Slavík

 Do doby 2. sv. války v okupované Francii se vrací strhující a výborně vyprávěný román Kristin Hannah Slavík (Argo 2016). Hlavními postavami a opravdovými hrdinkami románu jsou dvě sestry, Vianne a Isabelle. Nejsou si příliš blízké, každá je jiná, ale okolnosti je přimějí ke změně dosavadního způsobu života a hledání síly a své vlastní cesty k přežití a svobodě.

Starší Vianne žije na venkově, má manžela, osmiletou dcerku, pracuje jako učitelka. Její rodina a nejbližší přátelé jsou celým jejím světem. Naivně věří, že žádná válka nebude. Její mladší osmnáctiletou sestru, nezkrotnou a neukázněnou Isabelle, právě vyloučili ze školy. Otec ji po napadení Francie nacisty pro její bezpečí donutí odjet z Paříže za sestrou na venkov do městečka Carriveau . Cestou Isabelle zažije německé nálety na civilní uprchlíky na silnicích a to ji jen posílí v nenávisti k Němcům. Rozhodně nechce sedět a čekat se založenýma rukama na mír. Úspěšně se zapojí do skupiny protifašistického odboje nejprve roznášením letáků. Její odbojová činnost pak vrcholí odvážnými cestami přes Pyreneje do neutrálního Španělska, které podniká, aby převedla do bezpečí sestřelené spojenecké letce.

Pasívnější Vianne se musí vyrovnat s nepřítomností manžela, který se dostal do zajetí, s novými pořádky, stálým nedostatkem všech denních potřeb a hlavně s německými důstojníky, kteří se ubytují v jejím domě. Pochopí, že nestačí jen dodržovat omezující pravidla určená okupanty a dělá cokoliv pro to, aby ochránila své blízké. Když její židovskou přítelkyni Rachel deportují do koncentračního tábora, se samozřejmostí se postará o jejího malého synka a vydává ho za svého příbuzného. Židovských dětí je ale víc, i ony potřebují pomoc. Vianne najde cestu, jak je zachránit i když musí zaplatit svým stálým strachem a ponižováním.

Konce války se obě sestry dožijí, ale ani mír nepřinese idylickou a ničím nezkalenou pohodu, marné jsou pokusy zcela zapomenout na prožitá příkoří, útrapy a nenahraditelné ztráty a vymazat minulost z paměti.

Jednou byla Viianne ubytovaným německým kapitánem požádána, aby se postarala o přípravu ryby.

Zašla do kuchyně. Položila rybu na řeznický špalek, když ji vybalila z novin, zjistila, že už ji očistil a dokonce i oškrábal šupiny. Zapálila plynový hořák, postavila na něj litinovou pánev a přidala lžíci vzácného oleje. Hodila do něj na kostičky nakrájené brambory a nasekanou cibuli, a zatímco pozvolna karamelizovaly, ochutila rybu solí a pepřem a odložila ji stranou. Netrvalo dlouho a po domě se linuly omamné vůně. …… Viannne rozhrnula zeleninu vařečkou do stran a přidala do pánve rybu. Na mase se objevily drobné kapičky tuku, smažená kůže syčela a měnila se v křupavou dobrotu. Nakonec do pánve přidala pár kousků konzervovaného citronu a sledovala, jak se rozpouští. ……

Za okamžik už nesla těžký keramický tác se smaženou rybou, obloženou zeleninou a nakládanými citrony, to vše posypané nasekanou čerstvou petrželkou.

Vaše bloggerka Hilda

Toskánsko na každý den

 V dnešní době, kdy se na nás stále valí informace o COVIDU 19 a naše cestování nejen do zahraničí je z různých důvodů omezeno, nám skvělým rozptýlením může být kniha Toskánsko na každý den od Američanky Frances Mayesové (Paseka 2012). Toskánsko je pro autorku stálou inspirací. Mohu doporučit i její další knihy (La bella Toscana – Sladký italský život , Pod toskánským sluncem). Posledně jmenovaná kniha se stala předlohou pro stejnojmenný romantický film. Autorka obdivuje italský způsob života, je okouzlena historií země, krajinou, podnebím i lidmi. Kniha je oslavou Toskánska se vším všudy.

