Čtení pro ženy

Čtete rády knihy současných ženských autorek, kde je hlavní hrdinkou žena? Možná jste skeptické, protože se často jedná vyloženě o „červenou knihovnu“. Třeba se vám ale tento druh čtiva líbí právě proto, že má zaručeně šťastný konec a že je pro vás únikem z každodenních starostí. Z této kategorie je např. kniha Aleny Jakoubkové Můžeš-li se vdát dnes, neodkládej to na zítřek. 


Přijít vhod může i něco vážnějšího, třeba z historie. Knížka od Hany Parkánové Whiton  s názvem Anna Česká je beletristicky zpracovaný příběh harmonického manželství dcery Karla IV. a Alžběty Pomořanské Anny (1366-1394), která byla provdána za anglického krále Richarda II (1367-1399).

Historií nedávnou se zabývají knihy, které se snaží vyrovnat s obdobím po druhé světové válce. Například kniha Lenky Horňákové –Civade Marie a Magdaleny, román Hany Marie Körnerové Heřmánkové údolí, příběh Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch nebo kniha Jakuba Katalpy Němci. Při čtení vás možná začne obcházet mráz po zádech, rozhodně však tyto knihy za přečtení stojí. Historii je třeba znát, ale bohužel příliš optimismu do života nepřináší. Kéž bychom se z ní uměli alespoň poučit a neopakovali staré chyby!

Za to irská autorka Patricia Scanlan ve svých knihách neprobírá závažná společenské otázky, ale jenom normální život současné pracující ženy. Irsko je pro nás dost daleko, ale starosti jejich žen jsou stejné jako u nás. Navíc tam má dodnes silný vliv katolická církev a její působení není ve všech případech ideální. Témata vám určitě budou blízká. Autorka řeší, kdo odveze tchyni na vyšetření do nemocnice a několik hodin tam s ní bude čekat. Jak zvládnout deštivý pátek, když je manžel na služební cestě, je třeba udělat velký nákup a náctileté dcerky se od příchodu ze školy domů válí na gauči u televize, chroupají brambůrky a nemají napsané úkoly. Nevyklizená myčka obsahuje nádobí od večeře a nádobí od snídaně je stále ještě na kuchyňské lince, předsíň je plná poházených, promočených a zablácených svršků a koupelna vypadá, jako by ji použil tucet neandrtálců. A navíc si dcerky pozvaly kamarádky na víkend a o tom, že by pomohly s úklidem a vařením nechtějí ani slyšet. Jak se vyrovnat s tím, že manžel přišel o peníze a finanční ztrátu se snaží zalepit tím, že vás chce podvodem připravit o dědictví po tetě.  A co když dospělá dcera přijde na to, že jste jí jako malé úmyslně znemožnila styk s milovanou babičkou, protože vás tato žena jako snachu absolutně nesnášela. Co udělat s kamarádkou, která vás jen zneužívá a zná jen když něco potřebuje a ke všemu navíc svádí vašeho manžela.

V jedné z posledních knih této autorky Dar přátelství (BB/Art s.r.o. 2017) jsem na str. 153 objevila i tento recept na kuřecí maso:

„Do pekáče vymazaného olivovým olejem poskládáš kolečka cibule a hub a pak pár plátků citronu. A na to se položí okořeněná kuřecí prsa. Na to dáš pár brambor nakrájených na čtvrtky, nakrájené zelené fazolky, česnek, koření a zakapeš to olejem. Pečeš padesát minut a pak to zdlábneš.“

Podotýkám, že jsem tento recept vyzkoušela a je vynikající. Podrobné návody na kuře na citronu lze najít na internetu.

Vaše bloggerka Hilda

Jak jsem poprvé pekla dort RED VELVET

Dort s výstižným názvem RED VELVET je teď v kurzu. Dorty peču ráda, ale v poslední době k tomu nemám dost příležitostí. A tak když se jedna naskytla, přesvědčila jsem sama sebe, že právě tento dort vyzkouším. Ve svém věku se už nevrhám do těchto dobrodružství po hlavě, ale začínám pečlivým prostudováním příslušného receptu na různých pekařských či kuchařských serverech. Je to docela zajímavé čtení. Jednu skupinu tvoří recepty prakticky stejné, pečlivě opsané do posledního slovíčka. Druhou skupinu jsou recepty odvozené z těch původních, ale s různě rozsáhlými stopami lidové tvořivosti.

Dort RED VELVET, jak už jeho název napovídá, by měl být na řezu krásně rudý a sametově hebký. To je jeho kouzlo. Na přiložené fotografii můžete vidět výsledek mého snažení. Drobečky z korpusu, které jsou jedinou ozdobou tohoto dortu, jsou sice krásně tmavě hnědé, nikoliv temně rudé. Můj dort je samozřejmě temně hnědý i na řezu. Něco se prostě nepovedlo! Zkuste se mnou vystopovat, kde se v mém postupu stala chyba...

