pátek 25. září 2020

Marta - operace

Marta měla v plánu ještě do operace stihnout spoustu věcí. Po létě stráveném na chatě se potřebovala přestěhovat zpět do svého bytu ve městě. Rozhodnutí bylo o to snadnější, že její syn Libor si konečně našel odpovídající práci a našel si své vlastní bydlení. I její příteI Petr situaci chápal a přikývl na stěhování do Martina bytu. Sice by se radši vrátil do svého domku, ale respektoval, že Marta nechce žít trvale pod jednou střechou s jeho dcerou. Ostatně své zázemí a prostor pro své koníčky bude ve svém domě mít stále k dispozici.

Z chaty se odstěhovali po jednom z posledních slunečných zářijových víkendů. Poté, co Libor z bytu odešel, provedla úklidová četa z Martiny firmy v bytě důkladný úklid. Bývalý Liborův pokoj dokonce vymalovala. Petr si tam pořídil pracovní stůl s pohodlnou ergonomickou židlí a z domu si přivezl křeslo s malým stolečkem. A na zdi přibylo pár jeho fotografií. Z bývalého dětského pokoje tak vznikla ze dne na den jeho pracovna. Martě se to moc zamlouvalo. Chtěla, aby to nebyl jen její byt, kde je Petr pouze na návštěvě.

Na změnu v bydlení si oba zvykli rychle a bez problémů. Vlastně trénovali celé prázdniny v mnohem skromnějším prostředí. Oba byli docela v pohodě. Jen Martu v myšlenkách strašila blížící se operace. Nemluvila o tom, ale z hlavy to vytěsnit neuměla. Ve firmě se snažila vše nenápadně připravit na svou delší nepřítomnost. Postupně dořešila vše, co zatím odkládala. S Petrem se dohodla na zastupování a připravila mu plné moci. Naštěstí i Petr si už vychoval svého zástupce, a tak mu Marta může svěřit některé ze svých činností.

Když Martě jednoho dne zavolali z nemocnice, ani ji to moc nepřekvapilo. V první chvíli ji napadlo, že vzhledem k situaci s kovidem chtějí její operaci odložit. Místo toho jí nabídli dřívější termín s tím, že předoperační vyšetření ji udělají až v nemocnici před operací. Rozhodla se hned, dřívější termín jí nevadil, pro ni bylo rozhodující, že to bude mít brzy za sebou. Byla to trochu smršť, ale po třech dnech už ležela v nemocničním pokoji. Lůžko napravo od ní bylo prázdné, a tak měla i vleže krásný výhled z okna na modrou oblohu. Pokud to dobře postřehla, je někde v osmém poschodí. Na posteli vlevo spí jakási starší žena. Marta tak usoudila z prošedivělých vlasů, do obličeje jí neviděla. Příjem a předoperační vyšetření už měla za sebou, teď jí nezbývalo než to nějak do operace přečkat.

Zkusila si číst na tabletu, ale nemohla se soustředit na obsah. Myšlenky jí utíkaly úplně někam jinam. K Petrovi, který ji dovezl autem před nemocnici a tam se s ní rozloučil, protože neměl kde zaparkovat. Zdálo se jí to, a nebo jí líbal a objímal tak dlouho, že auta čekající za nimi začala netrpělivě troubit? I on věří, že to všechno dobře dopadne, opakovala si jeho slova. Ale co by měl vlastně říct jiného? Každý člověk přece doufá, že to dobře dopadne. Ale co to je vlastně dobře? Že přežije zákrok? Že z jejího těla odstraní něco potenciálně nebezpečného, aby mohla žít dál? Že bude žít dál bez omezení? Snad se doktora zeptala na všechno, co ji čeká, a měla jasno. Pokud to půjde, tak její operace proběhne laparoskopicky. Pak by její rekonvalescence byla jednodušší a hlavně kratší.

Sestra přišla zkontrolovat pacientku na vedlejší posteli a přinesla jí nějaké léky. Musela s ní zatřást, aby ji probudila. Byla to paní určitě starší než Marta, prošedivělá, se ztrhanými rysy v obličeji. Když sestra odešla, posadila se namáhavě na posteli a řekla:
"Já jsem Marie, včera mě operovali a ještě mi není moc dobře. Chce se mi pořád spát."
Marta se jí také představila. Řekli si pár základních informací, ale jejich rozhovor netrval dlouho. Marie opět usnula. A Marta zůstala sama se svými neveselými myšlenkami. V hlavě si promítla postupně film svého života. Krásné a nekomplikované dětství s bráchou a rodiči na malém městě, školní léta poznávání a drobných dětských dobrodružství. První noc pod stanem s kamarádkou na zahradě u její babičky. Báječné roky plné nadějí a rozletu na vysoké škole. Studentská konference v Budapešti, kde reprezentovala svou vysokou školu. Svatba, narození Lady a za další dva roky i syna Libora. Nechutný rozchod s prvním mužem a léta boje o slušnou existenci pro sebe a její děti. Překvapivý růst její firmy, který umožnil, aby obě její děti mohly vystudovat vysokou školu. Nový byt, který si mohla před několika lety konečně dovolit a zařídit přesně podle svého.

Tahle noc se jí zdála opravdu nekonečná. Okamžiky napjatého bdění se patrně střídaly s kousky neklidného spánku. Chvílemi jakoby se chvěla zimou, protože se nedokázala zabalit do tenké nemocniční pokrývky. Ranní rozbřesk i ruch na nemocniční chodbě docela přivítala. Snad bude brzy na řadě!

Slyšela nějaký hlas, byl daleko, ale zněl naléhavě. Proč leží tak divně na zádech? Kde má druhou ruku? Proč se jí někdo ptá, jak se jmenuje? Kolik je hodin?
"Kolik je hodin?" zeptala se a otevřela oči. Byla na pooperačním pokoji.
"Jsou dvě hodiny odpoledne, docela jste dala doktorům zabrat." bylo první, co od sestry uslyšela.
Tak to mám za sebou, přežila jsem to, bylo první, co ji napadlo. A očima sledovala sestru, která jí upravovala postel a kontrolovala přístroje. Cosi ji škrábalo v krku. S chutí se napila vody ze skleničky, kterou jí sestra přidržela u úst. A pak si zase lehla jako po namáhavém výkonu. Připadala si jako balík slámy. Ale aspoň ji nic nebolí... A za chvíli zase usnula.

Večer dostala už cosi k jídlu, ale ani nevnímala, co jí. Hlavně hltavě pila a vypila všechno. A pak jí rychle stěhovali z pooperačního na běžný pokoj. Její místo potřebují pro někoho jiného. Převezli ji na její původní pokoj i s postelí. Marie na vedlejší posteli byla vzhůru a četla si. A usmála se na ni. Marta se snažila úsměv opětovat, ale měla pocit, že na tváři má jen jakousi nepovedenou grimasu. Sestra jí přinesla obálku s jejími cennostmi - tabletem, mobilem a hodinkami. Vzala si jen mobil a podívala se na zprávy. Od Petra, od Lady a od Libora. Všichni nejbližší na ni mysleli! Poslala jim jednu stručnou a společnou esemesku. Že to má za sebou. Mluvit se jí nechtělo, cítila se slabá jako moucha na jaře.

V noci spala naštěstí tvrdě a doháněla dluh z noci předešlé. A ráno se i ona usmála na svou sousedku Marii. Dnes to vypadá na mnohem lepší den, pomyslela si. Snídaně její pocity ještě umocnila. S chutí se zakousla do čerstvého rohlíku s máslem. Takhle už jí dlouho nic nechutnalo. A zašla si sama na záchod. Konečně si zase připadala jako člověk. O vizitě se dozvěděla, že její operaci nebylo bohužel možné zvládnout laparoskopicky. Proběhla klasicky, a proto má ve spodní části břicha řez, který se bude muset zahojit. Tomu bude odpovídat i delší rekonvalescence. Ale jinak vše dopadlo dobře, jen na výsledky histologie si musí ještě počkat.

Teprve teď měla Marta chuť zavolat Petrovi. Zastihla ho v práci někde v dílně. Už od včera věděl od své dcery Lenky, že je Marta po operaci. Lenka se za ní stavila odpoledne cestou z práce, ale nechala Martu spát a mluvila jen s jejím lékařem. Martě teď stačilo, že zase Petra slyší. Jeho hlas ji pohladil a dobře naladil. Určitě to spolu zvládnou. A firma šlape také jako hodinky. Zavolala i dceři, trochu si po Skype popovídala s vnoučaty a zamávala i nejmladší vnučce Emičce. Jen Liborovi se nedovolala, tak ten snad se jí ozve sám.

Po telefonní smršti Marta zase unaveně ulehla.
"Omlouvám se, ale nedalo se neposlouchat." ozvala se Marie z vedlejší postele.
Marta se k ní otočila a řekla: "Taky se omlouvám, ale sedět na chodbě a telefonovat bych ještě nezvládla."
"Nevadí, je to vlastně pro mě takové povyražení. Já nikoho nemám, tak nemám komu volat. A vlastně ani nemám mobil." řekla Marie nezvykle upřímně.
Že někdo může žít v dnešní době bez mobilu, to Martu ani ve snu nenapadlo. Během dlouhého nemocničního dne jí Marie povyprávěla svůj životní příběh. O tom, jak prožila svůj život pouze s manželem, bez dětí, po kterých vždycky toužili. O tom, jak se zadlužili, když její manžel těžce onemocněl a ona o něj několik let obětavě pečovala. A když před dvěma roky zemřel, zůstala sama a skoro bez prostředků. Prodala jejich byt, zaplatila dluhy a koupila si malou garsonku. A snažila se vyžít z malého důchodu. Peníze jí sotva vyšly na zaplacení nákladů za bydlení a skromné jídlo. Nic dalšího si dopřát nemohla. Po zavedení DBVT-2 přišla i o televizi. Ale nejhorší je, že nemá žádné příbuzné, ani známé. Těch pár, co měli, se během manželovy nemoci jaksi vytratilo. A vynuceným přestěhováním ztratila i ty nejběžnější kontakty. A nové už se jí nepodařilo navázat. Vlastně se ani nesnažila. Její život jaksi postrádal smysl. Žila ze dne na den a někdy ani nevěděla, kolikátého je. Ale tady v nemocnici se aspoň dobře a dosyta nají.

