Jak dělám fotografie do České hospodyňky?

Odpověď je jednoduchá. Uvařím, vyfotím a někdo to sní.

Vím, že moje fotografie nejsou profesionální. Ostatně i mé stránky jsou čistě amatérské a vznikly spojením několika věcí, které trochu umím. Fotografuji od dětství a vždycky mě vzrušovalo čekání na to, jak bude fotografie vypadat. Jako dítě jsem musela dlouho čekat na výsledek jednoho stisku spouště a vlastně i jednoho fotografického pokusu. Ve fotoaparátu byl založen film s určitým počtem obrázků, a teprve když se celý nafotil, opatrně se vyjmul a odnesl do sběrny. A když se zadařilo, přinesl si člověk za pár dní a pár korun pár černobílých obrázků. Dnes jsou to pro mě vzácné snímky z dětství, které jsou vzorně nalepené a popsané v albu. 

Mým prvním osobním fotoaparátem byla poloautomat značky Minolta. Koupila jsem si ho za první výplatu v roce 1977. Do ní se používal kinofilm, obrázků z jednoho filmu bylo už víc. Provázela mě hezkou řádku let mého života, pamatuje hodně dovolených a výletů. Ale hlavně s ní jsem zachytila spoustu důležitých okamžiků ze života mých dětí a mé rodiny. A v této době jsem si začala vyvolávat filmy a dělat fotografie sama. Výměnou běžné žárovky za červenou jsem si občas naši koupelnu přeměnila na fotografickou laboratoř a snažila se vyrobit co nejlepší obrázky. Když se zrovna nenašel nikdo, kdo by mi pohlídal děti, rády u vyvolávání fotografií asistovaly. Sedávaly potmě na stoličce u misek s vývojkou a ustalovač a sledovaly vznik fotografií. Těch mám z té doby spoustu, jsou vzorně srovnané v krabičkách nebo v tématických albech. A málokdy má někdo chuť se jimi probírat.

Na přelomu tisíciletí jsem rychle podlehla nové vášni - digitální fotografii. Byla jsem nadšena
možností stisknout spoušť a vidět hned výsledek. I když zatím jen v malém okénku. Můj první digitální fotoaparát byl značky Olympus. Jakmile jsem si ho trochu osahala, začala jsem uskutečňovat svůj nápad s kuchařkou na internetu. Prostě jsem spojila to, že ráda a často vařím, ráda fotím, umím to s počítačem a napsat nějaký smysluplný text mi nedělá problém. Digitální fotografie však byla pro uskutečnění tohoto nápadu to nejpodstatnější. 

V posledních letech fotografuji digitální zrcadlovkou značky Nikon, ale nebráním se ani fotografiím z mobilu. Zatímco na focení zrcadlovkou musím být připravena, mobil mohu vytáhnout z kabelky kdykoliv. Fotografie na České hospodyňce z období digitálního pravěku občas vyměním za nové. Styl fotografií jídel se během let vyvíjí a mění a ovlivňuje i můj pohled na věc. Mým cílem však není udělat fotografii tzv. uměleckou, ale spíš fotografii co nejvěrnější. Tak, aby odpovídala reálnému životu a tomu, co se objevuje na stole běžného strávníka. Tak, aby z ní bylo poznat, o co jde a vidět to, co se špatně v receptu popisuje. A v tom nejlepším případě, aby někoho inspirovala k tomu si něco nového uvařit.

Nezvaní návštěvníci

Naštěstí dnes to nebude o lidech. Ale jen o drobné zvířeně a hmyzu a o okamžicích, kdy nám vzájemné soužití trochu drhne. Mluvím o našem nedobrovolném soužití na chatě a zahradě, která je umístěna na okraji lesa. Zde nečekám sterilní  prostředí. Respektuji poletující vosy, ale nemusí si stavět báně přímo na půdě. Vím, že nedaleko rybníka budou občas komáři, ale když sejich vylíhnou hejna a pijí mi reálně krev, tak mě to vytáčí. Krtečky mám ráda v pohádce, ale dvacet překrásných hromádek na trávníku mi radost neudělá. Mám zkušenost i ze soužití s netopýry. Tři roky po sobě sídlili mezi prkny na půdě a teprve v podvečer vylélali skulinou mezi prkny. Pravda, přes den jsme v té době občas slýchali  podivný zvuk, podobný tichému pípání kuřat, ale nevěnovali jsme mu pozornost. Poslední zahrádkářský hit - slimáci se zatím na mé zahradě neobjevili v tak hojném počtu, aby mi stihli něco zlikvidovat.

