pátek 30. října 2020

Marta - rekonvalescence

Když se Marta vrátila po operaci domů, byla šťastná. A první dny si to docela užívala. Četla si, dívala se na televizi nebo jen tak polehávala. Občas zavolala Ladě přes Skype a potěšila se aspoň tímto způsobem s vnoučaty. K obědu si připravovala jen něco jednoduchého, většinou salát. Stejně neměla hlad. Čekala na Petra, až se vrátí z práce. A chtěla vědět o všem, co se událo ve firmě. Petr však na dlouhé povídání nebyl. Vysypal ze sebe to nejdůležitější, dal si něco k jídlu a většinou se jel provětrat na kole, nebo měl něco nutného na práci v dílně. Z dílny se většinou vracel pozdě, to už Marta spala. Když se jel projet na kole, býval zpět dřív, protože se také dřív stmívalo. A většinou zasedl k počítači a upravoval své fotografie. Marta teď ocenila pohodlné křeslo v jeho pracovně. Ráda tam sedávala a dívala se, jaká kouzla s fotkami provádí. Ale dlouhé sezení jí nebylo příjemné, jizva stále nebyla zahojená a podbřišek ji pobolíval.

Po několika dnech doma si přiznala, že se začíná nudit. Televizi už ani nepouštěla a u knížky dlouho také nevydržela. Začala se přes počítač připojovat do firmy, kontrolovala vyřizování zakázek, reklamací i faktury. Ani delší sezení u počítače ji však nedělalo dobře. Její břicho bylo citlivé, nafouklé a stále jakoby plné. Svůj problém svěřila lékaři při kontrole, ten provedl nějaká vyšetření, ale podle výsledků bylo všechno v pořádku. Předepsal jí jakési šetrné projímadlo, doporučil úpravu stravy a povolil jí vycházky. I když měla pocit, že její strava obsahuje dostatečné množství vlákniny a tekutin, snažila se přísun obojího ještě zvýšit. Ale zeleninu, kterou odjakživa milovala ve všech podobách, začínala jíst s nechutí. Naopak měla strašnou chuť na sladké. I Petr se občas divil, co našel v nákupním seznamu! Ale nekomentoval to.

Na procházky chodila sama, většinou někam k řece nebo do přírody. Nerada potkávala lidi, zvlášť teď v době, kdy se zase rozmáhal koronavirus. Nechodila ani do firmy, co potřebovala, to se dozvěděla od Petra nebo přes počítač. Procházky jí dělaly dobře, ale jednou pořádně zmokla a nachladila se. Dostala pořádnou rýmu, později se z toho vyklubal i kašel.

Byla zavřená několik dní doma, s tunou posmrkaných papírových kapesníků a bolestí v podbřišku při každém zakašlání. Nejedla skoro nic a jen polehávala, a tak se její vyprazdňování ještě zhoršilo. Přestala jevit zájem o to, co se děje ve firmě, Petrovy informace poslouchala na půl ucha. Jen se utěšovala, že snad nemá covid-19, vždyť se s nikým cizím nesetkala. Každý den se probouzela s tím, že už to snad bude lepší, ale jediné, čeho se zbavila, byla rýma a kašel. Dokonce ani nevyhledávala komunikaci se svými dětmi. Libor jí sice občas zavolal, ale vždycky na úvod se zeptal, jestli jí už je lépe, a ani nepočkal na odpověď. Bral to jako samozřejmost. Hned ji zahrnul informacemi o zařizování svého nového bytu. Lada jí volávala večer a vlastně také chtěla slyšet, že se mamce už daří líp. Ale Marta se subjektivně lépe necítila. Připadala si jako nafouklá ryba, která uvízla někde na břehu. Nenáviděla své tělo, které jí vypovídalo poslušnost. A nechápala proč tomu tak je. Všichni doktoři ji ubezpečovali, že je všechno v pořádku. Ale ona to cítila úplně jinak. Dokonce začala mít i problémy se spánkem, a to vždycky bývalo její plus, že dobře spala.