Marta tato upřímná zpověď zasáhla. A o to intenzivněji si uvědomovala, jak jsou její drobné starosti někdy tak malicherné. Přemýšlela, jak by mohla Marii pomoci. Ale jejich podvečerní povídání bylo přerušeno příchodem nové pacientky na poslední volné lůžko u okna. Byla to mladá žena s bujnou černou kšticí, kterou sem přemístili z pooperačního oddělení. Prý mimoděložní těhotenství. Sestru hned rezolutně požádala, aby zavřela okno, aby na ni netáhlo. A aby jí donesla její mobil. Zbytek večera strávila beze slova zahloubána do mobilu. O spolupacientky nezavadila ani pohledem.

Nová obyvatelka pokoje Martě ani Marii mírně řečeno nesedla. Komandovala sestry kvůli každé maličkosti, telefonovala téměř nepřetržitě, všechno jídlo kritizovala a hlavně nesnášela pootevřené okno. Další obyvatelky pokoje sice vzala formálně na vědomí, ale komunikovala s nimi jen v nejnutnějším případě. Naštěstí často odcházela z pokoje, a když se vrátila, bylo znát, že byla ukojit svou kuřáckou vášeň. V jedné z takových pauz probraly i její těhotenství. Marii udivovalo, jak se o tom do telefonu vyjadřovala. Jako o nějaké drobné nepříjemnosti či bradavici na svém těle, kterou si nechala vyříznout. Žádný náznak smutku či aspoň hormonálního pohnutí. To Marie všechny své potraty oplakala.

Následující den odpoledne se u Marty zastavila Lenka, byla ráda, že je Marta už na nohou a vypadá dobře. Jen jizva na břiše ji svěděla, ale to se dalo vydržet. V podvečer za ní přišel na chvíli i Petr, ale po chvíli byl celý nesvůj z nemocničního prostředí. Marta to cítila a radši ho diplomaticky brzy poslala pryč. Doufala, že by mohla jít v dohledné době domů.

Večer strávila Marta na nemocničním pokoji jen s Marií. Třetí obyvatelka jejich pokoje zase někam na dlouhou dobu zmizela, ale jim to nevadilo. Marie Martě vyprávěla, jak se vlastně dostala do nemocnice. Bývalo jí občas slabo, ale nenapadlo ji, že to může být něco vážnějšího. Během těch let, co pečovala o svého muže, byla ona vždycky ta zdravá a silná, co to musí vydržet. Zvykla si žádnou nemoc si nepřipouštět. A k doktorům jednoduše nechodila. Z nějaké té chřipky či nachlazení se vždycky nějak vylízala sama. A to přetrvalo, i když zůstala bez manžela. A pak jednoho dne zkolabovala ve výtahu a probudila se až v nemocnici. Tam se dozvěděla, že pohotovost zavolala její sousedka. V nemocnici jí udělali řadu vyšetření, nakonec skončila tady na gynekologii. Vzali jí dělohu, vaječníky. A teď čeká na výsledky z histologie, protože jí odebrali i spoustu podezřelých uzlin.

Následující den dopoledne propustili jejich mladou spolupacientku domů. Sbalila si svých pět švestek a při odchodu neřekla ani slovo. Marii přeložili na onkologii, její nález byl bohužel pozitivní a čekala ji další léčba. Když se loučila s Martou, přála jí, aby dopadla lépe než ona. Držela se, ale Marta tušila slzy v jejích očích. Pak v pokoji osaměla. Dívala se oknem na nebe a přemýšlela o spravedlnosti. Co to je spravedlnost a je vůbec nějaká? Nenašla žádnou uspokojivou odpověď. Ještě že se za ní v nemocnici zastavil Libor. Nadšeně jí vyprávěl o svém novém bydlení, i když to byla jen pronajatá garsonka. O všem, co už se mu tam podařilo zařídit, i o tom, co má ještě v plánu. Vyprávěl i o své docela různorodé práci, která byla sice náročná na čas, ale bavila ho. A Marta ho svými dotazy k dalšímu vyprávění i povzbuzovala. Zajímalo ji to a Liborova přítomnost jí pomohla srovnat se s pomalu plynoucím nemocničním časem.

Z nemocnice Martu propustili až v pátek odpoledne. Výsledky histologie byly v pořádku, jizva se jí dobře hojila. Přes víkend má odpočívat a v úterý má přijít na ambulanci na odstranění stehů. Když vyšla ze dveří gynekologického pavilonu, zhluboka si oddechla. I Petr, který tentokrát přijel až do areálu nemocnice, to zaregistroval. Jeho výraz svědčil o tom, že i jemu se ulevilo. Objal ji a dal jí nádhernou kytici aster ze zahrady. 

sobota 5. září 2020

Marta - víkendová snídaně


Společná snídaně s mladými a ještě k tomu na zahradě, to už Marta dlouho nezažila! Dala si záležet, probrala lednici, posbírala poslední borůvky a ostružiny a upekla hromadu nádherně vonících palačinek. A jak tak pobíhala z kuchyně na zahradu a zpět, šramotila s nádobím a vyluzovala omamné vůně v kuchyni, postupně se probouzeli její strávníci. Nejdřív malá Sofie, ta přišla za babičkou v pyžamu rovnou na zahradu a pomáhala jí sbírat borůvky (většinou rovnou do své pusinky). V kuchyni při přípravě těsta na palačinky ji zastihla Lenka. Rozpačitě zívala a sháněla se po kávě. Zatím netušila, že oba mladí muži nocovali na verandě.

Marta ji poslala prostřít velký stůl ven a potutelně se přitom usmívala. Lenka se za chvíli přiřítila zpátky.
"Proč jsi mi neřekla, že kluci spí na verandě, málem jsem Libora zašlápla." řekla polohlasem a vypadalo to, že je opravdu překvapená.
"Myslela jsem, že to víš. Že jste přišli v noci společně." odpověděla Marta, která byla proti Lence ve výhodě, protože nebyla tak zoufale rozespalá.
"To jsme přišli společně. Kluci trvali na tom, že mě musí doprovodit až sem, aby měli jistotu, že jsem dorazila v pořádku. A docela si to užili, pečovali o mě svědomitě celou cestu od rybníka až ke dveřím chaty. A pak se rozloučili, nasedli na kolo a odjeli." řekla bez zaváhání.
"Tak si to asi rozmysleli. Noc byla krásně teplá a ty spacáky, co se povalovaly na lavici, je k tomu úplně vybízely." odhadla Marta situaci. Z Lenčina hlasu však cítila, že jí přítomnost kluků nějak vadí. Zatím netušila, proč. Při obracení palačinek Lence aspoň stručně vylíčila, jak byli s Petrem pozorovat Perseidy. A od toho večera zůstaly ty spacáky a karimatky pohozené na verandě.

Postupně se u stolu na zahradě sešli všichni. Pozvání na snídani neodolal ani Liborův kamarád Martin, i když se nejdřív naoko zdráhal. Poslední se u snídaně objevil Petr, na rozdíl od zarostlých mladých mužů pečlivě oholený a viditelně v dobré náladě.
"Jak ty to Marti děláš, že se nám ta rodina tak pěkně rozrůstá?" zhodnotil s úsměvem obsazení u stolu. A usadil se vedle Sofinky upatlané od borůvek.
"Klukům se v noci už nechtělo domů, a tak spali tady na verandě. Ostatně jsem se dozvěděla, že i ty s Martou jsi strávil romantickou noc pod hvězdami." snažila se Lenka přehodit míč konverzace jinam.
"I když se ti to nezdá, i naše generace uvítá občas nějakou tu romantiku." nedal se Petr. Tohle mezigenerační pošťuchování provozoval rád.
Zmínka o pozorování hvězd zaujala Libora s Martinem. Litovali, že tuhle příležitost propásli. A tak si nechali aspoň ukázat fotografie, které Petr při té příležitosti pořídil. Prostě pohodová víkendová snídaně jak se patří. Všem chutnalo, hora palačinek zmizela a vyprázdnily se i misky s jogurtem a ovocem. Marta si během snídaně všimla, že Martin po celou dobu má oči jen pro Lenku. Ale ta se jeho pohledům úmyslně vyhýbala, odpovídala mu jen jednoslabičně a snažila se dostat od něj co nejdál. Nakonec odešla dobrovolně mýt nádobí do kuchyně. A Martin zanedlouho poté poděkoval za snídani a odjel.

Když u stolu zůstala pouze Marta s Liborem, zeptala se ho na podivné Lenčino a Martinovo chování.
"Ti dva spolu něco mají?"
"Myslíš Martina a Lenku? To teda nemají. Ale Martin by moc chtěl. Lenka se mu už delší dobu líbí. Chodil kvůli tomu vyzvedávat ze školky i svou neteř Hedviku, aby ji tam mohl potkat. A včera byl úplně paf, když Lenka se mnou přišla na to kino."
"A Lence na něm něco vadí, že se chová tak divně? Vždyť je docela hezký a myslím si, že to je fajn chlap." vyzvídala Marta. Schválně použila slovo chlap, protože chtěla zdůraznit, jak moc se změnil od doby, kdy s Liborem chodil na gympl a do orienťáku.
"Nevím, já se v ženských nevyznám. Ale Martinovi fandím, on je fakt dobrej. Lenka se mu líbí a ani mu nevadí, že má Sofii. Martin to s malými dětmi umí, často mívá na starost svou neteř Hedviku."
"A co ty? Jak se ti daří v nové práci?" využila Marta příležitost, kdy si může se synem v klidu popovídat.
"Je to fajn. Už jsem dostal smlouvu na dobu neurčitou. A tahle práce mě fakt baví, i když jsem to až tak nečekal." odpověděl Libor viditelně spokojeně, protože se řeč stočila konečně jinam.
"A mám pro tebe novinku, mami. Pronajal jsem si garsonku na sídlišti a za týden se tam stěhuju. Peníze dostávám slušné, tak je na čase, abych se osamostatnil. Už ti nechci viset na krku. Byl jsem rád, že jsem mohl bydlet doma, když mi bylo nejhůř. Fakt moc dík. Jsi ta nejlepší máma. Ale už se o sebe budu starat sám. Jsem už taky velkej chlap."

