Literární kuchařka

V roce 1989 vyšla jako neprodejná členská prémie Klubu čtenářů ODEON knížečka Kuchařské recepty vybrané z krásné literatury, které uspořádala Jaroslava Jiskrová. I v knihách současných spisovatelů lze najít nejeden kuchařský recept. Na dokreslení jich pár přikládám.  Některé recepty jsou vylovené z textu a kupodivu některé autor cíleně přidal ke knize místo epilogu.  Ale pozor! Jsou to neodzkoušené recepty z beletrie, tedy spíše inspirace pro zkušené kuchařky.


Klášterní džuveč (Arto Paasilinna Krátká paměť pana rady, Nakladatelství Hejkal 2009,  str. 164,165)

„Do kotle dali: 
 10 kilo nejlepšího hovězího: na kostičky nakrájenou svíčkovou, plec a vysoký i nízký roštěnec
3 kila nahrubo krájené cibule
Suroviny osmahli na dně varného kotle na několika litrech oleje s trochou vody. Jakmile maso na povrchu zšedlo a cibulka se opražila do zlatova, přidali
 kilo nakrájených paprik
2 kila rajčat
2 litry hrášku
hrst bílého pepře
1 pletenec drceného česneku
4 litry vody
tři hrsti soli
Přísady promíchali s masem a vše nechali dusit tak, aby maso bylo pokryté vroucím olejem a vodou.
Na konci dušení do pokrmu ještě přidali:
 2 láhve bílého vína
 hrst rozmarýnu
5 polévkových lžic sušené máty
5 bobkových listů
V jiném kotli uvařili deset kilo brambor a tři kila mrkve. Pokrm se podával přímo z kotle.“


Maďarský guláš  (Jean-Michel Guenassia Klub nenapravitelných optimistů, Argo 2012, str. 186, 187)

„Pravý guláš se dělá z hovězího, rozhodně ne z vepřového. Vepřové používají chudáci nebo Rakušáci. Zadní nebo kližku. Půl kila čerstvé cibule, sladkou papriku, vrchovatou lžíci jemně usekaného čerstvého kerblíku, dobromysli, silně pálivé papriky, dvě celé papriky, půl kila rajčat. Potřebujete maďarské noky. Dělají se z mouky, vody a soli. Cibuli osmahnete, rajčata oloupáte, maso nakrájíte na kostičky…“ ….
„Papriku je třeba přidat v posledních deseti minutách vaření. Nesmí se to vařit a připálit. Lepší je to ohřáté. Nikdo neví proč.“


Chili noc carne pro čtyři osoby:
 (Eva Heller Muž, který stojí za to, Knižní klub 1995)

„Čtyřicet deka cibule rozkrájíme na kolečka, dáme do hrnce rozehřát lžíci oleje. Sporák zapneme na nejvyšší stupeň. Potom přidáme cibuli a dusíme asi deset minut na mírném ohni. Přidáme padesát deka namíchaného mletého masa – polovinu hovězího a polovinu vepřového – opékáme asi deset minut na nejprudším ohni. Sekané maso přitom vařečkou dobře promícháme a rozdrtíme. Přidáme
malé balení rajské šťávy a necháme povařit na mírném ohni. Potom přidáme velkou plechovku fazolí s polovinou tekutiny a dva stroužky jemně pokrájeného česneku. Opět všechno povaříme, ostře okořeníme solí, černým, bílým a cayennským pepře, tabascem, octem, paprikou a práškem chili. Dáme do mísy a pokládáme plátky ze dvou rajčat a kolečky cibule.“


Dořin obrácený ananasový koláč
(Frenchová Dawn Tak trochu úžasní , Argo 2012, str. 281)

„Na polevu:
 ½ ananasu
55g světle hnědého třtinového cukru 
6 kandovaných višní

Na koláč:
170g hladké mouky s příměsí kypřícího prášku
100 g práškového cukru
1 lžička mleté skořice
2 prošlehaná vejce
200 ml mléka 
1/2 lžičky jedlé sody