„Jak jen to ti Italové dělají, že jim jejich vrozená jouissance tak vydrží? Všimla jsem si, že tady nikdo neřeší priority. Ano, pracují, ale neotročí. Vždycky si najdou čas na vzájemné návštěvy. Hned zkraje pobytu zde jsem zjistila, že Italové nemají výraz pro stres: je to nedávný import- lo stress. Něco takého tady prostě nikdy neexistovalo. Teď už lo stress znají, ale naštěstí na toskánském venkově je práce a zábava pořád ve šťastné rovnováze, takže lidé mohou nejen klidně žít, ale doslova si každodenního života užívat. … Od té doby mě tahle specificky italská vlastnost, kterou jsem neviděla nikde jinde, nepřestala přitahovat: umění nacházet maximální uspokojení v každodenním životě. „ (str. 275)

Jedním z receptů, kterými je kniha hojně proložena je:

Ostružinový koláč

1 a 1/2 šálku mouky

3 vejce (2 žloutky a 1 celé vejce)

10 lžic cukru

10 lžic másla o pokojové teplotě

strouhaná kůra z jednoho citrónu

½ sklenky červeného vína

¼ lžičky soli

2 šálky ostružinového džemu

Nasypte mouku navál a do důlku rozklepněte vejce a přidejte cukr. Vidličkou nebo prsty promíchejte a postupně zapracujte změklé máslo, citronovou kůru, víno a sůl. Rychle uhněťte těsto, vytvořte kouli a nechte pod utěrkou asi hodinu odpočinout. Koláčovou formu vymažte máslem a vysypte moukou a předehřejte troubu na 180°C. Ze tří čtvrtin těsta vyválejte placku a vmáčkněte ji do formy. Potřete ostružinovým džemem, také ze zbytku těsta vyválejte placku, tu rozkrájejte na centimetrové proužky a vytvořte na koláči mřížku. Pečte 30 minut do zlatova.

Vaše bloggerka Hilda

Vrány

 Všichni považujeme za samozřejmé, že rodiče milují své děti. Je však láska a láska. Co se stane v případě spořádané rodiny, kdy matka je omezená, puntičkářská, přehnaně pořádkumilovná, při tom bez špetky empatie a tolerance, za to s velitelskými schopnostmi generála na manévrech a s přesvědčením, že jen ona ví, co je správné. Právě takou matku má dvanáctiletá Bára v povídce Petry Dvořákové Vrány (HOST 2020). Bára je nadaná dívka, ale při sebevětší snaze se nedokáže vejít do příkazů a zákazů vytýčených matkou, není schopná vyhovět jejím nárokům na čistotu a pořádek. Dívka se prostě nikdy nezavděčí, nevyhovuje matčiným představám o normálním dítěti tak, jako druhá poddajná a milovaná dcera Katka. Bára je proto často na matčin příkaz otcem bita. Otec ale Báru rád má, jenže jeho láska není láskou milujícího otce. Otec zřejmě asi nevede s velitelskou manželkou uspokojivý sexuální život a svoji pozornost začíná zaměřovat na Báru.

Ve škole sice časem zaregistrují Bářiny modřiny i její slohovou práci o poměrech v rodině, ale takovým způsobem, že Bára vše raději zapře. Nový učitel však rozpozná nad výkresy vran, které Bára vídá z okna dětského pokoje a které ráda pozoruje a kreslí, dívčin výtvarný talent a zařídí jí docházku do výtvarného kurzu, který vede jeho matka. Bářina matka nejen že Bářin vystavený výkres vran roztrhá, ale ovšem ani s něčím tak normálním, jako je kurz výtvarné výchovy nesouhlasí a dcerce docházku zakáže. Jedině vrány na stromech za oknem vedoucím do parku jsou bytostmi, které mají Bářiny sympatie. Když ji jednou otec pronásleduje až do pokoje , vyděšená a bezradná Bára se vydá za nimi.

