Všichni považujeme za samozřejmé, že rodiče milují své děti. Je však láska a láska. Co se stane v případě spořádané rodiny, kdy matka je omezená, puntičkářská, přehnaně pořádkumilovná, při tom bez špetky empatie a tolerance, za to s velitelskými schopnostmi generála na manévrech a s přesvědčením, že jen ona ví, co je správné. Právě takou matku má dvanáctiletá Bára v povídce Petry Dvořákové Vrány (HOST 2020). Bára je nadaná dívka, ale při sebevětší snaze se nedokáže vejít do příkazů a zákazů vytýčených matkou, není schopná vyhovět jejím nárokům na čistotu a pořádek. Dívka se prostě nikdy nezavděčí, nevyhovuje matčiným představám o normálním dítěti tak, jako druhá poddajná a milovaná dcera Katka. Bára je proto často na matčin příkaz otcem bita. Otec ale Báru rád má, jenže jeho láska není láskou milujícího otce. Otec zřejmě asi nevede s velitelskou manželkou uspokojivý sexuální život a svoji pozornost začíná zaměřovat na Báru.
Ve škole sice časem zaregistrují Bářiny modřiny i její slohovou práci o poměrech v rodině, ale takovým způsobem, že Bára vše raději zapře. Nový učitel však rozpozná nad výkresy vran, které Bára vídá z okna dětského pokoje a které ráda pozoruje a kreslí, dívčin výtvarný talent a zařídí jí docházku do výtvarného kurzu, který vede jeho matka. Bářina matka nejen že Bářin vystavený výkres vran roztrhá, ale ovšem ani s něčím tak normálním, jako je kurz výtvarné výchovy nesouhlasí a dcerce docházku zakáže. Jedině vrány na stromech za oknem vedoucím do parku jsou bytostmi, které mají Bářiny sympatie. Když ji jednou otec pronásleduje až do pokoje , vyděšená a bezradná Bára se vydá za nimi.
Bára se snažila rodičům zavděčit a během matčiny nepřítomnosti i uvařila šunkofleky (str. 86):
„Napustím vodu do hrnce a dám ji vařit. Přiklopím ji pokličkou a krájím salám na kostičky, přesně jako to dělá mamka. Napadne mě, že bych tam dala i cibuli, ale pak si řeknu, že ne. Nechce se mi loupat, ale hlavně mě šunkofleky bez cibule chutnají mnohem víc. Tak je dělá vždycky babička, ale mamka tam cibuli pořád dává, i když ví, že ji nemám ráda. Protože podle ní to tam patří. Nakrájím točeňák, sice se mně nepovedou úplně maličký kostičky, ale myslím, že to nevadí. Pak si všimnu, že už vře na sporáku voda, tak do ní vsypu kolínka a zase to přikryju pokličkou, ale hned mi dojde, že jsem to neměla dělat, protože z hrnce všude teče pěna, až uhasí sporák. Tak pokličku radši sundám a znova sporák zapálím a už tam tu pokličku nedám. Za deset minut ho zase vypnu a slejvám vodu do dřezu. Hodně se bojím, abych se nespálila, sice se mi trocha kolínek vysype do dřezu, ale vrátím je zpátky do hrnce a to nejhorší mám hotový. Potom těstoviny smíchám se salámem a s vajíčkama a všechno to peču v troubě a pořád se na to chodím dívat, jestli už to je, až to konečně má takový ty pěkně zlatý okraje, jak to má mamka, tak poznám, že to mám vypnout. Otevřu troubu a chvilku čekám, až to trochu vychladne. Pak si uvědomím, že jsem to měla osolit, ale na to jsem zapomněla, tak to posolím až hotový“.
Vaše bloggerka Hilda
Žádné komentáře:
Okomentovat