1. Předehřejeme troubu na 220 °C. Koláčovou formu o průměru 23 cm vymažeme tukem a vyložíme pečícím papírem.
2. Oloupeme ananas a nakrájíme na 6 koleček, každé o průměru ½ cm, Vykrojíme z nich tuhý střed a vložíme spolu s cukrem do pánve s nepřilnavým povrchem. Opékáme na nízkém plameni, než se cukr rozpustí, pak snížíme plamen a necháme 10 minut podusit. Sem tam obrátíme.
3. Kolečka ananasu pravidelně rozložíme na dno formy s tím, že jedno bude uprostřed. Do středu každého z nich vložíme kandovanou višni.
4. Ve veliké míse smícháme mouku, cukr a skořici a uprostřed vytvoříme důlek. Do něj vlijeme vejce a mléko a postupně zlehka promícháme s moučnou směsí.
5. Zašleháme jedlou sodu a vzniklou směsí přelijeme ananas. Pečeme 15 minut do zlatova.“


Francisčiny dušené boby
(Kerr Peter Viva Mallorca, Olympia, a. s. 2009, str. 170)

“Pro přípravu je potřeba jen na pánvi rozehřát olivový olej, potom zlehounka osmahnout několik na kostky nakrájených plátků slaniny, přidat jeden brambor, cibuli a půl červené papriky, to všechno také na kostky. Jakmile cibule zesklovatí, přimíchejte tolik oloupaných stroužků česneku, kolik jich je podle vás společensky přijatelných (tři nebo čtyři obvykle bohatě stačí!), načež přidejte dvě až tři hrsti oloupaných bobů a zhruba stejné množství loupaných rajčat (ale stačí i z plechovky) a šálek kuřecího nebo zeleninového vývaru. Okořeňte trochou soli a spoustou čerstvě namletého černého pepře, a celé to zvolna vařte, dokud zelenina nebude měkká. Než to odstavíte z ohně, vmíchejte podle chuti bylinky, a pro zahuštění také jednu nebo dvě lžíce rajčatového pyré. Jak jste si už jistě všimli, množství citovaných ingrediencí není v žádném případě nutno přesně dodržovat. Ovšem to, že ke každé porci přihodíte jedno nebo dvě smažená vejce, to povinné je.“


PS uvítám upozornění na další kuchařské recepty z beletrie. Vaše bloggerka Hilda

Čtete dětem?

Je to vtíravá otázka z reklamní kampaně, ale zkusím na ni odpovědět. Čtu, vždyť co může být krásnějšího, než když se za vámi s bezmeznou  vírou ve splnění svého přání do postele či na gauč nasouká s knihou sotva dvouletý prcek a řekne „číst“.

Mám tři vnoučata, nejstaršímu vnukovi nejsou ani čtyři roky. Chlapeček se narodil jako vymodlené dítě. Jeho příchod na svět byl radostně kvitován celou rodinou a miminko šlo z ruky do ruky. Pochování bylo málem na pořadník. Už na šesti nedělích  se chlapeček projevil jako jasný odborník. Jediný na světě  (o rodině ani nemluvě)  nadšeně poslouchal můj zpěv. Usínal  u dávné písně z mého mládí: V. S. Sedoj Večer na rejdě: Buď sbohem město milé, teď loučení je chvíle. Jak zář rána vzplá, loď v pouť svou se dá a nám v pozdrav šáteček vlá. Brzo  projevil  smysl i  pro mluvené slovo. Při výroku „ brusketa s bruselskou paštikou s brusinkami“ se rozesmál jako když se sype hrášek do sklenice. Fungovalo to spolehlivě bez ohledu na počet opakování.

