Kouzla s tvrdým chlebem v Brooklynu na počátku XX.století

Mezi nejmilejší knihy mojí maminky a pak i moje patřila a patří V Brooklynu roste strom od Betty Smithové (Vydavatelstvo Družstevní práce 1948). Výtisk je to letitý, ohmataný. Na rozdíl od jiných děl však Brooklyn před I. sv. válkou viděný očima malé Fanynky Nolanové neztratil přitažlivost, není zbytečně sentimentální a brilantně zachycuje život první generace rodilých Američanů.

Obyčejný „strom nebes“ (invazivní pajasan žláznatý), který ve čtvrti přistěhovalců roste, je spojen s chudobou. Hezké a veselé Katy Nolanové ještě není třicet let, dře jako domovnice a uklízí tři činžáky, aby uživila svou rodinu. Její manžel, příležitostný zpívající číšník Jenda Nolan, pochází z irské rodiny přistěhovalců. Sličný a roztomilý mladý muž je ale slaboch a pijan. Brali se velmi mladí a zamilovaní a už při narození droboučké stonavé Fanynky Katy pochopí, že se na manžela nemůže spoléhat. Při tom touží po lepším životě pro celou rodinu.

Její matka Marie Rommelyová, která se do USA přistěhovala s manželem z Rakouska, považuje za úspěch už to, že Katy umí číst. Kromě šetření na pozemek poradí dceři podporovat u dětí jejich obraznost, naučit je snášet zklamání a každý den jim číst. Katy poslechne. Pochopí, že rozdíl mezi zazobanou obhroublou hospodskou a chudou starou pannou, které si každý váží, je ve vzdělání. Zamění svou něhu za houževnatou pracovitost, její touha vydržet a přežít z ní udělá bojovníka. Je jako všechny ženy z její rodiny vytvořena z tenounké, neviditelné ocele.

Její muž Jenda je na rozdíl od ní pasivní snílek. Svůj život prohrává, ale Katy s dětmi to nevzdává. Mladší syn Neeley se vzhledem a hudebním nadáním podobá svému otci, ale naštěstí nemá jeho slabou  vůle. Citlivá Fanynka miluje školu a je velkou čtenářkou. Její mysl dokáže opít krásná květina a vyděsit pohled na zchátralého starce. Zkouší sama psát, ale názor učitelky, že má psát jen o hezkých věcech a ne o bídě, kterou strádá, nesdílí. Fany miluje svého půvabného otce a trpí tím, že matka dává přednost jejímu hezkému a statnému bratrovi Neeleymu. Proti Fanynčině touze Katy rozhodne, že na střední školu půjde lehkomyslný Neeley. Cílevědomá Fanynka naopak pomáhá živit rodinu. Její touha po vzdělání ji však i bez střední školy dovede na universitu. 

Katy měla ve svém kuchařském repertoáru laciné pokrmy hlavně z levného ztvrdlého chleba, ze kterého kouzlila úžasné zázraky.

Vzala třeba bochník starého chleba, nalila naň vroucí vodu, rozhnětla ho na kaši, dodala mu chuti špetkou soli, pepře, tymiánu, takřka na prach rozsekané cibule a jedním vejcem (když byla vejce laciná) a upekla to v troubě. Když to bylo hezky do hněda, udělala na to roztodivnou omáčku z půl hrníčku tomatového koření, ze dvou hrníčků vroucí vody, z koření se špetkou silné černé kávy, zahustila to moukou a nalila to na pečeni v troubě. Bylo to chutné horké a vydatné. Co zbylo, nakrájela nazítří na tenké plátky a osmažila to na slanině. 

Katy uměla také udělat výtečný chlebový puding z krajíců toho starého, ztvrdlého chleba, cukru, skořice a z jediného krejcarového jablíčka, které nakrájela na lístečky tenké jako hedvábný papír. Když to všechno do hněda upekla, polila to rozpuštěným cukrem. Někdy také dělávala jídlo, kterému říkala odpadky. Bylo to opravdu urobeno ze ždibců a okusků chleba, které by byly vyhozeny i v té nejchudší domácnosti. Nastřádané kousíčky chleba namáčela v řídké kašičce z vody, mouky, soli a jediného vejce, potom smažila v laciném tuku. Zatím co se kousky smažily, Fanynka doběhla dolů do cukrářství, kde koupila za centík tvrdého hnědého kandisu. Ten potom rozdrtila válečkem na drobné krystaly, kterými usmažené ždibce posypala teprve na stole na talířích. Krystalky se úplně nerozpustily a to právě činilo z tohoto jídla takovou pochoutku. 

Sobotní večeře byla slavnostním jídlem. Nolanovi měli smažené maso! Bochník ztvrdlého chleba byl rozdělán na kaši v horké vodě a smíchán s mletým masem za deset centů, do něhož byla rozsekána cibule. Sůl a za cent sekané petržele dodaly koření. Z toho nadělala maminka maličké karbanátky, usmažila je a podávala s tomatovým kořením.“

PS. překlad je z doby, kdy jsme neznali kečup, možná je oním „tomatovým kořením“ právě on. Co myslíte ?!

Vaše bloggerka Hilda  

Skleněný pokoj aneb s knížkami v posteli

Bohužel se v poslední době dostávám ke knížkám velmi málo a soustředěně si je dokážu užívat snad jen v době, kdy rozum velí vydržet chvíli v klidu. A takováto chvíle přišla s první podzimní rýmičkou. Tělo padlo do postele dobrovolně s první zimnicí, která ohlašovala nastupující zvýšenou teplotu. Pořádně jsem se prospala a vypotila, ale znáte to. Ať děláte co děláte, rýma si trvá svých sedm dní.  První, co mě napadlo, když  mi trochu otrnulo, přečíst si nějakou knížku.

Ve své domácí knihovně ji nehledám, tam mám přečteno."Projíždím" seznam svých elektronických knih. Tam mám přečteno také, ale většinou jen jednou. Při brouzdání v závěji severských detektivek od JoNesba a Johana Theorina, které jsem hltala před nějakým časem, se mi vynořila informace, kterou jsem nedávno uložila do své paměti - současná severská literatura nejsou jen detektivky! A tak jsem začala pátrat na síti. V mém hledáčku uvízla finská spisovatelka Minna Lindgrenová se svou trilogií Babičky avizovaná jako brilantní finská variace na slečnu Marplovou. Agata Christie je má oblíbená autorka detektivek a slečnu Marplovou můžu.  Trilogie Babičky nabízí humor v kombinaci s kriminální zápletkou. Co víc si přát!

Objednat si elektronickou knížku je jednoduché, pokud se vám podaří najít portál, kde knížku nejen prodávají, ale umožňují takový způsob platby, který preferujete.  Cena knížky byla kupodivu na všech portálech stejná, informace o knížce také. Zjednodušeně - na jednom portále to vymyslí a ostatní "opisují". Bohužel způsoby platby nabízejí portály velmi rozmanité a často není na první pohled zřejmé, co se za nimi skrývá. Přesto se mi objednávka po krátkém laborování podařila.  Když elektronická knížka s názvem Babičky: Mrtvý kuchař od Minny Lindgrenové doputovala do mého tabletu, měla jsem skoro stejný pocit jako když vybaluji novou knížku z hedvábného papíru. S chutí jsem začala číst.  Knížka mě hned pohltila a nepustila, dokud jsem nedočetla.

Až pak jsem si uvědomila, že jsem od ní očekávala trochu víc. Trochu víc humoru v tom smutku, který je se stářím asi neodlučitelně spojený. Nějaké lepší rozlušténí kriminální zápletky, která je v knížce pouze odrazovým můstkem k dalšímu ději. Méně cest tramvají, i když asi pro seniora vlastnícího tramvajenku je to jistě vítaný zážitek. Méně chrastících chodítek - asi u nás nejsme na seniory s chodítky až tak zvyklí. Knížka ve mně navíc zasela obavu, že se podobně mohou chovat k seniorům ve všech domovech světa. Ať se ty "domovy" jmenují Podzimní háj nebo jakkoliv jinak.  Plus navíc smutek z toho, že vlastní děti mohou legálně odložit rodiče kamkoliv a stačí, když za to zaplatí.

Zkusila jsem nepříjemný pocit potlačit do pozadí četbou další knížky, pro jistotu zcela odlišného žánru. Vzpomněla jsem si, že mi kamarádka kdysi doporučovala knihu Skleněný pokoj. Najít ji na internetu nebyl žádný problém. Její recenze byly krásně rozporuplné, od absolutního nadšení až  k úplnému zatracení. To jenom zvýšilo můj zájem. Knížka opět doputovala do mého tabletu v elektronické podobě.  Na celý den jsem se díky ní propadla do úplně jiného světa!

