XX. století

Dva autoři a dvě série podobné názvem. Jeden z nich sepsal fiktivní osudy několika příslušníků norské rodiny v průběhu XX. století a druhý popsal XX. století pomocí osudů několika smyšlených postav důmyslně vpravených do historie. Téma je mimořádně těžké už proto, že téměř všichni jsme se ve XX. století narodili a ledacos si pamatujeme. To se to pak snadno kritizuje. Kdyby si autoři zvolili třeba X. století, tak neznáme ani historii vlastního státu. (No schválně, kdo z vás si vybaví z hlavy aspoň letopočet zavraždění sv. Václava nebo dokonce vyvraždění Slavníkovců?)

Ken Follett napsal trilogii Století: Pád titánů, Zima světa a Hranice věčnosti (Knižní klub) čítající celkem neuvěřitelných 2416 stránek. Úvodní stránky prvního dílu čtenáře slibují skvělé čtení. Seznámíte se s celou řadou postav z různého společenského prostředí. Anglii reprezentuje hrabě Fitzherbert a jeho sestra Maud, hornická rodina odborového předáka Davida Williamse, jeho syn Billy a dcera Ethel, Ameriku představuje rodina senátora Dewara, Německo diplomatická rodina von Ulrichova, Rusko kovodělník Grigorij Peškov a jeho bratr Lev. (V dalších dílech nutně škálu hrdinů doplní jejich potomci.) Úvodní líčení je zasazené před 1.světovou válku. Poutavě nás provede anglickým zámkem, skromným prostředím hornické rodiny ve Wellsu i bídou zaměstnanců putilovských závodů v Pětěrburgu. Jak se děj přibližuje do současnosti, příběh ztrácí svou původní poutavost. Román se jakoby odvíjí od titulků na hlavní stránce novin: obě světové války, feminismus, postoje k homosexualitě, kubánská krize, stavba berlínské zdi, atentáty na bratry Kennedyovy, boj amerických černochů za zrovnoprávnění s bílými, válka ve Vietnamu, zhroucení komunistického bloku. Postavy se stávají schematickými a zejména poslední díl účelově až křečovitě umisťuje hrdiny do centra dění k představitelům USA a SSSR. Vždy se najde mladík, který se jako asistent Kennedyho a Chruščova účastní těch nejdůležitějších politických jednání nebo který alespoň přidrží Hitlerovi otevřené dveře. Na stovkách stránek se čtenář doví hodně o XX. století, ale zdá se , že se vytrácí se příběh, který by dychtivého čtenáře připoutal k osudu románových hrdinů a který tak nadějně avizovala první část trilogie.

Jan Guillou napsal sérii Velké století. Zatím u nás vyšlo : Stavitelé mostů , Norský dandy, Mezi červenou a černou, Klapky na očích (Host)). Osudy tří bratrů a jejich rodin čtenáře pohltí. Na zajímavosti přidá použití netradiční úhlu pohledu. My jako potomci národních buditelů a obyvatel protektorátu nechápeme lásku hrdinů románu k Německu a nenávist k Britům. Bratři Oscar, Lauritz a Sverre z usedlosti Frøynes se po smrti otce a strýce na moři dostanou do města do učení. Když se projeví jejich neobyčejné nadání, získají stipendium od dobročinného spolku. Podmínkou je pět let po studiích stavět mosty na plánované dráze do Bergenu. Všichni absolvují Technische Hochschule v Drážďanech s vynikajícími výsledky. Po studiích však gay Sverre odchází s přítelem do Anglie, Oskar se octne v Africe a jediný Lauritz se vrací do Norska a nastoupí v roce 1901 na stavbu mostů na nové železnici na Hardangerviddě. Oskar v Německé východní Africe (nyní Tanzanie) také buduje železnici. Jen tak mimochodem zbohatne z prodeje mahagonu káceného při stavbě trati a z prodeje sloních klů. Po vypuknutí I. sv. války Lauritz přesídlí i s rodinou do Berlína. Oskar bojuje v Africe v německé armádě spolu s domorodci proti Britům. Nikdy nejsou poraženi a kapitulace Německa v Evropě je pro ně zdrcující. Vrací se do Evropy s holýma rukama, ale se slušným kontem. Anglii po válce opouští i Sverre. Všichni bratři pak žijí v Berlíně. Sverre vede reklamní agenturu. Realistický Oscar díky svému obchodnímu talentu dobře spravuje rodinné jmění a ani následky hyperinflace nejsou pro rodinu likvidační. V Boha věřící, komisní Lauritz se věnuje stavbám a před politikou vždy strká hlavu do písku jako pštros. Rozhodně si politikou nedá kazit vánoce v rodinném kruhu. Přesto na něho i na celou rodinu začne doléhat nacismus, nikdo není z hrůzného vlivu totalitní pravicové ideologie vyňat.

Nakonec všichni přesídlí z milovaného Německa do Švédska. Život v neutrálním Švédsku je během války poznamenán víceméně jen nedostatky v zásobování. Všichni bratři sice nesnášejí nacisty, ale věří ve výhru Německa. Už proto, že Oscar a Sverre mají dost osobních důvodů pro nenávist k Angličanům. Jen otázka obsazení Norska je pro ně bolestivá. Když ale vstoupí do války nenávidění Sověti a USA, pochopí Oscar, že výhra na straně Německa je pro ekonomickou sílu soupeřů nemožná. Lauritz však stále věří v německé vítězství. Všechny informace, které se k němu dostanou o válečných zločinech Německa považuje za nepřátelskou, štvavou a nesmyslnou propagandu. Věří tomu, co píše proněmecký Dagsposten. Je pevně přesvědčen, že právě tak jako Řím přečkal o stovky let krutého císaře Caligulu, přetrvá Německo Hitlera. V Lauritzově rodině se neplakalo. Sám Lauritz zaplakal tajně jen po manželčině smrti. Když jsou rozbombardovány milované Drážďany, město, kde se dají ničit jen lidské životy a umění, pláče Lauritz celé hodiny. Avšak: „Když Američané vkročili do tábora Buchenwald, zhroutil se svět. …Bylo jedno, co blábolil Dagsposten… Hromady mrtvol na fotografiích byly pravé… Na to přišly snímky z Osvětimi… Lauritz už neplakal. Vzdal se, všechno se zřítilo. Tohle udělali Němci.“ Lauritz ulehl do postele a jeho poslední myšlenkou bylo, že nepostavil nic lepšího než Kleiveský most na Hardangerviddě.

Další díl série vyjde letos na podzim. Už se na ni těším.

Vaše bloggerka Hilda