V batolecím věku jsme samo sebou přešli  od poslechu slov na náročnější  trénink mluvení. Jezdili jsme na dlouhé procházky, sedačku kočárku jsme měli otočenou tak, abychom na sebe viděli.  Komentovali jsme všechno, co bylo cestou zajímavého. Kočička dělá mňau, pejsek dělá haf, koza dělá mé, támhle jede traktor. Docela mě překvapilo, když jsem zjistila, že v momentě, kdy není na obzoru ani pes ani traktor a tudíž nuda, chlapeček si opakoval slůvka! Sám pro sebe si přeříkával probranou látku a trénoval jazýček: mňau mňau, haf, haf. Zvukové projevy půlročního chlapíčka se rozvinuly a přísahám, že sice bez vyslovení patřičných slov,  za to  důrazně dokázal pronést „kakal, přebalit hned“ a „mlíko, dělej“. Zpěv byl stále populární. Oblíbené byly zejména písně: Neťukej, neťukej a Šla Nanynka do zelí. Zpívala jsem jedno a to samé třeba desetkrát za sebou. Kdo by odolal, když pozorný posluchač říkal „ještě“.  Když chlapeček stál už na vlastních nohách, byla naše oblíbená Pásla ovečky, nutně doplněná o pohybovou kreaci.

Samozřejmě jsme vytáhli také knihy. Nové knížky i zásoba starších obrázkových knížek pro nejmenší opustila úkryty a byla vydána chlapečkovi v plen. Plenil důkladně. Několik knih malý Otesánek doslova snědl. Zejména těch krásných nových nám bylo líto a maminka je šla koupit znovu.  Pak přece jen nechal konzumace fyzické a přikročil k duševnímu pojímání. Pokusy uspávat ho předčítáním pohádek neuspěly, protože přes nesrozumitelnost textu místo usínání pozorně naslouchal. Obrázky zvířátek ho naopak moc nezaujaly, ale jako správný chlap začal milovat stroje. Tady jsem však začala odborně ztroskotávat. Zeť se mi za zády pochechtával, když jsem ze specializovaných časopisů či odborných publikací z obrázků četla : červená motorka, modrý náklaďák, velké letadlo. I v prastaré obrázkové Dětské encyklopedii  Bohumila Říhy s obrázky Vladimíra Fuky (Státní nakladatelství dětské knihy  1962) jsme vyhledávali stále jen auta, traktory, letadla a bagry. Každopádně nás oba čtení bavilo a nosili jsme si do postele hromady knih a četli. Později si dokonce z knihovny knihy vytahoval sám. Rozhodně to nebyla leporela s říkankami a obrázky pro děti, „ty ne“.

Pak se naše literární výchova zvrtla. Do rodiny přibyla malá sestřička a velká televizní obrazovka. Ani ne dvouletý povstalec byl přišpendlen k obrazovce a maminka mohla v klidu kojit.  Z vnuka se tak stal televizní maniak. Krtek, Medvědi od Kolína,  Pat a Mat, Bolek a Lolek a všichni ostatní jsou opravdu těžká konkurence pro čtení. A to ani nemluvím o tom, jak rychle se (na rozdíl od babičky) naučil prohánět prstíky po tabletu! Návrh na čtení se nyní setkával pravidelně s odmítnutím. Když jsem fingovala neznalost nad dálkovým ovládáním té gigantické televizní obrazovky napojené i na domácí filmotéku,  pravil chlapeček „to musíš babičko zmáčknout tohle a pak tohle“ a bylo vymalováno. Pomohl víkendový pobyt na chalupě bez televize a vybitý tablet. Výbor českých lidových pohádek pro nejmenší Povídám pohádku od Dr. Václava Šlajera (Státní nakladatelství dětské knihy  1956) našel své uplatnění.  Úspěch zaznamenala pohádka Liška, zajíc a kohout. „Kukuryku! Nesu kosu na pleci, hodlám lišku poséci. Pojď liško ven!“ přivolal znovu hrášek do sklenice. Chechtal se i tatínek, čeština  knihy je vskutku předpotopní a tudíž dost komická. Myslím ale, že jako ve Velké Británii je „povinná“ znalost Alenky v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla, do vědění človíčků v naší zemi  musí kromě  Bárta Simpsona, Umpalumpů, Bendera a všech dalších současných postaviček patřit  i Smolíček, Karkulka a  Otesánek, přestože mají na hřbetě hezkých pár křížků. Existují přece  výbory těchto klasických pohádek pro předškoláky převyprávěné do současné češtiny. Např. Povídej pohádku Dagmar Koškové (LIBREX 2015). 