Vosy se mi podařilo přesvědčit, aby se usídlili jinde, zcela náhodně. Kdysi a kdesi jsem zaslechla, že je odpuzuje vůně řebříčku. A protože ten roste a kvete každoročně na nedaleké louce, natrhám kytici, svážu a pověsím na půdičce. Nemohu na sto procent tvrdit, že právě toto zabralo, ale od té doby, co to dělám, si vosy u nás své papírové báně nebudují. Jen loni si pár podnikavých vos vybudovalo hnízdo v kovové skřínce na elektřinu, která je připevněná na zadní stěně chaty. Létaly dovnitř a ven klíčovou dírkou. A žily  by tam pravděpodobně spokojeně, kdyby jednoho krásného letního dne neotevřel skřínku elektrikář. Samozřejmě roztrhl papírovou báň přilepenou na dvířka i stěny skříňky a dostal několik žihadel. Vrátil se k nám až po týdnu, kdy jsme ho ubezpečili, že je skříňka čistá a vosy jsou  definitivně vystěhované. 

Občas mě navštíví krtek, ale to bývá spíše mimo sezónu, kdy je na zahradě klid. V období, kdy na malé ploše zahrádky podnikala celá krtčí kolonie, se mi je podařilo přesvědčit hrstmi psích chlupů, které jsem nastrkala do krtčích děr. Občas tento trik opakuji, naštěstí kamarádka svou fenku Báru pravidelně stříhá. Definitivně prohrávám s klíšťaty. Snad proto, že je vidím až přisáté na kůži. Primárně používám ochranný spej a preventivně si beru b-komplex. Snažím  se nechodit do vysoké trávy a po návratu z přírody provádím pečlivou hygienu. Přesto klíšťata vítězí na body. Máte spolehlivý recept na to, jak se vyhnout přisátí klíštěte?

Když zrají třešně

Úroda je radost i starost. Když byla třešeň na jaře obalená květy, byla nádherná. A všechno dobře dopadlo. Před dvěma týdny začaly první třešně červenat. A to byl signál k prvnímu zamyšlení. Čím budeme letos plašit ptactvo, které se těší na krásné rudé plody možná ještě intenzivněji než my? V minulosti jsme vyzkoušeli řadu doporučovaných návodů. Nejdříve vyfešákovaného strašáka vyčnívajícího z koruny stromu, který po dvou dnech rozhlížení po okolí začal fungoval pro kosy jako prima odpočívadlo, kde si vychutnávali  svůj úlovek. Pak pruhy alobalu, které přeměnily ovocný strom ve vánoční stromeček. Kosáci si na ně zvykli stejně rychle. Podobně to dopadlo s cédéčky rozvěšenými po stromě. Potměšilou radu zastřelit kosa a pověsit ho za nožky do koruny třešně jsme nerealizovali. 

Po plašících letech jsme se vnitřně smířili se společnou sklizní. Jen musíme být ve střehu a začít nejlépe ve stejnou dobu jako naši černí kolegové. Dvojnásob tady platí, kdo zaváhá, ten ... A tak nastupujeme v co největším počtu v den D a obereme co nejvíce plodů. Horní patro koruny současně s námi navštěvují ptáci a po chvíli obezřetně odlétají s kořistí. Naštěstí. 

Radost z úrody se při pohledu na košíky plné třešní velmi rychle mění v drobné vrásky na čele. Část úlovku se dá rozdat příbuzným a známým. Něco se sní.  A velký zbytek je třeba zpracovat. Dost rychle, protože třešně dlouho nevydrží.