• Nezbytnou ingrediencí tohoto dortu je červená gelová potravinářská barva. Koupila jsem ji v Tescu a pečlivě jsem si vybrala tu nejtmavší červenou, kterou měli.
• Na rozdíl od doporučovaného postupu přípravy korpusů jsem se odvážně rozhodla, že nebudu péct obě části korpusu postupně za sebou, ale upeču je prostě najednou. Dvě dortové formy se do mé trouby vejdou a pak každý korpus prostě přeříznu. Šetřím energii.
• Při odvažování surovin jsem zjistila, že mi chybí 50 g hladké mouky, odvážně jsem ji nahradila kukuřičným škrobem.
• Můj oblíbený ruční šlehač téměř nezvládl zpracování tak velkého množství surovin. Krutě sténal a zahříval se, takže jsem ho po chvílích vypínala, aby si odpočinul. Moje ruka si odpočívala také. A v pauzách snila o kuchyňském robotu, který by pracoval sám, lehce a s nepředstíraným nadšením.
• Jako zlatý hřeb programu jsem vytáhla onu rudou gelovou barvu z krabičky a překvapilo mě, že je v takové malinké tubičce. Neodměřovala jsem požadovanou lžičku barvy a rovnou ji celou vymáčkla a rozmíchala do podmáslí. Podmáslí zrůžovělo, ale nezrudlo.
• Roztomilou růžovou hmotu jsem na střídačku s moukou přidávala do těsta. Bohužel jsem nesprávně odhadla potřebnou velikost nádoby na přípravu těsta, růžová hmota při šlehání stříkala všude kolem.
• Místo kypřícího prášku bylo třeba rozmíchat jednu lžičku jedlé sody ve dvou lžičkách vinného octa a vzniklou pěnu rychle vmíchat do těsta. Našla jsem doma pouze rýžový ocet a vzniklá pěna zmizela dříve, než bys řekl švec. Nebyla jsem dost rychlá. Do těsta jsem přimíchala jen podivnou vodičku.
• A jakoby to nestačilo, nakonec jsem zjistila, že jedna dortová forma má asi o centimetr větší průměr než druhá!
• Korpusy se vzhledem ke své tloušťce pekly dvakrát déle, než bylo uvedeno v receptu. Logické. Krásně vyběhly, ale na první pohled bylo jasné, že jsou hnědé, nikoliv rudé.
• Po vychladnutí na mřížce jsem je pěkně obalila do potravinářské fólie a dala odpočívat na pár hodin do lednice. Také jsem si potřebovala odpočinout a hlavně uklidit spoušť v kuchyni.
• Příprava krému z mascarpone naštěstí nepřinesla žádná nečekaná překvapení. Krém byl hustý, hladký, sametový a po přidání vanilkového aroma se nádherně rozvoněl.
• Korpusy se nechaly krásně a rovně přeříznout a jejich potření krémem byla už hračka. Nakonec nevadila ani nestejná velikost korpusů.

Výsledný dort byl chuťově vynikající, sametový, ale minimálně kvůli barvě to RED VELVET prostě nebyl.

PS. Recept na tento dort záměrně neuvádím, zájemci ho mohou snadno najít na internetu.

Pórek v tom byl nevinně

Občas se mi stává, že nemám k vaření doma všechny potřebné suroviny. Většinou to řeším nějakou improvizací nebo prostě skočím do nejbližšího obchodu, který má denně otevřeno a je pouze přes ulici. Tentokrát mi chyběl pórek a bez něj by to prostě nešlo.

Hodila jsem něco na sebe a vyrazila. Prodejnu znám dost dobře, nakupuji tam často. A tak mě udivilo, že v příslušném boxu leželo jen pár hodně unavených pórků. Cenovka jejich „únavu“ přiznávala, byl to doprodej za sníženou cenu 13 Kč za kus. Rozhodla jsem se rychle. Nějaký pórek jsem potřebovala a věděla jsem, že nemám dost času, abych zašla do jiného obchodu. Postavila jsem se do fronty k pokladně a připravila si příslušnou drobnou částku. Jaké bylo mé překvapení, když po mně pokladní chtěla částku mnohem vyšší.


Bohužel jsem se s podobnou situací už párkrát setkala. Vím, že v takové situaci je nejrychlejší se dlouze nedohadovat, zboží prostě nechat na pokladně a nekupovat ho. Bez pórku se mi ale odejít nechtělo. Zároveň jsem však nebyla ochotna zaplatit za uvadlou zeleninu částku víc než dvakrát vyšší. Pustila jsem se tedy odvážně do vyjednávání: „To bude nějaký omyl, u tohoto pórku byla cenovka s informací doprodej a částka 13 Kč“. Pokladní: „V počítači máme cenu 30 Kč, jinou cenu tam nemáme“. Já: „Je mi jedno, jakou cenu máte v počítači, ale na boxu s pórkem máte cenu 13 Kč. Běžte se na ten box podívat, je dva metry odsud.“ Pokladní se neochotně zvedla a pomalu šla k boxu si ověřit to, co jsem jí řekla. Za mnou se vytvořila fronta netrpělivých nakupujících. „Cenu v počítači může změnit pouze pan vedoucí.“ sdělila mi vedoucí, když se vrátila do pokladny.

Chvíli jsem bojovala s myšlenkou hodit jí pórek na hlavu, ale pak jsem se ovládla. „Pokud to opravdu nejde jinak, předpokládám, že pan vedoucí obratem cenu v počítači změní.“ Doba, kdy pokladní po telefonu vysvětlovala vedoucímu, co se stalo, a on poté pravděpodobně změnil příslušnou cenu v počítači, se mi zdála nekonečná. Čekajících za mnou přibývalo a musela jsem si vyslechnout poznámky, že nějaká bláznivá ženská vpředu zdržuje kvůli jednomu blbému pórku. Čert mi to byl dlužen!

Nakonec jsem dosáhla toho, že jsem zaplatila pouze svých třináct korun. Z prodejny jsem téměř vyběhla, jen abych se co nejrychleji zbavila syčícího davu u pokladny. Měla jsem svůj pórek, ale cítila jsem se hodně mizerně. Jak se v podobné situaci zachováte vy?

Chodník, chodec, cyklisté

Jsou ještě chodci na chodníku v bezpečí? Po včerejším blízkém "setkání" s rychle jedoucím cyklistou na chodníku se mi tato otázka stále vrací. A přemýšlím o tom, jak bych se na chodníku měla chovat, abych případná ohrožení ze strany cyklistů minimalizovala...

Jdu si tak normálně po chodníku cestou z práce, když mezerou mezi domem a sloupem veřejného osvětlení, kde se právě nacházím, prolétne zezadu cyklista. Naštěstí si to dost dobře vyměřil. Ovanul mě  pouze proudící vzduch. Ale na chvíli jsem se zastavila s hrozivou představou toho, co by se mohlo stát, kdybych se náhodou ve stejném okamžiku rozhodla, že odbočím.