Knížka splňovala přesně to, co jsem od ní očekávala. Silný příběh inspirovaný osudy brněnské funkcionalistické vily Tugendhat a dramatickými osudy jejích majitelů. Dobře napsaný román, který zaujme, vtáhne do děje. A navíc vyvolá v člověku touhu ocitnout se ve slavné vile a porovnat si své dojmy z knížky se skutečností. Na osobní prohlídku vily je třeba se objednat až dva měsíce dopředu, možná je ale virtuální prohlídka na  http://www.tugendhat.eu/tour/tour.htm. Tu jsem si hezky užila a prohlédla jsem si všechna tři patra vily dost detailně. Kvitovala jsem, že se můj pocit z knížky téměř shodoval s realitou. Na internetu jsem se dozvěděla více i o architektovi vily a jeho dalších dílech (Ludwig Mies van der Rohe nar. 1886 v Německu) i o autorovi knihy (Simon Mawer nar. 1948, anglický spisovatel žijící v Itálii).

Dobrý zážitek s dobrou knihou  vám přeje

vaše Česká hospodyňka

. 

Andělé na špičce jehly

Všechno začalo bolavou patou. Výrazně se mi díky ní snížil procházkový radius. Protože posedávání po lavičkách v parku nepřináší dostatek fyzické únavy, zbude dost sil i na vaření pokrmů s delší časovou náročností na přípravu. I zatoužil můj mlsný jazyk po bramborácích. Je to mé nejoblíbenější jídlo ještě z doby, kdy jsem se na víkend vracela domů ze školy s kabelou plnou špinavého prádla. Tatínek mě čekal na venkovském nádraží, vzal mi kabelu a spěchali jsme domů spoře osvětlenými ulicemi. Doma v panelákové kuchyni zatím maminka na starém hliníkovém kastrolu smažila ty nejlepší bramboráky na světě. Do zlata usmažené křupavé bramboráky velikosti mělkého talíře ve mně mizely jeden za druhým a maminka vybírala z připravené kupy bramboráků a říkala: vem si tenhle, ten bude nejlepší. 

Bramboráky tedy miluji, ale dost nerada strouhám brambory. Při mé spotřebě většího než malého množství bramboráků bych možná mohla použít nějaký stroj. Když mohou muži marnit čas a rozjímat nad otázkou, kolik andělů se vejde na špičku jehly, můžu já věnovat svůj čas a otestovat vlastní kuchyňské náčiní. Nemám sice žádnou laboratoř, ale to ničemu nevadí. 

Nelenila jsem a ponořila se do rohové skřínky mé kuchyňské linky a pracně vylovila robot, který mám ještě z doby, kdy jsem vařila pro pět lidí ( z toho byli dva chlapi o výšce metr devadesát a váze přes metrák). Robot se několikrát umístil jako vítěz nezávislého testu kuchyňských robotů. Výsledek přesto pro mě nebyl uspokojivý: nastrouhané brambory byly buď příliš jemné nebo příliš hrubé a množství nerozstrouhaných zbytků bylo také nezanedbatelné. Následoval další ponor do kuchyňské linky pro přídavné zařízení k šlehači, který jsem si pořídila v době, kdy jsem žila v přesvědčení, že budu vařit pro  dva lidi. Výsledek byl totožný, jenom možná nerozstrouhaného odpadu bylo méně. Další ponor do rohové skřínky vynesl na svět klasický strojek na strouhanku s kličkou. Podal mnohem lepší výkon než elektrické stroje. Konzistence nastrouhaných brambor byla dobrá, odpadu minimum, ale strojek se začal zahlcovat. Množství vyrobených bramboráků mi přineslo při pohledu na osobní váhu kilo navíc a zásadní poznatek: v případě množství jen pro jednoho strávníka není nad klasické struhadlo. To také vysvětlovalo uložení elektrických strojků v hloubi linky. Elektrické přístroje se přesunuly do sklepa, kde vyčkají na konec své existence někde ve sběrném dvoře. Strojek na strouhanku jsem vzala na milost, strouhanku dělá dobře.

Podobnou racionalizační probírku dopřejte své šatní skříni, prádelníku, botníku i sbírce plastových tašek. Je pro vás opravdu nezbytné nosit odřenou a potrhanou kabelku či aktovku? Neříkejte, že vám to stačí. Dopřejte si jednu novou a kvalitní. Nebo o ni bez zábran požádejte, až se vás budou děti ptát, co si přejete k vánocům. (Vzpomeňte na dobu, kdy děti také bez zábran žádaly Ježíška o nový magnetofon či snowboard.) Nebojte se něco vyhodit a nebojte se změn. Vemte si příklad z tety Féby. Nikdy nezažila nic trochu vzrušujícího, nikdy necestovala. Pracovala v domácnosti a v hospodářství, vychovávala děti. V devětašedásti opustila rodnou Iowu a přestěhovala se do Indie. Hospodářství přenechala synům, kteří byli rádi, že jim už do ničeho nemluví. Změna pro ni znamenala nové dojmy a povyražení. Pro každého, kdo s ní přišel do styku byl její zdravý selský rozum a životní postoj povzbuzením a přínosem ( Louis Bromfield Když nastaly deště str. 63, MELANTRICH 1992). Tahle čtivá kniha z roku 1937, jejíž děj se odehrává ve fiktivním indickém státečku, který v době dešťů postihne po protržení přehrady záplava a epidemie moru je také o tom, že i zdánlivě povrchní lidské stvoření je ve vypjaté situaci schopné velkých hrdinských činů, že lkát a setrvat v pasivní nečinnosti nebo se nasměrovat na dráhu alkoholika není žádné řešení životní krize. K vysvobození ze zoufalství však může člověka dovést i ta nejobyčejnější zdánlivě nevýznamná práce a plnění povinností daných morálním kodexem společnosti..

PS

1) Na bramboráky se nejlépe hodí staré brambory. Nastrouháme (na struhadle !) a přidáme  cca 1 rovnou polévkovou lžíci hladké mouky na jednu hodně velkou bramboru, vejce, sůl, majoránku, drcený kmín, pepř, česnek a najemno pokrájenou cibuli. Smažíme podle chuti na oleji či sádle. (Bez omastku nedosáhnete křupavosti a chuťově budete někde u „sejkor“.)

2) Na rozdíl od skříní nedoporučuji probírku dokladů, dopisů a starých adresářů. Zjistíte, že pas i řidičák jsou prošlé a staré adresáře?  Při otevření vás nejspíš zahltí smutek z množství adres již neplatných pro nepřítomnost adresáta na tomto světě. Ani Pohádky a povídky H.Ch. Andersena  (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1956) i přes krásné ilustrace Cyrila Boudy nevyndávejte z knihovny. Většina povídek vás jen rozlítostní.

Nedopusťte, aby k vám přicházely na návštěvu jen staré vzpomínky se vším, co přivolávají. Raději pozvěte někoho na bramboráky!

Vaše bloggerka Hilda

Prázdniny

Také na konci června čekáte na poslední školní den i když už velmi dávno nejste školou povinní? Každý rok v ten den ráno před osmou vyhlížím nastrojené děti, které vesměs radostně kráčí s kytičkami do školy pro vysvědčení. Ta euforie z pocitu osvobození od školy a z dvouměsíčního volna  je pro nás dospělé už bohužel neopakovatelná. Přesto si můžeme léto užít.

Nejspíš vás přepadnou vnoučata. Jestli to máte jako já, tak už po třiceti minutách od jejich příjezdu začínáte litovat, že jste je pozvali. Jsou to miláčkové, zejména když konečně spí. Po jejich odjezdu se vám hned začne stýskat, byt je bez nich tak prázdný. Naštěstí je ale také vzhůru nohama, takže místo smutnění se dáte do gruntování. Najdete vnuččin dudlík, lednici olepenou nálepkami s krtečky, pár dílů stavebnice pod gaučem, krokodýla v koupelně, rozmotaný toaletní papír na WC, všechna zrcadla i okna plná daktyloskopických stop, čalounění doplněné drobky, mrkačku spící v ložnici ve vaší posteli se vzorně zutými botičkami zasunutými pod postel, kolíčky na prádlo naházené pod balkónem, židle i koberce poznamenané jogurtem atd. Při troše štěstí však ani nemusíte malovat. Tentokrát vystačíte jen se zbytkem primalexu, který jste si prozíravě uložili.