Před polednem se rozloučila i Lenka se Sofií a Libor. Marta zůstala na verandě sama s Petrem. Posunula se na lavici k němu a lehce se o něj opřela.
"Budeme si povídat, viď?" řekl Petr. Natolik už Martu znal, že to vytušil. Marta přikývla.
"Tak co se zase děje?" chtěl ji Petr postrčit. Otálení neměl rád.
"Můj byt bude za dva týdny volný, Libor si pronajal garsonku a chce bydlet sám."
"No, konečně se vzpamatoval, máš z něj radost, ne?"
"To opravdu mám. Ale přemýšlím i o nás. Léto pomalu končí..." řekla Marta a lehce vzdychla.
"Ale bylo to krásné léto, užili jsme si ho, ne?"
"Za mě asi to nejkrásnější. Sice trochu víc aktivní, než bych si naordinovala sama, ale nikdy jsem tak pohodové léto nezažila."
"Tak, kde je problém?"
"Na podzim a v zimě tu zas tak krásně nebude. Musí se topit v kamnech, cesty budou věčně rozbahněné. A kdyby napadlo víc sněhu, budeme si ty dva kilometry k silnici prohazovat sami. A taky jdu na tu operaci."
"Takže mi nenápadně naznačuješ, že se budeme zase stěhovat." došlo to konečně i Petrovi.
"Přesně tak, jen je tu otázka, zda k tobě či ke mně." vyslovila Marta to, co považovala za kritické.
Probrali opravdu důkladně všechna pro a proti. Petr by radši bydlel ve svém domku, protože tam měl vybavenou dílnu a garáž se svým veteránem. A také fotografický atelier. Ale chápal, že Marta nechce bydlet pohromadě s Lenkou a chce se vrátit do svého bytu. Zvlášt po operaci se doma bude cítit lépe a bude tam mít svůj komfort. A on může být ve své garáži nebo v atelieru, kdykoliv bude chtít. Je to jen deset minut cesty autem přes město.
Marta byla spokojená. Měla dobrý pocit, že se věci začínají vracet do svých kolejí. V pondělí se objedná na tu operaci, aby ji měla co nejdříve za sebou. A začne připravovat stěhování domů. Zpátky do svého bytu se těšila. Přitulila se k Petrovi. Snad i on to chápe stejně. Petr ji trochu nepřítomně hladil po vlasech. Netušila, že přemýšlí o tom, jak ji požádat o ruku.

Marta - když padají hvězdy



Marta o své diagnóze zatím nikomu neřekla. Čekala, až si bude moci promluvit s Petrovou dcerou Lenkou. Ta jí sice rozhovor přislíbila, ale protože to Marta nechtěla řešit po telefonu, odložilo se to, až se Lenka se Sofií vrátí z dovolené. Marta se snažila, aby ji myšlenky na tento problém neovládaly. Rozum jí říkal, že je to problém, který se dá určitě dobře zvládnout. Vždyť v dnešní době dělohu odstraňují mnoha ženám, a ty žijí dál svým normálním životem. A vlastního zákroku se také obávat nemusí, protože probíhá pod narkózou. Přesto se k problému často ve své mysli vracela. Objevovaly se otázky, na které si neuměla odpovědět, a hlavně nejrůznější pochybnosti. Rozum jí zakazoval hledat informace na internetu, věděla, že jsou často zavádějící a někdy i nedůvěryhodné. Ale přesto k tomu párkrát sklouzla. A výsledkem byly jen další nejasnosti, zmatky a pochybování. Ve chvílích, kdy měl rozum navrch, si ordinovala nějakou fyzickou aktivitu. Při práci či pohybu se přestávala rýpat ve svých pochmurných myšlenkách.

Při jedné z takových "naordinovaných" aktivit na zahradě za ní přišel Petr.
"Martí, proč to tady v tomhle vedru ryješ? Já bych to udělal, ale ještě přece není podzim..." udivila ho její neobvyklá a usilovná činnost.
Marta nikdy nešla pro odpověď daleko. "Trénuju fyzičku, vždyť mi to pořád nadhazuješ." lhala a snažila se, aby to vypadalo věrohodně.
"Když myslíš, ale zas tak špatně na tom se svou fyzičkou nejsi. Po tom našem společném létě v pohybu." přistoupil nevědomky na její hru.
"Něco potřebuješ?" snažila se Marta odvrátit pozornost někam jinam.
"Mám pro tebe takový návrh." napínal trochu Petr.
"Tak ven s ním, neprotahuj to."
"Co bys řekla na noc pod hvězdami?" vypadlo z Petra (až se toho trochu sám polekal).
A pak jí vysvětlil, že by vlastně chtěl fotit Perseidy, protože právě dnes v noci by pro to měly být ideální podmínky. V první chvíli si Marta myslela, že mu řekne rozhodné ne. Někam se štrachat v noci na kopec, aby asistovala při focení. To je lepší se dobře vyspat. Ale pak si představila, jak se bude sama převalovat se svými nepříjemnými myšlenkami v posteli. A lehká lenivá nechuť se plynule proměnila ve zvědavost. Vlastně ještě nikdy žádnou hvězdu padat neviděla, a to je v jejím věku dost velký nedostatek. A tak rychle přikývla.

Marta už si zvykla na to, že při přípravě takovýchto akcí Petr přebíral velení. Vlastně to bylo pro ni jednodušší, nemusela nic vymýšlet a udělala jen to, o co ji požádal. A tak připravila jen pár sendvičů, kávu do termosky, karimatky a spacáky. A chvíli před setměním vyrazili na místo. Naštěstí to neměli daleko. Vystoupali jen na nejbližší kopec či spíše kopeček, na kterém stojí hvězdárna a planetárium. Už to samo o sobě je zárukou, že to bude vhodné místo k pozorování. Marta byla překvapená tím, kolik viděla na louce kolem hvězdárny lidí. Postávali v hloučcích, leželi či seděli na zemi a pozorovali stmívající se oblohu. Když si Petr našel vhodné místo pro svůj stativ a pečlivě ho stabilizoval, utábořili se nedaleko od něj. Než se pořádně setmělo, stačili sníst připravené sendviče. Pak se Marta pohodlně natáhla na karimatku, dala si spacák pod hlavu a hleděla na oblohu a čekala, kdy bude padat nějaká ta hvězda. Byla příjemně teplá noc, hvězd svítila na sametově modré obloze spousta. Jen se žádné jaksi nechtělo padat.

Petr stále a netrpělivé odbíhal ke svému fotoaparátu a horlivě rokoval s jinými fotografy. Marta už věděla, že nemá smysl ho rušit. Vlastně neměla ani žádný důvod. Jen drobnou ale naléhavou potřebu, aby ten krásný a nezvyklý pocit pohody pod noční oblohou sdílel s ní. Někdy před půlnocí se dočkala. Petr se konečně a definitivně uhnízdil na své karimatce a začal jí vyprávět o tom, co je vidět na obloze. O tom, že Perseidy jsou vlastně meteorické částice uvolněné ze Swift-Tuttleovy, které vstupují do atmosféry dost velkou rychlostí, začínají zářit ve výšce asi 120 km nad Zemí a zhasínají o několik desítek kilometrů níž. Marta žasla, kolik toho o hvězdách a o vesmíru ví.
"Na tohle jsi určitě v mládí balil holky, viď?" řekla bezprostředně to, co jí právě napadlo.
Byla zvyklá, že Petr rovnou na její smeče reagoval. Ale teď mlčel. Až po chvíli odpověděl: "Vlastně ses trefila. Ale sbalil jsem na to jen jednu. Moji ženu. A od té doby, co tu není, tak jsem teď poprvé dostal chuť se jít podívat na hvězdy."

Davy pozorovatelů na louce pomalu řídly, nakonec tu Marta s Petrem zůstali skoro sami. Tulili se k sobě teď už ve spacáku a společně čekali na další a další padající hvězdy. Petr v posledních týdnech mlčky respektoval Martinu nechuť k větším intimnostem, dnes ale jakoby to přestávalo platit. Vnímal, že je Marta vzrušená stále víc a víc. Že by sex pod noční oblohou? Nakonec se rychle a mlčky sbalili, nasadili čelovky a skoro běželi z kopce dolů. Svým touhám daly průchod až v bezpečné náruči domova. A ráno se jim samozřejmě podařilo zaspat. Vypadali dost provinile, když se v práci objevili společně až někdy před obědem. Naštěstí to nikdo nekomentoval, všechno běželo i bez nich jako každý normální pracovní den.

Lenka se Sofií se vrátily v pátek z dovolené a v podvečer se zastavili na chatě. Sofinka nejdřív musela nadšeně vylíčit babičce a dědovi, co všechno viděla a zažila. A pak měla Marta konečně příležitost si promluvit s Lenkou o své diagnóze. Byla trochu překvapená, jak k tomu Lenka na rozdíl od ní zcela pragmaticky přistoupila. Podrobně jí zodpověděla všechny otázky, přiznala i možné drobné komplikace, ale operaci jí rozhodně doporučila. I s tím, že není vhodné ji příliš odkládat. Už z preventivních důvodů. Zároveň jí poradila, kde by se měla na operaci objednat. A připomněla, že by se s tím měla svěřit i Petrovi. Martě se dost ulevilo, protože Lenka jí zodpověděla téměř všechno dost odborně a přesvědčivě.

V podvečer se stavil na chatě i Libor, tajně doufal, že by mohl dostat nějakou dobrou večeři. Se svým kamarádem Martinem měli večer namířeno do provizorně zřízeného letního kina u jednoho z blízkých rybníků. Dnes tam promítají film Vlastníci, to si nechtěli nechat ujít. Když to slyšela Lenka, hned se taky nadchla pro kino. A Marta zafungovala jako vzorná babička a maminka. Slíbila, že se večer postará o Sofii, a požádala Petra, který se už vrátil z lesa, ať rozžhaví gril. Masa měla naloženého dost pro všechny. A docela radostně připravila pořádnou hostinu. Sofince nejvíc chutnala do křupava ugrilovaná kolečka mladých cuket, Libor si pochutnával na kořeněných kuřecích křidýlkách s exotickým dipem. Petr s Lenkou dávali viditelně přednost kuřecímu satay s arašídovou omáčkou a křupavým lehce opečeným bagetkám opečeným na grilu s několika kapkami olivového oleje. Marta s Martinem, který se tu před kinem zastavil pro Libora, si nejvíc pochutnávali na proužcích středně propečeného stejku s listovým salátem.