Nevzdávejte to a čtěte dětem!

Vždyť i stěží dvouleté dítě okouzlíte obrázkem koníčka co dělá „íhaha“ nebo  Budulínkem: „fidli, fidli na housličky, bum bum na bubínek“. Začněte od nejútlejšího věku. Nejen že pomáháte s výukou mateřštiny, ale navážete pevné vztahy s dítětem. Sobě  připravíte milé zážitky, které vám (jak pevně věřím) nevezme ani vaše skleróza. Dítěti dáte lásku ke knihám a základ pro ty nejkrásnější vzpomínky na dětství. 

Vaše bloggerka Hilda

Cesta vede dál

Zase je den blbec. Prší, voda vesele stéká po umytých oknech. Zato teplá voda přestala téci právě když jsem se pod sprchou namydlila. V samoobsluze mě pokladní ošidila o 10 Kč při vracení drobných. Navíc mě cestou domů pocákalo blátem projíždějící auto. Možná byste na mém místě zvolali „hrůza“, což by bylo dost přehnané. Tohle slovo mám vyhrazené pro spojení  s výrazem „válka“ nebo „terorismus“.  Běžné schválnosti života (viz Elsa Trioletová Schválnosti života, Státní nakladatelství krásné literatury a umění 1964) nazývají moje děti  „hrůzička“. Ta vypukne třeba v okamžiku, kdy se roční vnučka marně pokouší dostat do zavřeného jogurtu a nespokojenost projeví hlasitým pláčem.

Může se ovšem opravdu přihodit, že čekáte hosta, který nedorazí, protože cestou dostal smyk a auto zastavilo až o strom. Nebo Vám telefon oznámí, že někoho z rodiny odvezla záchranka pro srdeční slabost. Zpráva člověka ochromí  a vyvolá paniku a úzkost. Chce to sklenici studené vody, čerstvý vzduch a hlavně dýchat (Hermína Franková Hlavně dýchat,  Ikar 2006). Nikdy nezapomínejte, že cesta vede dál.  Дорога уходит в даль ..u nás vyšla pod názvem Šťastnou cestu, Sášo, Státní nakladatelství dětské knihy 1961. . Autorkou je Alexandra Jakovlevna Bruštejnová (1884-1968). Tato životopisná kniha se mi v mém věku jeví jako klenotnice zásad, které bychom měli vpravovat do našich potomků a které i nám samotným často chybí.

Hlavní postava Sáša vypravuje o svém dětství za carského Ruska ve Vilniusu. Devítiletá, vnímavá a citlivá holčička vyrůstá jako jedináček v rodině pokrokového,  obětavého židovského  lékaře, který své chudé pacienty léčí zadarmo. Je to člověk velmi nepraktický, roztržitý, ale vzdělaný a mimořádně zásadový a charakterní. To právě on učí dcerku nefňukat, nelhat, nekrást, vážit si vzdělání, nechlubit se majetkem.  Sáša  má holčičí starosti: dělá na sebe opičky pře zrcadlem, touží po tom, aby jí místo pačesů narostly vlasy na pořádný cop a hledá kamarádky. Třeba právě Ljuba Silbergová? Její otec je zastavárník, skoupý rytíř, odírá bez citu své chudé zákazníky, ale vlastní dcerku chová jako skleníkovou květinku. Nebo Zoja a Rita Šabanovovy? Jejich otec má pivovar, bídně platí  své dělníky, nestará se o bezpečnost práce. Jejich matka zase zve chudé hladové děti ke stolu, aby jejich apetitem podpořila chuť k jídlu u svých přecpaných dcerek. A co chudá Julka, která tak krásně zpívá? Julka  je nemocná, má rachitidu a nemůže chodit. Bydlí s matkou ve sklepě, do kterého se leze po žebříku. Když Julka onemocní zápalem plic, přivede k ní Sáša svého otce, který vyléčí zápal, ale nedokáže vyléčit i její nohy. Nemůže odstranit její hladový život ve sklepě, bez slunce, bez vzduchu. Ani tak skvělý tatínek nemůže všechno.