Byt je uklizený, co dál? Když se počasí postará o pořádné teplo a máte možnost, tak zkuste rybník. Nemyslím v pravé poledne, ale v teplý podvečer . Ušetříte se pro jednou drastických zpráv v televizi  a vstoupíte do sluncem vyhřáté vody. „Slunce se k západu sklání“, vodní hladina je úplně klidná a tichá. Pomalu plavete a najednou ucítíte vůni, která vám připomene něco dávného. Dobu, kdy jste ještě chodili na základku. Měli jste přísnou učitelku, která vás ale naučila (nejen pravopis). Během školní přestávky jste se spolužáky probírali včerejší sportovní přenos v televizi a naprosto odborně hodnotili výkony našich sportovců či čerstvě shlédnutou mayovku.. Každý den po návratu ze školy jste upustili tašku hned v předsíni a pak vyrazili ven. Ne do nějakého kroužku, ale za kamarády na plácek mezi paneláky, k rybníku u vesnice. Každý se vžil do postavy svého idolu a  sveřepě jste  hráli ještě lépe než ti reprezentanti a byli jste statečnější než Old Shaterhand s Vinetouem dohromady. Po návratu domů vás čekala pravidelně věta “Takhle pozdě se chodí domů?“ a „Máš napsané úkoly?“ Tuhle nenávratně ztracenou atmosféru našich školních let a družného přátelství se spolužáky dokonale vyvolá útlá brožovaná knížečka Václava France František (2007). Milé  vyprávění Františka Fraňka, žáka 4. třídy o životě ve vesnici Bystřici (autorova Řeheč) někdy na konci 70. let nejspíš nikdy nezíská světovou proslulost, ale rozhodně vás potěší i pobaví laskavým humorem. 

Léto ještě neskončilo, co takhle folklór? Asi si hned klepete na čelo a obracíte oči v sloup. Pro mě je folklórní festival pod širým nebem báječnou neformální akcí, kde se diváci i účinkující skvěle baví. Pravda, skupina mužských v kroji poskakující na chatrném jevišti s pravidelně vyráženým pokřikem je pro řadu současníků spíše trapná podívaná, ale i dění mimo jeviště stojí za pozornost. Představte si Turka s úplně holou hlavou ve vysokých botách a černém kroji. Vypadá na provozovatele krevní msty. Pozor, teď se přiblížil k mladé české dvojici a půjčuje si jejich potomka! Něžně chová půlročního kojence a jeho tvář se mění laskavým úsměvem v dobrotivý měsíc z Ladova obrázku. Tamhle se zase srdečně loučí junák (podle kroje z jižních Čech)  s Číňanem v hedvábném kabátci. Zřejmě spolu večer důkladně popili a teď si ještě vyměňují kontakty. Konferenciérka právě z ničeho nic přerušila řeč – na podium se po schůdcích šplhá jako neohrožená kaskadérka malá asi roční holčička. Je odchycena a nezraněná předána otci, kterému unikla . Při opravdové averzi k folklóru to můžete nahradit jiným hudebním festivalem nebo vystoupením šermířů na hradě či zámku.

Co takhle pochodňový průvod městem či odpolední koncert klasické hudby v prostředí Botanické zahrady?  A co teprve divadelní představení pod širým nebem. Nemusí to být právě Letní shakespearovské slavnosti na Pražském hradě. Vyberte něco menšího ve vašem parku. Přijedou „umělci z Prahy“ nebo ochotníci z Bozkova a zahrají nějakou konverzační frašku. Žádné kamenné divadlo v metropoli vám nepřipraví takový zážitek, jako když přes jeviště projede mezi herci vyjevený muž na kole, který si jen jako obyčejně chtěl nočním parkem zkrátit cestu z práce domů. A co se týče hereckých výkonů, tak nedám na ochotníky z Bozkova dopustit, řada profesionálů by se před nimi mohla stydět. Když budete pilně sledovat plakáty můžete objevit i jiná povyražení. Např. sraz automobilových veteránů, letecký den, jízdu  parní lokomotivy, promenádní koncerty, tenisový turnaj, procházku strašidelným lesem a řadu dalších zábav na čerstvém povětří. 

Užívejte si dlouhé dny a všechno, co nám léto dává,  jak jen vám to zdraví dovolí. Zalévejte pilně vaše pokojové květiny, choďte ven mezi lidi a usmívejte se . Zima se svou šedou oblohou a krátkými dny určitě zase přijde, ale je to ještě daleko.

Vaše bloggerka Hilda

Jak jsem se zamilovala do svého kávovaru

Kdyby se mě někdo nečekaně zeptal, jak mě ovlivňují reklamy, asi bych rezolutně tvrdila, že nijak zvlášť. Ale v poslední době dostalo toto tvrzení jaksi trhlinu.

Začalo to tím, že se na mém pracovišti jako jeden z bonusů pro zaměstnance objevil nový kávovar. Rychle jsem si ujasnila, že mi jeho káva chutná mnohem více než jakákoliv jiná. Došlo to až tak daleko, že se mi o víkendech stále častěji zastesklo po dobré kávě. Moje domácí rozpustná káva mi prostě chutnat přestala. Občas jsem si o víkendu vyrazila na kávu do kavárny, v Hradci Králové mám několik míst, kde mě káva nikdy nezklame. Ale moje podvědomí již pracovalo a hledalo důvody, proč mít kávovar ve své kuchyni.

Největší a zpočátku neřešitelnou překážkou byl nedostatek místa pro nový kávovar na pracovní ploše mé kuchyňské linky. Postupně jsem se získala přehled o nabídce kávovarů na českém trhu a hlavně o jejich vlastnostech. Chtělo to jen trochu času a trpělivosti. Ač jsem zpočátku zamítala všechny kapslové kávovary, nakonec jsem si vybrala kávovar Nespresso, který je na kapsle. A to z několika prostých důvodů. Kávovar je malých rozměrů, a tak se vejde na mou kuchyňskou linku. Jeho obsluha je velmi snadná, v podstatě jde o to vložit kapsli a stisknout knoflík (kávu si musí umět uvařit i můj muž!). Nabídka Nespresso káv je velmi pestrá, ještě jsem nestačila ani všechny druhy ochutnat. Existují i minusy, s nimiž je nutné se vyrovnat. Jednou z nich je cena jednoho hrnečku kávy - zhruba 10 Kč, druhou drobnou vadou na kráse je to, že kapsle lze objednat pouze na internetu.

Objednaný kávovar mi PPL přivezla v sobotu dopoledne, zírala jsem na obrovskou krabici dost vyděšeně. To je můj malý kávovar? Ale adresa souhlasila, tak jsem zaplatila dobírku, krabici převzala a dovlekla ji domů. V balíků byl nejen dobře zabalený kávovar, ale také více než 150 kapslí s různými druhy kávy a několik příruček různého druhu. Snažím se problémům předcházet, a tak jsem se nejdříve pustila do louskání příruček. Seznámení s kávou Nespresso v průvodci světem kávy bylo tak lákavé, že jsem neodolala a odhodlala se kávovar zprovoznit. Pěkně krok za krokem a podle popisu v příručce. A ejhle, nastal problém. Ač kávovar měl pouze dvě tlačítka, jedno z nich prostě nefungovalo.

Díky své předtuše jsem byla zaregistrována v Klubu Nespresso, a tak jsem odhodlaně vytočila číslo bezplatné linky a volala o pomoc. Zdatně jsem prošla nahrávanou komunikací o závadě mého kávovaru, nicméně operátorka na druhé straně stále pochybovala, že jde o závadu. Prý mi hned zítra zavolá technik, aby mi pomohl s nastavením. Technika jsem se po dvou dnech dovolala sama, a ten konečně uznal, že jde o závadu. A tak můj zcela nový kávovar putoval na opravu. Naštěstí mi byl na dobu opravy zapůjčen kávovar rezervní. Sice byl také z rodiny Nespresso, ale trochu jiný. A tak pro jistotu stáhnout návod z internetu a nastudovat. A už se vařilo.

Káva, kterou jsem dosud ochutnala, byla opravdu výborná. Ochutnávání různých druhů káv mě docela baví, a tak si ke každému novému druhu přečtu, jaká káva to je, odkud pochází a jak má chutnat. A zkouším, zda i mě tak chutná. Po dvou týdnech se vrátil můj původní opravený kávovar. První kávu jsem v něm udělala trochu rozechvěle. Zafungoval. Káva je stejně dobrá. Takže nezbývá než říci společně s reklamou na Nespresso ...what else?


(Uznávám, že v tomto případě mě reklama hodně ovlivnila.)