Když mládež odešla do kina (Marta si stačila všimnout, jak Martin po celou dobu sledoval Lenku a snažil se jí být co nejblíž), a když usnula i Sofie, dala se Marta s Petrem do úklidu nádobí. A přitom přemýšlela, jak Petrovi o té operaci řekne. Už byli skoro hotoví, když se jí Petr zeptal, co to vlastně tak nutně potřebovala probrat s Lenkou. Radši mu to hned a dost podrobně vyklopila, aby to měla za sebou. Ještě, že se u toho její ruce mohly zabývat nádobím. Stejně si všimla té starostlivé vrásky, která se udělala Petrovi na čele vždycky, když nastal nějaký problém.
"Neboj se, uvidíš, že my to zvládnem." řekl a objal ji. Byla ráda, že řekl my. Cítila v tom tu sílu, kterou budou potřebovat.

Tuhle noc Marta konečně dobře a dlouho spala. Neslyšela ani Lenku, jak se vrátila z kina a lehla si na sedačku k Sofii. Když vyšla na verandu, aby se protáhla na čerstvém vzduchu, čekalo ji další překvapení. Na karimatce a zavrtaný ve spacáku spal na podlaze Libor i jeho kamarád Martin. Důkladně se nadechla a šla připravit pořádnou snídani. Ještě, že je dnes sobota, můžou si ten luxus společné skoro rodinné snídaně dovolit.

Marta - horké léto



V předcházejícím příběhu se Marta s Petrem vrátili z dovolené v Tatrách. A na Martu čekal v její pracovní poště hodně pikantní mail s mnoha lechtivými a nechutnými fotografiemi. Stačilo jí to, co zahlédla na první pohled. Bohužel hlavní postavou na fotkách byl její přítel Petr. Šokovalo ji to. Zavřela poštu a rozbrečela se.

Seděla u pracovního stolu, po tváři jí stékaly slzy a popotahovala, protože se jí chtělo smrkat. Jako malá utrápená holka. A bylo jí dost jedno, že by ji v tomto stavu mohl někdo za zaměstnanců firmy navštívit v kanceláři s tím, že potřebuje něco řešit. To se naštěstí nestalo. Až když se trochu zklidnila, zazvonil jí mobil. Byl to Petr, volal z garáží firmy a chtěl s ní probrat poruchu jejich nejvýkonnějšího čistícího stroje. Snažila se zklidnit a moc nemluvit, ale Petr si všiml jejího rozechvělého hlasu a vytušil, že se něco děje. Rozhodl se, že se za ní zastaví v kaceláři, i když původně mířil do údržby.

I Marta tušila, že Petr přijde. Rychle si znovu opláchla obličej a otevřela dokořán okno, aby se pořádně nadechla. Proč se tohle děje právě jí? Co komu udělala? To nemůže být aspoň chvíli v životě šťastná? Rozhodla se, že Petrovi mail ukáže, a když přišel, udělala to. Zíral chvíli na fotografie v mailu a pak se rozesmál. Marta to nechápala. Skoro se na něj zlobila. Jak se tomu může smát?
"Tak kvůli těmhle fotkám tu roníš slzy?" zeptal se a podíval se znovu na ni.
Marta rozpačitě přikývla. Netušila, co je špatně.
"A podívala ses na ty fotky pořádně?" zeptal se Petr zkoumavě. Jeho dotaz zůstal bez odpovědi, a tak pokračoval. "Jsou to dost nepovedené fotomontáže mé hlavy na cizí tělo, nebo možná i na více různých těl. Pojď se podívat! " řekl vesele a lákal Martu k počítači. Skutečně. Po zvětšení fotografie bylo dobře vidět, jak jsou fotky neuměle upravované. Martě spadl kámen ze srdce, oddechla si. Proč ji to nenapadlo hned?
"A kdyby ses podívala na detaily, musela by sis všimnout, že tohle tetování na noze já nemám. A taky tohle nejsou mé ruce. Ty na fotce jsou velké a úplně jiné než ty moje. A další části těla radši probereme jindy a jinde." zkusil Petr dokonce zažertovat.
"Stejně to není k smíchu. Kdo a proč si dá takovou práci, aby mi tohle poslal? " odporovala Marta.
"To je docela průhledné, musela to být Linda. Když jsem naposledy odmítl její nabídku, byla dost vzteklá. Ona nesnáší neúspěch. A když se jí nedaří, tak prostě kope kolem sebe. Tu fotomontáž mohla udělat i sama, trochu to s fotkami umí, ale není trpělivá, takže její dílo není precizní." vysvětloval Martě Petr.
"Ale proč to poslala mně? Ona o nás ví?" nechápala Marta její pohnutky.
"Prostě to ber jako zoufalou snahu mě jakkoliv v tvých očích očernit. I jen jako zaměstnance. Co kdybys mě náhodou na základě takového mailu propustila? Pak by přispěchala jako na koni."
Martě se ulevilo a trochu se i usmála.
"Ale připrav se, že to může pokračovat. Je to jen znamení, že Linda svou snahu ještě nevzdává. Tuhle mailovou adresu ti zablokuju, z ní ti už maily chodit nebudou. Ale Linda může použít jakoukoliv jinou adresu. Buď ve střehu a dávej pozor na cokoliv, co se vymkne normálu. A to nejen v mailech, ale všude."

Martě se sice ulevilo, ale jakýsi příznak pachuti stále pociťovala. Umínila si, že se při nejbližší příležitosti znovu zkusí zeptat Petra na vztahy v jeho předcházejícím zaměstnání, aby to pochopila. Ale když se k večeru sešli doma, měla myšlenky úplně jinde. Zavolala jí dcera, že o víkendu nedorazí, protože jednoho člena rodiny za druhým kosí jakási střevní chřipka. Startuje průjmem a vysokou horečkou a trvá několik dní. Toník to už má za sebou a teď jí pomáhá s Emou a s Aničkou. A Lada jí také popřála rovnou k narozeninám, které bude mít pozítří.

Petr pozval Martu na její narozeniny na večeři do restaurace. Do té, kde jí poprvé došlo, že Petr může být v jejím životě něco víc, než jen její zaměstnanec. Třeba to tehdy cítil stejně, když si teď na tohle místo vzpomněl, pomyslela si. Potřebovala sama sebe ujistit, že jsou věci v pořádku. Dostala od něj kytici krásných rudých růží, i večeře v příjemném prostředí byla fantastická. Když se večer vrátili domů lehce opojeni bílým vínem, zbýval už jen krůček k pěknému partnerskému sexu. Místo toho však usnuli pozdě v noci, hodně rozmrzelí a každý na své straně postele. Marta jindy v sexuálních hrátkách tak vynalézavá a aktivní, byla sama překvapená svou nechutí k jakýmkoliv intimnostem. Snažila se vymluvit na únavu a alkohol, ale ve skutečnosti jí před očima tančily nechutné fotky z pondělního mailu.

V sobotu odpoledne se na chatě stavil Libor, Martin brácha, i Lenka se Sofií, aby Martě popřáli k narozeninám. To už byla domluvená rodinná oslava, na které ale chyběla Martina dcera Lada s rodinou. Byl krásný, teplý letní den, který strávili hlavně koupáním v nejbližším písníku. Sofie se statečně pod dohledem dědečka učila plavat, brácha si po každém plaveckém výkonu dal jedno pivo, a Marta si zaplavala s Lenkou dvakrát na ostrůvek a zpátky. Grilovali až v podvečer, když se vrátili od vody. A všem náramně chutnalo jak maso, tak grilovaná zelenina s Martinými speciálními dresinky. Když už Martin bratr unaveně pospával, překvapil Libor. Marta si už přes den všimla, že není tak zasmušilý, ale neměla příležitost ani čas si s ním popovídat. Konečně se mu podařilo sehnat pořádnou práci. Jeho kamarád Martin, se kterým se znal z dětství z oddílu orientačního běhu, mu nabídl u nich v softwarové firmě místo konzultanta. Prošel úspěšně výběrovým řízením a už tam pracuje druhý měsíc. Samozřejmě se toho musí ještě hodně naučit, je to něco docela jiného než studoval. Ale zatím mu to jde a práce ho baví. A pokud tam vydrží, tak by si chtěl najít nějaké vlastní bydlení. Vlastně už ho shánět začal, protože je mu jasné, že Marta s Petrem nemůžou být přes zimu na chatě. A on by tady přes zimu také na chatě být nechtěl. A vůbec se cítí trapně, že zabírá celý byt. Jen jednu věc Libor zatím před maminkou utajil, svou novou dívku Markétu. Poznal ji při hledání nového bydlení, když mu ukazovala volné byty.

Do rozhovoru přispěla i Lenka, naštěstí i ona s pozitivní zprávou. Žuka prý poslala k vodě, protože ho v práci nachytala s jednou mladou sestřičkou. S úsměvem to zhodnotila tak, že to jednou přijít muselo, protože už ji stejně nebavil. Stejně se k ní chodil hlavně nadlábnout, a pak se jen poflakoval po domě s rukama za zády. Nepomohl opravdu s ničím. Konečně. Marta s Petrem si mohli oddechnout, slušně řečeno Jonase opravdu nemuseli. Bude to úleva, když se už nebude potulovat po domě. A Lenka by si zasloužila najít někoho lepšího. Libor, i když nedal nic najevo, Lenčinu informaci pečlivě zaznamenal. Hned zítra zavolá svému kolegovi Martinovi, že je Lenka zase volná. Věděl, že se Martinovi Lenka líbí a vyhledává setkání s ní při jakékoliv příležitosti. Teď určitě bude u ní mít větší šanci než dřív.

Marta si oddechla, když pozdě večer všichni odjeli. Byla ráda, že má náročný den za sebou. Předpokládala, že padne únavou do postele jako vždycky, ale do půlnoci zbývala půlhodinka a ona stále nespala. Převalovala se v posteli z boku na bok. Hledala přijatelnou polohu, ale nenacházela. Vnímala pravidelný dech Petra, který ležel vedle ní a klidně spal. Ještě, že mu její vyhýbání se sexu zatím nevadí. Nebo to aspoň tak vypadá. Ale vadí to jí, je to něco, co ještě u sebe nezažila. Je možné, že ji mohlo takhle rozhodit pár nechutných fotografií? Neviděla přece něco takového poprvé! Nebo se stydí, že na chvíli uvěřila, že by to mohl být Petr? Nebo je za tím ještě něco jiného? Zacyklila se spousta otázek, na které neznala odpovědi. Ale půlnoční odbíjení hodin naštěstí už neslyšela. Únava ji konečně přemohla.

