Bylo časné páteční odpoledne a Marta byla v práci v jednom kole. Podle atmosféry panující ve firmě tušila, že náhlý odchod účetní fungování firmy nijak nepoznamenal. Většinu její práce zatím suplovala sama. S nadějí, že se tento problém podaří brzy vyřešit. Na příští týden měla dohodnoutou schůzku dokonce se dvěma účetními firmami, a tak si připravovala potřebné podklady pro jednání. Pracovní shon jí nijak nevadil, když práce měla smysl a směřovala k nějakému cíli.
Kolem třetí nakoukl do její kanceláře Petr. „Hodí se ti to zítra v jednu u Tyršova mostu?“ Byla ráda, že na svůj slib nezapomněl, a kývla. „Pokud bude slušné počasí, vezmi si s sebou foťák. Chtěl bych ti něco zajímavého ukázat.“ Než se zmohla na jakýkoliv dotaz, zmizel. Moc toho tedy nenamluví, pomyslela si. V myšlenkách se chvíli zaobírala i tím, co zajímavého by jí mohl ukázat. Ale napadaly ji jen samé hlouposti. Mimochodem takové jí nepřišly na mysl už spousty let. Tak se radši ve své mysli přesunula do své „ženské“ zóny a přemýšlela, co si vezme zítra na sebe.
Podzimní sobota byla velmi chladná, ale slunečná. Pohled z okna na nádherně jasně modrou oblohu kontrastující s barevným listím Martě ještě trochu pozvedl již tak dobrou náladu. S předtuchou, že se spíš budou pohybovat v přírodě, se oblékla teple a sportovně. A Petr ve smluvenou dobu už u mostu stál. Měl také teplou prošívanou bundu a boty do terénu. Takhle ho Marta neznala, ale slušelo mu to. I fotoaparát měl s sebou, podle popruhu vykukujícího z pouzdra to vypadalo na Canon. To je trochu škoda, nikoňáci a canoňáci spolu stále soupeří. Vydali se po stezce podél řeky a mířili na předměstí. Marta se do této části města málokdy dostala, ale znala ji trochu z dětských let, kdy sem chodívala za jednou ze svých tet. Chvílemi se zastavovali a fotili, nešlo odolat krásným a barevným zákoutím, která jim příroda nabízela.
A jaké bylo to překvapení? Marta si to v duchu pojmenovala jako „ptačí“ strom. Břeh řeky lemovala řada statných stromů, ale tenhle dub byl z nich jednoznačně nejmohutnější. Stál trochu stranou z řady a navíc byl obsazen celým hejnem větších ptáků. Vypadalo to až neskutečně a trochu hororově. Ale vysvětlení bylo dost logické. Šlo o ptáky z nedalekých rybníků, kteří si tento strom oblibili. Teď Marta ocenila, že si vzala pořádné boty, protože se musela vydat do oranice, aby mohla ten podivný strom dobře vyfotit. A tak trochu intuitivně následovala Petra a fotila ze stejných míst jako on. Tvrdil jí sice, že neměl deset let fotoaparát v ruce, ale bylo jasné, že to není žádný začátečník jako ona. Dokonce se i osmělila a zeptala se ho, jak by si měla foťák na tohle focení nastavit. Z informací, které zatím získala na kurzu, měla v hlavě trochu zmatek. A tak většinou při focení sklouzla do automatického režimu, i když měla pocit, že to není to nejlepší. Zjistila, že to je příjemné, když jí Petr radí, bere si její foťák a nastavuje ho sám nebo zblízka dohlíží, aby si sama určila jednotlivé hodnoty podle toho, co chce na fotografii dostat. Tolik fotek v jeden den snad ještě nikdy neudělala.
Do města se pro změnu vraceli po druhém břehu řeku. Podzimní slunce pomalu sláblo, jako by se zahalovalo do mlhavého závoje. Ochladilo se, a tak bylo načase najít nějaké útočiště v teple. Usadili se v jedné z čajoven v historické části města. Martu sice výběr čajovny udivil, ale Petr jí řekl, že to je místo, kde se mu podařilo najít sama sebe. A vždycky se tam zklidní a nabere novou energii. Martě nakonec vyhovovalo, že se rychle dostanou někam do tepla, chladno, mlhu a tmu neměla ráda. Ocenila i to, že sama nemusí vymýšlet, kam půjdou, ani o ničem rozhodovat. Žila s pocitem, že celý život byla všechna rozhodnutí jen a jen na ni, a tak nepodstatná rozhodování ráda přenechala někomu jinému. Prostředí v čajovně bylo příjemně osvětlené, podkreslené tichou a nevtíravou hudbou. Vybrali si rohovou lavici s mnoha polštáři a malým servírovacím stolkem. S výběrem čaje si Marta nechala také poradit. Zahřála si studené ruce o čajovou mistku a svou únavu předala měkkým polštářům, o které se s chutí opřela. Pomyslela si, že teď asi nastala ta chvíle, kdy se dozví o Petrovi něco víc.