Vaše Česká hospodyňka

XX. století

Dva autoři a dvě série podobné názvem. Jeden z nich sepsal fiktivní osudy několika příslušníků norské rodiny v průběhu XX. století a druhý popsal XX. století pomocí osudů několika smyšlených postav důmyslně vpravených do historie. Téma je mimořádně těžké už proto, že téměř všichni jsme se ve XX. století narodili a ledacos si pamatujeme. To se to pak snadno kritizuje. Kdyby si autoři zvolili třeba X. století, tak neznáme ani historii vlastního státu. (No schválně, kdo z vás si vybaví z hlavy aspoň letopočet zavraždění sv. Václava nebo dokonce vyvraždění Slavníkovců?)

Ken Follett napsal trilogii Století: Pád titánů, Zima světa a Hranice věčnosti (Knižní klub) čítající celkem neuvěřitelných 2416 stránek. Úvodní stránky prvního dílu čtenáře slibují skvělé čtení. Seznámíte se s celou řadou postav z různého společenského prostředí. Anglii reprezentuje hrabě Fitzherbert a jeho sestra Maud, hornická rodina odborového předáka Davida Williamse, jeho syn Billy a dcera Ethel, Ameriku představuje rodina senátora Dewara, Německo diplomatická rodina von Ulrichova, Rusko kovodělník Grigorij Peškov a jeho bratr Lev. (V dalších dílech nutně škálu hrdinů doplní jejich potomci.) Úvodní líčení je zasazené před 1.světovou válku. Poutavě nás provede anglickým zámkem, skromným prostředím hornické rodiny ve Wellsu i bídou zaměstnanců putilovských závodů v Pětěrburgu. Jak se děj přibližuje do současnosti, příběh ztrácí svou původní poutavost. Román se jakoby odvíjí od titulků na hlavní stránce novin: obě světové války, feminismus, postoje k homosexualitě, kubánská krize, stavba berlínské zdi, atentáty na bratry Kennedyovy, boj amerických černochů za zrovnoprávnění s bílými, válka ve Vietnamu, zhroucení komunistického bloku. Postavy se stávají schematickými a zejména poslední díl účelově až křečovitě umisťuje hrdiny do centra dění k představitelům USA a SSSR. Vždy se najde mladík, který se jako asistent Kennedyho a Chruščova účastní těch nejdůležitějších politických jednání nebo který alespoň přidrží Hitlerovi otevřené dveře. Na stovkách stránek se čtenář doví hodně o XX. století, ale zdá se , že se vytrácí se příběh, který by dychtivého čtenáře připoutal k osudu románových hrdinů a který tak nadějně avizovala první část trilogie.

Jan Guillou napsal sérii Velké století. Zatím u nás vyšlo : Stavitelé mostů , Norský dandy, Mezi červenou a černou, Klapky na očích (Host)). Osudy tří bratrů a jejich rodin čtenáře pohltí. Na zajímavosti přidá použití netradiční úhlu pohledu. My jako potomci národních buditelů a obyvatel protektorátu nechápeme lásku hrdinů románu k Německu a nenávist k Britům. Bratři Oscar, Lauritz a Sverre z usedlosti Frøynes se po smrti otce a strýce na moři dostanou do města do učení. Když se projeví jejich neobyčejné nadání, získají stipendium od dobročinného spolku. Podmínkou je pět let po studiích stavět mosty na plánované dráze do Bergenu. Všichni absolvují Technische Hochschule v Drážďanech s vynikajícími výsledky. Po studiích však gay Sverre odchází s přítelem do Anglie, Oskar se octne v Africe a jediný Lauritz se vrací do Norska a nastoupí v roce 1901 na stavbu mostů na nové železnici na Hardangerviddě. Oskar v Německé východní Africe (nyní Tanzanie) také buduje železnici. Jen tak mimochodem zbohatne z prodeje mahagonu káceného při stavbě trati a z prodeje sloních klů. Po vypuknutí I. sv. války Lauritz přesídlí i s rodinou do Berlína. Oskar bojuje v Africe v německé armádě spolu s domorodci proti Britům. Nikdy nejsou poraženi a kapitulace Německa v Evropě je pro ně zdrcující. Vrací se do Evropy s holýma rukama, ale se slušným kontem. Anglii po válce opouští i Sverre. Všichni bratři pak žijí v Berlíně. Sverre vede reklamní agenturu. Realistický Oscar díky svému obchodnímu talentu dobře spravuje rodinné jmění a ani následky hyperinflace nejsou pro rodinu likvidační. V Boha věřící, komisní Lauritz se věnuje stavbám a před politikou vždy strká hlavu do písku jako pštros. Rozhodně si politikou nedá kazit vánoce v rodinném kruhu. Přesto na něho i na celou rodinu začne doléhat nacismus, nikdo není z hrůzného vlivu totalitní pravicové ideologie vyňat.

Nakonec všichni přesídlí z milovaného Německa do Švédska. Život v neutrálním Švédsku je během války poznamenán víceméně jen nedostatky v zásobování. Všichni bratři sice nesnášejí nacisty, ale věří ve výhru Německa. Už proto, že Oscar a Sverre mají dost osobních důvodů pro nenávist k Angličanům. Jen otázka obsazení Norska je pro ně bolestivá. Když ale vstoupí do války nenávidění Sověti a USA, pochopí Oscar, že výhra na straně Německa je pro ekonomickou sílu soupeřů nemožná. Lauritz však stále věří v německé vítězství. Všechny informace, které se k němu dostanou o válečných zločinech Německa považuje za nepřátelskou, štvavou a nesmyslnou propagandu. Věří tomu, co píše proněmecký Dagsposten. Je pevně přesvědčen, že právě tak jako Řím přečkal o stovky let krutého císaře Caligulu, přetrvá Německo Hitlera. V Lauritzově rodině se neplakalo. Sám Lauritz zaplakal tajně jen po manželčině smrti. Když jsou rozbombardovány milované Drážďany, město, kde se dají ničit jen lidské životy a umění, pláče Lauritz celé hodiny. Avšak: „Když Američané vkročili do tábora Buchenwald, zhroutil se svět. …Bylo jedno, co blábolil Dagsposten… Hromady mrtvol na fotografiích byly pravé… Na to přišly snímky z Osvětimi… Lauritz už neplakal. Vzdal se, všechno se zřítilo. Tohle udělali Němci.“ Lauritz ulehl do postele a jeho poslední myšlenkou bylo, že nepostavil nic lepšího než Kleiveský most na Hardangerviddě.

Další díl série vyjde letos na podzim. Už se na ni těším.

Vaše bloggerka Hilda

Detektivní vaření

Detektivek je na trhu víc než dost. Zkusili byste ale sáhnout po ruské autorce? Máte odpor k Rusům, SSSR  a komunistům vůbec?. Zkuste jednou svou nechuť překonat. Darja Doncovová, vlastním jménem Agrippina Vasiljevová mimo jiné napsala Manikůra pro nebožtíka (Knižní klub 2006).

Detektivní příběh ze současnosti je prokládán dávkami humoru, ironie a absurdních situací. Průměrná, nehezká  harfenistka Jefrosinja Romanovová se narodila starším rodičům, kteří ji chovali jako ve skleníku. Otce pracoval v „polygonu“ a rodina je díky tomu i za doby existence SSSR dobře situovaná. Po otcově smrti je Frosja  matkou provdána za hezkého a movitého Michaila Gromova, který vlastní počítačovou firmu. Míša manželku hýčká a rozmazluje  až příliš. A skleníkový chov tak úspěšně pokračuje. Frosja je přesvědčená o své alergii na svět mimo byt, a proto se zdržuje  převážně doma opečovávaná hospodyní i pozorným manželem. Baví se jen televizí a čtením detektivek.

Jednoho dne se však objeví Táňa, manželova milenka. Zoufalá Frosja vyběhne z domu bez peněz, bez dokladů a chce spáchat sebevraždu skokem pod auto. Řidička  Káťa Romanovová ji ale sebere a doveze domů ke  své rodinně . Frosja se jim představí jako Jevlampija. Káťa se nad ní slituje a  najme ji jako hospodyni. Je to na pováženou, Jevlampia nikdy nepracovala. Jaké překvapení, když zjistí, že metrem se nejezdí na mince, ale na lístky. První nákup večeře pohltí rozpočet na celý měsíc. Jak by ne, když koupila lososa, grilovaná kuřata, avokádo, francouzské máslo, konzervy s krabím masem. Psy nezkušeně nakrmí chlebem s máslem, samosebou s neblahým důsledkem pro jejich  trávení. Rozpustnou kávu pije studenou, protože neumí zapálit sirkou plynový sporák, netuší, že pro vytření louže na podlaze musí hadr ždímat, atd. Čase a hlavně s pomocí malého Kirila do hospodaření docela úspěšně vpraví.  Když se jednoho dne dostane Káťa do problémů, zavolá domů, aby jí Jevlampia donesla od herce Kosti Katukova desky s dokumenty, které si u něho uložila. Jevlampia ale  najde Katukova zastřeleného, s uťatýma rukama, požadované dokumenty však ne. Násilníci, kteří drží Káťu v zajetí požadují dokumenty do čtrnácti dnů, jinak Káťu zabijí. Jevlampia se pustí do pátrání. A je úspěšná: Nejenže najde kýžené dokumenty, ale vlastní rukou osvobodí vězněnou Káťu. A navíc zjistí:
- po chození v promočených kozačkách nenásleduje nutně zápal plic, 
- není na nic alergická (ani na psí a kočičí chlupy) 
- odkud se vzalo bohatství jejího manžela.  

