Čtete dětem?

Je to vtíravá otázka z reklamní kampaně, ale zkusím na ni odpovědět. Čtu, vždyť co může být krásnějšího, než když se za vámi s bezmeznou  vírou ve splnění svého přání do postele či na gauč nasouká s knihou sotva dvouletý prcek a řekne „číst“.

Mám tři vnoučata, nejstaršímu vnukovi nejsou ani čtyři roky. Chlapeček se narodil jako vymodlené dítě. Jeho příchod na svět byl radostně kvitován celou rodinou a miminko šlo z ruky do ruky. Pochování bylo málem na pořadník. Už na šesti nedělích  se chlapeček projevil jako jasný odborník. Jediný na světě  (o rodině ani nemluvě)  nadšeně poslouchal můj zpěv. Usínal  u dávné písně z mého mládí: V. S. Sedoj Večer na rejdě: Buď sbohem město milé, teď loučení je chvíle. Jak zář rána vzplá, loď v pouť svou se dá a nám v pozdrav šáteček vlá. Brzo  projevil  smysl i  pro mluvené slovo. Při výroku „ brusketa s bruselskou paštikou s brusinkami“ se rozesmál jako když se sype hrášek do sklenice. Fungovalo to spolehlivě bez ohledu na počet opakování.

V batolecím věku jsme samo sebou přešli  od poslechu slov na náročnější  trénink mluvení. Jezdili jsme na dlouhé procházky, sedačku kočárku jsme měli otočenou tak, abychom na sebe viděli.  Komentovali jsme všechno, co bylo cestou zajímavého. Kočička dělá mňau, pejsek dělá haf, koza dělá mé, támhle jede traktor. Docela mě překvapilo, když jsem zjistila, že v momentě, kdy není na obzoru ani pes ani traktor a tudíž nuda, chlapeček si opakoval slůvka! Sám pro sebe si přeříkával probranou látku a trénoval jazýček: mňau mňau, haf, haf. Zvukové projevy půlročního chlapíčka se rozvinuly a přísahám, že sice bez vyslovení patřičných slov,  za to  důrazně dokázal pronést „kakal, přebalit hned“ a „mlíko, dělej“. Zpěv byl stále populární. Oblíbené byly zejména písně: Neťukej, neťukej a Šla Nanynka do zelí. Zpívala jsem jedno a to samé třeba desetkrát za sebou. Kdo by odolal, když pozorný posluchač říkal „ještě“.  Když chlapeček stál už na vlastních nohách, byla naše oblíbená Pásla ovečky, nutně doplněná o pohybovou kreaci.

Samozřejmě jsme vytáhli také knihy. Nové knížky i zásoba starších obrázkových knížek pro nejmenší opustila úkryty a byla vydána chlapečkovi v plen. Plenil důkladně. Několik knih malý Otesánek doslova snědl. Zejména těch krásných nových nám bylo líto a maminka je šla koupit znovu.  Pak přece jen nechal konzumace fyzické a přikročil k duševnímu pojímání. Pokusy uspávat ho předčítáním pohádek neuspěly, protože přes nesrozumitelnost textu místo usínání pozorně naslouchal. Obrázky zvířátek ho naopak moc nezaujaly, ale jako správný chlap začal milovat stroje. Tady jsem však začala odborně ztroskotávat. Zeť se mi za zády pochechtával, když jsem ze specializovaných časopisů či odborných publikací z obrázků četla : červená motorka, modrý náklaďák, velké letadlo. I v prastaré obrázkové Dětské encyklopedii  Bohumila Říhy s obrázky Vladimíra Fuky (Státní nakladatelství dětské knihy  1962) jsme vyhledávali stále jen auta, traktory, letadla a bagry. Každopádně nás oba čtení bavilo a nosili jsme si do postele hromady knih a četli. Později si dokonce z knihovny knihy vytahoval sám. Rozhodně to nebyla leporela s říkankami a obrázky pro děti, „ty ne“.

Pak se naše literární výchova zvrtla. Do rodiny přibyla malá sestřička a velká televizní obrazovka. Ani ne dvouletý povstalec byl přišpendlen k obrazovce a maminka mohla v klidu kojit.  Z vnuka se tak stal televizní maniak. Krtek, Medvědi od Kolína,  Pat a Mat, Bolek a Lolek a všichni ostatní jsou opravdu těžká konkurence pro čtení. A to ani nemluvím o tom, jak rychle se (na rozdíl od babičky) naučil prohánět prstíky po tabletu! Návrh na čtení se nyní setkával pravidelně s odmítnutím. Když jsem fingovala neznalost nad dálkovým ovládáním té gigantické televizní obrazovky napojené i na domácí filmotéku,  pravil chlapeček „to musíš babičko zmáčknout tohle a pak tohle“ a bylo vymalováno. Pomohl víkendový pobyt na chalupě bez televize a vybitý tablet. Výbor českých lidových pohádek pro nejmenší Povídám pohádku od Dr. Václava Šlajera (Státní nakladatelství dětské knihy  1956) našel své uplatnění.  Úspěch zaznamenala pohádka Liška, zajíc a kohout. „Kukuryku! Nesu kosu na pleci, hodlám lišku poséci. Pojď liško ven!“ přivolal znovu hrášek do sklenice. Chechtal se i tatínek, čeština  knihy je vskutku předpotopní a tudíž dost komická. Myslím ale, že jako ve Velké Británii je „povinná“ znalost Alenky v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla, do vědění človíčků v naší zemi  musí kromě  Bárta Simpsona, Umpalumpů, Bendera a všech dalších současných postaviček patřit  i Smolíček, Karkulka a  Otesánek, přestože mají na hřbetě hezkých pár křížků. Existují přece  výbory těchto klasických pohádek pro předškoláky převyprávěné do současné češtiny. Např. Povídej pohádku Dagmar Koškové (LIBREX 2015). 

Nevzdávejte to a čtěte dětem!

Vždyť i stěží dvouleté dítě okouzlíte obrázkem koníčka co dělá „íhaha“ nebo  Budulínkem: „fidli, fidli na housličky, bum bum na bubínek“. Začněte od nejútlejšího věku. Nejen že pomáháte s výukou mateřštiny, ale navážete pevné vztahy s dítětem. Sobě  připravíte milé zážitky, které vám (jak pevně věřím) nevezme ani vaše skleróza. Dítěti dáte lásku ke knihám a základ pro ty nejkrásnější vzpomínky na dětství. 

Vaše bloggerka Hilda