Marta - dokřupava upečená kachna

Příspěvek je volný pokračováním předcházejících článků s názvem Marta.

Uvědomila si, že už nespí, ale nechtělo se jí ještě otevřít oči. Vnímala tiché, oddechování vedle spícího Petra. Uklidňovalo ji. Jako by dodávalo jejímu životu nějaký pravidelný rytmus a jistotu. Probouzení se vedle někoho jí ještě nezevšednělo. Nevadí, že během posledního půl roku střídají postele na různých místech, důležité je, že jsou spolu. I tady v podkroví Petrova domu si Marta zase zase rychle přivykla. Mají tu s Petrem pohodlí a když chtějí, tak mají i své soukromí.

Otevřela oči. Petr ležel v pozici, kterou předpokládala. Na boku otočený směrem k ní, jednu ruku pod hlavou. A s dekou skopanou někde u nohou. Potichu vstala a deku přes něj opatrně přehodila. Nechtěla ho probudit. Věděla, že si rád o víkendu pospí. Vyklouzla z ložnice a sešla po schodech dolů do kuchyně. Tam se svítilo a u stolu seděla Lenka. Pila minerálku a vypadala unaveně a zdrchaně. Skoro jako vymačkaný citrón. Přišla domů po noční službě v nemocnici.
“Dobré ráno!” pozdravila ji Marta.
“Pro mě spíš dobrou noc. Jen si doplním tekutiny a mizím hned do postele. A prosím nebudit, pokud to nebude super nutné. Potřebuju se pořádně vyspat. “ řekla potichu hlasem, který už skoro usínal. V práci teď Lenka trávila spoustu hodin. Zaskakovala tam, kde bylo potřeba, protože část personálu je buď nemocná nebo v karanténě. Často se přicházela domů jen vyspat a najíst. Jakmile si trochu dobila baterky, pohrála si se Sofií a zase zmizela. Byla ráda, že jí Marta s Petrem pomáhají a postarají se o dceru i o domácnost. Bez nich by si nemohla takové pracovní vytížení dovolit.

Marta spolkla informaci o to, že bude k obědu dělat kachnu s knedlíkem a zelím. Věděla, že ani omamná vůně upečeného masa nevytáhne Lenku z postele. Ostatně oběd na ni počká, než se vyspí. Jen Sofii bude zase smutno a bude se vyptávat, proč maminka spí ve dne a v noci není doma. Dědeček se jí to už snažil vysvětlit, že maminka musí pomáhat nemocným lidem, ale moc to nezafungovalo.

Marta vytáhla chlazenou kachnu z lednice, aby se trochu zotavila v normální pokojové teplotě, než se dostane do trouby. Bude to pomalu pečená kachna, tak ji čekají nejméně čtyři hodiny pečení při nízké teplotě a pak půlhodinový dopékací finiš. Dnes už naštěstí člověk koupí v obchodě maso předzpracované a pečlivě zabalené. Ale Marta si ještě pamatuje, jak její maminka musela kachnu nejdřív oškubat, vykuchat a pečlivě očistit. To jí dalo spoustu práce a peří při tom vždycky poletovalo po celé kuchyni. To Marta by nechtěla takovou kachnu ani zadarmo. Nevěděla by si s ní rady. Některé dnešní vymoženosti jsou docela příjemné, pomyslela si . Radši si připravila snídani, ale jen se napila doušku voňavého čaje, už se v kuchyni objevila uplakaná Sofie.

“Maminka zase spinká a nechce se vzbudit.” popotahovala a nudle jí tekla z nosu. Marta jí otřela slzy i nos a vzala si ji na klín. Vysvětlila jí, proč maminka musí teď spát a jakou důležitou práci dělá. Ale spíš než vysvětlení zabralo horké kakao a čokoládový Pribiňáček. Sofii také zaujala kachna připravená do trouby. Pozorně sledovala, jak ji babička potírá solí a sype kmínem. A provázela to sadou dětských otázek. Třeba z ní bude také jednou dobrá kuchařka, pomyslela si Marta, když si všimla, jak Sofie chodí sledovat pečící se kachnu přes skleněná dvířka trouby.

Dala si vařit brambory, bude dělat ke kachně domácí bramborové knedlíky. A samozřejmě červené zelí s jablky. Napadlo ji, že by mohla na oběd pozvat i Libora. Třeba by mu kontakt s živými lidmi prospěl. Z posledních telefonátů s ním získala dojem, že se mu práce na home office začíná zajídat. Z počátku byl sice nadšený, že nemusí dojíždět do práce, že si udělá doma pohodu a pracuje třeba celý den v pyžamu. Ráno se jen po síti připojí na firemní server a hned začne fungovat stejně jako by byl na pracovišti. A stihne udělat spoustu věcí, než se mu po deváté začnou ozývat první zákazníci. Ale po několika dnech se jeho pohled začal měnit. Stěžoval si na horší komunikaci s kolegy. Všichni jsou sice na síti, ale někteří jsou stále nedostupní. Někdy mu trvá i celý den, než je dohoní a zjistí, co potřebuje. A prakticky nikoho nevidí, protože všichni odmítají zapnout kameru. A práce se na něj sype tolik, že ji nestíhá udělat v normální pracovní době. Pracuje po večerech i o víkendu. Kdysi by dal za pořádnou práci cokoliv, ale teď mu tenhle způsob práce nevyhovuje. Jeho stížnosti se objevovaly stále častěji, Marta zaregistrovala i občasné depresivní podtóny. Možná by to vnímal jinak, kdyby uměl to osamělé dlouhé a každodenní sezení u počítače nějak kompenzovat. A kdyby lépe zvládal organizaci svého času. Ale teď je jeho jediným povyražením, když se pořádně projede na kole, nebo si zajde k některému výdejnímu okénku pro teplé jídlo. Telefonát od maminky a pozvání na oběd mu trochu zvedlo náladu. Jen sebou musí hodit, aby rychle dokončil svou práci, včerejší termín odevzdání už prošvihl.

