Pocity - kapitola 16. Hodně osobní

Marta a Petr se dohodli, že společně stráví středeční večer. Po práci vyrazili do kina, shodou okolností dávali úplně novou českou komedii. A není od věci si vlastní život trochu odlehčit pohledem do života jiných. Po kině se zastavili v rychlém občerstvení a dali si kebab s velkou kupou čerstvé zeleniny. Martě to vyhovovalo a Petr se tomu nijak nebránil. Připadali si sice trochu nepatřičně mezi samou mládeží, ale chutnalo jim.

Když šli ruku v ruce setmělými podzimními ulicemi k Martině domovu, byla ráda, že nemusí jít sama. Ostatně by asi pěšky nešla, jela by pro jistotu autem. Někde hluboko uvnitř měla zasunutou nedávnou nepříjemnou zkušenost, která ji od setmělých míst stále odrazovala. Společně se mohou klidně projít, ostatně po celém dni sezení v kanceláři jim to oběma jenom prospěje.

Na chodbě domu tentokrát potkala své sousedy, starší manžele, kteří žili v přízemí. Když jim odpovídala na pozdrav, bylo jí jasné, že se informace o  její dnešní návštěvě automaticky rozšíří po celém domě. Vlastně jí to nevadilo, stejně by k tomu časem došlo. Vždyť je už dávno dospělá holka. Chtěla, aby jí Petr pomohl roztřídit fotky, které pořídila na víkendovém vinobraní. A samozřejmě otevřela jednu z lahví vína, kterou si odsud přivezla. Bude se jim lépe pracovat.

„Chceš, abych vybral jen ty nejlepší, nebo můžu i trochu kritizovat?“ zeptal se Petr, když si letmo prohlédl to, co se jí na akci podařilo vyfotit. „Můžeš i trochu kritizovat. Věci to prospěje a já to nějak zvládnu.“ odpověděla Marta, ale trochu jí to zarazilo. A Petr opravdu viděl na fotkách i řadu prohřešků, které ona dosud nevnímala. Pustil se do hodnocení opravdu důkladně. Až to bylo Martě místy líto, ale snažila se, aby to na ní nebylo znát. Nejdřív jí napadlo, že tak drsně kritizuje proto, že tam byla fotit s někým jiným než s ním. Ale současně mu musela dát za pravdu. Střízlivýma očima teď viděla své chyby také. Asi by měla víc přemýšlet, než stiskne spoušť. Nakonec byla ráda, že se jim společně podařilo vybrat několik dobrých fotografií a připravit prezentaci. Petrův věcný a efektivní přístup k práci vždy obdivovala. A tady doma navíc seděli těsně vedle sebe u jednoho počítače, což bylo oběma více než příjemné.

„Bojíš se pavouků?“ zeptal se najednou Petr tak trochu mimo téma. „Proč bych se měla bát pavouků? Občas vezmu smeták a pár jich z bytu vyženu. Když se v létě celý den větrá, dostanou se do bytu i z venku.“ „Tak fajn. Opatrně se podívej pod nohy, abys ho nezašlápla.“ Marta myslela, že si Petr dělá legraci, ale když viděla na zemi několik centimetrů velkého pavouka, následovala normální ženská reakce. Vyskočila na pohovku a chtěla, aby Petr pavouka rychle zlikvidoval. A obezřetně ho sledovala po celou dobu, kdy se snažil ho nabrat na noviny. Oddechla si, až když pavouka vyhodil oknem. Přesto stále stála na pohovce. A Petr toho využil. Objal ji tak, jak tam stála, a rukama jí zajel pod halenku. Byli vzrušení oba a bylo jasné, že teď už se pracovat nebude.

Tentokrát se nemilovali tak rozpačitě a hladově jako poprvé. Marta neměla problém se svlékáním. Kdysi si vztah ke své vlastní postavě definovala prohlášením, že prostě ujde a odpovídá jejímu věku. A tento pocit si každé léto potvrzovala při naturistickém koupání. Teď si užívala toho, že ji Petr pomaličku a místy i trochu nešikovně svlékal. Ostatně i ona byla aktivní a svědomitě rozepnula pár knoflíčků na jeho košili. Věnovali se mazlení a hlazení, vnímali a poznávali reakce svých těl. Jejich vzrušení i touha být součástí toho druhého se stupňovala. Při vášnivém milování dobrovolně ztratili pojem o místě i o čase a nechali se unášet silným prožitkem. 

Marta si po sexu našla pohodlnější polohu, ale jejich těla zůstala v hebkém kontaktu. Mlčeli, jen vzduch se rozechvíval jejich synchronizovaným dechem. Petrova ruka spočívala na jejím boku a jeho hruď se zlehka dotýkala jejích zad. Marta se domnívala, že Petr usnul. O to víc ji překvapilo jeho tiché konstatování: "Zdá se, že sis v životě užila mnohem víc sexu než já." Přimělo ji to, aby se k němu otočila a podívala se mu do očí. "Jak jsi k tomuhle závěru dospěl?" podivila se. "Kromě svého nepovedeného manželství jsem měla jen pár krátkodobých vztahů. Ale je pravda, že sexu jsem se nijak nevyhýbala." "Prostě jsi mě dnes párkrát překvapila a jednou dokonce uvedla do rozpaků." odpověděl.  Martě pomalu docházelo, že se mohla trochu krotit. Ale cítila se tak dobře, že ji to vůbec nenapadlo. "Fakt ti něco vadilo? Proč jsi něco nenaznačil?" Urovnal jí rukou vlasy nad čelem a políbil ji. "Zapomeň, co jsem řekl. Líbilo se mi to, ale byla to pro mě nečekaná smršť." Dál už o tom nemluvili. Ale Martě to zůstalo vězet v hlavě. 

Z vodorovné polohy je vyhnal hlad. Zatímco se Petr ještě sprchoval, Marta hleděla do poloprázdné lednice a přemýšlela, co za jídlo by dalo vykouzlit z těch několika málo věcí, co v ní byly. Nakonec se rozhodla, že udělá pár palačinek. Snad to bude na pozdní večeři stačit. Jen začala šlehat těsto, zablikala na ní obrazovka počítače a slyšela vyzvánění Skypu. V tuhle dobu jí může volat pouze Liborek z Anglie. Samozřejmě hovor přijala. Ale neuvědomila si, že se Petr každou chvíli vrátí ze sprchy. Od syna se dozvěděla spoustu novinek. Protože v září ještě nebyla schopna do Anglie odletět, chtěl by Libor se svou dívkou a jejími rodiči přiletět ještě před vánocemi za ní do Česka. Proč tak naléhal na termín před vánocemi, se nedozvěděla. Má prý jen všechno promyslet a pak se uvidí. A Petr se samozřejmě vrátil do kuchyně v tu nejnevhodnější chvíli. Nepochopil Martinu nenápadnou gestikulaci  a prošel se jen v ručníku před kamerou počítače. Naštěstí to Libor nekomentoval.  Brzy hovor po Skypu ukončili.

Petr se mezitím chopil smažení palačinek a docela mu to šlo. "To byl tvůj syn? Něco se stalo?" Marta zamyšleně a zbytečně důkladně mazala palačinku marmeládou: "Nic se nestalo, jen sem chce přijet se svou dívkou a rodiči ještě před vánocemi. Netuším, co za tím je, a taky se to moc nehodí. Lada má termín porodu na Silvestra a kdovíjak se všechno vyvine." Zarolovala palačinku a položila ji na talířek před Petra. Ten, než se do ní zakousl, hbitě dodal. "A taky tě mrzí, že mě tady viděl, že?" Martu to nijak zvlášť nemrzelo, ale děti svými vztahy nezatěžovala. Ani dokud byly malé, natož teď, když už vylétly z domu. Prostě byla jen trochu rozladěná, že dnešní večer nabírá trochu jiný směr. Ale místo toho, aby to řekla nahlas, tak se Petra zeptala, zda on své dceři řekl, kde dnes večer bude. 

