří se navíc mezi sebou za několik let nebyli schopni dohodnout. Dům začal chátrat víc a víc, náklady pro změnu zase rostly. Dům se pomalu začal vyprazdňovat. A teď ho opouštíme i my...
Při psaní tohoto příspěvku trávíme ve starém bytě prakticky poslední víkendové ráno. Poslední klidné chvíle, než se rozběhne každodenní proces nekonečných příprav na stěhování. Máme za sebou rekonstrukci svého dalšího, tentokrát už vlastního bytu, na kterou jsme vyplácali značnou část úspor. A řešíme hlavně, co si vezmeme z té spousty věcí, které jsme za posledních 30 let nastřádali a jak se rychle a efektivně zbavíme toho zbytku. Kdybych to na vlastní oči neviděla, nikdy bych tomu nevěřila, že člověk může nashromáždit tolik věcí! A skoro u každé z nich mi naskočí její příběh.
Než jsem se pustila do psaní tohoto odstavce, uplynuly dva dlouhé týdny naplněné usilovným zabydlováním. Náš nový byt je hezký, světlý a nově zrekonstrovaný, ale o více než 30 m2 menší. Na nové prostředí jsem si sice již zvykla, ale občas měpřadne pocit stísněnosti. Zejména v koupelně malé jako dlaň, kde je všechno spočítáno na centimetry, mám občas pocit, jako bych se nemohla nadechnout. Nebo v kuchyni, kde jsem se musela poprat s novými spotřebiči, postupně poznávám, že je třeba změnit zaběhnutou rutinu. Indukční sporák obecně vaří rychleji, a tak mě neustále překvapuje. Horko vzdušná trouba peče také odlišně, navíc se se mnou snaží komunikovat občasným pípáním a blikáním displeje. Prostě začala další etapa mého života a je třeba ji plnohodnotně prožít.
Žádné komentáře:
Okomentovat