Jak odhadoval Petr, nechutné maily skutečně pokračovaly. Přesněji řečeno přišly ještě další tři, každý z jiné mailové adresy. Všechny si byly podobné jako vejce vejci. Marta se chovala podle Petrových pokynů, zablokovala mailovou adresu odesílatele a vlastní mail smazala. Poslední z těch nechutných mailů už ji ani nerozhodil. Doufala, že je to jen hra na to, kdo déle vydrží.

Když se objednávala na preventivní prohlídku na gynekologii, někde na vedlejší myšlenkové koleji se objevil nápad, že by se mohla zeptat i na svůj aktuální problém. Třeba se jí někam zatoulaly hormony. Ale nedovedla odhadnout, zda k tomu bude mít odvahu. Kontrola však dopadla trochu jinak, než předpokládala. Místo toho aby jí lékař potvrdil, že je vše v pořádku, doporučil jí odstranění dělohy kvůli myomům. Prý čím dřív, tím lépe. Tak ji to šokovalo, že se nezmohla skoro na slovo. Sotva stačila vnímat, co jí gynekolog vysvětloval. Prý banální laparoskopický zákrok. U žen v jejím věku dost častý. Minimální komplikace. Je žena bez dělohy ještě vůbec žena? To bylo první, co ji napadlo. Nedokázala říct ani ano, ani ne, vzala si čas na rozmyšlenou.

Z ordinace odešla pořádně rozhozená. Nebylo by dobré teď hned sednout do auta a řídit. Radši se posadila na lavičku v blízkém parku. V duchu si rekapitulovala, co se dozvěděla. Teprve teď ji napadalo mnoho věcí, na které se měla zeptat. Mnoho pochybností, které ani nedokázala vyslovit. Jasně, něco si zkusí najít na internetu. Ale věděla, že tam musí být velmi opatrná a používat jen ověřené zdroje, jinak by se mohla vyděsit spoustou hororových případů uváděných v diskusích. Určitě by to potřebovala probrat s někým blízkým. Jako první ji napadla dcera. Proč bydlí tak daleko? A zrovna teď by nebylo dobré ji zatěžovat další starostí. Marta žádné kamarádky bohužel nemá. Zbývá tedy Petrova dcera Lenka. Jako lékařka by jí mohla určitě říct nejvíc. Ale Petrovi to zatím říkat nebude, ostatně nedovedla si představit, jak by mu to řekla. Na špatné zprávy je času dost.

Marta - nad Tatrou sa blýská



V předcházejícím příběhu se objevila nová osoba - Linda, bývalá Petrova kolegyně z práce. Setkání vypadalo jako náhodné, ale Petr dobře tušil, že bude mít pokračování. Linda se ozvala po několika dnech znovu a chtěla se sejít. Ideálně v Praze, ale to Petr odmítl. Přistoupila tedy na to, že přijede za ním. A jako důvod uvedla, že má pro něj zajímavou nabídku, kterou nechce projednávat po telefonu. Petr dost neochotně souhlasil. Nabourávalo mu to jeho klid a rozhodnutí, že se svou pracovní minulostí nechce už nikdy zabývat. O schůzce tentokrát řekl předem i Martě. Pro jistotu.

Marta si krátila čekání na Petra zaléváním zahrady a občasnou kontrolou trouby, kde se pekla kuřecí stehna se zeleninou. V hlavě se jí převalovalo těch pár informací, které se postupně dozvěděla o Petrově předcházející práci. Z nich se ale nedalo usuzovat na něco zvláštního. Sám Petr jí hned na začátku naznačil, že by se o detailech odchodu ze svého posledního zaměstnání radši nebavil. Ale časem mu nějaká ta informace vyklouzla, a tak Marta tušila, že z bývalé firmy odešel za dost dramatických a nepříjemných okolností. Proto je dost zvláštní, že se ho někdo snaží po čase znovu kontaktovat.

Petr se ze schůzky s Lindou vrátil dokonce dřív, než se dopeklo maso v troubě. Jako by ho přitahovala domů ta nádherná kořeněná vůně. Vypadal, že je v pohodě, a hned se hrnul ke stolu. Na jídlo ale museli ještě pár minut počkat, a tak se Marta dozvěděla ještě před večeří, jak celá schůzka proběhla. Linda Petrovi nabídla významnou pozici v jedné zahraniční firmě nedaleko Prahy. Nabídka to byla docela lukrativní, samozřejmě za pražské peníze. Ale musel by se rozhodnout co nejdříve. A navíc v jakémsi podtónu nabídky vytušil, že tahle nabídka nemá jen kladné stránky, ale že by to bylo něco za něco. Nestálo mu za to, aby se snažil dozvědět víc. Linda ho přesvědčovala dost urputně, bylo vidět, že se dobře připravovala. Střídavě byla milá a úlisná, pragmatická i prohnaná. Petr její nabídku odmítl prakticky hned s tím, že se do Prahy už vracet nechce. A trval si na svém, i když mu Linda servírovala další a další výhody. Rozešli se téměř ve zlém. Linda supěla, že si ji Petr ani pořádně nevyslechl, a to se do téhle díry vláčela až z Prahy. A Petra dodatečně mrzelo, že ke schůzce vůbec svolil. Snad jí dost jasně řekl, že už se s ní nikdy sejít nechce. A mluvit už o tom také nechce.

S chutí se oba pustili do voňavých kuřecích stehen s nádherně křupavou kůrčičkou. A letní podvečer si osvěžili lahvinkou dobrého bílého vína. Jakoby z nich spadlo neviditelné napětí. A při skleničce přišel Petr s nápadem, který Martu hodně překvapil. Mohli by společně vyrazit na dovolenou do Vysokých Tater. Petrův kamarád z vejšky tam má penzion a nedávno se mu ozval, zda by nechtěl přijet. Tedy pokud by Martě nevadilo, že tam jezdíval se svojí ženou. To Martě nevadilo, na existenci jeho ženy v Petrově životě si už zvykla. Spíš si nedovedla sama sebe představit v horském terénu. Šplhat někde po skalách kvůli dobrému výhledu? Nebyla si jistá, zda na to má.
"Tobě se můj nápad asi moc nelíbí, viď? " zeptal se Petr mlčící Marty.
"Pořádně jsi mě překvapil, vlastně spíš zaskočil. Jak tě znám, určitě budeš běhat po horách. Netuším, jestli bych to zvládla. Byla jsem v Tatrách jen jednou, a to jsem byla hodně mladá. A už tehdy jsem toho měla dost. Nějak mě to neoslovilo. Radši bych byla někde u vody." přiznala se Marta.
"Neboj, to zvládneš. Vždyť máš letos za sebou dobrý trénink na kole a jsi v kondici." přemlouval ji Petr. Moc stál o to, aby s ním jela. Chtěl s ní sdílet pěkné zážitky a tohle byl právě jeden z nich. Nakonec ji strhl svým přesvědčováním. Když viděla ty jeho nadšené jiskřičky v jeho očích, váhavě svolila. Dovolená u moře se letos stejně nekoná, tak to zkusí třeba na horách. Buď to zvládne, nebo příště pojede Petr sám.

Petr vzal do svých rukou pečlivou přípravu na dovolenou. Když zjistil, že Marta má jen minimum z potřebného vybavení, rozhodl se, že s ní vyrazí do obchodu. A to už bylo co říct, protože jako většina mužů se obchodům s oblečením vyhýbal. Kam zajít zase věděla Marta a poradit si s výběrem vhodného oblečení nechala v tomto případě ráda. Sportovní oblečení nebylo její hobby, moderní vychytávky neznala. Nakonec byla nadmíru spokojená, hlavně s botami. Nádherně jí padly na nohu a byly tak lehoučké! Snad jí pomohou ty hory zvládnout.

Cesta na Slovensko byla rychlá a uběhla v pohodě. Za volantem se dokonce vystřídali, protože Petr si chtěl dát po obědě pivo. To ho na nějakou dobu trochu ukolébalo, ale když odbočovali z Popradu na Starou Lesnou, docela se probral a začal nadšeně komentovat okolí. A hlavně Martu navigoval, kam přesně má zajet. Byli na místě. Petr představil Martě Juraje, svého kamaráda z univerzity. Juraj, vždycky tak sebejistý, byl teď trochu zmatený. Nečekal, že Petr přijede s někým jiným. Petr mu jaksi zapomněl sdělit, že jeho žena před časem zemřela. A při představování toho ani neřekl moc o Martě. Prostě nějaká Marta, která přijela s ním. To Martu trochu mrzelo, ale nevěděla, co s tím. Vlastně má opravdu status nějaké ženy, která přijela jako jeho doprovod.

Dostali krásné apartmá v podkroví s balkonem a nádherným výhledem na hory. Všechno v něm vonělo dřevem a novotou.
"Juraj to tady dal krásně do pořádku, všechno je čerstvě zrekonstruované. Asi se mu daří dobře." poznamenal Petr.
I Martě se prostředí penzionu líbilo. A co víc, všimla si i velkého zastřešeného bazénu na zahradě. Ten jí lákal mnohem víc, než ty hory.
"Možná na tom má spíš zásluhu jeho syn. Juraj sice nikdy nebyl ženatý, ale syna má. Dozvěděl se o něm, až když bylo synovi deset let. Jeho matka ho sem na týden přivezla, že si musí něco zařídit. Zmizela a už se nikdy neobjevila. Od té doby tady žijí spolu. A jsou si tak podobní, že nebyl potřeba ani test DNA."
"Hezký příběh na úvod." komentovala to Marta a ukládala věci do skříně. Petr ji objal. Netušil, že se cítí nesvá z toho, jak jí Petr představil. Cítila se tu trochu jako vetřelec.
"Juraj nás zve na večeři na přivítanou. Bude se grilovat. Bude tam i jeho syn s manželkou a jejich děti. Zatím si můžeš odpočinout, večeře je až v sedm. Já jdu zaparkovat pořádně auto a pak se na chvíli podívám k místnímu potoku. Ten se třeba nezměnil." řekl Petr, letmo ji políbil a odešel.