Pocity - kapitola 15. Dva jsou víc než jeden

Marta vídala Petra denně v práci. Občas spolu řešili pracovní věci, ale o minulé sobotě se ani jeden z nich nezmínil. Martu to mrzelo, ze společně strávených hodin měla dobrý pocit. Ale na druhé straně ji vůbec nenapadlo, že by něco mohla říci ona. Ve čtvrtek vzala Petra na jednání s první účetní firmou. Schůzka byla konstruktivní a věcná. Marta musela uznat, že jí Petr při jednání významně pomohl. Cestou zpět se zastavili na společný oběd. A teprve tam se trochu rozpovídali. Nejdříve o snímcích ptačího stromu. Marta se pochlubila, že má fotky mnohem lepší než obvykle. Určitě je může použít jako domácí úkol do fotokurzu a tuší, že by s nimi mohla mít i úspěch. Tu nejlepší si vytiskla a má ji připíchnutou na stěně v kanceláři. A o víkendu má domluvené další focení s "děvčaty" z kurzu. Mají v plánu zajet na Kuks a udělat fotoreportáž z vinobraní. Petra tato informace viditelně zarazila. A pak se přiznal, že si představoval, že stráví alespoň kousek víkendu společně. Jen se mu práce zdála důležitější než plánování vlastního času a včas se Marty na víkend nezeptal. Marta si všimla, že dokonce trochu posmutněl. Nakonec se domluvili, že si v pátek odpoledne půjdou společně zaplavat do bazénu a pak se trochu vypotit do sauny. Saunu vlastně navrhla Marta. Pokud nikam neodjížděla na víkend, chodila tam v pátek odpoledne téměř pravidelně. Byla to pro ni jakási odměna na konci pracovního týdne.

V pátek ani jednoho z nich naštěstí nic v práci nezdrželo, a tak se dostali do bazénu docela brzy. Přesněji řečeno, Marta už měla uplavané dva bazény, když zaregistrovala Petra, jak schází do haly po schodech. Rozhlížel se, ale neviděl ji. Nebo ji nepoznal, protože měla vlasy svázané do culíku? Když doplavala na konec bazénu, chytla se u startovacího bloku a zamávala na něj. Konečně ji zpozoroval, vlezl do vody a doplaval k ní. A vylíčil jí, jak bloudil spletí šaten a chodeb k bazénu. Jednak byl v tomto vodním světě poprvé, jednak si sundal brýle a neměl s sebou kontaktní čočky. Bazén byl naštěstí skoro liduprázdný, a tak si mohli pořádně zaplavat i trochu nevážně zablbnout. Petr občas předstíral, že ji dobře nevidí, a zkoušel se jí pod vodou dotýkat. A Marta se občas uhnula, ale jen tak, aby se neřeklo. Trochu zadýchaní nezvyklou aktivitou se pak přesunuli pro jistotu ruku v ruce do sauny.

Pobyt v sauně střídaný s pravidelným ochlazováním a relaxací na lehátku je pro změnu zklidnil. Po relaxaci si místo večeře dali společně jednu pizzu a pivo. Všechno se jim zdálo nové a nevšední. Je fajn nebýt sám a mít se s kým podělit. Nejen o jídlo. Večerním městem šli po náplavce podél řeky směrem k místu, kde Marta bydlela. Ale čím víc se blížili ke konci cesty, tím více jim řeč vázla. Marta věděla, že je teď řada na ní. "Jestli chceš, můžeš zůstat u mě. Odjíždím zítra až v půl desáté," řekla tak trochu s otazníkem v očích. Podíval se na ni a odpověděl: "Rád."

Odpadlo loučení před domovním vchodem, rychle prošli chodbou a Marta odemkla dveře svého bytu. Vešli do předsíně, Petr odložil jejich sportovní tašky a pověsil na věšák obě svléknuté bundy. Martu zezadu objal a políbil ji na krk. Marta tušila, že něco takového přijde, ale teď se jí zastavil dech. Způsob, jak ji Petr objal, evokoval myšlenku na nedávný nepříjemný zážitek. Netušila, že by se jí takovýmto způsobem mohlo nedávné přepadení připomenout. Rychle se otočila k Petrovi čelem a vzala ho kolem pasu. Bylo to tak lepší, nepříjemný pocit naštěstí rychle odplouval pryč. I Petr byl chvíli zaražený, netušil, proč sebou tak trhla. Hladil ji po vlasech a pak se ji odvážil znovu políbit. Tentokrát už to bylo v pohodě, Marta reagovala podle očekávání. Líbali se vášnivě a užívali si spoustu nových a příjemných doteků. Petr náhodou zavadil hodinkami o její gumičku ve vlasech, ta sklouzla a zazářila Martina hříva rozpuštěných polodlouhých vlasů. Byli stále ještě v předsíni, když mu Marta rozepla knoflík na džínách a otevřela dveře do ložnice. Milovali se rychle a naléhavě. "Promiň, že jsem tak spěchal, " omlouval se tiše "ženy jsem se nedotkl už mnoho let. " Marta si našla pohodlnější połohu a přitulila se k němu. "Bylo to fajn." zašeptala. Byli příjemně unavení a rychle usnuli.

Martu probudilo až denní světlo za oknem. Večer zapomněla stáhnout žaluzie. Opatrně se protáhla a zadívala se na spícího Petra. Tahle zblízka si ho ještě neprohlížela. Měl krátce ostříhané, docela pravidelně prošedivělé vlasy, malou jizvu nad pravým obočím a na tváři rašící strniště. A u kořene nosu měl legračně otlačená místečka od brýlí. Jednu ruku měl rozhozenou na stranu směrem k ní. Večer, když ji hladil, se zdála měkká a hladká, ale na denním světle byla jeho ruka docela upracovaná. Potichoučku opustila postel a po špičkách odešla do sprchy. Potřebovala si ještě umýt a usušit vlasy, než odjede. Petra patrně probudil zvuk fénu. Nakoukl do koupelny. "Dobré ránko Martí, jsem rád, že jsem tě našel i bez brýlí. Netušíš, kde bych je mohl mít?" "Asi ještě v tašce, večer jsi je vůbec nepotřeboval." poradila mu za všech okolností praktická Marta. Za chvíli se znovu objevil v koupelně i s brýlemi. "Večer jsem tě vnímal jinak než očima, ale teď se ti potřebuju podívat do očí." řekl, když ji objal a přitáhl k sobě. Marta se usmívala, bylo jí to víc než příjemné. Jen kdesi vzadu v hlavě jí proběhla myšlenka, že by se spíš měla připravit na dnešní výlet.

Ranní souznění zmrazilo zvonění mobilu kdesi v předsíni. Tenhle vyzváněcí tón Marta neznala, byl to Petrův telefon. Neochotně a možná i s předtuchou něčeho nepříjemného ho vyndal z kapsy bundy. Stačil krátký pohled na displej. Volala mu dcera. Objevila, že večer nepřišel domů, a přes všechny náznaky to odmítala pochopit. Petrovi bylo trapně. Nakonec jen mlčky držel telefon. A měnil výraz ve tváři. Marta radši odešla do kuchyně a začala připravovat snídani. Mlčky ji snědli a posmutněle se rozloučili. Nastal čas návratu do všední reality.

Pocity - kapitola 14. Více než příjemné

Bylo časné páteční odpoledne a Marta byla v práci v jednom kole. Podle atmosféry panující ve firmě tušila, že náhlý odchod účetní fungování firmy nijak nepoznamenal. Většinu její práce zatím suplovala sama. S nadějí, že se tento problém podaří brzy vyřešit. Na příští týden měla dohodnoutou schůzku dokonce se dvěma účetními firmami, a tak si připravovala potřebné podklady pro jednání. Pracovní shon jí nijak nevadil, když práce měla smysl a směřovala k nějakému cíli.

Kolem třetí nakoukl do její kanceláře Petr. „Hodí se ti to zítra v jednu u Tyršova mostu?“ Byla ráda, že na svůj slib nezapomněl, a kývla. „Pokud bude slušné počasí, vezmi si s sebou foťák. Chtěl bych ti něco zajímavého ukázat.“ Než se zmohla na jakýkoliv dotaz, zmizel. Moc toho tedy nenamluví, pomyslela si. V myšlenkách se chvíli zaobírala i tím, co zajímavého by jí mohl ukázat. Ale napadaly ji jen samé hlouposti. Mimochodem takové jí nepřišly na mysl už spousty let. Tak se radši ve své mysli přesunula do své „ženské“ zóny a přemýšlela, co si vezme zítra na sebe.

Podzimní sobota byla velmi chladná, ale slunečná. Pohled z okna na nádherně jasně modrou oblohu kontrastující s barevným listím Martě ještě trochu pozvedl již tak dobrou náladu. S předtuchou, že se spíš budou pohybovat v přírodě, se oblékla teple a sportovně. A Petr ve smluvenou dobu už u mostu stál. Měl také teplou prošívanou bundu a boty do terénu. Takhle ho Marta neznala, ale slušelo mu to. I fotoaparát měl s sebou, podle popruhu vykukujícího z pouzdra to vypadalo na Canon. To je trochu škoda, nikoňáci a canoňáci spolu stále soupeří. Vydali se po stezce podél řeky a mířili na předměstí. Marta se do této části města málokdy dostala, ale znala ji trochu z dětských let, kdy sem chodívala za jednou ze svých tet. Chvílemi se zastavovali a fotili, nešlo odolat krásným a barevným zákoutím, která jim příroda nabízela.

