Cesta vede dál

Zase je den blbec. Prší, voda vesele stéká po umytých oknech. Zato teplá voda přestala téci právě když jsem se pod sprchou namydlila. V samoobsluze mě pokladní ošidila o 10 Kč při vracení drobných. Navíc mě cestou domů pocákalo blátem projíždějící auto. Možná byste na mém místě zvolali „hrůza“, což by bylo dost přehnané. Tohle slovo mám vyhrazené pro spojení  s výrazem „válka“ nebo „terorismus“.  Běžné schválnosti života (viz Elsa Trioletová Schválnosti života, Státní nakladatelství krásné literatury a umění 1964) nazývají moje děti  „hrůzička“. Ta vypukne třeba v okamžiku, kdy se roční vnučka marně pokouší dostat do zavřeného jogurtu a nespokojenost projeví hlasitým pláčem.

Může se ovšem opravdu přihodit, že čekáte hosta, který nedorazí, protože cestou dostal smyk a auto zastavilo až o strom. Nebo Vám telefon oznámí, že někoho z rodiny odvezla záchranka pro srdeční slabost. Zpráva člověka ochromí  a vyvolá paniku a úzkost. Chce to sklenici studené vody, čerstvý vzduch a hlavně dýchat (Hermína Franková Hlavně dýchat,  Ikar 2006). Nikdy nezapomínejte, že cesta vede dál.  Дорога уходит в даль ..u nás vyšla pod názvem Šťastnou cestu, Sášo, Státní nakladatelství dětské knihy 1961. . Autorkou je Alexandra Jakovlevna Bruštejnová (1884-1968). Tato životopisná kniha se mi v mém věku jeví jako klenotnice zásad, které bychom měli vpravovat do našich potomků a které i nám samotným často chybí.

Hlavní postava Sáša vypravuje o svém dětství za carského Ruska ve Vilniusu. Devítiletá, vnímavá a citlivá holčička vyrůstá jako jedináček v rodině pokrokového,  obětavého židovského  lékaře, který své chudé pacienty léčí zadarmo. Je to člověk velmi nepraktický, roztržitý, ale vzdělaný a mimořádně zásadový a charakterní. To právě on učí dcerku nefňukat, nelhat, nekrást, vážit si vzdělání, nechlubit se majetkem.  Sáša  má holčičí starosti: dělá na sebe opičky pře zrcadlem, touží po tom, aby jí místo pačesů narostly vlasy na pořádný cop a hledá kamarádky. Třeba právě Ljuba Silbergová? Její otec je zastavárník, skoupý rytíř, odírá bez citu své chudé zákazníky, ale vlastní dcerku chová jako skleníkovou květinku. Nebo Zoja a Rita Šabanovovy? Jejich otec má pivovar, bídně platí  své dělníky, nestará se o bezpečnost práce. Jejich matka zase zve chudé hladové děti ke stolu, aby jejich apetitem podpořila chuť k jídlu u svých přecpaných dcerek. A co chudá Julka, která tak krásně zpívá? Julka  je nemocná, má rachitidu a nemůže chodit. Bydlí s matkou ve sklepě, do kterého se leze po žebříku. Když Julka onemocní zápalem plic, přivede k ní Sáša svého otce, který vyléčí zápal, ale nedokáže vyléčit i její nohy. Nemůže odstranit její hladový život ve sklepě, bez slunce, bez vzduchu. Ani tak skvělý tatínek nemůže všechno.

S maminkou Sáša navštíví vystoupení bezrukého  kreslíře, který kreslí nohama. Kromě karikatur nakreslí i krajinku, cestičku lesem, kterou nazval  Cesta vede dál. Maminka neodolá okouzlené  Sáše a  kresbu jí koupí. Malíř holčičce vypravuje, že když ještě  byl opravdovým malířem a skutečným umělcem, bylo to jeho oblíbené téma. “Když upadneš, vstaň! Když se uhodíš, nefňukej! Cesta vede dál , cesta vede vpřed!“ Byla to mužná slova. Tuhle radu od muže, který se místo žebroty snažil uživit sám, si Sáša zapamatovala na celý život. Ostatně i další muži v jejím životě projevují nezdolnost. Třeba šest tatínkových bratrů, kterým hlad a bída nezabránily ve studiu. Saša navštíví i cirkus, kde uvidí krotitelku, která cpe hlavu do lví tlamy. Hned zatouží stát se také krotitelkou - hrdinkou. Sášino blouznění po hrdinství však utne tatínek. Hrdinství vidí jinde, a proto uspořádá místo aritmetiky hodinu o hrdinství. Maminka vypráví o svém otci, lékaři, který poskytoval pomoc raněným pod silnou nepřátelskou palbou. Tatínek vypráví o svém pacientovi, který vynesl z hořícího domu dvě děti a sám utrpěl těžké popáleniny. Sášin učitel  Pavel Grigorjevič vypráví vlastní
zážitky.  Za politickou činnost byl odsouzen na  pět let do Jakutské oblasti. Vyhnanci jdou celou cestu pěšky  a provázejí je i jejich rodiny.  Před cestou přes neobydlenou oblast požádají písemně o možnost nakoupit teplé oblečení. To je jim odepřeno, místo toho se do shromážděných žadatelů střílí. Vůdcové vzpoury jsou oběšeni.  Sášu vyprávění vyléčí nejen z touhy stát se krotitelkou, ale i  z dětských pláčů pro malichernosti. 

Sáša se připravuje na zkoušku do ústavu, který vybral její tatínek, protože  má rozsáhlejší učební osnovy matematiky než dívčí gymnasium. Už při zkoušce Saša pochopí, že i když je nadaná, tak  jako židovská dívka nebude mít nikdy v ústavu na růžích ustláno. Hned první školní den se dočká ponížení a nespravedlivého hodnocení. Pozná, že učitelky jsou lhostejné a nemají rády své žákyně. Začne i s kompromisy. Lže proto, aby před nespravedlivou a necitelnou třídní ochránila spolužačku.  V ústavu však najde i opravdové kamarádky. Spolu s nimi pomáhá spolužačce Kátě, které zemřeli oba rodiče .  Dívky se zastanou nepříliš bystrého sluhy Šarafutdinova, odsuzují  povýšenost nové spolužačky Tamary , ale soucítí se skupinou Voťaků odsouzených neprávem za rituální vraždu.  Jaké konspirace je pak  třeba, aby Sáša a její kamarádky mohly doučovat slabší spolužačky, které jsou pozadu s učením kvůli  bohoslužbám, které se sloužily za uzdravení cara Alexandra III.  Jejich doučovací skupinky byly totiž označeny třídní učitelkou za „nezákonné spolčování“.  Velká radost pak panuje mezi dívkami po úspěšně složených zkouškách do druhé třídy a po osvobození Voťaků.  Radostně tancují, ačkoliv se kolem nich stále těsněji a pevněji stahuje chladný, zlý život...


I vaše leknutí může mít šťastný konec. Z auta sice zbyla harmonika a  míří do šrotu, ale řidič vylezl sám jenom s malou odřeninou.  Pacienta se srdeční slabostí z nemocnice propustili ještě týž den večer. Pokud Vám však tenhle šťastný konec chybí, tak nezapomeňte, že cesta vede dál.


Přečetla a svěřila se vaše bloggerka Hilda