Marta si skutečně zdřímla. Usínala s myšlenkou, že při nejhorším to tady nějak musí vydržet. I kdyby to prospala v téhle pohodlné a měkoučké posteli. Probrala se, až když se k ní Petr na posteli přitisknul. Otočila se k němu a ucítila vůni nějakých bylinek.
"Čím to tak voníš?" zašeptala.
"Čerstvou horskou loukou. Ležel jsem na louce plné polních květů, koukal na nebe a poslouchal hučení potoka. Bylo to jako tehdy." odpověděl a pohrával si s jejími vlasy.
"Mám se zeptat, kdy tehdy?"
"Stejně bych ti to řekl, i kdyby ses neptala. Tam na té louce jsem kdysi dávno požádal svou ženu o ruku. Měli jsme ji rádi oba, Juraj i já, ale ona dala přednost mně. A na ten okamžik na rozkvetlé louce pod Tatrami si vzpomněla i v den, kdy zemřela. Bylo to to poslední, co mi řekla. Musel jsem se tam podívat, nezlob se, že jsem tam chtěl jít sám. Teď už to bude jenom naše dovolená."
Marta byla z jeho upřímnosti překvapená a dojatá. Byla ráda, že s ní Petr sdílí kousek svého minulého života. Pohladila ho po vlasech a přitiskla se k němu. A leželi by tak ještě dlouho, kdyby je nevyrušilo netrpělivé klepání na dveře.

Večeře byla v plném proudu. Juraj je seznámil se svým synem a jeho ženou. Martě se mladá, štíhlá žena s rezavými vlasy líbila na první pohled. Vytušila, že to bude ona, kdo to tady nenápadně ale důsledně organizuje a řídí. Zvládá nejen rodinu s malými dětmi, ale i dohlíží i na chod celého penzionu. Grilované maso bylo výborné, na stole byla i grilovaná zelenina, několik dresinků a opékané plátky bagety. A to vše se prokládalo alkoholem. Všichni se dobře bavili, dokonce i děti zapadly dobře do podvečerní pohody u stolu. Když se paní domu omluvila, že půjde uložit děti do postele, Marta se zeptala, zda může použít bazén. Už se jí nechtělo nic jíst, natož pít, tolik zas toho nesnese. V bazénu nikdo nebyl, a tak si bez rozpaků zaplavala nahá. Bylo jí báječně. Třeba bude tahle dovolená fajn, i když to původně nečekala.

Překvapením dne ale ještě nebyl konec. Když se vracela od bazénu, byla už skoro tma. Petr a Juraj seděli v zahradě a stále si povídali. Nechtěla je rušit, mířila rovnou do postele. Ale neplánovaně vyslechla část jejich rozhovoru. Pochopila, že jsou oba pod vlivem.
"Proč sis našel takovou starou babu a ne nějakou mladou kočku?" slyšela nakřáplý Jurajův hlas. "Ještě sis to mohl pěkně užít s nějakou mladou kočkou v posteli."
"Marta není stará baba, je o pár let mladší než my. A v posteli mám co dělat, abych jí stačil." odpovídal znaveným hlasem Petr.
Ach jo, ti chlapi, pomyslela si Marta a tiše za sebou zaklapla dveře penzionu. Už neslyšela, jak Petr varuje věčného sukničkáře Juraje, ať Martu nechá na pokoji.

Chození po horách, kterého se Marta obávalo, šlo nakonec docela hladce. Petr svědomitě, se znalostí hor a s ohledem na Martu, plánoval túru vždy na další den. A dařilo se mu dobře odhadnout, co Marta zvládne. Nakonec byla Marta z tatranské přírody nadšená. A i na její koupání došlo, večer po túře si chodili zaplavat do bazénu. Jednoho večera, když se vraceli setmělou zahradou do penzionu, šlápla Marta na jakýsi viklající se kámen a uklouzla. Petr jí sice zachytil, ale v kotníku ji pořádně zabolelo. Do podkroví nějak s podporou dopajdala a brzy usnula únavou.

Po probuzení jí bylo jasné, že noha není v pořádku. Odhrnula pokrývku a zírala na svou nateklý kotník s velkou fialovou skvrnou. Zkoušela se na nohu postavit, ale padla bolestí zpátky do postele. Dneska rozhodně nepůjde do hor, i snídani by uvítala do postele. Jídlo jí Petr donesl, i ledový obklad na kotník. A přemlouval ji, že bude lepší, když zajedou na pohotovost, aby jí kotník zrentgenovali. Co kdyby to bylo něco vážnějšího? Marta váhala. S tím, že se tuto dovolenou do hor už nepodívá, byla smířená, ale nechtěla o to připravit Petra. Nakonec to rozsekl Juraj, Martu do nemocnice doveze on a Petr může klidně vyrazit na dnešní túru sám. Počasí má být ukázkové, tak ať si hory ještě užije. Petr chvíli váhal, ale když ho přesvědčovala i Marta, tak vyrazil. Martě po dlouhém čekání na pohotovosti potvrdili, že to je opravdu "jen" vymknutý kotník. Ale stejně to bolelo to jako čert.

Zbytek dovolené trávila Marta na zahradě penzionu, a protože bylo ukázkově letní počasí, byla převážně u bazénu nebo v něm. Našla si způsob, jak téměř bezbolestně do bazénu vstoupit, ale s vylézáním jí musel někdo pomoci. Juraj byl vždy při ruce, pomáhal jí rád. Uvědomila si, že se o ni stará mnohem víc, než je potřeba. Ale bylo jí to příjemné. Byla ráda, že tady není celý den sama. To by se ukousala nudou. Zvykla si na jeho úslužnost a nakonec i na jeho neobvykle chraptivý hlas. Krátila si dlouhou chvíli čtením, ale raději poslouchala Jurajovy veselé historky z vejšky. Už proto, že v nich figuroval i Petr. Ale kdykoliv se jí Juraj pokusil nečekaně dotknout, obratně se uhnula. Vědomě si udržovala od něj odstup. Nejen proto, že o ní řekl, že je stará bába.

Poslední den před odjezdem se Petr vrátil z túry trochu dřív než obvykle. A našel Martu s Jurajem vzadu na zahradě u bazénu. Seděli spolu na lavičce a smáli se jak pominutí. Petr je minul beze slova a zamířil do dveří penzionu. Marta s Jurajem ho s údivem sledovali. Smích je přešel. Když za ním zaklaply dveře, Marta se zvedla a šla za ním. Schody do podkroví jí daly zabrat, ale vyšla je bez pomoci. Petr seděl na posteli, měl zuté boty a ponožky a vypadal naštvaně. A byl naštvaný. Na sebe, že tu nechal Martu samotnou s Jurajem. Že ji neupozornil na to, jaký je Juraj sukničkář. A na Martu, která se po dvou dnech tiskla na lavičce k cizímu chlapovi. Rozhodně odmítal poslouchat jakékoliv vysvětlování. Marta se však nevzdala. Sice to byl jen její monolog, ale vysypala ze sebe všechno, co jí přicházelo na mysl. Že jí Juraj jen pomáhal, když se potřebovala někam dostat, nosil jí led na nohu a občas jí dělal společnost, aby se příliš nenudila. Že se koupala v bazénu v plavkách, aby Juraje neprovokovala. Že jí vyprávěl historky ze školy, kde se o Petrovi dozvěděla i to, co by jinak neměla šanci zjistit. Že si Juraje po celou dobu udržovala v uctivé vzdálenosti, i když jí bylo jasné, že by se o něco pokusil, kdyby mu to dovolila. A že je ráda, že on si mohl užít hory a neseděl tady s ní. A že je mu moc vděčná, že ji k téhle dovolené přemluvil. A že už dlouho nezažila ten zvláštní a povznášející pocit, jako když byli spolu tam nahoře. A že má moc ráda jeho, ale to neznamená, že už nikdy nepromluví s jiným mužem. Mluvila překotně, zrychlený dech a zčervenání v obličeji prozrazovalo emoce. Nechtěla své pocity tutlat, ani se nechtěla hádat. A Petr jí kupodivu začal naslouchat. Po konečné odmlce k ní zvedl oči a natáhl k ní ruku. Ona mu podala svou. Usmiřování bylo dlouhé a sladké.

Ráno přišli na snídani hodně pozdě, už byl prostřený pouze jejich stůl. Pustili se horlivě do jídla, hlad měli pořádný. "Tak co, moji miláčkové, nedáte si gulášek s chlebem? Zbyl tam, když jste večer nedorazili na večeři. Je dobré se posilnit na tu dalekou cestu. " volal na ně Juraj z kuchyně. Petr s Martou se na sebe podívali a odpověděli jednohlasně: "Dáme."

Po snídani si zabalili věci, naložili je do auta a rozloučili se s Jurajem i jeho rodinou. S příslibem, že by rádi přijeli i příští rok. Když už nastupovali do auta, Juraj řekl: "Máš prima babu Petře." Bylo to řečeno dost hlasitě, aby to slyšela i Marta. Potěšilo ji to. Tu starou bábu Jurajovi v duchu odpustila.

Na návrat do práce po dovolené se těší málokdo. I Marta by si klidně dala další týden volna. A to ještě netušila, co ji čeká. Když v práci otevřela mailovou poštu, upoutala ji poptávka od firmy, kterou neznala. Otevřela mail, aby si ho přečetla. Ale ten byl plný Petrových fotografií. Lechtivých a nechutných. To bylo na ni moc. Položila si hlavu na stůl a rozbrečela se.

Marta - stín pochybností



Toto léto se liší snad vším od toho loňského, pomyslela si Marta. A to nejen tím, že často prší a že zatím nebyla žádná déletrvající vedra. Ale hlavně loni touto dobou byla sama, kdežto letos je obklopena řadou nových lidí. Vlastně někdy začátkem minulého léta se seznámila s Edou. Ale vztah to byl tak trochu zvláštní, spíš z rozumu a nedostatku jiné příležitosti. A dobře, že rychle skončil. Pověstná jiskra tam nepřeskočila. Teď žije s Petrem, sice provizorně na chatě, ale mají příležitost si vyzkoušet, jak jim to bude spolu klapat. A jde to docela dobře, ani jednomu z nich nedělá problém se přizpůsobit tomu druhému. A navíc Marta má intenzivní pocit, že jejich životy se vzájemným soužitím obohacují.