Chodník má už ze své podstaty sloužit pro chodce a zcela naivně si myslím, že by tam chodec měl být docela v bezpečí. Samozřejmě když pominu občasný náhlý pád sněhu ze střech v zimě. Téměř denně nachodím pěšky po chodnících centra Hradce Králové zhruba pět kilometrů. A podobná setkání s cyklisty na chodnících bohužel zažívám stále častěji. Nedávno jsem potkala v jednosměrné ulici na chodníku dokonce jezdce na motorce. Čím to je?

Hradec Králové je sice městem cyklistů, ale zároveň místem, kde jsou kilometry cyklistických stezek a v poslední době se objevily na ulicích i vyhrazené pruhy pro cyklisty. Proč tedy cyklisté jezdí s oblibou po chodnících? Zdají se jim ulice pro jízdu na kole příliš nebezpečné? Řeší tak vjezd v protisměru do jednosměrných ulic v centru? Naznačují, že je jich více než chodců a měli by mít chodníky pro sebe? A hlavně, když už po chodníku musí jet (i když je to proti předpisům), proč nepřizpůsobí rychlost? A proč téměř žádný z nich nemá na kole zvonek, kterým by mohl chodce na sebe alespoň upozornit!

Naděje na zlepšení se mi zdá  téměř mizivá. Ani jednou jsem nezažila, že by strážce veřejného pořádku některého z cyklistů jedoucích po chodníku usměrnil!

A tak mi nezbývá, než se po chodníku pohybovat obezřetně, opatrně se držet nejlépe stále na jedné straně, pokud možno neměnit směr ani se nezastavovat. A hlavně překážet cyklistům co nejméně! A doufat, že chodníky, kde je oddělený pruh pro cyklisty budou rychle přibývat.


Nebo máte nějaký lepší nápad?

Inspirace pro letní vaření

Znáte to určitě všichni. Když teploměr v létě vyšplhá hodně nahoru, chuť něco vařit nebo péct pro změnu rychle klesne. Chvíli to určitě nevadí, dáme si salátek, nějaký ten jogurt, kousek ovoce a hlavně doplňujeme tekutiny. Naše tělo určitě snížený příděl jídla vydrží a ve většině případů nám i poděkuje!

Pokud však vedro trvá dlouho, může se stát, že budeme přejedení "zeleného lupení". Pomalu začínáme mít chuť na něco jiného. Lehkého a dobře stravitelného, ale určitě také dobrého. Ti ohleduplnější pomyslí i na to, že by příprava jídla také neměla trvat příliš dlouho.

Typickým letním pokrmem je lečo. Může být pouze zeleninové, nebo s dobrou klobásou.  Krásně vybarvených rajčat a paprik je v létě všude dostatek. Příprava velkého hrnce leča trvá zručné kuchařce zhruba hodinku. Když vaříme lečo pro dospěláky, nezapomeneme přidat chilli papričku či feferonku. Dodá leču ten správný říz! Jako přílohu většinou podáváme (dobrý) chléb. Podrobný postup na přípravu leča, které mě naučila vařit moje tchýně  najdete stránkách Česká hospodyňka.

V horkých dnech se mohou hodit i těstovinové saláty. Je lepší si je udělat předem a nechat je odležet pár hodin v chladnu. Samozřejmě dobře přikryté, aby neoschly! Tyto saláty můžeme připravovat s masem i bez. Pár receptů pro inspiraci:
Těstovinový salát se sušenou šunkou
Těstovinový salát s lososem
Těstovinový salát s mozzarellou.

Lehké je také rybí maso a rovněž jeho tepelná úprava bývá rychlá. Pokud máte v rodině rybáře, jistě si poradíte sami. A my ostatní? Můžeme si třeba připravit kousek lososa s kuskusem.

Teplé víkendové večery přímo svádí k tomu vykouzlit něco na grilu. Co třeba připravit si
Grilovaná krůtí prsa na medu nebo Grilované ryby nebo  Grilované kuřecí plátky se šalvějí?

A jaké letní (rychlé, zdravé, chutné) dobroty jste si oblíbili Vy?

Půlden bez přístupu na internet

Až do dnešního rána jsem si myslela, že dokážu vydržet bez  internetu i několik dní. Když mi při čtení nejčerstvějších zpráv internet tzv. vypadl, nijak jsem tomu nevěnovala pozornost a šla jsem dělat něco jiného. Občas se to stává, po pár minutách je internet zase k dispozici.

Poprvé jsem zneklidněla asi po hodině, když jsem se chtěla podívat, zda moje obvodní lékařka dnes ordinuje. Před prázdninami je vhodné si vyzvednout prášky. Moje lékařka jde s dobou a kupodivu svou plánovanou nepřítomnost oznamuje i  na internetu. Normálně stačí kliknout na správnou záložku na tabletu a vidím, zda můžu vyrazit. Připojení však stále nefunguje. Vyrážím na slepo. Autobus městské dopravy mi ujíždí před očima a další jede za půl hodiny. Na jízdní řád jsem se také nemohla podívat předem. A ordinace se jako naschvál nekonala.

Mírně nažhavená se vracím domů. Internet stále nefunguje. Začínám s akcí, kterou soukromě nazývám "kontrola kabelů". Kabelů je hned několik, jeden se vine od okna za sedačkou, další se namnožily pod pracovním stolem. Jsou záhadně propletené a podle mě nepochopitelně zapojené do různých zařízení na pracovním stole. A bohužel i zaprášené. Tomu naštěstí rozumím. Na kolenou pod pracovním stolem se pouštím do likvidace nánosů prachu. Po chvíli nikde není ani smítko. Všechny konektory jsou dobře zasunuté, světýlka blikají. Internet však stále nefunguje.