Kromě toho posbírá během pátrání většinou od prodavačů v tržnici i řadu kuchařských receptů . (Pozor, jedná se o neodzkoušené recepty, použijte jako inspiraci.)

Do zlatova upečené kuřátko
„Vezmete půlkulový balík jemné kuchyňské soli a vysypete ho na pekáč. Vykuchané kuře opláchnete, položíte na sůl prsíčky nahoru, potom rozpálíte troubu a dáte do ní pekáč. To je všechno. Přibližně za hodinu, to záleží na velikosti kuřátka, můžete dávat na stůl.“ (str. 111)

Pečené vepřové (krkovička nebo kus kotlety)
„Opláchneš maso, potom v něm uděláš dírky a zastrkáš do nich stroužky česneku. Pak osolíš, opepříš…Potom zabalíš maso do alobalu, ale opatrně, nepotrhej ho. Nejlepší jsou dvě vrstvy, a pak dáš na plech. Za hodinu a půl, maximálně za dvě, se budeš olizovat až za ušima“ (str.132

Filé zapečené s brambory
„nejtěžší na tom receptu je škrábání brambor. ..Bylo třeba nakrájet několik brambor na plátky, potom vymazat hlubokou pánev máslem a dno těmi plátky vystlat. Pak vzít kousky rybího filé, položit je na brambory a pak ty vrstvy střídat, poslední vrstvou ale musí být brambory… Popadnete čtyři vejce, přidáte sklenici mléka a šleháte jako na omeletu. Směs vylijete do pánve.. Solíte, pepříte a strkáte do trouby…čáry, máry, fuk… Výživné, neuvěřitelně chutné jídlo je hotovo za půl hodiny.“ (str. 216)

Koláč z klikvy
„Vezmeš jeden margarín, raději tuzemský, a nakrájíš ho na malinké kousky…Potom si připravíš tři vejce, žloutky oddělíš od bílků. Bílky strč do ledničky, žloutečky ušlehej se dvěma lžícemi cukru. Potom směs promíchej s margarínem a přidej přibližně dvě sklenice mouky. Hotové těsto vlož přímo do formy a prsty ho rozprostři po dnu. Válečkem to rozválet nepůjde. Potom to dej do trouby. U těsta jen zvedni okraj, aby z toho nevyšla jenom placka, ale taková mistička  z¨těsta. Jo, a vidličkou těsto dvakrát, třikrát propíchni, jinak udělá bouli…a když se těsto už nějakou chvíli peče, vezmeš dvě sklenice plodů a rozetřeš je s cukrem … podle své vlastní chuti. Jedni preferují kyselejší, druzí sladší. Vytáhneš upečené těsto, bude už mít takovou příjemnou žlutou barvu. Pak dovnitř vyklopíš náplň. Potom vytáhneš z lednice bílky, ušleháš s cukříčkem sníh a shora tím přikryješ klikvu. Dole těsto, uprostřed klikva, nahoře bílá pěna… Znova to dáš do trouby, ale teď asi tak na pět minutek, dokud bílek nedostane barvu kávy s mlékem.“ (str. 196)

Poznámka: Tady se do vaření zapojí opět mistři improvizace. Klikva je něco jako brusinky, ale ani ty nejsou u nás tak úplně běžné. Zkusila bych hodně zralý rybíz. Margarín by šlo nahradit Herou, ale nejlépe máslem. Místo krájení nastrouhat na hrubém struhadle na okurku. Vskutku se nenuťte do zpracování hladkého těsta, nerozhnětené kousíčky tuku těsto nadýchají.

Dobou chuť i dobré počtení 

Vaše bloggerka Hilda

Literární vaření

Betty MacDonaldová

Knížku Vejce a já od Betty MacDonaldové nemusím doporučovat, patří mezi nejoblíbenější knihy u nás. (Možná trochu proto, že anket ze zúčastňují především ženy a knihu napsala žena o každodenních ženských problémech.) Zhýčkáni civilizací bychom si život na americké slepičí farmě v první polovině XX. století bez elektřiny, tekoucí vody, se sporákem na tuhá paliva a s kadibudkou na dvorku zopakovat nechtěli, leda tak v rámci zážitkové turistiky ve stylu děl Vlasty Javořické. Když může někoho napadnout Austenland (Shannon Haleová), proč ne Javořická?

Také náměty dalších knih čerpala Betty MacDonaldová z vlastního života. Morová rána z prostředí tuberkulózního  sanatoria, Kdokoli může dělat cokoli z doby hospodářská krize 1933 a Dusím se ve vlastní šťávě o životě s dospívajícími dcerami na ostrově Vashon u nás vyšly v jednom svazku pod titulem     
o život dal a vzal. Zážitky s řemeslníky jsou jako z Černých ovcí, naštěstí TBC, psaní na stroji,  těsnopis jsou pro nás pasé, zmiňované ceny jsou dnes bohužel  sci fi, avšak kouzlo humoru z románů nevyprchalo. Navíc postoje k životním trablům a nepříjemnostem jsou hodny následování i dnes. „Maminčin přístup k jakékoli přímo položené a nepříjemné otázce je soustředit se na nejméně důležité slovo a rozvést je“ . Dcery  Anka a Janka metodu také ovládaly. „Anka pravila velice dramaticky: Víš, že Janince Priceové je jenom deset a kouří? Janka řekla: Jakou značku?“. 

ostrov Vashon

Ocituji ještě jedno životní moudro: „Namísto, abyste svému dítěti dávali příliš mnoho volnosti, příliš mnoho peněz a veškerou odpovědnost za to, co udělá, pokuste se mu dát méně volnosti a peněz, přísná pravidla chování a moře a hory lásky. Nikoliv lásku skrývanou, utajenou, tichou, nýbrž lásku zcela viditelnou s mazlením a polibky, se spoustou lichotek, se zájmem o to , co nám dítě vypravuje. Říkejte svým mladým, že jsou brilantní, hezcí, půvabní, vtipní a láskyplní. Říkejte jim to každý den. Říkejte jim to, i když před nimi schováváte klíče od auta a nejraději byste je nakopli. Ujišťujte je a znovu je ujišťujte. Láska je nejdůležitější prvek v lidských vztazích. Nikdy nemůžete dát dítěti dost lásky“.

A na závěr přepisuji recepty, abych učinila zadost nadpisu tohoto příspěvku. A pro jistotu varuji: je to neodzkoušený zdroj inspirace!

Dušené škeble (Co život dal a vzal, Vyšehrad 1992, str. 428)
Vyřež z lastur nejméně čtyři šálky máslovek a dobře je proper. Rozemel je s:

•  jedním zeleným pepřem,
• svazkem zelených cibulek,
• šesti plátky slaniny,
• dvěma velkými oloupanými bramborami 
• a jedním svazkem petržele.

Hoď to do velkého kotlíku, přidej kostku másla a zalej vodou. Vař pomalu a tak dlouho, dokud brambory nezměknou. Přidej dvě nebo tři větší konvičky mléka, sůl a hrubě mletý pepř. Podávej s topinkou a máslem, jakmile se mléko ohřeje.

Lívanečky (Co život dal a vzal, Vyšehrad 1992, str. 428)
Oloupej a nastrouhej a namoč přes noc do studené vody tři velké brambory. Druhý den z nich slej vodu, vlož je do větší misky a přidej:

• 3 dobře ušlehaná vejce,
• 4 polévkové lžíce mouky – když nedrží pohromadě, tak víc, hodně záleží na bramborách
• půl šálku jemně nasekané petržele,
• 1 nastrouhanou cibuli,
• asi půl polévkové lžíce soli,
• hrubě mletý pepř,
• 2 šálky zemních ústřic.

Smaž na pánvi na slanině. Podávej s máslem a opečenou slaninou.

PS:
Předpokládám, že nežijete v domku s výhledem na moře a nemáte mušle na pláži u domu. Doporučuji proto improvizaci (v té jsme jako letité kuchařky všechny dobré) – místo mušlí můžete použít podušené žampiony nebo také májovky, které právě rostou. Nebo prostě zbytky masa. Též bych nemlela ani nestrouhala cibuli. Nejspíš by zhořkla. Doporučuji jen nadrobno pokrájet.

