pondělí 18. listopadu 2019

Pocity - kapitola 2. Překvapení

Marta nepatří k těm, kteří se vyhýbají novým technologiím. Pokud zjistí, že by něco mohlo být pro ni nějakým způsobem užitečné, prostě si to osvojí. Dokud býval syn Libor doma, bylo to jednoduché. Prostě to s ním probrala a on jí poradil, jak na to. Dnes si častěji nechá poradit od mladých lidí ze své firmy. Chytrý mobil vlastní už dávno a samozřejmě ho používá nejen pro volání a jako úložiště pro náhodně pořízené fotografie. Slouží jí hlavně ke zjišťování spousty praktických informací, k zaznamenání všeho důležitého a hlavně k organizaci jejího času. Byla jako jedna z prvnich mezi svými vrstevníky, když si kdysi dávno osedlala i skype. Umožnil jí rychle a s minimálními náklady komunikovat se studenty, které si najímala na práci pro svou firmu.
Před dvěma lety začala skype aktivně používat i v rámci rodiny. Tehdy Libor získal stipendium a byl přijat ke studiu v Londýně. Bylo jí jasné, že je to pro syna velká šance a že ho v tom musí podpořit. Na druhé straně si neuměla představit, že zůstane ve svém velkém bytě a vlastně ve svém životě úplně sama. Člověk asi nemůže být nikdy připraven na situaci, kdy mu děti z rodinného hnízda vyletí. Snažila se to brát racionálně a s nadhledem, ale trochu se jí ulevilo až v okamžiku, když jí Libor navrhl, že si budou alespoň pravidelně volat po skypu. Z počátku si skypovali denně, bylo toho mnoho, co si museli říct. Když se Libor v Londýně víc zabydlel, frekvence kontaktů se samozřejmě snížila. Teď si volávají většinou jen v neděli večer.
Marta se na každé nedělní povídání s Liborem těšila. Možná si toho teď spolu řekli víc, než když býval v posledních letech doma. Dnes si pustila skype trochu s předstihem, ale neseděla u něj. Poletovala bytem s konvičkou a zalévala květiny. Natěšeně čekala, až se ozve známé vyzvánění. A dočkala se. Teď má ale plnou hlavu toho, co se dozvěděla. Libor jí představil svou dívku Amy. Angličanku, která samozřejmě neuměla jediné slovo česky. Marta se snažila ovládat, ale popravdě byla poněkud v šoku. Dostala ze sebe dostala jen pár těch nejjednodušších anglických frází. A pak trapně mlčela. Hlavou jí vířilo tisíce neuchopitelných myšlenek. A v duchu si nadávala, že se na angličtinu vykašlala s tím, že už ji ve svém životě nebude potřebovat. A navíc na ni dnes Libor znovu naléhal, aby za ním přiletěla alespoň na víkend do Londýna. Chtěl, aby se blíž poznala s Amy a také se seznámila s jejími rodiči. Neodvážila se ho zeptat, zda je to opravdu tak MOC naléhavé. Vlastně se nedozvěděla nic z toho, co by vědět opravdu chtěla. Prostě jí došla slova. Měla pocit, že se zachovala jako vyděšená a hloupá slepice.
Mechanicky dozalévala květiny. Skončila u kaktusů v malém Liborově pokojíku. Zasadil si je ještě jako malý kluk a léta se o ně pečlivě staral. Když odešel do Anglie, bylo jí líto je vyhodit, a tak o ně pečovala dál. Tenhle pokoj zůstal z celého bytu jediný v původním stavu. Zbytek rozlehlého bytu s terasou si po odchodu dětí přizpůsobila tak, aby se jí tu žilo příjemně. Sedla si na Liborovu postel. Takhle tu sedávala, když byl jako malý nemocný. Držela jeho horkou ruku a dávala mu studené obklady na rozpálené čelo a teplý čaj s medem po lžičkách. Tady na koberci si hrával s autíčky a později se stavebnicemi. Během chvíle prolétla její myslí řada obrázků z Liborova dětství. Nadšeně k ní běží s nudlí u nosu, když si ho přišla vyzvednout do školky. Nebo brečí nad rozbitým kolenem, když spadl z kola. Co se za ním naběhala, než na něm udržel rovnováhu! S velkou aktovkou s obrázky medvídků vstupuje do dveří první třídy a trochu nejistě se otáčí za ní a mává. Podává jí dárek k narozeninám, který sám tajně vyrobil, a svýma modrýma hlubokýma očima ji sleduje, zda se jí bude líbit. Statečně odjíždí na svůj první letní tábor. Za oknem autobusu si nenápadně utírá slzu, která mu ukápla. Už tehdy jí napadlo, že ji vlastně jednou opustí, ale zdálo se to ještě tak daleko!
Ze vzpomínek ji vytrhl zvonek u dveří. Zase nějací podomní obchodníci jí chtěli něco nabízet! Razantně a beze slova přibouchla dveře. Za to vyrušení však byla docela vděčná. Vzpamatovala se a vrátila se na zem, do reality. Napadlo ji, že by si mohla zkusit vyhledat na počítači letenku do Londýna. Jen tak, na zkoušku. Nemusí tam přece vyrazit hned. Ale někde hluboko v sobě si přiznala, že za synem brzy poletí. Potřebuje ho obejmout a musí si toho tolik říct.

Žádné komentáře:

Okomentovat