Bára se snažila rodičům zavděčit a během matčiny nepřítomnosti i uvařila šunkofleky (str. 86):

„Napustím vodu do hrnce a dám ji vařit. Přiklopím ji pokličkou a krájím salám na kostičky, přesně jako to dělá mamka. Napadne mě, že bych tam dala i cibuli, ale pak si řeknu, že ne. Nechce se mi loupat, ale hlavně mě šunkofleky bez cibule chutnají mnohem víc. Tak je dělá vždycky babička, ale mamka tam cibuli pořád dává, i když ví, že ji nemám ráda. Protože podle ní to tam patří. Nakrájím točeňák, sice se mně nepovedou úplně maličký kostičky, ale myslím, že to nevadí. Pak si všimnu, že už vře na sporáku voda, tak do ní vsypu kolínka a zase to přikryju pokličkou, ale hned mi dojde, že jsem to neměla dělat, protože z hrnce všude teče pěna, až uhasí sporák. Tak pokličku radši sundám a znova sporák zapálím a už tam tu pokličku nedám. Za deset minut ho zase vypnu a slejvám vodu do dřezu. Hodně se bojím, abych se nespálila, sice se mi trocha kolínek vysype do dřezu, ale vrátím je zpátky do hrnce a to nejhorší mám hotový. Potom těstoviny smíchám se salámem a s vajíčkama a všechno to peču v troubě a pořád se na to chodím dívat, jestli už to je, až to konečně má takový ty pěkně zlatý okraje, jak to má mamka, tak poznám, že to mám vypnout. Otevřu troubu a chvilku čekám, až to trochu vychladne. Pak si uvědomím, že jsem to měla osolit, ale na to jsem zapomněla, tak to posolím až hotový“.

Vaše bloggerka Hilda

Doktore, fofrem

 Příběhy z lékařského prostředí jsou všeobecně velmi oblíbené. (Jen si vybavte, co dělalo s národem první vysílání seriálu Nemocnice na kraji města.) Do poválečného Irska nás svými příběhy přenáší Patrik Taylor v knize Doktore, fofrem, jde o život (LEDA 2009). Tato kniha je následována dalšími tituly se stejnými hrdiny. (celkem asi 14 knih!)

Začátek je tradiční. Do Ballybucklebo kousek od Belfastu k doktorovi jménem Fingal Flahertie O´Reilly přijíždí čerstvě promovaný doktor Barry Laverty. Je přijat jako asistent a začíná se rozkoukávat po tom, co obnáší praxe venkovského praktika. Tak má příležitost setkat se zánětem slepého střeva, porodem, těžkým zápalem plic, nechtěným těhotenstvím i s nenapravitelným hypochondrem, kterého udolá až mozková příhoda. První dojem o doktorovi O´Reillym, který razí tezi, že nelze „nechat si pacienta přerůst přes hlavu“ změní jeho laskavý a pečovatelský přístup nejen k pacientům, ale i k ostatním spoluobčanům, kteří se dostali do svízelné situace. K dvojici lékařů neodmyslitelně patří jejich hospodyně a vynikající kuchařka paní Kincaidová. Rozmanitost lékařské praxe a lidskost si v ničem nezadá s klasikou jakou jsou Příhody z černého kufříku A. J. Cronina.

Protože celá západní Evropa a severní Amerika v sobě v posledních letech objevily vášeň pro vaření, vsunul autor na závěr knihy pár skvělých „recepisů z Ulsteru“ „vod paní Kincaidový“:

BARMBRACK (OVOCNÝ CHLEBÍČEK) str. 377

1 libra sultánek (2 hrnky)

1 libra hnědýho cukru (2 hrnky)

1 libra mouky (2 hrnky)

1 libra rozinek (2 hrnky)

3 hrnky čaje bez mlíka

3 vajíčka

3 rovný lžičky sody

Ovoce a cukr nech přes noc namočený v čaji. Na druhý den přidávána střídačku 1 libru mouky a 3 našlehaný vejce. Nakonec tam vraž 3 rovný lžičky sody a to sušený ovoce. Jestli máte rádi kořeněný, vraž tam taky 3 lžičky směsi koření (skořice, muškátovýho oříšku a novýho koření). Uhněť z těsta tři šišky a peč je 11/2 hodiny na vymaštěném plechu v mírně vyhřátý troubě (300° F - 150°C). Když barmbrack vychladne, potři ho rozpuštěným medem, aby byl hezky lesklej. Obvykle se jí opečenej a s máslem. Podle ulsterský tradice se používají kvasnice, ale tohle je kapku jednodušší recepis.