A tak plynul den za dnem a Marta se uzavírala stále více a více do sebe. Nesvěřovala se se svými problémy už nikomu. Ani Petrovi. Ten býval po návratu z práce unavený a Martě připadalo, že každý z nich žije v jiném světě. Až jednou o víkendu si Petr všiml, že Marta zase snědla u oběda jen trochu polévky. Chtěl vědět, proč nejí, ale Marta jen pohodila hlavou. Nabídl jí, že ji doveze na chvíli na zahradu. S představou, že by ji to mohlo potěšit. Vždyť bylo krásné slunečné podzimní odpoledne a sluníčko Marta milovala. Odmítla. Chtěl vědět, proč. A pak Marta vybouchla. A podařilo se jí dostat ze sebe skoro všechno, co se jí stále honilo v hlavě. Jak jí je špatně, jak se jí hnusí jídlo, jak chodí na záchod jen po projímadle a pro změnu dvacetkrát denně na malou. A všichni jí říkají, že je to v pořádku, ale není to v pořádku. Není schopná normálně fungovat, že se bojí chodit ven, aby nepotkala někoho známého, který by se jí mohl soucitně na něco vyptávat. A dokonce se ani pořádně nevyspí. Křik se změnil v pláč. Rozvzlykala se jako malé bezmocné dítě.

Petra její chování vyděsilo. Jak je možné, že vůbec nezaregistroval, že má Marta nějaké problémy? Všiml si, že si Marta občas postěžuje, ale přičítal to pooperačnímu stavu. Zvykl si, že má vedle sebe sebevědomou ženu, která si zatím se vším poradila. A teď před ním byla hromádka neštěstí, která od něj určitě očekává nějakou pomoc. Snažil se Martu uklidnit, ale slova nepomáhala. Přestala vzlykat až když ji objal.
"Proč jsi mi o tom neřekla dřív? Nevěděl jsem, že se cítíš tak mizerně."
"Vždyť jsem o tom mluvila."
"Myslel jsem si, že to je po operaci běžné, že se to časem upraví."
"To já taky, ale je to spíš horší." vzlykla Marta.
"U doktora jsi taky byla, že?" vzpomněl si Petr.
"Dvakrát. Prý jsem v pořádku. Dostala jsem jen projímadlo." potvrdila Marta odevzdaně.
"Víš, co? Zkusím zavolat Lence, ta by nám mohla poradit, co dál. Je to ženská jako ty. A navíc doktorka." napadlo Petra.
Marta odevzdaně přikývla.

A Lenka se u nich zastavila pozdě odpoledne. S Martou měla dlouhý rozhovor mezi čtyřma očima. Petr zatím hrál v kuchyni se Sofií Člověče nezlob se" a napjatě čekal, co z toho vzejde. Dlouho slyšel jen tlumenou řeč z vedlejšího pokoje. Když přišly obě zpět do kuchyně, bylo zřejmé, že si porozuměly. Posadily se ke stolu a sledovaly, jak Sofie přesvědčivě válcuje svého dědečka při hře.

Když Lenka se Sofií odešla, vyprávěla Marta Petrovi, k čemu s Lenkou dospěly. Podle Lenky na ni pravděpodobně negativně působí hormonální nerovnováha po odstranění vaječníků. Projevuje se to neklidem, lítostivostí, úzkostí a špatným spánkem. Sice nějakou hormonální substituci už dostala, ale asi to není dostatečné. Musí si znovu zajít za svým gynekologem, přesně mu vysvětlit své problémy a řešit to. A ty další zdravotní problémy by se měly časem postupně upravit. Musí prý být trpělivá. Její tělo se nejdřív musí přizpůsobit nové situaci, a to se nestane ze dne na den. A prý se má snažit vést normální aktivní život. Nemá se uzavírat do sebe a piplat se pouze ve svých pocitech. Má se zajímat o to, co se děje kolem ní. Má se víc hýbat, a pokud to jen trochu půjde, tak se vrátit do práce. Martě se to neříkalo lehce, ale vypadala při tom odhodlaně. Byla to zase ta Marta, kterou znal.

"No, tak vidíš." řekl Petr a vzal ji za ruku.
"Jen mi vrtá hlavou, proč jsi to neřekla dřív. Netušil jsem, jak ti opravdu je."
"Připadala jsem si hrozně. A nechtěla jsem tě otravovat."
"Proč bys mě tím otravovala?" nechápal Petr.
"Jsem zvyklá, že si řeším svoje věci sama." odpověděla Marta, ale neznělo to moc přesvědčivě.
"Aha, tak už přestaň být paní Dokonalá. I od toho jsme spolu, abychom si pomohli, ne?"
Poslední věta potěšila Martu ze všeho nejvíc. V tom má Petr pravdu. Měla by si zvyknout, že jsou na všechno dva.

Ve skutečnosti to nebylo zas tak jednoduché, jak to po rozhovoru s Lenkou vypadalo. Lenka sice měla dobrý odhad a správně Martu nasměrovala, ale přesto to nějakou dobu trvalo, než se Marta začala cítit po fyzické i psychické stránce cítit lépe. Ale s podporou Petra a celé rodiny to nakonec zvládla.

Žádné komentáře:

Okomentovat