Rezignovaně to vzdávám s naivní myšlenkou, že se to nějak "samo" spraví. Jdu radši vařit oběd. Zaseknu se u koření do rajské omáčky. Dobře vím, že bych to po několika kliknutích našla ve své vlastní kuchařce na internetu. Nakonec ze zbytků paměti vydoluji pepř, nové koření, hřebíček, skořici, tymián i bobkový list. Omáčka je zachráněna, ani jsem se nemusela pokořit a ponořit se do starých papírových kuchařek.

Potřebuji napsat pár anglických vět. Bez slovníku to nedám. Přesněji řečeno bez slovníku na internetu to nedám. Pro tyto účely mám svůj nejoblíbenější slovník trvale na záložce všech svých zařízení, která mohu připojit k síti.  Pár anglických vět odkládám na později a volám příteli na telefonu. Příteli, kterého jsem si kdysi porodila a vypiplala. Probíhá dlouhá a netrpělivá revize síťového připojení na dálku. Na vině je nefungující DNS. Podle pokynů měním nastavení na notebooku. Konečně! Kontrolní pohled do mé internetové kuchařky. Funguje to! Rychle se pustím do úkolu z angličtiny. Člověk nikdy neví...

Přenastavení parametrů na tabletu jsem sama nezvládla. Nějak to musím vydržet do víkendu, kdy se syn snad zastaví. Tablet bude zatím sloužit jen na hraní a jako čtečka. Ještě že na něm mám hezkou zásobou elektronických knížek!

Odpoledne, když jsem se ze všeho trochu otřepala,  jsem si zcela náhodou  při pohledu z okna všimla, že u nejbližšího věžáku stojí jeřáb a transportuje cosi na střechu. Cosi, co by mohlo souviset se síťovou komunikací. Všechno se mi "spojilo" až o hodinu později, když jsem zcela mechanicky klikla na prohlížeč na tabletu. Internet začal fungovat i tabletu, který nebyl přenastavený. Najednou to bylo jasné. Stačilo pár hodin vydržet, než se vyřešily následky noční bouřky a silného větru.

Dnešní příhoda mě (aktivní seniorku) přiměla k hlubokému zamyšlení. Opravdu se neumím obejít bez internetu? Nebo je to prostě jen praktická věc, která mi usnadňuje život?

Začíná léto - čas ovocných knedlíků

Dozrávání jahod vrcholí, krásné, vonící a červené jahody pokukují na některé z vlastních záhonků, těm ostatním se nabízejí na pouličních stáncích či na regálech obchodů. Málokdo jim odolá. A proč taky? Neznám nikoho, kdo by jahody neměl rád. Je to prostě slast se zakousnout do té nejkrásnější a nejčervenější a vychutnat si ji.

Po prvním opojení čerstvými jahodami většinou přicházejí na řadu jahodové knedlíky. Už jste je letos měli? Máte svůj oblíbený domácí recept, na který nedáte dopustit nebo každoročně pátráte po tom zaručeně nejchutnějším a zároveň nejjednodušším receptu?

V podstatě existují tři základní druhy ovocných knedlíků - z kynutého těsta, z bramborového těsta a z tvarohového těsta. Jak je jasné z názvu, kynuté knedlíky musí alespoň chvíli kynout a riziko, že nedopadnou na jedničku je u nich největší. Je třeba dodržet správný postup přípravy těsta  a horké knedlíky hned po vylovení z vody propíchnout vidličkou. K jejich plnění se často používá drobnější ovoce (borůvky, rybíz), v zimě se ovoce dá nahradit povidly. Na knedlíky z bramborového těsta zase potřebujete uvařené, vychladlé a nastrouhané brambory (pokud nepoužíváte směs z pytlíku).  Při rozhodování tak často vítězí ten nejjednodušší  recept - knedlíky z tvarohového těsta.

Na tvarohové těsto samozřejmě potřebujete tvaroh. Většina receptů doporučuje tvaroh zabalený ve staniolu, nikoliv ve vaničce. Důvod je jednoduchý - tvarohy ve vaničce obsahují více tekutiny, a to se může projevit na kvalitě tvarohového těsta. Máte-li ten "nesprávný" tvaroh, můžete ho nechat vykapat na hustém sítku nebo přes kousek plátýnka. Další významnou ingrediencí je mouka - většinou se používá hrubá a často se její část nahrazuje jemnou dětskou krupičkou nebo velmi jemně nastrouhanou houskou. Důvod je jednoduchý - těsto je pak "lehčí" a lépe se s ním pracuje. Nezbytné je vajíčko a špetka soli.

I když máte k dispozici zaručeně nejlepší recept na ovocné knedlíky a dodržíte přesně doporučovaná množství jednotlivých surovin, nemáte vyhráno. Po smíchání všech surovin by mělo vzniknout měkké, vláčně a zároveň nelepivé těsto, které můžete tence rozválet a obalovat v něm ovoce.

Většinou tomu tak není, a tak pokud se vám těsto "nezdá", zkuste velmi opatrně přidat trochu mouky. Různé druhy tvarohu a různá velikost vajec mohou způsobit, že je těsto řidší, než potřebujete.
Hotové těsto můžete buď vyválet a pokrájet na čtverce podle velikosti ovoce, nebo z něj vytvarovat váleček a odkrajovat z něj kousky. Kousek ovoce obalíte co nejtenčím plátkem těsta. Takto připravené knedlíky vhodíte do vařící osolené vody, opatrně oddělíte ode dna hrnce a počkáte, až vyplavou na hladinu. Vaří se asi 5 až 8 minut. Vyjmete je děrovanou naběračkou a můžete podávat.

Dochucení knedlíků na talíři může být velmi rozmanité. Základem bývá rozpuštěné máslo a moučkový cukr. Někdo používá zakysanou smetanu či bílý jogurt, jiný zase nastrouhaný tvaroh. Dobrou chuť!