S Petrem samozřejmě poznala i jeho rodinu - dceru Lenku a malou Sofii. Sofii si oblíbila hned, její vztah k Lence vznikal postupně, tak, jak měly příležitost se spolu poznat. Na řadu věcí měly rozdílné názory, ale Marta se snažila respektovat, že je Lenka dospělá žena a má svůj život. S koronavirovou pandemií se nečekaně vrátil domů i Martin dospělý syn Libor. Zdrcený po rozchodu se svou dívkou, tak trochu zmatený náhlou změnou situace a zborcením všech jeho profesních plánů. A do rodiny přibyla i malá Ema, která se narodila loni po vánocích její dceři Ladě. Malé, roztomilé štěstí pro všechny.

Marta se těšila, že zase uvidí svoje vnoučata. Na prodloužený víkend si domluvila návštěvu u dcery na Vysočině. Tentokrát pojede sama, bez Petra. Ten potřebuje vyčistit okapy a udělat něco u domu na zahradě. A také má naplánované focení. Lenka se v práci pochlubila svými fotografiemi z tatínkova atelieru a hned dvě z kolegyň projevily o nafocení podobných fotografií zájem.

V pátek Marta skončila v práci dřív než obvykle. Chtěla ještě koupit nějakou drobnost vnoučatům. A hlavně potřebovala vyjet z města, než se ucpou silnice. Nakonec z té drobnosti, kterou chtěla koupit, byl nafukovací bazén na zahradu. Ten si jistě přes léto děti užijí. Když ho ukládala do kufru auta, periferním viděním zaregistrovala něco známého. Podívala se pozorně přes ulici do zahrádky u pizzerie. Bohužel viděla až moc dobře. U krajního stolku seděl Petr s jakousi ženou a živě spolu rokovali. Marta na okamžik ztuhla, jakoby se zastavila v pohybu, když zavírala kufr auta. Podívala se ještě několikrát tím směrem, ale realita se nezměnila. Byl to skutečně "její" Petr a jakási pohledná blondýna středního věku. Marta skočila do auta a připadala si, jako by ona provedla něco špatného. Proč a před kým se vlastně schovává? Nechce, aby ji Petr viděl? Nebo nechce ona vidět jeho? Ať to bylo jakkoliv, hned odjet nedokázala. A stále na ně zírala nevěřícně a trochu zmateně okénkem auta, dokud se nezvedli a společně neodešli. Ze způsobu, jak se k sobě chovali, jí bylo zřejmé, že se dobře znají. Ale proč jí Petr neřekl, že se má dnes s někým sejít?

Snažila se sama pro sebe tuhle událost bagatelizovat. Nežijeme přece ve vzduchoprázdnu, vemlouvala si. Petr má za sebou kus života a jistě má své známé. To jí našeptával jeden hlas rozumu. Ale byl tu i hlas pokušitel. Když je to jen někdo známý, tak proč ji držel kolem ramen, když spolu odcházeli? A kam vlastně odcházeli? A oba hlasy se střídaly v její mysli. Přetahovaly se, překřikovaly se, zneklidňovaly ji. Potřebovala by to vytěsnit ze své hlavy. Potřebovala by se soustředit na řízení auta. Jede sice známou trasou, ale provoz je hustý, pátečně nervózní. Neklidné myšlenky se jí stále podsouvaly. Zlobila se sama na sebe, že je nedokáže ovládnout. A nenapadlo ji to nejjednodušší, někde zastavit, vzít mobil a Petrovi jednoduše zavolat. Ostatně, i kdyby ji to napadlo, nezavolala by. Protože by si připadala jako stíhačka, která kontroluje každý jeho pohyb. Doufala, že se jí nepříjemné myšlenky podaří zahnat, až se dostane na místo a pohltí ji Lenčina velká rodina.

Toník s Aničkou si hráli na zahradě, když přijela. Hned běželi k autu. Anička jí skočila do náruče a objímala ji. Marta se sklonila s Aničkou v náručí, dala pusu Toníkovi a přivítala se s Ladou. Překvapilo ji, jak vyrostla její nejmladší vnučka, kterou měla dcera v náručí. Emička po ní otáčela hlavu a nejdříve trochu nedůvěřivě pokukovala. Ale pak se nechala od babičky pochovat a dokonce se k ní instinktivně přitiskla. Je to nádherný uzlíček štěstí, pomyslela si Marta a na chvíli zapomněla na okolní svět.

Víkend s vnoučaty si Marta opravdu užila. Teď teprve si plně uvědomovala, jak se jí po nich stýskalo. Díky koronavirové pandemii je neviděla tak dlouho! Toník s Aničkou ji seznamovali se všemi novinkami. Mají nového bílého kocourka, který se k nim odněkud zatoulal. Říkají mu Střelka, protože umí střelhbitě zmizet a pak se zase znenadání objevit. Jen Toníčkovi se jméno nelíbí, neumí totiž ještě vyslovovat R a Ř. Ale v rodinné radě si změnu kocourkova jména nevybojoval. Prý se to Ř rychleji naučí, když bude chtít, aby mu kocourek rozuměl. Vnoučata ukázala babičce i velké hnízdo, které si čápi postavili na nejvyšším stromě v nedaleké aleji. Už mají dvě čápata a učí je létat. A lovit myši, kterých je na posekaných loukách stále dost. Marta pomalu vplouvala do jiné dimenze života. Nejvíc ji ale překvapovala Emička. Byla nadmíru čiperná, přetáčela se na bříško a zpět podle potřeby. Natahovala ručičky po všem, co ji zaujalo, a všechno také důkladně zkoumala. A byla ráda, když našla útočiště v babiččině náručí. Odsud měla mnohem lepší rozhled než z postýlky.

Spousta aktivit s vnoučaty dala Martě pořádně zabrat. Celý den byla v jednom kole, a když děti usnuly, cítila se tak unavená, že by mohla jít spát také. Každý večer si zkoušela něco přečíst, ale stejně nebyla schopná se soustředit. Myšlenky, které se jí úspěšně podařilo zahánět přes den, se neodbytně vracely večer. Nechtěla si připustit, že Petr má ještě nějakou jinou ženu. Zdálo se jí to krajně nepravděpodobné. To by si přece musela něčeho všimnout! Nebo je to nějaká čerstvá známost? Nebo někdo z rodiny? Byla by schopná tolerovat existenci jiné ženy? Nevyznala se sama v sobě. Jistě jen věděla, že mu teď volat nebude, aby se ho na to zeptala. Únava a zdravé venkovské prostředí ji naštěstí bezpečně uspalo.

Nakonec Petrovi zavolala až během zpáteční cesty. Potřebovala vědět, zda má jet přímo na chatu, nebo se zastavit u něj doma a případně mu pomoci s focením. Samozřejmě se nezeptala na to, co by ji nejvíce zajímalo. Na tu páteční blondýnu. Petr zněl v telefonu trošku nervózně, stěžoval si, že je tam moc lidí a velký blázinec. Rozhodně nechtěl, aby se tam Marta zastavila. Pomoc s focením odmítl, s tím že už budou končit. A slíbil, že se brzy vrátí na chatu. Martu odmítnutí mrzelo, přála si už být zase s ním a dobrat se co nejrychleji k vysvětlení.

Na chatě mu připravila večeři a dlouho na něj čekala. Nejdřív v zahradní houpačce, pak pod dekou na lavičce na terase. S milionem myšlenek skotačících v hlavě. Když se začalo stmívat, uklidila připravenou večeři do lednice a vlezla si s knížkou do postele. Číst ale nedokázala, usnout však také ne. Vstala, až když slyšela přijet auto. Vyšla na terasu. Petr se moc omlouval, že se zdržel. Ale důvod neuvedl. Na připravenou večeři se vrhl s chutí. Mezi jídlem vysvětloval, že mu jeho večeři u Lenky snědl snad omylem Jonas. K večeru Petr objednal dvě pizzy pro sebe a ženy, které fotil. Převzal je od kurýra a položil je na linku do kuchyně. Když se vrátil s ženami do jídelny, seděl u stolu Jonas a polovina jedné pizzy byla pryč. Sežral ji, aniž by zeptal, čí je, definoval to Petr nazlobeně. A ještě se k tomu tvářil jako neviňátko. A pak Petr pokračoval ve vyprávění, jak ho Jonas štval celý den. Stále se mu vnucoval do atelieru, když byl vyhozen dveřmi, vracel se oknem. Dával nevyžádané rady a pořád se do všeho montoval. A Lenky, za kterou sem vlastně přišel, si vůbec nevšímal. Když se Petrovi konečně podařilo Jonase definitivně vystrnadit z atelieru, zůstal sedět v obývacím pokoji a díval se na televizi. Ani Lenka si Jonase celý den nevšímala, byla na zahradě se Sofií, s Hedvikou a s jejím strýčkem, který ji přivedl, protože rodiče neměli čas. Dávala pozor na děti skotačící v bazénku a živě se bavila, když se Hedvičin strýček přidal k nim. Ten Hedvičin strýček je to takový roztomilý ušák, ale líbí se mi mnohem víc než ten nečitelný Jonas, zhodnotil to Petr s posledním soustem.