Kachna se upekla krásně do zlatohněda, bramborové knedlíky byly jako nadýchané a chuť červeného zelí fantasticky vyladěná. Tak to téměř básnicky zhodnotil Petr, když dojedl. I Sofie si pochutnala na jemném kachním masíčku, jen zelí nepřišla na chuť. Červené zelí asi ještě nikdy v životě nejedla. Ale Marta byla zklamaná, že Libor na oběd vůbec nedorazil. A navíc jí nevzal telefon, když mu volala, aby zjistila, co se děje.

Venku po několika dnech konečně vysvitlo slunce, a tak se Marta s Petrem rozhodli, že pojedou se Sofií na malý výlet. Pobyt na čerstvé vzduchu všem určitě prospěje a Sofie se třeba trochu zabaví. Marta se dočetla v místním plátku, že kdosi připravil u nedalekého hradu interaktivní pohádkovou stezku pro děti a rodiče. Jedna z mála možností povyražení, která se v nouzovém stavu nabízela. A tak vyrazili tam. Snad se tam nesejde půl města, pomyslela si Marta. A jako zhrzená hospodyně nechala na stole stručný vzkaz pro Lenku a Libora. Pokud budou mít zájem, mohou si oběd ohřát.

Výlet se vydařil nad očekávání. Prošli si okolí i otevřené nádvoří hradu. Stezka pro děti vedla přírodou v podhradí a byla dlouhá asi tři kilometry. Úkoly na trase byly vtipné a zajímavé. Petr Sofii nadšeně pomáhal a viditelně mu lichotilo, když ho někteří považovali za jejího tatínka. Marta je pobaveně sledovala a občas fotila. Už dlouho nedržela foťák v ruce a necítila se tak v pohodě. Nebo je to jen tím, že si člověk těch vzácných chvilek pohody víc váží. Vrátili se domů, až když se stmívalo. Spokojení, vyvětraní a zdravě vyhládlí.

Na stole v jídelně ležely vyjedené talíře a prázdné sklenice, ale v celém domě byl klid. Lenka tu asi někoho měla, najedli se a pak je sluníčko také vylákalo ven, pomyslela si Marta. Ale jen do chvíle, než se v jídelně objevil Libor. Vypadal rozpačitě, zjevně nepřicházel z venku.

“Mami ahoj, kachna byla moc dobrá. A nezlob se, že jsi ti vypípnul telefon, řešil jsem nějaký problém a nedařilo se mi přijít k obědu.” vysypal ze sebe, oblékl si bundu a zmizel. Marta se nezmohla ani na slovo. Došlo jí, že Libor přišel z Lenčiny ložnice. Potřebovala tu informaci nějak zpracovat nebo aspoň sdílet, ale nebylo s kým. Petr si hrál se Sofií. Lenka se objevila chvíli poté. Viditelně odpočatá a dobře naladěná.

“Kachna byla opravdu světová, v životě jsem takovou dobrotu nejedla. Máme v ledničce ještě nějaké pivo?” zeptala se, jakoby se nic nedělo.
“Pivo tam je, ale dobře tušíš, že mě zajímá něco jiného.” odsekla Marta.
“Narážíš na to, že jsem se vyspala s Liborem? Prostě jsme to oba potřebovali. Oběma se nám to líbilo. Tak z toho nedělej vědu. Ostatně docela často slyším, jak si to nahoře rozdáváte s tátou, a taky to nekomentuju.” odsekla hubatě Lenka a pomaloučku si nalévala pivo do vysoké sklenice jakoby se s ním mazlila. Na to Marta nedokázala reagovat. Nenašla vhodná slova. A byla ráda, že jí v tu chvíli zvonil telefon. Možná ji zachránil od něčeho, čeho by později litovala.

Napadlo ji, že třeba volá Libor, ale byla to její dcera Lada. A volání to bylo docela zoufalé. Jejího manžela s covidem-19 po několika dnech pobytu doma odvezli do nemocnice, protože se začal dusit a teď je na kyslíku. Dnes k večeru dostal teploty i malý Toník, a Lada to nezvládá. Pořádně se nevyspala už několik nocí a potřebovala by pomoc. Marta se dlouho nerozmýšlela. Zabalí si pár věcí a zítra ráno může vyrazit na Vysočinu za dcerou.

Petr byl náhlý Martiným rozhodnutím překvapený, ale uznával, že Lada její pomoc potřebuje. Jen je zvláštní, že jejich dospělé děti potřebují pomáhat dost často. Tady doma to on se Sofií nějak zvládne, v práci to chvíli bez Marty také půjde. Jen projevil obavu, aby se i Marta nenakazila covidem. Kdyby jí bylo o pár let víc, už by patřila do ohrožené skupiny. Marta mu to ale vrátila s připomenutím, jak se on dnes odpoledne naparoval jako domnělý tatínek Sofie. A referovala mu o Lence a Liborovi, aby měl kompletní přehled o situaci. Na rozdíl od ní to nebral nijak tragicky, dokonce se i pousmál. Řekl jen: “Marta s Liborem mi rozhodně starosti nedělají, ale bude mi smutno, když tu budu zase sám.”

“Budeme si zase každý večer volat.” navrhla Marta prakticky.
“A budeme po sobě toužit.” chtěl to převést do méně tragické roviny Petr.
“To bys mi mohl složit nějakou básničku.” odlehčila tón nakonec i Marta.
“Třeba tě někdy překvapím, ale teď už přestaň balit, dnešní večer si ještě užijeme spolu.”