Terapie pečením

Podle názvu knihy Láska s chutí makronky (Mladá fronta a.s. 2015) vás možná napadne, že Sarah Vaughamová napsala tzv. román pro ženy, popřípadě kuchařku. Jako obvykle u překladů  český název úplně nevystihuje původní myšlenku originálu, který zní The Art of Baking Blind. Celý děj se točí kolem domácího pečení a nikoho nenechá na pochybách, že autorka je nejen vášnivou kuchařkou, ale i výbornou vypravěčkou. 

Síť potravinářských obchodů pro zámožnější vrstvy britské společnosti hledá po zemřelé paní Eadenové, manželce majitele a zakladatele tohoto řetězce, nejlepší amatérskou pekařku. Má být nástupkyní ženy, jejíž kuchařku Dokonalé pečení z roku 1966 má každá Angličanka doma. Do finále soutěže se dostanou čtyři ženy a jeden muž. Pro autorku je soutěž východiskem pro vylíčení osudů postav jednotlivých soutěžících i retrospektivní pohledy do života samotné paní Eadenové prokládané láskyplnými pokyny pro domácí pečení. Jak jinak definovat např. větu: Práce s těstem se v mnohém podobá chování k manželovi: jsou chvíle, kdy mu musíte věnovat pozornost a dopřát citlivé zacházení. (str. 139). Perfektní charakteristikou knihy je  odstavec ze závěrečné kapitoly: Existuje spousta důvodů proč péct. Může se jednat o výživu, tvořivou práci, způsob, jak udělat dojem na druhé, hýčkání nebo touha po dosažení dokonalosti. Často ovšem pečeme proto, abychom utišili hlad, který by mnohem spíš zaplašilo prosté láskyplné gesto od někoho blízkého. Pečeme, abychom milovali a byli milováni.

Autorka v postavách finalistů soutěže skvěle rozvedla všechny tyto motivy. Jenom mužský účastník je vylíčen spíše okrajově. Po smrti manželky zůstal sám s dětmi a pečení bylo terapií v jeho zoufalství. Pro většinu mužů je takovýto druh terapie absurdní. Autorka tím však  naznačuje, že se vždy dá najít nějaká třeba i neobvyklá činnost, jejíž zvládnutí nám může přinést radost z tvoření a odpoutání mysli od našeho trápení.

Překvapivě se mi z celé knihy podařilo vylovit jen jeden recept (str. 15):

 Klasický desert z piškotového těsta, Viktoriin dort, musí být nadýchaný, vláčný a ovoněný čerstvými vejci a vanilkou. Tento jednoduchý moučník by měl působit jen maličko dekadentně: kousek piškotového dortu spojovaného malinovou marmeládou, případně v létě čerstvě natrhanými jahodami se šlehačkou, je každodenní luxus, jejž si může bez výčitek dopřát každý. Stačí pouhá tři vejce, 170 g cukru, 170 g tuku a 170 mouky s kypřícím práškem a božská mana z dortové formy může zdobit i váš stůl.

Na následující adrese  https://www.bbcgoodfood.com/recipes/1997/classic-victoria-sandwich  je uveden trochu jiný recept na Viktroriin dort:


Suroviny na těsto:

200 g cukru krupice
200 g změklého másla
200 g prosáté mouky
2 lžičky kypřícího prášku
4 vejce
2 lžíce mléka

Suroviny na náplň:
100 g změklého másla
140 g prosátého moučkového cukru
kapka vanilkového extraktu
170 g jahodového či malinového džemu



Postup:
Troubu rozehřejeme na 190 st. C (horkovzdušnou) nebo na 170 st. C. Dvě+ dortové formy o průměru 20 cm vyložíme papírem na pečení (nebo vytřeme tukem a vysypeme hrubou moukou). Ve velké míse šleháme dohromady všechny suroviny na těsto, až vznikne hladká nadýchaná hmota. Tu rozdělíme rovnoměrně do obou forem, povrch urovnáme. Vložíme do trouby a pečeme asi 20 minut do zlatova. Ke konci pečení zkusíme stisknout povrch moučníku, když se vrátí zpět, je upečený. Vyklopíme ho na mřížku  necháme vychladnout.

Suroviny na náplň ušleháme do hladka a natřeme na povrch jedné části moučníku. Na to rozprostřeme džem a přiklopíme druhou částí. Před podáváním poprášíme moučkovým cukrem.


Praktické poznámky:

• V GB se prodává mouka již smíchaná s kypřícím práškem, u nás bych doporučila na uvedené množství cca 2 lžičky kypřícího prášku a polohrubou mouku
• Podle ingrediencí nejde podle našeho názvosloví o piškot, ale spíše o třenou buchtu 
• Zkuste ho s domácími vajíčky a kvalitním malinovým džemem, moučník vás dozajista oslní!

Vaše bloggerka Hilda 

Na úrovni aneb Madame Chic

V naší městské knihovně mi knihovnice do ruky vložila soubor tří knížek od Jennifer L. Scottové pod sjednocujícím názvem  Madame Chic, který vydala Mladá fronta a. s. 2016. Je to optimistické zábavné čtení vhodné pro ženy, žádná hluboká filosofie a žádné vraždy, ale návody na život „na úrovni“. Pobaví a neurazí. 

Autorka jako studentka v rámci půlročního studijního pobytu bydlela v roce 2001 v Paříži v bytě u rodiny, která žila klasickým formálním způsobem a dodržovala tradiční styl života ve všech ohledech. Její postřehy mě utvrzují v tom, že Američanky dost často chodí v roztrhaných teplácích a vytahaném tričku i venku, nakupují jen v supermarketech, do kterých jezdí autem, uzobávají celý den něco koupeného ve stánku, nevaří a doma mají mírně řečeno chaos. Studentku totiž např. fascinovalo, že její hostitelka nosí i doma sukni a halenku (jen po ránu chodí po bytě v županu), vystačí s cca deseti kousky kvalitního oblečení, nakupuje potraviny ve své čtvrti a obchody obchází pěšky, jí jen třikrát denně (a ani jednou v noci), sama doma uklízí (v halence a v sukni, ke které přidá zástěru), denně vaří a při servírování jídla používá svůj nejlepší porcelán a broušené sklo, nedívá se takřka vůbec na televizi, za to často zve své přátele na večeři o několika chodech, atd.