 Vaše bloggerka Hilda

Drobné radosti

Před lety jsem se setkala v nemocnici na pokoji s jednou starou paní. Paní byla drobná, štíhlá, tmavé vlasy. Myslela jsem, že je jí kolem šedesátky, ale paní měla už přes osmdesát. Z dlouhé chvíle jsme probrali všechno možné i nemožné. Mimo jiné mi vypravovala, jak si doma vaří. Její větu „to já si uvařím, já se nešidím“ mám od té doby jako mantru. Taky se nešidím.

Vyrostla jsem v malém městečku s jedinou prodejnou ovoce a zeleniny. Před šedesáti lety byly v sortimentu této prodejny brambory, zelí a kořenová zelenina. V létě byl sortiment rozšířen o rajčata různé kvality (někdy hrůzné). Párkrát (doslova!) za léto přivezli meruňky a melouny. Proto nikdy nevynechám příležitost k návštěvě tržnice v Praze Holešovicích, zejména touto roční dobou.  Moje nadšení nebere konce, někdy mě ta hojnost dojímá až k slzám. Hromady karotky, ředkviček, rajčat, jahod, jablek, sazenice bylinek, květin i zeleniny. Čerstvé pečivo, ryby, klobásy i holandské sýry. Zkrátka krásné místo pro procházku.

Zkuste to taky směrem k nějaké tržnici, kupte si rudý tulipán, pár čerstvých sněhobílých žampionů a třeba i cherry rajčátka. Po příchodu domů nejprve vylovte ze skříně damaškový ubrus a prostřete ho na stůl. Beztak to potřebuje, aby se nepřeležel. Tulipán dejte do vody do vázy, té krásné broušené, postavte vázu na prostřený stůl. Potom si uvařte těstoviny se žampiony. Nejprve dejte vařit oblíbené těstovin v osolené vodě dle návodu na sáčku. Než se dovaří, nakrájejte žampiony, nepatrně je podlijte a chvíli je poduste. Ve větším kastrolku zpěňte na másle pokrájenou cibulku. Když bude mít nazlátlou barvu, přidejte žampiony. Uvařené těstoviny sceďte a můžete je i po staru rychle propláchnout studenou vodou. Přidejte je do kastrolku k žampionům a podle sebe dochuťte: pepř, drcený kmín, možná i malý utřený stroužek česneku. Vše promíchejte a pak dojděte do pokoje a z obývací stěny vylovte nejhezčí porcelánový talíř s kytičkami (ten po mamince/po babičce). Pro jistotu ho opláchněte horkou vodou a otřete, co kdyby byl trochu zaprášený. Na talíř nandejte těstoviny promíchané s žampiony, posypte strouhaným sýrem (asi to bude eidam a nikoliv parmezán) a ozdobte rajčátky.  Usedněte ke stolu a dobrou chuť. Po každém soustu zvedněte hlavu a pohlédněte ven prosluněným oknem a také na váš tulipán. Možná se vám takové ciráty okolo obyčejných nudlí zdají zbytečné, jíst se dá i v kuchyni z kastrolku. Ale je chybou se odbývat, pro hosta byste také prostírali, abyste ho uctili co nejlépe. A sami sebe si nevážíte?!

Mohu vás ujistit, že to jsou ty drobné radosti, které si můžete dopřávat každý den.  Tak jako postavy z románu pro děti od Colette Vivierové  Dům drobných radostí (Albatros 1986). Možná vaše vnučka chytila ve škole plané neštovice a nemůže chodit ven. Zalovte ve své knihovně a znovu si s ní přečtěte deník jedenáctileté holčičky Aliny, která žila s rodiči a sourozenci v činžovním domě v Paříži někdy v polovině minulého století. Kniha je neuvěřitelně milým vyprávěním o naprosto nedobrodružném životě obyčejné nepříliš movité rodiny. Žádné auto, žádné dovolené u moře nebo lyžování v Alpách.  Jak praví záložka „skromný život, bohatý na drobné radosti a plný vzájemné lásky“. 

Nu, některá současná děvčátka jsou hodně samostatná a nebojácná a dobrodružství je láká. Nejraději by letěla rovnou do vesmíru. Pro ně možná vyberete sci fi Alenka z planety Země nebo Alenčiny narozeniny nebo Milión Alenčiných dobrodružství od Kira Bulyčova. Život v budoucnosti  je popisován velmi vtipně s dávkou ironie, vesmírné cestování je běžnou věcí právě tak jako kontakt s mimozemskými tvory. Alenka hraje vždy hlavní roli. Asi tak do tří let byla totiž Alenka normální děvčátko. Pak začala dělat všechno naopak, ztrácela se v nejméně vhodných okamžicích a docela náhodně dělala objevy, které překračovaly možnosti nejschopnějších vědců. Např. na návštěvu sluneční soustavy přiletěli Labuťané. Země chtěla hosty z tak vzdáleného místa mimořádně hezky přivítat. Labuťané nahlásili souřadnice přistání, ale nikdo je nemohl najít, nikdo neviděl jejich loď přistávat, jakoby se rozplynuli při vstupu do atmosféry. Veškeré hledání bylo marné. Při tom Labuťané stále opakovali zprávu „jsme v lese“.  Byli snad neviditelní?! Celé lidstvo je marně hledalo. To až Alenka je objevila. Přišla z lesa domů s košíčkem jahod. Na jahodách seděli postavičky ve skafandrech umazané od jahodové šťávy. Alenka si myslela, že to jsou trpaslíčci z pohádky. Chtěla si je nechat. Nevěděla, že je lidstvo hledá a že tráva je pro hosty lesem. Tak se podařilo Alence zabránit meziplanetárnímu konfliktu.

Pro dnešek radši dost. Sami si něco hezkého přečtěte (nebo uvařte).

Vaše bloggerka Hilda

Literární kuchařka

V roce 1989 vyšla jako neprodejná členská prémie Klubu čtenářů ODEON knížečka Kuchařské recepty vybrané z krásné literatury, které uspořádala Jaroslava Jiskrová. I v knihách současných spisovatelů lze najít nejeden kuchařský recept. Na dokreslení jich pár přikládám.  Některé recepty jsou vylovené z textu a kupodivu některé autor cíleně přidal ke knize místo epilogu.  Ale pozor! Jsou to neodzkoušené recepty z beletrie, tedy spíše inspirace pro zkušené kuchařky.


Klášterní džuveč (Arto Paasilinna Krátká paměť pana rady, Nakladatelství Hejkal 2009,  str. 164,165)

„Do kotle dali: 
 10 kilo nejlepšího hovězího: na kostičky nakrájenou svíčkovou, plec a vysoký i nízký roštěnec
3 kila nahrubo krájené cibule
Suroviny osmahli na dně varného kotle na několika litrech oleje s trochou vody. Jakmile maso na povrchu zšedlo a cibulka se opražila do zlatova, přidali
 kilo nakrájených paprik
2 kila rajčat
2 litry hrášku
hrst bílého pepře
1 pletenec drceného česneku
4 litry vody
tři hrsti soli
Přísady promíchali s masem a vše nechali dusit tak, aby maso bylo pokryté vroucím olejem a vodou.
Na konci dušení do pokrmu ještě přidali:
 2 láhve bílého vína
 hrst rozmarýnu
5 polévkových lžic sušené máty
5 bobkových listů
V jiném kotli uvařili deset kilo brambor a tři kila mrkve. Pokrm se podával přímo z kotle.“


Maďarský guláš  (Jean-Michel Guenassia Klub nenapravitelných optimistů, Argo 2012, str. 186, 187)

„Pravý guláš se dělá z hovězího, rozhodně ne z vepřového. Vepřové používají chudáci nebo Rakušáci. Zadní nebo kližku. Půl kila čerstvé cibule, sladkou papriku, vrchovatou lžíci jemně usekaného čerstvého kerblíku, dobromysli, silně pálivé papriky, dvě celé papriky, půl kila rajčat. Potřebujete maďarské noky. Dělají se z mouky, vody a soli. Cibuli osmahnete, rajčata oloupáte, maso nakrájíte na kostičky…“ ….
„Papriku je třeba přidat v posledních deseti minutách vaření. Nesmí se to vařit a připálit. Lepší je to ohřáté. Nikdo neví proč.“


Chili noc carne pro čtyři osoby:
 (Eva Heller Muž, který stojí za to, Knižní klub 1995)