A jaké bylo to překvapení? Marta si to v duchu pojmenovala jako „ptačí“ strom. Břeh řeky lemovala řada statných stromů, ale tenhle dub byl z nich jednoznačně nejmohutnější. Stál trochu stranou z řady a navíc byl obsazen celým hejnem větších ptáků. Vypadalo to až neskutečně a trochu hororově. Ale vysvětlení bylo dost logické. Šlo o ptáky z nedalekých rybníků, kteří si tento strom oblibili. Teď Marta ocenila, že si vzala pořádné boty, protože se musela vydat do oranice, aby mohla ten podivný strom dobře vyfotit. A tak trochu intuitivně následovala Petra a fotila ze stejných míst jako on. Tvrdil jí sice, že neměl deset let fotoaparát v ruce, ale bylo jasné, že to není žádný začátečník jako ona. Dokonce se i osmělila a zeptala se ho, jak by si měla foťák na tohle focení nastavit. Z informací, které zatím získala na kurzu, měla v hlavě trochu zmatek. A tak většinou při focení sklouzla do automatického režimu, i když měla pocit, že to není to nejlepší. Zjistila, že to je příjemné, když jí Petr radí, bere si její foťák a nastavuje ho sám nebo zblízka dohlíží, aby si sama určila jednotlivé hodnoty podle toho, co chce na fotografii dostat. Tolik fotek v jeden den snad ještě nikdy neudělala.

Do města se pro změnu vraceli po druhém břehu řeku. Podzimní slunce pomalu sláblo, jako by se zahalovalo do mlhavého závoje. Ochladilo se, a tak bylo načase najít nějaké útočiště v teple. Usadili se v jedné z čajoven v historické části města. Martu sice výběr čajovny udivil, ale Petr jí řekl, že to je místo, kde se mu podařilo najít sama sebe. A vždycky se tam zklidní a nabere novou energii. Martě nakonec vyhovovalo, že se rychle dostanou někam do tepla, chladno, mlhu a tmu neměla ráda. Ocenila i to, že sama nemusí vymýšlet, kam půjdou, ani o ničem rozhodovat. Žila s pocitem, že celý život byla všechna rozhodnutí jen a jen na ni, a tak nepodstatná rozhodování ráda přenechala někomu jinému. Prostředí v čajovně bylo příjemně osvětlené, podkreslené tichou a nevtíravou hudbou. Vybrali si rohovou lavici s mnoha polštáři a malým servírovacím stolkem. S výběrem čaje si Marta nechala také poradit. Zahřála si studené ruce o čajovou mistku a svou únavu předala měkkým polštářům, o které se s chutí opřela. Pomyslela si, že teď asi nastala ta chvíle, kdy se dozví o Petrovi něco víc.

Petr se usadil na lavici vedle ní. A rozpovídal se. Stručně proběhl svůj dosavadní život. Po vysoké škole zůstal pracovat v Praze, zamiloval se a oženil. Narodila se jim jedna dcera a žili si takovým běžným, ale spokojeným životem. Před deseti lety mu žena bohužel zemřela. Dcera v té době už studovala na vysoké a kromě pravidelného přísunu peněz toho zase tolik nevyžadovala. Petr se dlouho vyrovnával se smrtí své ženy a nemohl si zvyknout na osamělý život. Nakonec se zcela ponořil do práce. Ta jediná ho bavila a měla smysl. A trávil v ní většinu svého času. Dcera se mezitím vdala, odstěhovala se. Za nějakou dobu se jí narodila holčička. Petr je vídal jen občas, žili s manželem v satelitu za Prahou. Se zetěm se moc nemuseli. A tak ani nevnímal, jak čas rychle plyne. Zhruba před rokem se však poměry v jeho zaměstnání výrazně změnily. Dostal se sice do vedení firmy, ale postupně zjistil, že začíná být vtahován proti své vůli do sítě nejrůznějších nekalých praktik a podvodů. Naivně si myslel, že může zůstat stát mimo a bude dělat dál dobře jen svou práci. Nemohl. Po mnoha letech strávených v jedné firmě byl nakonec okolnostmi dohnán k výpovědi. A novou alespoň trochu odpovídající práci se mu ani po půl roce nepovedlo sehnat. Jeho bývalý zaměstnavatel si dal hodně záležet na tom, aby mu pošramotil jeho pověst. K tomu se dcera rozvedla a vrátila se i s vnučkou k němu domů. Bylo to nepříjemné období. Nakonec dcera dostala školku i práci lékařky ve zdejším městě. Rozhodli se prodat byt v Praze a přestěhovali se sem. Do malého domku na předměstí, který postupně a za pochodu rekonstruují.

Byl to nejdelší souvislý projev, který Marta od Petra slyšela. Nepřerušovala ho. Asi si to předem připravoval, prolétlo jí trošku škodolibě hlavou. Petr si po své zpovědi viditelně oddechl, uvolnil se, opřel se také do polštářů a vzal ji za ruku. A jen jednoduše přehodil míč na druhou stranu hřiště. Teď byla řada na Martě, aby se trochu vyzpovídala. Mnohem méně plynule než on ze sebe dostala pár podstatných vět. Podívala se na Petra, ten upíjel čaj a trochu se usmíval. Čemu?

Jejich odchod z čajovny bohužel urychlil telefon. Dcera potřebovala naléhavě pohlídat vnučku. Petr z toho byl nesvůj, ale dceři to slíbil. Když odcházeli z čajovny, venku už byla pořádná tma a nepříjemné chladno. Už se asi hlásí zima, pomyslela si Marta, když si všimla obláčků páry stoupajících od úst. A byla ráda, že ji Petr doprovodil až k jejímu domu. Kdy ji vlastně někdo takhle doprovázel? Nebylo to kdysi před mnoha a mnoha lety, když chodila do tanečních? Jestlipak taky dostane pusu? Před vchodem se Petr ještě jednou omluvil a trochu neohrabaně ji objal a líbnul. A uháněl pryč jako malý kluk.

Marta zkoušela dnešní zážitek nějak vstřebat. Doma, ve svém známém prostředí, se zase trochu našla. Dopřála si teplou a voňavou koupel a jen v župánku se uhnízdila na pohovku. Nakonec jí ruka vklouzla i pod župánek. Konečně se uvolnila. A uvědomila si, že před chvílí pípnul i mobil. Dík za krásné odpoledne! (Sofinka konečně usnula.) Odpověděla jen veselým smajlíkem.

Pocity - kapitola 13. Když se ucho utrhne

Tu noc spala Marta kupodivu klidně. Ráno se sama sobě divila, protože po událostech posledního dne logicky čekala těžkou a neklidnou noc. Ale asi to bylo tím, že ji ještě před spaním napadlo něco, co by mohlo vést ke zjištění viníka. A hned ráno po příchodu do firmy na tom začala pracovat.

Po osmé zavolala na hot-line dodavatele softwaru. Potřebovala se ujistit, zda u záznamů v počítači je také přiložena informace o tom kdo a kdy záznam udělal. A hlavně jak se k této informaci dostat a zda je stoprocentně průkazná. Dovolala se rychle a odpověď byla jednoznačná. Dostala radu, jak si může informace v počítači zobrazit a jak je může použít. Netrpělivě si pustila si počítač a přihlásila se do systému. Hlavou jí prolétla postranní myšlenka, že kupodivu zatím nikomu z těch dvou nevadilo, že se nemohou přihlásit. Byla rozechvělá, několikrát se překlepla, než se dostala na to správné místo. A před zobrazením požadované informace nevědomky zatajila dech. Bylo jí jasné, že teď zjistí, o kterého ze dvou zaměstnanců přijde. A bude to mnohem větší problém než částka, která jí z firmy „zmizela“. Rychle použila na jednom z kritických záznamů kombinaci kláves, kterou jí poradili. A znovu a znovu na dalších záznamech. Výsledek byl jednoznačný. Všechny fiktivní faktury i jejich proplácení měla na svědomí její dlouholetá a svědomitá účetní.

Marta vstala od počítače a spěšně přešla přes chodbu do účtárny. Věděla, že ji čeká hodně nepříjemný rozhovor, a stejně jako většina lidí se v těchto věcech nevyžívala. Spíš je chtěla mít rychle za sebou. Přesvědčovala sama sebe, že to musí udělat, že není jiné řešení. A jak tušila, neproběhlo to úplně hladce. Účetní chvíli zapírala, ale dost nepřesvědčivě. Vzdala to teprve tehdy, když jí Marta na svém počítači dokázala, že to byla skutečně její „práce“. A pak se samozřejmě rozbrečela. Prý ji k tomu donutil syn, který má velké dluhy. Martě jí bylo líto, ale věděla, že musí trvat na okamžité výpovědi. Osobně od ní převzala vše potřebné, počkala, až si sbalí své věci a odejde z kanceláře. Snažila se u toho vypadat klidně, ale uvnitř se celá chvěla. Věděla, že tím velké problémy teprve začínají.