Rady autorky čerpající z pařížského pobytu jsou pestré, např. jak si zorganizovat den, jak zredukovat šatník, jak uklidit v kabelce i v bytě, jak připravit pohoštění, jaké filmy shlédnout a jaké knihy si přečíst, jak se prezentovat vždy upraveně, jak se chovat k ostatním atd. Zpočátku  jsem měla pocit, že se jedná jen o povrchní obdiv a předstírání vznešenosti. Je to ale i příspěvek, který může alespoň trochu pomoci našemu životnímu stylu „zachránit naši společnost před pádem do hlubin hrubosti“, vytvořit kladné vzorce chování a inspiraci pro okolí. I drobná poučka: neschovávat „lepší“ oblečení na později, ale nosit ho hned má smysl, vždyť každý den je dar. Právě tak i další autorčiny teze: oceňovat místo, kde žijete teď a svůj domov nezanedbávat. Dělat vše s hrdostí, naplno a pořádně i když je to třeba jen práce servírky či žehlení, neztrácet čas stěžováním si na nepřízeň osudu, nacházet potěšení i v obyčejných úkolech jako jsou domácí práce. Při práci nevzdychat a nelitovat se, naopak  zkusit si ji užít. Krotit svá očekávání a brát věci tak, jak jsou. Udržet si úroveň i v obtížných časech a v dobrých časech si užívat každý přítomný okamžik. Řídit se rčením. „Štěstí neznamená mít to , co chcete, ale chtít to, co máte“ a nepodléhat nákupním horečkám ať už jde o oblečení či vybavení domu a vylepšovat svůj šatník a interiér jen pokud si to můžete dovolit.

Obávám se však, že obdivovaný způsob života už ani v Paříži není příliš typický, přesto není od věci  využít některé rady a kultivovat svůj život. Můžete začít třeba odložením tepláků, do kterých jste po ránu vklouzla aniž byste měla v plánu jogging.

Pro ukázku jsem opsala z knihy jeden z několika receptů pro pohoštění „na úrovni“ (podotýkám, že recept není ozkoušený) 

Čokoládový dort bez mouky
100 g hořko-mléčné čokolády (ne bez cukru)
½ šálku nesoleného másla
¾ šálku krystalového cukru
3 velká vejce
½ šálku prosátého neslazeného kakaového prášku
moučkový cukr na poprášení 

Troubu předehřejte na 190°C. Stěny dortové formy o průměru 20 centimetrů vymažte máslem. Dno vyložte pečícím papírem a také papír pomažete máslem. Čokoládu rozlámejte na drobné kousky. V dvojité nádobě za stálého míchání rozpusťte čokoládu spolu s máslem a utvořte hladkou hmotu. Horní nádobu vyjměte a do čokoládové směsi vmíchejte cukr. Nechte trochu vychladnout. Do směsi vmíchejte vejce a našlehejte. Přesejte polovinu šálku kakaového prášku a šlehejte se směsí, až se s ní spojí. Těsto nalijte do formy a pečte přibližně 25 minut. Nechte dort vychladnou ve formě a poté vyklopte na servírovací talíř. Poprašte moučkovým cukrem a podávejte s malinami.

PS: Víte, co je na cestování nejkrásnější? (bez ohledu na to, zda se jedná o cestu do Horní Branné, do Paříže či do Austrálie) – návrat domů. (Pokud to tak nemáte, je něco špatně.)

Vaše bloggerka Hilda

Nejlepší barometr

Slovo barometr teď sice nefrčí, ale snad všichni tuší, o čem bude řeč. Počasí je naší každodenní realitou a neznám nikoho, koho by alespoň trochu nezajímalo. Ti, co jsou stále připojení v síti, mohou pro zjištění počasí současného i budoucího použít svou oblíbenou aplikaci. Nebo jim prostě stačí jednoduchá ikona, která připomíná aktuální a mírně budoucí stav počasí na většině webových stránek.

Musím se přiznat, že i já se občas podívám na svou oblíbenou webovou aplikaci iRadar, abych věděla, jak se prohání mraky nad Českem. Jsou chvíle, kdy je to pro mě důležité. Třeba když se rozhoduji, zda vyrazím na výlet, procházku či plánuji nějakou práci na zahradě. Před pár lety byly hitem tzv. meteostanice.  Jednu jsem také kdysi dostala jako dárek k vánocům. Jednoznačně podnítila můj zájem o stav počasí. Nejenže mi hlásila teplotu venku a uvnitř, ale i průběh atmosférického tlaku vzduchu, vlhkost, čas a spoustu dalších věcí. Měla i obrázkovou nápovědu. Když z mohutného mraku pršelo, nebo vedle něj tančila panenka s deštníkem, bylo to docela jasné a vyrážela jsem ven také s deštníkem.

Informační idyla však brzy skončila. Panenka s deštníkem sice na displeji přístroje stále tančila s šálou okolo krku, ale venku bylo nebe bez mráčku a teplota se šplhala ke třicítce.  Výměna baterií samozřejmě nepomohla. I když jsem se pokorně vrátila k podrobnému návodu k tomuto kouzelnému přístroji a provedla pár zajímavých nastavení, byla to jen ztráta času. Nepomohlo to, rezignovala jsem.