„Čtyřicet deka cibule rozkrájíme na kolečka, dáme do hrnce rozehřát lžíci oleje. Sporák zapneme na nejvyšší stupeň. Potom přidáme cibuli a dusíme asi deset minut na mírném ohni. Přidáme padesát deka namíchaného mletého masa – polovinu hovězího a polovinu vepřového – opékáme asi deset minut na nejprudším ohni. Sekané maso přitom vařečkou dobře promícháme a rozdrtíme. Přidáme
malé balení rajské šťávy a necháme povařit na mírném ohni. Potom přidáme velkou plechovku fazolí s polovinou tekutiny a dva stroužky jemně pokrájeného česneku. Opět všechno povaříme, ostře okořeníme solí, černým, bílým a cayennským pepře, tabascem, octem, paprikou a práškem chili. Dáme do mísy a pokládáme plátky ze dvou rajčat a kolečky cibule.“


Dořin obrácený ananasový koláč
(Frenchová Dawn Tak trochu úžasní , Argo 2012, str. 281)

„Na polevu:
 ½ ananasu
55g světle hnědého třtinového cukru 
6 kandovaných višní

Na koláč:
170g hladké mouky s příměsí kypřícího prášku
100 g práškového cukru
1 lžička mleté skořice
2 prošlehaná vejce
200 ml mléka 
1/2 lžičky jedlé sody

1. Předehřejeme troubu na 220 °C. Koláčovou formu o průměru 23 cm vymažeme tukem a vyložíme pečícím papírem.
2. Oloupeme ananas a nakrájíme na 6 koleček, každé o průměru ½ cm, Vykrojíme z nich tuhý střed a vložíme spolu s cukrem do pánve s nepřilnavým povrchem. Opékáme na nízkém plameni, než se cukr rozpustí, pak snížíme plamen a necháme 10 minut podusit. Sem tam obrátíme.
3. Kolečka ananasu pravidelně rozložíme na dno formy s tím, že jedno bude uprostřed. Do středu každého z nich vložíme kandovanou višni.
4. Ve veliké míse smícháme mouku, cukr a skořici a uprostřed vytvoříme důlek. Do něj vlijeme vejce a mléko a postupně zlehka promícháme s moučnou směsí.
5. Zašleháme jedlou sodu a vzniklou směsí přelijeme ananas. Pečeme 15 minut do zlatova.“


Francisčiny dušené boby
(Kerr Peter Viva Mallorca, Olympia, a. s. 2009, str. 170)

“Pro přípravu je potřeba jen na pánvi rozehřát olivový olej, potom zlehounka osmahnout několik na kostky nakrájených plátků slaniny, přidat jeden brambor, cibuli a půl červené papriky, to všechno také na kostky. Jakmile cibule zesklovatí, přimíchejte tolik oloupaných stroužků česneku, kolik jich je podle vás společensky přijatelných (tři nebo čtyři obvykle bohatě stačí!), načež přidejte dvě až tři hrsti oloupaných bobů a zhruba stejné množství loupaných rajčat (ale stačí i z plechovky) a šálek kuřecího nebo zeleninového vývaru. Okořeňte trochou soli a spoustou čerstvě namletého černého pepře, a celé to zvolna vařte, dokud zelenina nebude měkká. Než to odstavíte z ohně, vmíchejte podle chuti bylinky, a pro zahuštění také jednu nebo dvě lžíce rajčatového pyré. Jak jste si už jistě všimli, množství citovaných ingrediencí není v žádném případě nutno přesně dodržovat. Ovšem to, že ke každé porci přihodíte jedno nebo dvě smažená vejce, to povinné je.“


PS uvítám upozornění na další kuchařské recepty z beletrie. Vaše bloggerka Hilda

Čtete dětem?

Je to vtíravá otázka z reklamní kampaně, ale zkusím na ni odpovědět. Čtu, vždyť co může být krásnějšího, než když se za vámi s bezmeznou  vírou ve splnění svého přání do postele či na gauč nasouká s knihou sotva dvouletý prcek a řekne „číst“.

Mám tři vnoučata, nejstaršímu vnukovi nejsou ani čtyři roky. Chlapeček se narodil jako vymodlené dítě. Jeho příchod na svět byl radostně kvitován celou rodinou a miminko šlo z ruky do ruky. Pochování bylo málem na pořadník. Už na šesti nedělích  se chlapeček projevil jako jasný odborník. Jediný na světě  (o rodině ani nemluvě)  nadšeně poslouchal můj zpěv. Usínal  u dávné písně z mého mládí: V. S. Sedoj Večer na rejdě: Buď sbohem město milé, teď loučení je chvíle. Jak zář rána vzplá, loď v pouť svou se dá a nám v pozdrav šáteček vlá. Brzo  projevil  smysl i  pro mluvené slovo. Při výroku „ brusketa s bruselskou paštikou s brusinkami“ se rozesmál jako když se sype hrášek do sklenice. Fungovalo to spolehlivě bez ohledu na počet opakování.

V batolecím věku jsme samo sebou přešli  od poslechu slov na náročnější  trénink mluvení. Jezdili jsme na dlouhé procházky, sedačku kočárku jsme měli otočenou tak, abychom na sebe viděli.  Komentovali jsme všechno, co bylo cestou zajímavého. Kočička dělá mňau, pejsek dělá haf, koza dělá mé, támhle jede traktor. Docela mě překvapilo, když jsem zjistila, že v momentě, kdy není na obzoru ani pes ani traktor a tudíž nuda, chlapeček si opakoval slůvka! Sám pro sebe si přeříkával probranou látku a trénoval jazýček: mňau mňau, haf, haf. Zvukové projevy půlročního chlapíčka se rozvinuly a přísahám, že sice bez vyslovení patřičných slov,  za to  důrazně dokázal pronést „kakal, přebalit hned“ a „mlíko, dělej“. Zpěv byl stále populární. Oblíbené byly zejména písně: Neťukej, neťukej a Šla Nanynka do zelí. Zpívala jsem jedno a to samé třeba desetkrát za sebou. Kdo by odolal, když pozorný posluchač říkal „ještě“.  Když chlapeček stál už na vlastních nohách, byla naše oblíbená Pásla ovečky, nutně doplněná o pohybovou kreaci.

Samozřejmě jsme vytáhli také knihy. Nové knížky i zásoba starších obrázkových knížek pro nejmenší opustila úkryty a byla vydána chlapečkovi v plen. Plenil důkladně. Několik knih malý Otesánek doslova snědl. Zejména těch krásných nových nám bylo líto a maminka je šla koupit znovu.  Pak přece jen nechal konzumace fyzické a přikročil k duševnímu pojímání. Pokusy uspávat ho předčítáním pohádek neuspěly, protože přes nesrozumitelnost textu místo usínání pozorně naslouchal. Obrázky zvířátek ho naopak moc nezaujaly, ale jako správný chlap začal milovat stroje. Tady jsem však začala odborně ztroskotávat. Zeť se mi za zády pochechtával, když jsem ze specializovaných časopisů či odborných publikací z obrázků četla : červená motorka, modrý náklaďák, velké letadlo. I v prastaré obrázkové Dětské encyklopedii  Bohumila Říhy s obrázky Vladimíra Fuky (Státní nakladatelství dětské knihy  1962) jsme vyhledávali stále jen auta, traktory, letadla a bagry. Každopádně nás oba čtení bavilo a nosili jsme si do postele hromady knih a četli. Později si dokonce z knihovny knihy vytahoval sám. Rozhodně to nebyla leporela s říkankami a obrázky pro děti, „ty ne“.

Pak se naše literární výchova zvrtla. Do rodiny přibyla malá sestřička a velká televizní obrazovka. Ani ne dvouletý povstalec byl přišpendlen k obrazovce a maminka mohla v klidu kojit.  Z vnuka se tak stal televizní maniak. Krtek, Medvědi od Kolína,  Pat a Mat, Bolek a Lolek a všichni ostatní jsou opravdu těžká konkurence pro čtení. A to ani nemluvím o tom, jak rychle se (na rozdíl od babičky) naučil prohánět prstíky po tabletu! Návrh na čtení se nyní setkával pravidelně s odmítnutím. Když jsem fingovala neznalost nad dálkovým ovládáním té gigantické televizní obrazovky napojené i na domácí filmotéku,  pravil chlapeček „to musíš babičko zmáčknout tohle a pak tohle“ a bylo vymalováno. Pomohl víkendový pobyt na chalupě bez televize a vybitý tablet. Výbor českých lidových pohádek pro nejmenší Povídám pohádku od Dr. Václava Šlajera (Státní nakladatelství dětské knihy  1956) našel své uplatnění.  Úspěch zaznamenala pohádka Liška, zajíc a kohout. „Kukuryku! Nesu kosu na pleci, hodlám lišku poséci. Pojď liško ven!“ přivolal znovu hrášek do sklenice. Chechtal se i tatínek, čeština  knihy je vskutku předpotopní a tudíž dost komická. Myslím ale, že jako ve Velké Británii je „povinná“ znalost Alenky v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla, do vědění človíčků v naší zemi  musí kromě  Bárta Simpsona, Umpalumpů, Bendera a všech dalších současných postaviček patřit  i Smolíček, Karkulka a  Otesánek, přestože mají na hřbetě hezkých pár křížků. Existují přece  výbory těchto klasických pohádek pro předškoláky převyprávěné do současné češtiny. Např. Povídej pohádku Dagmar Koškové (LIBREX 2015). 

