Když se Marta konečně blížila k městu, kde žila se svým přítelem Petrem, napadlo ji, že by se mohla nejdřív zastavit ve svém dočasně opuštěném bytě. Stejně to měla po cestě a není od věci nepoužívaný byt občas zkontrolovat. Mohla si oddechnout. Všechno bylo v pořádku, dokonce i květiny byly zalité. A orchideje se chystají rozkvést. Chvíli obdivovala stonky s poupaty, pak zvábena nekonečnými vlnami klidu a jakési pozitivní energie si připravila svůj oblíbený bylinkový čaj a usadila se ve svém křesle. Mezi doušky listovala v nějakém odloženém časopise, ale spíš než jeho obsah vnímala ten klid, který ji tady obklopoval. Jaký to byl rozdíl proti tomu, co se kolem ní dělo v posledních dvou týdnech! Tahle myšlenka byla ta poslední, kterou si uvědomila. Pak tvrdě usnula.
Netušila, co všechno tím způsobila. Petr její auto vyhlížel už od oběda. Ještě, že ho zaměstnávala jeho vnučka, čekání nebylo tak dlouhé. Když se začalo stmívat a Marta stále nikde, lehce znervózněl. A začal telefonovat. Martin mobil kdesi vesele vyzváněl, ale nezvedala ho. Její dcera mu potvrdila, že Marta od nich odjela chvíli před polednem, nechtěla zůstat ani na oběd. S nadějí se dovolal k jejímu synovi, ale ani ten s ní nebyl v kontaktu. Po další hodině si začal ověřovat, zda nedošlo k nějaké nehodě v úseku, kudy měla jet. Nemůže se přece jen tak ztratit ze světa! Spásný nápad dostal až v podvečer. Vypravil se do jejího bytu.
Marta s lehkým úsměvem na tváři spala v křesle. Neslyšela ho přijít, určitě nemohla slyšet ani mobil, který si nechala v kabelce v kuchyni. Uvědomil si, že už ji v podobném stavu párkrát našel. Po velkém fyzickém nebo psychickém vypětí se její tělo i mysl snažily o regeneraci prostřednictvím hlubokého a vydatného spánku. Uměla usnout kdekoliv a kdykoliv, když to její tělo vyžadovalo. Petr si oddechl a usadil se na koberci u jejího křesla. Když před dvěma týdny náhle odjela za svou dcerou, chvíli se vyrovnával s tím, že to s ním ani předem neprobrala. Prostě se sama rozhodla a podle toho se zachovala. Bez ohledu na jeho názor. Tehdy ho to naštvalo, ale teď byl rád, že je zpátky a je v pořádku. Pohladil ji po ruce a pak lehounce i po tváři. Ruce měla studené, tak se rozhodl, že ji radši přesune na pohovku a zabalí do deky. Kdoví jak dlouho bude ještě vyspávat!
Marta se probouzela. Nejdříve začala svými smysly vnímat své tělo a nejbližší okolí. Cítila příjemné teplo, vnímala ticho. Někdo ji držel za ruku a hladil ji. Byl to krásný pocit! Pootevřela oči a zblízka se podívala Petrovi do tváře. Teprve teď jí to došlo! Musela si ve svém bytě sednout na chvíli do křesla a usnula. A Petr ji asi hledal, vždyť už je venku pořádná tma. Možná měl o ni i strach. Nadechla se, aby se omluvila, ale Petr začal tiše mluvit jako první.
“Nemusíš nic říkat, klidně ještě lež a odpočívej. Jen jsem měl o tebe strach, když jsi ani do tmy nedorazila domů. Volal jsem Ladě, ale ta mi jen řekla, že jsi odjela už před obědem. Ani Libor o tobě nic nevěděl. Pak jsem trochu zpanikařil, zjišťoval jsem, jestli se na tvé trase nestala nějaká nehoda. Až potom mě napadlo, že bys mohla být u sebe doma. Když jsem tě tady viděl spát, spadl mi kámen ze srdce. Usadil jsem se tady a čekal jsem, až se vzbudíš. A přemýšlel jsem, proč jsi nejela rovnou ke mně...” řekl jakoby se na tento proslov dlouho připravoval.
“A já jsem cestou zpět jela okolo a napadlo mě, že sem zaskočím a zkontroluji si byt. Pak jsem si uvařila čaj, sedla si na chvíli do křesla a usnula jsem jako špalek. Asi se na mně podepsala ta dlouhodobá únava. Však víš, že to tak mám. Moje tělo i duše se zotavují důkladným spánkem.” vysvětlila celkem logicky Marta. Jen nevěděla, proč taky šeptá, snad nechtěla zrušit to kouzlo okamžiku.
“Škoda, že jsi mi nedala vědět. Vždyť bych to pochopil, že jsi unavená a potřebuješ to ze sebe setřást. Takhle jsem měl jen hrozný strach.”
“Ale já nejsem taková plánovací jako ty. Nevěděla jsem předem, že tady usnu. Prostě se to stalo.” trvala si na svém Marta a trochu přidala na síle hlasu.
“Třeba tu zapracovalo tvoje podvědomí a ty ses intuitivně vrátila vyspat do svého bytu. Třeba ti tvé podvědomí něco naznačuje.”