Koupila jsem si za pár korun normální venkovní lihový teploměr a umístila ho na okno. Ukazuje spolehlivě již několik let. Má jen jednu malou nevýhodu. V zimě v šest hodin ráno je prostě tma a na sloupec teploměru nevidím ani s brýlemi. Časem jsem si všimla, že se více než podle teploměru řídím pohledem na střechu domku v sousední zahradě. Když se leskne, je i potmě jasné, že venku prší. Když z děravého okapu crčí voda jako o život, pořádně leje. Když je střecha  bílá, padá nebo padal sníh. Když se kývají stromy v zahradě, je silný vítr. Teplotu poznám, když vystrčím hlavu z okna. Jediné, co nezjistím pohledem z okna, je náledí. To musím vyjít před dům a stoupnout si na první schod. Když noha uklouzne, je náledí jisté.

Krásná jarní dny všem přeje Česká hospodyňka

Halušky pod obojí

Musím se přiznat, že halušky ze syrových brambor mi moc nejdou. Zdá se mi, že je s nimi moc práce a výsledek je dost nejistý. Na druhé straně však mám halušky ráda, a tak jsem si našla svůj způsob, jak je připravovat. Kupuji prostě polotovar na výrobu halušek, mám jistotu, že se mi povedou a navíc se mi lépe odhaduje výsledné množství. Pokud vařím jen pro dva, tak si prostě hmotu na halušky rozdělím na polovinu a použiji na dvakrát.

Další důležitou věcí je sítko na halušky. Sice mám už několikáté, všechna předchozí mi dost rychle odešla, ale nedám na něj dopustit. V nouzi udělám halušky i bez sítka, hmotu se snažím hbitě odkrajovat nožem z prkénka, tak jak to dělávala moje tchyně. Ale v tomto případě halušky nejsou rozhodně tak krásně maličké a stejně velké, jako když se dělají přes sítko. A spíše se blíží chlupatým knedlíkům. Sítko lze koupit v domácích potřebách a v nejlevnější variantě není vůbec drahé.

Ke hmotě na halušky přidám vodu v množství uvedeném na obalu, promíchám a nechám nějakou tu minutu nabobtnat. Množství vody je dost důležité, pokud je na obalu uvedeno nějaké rozpětí, tak dávám vody spíše na horní hranici. Výsledná hmota by měla být jako řidší kaše. Ta se lehce propasíruje přes výše zmíněné sítko. Pokud vznikne  těsto ve formě hutné hroudy, bylo přidáno málo vody. Takové těsto se přes sítko protlačovat nedá, nastupuje nůž a prkénko a výsledkem bývají větší knedlíčky.

Halušky mám ráda na dva způsoby. S brynzou nebo s kysaným zelím a uzeným masem. Na halušky s brynzou samozřejmě potřebujeme tu brynzu, ideálně čerstvou. Není ji třeba moc, je hodně sytá. Pro čtyři osoby stačí 150 až 200 g. Brynzu rozdrobím na uvařené horké halušky, trošku ji promíchám.  Někdo si to ale rád míchá až na talíři. Potom halušky posypu opečenou slaninou a podávám.

Na halušky se zelím a uzeným samozřejmě potřebuji kysané zelí (asi 300 g) a uzené maso (asi 200 g). Kysané zelí před tepelnou přípravou pokrájím, přidám k němu lžičku cukru a poté ho krátce podusím. Uzené maso pokrájím na kostičky a lehce opeču na dvou lžících sádla v hluboké pánvi či v kastrolu. Přidám k němu podušené zelí a promíchám. Nakonec lehce vmíchám uvařené halušky a můžu podávat.

Obě jídla jsou za předpokladu, že použijete halušky z pytlíku, vlastně docela jednoduchá. Stačí si dobře zorganizovat všechny výše popsané činnosti tak, aby následovaly logicky za sebou. A pak si už můžete pochutnávat.

PS. Podrobný návod jak připravit halušky z brambor i další recepty samozřejmě najdete na stránkách Česká hospodyňka.

Severská exotika

Vážená a oceňovaná švédská autorka Kerstin Ekmanová napsala mimo jiné poutavý historický román vydaný u nás pod názvem Vlčí kůže (MOBA 2015).

Děj románu začíná v roce 1916, kdy do kraje Jämtland  přijíždí nová porodní asistentka. Tento kraj se rozkládá ve středním Švédsku. Podle wikipedie je to hornatá země velmi řídce osídlená, většinu plochy tvoří jehličnaté lesy a jezera. Nejvyšší hora se tyčí do výše 1762 metrů nad mořem. Původními obyvateli této oblasti byli Jamtové. Žili v osamělých usedlostech a živili se zemědělstvím a lovem. V kraji se vyskytovali také kočovní Laponci se stády sobů. I po připojení k Norsku ve 12. století  a po té zas k Švédsku v roce 1645 si  obyvatelé drsného kraje uchovali značnou míru nezávislosti (a trvají na ní dodnes). Udržovali si tradiční způsob života a jejich nářečí vycházelo ze staré norštiny. Český čtenář však díky překladu nutně přichází o bohatý jazyk, který autorka používá podle národnosti a původu mluvících postav a který dokonce i některým švédským čtenářům činí potíže. 

Úžasná krajina Fäviken v kraji Jämtland

Obyvatelé horské krajiny nezasažené civilizací prožívají svá vlastní dramata, vlastní boje s nespoutanou přírodou a s nouzí, vlastní zvyklosti. Jejich životy se odvíjejí od osmi ročních období zatímco dění ve světě, Velká válka, politika je daleko od jejich Jämtlandu. Tady se vše diametrálně liší od civilizovaného a materiálně dobře zajištěného prostředí v Uppsale, ze kterého pětadvacetiletá Hillevi Klarinová přichází. Je to citlivá, ale nebojácná, sebevědomá, realistická a vzdělaná žena s pevnými zásadami. Místo porodní asistentky ve farnosti Röbäck na hranicích s Norskem přijme, protože její tajný milenec Edvard Nolin tam má nastoupit jako nový farář. Ten ovšem svůj vztah k ní tají, chová se pokrytecky, za svou fyzickou náklonnost k ženě se stydí. Naopak rozvážný hokynář Trond Halvorsen, který Hillevi přivezl na saních do nového působiště  a daroval jí na ochranu před zimou vlčí kůži, je proti Edvardovi přímý, empatický a bez jakékoliv stopy prudérnosti. Obdivuje ji od prvního setkání.  