Nevzdávejte to a čtěte dětem!

Vždyť i stěží dvouleté dítě okouzlíte obrázkem koníčka co dělá „íhaha“ nebo  Budulínkem: „fidli, fidli na housličky, bum bum na bubínek“. Začněte od nejútlejšího věku. Nejen že pomáháte s výukou mateřštiny, ale navážete pevné vztahy s dítětem. Sobě  připravíte milé zážitky, které vám (jak pevně věřím) nevezme ani vaše skleróza. Dítěti dáte lásku ke knihám a základ pro ty nejkrásnější vzpomínky na dětství. 

Vaše bloggerka Hilda

Cesta vede dál

Zase je den blbec. Prší, voda vesele stéká po umytých oknech. Zato teplá voda přestala téci právě když jsem se pod sprchou namydlila. V samoobsluze mě pokladní ošidila o 10 Kč při vracení drobných. Navíc mě cestou domů pocákalo blátem projíždějící auto. Možná byste na mém místě zvolali „hrůza“, což by bylo dost přehnané. Tohle slovo mám vyhrazené pro spojení  s výrazem „válka“ nebo „terorismus“.  Běžné schválnosti života (viz Elsa Trioletová Schválnosti života, Státní nakladatelství krásné literatury a umění 1964) nazývají moje děti  „hrůzička“. Ta vypukne třeba v okamžiku, kdy se roční vnučka marně pokouší dostat do zavřeného jogurtu a nespokojenost projeví hlasitým pláčem.

Může se ovšem opravdu přihodit, že čekáte hosta, který nedorazí, protože cestou dostal smyk a auto zastavilo až o strom. Nebo Vám telefon oznámí, že někoho z rodiny odvezla záchranka pro srdeční slabost. Zpráva člověka ochromí  a vyvolá paniku a úzkost. Chce to sklenici studené vody, čerstvý vzduch a hlavně dýchat (Hermína Franková Hlavně dýchat,  Ikar 2006). Nikdy nezapomínejte, že cesta vede dál.  Дорога уходит в даль ..u nás vyšla pod názvem Šťastnou cestu, Sášo, Státní nakladatelství dětské knihy 1961. . Autorkou je Alexandra Jakovlevna Bruštejnová (1884-1968). Tato životopisná kniha se mi v mém věku jeví jako klenotnice zásad, které bychom měli vpravovat do našich potomků a které i nám samotným často chybí.

Hlavní postava Sáša vypravuje o svém dětství za carského Ruska ve Vilniusu. Devítiletá, vnímavá a citlivá holčička vyrůstá jako jedináček v rodině pokrokového,  obětavého židovského  lékaře, který své chudé pacienty léčí zadarmo. Je to člověk velmi nepraktický, roztržitý, ale vzdělaný a mimořádně zásadový a charakterní. To právě on učí dcerku nefňukat, nelhat, nekrást, vážit si vzdělání, nechlubit se majetkem.  Sáša  má holčičí starosti: dělá na sebe opičky pře zrcadlem, touží po tom, aby jí místo pačesů narostly vlasy na pořádný cop a hledá kamarádky. Třeba právě Ljuba Silbergová? Její otec je zastavárník, skoupý rytíř, odírá bez citu své chudé zákazníky, ale vlastní dcerku chová jako skleníkovou květinku. Nebo Zoja a Rita Šabanovovy? Jejich otec má pivovar, bídně platí  své dělníky, nestará se o bezpečnost práce. Jejich matka zase zve chudé hladové děti ke stolu, aby jejich apetitem podpořila chuť k jídlu u svých přecpaných dcerek. A co chudá Julka, která tak krásně zpívá? Julka  je nemocná, má rachitidu a nemůže chodit. Bydlí s matkou ve sklepě, do kterého se leze po žebříku. Když Julka onemocní zápalem plic, přivede k ní Sáša svého otce, který vyléčí zápal, ale nedokáže vyléčit i její nohy. Nemůže odstranit její hladový život ve sklepě, bez slunce, bez vzduchu. Ani tak skvělý tatínek nemůže všechno.

S maminkou Sáša navštíví vystoupení bezrukého  kreslíře, který kreslí nohama. Kromě karikatur nakreslí i krajinku, cestičku lesem, kterou nazval  Cesta vede dál. Maminka neodolá okouzlené  Sáše a  kresbu jí koupí. Malíř holčičce vypravuje, že když ještě  byl opravdovým malířem a skutečným umělcem, bylo to jeho oblíbené téma. “Když upadneš, vstaň! Když se uhodíš, nefňukej! Cesta vede dál , cesta vede vpřed!“ Byla to mužná slova. Tuhle radu od muže, který se místo žebroty snažil uživit sám, si Sáša zapamatovala na celý život. Ostatně i další muži v jejím životě projevují nezdolnost. Třeba šest tatínkových bratrů, kterým hlad a bída nezabránily ve studiu. Saša navštíví i cirkus, kde uvidí krotitelku, která cpe hlavu do lví tlamy. Hned zatouží stát se také krotitelkou - hrdinkou. Sášino blouznění po hrdinství však utne tatínek. Hrdinství vidí jinde, a proto uspořádá místo aritmetiky hodinu o hrdinství. Maminka vypráví o svém otci, lékaři, který poskytoval pomoc raněným pod silnou nepřátelskou palbou. Tatínek vypráví o svém pacientovi, který vynesl z hořícího domu dvě děti a sám utrpěl těžké popáleniny. Sášin učitel  Pavel Grigorjevič vypráví vlastní
zážitky.  Za politickou činnost byl odsouzen na  pět let do Jakutské oblasti. Vyhnanci jdou celou cestu pěšky  a provázejí je i jejich rodiny.  Před cestou přes neobydlenou oblast požádají písemně o možnost nakoupit teplé oblečení. To je jim odepřeno, místo toho se do shromážděných žadatelů střílí. Vůdcové vzpoury jsou oběšeni.  Sášu vyprávění vyléčí nejen z touhy stát se krotitelkou, ale i  z dětských pláčů pro malichernosti. 

Sáša se připravuje na zkoušku do ústavu, který vybral její tatínek, protože  má rozsáhlejší učební osnovy matematiky než dívčí gymnasium. Už při zkoušce Saša pochopí, že i když je nadaná, tak  jako židovská dívka nebude mít nikdy v ústavu na růžích ustláno. Hned první školní den se dočká ponížení a nespravedlivého hodnocení. Pozná, že učitelky jsou lhostejné a nemají rády své žákyně. Začne i s kompromisy. Lže proto, aby před nespravedlivou a necitelnou třídní ochránila spolužačku.  V ústavu však najde i opravdové kamarádky. Spolu s nimi pomáhá spolužačce Kátě, které zemřeli oba rodiče .  Dívky se zastanou nepříliš bystrého sluhy Šarafutdinova, odsuzují  povýšenost nové spolužačky Tamary , ale soucítí se skupinou Voťaků odsouzených neprávem za rituální vraždu.  Jaké konspirace je pak  třeba, aby Sáša a její kamarádky mohly doučovat slabší spolužačky, které jsou pozadu s učením kvůli  bohoslužbám, které se sloužily za uzdravení cara Alexandra III.  Jejich doučovací skupinky byly totiž označeny třídní učitelkou za „nezákonné spolčování“.  Velká radost pak panuje mezi dívkami po úspěšně složených zkouškách do druhé třídy a po osvobození Voťaků.  Radostně tancují, ačkoliv se kolem nich stále těsněji a pevněji stahuje chladný, zlý život...


I vaše leknutí může mít šťastný konec. Z auta sice zbyla harmonika a  míří do šrotu, ale řidič vylezl sám jenom s malou odřeninou.  Pacienta se srdeční slabostí z nemocnice propustili ještě týž den večer. Pokud Vám však tenhle šťastný konec chybí, tak nezapomeňte, že cesta vede dál.


Přečetla a svěřila se vaše bloggerka Hilda