Kompoty nejsou v posledních letech in. Protože skoro každý víkend peču, ukládám část třešní do mrazáku. Je to rychlé a jednoduché. Třešně stačí odšťopkovat, dobře vyprat ( nikoliv v pračce, nejlépe ve dřezu plném odražené vody) a nechat okapat. Další doporučený postup je rozprostřít třešně na tác a vložit i s tácem do mrazáku. Po zmrznutí dávku třešní na jedno pečení  vložím do mikroténového sáčku. Sáček ještě před plněním umístím do plastové krabičky od rajčat. Není vhodné sypat třešně přímo do krabičky.  V mrazáku se krabičky dobře srovnají a zaberou méně místa. 

Na rozdíl od kompotů jsou v posledních letech domácí zavařeniny zase na výsluní. Nemusíte zkoumat, zda je v nich skutečně to ovoce, o kterém se mluví na obalu. Prostě víte, z čeho jste si zavařeninu vyrobili. Třešňová zavařenina, marmeláda či džem jsou neskutečně dobré a z naší spíže mizí nejrychleji. Je to však trochu piplačka, protože třešně je navíc třeba odpeckovat. Na to doporučuji použít nějaký odpeckovač a někoho trpělivého na výpomoc. Já o tuto službu prosívám manžela a/nebo syny, ale ani jeden z nich moc trpělivý není. Existence šikovného odpeckovače je však smířila s touto výpomocí. 

K výrobě džemu používám přípravek Gelfix, který se mi osvědčil. Jsou-li třešně vyzrálé, nemusíte k nim nic dalšího přidávat. Ale i tento džem se dá oživit i různými "příchutěmi". Oblíbená je třeba citrónová šťáva či kůra, bylinky či koření. Zavařeninu dávám spíše do menších skleniček s víčky. Obojí musí být stoprocentně čisté. Vhodné je skleničku označit rokem "výroby". Domácí výrobky tohoto druhu často používám jako drobný dárek či pozornost. V tomto případě překrývám víčko kouskem dekorativního papíru nebo drobně kostkované látky a ovážu ozdobným provázkem. 

Čas nových brambor

Čas vrcholícího jara může být nádherný, i když právě prší. Voda se za chvíli vsákne a rostliny poskočí skoro před očima. Louky, zahrady i parky hrají barvami rozkétajícich stromů, keřů a květin. Ale všimli jste si někdy, jak kvete brambora? Ano, ta naše obyčejná brambora, kterou míváme v různých podobách na talíři? Pokud znáte jen brambory koupené v obchodě a tušíte, že se na podzim vyorávají ze země a sbírají, můžete se potěšit pohledem na květ brambory na fotografii.

 Můj tatínek míval každoroční touhu vypěstovat si své vlastní rané brambory a provést první "výkop" právě v prvních dnech měsíce června, kdy měl narozeniny. Vzhledem k rozmarům počasí se to nepodařilo vždy, ale byl to každoroční rituál předjarního přemýšlení o tom správném okamžiku, kdy dát brambory naklíčit a kdy je vnořit do země. A to nešlo o pole brambor, ani o políčko, ale jen o větší záhon v zahrádkářské kolonii. Když pak tatínek v pravý okamžik kopl do záhonu a pod natí bylo slušné hnízdečko brambor, míval radost převelikou. Radost měl i zbytek rodiny, když se nové brambory poprvé objevily na talíři. Většinou jen do měkka uvařené, s kouskem čerstvého másla a s kopečkem ušlehaného tvarohu. A třeba se sklenicí studeného podmáslí. 

Občas si na tuto pochoutku vzpomenu, a když v této době narazím na čerstvé nové brambory na tržišti, nezaváhám ani na chvíli. Čerstvé nové brambory se nemusí ani loupat, stačí dobře omýt. Výborné jsou povařené třeba se snítkou čerstvého libečku. Tvaroh či kvalitní bílý jogurt můžete smíchat i s nasekanými čerstvými bylinkami. V poslední době jsou v oblibě šťouchané brambory na nejrůznější způsoby.
 Na fotografii vpravo je jeden z mých oblíbených receptů - brambory opékané s česnekem, chilli papričkami,  cuketou a proužky papriky. Klobásku přidávám jen kvůli mužské části rodiny, nemusí tam vůbec být.