Pruhy : modrý (jezera), bílý (sníh) a zelený (lesy), uprostřed středověká pečeť Jamtlandu – norský znak.

Republika je neoficiální a je hlavně turistickou atrakcí.Přidat popisek

Již cestou z Uppsaly zažije Hillevi otřes při pohledu na zabitou březí vlčici. Také první porod, u kterého asistuje, je spojen s dramatem, o kterém nikdy nedokáže nikomu vyprávět. Odehrává se v usedlosti Erikssonů v Lubbenu. V rodině neplatí obvyklá pravidla zdvořilosti a zásady křesťanské morálky, rodinní příslušníci mají jiné vzorce chování. V primitivních podmínkách se těžko dodržují naučené hygienické zásady, ale Hillevi na nich trvá. Dodávají jí jistotu a pomohou ke zdárnému průběhu porodu. Následuje však tragický zásah rodiny. I přes tyto zážitky však kraj neopouští. Vytrvá  na místě, které si zvolila a plní své povinnosti. Nepohrdá nevzdělanými pověrčivými obyvateli, jejichž řeči nerozumí a kteří mnohdy žijí v neuvěřitelně zoufalé bídě. Ze všeho nejdřív se začne učit místní nářečí, navazuje kontakty s lidmi, zapojuje se s nimi do obvyklých sezonních prací, nachází přátelství, lásku, ale i odmítání. Již cestou na nové působiště si zapíše recept na 

Masopustní knedlíčky

8-12 brambor (vařených nebo syrových, lze smíchat obojí)

2 hrnky ječmenné mouky nebo rozdrcených ovesných vloček
1 litr pšeničné mouky
2 čajové lžičky soli
7 hrnků mléka

Do mísy dáme prosetou mouku (nebo vločky) společně s nastrouhanými brambory. Po troškách přiléváme mléko, dokud nevznikne přiměřeně pevné těsto. Na pomoučeném válu uválíme z těsta stejně velké válečky. Každý knedlík plníme opraženou na kostičky nakrájenou slaninou a syrovátkovým máslem. Zabalíme je pevně, aby se nerozvařily. Vaříme je v mírně osolené vodě, dokud nevyplavou. Pak je vaříme ještě několik dalších minut. Podáváme se slaninou nebo s omáčkou ze syrovátkového másla.

Možná vám recept něco připomene nějaký náš tradiční pokrm?!
 
PS. osm ročních období není překlep, autorka je opravdu i s krajovými názvy a děním v přírodě uvádí.


Vaše bloggerka  Hilda

Vaření je hra

K tomuto příspěvku mě inspiroval můj vnuk Kubík, kterému budou za pár dní dva roky. Jako každá babička miluji svého vnoučka a obdivuji každý jeho krůček kupředu. V posledních týdnech jsem si všimla, že se stalo jeho oblíbenou zábavou vaření. Tedy přesněji řečeno napodobování vaření.

Když se zamyslím, tak Kubík trávil v kuchyni hodně času už od malička. Nejdříve v závěsu u maminky na bříšku, odkud měl pěkný výhled na všechno, co se děje na sporáku. A občas si u toho trochu zdříml. Jakmile se naučil lézt  a měl sílu se trochu vzepřít, dobyl nejnižší zásuvku u kuchyňské linky. Naštěstí v ní byly pouze pokličky, které ho nijak nemohly zranit. Postupem času se probojovával do dalších zásuvek a zažíval hrátky s vařečkami, metlami, sběračkami, síty i válečky. Dalším jeho oblíbeným objektem v kuchyni se stala lednička. Nejenže se dále krásně otvírat a občas se tam našlo něco dobrého na zub, ale také se na ní daly krásně přichytávat magnetky všeho druhu.


A co teprve v kuchyni před vánocemi!  To se děly kouzelné věci! Kubík společně s maminkou vyvaloval těsto, vykrajoval zvířátka i zdobil perníčky. Co na tom, že je nějaké to zvířátko bylo trošku neforemné. Hlavně to byla prima zábava a malý človíček se jen tak mimochodem naučil spoustu věcí. 

Teď v lednu, kdy venku mrzne až praští a odpoledne se stále brzy stmívá, se Kubík doma pouští do svých vlastních kuchařských kreací. Stačí mu starý dvou plotýnkový vařič na zemi (samozřejmě nezapnutý) a pořádný hrnec s pokličkou. Vaří to, co miluje nejvíc. Špagety. Svědomitě je míchá, ochutnává, potom jakoby slije přes síto, postrouhá sýrem a už je servíruje všem, co jsou nablízku. I když je to jen hra, zdá se mi báječná.  A to v posledních dnech prý Kubík rozšířil svůj repertoár i o polévky. Máme se na co těšit!

Kubíčkův zájem o vaření jsme se rozhodli podpořit nákupem dětské kuchyňky. Trochu jsem se začala rozhlížet po internetu a nestačila jsem žasnout nad tím, jaký je v této oblasti výběr. Můžete si vybrat
od jednoduchých kuchyněk po plně vybavené, dřevěné či plastové, drahé i levné. A k tomu existují i sady nádobí a nejrůznějších přístrojů. Mimochodem i takových přístrojů, které sama ani v kuchyni nemám a nepoužívám.

Je to hezké a asi je dobré mít možnost si vybrat. Ale někde vzadu se mi nenápadně vnucuje myšlenka. Nepřestane ho hra na vaření brzy bavit, když bude všechno tak moc dokonalé?