Vrátila se do kanceláře a otevřela si okno na dvůr. Jakoby v kanceláři bylo málo vzduchu. Snažila se zhluboka nadechnout. Už věděla, co to je. Přichází na ni záchvat paniky, který se může projevovat různými příznaky. Teď si hlavně musí vzpomenout na některý ze způsobů, kterým by se jí přicházející panika podařila zahnat. S několika metodami byla během seznámena během své rekonvalescence, ale žádná se jí nezdála stoprocentně účinná. Snažila se soustředit na své dýchání, mělo by být pravidelné a plynulé. Snad jí chvíli nebude nikdo rušit.

Samozřejmě,, že byla vytržena ze svého soustředění. Petrem, který se přišel zeptat, proč nemá přístup do systému. Konečně na to přišel, prolétla Martě hlavou postranní myšlenka. Pozdě, ale přece. Když se k němu obrátila, asi na ni nebyl ten nejlepší pohled. Petr k ní skočil a odtáhl ji od okna a usadil na malou pohovku. Později se dozvěděla, že si myslel, že chce skočit z okna. Samozřejmě, že mu nakonec chvějícím se a přerývaným hlasem pověděla všechno, co se stalo. I to, že byl jedním ze dvou podezřelých, protože měl přístup do systému. I to, že o něm vlastně nic neví a přijala ho do firmy bez zjišťování referencí. I to, že netuší, jak to bude firma zvládat bez účetní, protože dnes nějakou sehnat bude dost velký problém. Sama může nějakou dobu účetní zastupovat, ale díky své nemoci se nemůže vystavovat dlouhodobě stresům. A nakonec Petrovi řekla i to, že ji napadlo uvažovat o prodeji firmy. Když se vypovídala, ulevilo se jí. Vlastně se dosud se vzniklou situací neměla komu svěřit. Uklidnila se, a to nejen proto, že jí Petr po celou dobu pozorně poslouchal, ale také ji držel celou dobu za ruku. A pustil ji teprve v okamžiku, kdy mu v kapse zazvonil mobil.

Zatímco s někým mluvil, Marta si sedla k počítači a uvolnila Petrovi přístup do systému. A rozpačitě listovala hromádku faktur, které bude třeba vyřídit. Naštěstí hovor netrval dlouho a nenarušil vzniklou důvěrnou atmosféru. Petr jí slíbil, že jí něco o sobě poví, pokud ji to bude zajímat, ale spíš někdy a někde mimo práci než tady v kanceláři. Ovšem pokud to nebude vadit nějakému panu X, kterého s ní občas v létě vídal. Asi mu firemní zpravodajky zapomněly nahlásit, že už žádný pan X není. To Martu lehounce pobavilo. Zdá se, že její panika kamsi odplouvala. Potvrdila mu, že pan X zmizel už před několika týdny definitivně z jejího života. A Petr ji pozval v sobotu odpoledne na úplně normální rande. Marta byla trochu překvapená a snad i zaskočená, Petr jí byl od začátku sympatický, ale že se všechno zvrtne tímto směrem právě dnes, to se jí zdálo neskutečné. Uvnitř tu myšlenku nějak vstřebávala, ale Petr ji donutil svými pracovními dotazy, aby se vrátila do reality.

Vzhledem k finanční situaci firmy se dohodli, že nákup moderního úklidového stroje se musí na nějaký čas odložit. Situace s účetní by se dala řešit tím, že by celé účetnictví mohla zpracovávat externí firma, a možná by to bylo levnější, než mít vlastní účetní. Marta si to neuměla do detailu představit, ale nebyla z těch, kdo odmítají něco jen proto, že to neznají. Dohodli se, že kromě toho, že Marta dá inzerát na novou účetní, tak si zkusí zjistit reference na některé místní firmy, které účetní služby poskytují. A také na ní bude, aby vhodným způsobem oznámila dovnitř firmy důvod odchodu účetní. Minimálně proto, že předejde šuškandě a různým spekulacím, ale hlavně proto, že bude nutné některé administrativní činnosti přeorganizovat. Martě spadl kámen ze srdce. Možná jí i srdce trochu poskočilo radostí. Pozvala pár svých nejbližších podřízených na pracovní oběd a tam je stručně a diplomaticky informovala o tom, co se stalo. Všichni se na ni dívali nevěřícně, vyvolala tím vzrušenou komunikaci. Ani jeden z nich by jejich teď už bývalou účetní nikdy nepodezíral. A přece! S posledními sousty jídla jakoby vstřebali i tu nepříjemnou informaci. A byli ukolébání nadějí, že Marta ví, jak dál. A Marta to zatím viděla jen ve velmi matných obrysech, ale hlavně už měla odvahu jít dál. Během společného oběda se občas nenápadně podívala na Petra a usmála se. Kromě mnoha povinností se mohla těšit i na jejich první společné sobotní rande.

Pocity - kapitola 12. Může být i hůř

Marta si užívala plnými doušky krásné podzimní dny. Na fotografickém kurzu našla spřízněné duše Hanku a Lídu. Nejdřív je sblížilo to, že všechny měly velmi podobné zrcadlovky od Nikonu. Při praktických cvičeních během kurzu tak logicky patřily do skupiny „nikoňaček“. Později zjistily, že všechny bydlí ve stejné části města, a tak vyrážely i na společná focení do okolní přírody. Fotografických úkolů měly dost a dost, takže fotily a fotily. Naoko se předháněly, která z nich bude mít nejlepší fotky, ale také stíhaly štěbetat o běžných ženských věcech. Marta si v duchu musela přiznat, že jí takové povídání v poslední době hodně chybělo, a tak se i ona v tom tak trochu vyžívala. Ostatně všechny tři si byly blízké věkem i zájmy, takže námětů k probírání měly dostatek. A po takové dlouhé a vyčerpávající vycházce většinou společně poseděly u voňavé kávy či u sklenky vína. Martu občas napadlo, zda to ženské povídání není pro vlastně důležitější než celé focení. Ale večer, když si stáhla fotky do počítače a prohlížela si je, její pochybnosti mizely. Focení ji bavilo, viděla, jaké dělá pokroky. Ale zároveň hodnotila své fotky dost kriticky, sama na nich viděla spoustu nedostatků. A s odstupem času odplouvalo i nadšení, se kterým ten konkrétní snímek dělala. Nechápala, proč stále opakuje stejné chyby. A ze svých úlovků velmi těžko vybírala ty, které bude na příští fotografické lekci prezentovat.

Nejvíce ji však omezovalo, že si fotky nemůže vytisknout sama doma. Vždycky je musí kvůli tisku dopravit do nějakého fotolabu.To jde naštěstí mailem, ale pak se musí pro vytištěné fotky zastavit a vyzvednout je. Už se sice rozhodla, že si koupí tiskárnu, ale zdrželo se to tím, že si neuměla vybrat z široké nabídky a čekala na doporučení od syna. Naštěstí včera dorazila její nová tiskárna z e-shopu do místní výdejny a stačí si ji jen vyzvednout. Vlastně nestačí, bude ji muset sama zapojit a „rozchodit“, a to asi bude pro ni trochu oříšek. Zkusí se pro ni zastavit ještě dnes odpoledne.

Z práce odešla o trochu dřív než obvykle a podařilo se jí dopravit velkou krabici s tiskárnou domů docela bez problémů. Místo na pracovním stole měla pro tiskárnu už připravené. Když krabici rozbalovala, přepadly ji trochu obavy, zda bude vůbec schopná to dát dohromady. Většinou tyhle technické věci řešila se synem, přesněji řečeno je syn udělal sám, ale dnes nemá na vybranou. Pokud chce tisknout, musí se do toho pustit. Snad to nebude zase tak složité, k tiskárně jsou pouze dvě šňůry. Jedna logicky patří do elektrické zásuvky, druhá musí propojit tiskárnu s počítačem. Ostatně přesně tato myšlenka je graficky znázorněna a česky popsána i v návodu. Uf. Podle návodu vpravila do vnitřku tiskárny i inkoustové náplně. Uf. Je to docela divné, že jí to šlo tak hladce. Odvážně tiskárnu zapnula. A tiskárna si začala žít svým životem. Trochu mručela, pak napsala, že si něco instaluje, občas blikla. Marta v sobě hýčkala naději, že už pokrok postoupil tak daleko, že se tiskárna obslouží sama. S nadějí si připravila papíry pro zkušební tisk. Už měla dokonce vybranou fotku, kterou si vytiskne jako první. Ale jak asi tušíte, cosi se v tom nadějném procesu zadrhlo. A Marta si s tím přes usilovnou snahu prostě neporadila. I když se snažila najít řešení problému jak v návodu k tiskárně, tak i vygooglit na internetu. Asi po dvou hodinách nejrůznějších pokusů to musela vzdát. A hodně ji to rozhodilo. Špatně snášela, když se jí něco nedařilo. A to i v situaci, kdy se to dalo očekávat. Nakonec rozmrzele opustila bojiště ve své pracovně. Teď pozdě večer už nikomu volat nebude. Zítra se zkusí někoho zeptat. A jako první pomyslela na Petra.