S maminkou Sáša navštíví vystoupení bezrukého  kreslíře, který kreslí nohama. Kromě karikatur nakreslí i krajinku, cestičku lesem, kterou nazval  Cesta vede dál. Maminka neodolá okouzlené  Sáše a  kresbu jí koupí. Malíř holčičce vypravuje, že když ještě  byl opravdovým malířem a skutečným umělcem, bylo to jeho oblíbené téma. “Když upadneš, vstaň! Když se uhodíš, nefňukej! Cesta vede dál , cesta vede vpřed!“ Byla to mužná slova. Tuhle radu od muže, který se místo žebroty snažil uživit sám, si Sáša zapamatovala na celý život. Ostatně i další muži v jejím životě projevují nezdolnost. Třeba šest tatínkových bratrů, kterým hlad a bída nezabránily ve studiu. Saša navštíví i cirkus, kde uvidí krotitelku, která cpe hlavu do lví tlamy. Hned zatouží stát se také krotitelkou - hrdinkou. Sášino blouznění po hrdinství však utne tatínek. Hrdinství vidí jinde, a proto uspořádá místo aritmetiky hodinu o hrdinství. Maminka vypráví o svém otci, lékaři, který poskytoval pomoc raněným pod silnou nepřátelskou palbou. Tatínek vypráví o svém pacientovi, který vynesl z hořícího domu dvě děti a sám utrpěl těžké popáleniny. Sášin učitel  Pavel Grigorjevič vypráví vlastní
zážitky.  Za politickou činnost byl odsouzen na  pět let do Jakutské oblasti. Vyhnanci jdou celou cestu pěšky  a provázejí je i jejich rodiny.  Před cestou přes neobydlenou oblast požádají písemně o možnost nakoupit teplé oblečení. To je jim odepřeno, místo toho se do shromážděných žadatelů střílí. Vůdcové vzpoury jsou oběšeni.  Sášu vyprávění vyléčí nejen z touhy stát se krotitelkou, ale i  z dětských pláčů pro malichernosti. 

Sáša se připravuje na zkoušku do ústavu, který vybral její tatínek, protože  má rozsáhlejší učební osnovy matematiky než dívčí gymnasium. Už při zkoušce Saša pochopí, že i když je nadaná, tak  jako židovská dívka nebude mít nikdy v ústavu na růžích ustláno. Hned první školní den se dočká ponížení a nespravedlivého hodnocení. Pozná, že učitelky jsou lhostejné a nemají rády své žákyně. Začne i s kompromisy. Lže proto, aby před nespravedlivou a necitelnou třídní ochránila spolužačku.  V ústavu však najde i opravdové kamarádky. Spolu s nimi pomáhá spolužačce Kátě, které zemřeli oba rodiče .  Dívky se zastanou nepříliš bystrého sluhy Šarafutdinova, odsuzují  povýšenost nové spolužačky Tamary , ale soucítí se skupinou Voťaků odsouzených neprávem za rituální vraždu.  Jaké konspirace je pak  třeba, aby Sáša a její kamarádky mohly doučovat slabší spolužačky, které jsou pozadu s učením kvůli  bohoslužbám, které se sloužily za uzdravení cara Alexandra III.  Jejich doučovací skupinky byly totiž označeny třídní učitelkou za „nezákonné spolčování“.  Velká radost pak panuje mezi dívkami po úspěšně složených zkouškách do druhé třídy a po osvobození Voťaků.  Radostně tancují, ačkoliv se kolem nich stále těsněji a pevněji stahuje chladný, zlý život...


I vaše leknutí může mít šťastný konec. Z auta sice zbyla harmonika a  míří do šrotu, ale řidič vylezl sám jenom s malou odřeninou.  Pacienta se srdeční slabostí z nemocnice propustili ještě týž den večer. Pokud Vám však tenhle šťastný konec chybí, tak nezapomeňte, že cesta vede dál.


Přečetla a svěřila se vaše bloggerka Hilda