“Co by mi tak mohlo naznačovat? Leda to, že si musím při první příležitosti pořádně odpočinout. A to se stalo...” odmítla to, co považovala za podsouvanou myšlenku.
“Třeba se ti u mně nelíbí, máš plné zuby Lenky a Sofie a toho stěhování sem a tam. Proto ses vrátila k sobě domů...” řekl Petr už naplno. Ale Martu nijak nevyvedl z míry. Už byla probuzená a stále zůstávala věcná.
“Víš, že s Lenkou vycházím docela dobře, i když její chování někdy nechápu. Občas mě napadne, že si ten život až příliš usnadňuje, protože domácnost není opravdu její hobby. S tím Liborem mě taky dost naštvala, ale byli u toho dva. Nakonec je to jejich život. A Sofii mám moc ráda, je to takové moje sluníčko. “ shrnula Marta svůj vztah k Petrově rodině. Žádný problém v tom neviděla.
“Ale uznávám, že při tom všem pomáhání našim dospělým dětem nám už nezbývá čas na sebe. Tak bychom si to teď mohli trochu vynahradit. Tady nás jen tak lehce nenajdou. “ řekla vesele a s jasným úmyslem udělala Petrovi místo vedle sebe na pohovce. Nechtělo se jí už povídat, toužila po líbání a mazlení. Milovali se dlouze, bez zábran a téměř do zemdlení.
“Vidíš, jak nám prospělo, že jsme po sobě přes dva týdny jen toužili “ zašeptala Marta rozverně, když se trochu vzpamatovala. Naklonila se nad Petra a foukala mu do jeho chmýří na hrudi.
“Jen to nerozebírej, víš, že o tom nerad mluvím.”
“To vím, ale já o tom zase mluvím ráda. Je to normální, nemusíme se přece stydět. A tady nás navíc nikdo neuslyší.”
“Mně se mluvit vůbec nechce a taky o tom mluvit neumím.” odporoval Petr.
“Ale milování se mnou tě baví, ne? Zdálo se mi, že ses přizpůsobil docela ochotně...”
“Ty si prostě nedáš pokoj, nezdá se ti, že mě tak trochu provokuješ?” přistoupil Petr na její hru se slovy.
“Tvoje žena byla asi úplně jiná, než já. A nemyslím jen v sexu.”
“To byla. Ale nikdy mě nenapadlo, že by tě to zajímalo.”
“Tvůj minulý život je tvou součástí, ať chceš nebo nechceš. Vlastně bys mi mohl o ní něco říct. Třeba v čem se tak lišila ode mě...”
Petr chvíli mlčel jakoby si rovnal myšlenky. Nebo je musel odněkud vydolovat?
“Poznali jsme se na vejšce a po škole jsme se vzali. Byla milá, příjemná, nekonfliktní. Pak se narodila Lenka a starala se hlavně o ni. Dlouho nechodila ani do práce. A když konečně začala pracovat, měla docela smůlu. Párkrát o práci přišla a zdálo se mi, že jí ani moc nevadí být doma a starat se o domácnost. Vlastně ani mně to nevadilo, finančně jsem rodinu zabezpečil. Ale moc společných zájmů jsme neměli. Postupně jsme se tomu nějak oba přizpůsobili. Když Lenka odešla z domu, zanedlouho moje žena onemocněla. První vlnu nemoci sice zvládla úspěšně, při další atace se úplně zhroutila. Nikdy nebyla žádná velká bojovnice, ale tehdy to úplně vzdala. S postupující nemocí se uzavřela úplně do sebe. Změnila se i její povaha, začala i nenávidět lidi a byla prostě nešťastná. Nerad jsem se vracel z práce domů. Vždycky jsem se obával, v jakém stavu ji doma najdu. Ale zvládli jsme to spolu až do konce. Myslím si, že nakonec odešla smířená.” řekl Petr a po krátké pauze ještě dodal: “Je to zvláštní, jak se dá společný život shrnout do několika vět...”
“Doufám, že tě nemrzí, že jsem se na to zeptala?” zareagovala až po chvíli Marta. Přemýšlela o jeho slovech a v duchu si představovala jeho bývalou ženu.
“Ne, kupodivu to bylo jednodušší, než jsem si původně myslel. A došlo mi, že ty jsi úplně jiná. Samostatná, zvyklá se starat o sebe i o druhé. Umíš si prosadit, co chceš. Jsi houževnatá, vytrvalá a vynalézavá, ale také obětavá. Máme společné zájmy a hlavně si máme co říct. Beru to jako takový malý dárek od života, že to někdo zařídil, abychom se potkali. Někdo mi dopřál v životě druhou šanci.”
“Máme oba druhou šanci a neměli bychom ji promarnit. Už nejsme nejmladší.”
Nakonec byli oba rádi, že se dostali na stejnou notu. Stihli se domluvit i na řadě dalších praktických věcí. Štědrý den stráví letos poprvé spolu. A také společně s Lenkou a Sofií v Petrově domku. A hned poté využijí volné sváteční dny a pojedou sami dva kamsi na chalupu do Českého ráje. Relaxovat, fotografovat, trochu sportovat, prostě si společně užívat.
Žádné komentáře:
Okomentovat