Za Petrem do kanceláře zašla hned po ránu. Ale dřív, než začala o tiskárně, zahrnul ji pracovními záležitostmi. Opožděně prý přišla pozvánka na prezentaci nového stroje na úklid podlah, a pokud to chtějí stihnout, musí odjet během hodiny. Marta se rozhodla rychle, pojedou oba, protože další podobná příležitost je v nedohlednu. Na dnešek nemá naplánováno nic, co by se nedalo odložit. Nakonec vyrazili Martiným osobním autem, protože všechna firemní byla obsazená. Martě to nevadilo, řídila ráda a její autíčko jí vyhovovalo. Cítila se v něm jaksi svobodně. Prezentaci stihli v pohodě, teď už jen zbývá se rozhodnout, zda něco takového stojí za to do firmy pořídit.

Na zpáteční cestě si Marta vzpomněla i na svou neposlušnou tiskárnu a snažila se Petrovi vysvětlit, co se s ní dělo. A také zjistit, co by měla udělat, aby jí tiskla. Ale asi to neuměla vyjádřit dost přesně. Po chvíli rozpaků Petr prohlásil, že bude nejlepší, když se na to podívá na místě. A na místě se mu to také rozchodit podařilo. Stačilo změnit nějaká nastavení či co. Marta si blaženě vytiskla svou první fotografii. Ale koutkem oka si všimla, jak si Petr se zájmem prohlíží její další fotografie na obrazovce počítače. Měla pocit, že nejsou moc povedené, a trochu se za ně styděla. Ale Petr se kupodivu rozpovídal. A tak dlouho ho ještě mluvit neslyšela. Také prý kdysi fotil, ale nechal toho a už mnoho let neměl fotoaparát v ruce. Ale teď mu to ten minulý čas připomnělo. Marta si uvědomila, že o něm vlastně nic z jeho života mimo práci neví. A určitě by se to ráda dozvěděla. Teď alespoň tuší, na jaké téma začít společnou řeč.

Hned po návratu do práce si Marta začala zjišťovat další informace a hodnocení zhlédnutého úklidového stroje na internetu. Nikdy to nebývá ztráta času zjistit si i názory ostatních. Hodnocení nebylo mnoho, ale byla veskrze příznivá. Marta se tedy ponořila do kalkulace předpokládaných nákladů a výnosů, i tady byl výsledek jednoznačně pozitivní. Takže už zbývá jen jedna maličkost. Zjistit, zda má k dispozici i dostatek peněz. Při důkladnějším pohledu na firemní účty jí nejdříve cosi zarazilo a vzápětí si uvědomila, co. Stav prostředků na účtech byl výrazně nižší než obvykle. Snažila se tomu přijít na kloub, prováděla různá porovnání, kontrolovala platby a faktury. Ale čím hlouběji se do účetnictví firmy nořila, tím rychleji ztrácela naději, že se nic neděje. Během své nemoci neměla chod firmy pod detailním dohledem a někdo toho využil. Objevila fiktivní faktury a k nim náležející platby, všechny provedené v době, kdy byla nemocná. A uvědomila si, že kromě ní mají přístup do firemního účetnictví jen dva další lidé. Petr a hlavní účetní. Odmítala tomu uvěřit, ale každé další zjištění bylo protikladem jejího přání. Svou účetní znala víc než dvacet let, mohla se v ní tak splést? Mohla tak špatně odhadnout Petra? Vždyť po celou dobu na ni působil spolehlivě a zodpovědně. Ale o jeho minulosti víc o něm nevěděla. Jen si vzpomněla na jakousi šuškandu, že z předcházející firmy odešel za podivných okolností.

Cítila se prabídně. Cítila se hodně podvedená, i když nevěděla, kým z těch dvou. Cítila se zrazená mnohem více než okradená. A naštvaná. Na sebe, na svou důvěřivost. Na všechny. Nevěděla, co má dělat, a tak se jen bezradně dívala z okna kanceláře na setmělý dvůr. Měla pocit, že si to nezaslouží. A také ji poprvé napadlo, že by se mohla firmy zbavit. Že na to už nemá. Do takového stavu se neměla dostat. S posledními zbytky rozhodnosti zablokovala přístup obou podezřelých osob do firemního účetnictví. Čeká ji těžká noc a ještě náročnější ráno.

Pocity - kapitola 11. Jako ve škole

Martě chvíli trvalo, než se vyrovnala s následky nedávného nepříjemného zážitku. Díky svým dětem si uvědomila, jak na tom je a že se to nedá zvládnout jen vůlí. Akceptovala rady lékařů a nakonec užívala i léky, které zprvu rezolutně odmítala. Ale stejně si v koutku duše sama pro sebe vyhodnotila, že jí nejvíce pomohla práce. Hlavně ta jednoduchá fyzická práce. Během svého pobytu u dcery se jí podařilo vyčistit od plevele celou zahradu. Když se dívala na upravené a kvetoucí záhony i kouzelná zahradní zátiší, byla na sebe docela pyšná. Také si s dcerou užívaly přípravy na narození dalšího vnoučete. Anička dostala svou novou postýlku a odstěhovala se z ložnice rodičů za bráškou do dětského pokoje. Neobešlo se to bez několika slziček, ale babička se snažila dětem novou situaci zpříjemnit tím, že jim před spaním přečetla pohádku. S dcerou se jim podařilo zrenovovat i dětskou postýlku pro očekávané miminko. Nestačilo jen důkladné omytí, nakonec vybrousily a zatmelily všechny rány a nerovnosti a přetřely postýlku speciálním lakem na dětský nábytek. A Marta ušila z hebké a prodyšné bílé látky na postýlku i malá nebesa. Pro příchod malého človíčka je všechno připraveno.

Když se Marta po nemoci vrátila do práce, nikdo se jí na nic neptal. Ostatně chod firmy monitorovala z povzdálí po celou dobu. A byla ráda, že všechno klapalo tak, jak má. Firma "přežila" nejen její delší nepřítomnost, ale i odchod původního vedoucího technického úseku. Nový vedoucí se velmi rychle zapracoval, bylo vidět, že své práci rozumí a u svých podřízených má přirozený respekt. I Martu po jejím příchodu podrobně informoval o všem, co se ve firmě dělo v době její nepřítomnosti. A Marta to s klidem a se zájmem vyslechla, i když většinu informací stejně už věděla. Ale někdy je zajímavé dívat se na věci i očima jiného člověka. A nakonec se Marta přistihla, že myslí i na něco jiného, než jen na pracovní záležitosti. Přiznala si, že se jí líbí tón jeho hlasu i příjemná gestikulace. A Petr má dokonce vkusnou košili a je čerstvě ostříhaný. Překvapila sama sebe. Takhle podrobně už dlouho žádného muže nevnímala.

Ve své mailové poště našla pozvánku na kurz fotografování. Úplně zapomněla, že se na něj kdysi během léta přihlásila. V době prvotního nadšení z nové zrcadlovky. Ta teď ležela zapomenutá a nepoužívaná kdesi ve skříni. A Marta nebyla vůbec naladěna na to, aby chodila do nějakého kurzu. Nakonec tam chodit nemusí, vždyť kurz ještě ani nezaplatila. Ale po několika dnech začala své rozhodnutí přehodnocovat. Fotoaparát zase vytáhla a udělala si pár fotek. Naladila se. A uvědomila si, že se za chvíli bude podzim a zima, kdy nebude práce na zahradě. Proč by to nemohla zkusit? A proč by měla být po večerech sama doma?

Kurz se konal v jakési staré vile na druhém konci města. Marta se jen letmo podívala na mapu, než se vydala na cestu. Neměl by to být problém to místo najít. Autem tam bude za půl hodinky. Trochu však podcenila dopravní situaci ve městě v odpoledních hodinách. Díky ucpaným ulicím dorazila na poslední chvíli a musela zaparkovat dost daleko od vily. Přiběhla udýchaná k domovním dveřím, ale ty byly zamčené. Konečně se dozvonila a byla vpuštěna dovnitř. V neosvětlené chodbě ji přepadla úzkost. Teď ne, teď proboha ne, pomyslela si v duchu. Naštěstí kdosi otevřel dveře na konci chodby a zval ji dál. Učebna byla plná lidí nejrůznějšího věku. Marta se posadila na nejbližší volnou židli u dveří a snažila se zorientovat a vpravit do situace. Odhadovala, že ten mladý muž v černé mikině to tady asi bude mít na povel. Po chvíli pochopila, že i ona bude brzy na řadě, aby řekla, proč se do tohoto kurzu přihlásila. A co si slibuje od jeho absolvování. Zachvátila ji panika. Bude vůbec schopná něco souvislého říct před tolika cizími lidmi? Sama se divila, že dala dohromady pár smysluplných vět. Prozradila, že je úplná začátečnice ve fotografování se zrcadlovkou, ale chce se to dobře naučit. Tak dobře, aby do fotografií mohla ukládat okamžiky prožité s dětmi a vnoučaty, zážitky z dovolených, uchvacující pohledy na přírodu či díla lidských rukou. Nebyla v kurzu sama, podobné představy měli i někteří další účastníci. Ale tak minimální informace o svém fotoaparátu podala jen ona. Trošku se styděla, mohla si také o něm něco předem zjistit. Lektor však její rozpaky rozptýlil. Od toho je přece tady, aby se dozvěděla něco nového. Potěšilo ji také, že každá lekce bude mít část teoretickou i praktickou, takže bude mít možnost si vyzkoušet pod dohledem a s nápovědou různé fotografické techniky. Nejvíce však byla překvapená na závěr, všichni dostali domácí úkol. Nafotit několit fotografí podle zadaného tématu a svých nejlepších schopností, vytisknout a přinést je na příští lekci.

Jedné z účastnic kurzu nabídla, že ji vezme autem na nádraží, když v šatně zaslechla, že by jí mohl ujet vlak. Ostatně to měla při cestě domů. A aby řeč nestála, snažila se zjistit, co si ona slibuje od kurzu a proč se na něj přihlásila. Žena byla o něco mladší než ona. Jmenovala se Hana a pracovala v cestovní kanceláři. Podle řeči už měla s focením dost zkušeností a chtěla se prostě jen zdokonalit. Teď přes zimu bude víc doma a může tomu nějaký čas věnovat. Víc se toho Marta nedozvěděla. Vysadila ji na nádraží a zamířila domů.

Její pocity byly hodně rozporuplné. Chvílemi si myslela, že kurz je pro ni zbytečný. Že se stejně už nic nenaučí a jen se bude ztrapňovat. Ale jindy zase cítila, že by to mohlo být zajímavé. Nejen zajímavé, ale i významné pro její další život. V tomto rozpoložení ji zastihl telefon od dcery. Pochopitelně ji zajímalo, jaké to na kurzu bylo. Marta se jí se svými pochybami nesvěřila. Zmínila jen, že neví, jak nafotit a vytisknout požadované fotky. A Lada to vyřešila za ni. Přijede na víkend k nim na Vysočinu a jistě najde spoustu inspirace. A fotky si pak může vytisknout na jejich tiskárně. A bylo rozhodnuto. Marta cítila, že už nejde couvnout. A přiznala si, že je ráda.

Pocity - kapitola 10. Úzkost

Marta byla ráda, že na ní přepadení nezanechalo žádné stopy. Určitě ne ty viditelné. Tak si to alespoň myslela. Během víkendu se jí nepodařilo dovolat Edovi na mobil, neodpovídal ani na její zprávy. Tušila, že je asi hodně naštvaný, ale rozhodla se to vyřešit z očí do očí. Počkala na něj odpoledne před budovou, kde pracoval. A měla štěstí, nečekala dlouho. Stála tak, že ji Eda nemohl minout, dokonce nemohl ani dělat, že ji nevidí. Její naivní představa, že mu stručně popíše, co se jí stalo, a bude jí odpuštěno, bohužel nevyšla. Eda ji sice vyslechl, ale odmítal pochopit, že nebyla schopná zavolat nebo poslat zprávu. Snad nebyl ani naštvaný, spíš byl jaksi mimo. Jen jí neopomněl zdůraznit, že se Vídeň užil i bez ní. Po chvíli se rozešli vzájemně nepochopeni. Marta zůstala jako opařená. Prožili spolu hezké a příjemné léto a takhle rychle a jednoduše se to pokazilo! V duchu si to probírala znovu a znovu a nakonec začala obviňovat sama sebe. Teď s odstupem ani ona moc dobře nevěděla, proč mu nedokázala zavolat. Prostě se zachovala jako hloupá a vystrašená slepice. A s tímhle pocitem teď bude žít.

Teplé a slunečné léto pokračovalo, ale Marta se už koupat nejezdila. Občas se pokoušela sama sebe přesvědčit, že by jí plavání prospělo, ale jaksi nezvládla překonat svou nechuť. Často se zdržela déle v práci, ostatně tam jí bylo nejlépe. Byla mezi známými lidmi, řešila běžné problémy týkající se chodu firmy a zařizovala spoustu věcí. Musela se na to plně soustředit a neměla prostor přemýšlet o jiných věcech. Do práce a z práce chodila stále pěšky. Nevadilo jí, že musí denně projít místem, kde byla přepadena. Jen se pozorněji dívala po lidech na ulici. A v kabelce nosila pepřový sprej. Instinktivně se však vyhýbala podchodům, parkům a opuštěným místům. A pokaždé v ní zatrnulo, když zpozorovala někde něco neobvyklého. Pak přidávala do kroku a domlouvala svému splašenému srdci, aby se uklidnilo.

Myslela si, že se časem nepříjemná vzpomínka z mysli sama vytratí, ale ta se nevzdávala. Marta vlastně o té události s nikým kromě Edy nemluvila. V práci se o tom ani slůvkem nezmínila, nedovedla si představit, že by to tam s někým probírala. Děti s tím zatěžovat nebude, obě mají své starosti a svůj život. A co by jí na to asi řekly? S bráchou nikdy takové věci neřešila. A žádnou blízkou kamarádku, které by se mohla z toho vypovídat, nemá. Uvědomovala si, že je to vlastně škoda, že žije docela osaměle. Jediné, na co se teď těšila, byly návštěvy u dcery a vnoučat. S nimi si to opravdu užívala. Nadšeně se s dětmi pouštěla do různých her a výzkumných akci. Líbilo se jí, že jim může předávat to, co umí. A hlavně jejich nadšení, se kterým nové věci vstřebávaly. Ani se jí nechtělo z takového víkendu vracet domů do té své osamělé reality.

Její dnešní cesta do práce neproběhla příliš v pohodě. Rozednívalo se už později, a tak vyrazila z domu ještě za pološera. Nic zvláštního se nedělo, jen se jí zdálo, že vidí v některých méně přehledných místech podezřelé stíny. A tak občas změnila trasu, zrychlila krok. Když odemkla svou kancelář, cítila se úplně vyčerpaná. Opláchla si obličej studenou vodou, automaticky zapnula počítač a otevřela okno, aby důkladně vyvětrala. Když si nesla ke stolu hrneček s kávou, vnímala, jak se jí chvějí ruce. Také světlo na stropě jakoby chvílemi zhasínalo. Nedařilo se jí zadat heslo pro vstup do počítače, pletla si písmena na klávesnici. A pak se obrazovka nějak roztrhala a nic se nedalo přečíst. Ještě si stihla uvědomit, že se děje něco divného... A pak se probudila až v nemocnici na urgentním příjmu. Dodatečně se dozvěděla, co se s ní dělo. Když nezvedala telefony, zašla za ní dispečerka a našla ji ležet na podlaze. Zavolala záchranku.

V nemocnici prodělala nějaká vyšetření, dostala kapačku a cítila se docela dobře. Výsledky všech vyšetření byly negativní, nanašel se žádný důvod pro to, co se jí stalo. A tak dostala pouze všeobecná doporučení o tom, jak by měla žít zdravě, a jeden z kolegů z práce ji odvezl z nemocnice domů. Ani ona sama to neuměla vyhodnotit, a tak se rozhodla, že na to prostě zapomene. Následující dny plynuly klidně a byla v pohodě.

Pomalu se blížil termín její dlouho plánované návštěvy syna v Londýně. Těšila se. Libor a Amy pro ni určitě mají připravené nějaké překvapení. Ale jak se den odletu blížil, začínala mít spíš obavy. Nejdříve takové jemné a plíživé. Že něco zapomene, že někde zabloudí. Postupně přerůstaly v silně nepříjemnou úzkost. Že nezvládne let letadlem, že někde zase omdlí... Nakonec do Londýna vůbec neodletěla. Tentokrát to stihla Liborovi alespoň zavolat, aby na ni zbytečně nečekal na letišti. A ten se pořádně vylekal a během dvou dnů se objevil u ní doma. Přijela i Lada a Marta konečně řekla svým dětem všechno, co se jí přihodilo. Ulevilo se jí už jen z pocitu, že na to všechno nebyla sama. Ale byla překvapená i ze závěrů, které její dospělé děti udělaly. Doporučily jí návštěvu psychologa a také ji na ni objednaly. Bez odborné pomoci by těžko tyto stavy zvládala. Divila se sama sobě, jak rychle a ochotně to přijala. Vlastně jí bylo příjemné, že se jednou její děti starají o ni.

Pocity - kapitola 9. Přepadení

Letošní léto bylo opravdu teplé a navíc pro Martu dost nezvyklé. Netrávila už tolik času v práci jako dřív a také se jí dařilo nenosit si pracovní myšlenky domů. Vlastně ani doma moc nebývala. Nedlouho poté, co se seznámila s Edou, se ho snažila nalákat na podvečerní koupání v písníku. Když ale slyšel, že jde o koupání bez plavek, tvrdě odolával. Ale Martin oblíbený písník ležel paradoxně jen kousek od místa, kde bydlel, a tak ji tam občas vzal autem cestou z práce. Vysadil ji nedaleko písníku a sám jel domů. Při pravidelných tempech v příjemně chladivé vodě se Martě honilo hlavou leccos. V poslední době často přemýšlela o tak trochu zvláštním vztahu s Edou. Jejich vztah se jí zdál spíš kamarádský než milenecký.

Dlouho trvalo, než mezi nimi došlo vůbec k nějakým důvěrnějším dotykům. A k prvnímu společnému sexu ho nakonec vyprovokovala sama. A dodatečně se za to i trochu styděla. Byla pozvána na jakousi zahradní narozeninovou párty a tohle pozvání se prostě odmítnout nedalo. Když řešila, jak se pozdě večer dostane domů, Eda jí dost nečekaně nabídl odvoz. Oslavu si nakonec užila víc než čekala. Příjemné prostředí, zajímaví lidé a v neposlední řadě i chutné jídlo a pití. Ke konci se odvázala natolik, že se nechala přemluvit a zazpívala si dokonce v karaoke. To vlastně ještě nikdy v životě neudělala. V posledním záchvěvu pudu sebezáchovy se polekala sama sebe. Radši rychle zavolala Edovi, aby ji co nejdříve vyzvedl. Když ji Eda dovezl k domu, pozvala ho automaticky nahoru. Po schodech sice vyšla sama, ale dodatečně měla pocit, že šel za ní a hlídal, aby neupadla. A doma se prostě svlékla a stalo se to. Ráno ji sice hlava nebolela, ale myšlenky se v ní líhly dost pomalu. Postupně si vzpomněla na včerejší večer. Odhodila pokrývku a s úlevou si oddychla, že je v ložnici sama. Edu našla v kuchyni. Popíjel ranní kávu a cosi si četl na mobilu. Rozhodla se, že se bude chovat jako velká holka. Posnídali s lehkou a nezávaznou konverzací. O včerejšku se ani jednomu z nich zrovna mluvit nechtělo.

Nedlouho poté Martu čekalo další překvapení. Jednoho odpoledne ji Eda opět zavezl k písníku a místo aby ji jen vysadil, vystoupil s ní. Naplánoval si to už předem, protože měl s sebou velkou osušku. Marta změnu jeho postoje v duchu ocenila. A to ani netušila, jak dlouho se k tomu odhodlával. Sama preferovala koupání bez plavek už od mládí. Prostě jednou na dovolené s rodiči v tehdejší Jugoslávii se jim stalo, že v podvečer zajeli do kempu, postavili stan a až ráno po probuzení zjistili, že jde o kemp nudistický. Kemp byl v nádherné mořské zátoce a oni byli ještě tak unavení po cestě, že se rozhodli v kempu zůstat. Přizpůsobili se. Na koupání bez plavek si zvykli rychle. Postupně objevili, že nejde jen o koupání, ale je to jiný životní styl. Nikdo neřešil, jak kdo vypadá. Vždyť téměř nikdo nebyl fyzicky dokonalý. Ale všichni si chtěli užít koupání, slunění a pobyt v přírodě jen tak a v pohodě. Později se však Marta setkala s řadou lidí, kteří potřebu koupat se bez plavek nejenže nechápali, ale dokonce odsuzovali. Svůj názor nikomu nevnucovala, ale své příjemné zážitky si také nenechala nikým brát. Zavedla Edu až na nejvzdálenější okraj nudistické pláže, kam chodilo nejméně lidí. Pro začátek to bude jednodušší. A navíc je tam i příjemný vstup do písníku. Za chvíli však zjistila, že větší problém než koupání bez plavek je Edovo plavecké umění. Plavat sice jakž takž uměl, respektive byl schopen se chvíli udržet na vodě, ale odmítal opustit prostor, kde dosáhne na dno. Lákat ho k přeplavání písníku nemělo smysl, a tak si svou plaveckou dávku zase dala sama. Když se vrátila na břeh, Eda se už slunil na osušce. Snaživě vysvětloval, proč se v mládí nenaučil pořádně plavat. Pro Martu to nebylo v tuto chvíli až tak důležité. Ocenila spíš to, že chtěl být s ní.

Při poslední návštěvě u kadeřníka Marta narazila v jednom z časopisů na zajímavý článek o Vídni. Zasnila se. Kdysi tam byla jako studentka na krátkém výletě. Tehdy byla poprvé za hranicemi jinde než ve spřátelené cizině a po celou dobu tam jen zírala a žasla. Teď si uvědomovala, že vlastně Vídeň vůbec nezná. A od tohoto uvědomění to byl jen malý kousek k rozhodnutí si do Vídně zajet. Edu přemlouvat nemusela. Naopak byl úplně nadšený. Tahle pozitivního a akčního ho ještě nezažila. Vídeň už několikrát navštívil, ale naposledy tam byl asi před patnácti lety. Rád ji Martě ukáže a společně si mohou prožít tamější příjemnou atmosféru. Svůj první společný výlet se jim podařilo naplánovat rychlostí blesku. Stačilo najít společné volné dny v kalendářích, vybrat a rezervovat si na internetu přijatelný hotel s dobrou dostupností do centra města a objednat si jízdenky na jeden z rychlovlaků. Po chvíli hledání a klikání na počítači bylo vše zařízeno. Společně se pustili do tipování míst, která by mohli navštívit. Marta se začala těšit.

Večer před odjezdem na prodloužený víkend ve Vídni Marta s uspokojením zavřela zámek na svém malém cestovním kufříku. Byla ráda, že se jí podařilo vzít s sebou jen minimum věcí. Stejně nikdy víc věcí nepotřebuje, jen se s nimi zbytečně tahá. Časně ráno ji vzbudil mobil. Vstala docela rychle a za pár minut už zamykala dveře u svého bytu. Venku bylo příjemné slunečné sobotní ráno, ale ulice byly liduprázdné. Jakoby celé město ještě spalo. Zamířila ke svému autu, které bohužel včera večer musela zaparkovat až za rohem v sousední ulici. Na protější straně chodníku si všimla jakéhosi muže, který si právě vytahoval kalhoty. Pomyslela si, že jde o nějakého zatoulaného flamendra, který si ulevoval. Po setkání netoužila. Pro jistotu rychle přešla na druhý chodník. Stejně to bude mít ke svému autu blíž. Co se dělo dál, si pamatuje dost nejasně. Muž rychle přešel na týž chodník jako ona a postavil se jí do cesty. Byl mladý, mohutný a o hlavu vyšší než ona. Nemluvil. Když se mu chtěla vyhnout, chytil ji jednou rukou kolem krku, přitáhl si ji k sobě a začal ji škrtit. Druhou ruku jí omotal kolem pasu. Cítila se jako v kleštích, ale stále odmítala pochopit, co se děje. Vteřiny se najednou vlekly jako hodiny. Nemohla se pořádně nadechnout, protože obličej měla zabořený do jeho mikiny. Jen si uvědomovala, že v jedné uvězněné ruce svírá kabelku a ve druhé rukověť kufru. Pak zafungoval instinkt a Marta muže vší silou kousla. Tam, kde to měla nejblíž. Kamsi pod klíční kost. Muž se zjevně polekal a mírně povolil sevření. Nadechla se a vší silou ze sebe vydala hrozný skřek. A pak další a další. Rozléhaly se prázdnou ulicí. Napadlo ji, že už třeba nikdy neřekne žádné lidské slovo. Najednou však muž povolil sevření, pustil ji a dal se beze slova na útěk. Z posledních sil běžela opačným směrem ke svému domu. Chvějící se rukou se jí po chvíli podařilo otevřít domovní dveře, protáhla se dovnitř a s úlevou za sebou zabouchla.

Jak se dostala po schodech do bytu, si nepamatuje. Ví jen to, že stále s sebou vláčela ten kufr. Roztřesenýma rukama ze sebe strhala všechno oblečení a vlezla si do sprchy. Přidržovala se madla, protože se jí nohy chvěly, a nechala po sobě dlouhé minuty stékat vlahou vodu. Snad s někde hluboko zasunutou myšlenkou, že voda může odplavit všechen ten hnus. Pak si vzala prášek na spaní, vlezla si do postele a snažila se usnout. V jakémsi posledním záblesku bdělosti jí napadlo, že by měla zavolat Edovi. Ale už nedokázala vzít mobil do ruky.

Eda na ni podle domluvy čekal na nádraží v sousedním městě, kde měli společně nastoupit do rychlovlaku. Když ve smluvený čas nepřišla, začal jí netrpělivě volat. Zkoušel to mnohokrát a její mobil stále jen vyzváněl. Nevěděl, co má dělat. V jednom okamžiku ho dokonce napadlo, že je to nějaký špatný vtip. Na poslední chvíli do vlaku naskočil a odjel sám.

Marta se probudila pozdě odpoledne a měla pocit, že je jaksi vymazaná. Byla ale klidná a postupně začala i střízlivě uvažovat. Nejdřív se pokusila zavolat Edovi, ale ten měl vypnutý. Snad se brzy ozve sám. Pak zvažovala, zda má jít na policii. S představou, že se jejím prožitkem budou přehrabovat cizí lidé, stráví tam spoustu času a stejně to k ničemu nebude, to zavrhla. To jí nepomůže. Ale dokáže se tímto zážitkem vyrovnat sama? To ukážou až další dny...

Pocity - kapitola 8. Léto

Marta si skoro každý den uvědomovala, že je ráda, že nastalo konečně to pravé léto. Teplo jí až tak nevadilo, věděla, jak se mu přizpůsobit. A hlavně si uměla léto užívat po všech stránkách. Od jara se těšila, až se zbaví několika vrstev oblečení a bude moci vklouznout do jednoduchých, volných a prodyšných letních šatů. Letní oblečení si vybírala opravdu pečlivě. Nesnášela, když ji něco tísnilo nebo omezovalo v pohybu, šaty musely být nejen slušivé, ale i pohodlné. A ideálně vhodné i na více příležitostí. Potřebovala v nich prožít celý den. Od ranní cesty do práce, po celou pracovní dobu, příležitostné nákupy nebo občasné posezení u kávy či sklenky vína.

Léto s sebou přinášelo i jednodušší stravování. Když bylo opravdu horko, vystačila si se studenými saláty, vodou, ovocem a zeleninou. Milovala vychlazené kostky červeného melounu, tmavé šťavnaté třešně i oranžové meruňky, ale snažila se poctivě spotřebovat všechno, co jí vyrostlo a dozrálo na zahradě.

Ale to nejlepší, co na létě milovala, bylo koupání. Téměř každý teplý den v podvečer si našla alespoň hodinku času a zajela se vykoupat k nedalekému písníku. Bylo to báječné osvěžení po dlouhém pracovním dni nebo příjemné zpestření víkendu. Vnímala příjemně chladivou vodu, která klouzala po jejím těle, když ji rozhrnovala širokými tempy. Nechala se vodou unášet a laskat vlnkami, když se oprostřed písníku otočila na záda a pozorovala oblohu. Připadalo jí v tu chvíli, že je na celém světě sama jen s modrou vodou a blankytným nebem. Věděla, že se vrátí zpět ke břehu, ale tu výjimečnou chvilku si pokaždé snažila prodloužit, jak jen to šlo.

Marta v tomto příjemném letním režimu letos už strávila několik dní. Firma šlapala bez problémů, nový vedoucí byl samostatný a  naštěstí se velmi rychle vpravil do svých povinností. Zakázek bylo dostatek a několik studentů si během prázdnin rozšířilo pracovní úvazek, takže nebyl problém vyhovět všem požadavkům zákazníků. Jen delší dovolenou si Marta zatím nenaplánovala. Po týdnu stráveném loni osaměle u moře se jí do toho vůbec nechtělo. Častěji než kdykoliv předtím trávila víkendy u dcery na Vysočině. Snažila se jí pomáhat s domácností, ale hlavně si užívala vzácné chvilky s vnoučaty. A byla moc ráda, že Toník s Aničkou jsou s ní také rádi.

Její plynoucí letní pohodu však narušil neobvyklý mail. Rychle se dovtípila, že je patrně od muže, který si ji v den jejích narozenin spletl s jinou ženou. I když neznal celé její jméno, podařilo se mu "vystopovat" ji na internetu. A je si tak jistý, že je to ona, že ji rovnou zve na ochutnávku vína. Musela si přiznat, že jí to trochu vykolejilo. Zatím na mail neodpověděla, ale v myšlenkách se k němu neustále vracela. Nevěděla, jak se má zachovat. Nabízí se tu možnost prostě na mail neodpovědět, ale to považovala až za krajní řešení. Ostatně onen muž se jí už tehdy na první pohled docela zamlouval, kdyby nepřišla ta "správná" žena, kdo ví, jak by to tehdy dopadlo. A v sobotu odpoledne má náhodou volno a vlastně nemá nic proti tomu se zastavit ve vinotéce na podloubí. Někde v hloubi se však ozýval i tenký hlásek varující. Vzpomeň si, že ti něco na tom muži nesedělo, našeptával. Ano, trochu jí cosi nesedělo, ale nemohla přijít na to, co. A situace se tehdy vyvinula tak, že pak už nebyl důvod to řešit.

I když na mail ještě neodpověděla (do soboty je ještě spousta času), byla už rozhodnutá. Vždyť na tom nic není, když si jednou zajde s někým na víno. To ještě nic neznamená, k ničemu se nezavazuje. Odpověď odeslala až druhý den. Byla stručná, dost rezervovaná, ale kladná. Marta nechtěla tomu setkání přikládat velkou důležitost, ale její podvědomí si trvalo na svém a stále to řešilo. A to ještě nemohlo tušit, jak to dopadne. A dopadlo to tak nějak neslaně a nemastně. Ochutnávka vína byla pro Martu něco úplně nového, vlastně ještě na žádné nebyla. Líbilo se jí, jak byla dobře zorganizovaná. Prostředí ve vinotéce bylo také příjemné, mile vypadali i lidé, kteří se zde sešli. Jen ten "její" Eda neměl jaksi čas se jí věnovat. Stále něco řešil s někým jiným, takže se Marta spíš cítila jako na obchodní schůzce než na rande. A dozvěděla se o něm jen naprosté minimum. Žije sám v domku v nedalekém satelitu, má dospělou dceru a pracuje na městském úřadě. Z vinotéky ji sice doprovodil domů, ale o moc víc si toho neřekli ani cestou. Asi cítil, že to nedopadlo ideálně, protože se pokusil nešikovně omluvit, že se jí moc nevěnoval. Marta mu to nevyvracela, nebyla zvyklá předstírat něco, co nebyla pravda. Rozloučili se přede dveřmi domu, kde bydlela. Eda dnes nejel autem, a tak spěchal na vlak. Možná čekal, že ho Marta pozve nahoru. Ostatně i ona si ještě včera pohrávala s tou myšlenkou. Ale to by muselo vypadat jejich rande trochu jinak a hlavně vřeleji.

Doma se snažila spláchnout nepříjemnou pachuť z nepovedeného rande ve sprše. Proteklo hodně vody, ale moc to nefungovalo. Nepříjemné pocity nezahnala. Zlobila se sama na sebe. Měla by to hodit za hlavu a jít spát. Ale věděla, že neusne, a tak si radši sedla k počítači a bloudila po internetu. A narazila na fotografický kurz, který se bude konat od září tady ve městě. Podle popisu usoudila, že by právě něco takového potřebovala. Potřebné vybavení má, chuť také a čas si určitě najde. Nadchla se a rychle se přihlásila, aby si to nestihla rozmyslet. A usínala s příjemnou myšlenkou na něco nového a pozitivního.