Marta trpělivě čekala, až se Petr nají a vypovídá. Pak přijde řada na ni. Věděla, že se musí zeptat teď, jinak se bude jenom trápit. Potřebovala jen nějakou narážku nebo vhodnou chvíli.
"A jak ses měla ty?" zeptal se konečně Petr.
Marta mu neobvykle stručně popsala, jak ona prožila víkend.
"Stalo se něco? Pokaždé se vrátíš nadšená a dnes nic moc." reagoval Petr.
"To ještě nevím, ale musím se tě na něco zeptat. V pátek po práci jsem tě viděla v pizzerii s nějakou ženou, vlastně jste z té pizzerie právě odcházeli." řekla odhodlaně skoro jedním dechem.
Petr se na Martu překvapeně podíval a zdvihl obočí. "To byla Linda, moje kolegyně z bývalého zaměstnání. Snažila se mě přesvědčit, že mě potkala náhodou. Chtěla si mermomocí popovídat, tak jsme zašli na pizzu a dvě deci bílého."
"Na kolegyni z práce ta ruka kolem ramen moc nevypadala." zabojovala tvrdě Marta.
"Ale Martí, ty žárlíš! " usmál se sotva znatelně Petr, odhrnul jí vlasy z čela a podíval se jí do očí. "Prostě jsme spolu kdysi něco měli, ale už je to dávno. Teď jsem byl spíš zaskočený, když se tady objevila. "
"Nepřipadal jsi mi zaskočený, ale docela v pohodě. " odporovala Marta.
"Snažil jsem se chovat normálně, ale byl jsem ve střehu. Nikomu z bývalých kolegů jsem neřekl, že odcházím z Prahy a kam. Víš, že jsme se nerozešli v dobrém. Linda byla jediná, která se tehdy lynče nezúčastnila. Nemohl jsem jí přece hned zbavit, jak jsem ji potkal." snažil se vysvětlovat Petr.
Ale mohl, myslela si Marta, ale mlčela.
"Pokud je ale moje intuice správná, spíš mám strach, že tohle setkání může být začátek něčeho nepříjemného. Jen tak pro nic za nic přeci člověk nevynaloží takové úsilí, aby někoho vyhledal. A že to byl záměr, tím jsem si docela jistý. Kongres, na který se Linda odvolávala, byl na poslední chvíli zrušený. Našel jsem si to na internetu. A podle toho, kde stálo její auto na parkovišti, bylo jasné, že přijela až odpoledne, ne ráno na kongres. Prostě mi celou dobu lhala. A mě vrtá v hlavě, proč. Ale tebe bych do své minulosti nerad zatahoval. Lepší bude, když o ní nic nebudeš vědět."
Marta mlčela. Přebírala si v duchu Petrova slova. Její já chtělo přistoupit na to, že mluví pravdu.
"Tak už něco řekni, Martí. Nemlč tak zoufale. Víš přece, že tě mám rád. Jsem moc rád, že jsem tě potkal a že můžu být s tebou." řekl Petr jednoduše a upřímně. A objal ji. Marta se nebránila. Ani jeho náruči, ta ji vždy odzbrojila, ani příjemné myšlence, že se tím všechno vysvětlilo.

Marta - první letošní koupání

Marta se probudila příliš brzy. Příliš brzy na to, aby vstala a začala se zabývat běžnou ranní činností. Zkoušela zavřít oči a znovu se propadnout do příjemného spánku. Ale nepřemluvila se, spala prostě už dost. A navíc venku už začal ten pravý ptačí koncert. Po mnoha deštivých dnech bylo krásné slunečné ráno. A ptačí pěvci jakoby to vnímali stejně. Prozpěvovali lehounce a jásavě, nejrůznějšími hlasy, zkoušeli trylky i veselé pokřiky. Vzdalovali se a pak zase přilétali blíž. Lehce se protáhla, odhrnula nohou pokrývku a přetočila se na bok. Ráda mlčky pozoruje Petra, když spí. To ji baví, ještě se toho nenabažila. Je to vlastně jeden z mála okamžiků, kdy je Petr v klidu. Leží na zádech, jednu ruku nataženou směrem k ní, jakoby ji tam večer zapomněl. A nohy mu vykukují zpod pokrývky, kterou si v noci nahrnul až k bradě. Na tváři mu vesele raší jednodenní strniště, nad obočím má viditelnou malou jizvu. Klidně oddechuje, možná se ze spánku i trochu usmívá. Zdá se, že je v pohodě.

Kdyby byl vzhůru, Marta by se hned přitiskla k němu. Toho se také ještě nenabažila. Ale už pochopila, že není nejlepší nápad Petra ráno o víkendu budit. Jeho biorytmus je zcela jiný než její, v této chvíli má ještě hlubokou noc. A tak radši opatrně vyklouzla z postele, vzala si tablet a usadila se venku v zahradní houpačce. Ptačí zpěv tady bude mít z první ruky, a třeba se jí podaří i něco přečíst.

"Dobré ráno Martí!" zdravil ji Petr z okna asi za dvě hodiny.
Otočila se a usmála se na něj.
"Mám udělat snídani i pro tebe?" zeptal se ochotně.
"Dám si jenom kávu. Můžeme snídat na terase, je tu dnes nádherně."
A dopřáli si klidnou a dlouhou víkendovou snídani na čerstvém vzduchu. Bez spěchu, stresu a rozčilování. Marta by vydržela sedět u kávy a sklenice vody ještě dlouho, ale Petr už byl netrpělivý. Nevydržel dlouho bez pohybu, musel něco dělat. Prohlížel si mapu a hledal nějaký vhodný cíl pro výlet na kole. A Martě se zrovna dnes na kolo moc nechtělo. Bude patrně jeden z prvních teplých letních dnů, nebe je úplně bez mráčku jako vymetené. Ráda by si zajela na svůj oblíbený písník a pořádně si zaplavala. Byla tam letos jen jednou, ale tehdy do vody strčila jen nohu. Byla i na ni moc studená. Ale dnes by se určitě už plavat dalo.

"Něco jsem našel, chceš se podívat?" zvedl oči od tabletu a dělal jí místo vedle sebe na lavici.
Automaticky počítá s tím, že jsem stejně nadšený cyklista a pojedu s ním, pomyslela si Marta, ale nahlas neřekla nic. Naklonila se nad mapu a po chvíli se jí skoro zatmělo před očima. Tak tohle nemůže zvládnout. A začala vyjednávat.
"To je na mě moc, to nedám. Nebo se úplně zničím." začala zvolna a od lesa.
"Tak by se to dalo zkrátit." navrhl Petr a ukazoval jí kratší variantu.
"Dnes má být velké teplo a dusno, radši bych nechala kolo odpočívat a šla někam k vodě." snažila se Marta smlouvat. Petr ji ještě chvíli přesvědčoval. Nabízel kratší trať, která by končila na písníku. Ale když se dozvěděl, že chce jít na nudistickou pláž, tak to rychle vzdal. Jeho mezi nudisty nikdo nedostane, to radši pojede na kolo sám. Nebo zkusí zavolat Liborovi, jestli by nejel s ním.

Marta tušila, že Petr nebude mít pro její koupání bez plavek moc pochopení. Už se s tím mnohokrát ve svém životě setkala. A přitom se k tomu dostala kdysi čirou náhodou. Ještě se svým prvním mužem dostali zcela nečekaně povolení k cestě do Jugoslávie. Žádali sice po několik let za sebou, ale povolení dostali samozřejmě až v době, kdy se to hodilo nejméně. Děti byly příliš malé, výjezdní doložku nedostaly, a navíc to v jejich manželství už zřetelně skřípalo. Přesto spolu tehdy do Jugoslávie odjeli, možná s malou nadějí, že se jim povede vztah udržet. Když po vysilující dvoudenní cestě autem dorazili k moři, už se stmívalo. Zůstali v prvním kempu, kde měli volno. Za soumraku postavili stan, padli únavou a spali jako zabití. Když Marta ráno vyrazila do umývárny, chvíli si myslela, že snad špatně vidí. Sem tam potkávala naháče, mířící na pláž. Teprve teď jí došlo, že jsou v nudistickém kempu. Vrátila se do stanu a vzbudila muže s děsem v očích a s potřebou okamžitě z tohoto místa odjet. Dopadlo to ale zcela jinak. Její muž trval na tom, že prostě zůstanou tam, kde jsou. Prosila, smlouvala, vyhrožovala, ale nebylo jí to nic platné. Den vydržela vzdorovat sama ve stanu a večer poslouchat mužovo nadšené líčení o báječném koupání v moři. To vše v situaci, kdy moře ještě nikdy na vlastní oči nespatřila. Vzdala to až druhý den odpoledne. Vykoukla ze stanu, všude bylo liduprázdno a vydala se opuštěnou pěšinou k moři, které se skrývalo v zátoce. U cedulí zakazujících vstup v plavkách se zlostně svlékla a sešplhala strmou stezkou na pláž. Manžela objevila po chvíli, jak živě diskutuje s nějakou dvojicí lidí. Představil ji svému bývalému spolužákovi a jeho ženě. Nečekala, že její vstup mezi naturisty bude rovnou okořeněn takovou společenskou událostí. Jakmile to bylo jen trochu možné, omluvila se a vrhla se do vody.

V kempu tehdy strávili ještě několik nádherných bezstarostných prosluněných dní s šumícím mořem na dosah. Martu samotnou udivovalo, jak si rychle na novou situaci zvykla. Koupání a slunění bez plavek bylo mnohem příjemnější, než si kdy uměla představit. A všichni tu brali nahotu s naprostou samozřejmostí.

Marta se ze svých vzpomínek vytrhla až v okamžiku, kdy na chatu dorazil Libor a chtěl si půjčit její kolo. To se hoši rychle domluvili, pomyslela si. Ale byla ráda, že pojedou spolu. Oběma to prospěje, ať si dají pořádně do těla a ona si může ještě chvíli zalenošit. Na písník zajede až odpoledne. A opravdu se jí podařilo si první letošní koupání užít. Na písníku bylo plno známých tváří, řadu z nich tam potkávala už léta. Sem tam se s někým pozdravila a prohodila pár slov. Ale hlavně se těšila do vody. Voda byla parádní, osvěžující, studená byla jen v prvním okamžiku po ponoření. Pak příjemně hladila a povzbuzovala ji k rychlému pohybu. Na travnaté pláži se vydržela slunit až do pozdního odpoledne.

A k jejímu údivu se na písník v podvečer dostavil i Libor s Petrem, a tak si dokonce zaplavali všichni společně. Ráda by věděla, jak se Liborovi Petra podařilo přemluvit k návštěvě nuda pláže, ale nechtěla ten vzácný okamžik shody pokazit nějakým hloupým vyptáváním. Stejně se to časem dozví.

A řeč na to přišla při večerním mazlení. Petr se přiznal, že ho Martin syn pořádně na kole prohnal, a tak nestihl ani odporovat, když Libor na závěr cesty takticky zamířil k písníku. Petr se nakonec s představou, že se ponoří do studené vody, svlékl ze zpoceného dresu rychle a rád. A přiznal se, že to byl nečekaně příjemný a osvobozující pocit. Marta mu pro změnu zase barvitě vylíčila své první nudistické zážitky.
"Už to začínám trochu chápat. Tak to má na svědomí tvůj bývalý, že jsi taková trochu divoška." škádlil ji Petr.
"No, kromě našich dvou dětí a dobrého sexu jsme toho moc společného neměli, ale když myslíš ..." zašeptala.