PS podle WIKI patří Barmbrack k irským Halloweenským zvykům. Tradičně má obsahoval různé zapečené předměty, které věštily budoucnost: např. prsten věštil sňatek a hrášek naopak žádný sňatek, mince bohatství, hadřík smůlu nebo chudobu, klacík nešťastné manželství nebo stálé spory, medailonek s P. Marií vstup do kláštera).

Vaše bloggerka Hilda

Medvědí tlapy a papoušek

Životopisné knihy nejsou červená knihovna, ale jen dokladem toho, že život není procházka růžovým sadem. Upřímně řečeno, nemám ráda životopisy z čistě sobeckých důvodů. Jde mi o zachování duševního zdraví u mé již poněkud opotřebené postarší osoby, která se nechce za bezesných nocí obírat cizím neštěstím. Zkrátka nejsem žádný sv. Kryštof, abych na svých ramenou dokázala nést tíhu světa. Ovšem kniha Flaubertův papoušek od Juliana Barnese (Mladá fronta 1996) je výjimkou. Životopis se totiž dá napsat různě. Třeba jako román, ve kterém se autor ztotožňuje s pocity svého hrdiny nebo jako dokument přehledně a stroze mapující milníky v životě jednotlivce od narození až po smrt s hojným využitím dochované pikantní a kompromitující korespondence.

Francouzský spisovatel Flaubert je podle WIKI považován „za jednoho z největších a nejvlivnějších prozaiků 19. století a vrcholného představitele literárního realismu. Proslavil se především svým prvním románem Paní Bovaryová (1857) ... Za tento román byl soudně stíhán. Na základě vytržených úryvků "lascivních líčení" milostných dobrodružství hlavní hrdinky byl stíhán pro urážku veřejné mravnosti a manželské instituce. “ V dnešní době se něco takového jeví absurdně a ostatně se dá s úspěchem pochybovat o tom, že dnešní čtenáři či maturanti tuto knihu opravdu přečetli. Hlavní životopisná fakta o Flaubertovi ovšem Barnesova kniha také obsahuje, ale jinak je napsaná velmi atypicky jako úvaha o těchto faktech a jejich hodnocení.

Mě osobně v knize snad nejvíc zaujala teze, podle které by se kritici zřejmě chtěli stát literárními diktátory disponující mocí určovat, o čem se má psát. Hned následuje vtipně podaný soubor deseti zakázaných témat. I mně by se líbilo zakázat psát romány např. na téma, které je svou četností zprofanované. Dejme tomu takové, kde je hlavní hrdinkou porodní bába (namátkou Katja Kettu Porodní bába, Patricia Harmanová Porodní bába od řeky Hope a Porodní bábou proti své vůli, Roberta Richová Porodní bába z Benátek, Sabine Eberová série Tajemství porodní báby, Osudy porodní báby, Rozhodnutí porodní báby, Kletba porodní báby , Sen porodní báby, Sally Hepworthová Tajemství porodních bab). Také velmi oblíbené je téma ženy působící za II. sv. války ve Francii (Kristin Hannahová Slavík, Marie Lamballe Hluboká modř moře, Simon Mawer Dívka, která spadla z nebe a Provazochodkyně). Nebo téma ošetřovatelky (Donna Douglasová Sestřičky, Colleen McCullough Hořkosladký život, Carmen Kornová Dcery nové doby). Každá z těchto knih je sama o sobě čtivou literaturou pro ženy, ale v tom množství je to přece jen trochu divné.

Na první pohled poněkud nesystematicky se v Barnesově knize objevuje i recept na

Medvědí tlapy po moskevsku

Tlapy kupte stažené. Omyjte je, osolte a po tři dny nechte marinovat. Po té je sedm až osm hodin duste na slanině se zeleninou, sceďte je, opepřete a zakapejte škvařeným sádlem. Pak maso obalte ve strouhance a dejte na půl hodiny zapéct. Podávejte s pikantní omáčkou a dvěma lžičkami rybízové zavařeniny.

PS o Flaubertově papoušku si počtěte v knize, je také nesměrodatnou veličinou, ale alespoň nefiguruje v žádném kuchařském receptu.

Vaše bloggerka Hilda