Petr se usadil na lavici vedle ní. A rozpovídal se. Stručně proběhl svůj dosavadní život. Po vysoké škole zůstal pracovat v Praze, zamiloval se a oženil. Narodila se jim jedna dcera a žili si takovým běžným, ale spokojeným životem. Před deseti lety mu žena bohužel zemřela. Dcera v té době už studovala na vysoké a kromě pravidelného přísunu peněz toho zase tolik nevyžadovala. Petr se dlouho vyrovnával se smrtí své ženy a nemohl si zvyknout na osamělý život. Nakonec se zcela ponořil do práce. Ta jediná ho bavila a měla smysl. A trávil v ní většinu svého času. Dcera se mezitím vdala, odstěhovala se. Za nějakou dobu se jí narodila holčička. Petr je vídal jen občas, žili s manželem v satelitu za Prahou. Se zetěm se moc nemuseli. A tak ani nevnímal, jak čas rychle plyne. Zhruba před rokem se však poměry v jeho zaměstnání výrazně změnily. Dostal se sice do vedení firmy, ale postupně zjistil, že začíná být vtahován proti své vůli do sítě nejrůznějších nekalých praktik a podvodů. Naivně si myslel, že může zůstat stát mimo a bude dělat dál dobře jen svou práci. Nemohl. Po mnoha letech strávených v jedné firmě byl nakonec okolnostmi dohnán k výpovědi. A novou alespoň trochu odpovídající práci se mu ani po půl roce nepovedlo sehnat. Jeho bývalý zaměstnavatel si dal hodně záležet na tom, aby mu pošramotil jeho pověst. K tomu se dcera rozvedla a vrátila se i s vnučkou k němu domů. Bylo to nepříjemné období. Nakonec dcera dostala školku i práci lékařky ve zdejším městě. Rozhodli se prodat byt v Praze a přestěhovali se sem. Do malého domku na předměstí, který postupně a za pochodu rekonstruují.
Byl to nejdelší souvislý projev, který Marta od Petra slyšela. Nepřerušovala ho. Asi si to předem připravoval, prolétlo jí trošku škodolibě hlavou. Petr si po své zpovědi viditelně oddechl, uvolnil se, opřel se také do polštářů a vzal ji za ruku. A jen jednoduše přehodil míč na druhou stranu hřiště. Teď byla řada na Martě, aby se trochu vyzpovídala. Mnohem méně plynule než on ze sebe dostala pár podstatných vět. Podívala se na Petra, ten upíjel čaj a trochu se usmíval. Čemu?
Jejich odchod z čajovny bohužel urychlil telefon. Dcera potřebovala naléhavě pohlídat vnučku. Petr z toho byl nesvůj, ale dceři to slíbil. Když odcházeli z čajovny, venku už byla pořádná tma a nepříjemné chladno. Už se asi hlásí zima, pomyslela si Marta, když si všimla obláčků páry stoupajících od úst. A byla ráda, že ji Petr doprovodil až k jejímu domu. Kdy ji vlastně někdo takhle doprovázel? Nebylo to kdysi před mnoha a mnoha lety, když chodila do tanečních? Jestlipak taky dostane pusu? Před vchodem se Petr ještě jednou omluvil a trochu neohrabaně ji objal a líbnul. A uháněl pryč jako malý kluk.
Marta zkoušela dnešní zážitek nějak vstřebat. Doma, ve svém známém prostředí, se zase trochu našla. Dopřála si teplou a voňavou koupel a jen v župánku se uhnízdila na pohovku. Nakonec jí ruka vklouzla i pod župánek. Konečně se uvolnila. A uvědomila si, že před chvílí pípnul i mobil. Dík za krásné odpoledne! (Sofinka konečně usnula.) Odpověděla jen veselým smajlíkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat