Probudit lvy

O současné izraelské literatuře je naše obecné povědomí pramalé. Ostatně vůbec jsou naše obzory omezené. Jak také jinak, když si otevřete u nás oblíbený internetový vyhledávač Seznam.cz s čekáváním nových zpráv z domova i za světa, vyskočí na vás nespíš informace o rozvodu Agáty Prachařové, návod na výběr podprsenky, co nového v Superstar, jídelníček podle znamení , atd.   
V poslední i době Covid-19. Jakoby se nikde nedělo nic důležitého. 

Potom není divu, že jsem neměla nejmenší tušení, že existuje Stát Eritrea. Jde o stát na pobřeží Rudého moře ve východní Africe. Podle Wiki po druhé světové válce připadla Eritrea Etiopii, proti jejíž nadvládě vedlo několik eritrejských ozbrojených skupin od 60. let válku. Ta byla úspěšně završena roku 1993, kdy Eritrea získala nezávislost. Jedná se o jednu z nejchudších zemí světa. A právě emigranti z této chudé země hrají v knize Probudit lvy od izraelské autorky Ajelet Gundar-Gošen (2018, Garamond ) významnou roli.

Ve městě Beer Ševa pracuje neurochirurg Ejtan Green. Mimo hlavní město se ocitl, protože s ohromením zjistil, že jeho nadřízený profesor Zakaj bere peníze za operace mimo pořadník. Eitanova  manželka Liat je policistka. Mají spolu dvě děti. Po 19 hodinách služby v nemocnici je Ejtan přetažený a relaxuje rychlou projížďkou po pusté silnici v noční poušti. A právě v této liduprázdné, opuštěné končině srazí muže, Eritrejce. Jako lékaři je mu jasné, že přestože muž ještě jeví známky života, nemá absolutně sebemenší šance na přežití. Realita, ale neskutečná. Zabil člověka, zabil člověka. Nejprve má pocit, že to není pravda. Pak se ho zmocní fyzická nevolnost, zvrací a zatouží po matčině náručí a po uklidnění, že všechno bude dobré. Nakonec ho přepadne zloba. Sebere se a z místa nehody ujede.

Z této hrůzné situace, kterou Ejtanova mysl odmítá akceptovat, se odvíjí další děj a zejména jeho vztahy s Eritrejci. Vyhledá ho totiž eroticky přitažlivá žena zabitého muže a donutí ho k poskytování lékařské pomoci eritrejským migrantům. Nic ale není takové, jak to vypadá na první pohled. Zabitý muž se v místě nehody ocitl jako pašerák drog a jeho žena se ve skutečnosti ráda agresivního manžela zbavila a balík s drogami sama ukryla. Kromě toho od emigrantů vybírá peníze za ošetření. Ovšem překupníci drogy stále hledají. A servítky si při tom rozhodně nehodlají brát.


Ejtanova žena Liat ovšem nemá ani nejmenší tušení o tom, čím si prochází její manžel, takže v klidu připraví pro rodinu něco pořádného k snědku.

Kuřecí prsa


Řízky udělám v troubě, rozhodne se Liat. Je to rychlejší a zdravější. Do misky vloží čtyři kuřecí prsa. Smíchá datlový sirup, sójovou omáčku a lžičku papriky a naloží maso do marinády. O dvě hodiny později zapípá na mobilu upozornění a připomene jí, na co by si vzpomněla i bez něj: že musí vyšlehat vejce a smíchat s utřeným stroužkem česneku a olivovým olejem. Obalit v něm řízky a pak je vyválet ve strouhance. Pořádně ji na řízky nalepit. Nastavit troubu na střední teplotu, péct z každé strany asi 15 minut. Do zlatova.

Vaše bloggerka Hilda

Marta - proč se tak chováš?

V předcházejícim příběhu se Marta rozhodla, že stráví noc z pátku na sobotu ve svém bytě. Těšila se, že bude mít konečně příležitost si v klidu popovídat se synem. Od jeho návratu domů už uplynulo několik týdnů, ale zatím si na sebe moc času nenašli. Vlastně řešili spolu jen to nejdůležitější - karanténu po jeho návratu ze studia v Anglii, jeho práci a jeho bydlení. Libor přišel domů až druhý den ráno, bohužel pod vlivem nějaké drogy. A ještě než tvrdě usnul, podařilo se mu matku zahrnout spoustou výčitek.

Nemělo smysl se zdržovat déle doma, a tak se vrátila zpět na chatu. Trochu se jí ulevilo, když se svěřila se svým "zážitkem"  Petrovi. Respektovala i jeho závěr, že by měla chvíli vydržet, než začne dělat ukvapené závěry. Ale myšlenky na Libora ze své hlavy vystrnadit nedokázala. Snažila se zaměstnat nějakou prací, ale všechno dělala jen mechanicky. Na mysl jí stále přicházely otázky, na které neznala odpověď. Proč? Kde se stala chyba? Libor jako malý kluk byl docela hodné a šťastné dítě. Jen občas plakal, když maminka musela odejít a hlídala ho některá z "tet" nebo jeho starší sestra. To se vždycky vyptával, proč musí maminka odejít. A často odmítal pochopit, že to prostě jinak udělat nejde. Když byly nějaké problémy ve firmě, bývala doma méně, než by chtěla. Ale na druhé straně měla pocit, že se svým dvěma dětem věnovala dostatečně. Od malička s ní trávily jaro a léto na chatě, často i s několika kamarády. Společně jezdili každý rok na dovolenou, podnikali různé výlety po Čechách. Je pravda, že její děti nikdy nepoznaly své prarodiče. Martiny rodiče zemřeli dřív, než se jí děti narodily, rodiče otce o ně nejevili zájem. Absenci otce jim Marta samozřejmě nahradit nemohla. Ale snažila se jim to vysvětlit co nejdříve a měla pocit, že se jí to podařilo. Ptali se na něj opravdu jen zřídka. I pár krátkodobých známostí měla až v době, kdy byly obě děti větší a zcela pohlcené školou, kroužky a různými aktivitami. Netajila je před dětmi, ale nijak je do těchto vztahů nezatahovala. V principu pohodové dětství i dospívání se sice občas prolínalo obdobími lehkého vzdoru a nesouhlasného mlčení či érami lehké nadřazenosti dospívajícího dítěte nad neznalým rodičem, ale byly to jen lehké mráčky na jinak jasné obloze.  Její vztah k Liborovi se  nejvíce změnil až v době, kdy začal studovat v Londýně. Sice se vídali hlavně přes Skype, ale často si toho řekli mnohem víc než dřív. Snad si už tehdy uvědomovala, že pomalu mizí z jejího života. Až v posledním roce, kdy už Libor chodil navážno s Amy a Marta poznala Petra, jejich kontakty zřídly a staly se formálnější.

Pod tíhou svých myšlenek vypadala hodně zasmušile. Petr už se na to nemohl dívat, a tak ji přemluvil, aby si spolu vyjeli na kole. Nechtělo se jí vystoupit ze své myšlenkové ulity, ale nakonec uznala, že to bude asi lepší, než jen bloumat po zahradě. Ujeli pěkných pár kilometrů po stezce kolem Orlice. Zpočátku musela Marta při cyklistických výletech s Petrem občas zatnout zuby, ale teď už měla slušnou kondičku. Přesto dnes nádherné okolí v meandru řeky skoro nevnímala. A když si dali na závěr jedno orosené pivo na zahrádce venkovské hospody, pila ho mlčky (u ní jev zcela neobvyklý). A beze slova se vrátili i na chatu. To už Petr nevydržel a řekl jí: "Když se ti zítra neozve, tak mu prosím tě zavolej, abys měla klid."

Naštěstí v neděli před polednem dostala od Libora zprávu s dotazem, zda se může v podvečer stavit na chatě. Balzám na Martiny obavy! Jistěže souhlasila. A Libor opravdu přijel. Dokonce na svém starém kole, které našel v garáži a celé dopoledne ho dával do pořádku, aby bylo schopné provozu po pozemních komunikacích. U branky na zahradu se potkal s Petrem.
"Ahoj Libore, na čem jsi to přijel?" ohodnotil Petr jedním pohledem jeho staré jízdní kolo.
"To jsem měl na střední. Je to taková stará rachotina. Už jsem si myslel, že ho nebudu nikdy potřebovat."
Marta zaslechla jejich rozhovor a vyběhla na terasu. Byla ráda, že se Libor objevil, do poslední chvíle tomu moc nevěřila. Přinesla mu domácí limonádu, na kterou spotřebovala poslední zmražené ovoce. A doplnila lístky čerstvé máty. Libor se posadil na lavičku. A Petr s kolem zamával pro změnu Martě od branky a odjel. Vytušil, že bude lepší, když ty dva nechá spolu samotné. Snad se jim podaří najít k sobě  ztracenou cestu.

"Chtěl bych se ti moc omluvit, mami." začal váhavě Libor.
"To jsem ráda, ale můžeš mi říct, za co všechno se omlouváš?"
"Za to, co jsem ti včera řekl..."
"A víš vůbec, co všechno jsi mi řekl?"
"Nevím, ale stydím se. Určitě jsem byl hnusný..." soukal ze sebe Libor.
"Omluva je sice milá, ale nic to neřeší. Řekni mi, proč ses dostal až do tohoto stavu?"
"Máš na mě čas? Sám v tom nemám úplně jasno, ale třeba mi pomůžeš se v tom vyznat ..."

A Marta poslouchala dlouhé a občas trochu zmatené Liborovo vyprávění. O tom, jak se zamiloval do Amy. Do té malé, ale nepřehlédnutelné dívky ze stejného ročníku. Jak si po půl roce chození pronajali společný malý byt na okraji Londýna. Jak se poznávali a zvykali si na sebe. Jak spolu byli šťastní. Jak se občas pohádali a pak se zase rychle udobřovali. Jak plánovali společnou budoucnost a kariéru po ukončení školy. A pak to přišlo jako blesk z čistého nebe. Amy byla asi dva dny u rodičů, a když se vrátila do jejich společného bytu, řekla mu, že byla na přerušení těhotenství. Klidně, bez jakéhokoliv vysvětlování a bez emocí. Nechápal to, nechtěl to chápat. Ptal se jí znovu a znovu, proč to udělala. Křičel na ni, protože nesouhlasil s tím, že se o takové důležité věci rozhodla bez něho. Nechtěl poslouchat její logické řeči o zničené kariéře. Křičel na ni víc a víc, až utekla. Následující den se rozešli, Amy se z jejich bytu tajně odstěhovala a už ji nikdy neviděl. Myslel si, že zapomene. Našel si spoustu důvodů, proč by na ni zapomenout měl.  Ale přesto na ni myslí skoro pořád. Každá drobnost mu ji připomene. A navíc se mu občas objevuje v nepříjemných snech.

"Myslíš si, že ses měl rozhodnout jinak?" zeptala se ho Marta, když se na chvíli odmlčel.
"Taky jsem o tom přemýšlel. Ale nevím. Nejvíc ze všeho mě překvapilo, že jsem ji vůbec neodhadl."
"Bavili jste se někdy o dětech?"
"To ano, ale spíš jen tak teoreticky. Její rodiče by si bývali přáli vnouče. Párkrát o tom mluvili. Ona měla spíš tendenci to odsunout někam hodně daleko. Ale mně to tehdy divné nepřišlo. V našem věku dnes mladí ještě nemají děti. Dělají kariéru nebo si užívají života."
"Zkus to vzít třeba z jiné stránky. Není lepší, že ses o jejím postoji k dětem dozvěděl včas? Co kdyby se ti to stalo až po několika letech soužití..."
"Jo, asi máš pravdu. A teď ještě řekneš, že jsem mladej, že si někoho ještě najdu." reagoval Libor trochu popuzeně.
"Včera jsi mi řekl, že máš nějakou Romku? To si nepamatuješ?"
"Jo, Moniku, to neber vážně. Ta se přilepí, jen když potřebuje nějaký prachy nebo se chce povyrazit. Řekl jsem to, že jsem byl naštvanej."
"Tak proč se tak nesmyslně chováš? Proč bereš drogy?"
"Mami, nepřeháněj. Monika mě vzala párkrát k jejím kámošům a já si s nima trochu zobnul. Nejsem žádnej narkoman."
"Tak nějak to asi začíná... ale proč si nehledáš nějakou lepší práci? Proč sedíš u pokladny v supermarketu?"
"Myslíš, že se dá najít v těhle době nějaká rozumná práce? A ještě v mém oboru? To by se musel stát zázrak. Firmy krachují, nebo se alespoň bojí, propouštějí a šetří na všem. A celý cestovní ruch je na kolenou. Nikdo netuší, co bude a kdy."
"Nabízela jsem ti přeci práci u nás ve firmě, ale tam bys musel začínat pěkně od píky. Aby si ostatní nemysleli, že máš nějaké výhody. Ale zase bys měl nějakou praxi a poznal bys do všech detailů, jak taková firma funguje. Musela bych to však probrat s Petrem, jestli má v některé z part volné místo. Ani my si nemůžeme vyskakovat, i když poptávka po provádění desinfekce je stále dost vysoká."
"Jsem na tom tak, že to nezavrhuju. Mám to zatím v záloze."
"A máš nějaké eso v rukávu?"
"Účastnil jsem se dvou výběrových řízení. Jednoho v místním domově pro seniory na pozici asistenta ředitele, druhého v nemocnici na zástupce vedoucího stravovacího provozu. Obojí je trochu blíž k mé profesi než ten Lídl."
To Martu trochu naladilo, netušila, že Libor práci stále a usilovně hledá. Kývla hlavou, aby pokračoval.
"Čekám na výsledky a doufám, že se je dozvím, ať budou jakékoliv. Někdy jim zájemce nestojí ani za tu jednu větu s odmítnutím. V poště už mám takových zdvořilých odmítnutí pět za tento týden a o tři z nich jsem si musel osobně zavolat. Jinak bych se to ani nedozvěděl."
"Hlavně to nevzdávej. Když to nevyjde, hledej dál."
"No jo, brzdi mami. Nemusíš mě furt povzbuzovat."
"Ale ty vypadáš, že to potřebuješ."
"Spíš bych tu potřeboval nějakého kámoše. Abych pořád neseděl sám doma. Ale z mých spolužáků jsem nenarazil na nikoho, většina jich zůstala po vysoké v Praze nebo v Brně. Ještě, že už otevřeli bazén, budu aspoň chodit pravidelně plavat. A časem třeba našetřím i na lepší kolo. Tady v té rovině se bude hodit."

Martu rozhovor uklidnil, byla ráda, že je situace mnohem lepší, než se jí zdálo při minulém setkání. Snad to byl jen nějaký zkrat. I Libor se uvolnil, napětí z něj odplynulo se slovy. A slíbil, že si promyslí i možnou práci u matky ve firmě. Ale jen když nevyjde nic jiného, nezapomněl podotknout. 

Petr se vrátil se západem slunce.
"Tak co, spiklenci, jak jste si to užili?" zavolal na Martu a Libora, když si uklízel kolo do přístěnku. Stačil ale jeden pohled na ně a nemusel se dál vyptávat. Sedl si k nim na terasu.
"Dneska jsem měl příležitost mluvit s Lenkou  o tom jejím Jonasovi. To víte, že jsem ji nešetřil. Ale dostala mě. Víte co mi řekla?"
Martina tvář byla plná otazníků...
"Že se nemám starat, že mezi ní a Jonasem nejsou žádné závazky, ale jen přátelství s výhodami. Vypadal jsem asi dost udiveně, a tak mi to stručně vysvětlila. Když se jim chce, tráví spolu čas, pomůžou si, vyspí se spolu, ale k ničemu je to prostě nezavazuje." vyhrkl a vypadal pohoršeně.
"To za našich mladých let nebývalo." dodal a už to nešlo vzít zpátky. Jak toto rčení dřív nenáviděl!

Libor se brzy s oběma rozloučil. Ale když nasedal na kolo, zavolal na ně prostořece:
"Dobrou noc, tak si tu užívejte to své přátelství s výhodami."

Marta - jak voní kosatce

Když Marta strávila dva týdny během karantény u Petra, nabídl jí, aby u něj zůstala bydlet natrvalo. Marta to tušila, okolnosti k tomu dost jasně směřovaly. Vlastně, kdyby jí to nenabídl, mrzelo by ji to a vrtalo v hlavě ještě mnohem víc. Ale nějak instinktivně u něj a právě teď zůstat nechtěla, i když s ním byla jinak ráda. Snažila se namluvit sama sobě, že na to ještě není připravená. V jejím věku a poté, co se znají už skoro rok! Dlouho žila sama, rozhodovala se sama za sebe, postarala se o sebe. Ale přiznávala si, že je příjemné být s někým, sdílet s někým své radosti i starosti. Mít se s kým poradit, mít se komu svěřit. Obavy měla hlavně ze soužití s Petrovou dcerou Lenkou v jednom domě. Lenka si v poslední době dost zvykla, že se Marta s Petrem automaticky postarali o její dceru, a tak to často a ochotně nechávala na nich. Stejně jako nákupy a vaření. A navíc se dalo předpokládat, že Lenka si časem najde nějakého partnera a soužití dvou generací v jednom domě by mohlo také skřípat. Ani společný  přesun do Martina bytu, i když velkého a pohodlně zařízeného, v současné době nepřicházel v úvahu. Když se její syn Libor vrátil neplánovaně z Anglie po ukončení školy a po rozchodu se svou dívkou, strávil zde dva týdny v karanténě a díky době koronavirové v bytě uvázl na dobu neurčitou.

A tak Martu pod tlakem okolností napadlo, že by přes léto mohli spolu zkusit žít na její chatě kousek za městem. Byl to vlastně jakýsi kompromis, dočasné řešení. Chata nebyla vybavená pro celoroční používání, ale na jaře a v létě tam bylo nádherně. Když měla Marta malé děti, bývala tam s nimi celé léto. A do podzimu je ještě daleko, pak se uvidí, co bude dál. Dohodli se rychle, vždyť Petr to u ní na chatě dobře znal. A hned druhý den se tam společně odstěhovali za mlčenlivého přihlížení svých dospělých dětí. Vlastně to žádné velké stěhování nebylo. Vzali si nějaké oblečení, notebooky a jízdní kola. Do práce to budou mít autem dokonce blíž, než z domova. A stejně rychle se na chatě i zabydleli. Petr měl zpočátku trochu obavy, že mu bude chybět jeho dílna, ale ukázalo se, že ani to nebude problém. Pokud potřeboval něco opravit nebo vylepšit, vystačil si s malou dílničkou, která stála v rohu zahrady. Když bylo slušné počasí, často po návratu z práce spolu vyráželi do okolí na kolech nebo pěšky. Vždyť turistické a cyklistické trasy vedly kousek od jejich zahrady a svěží jarní přírodě se nedalo odolat. Večeřeli a odpočívali většinou venku na terase, dokud je nezahnalo chladno dovnitř. Za obzvlášť studených večerů Petr roztopil krbová kamna, která v poměrně krátké době vyhřála celý prostor. A společné choulení se, poslouchání praskajícího dřeva a pozorování hořícího ohně často vyústilo v intimní něžnosti. A stávalo se to dost pravidelně, takže si dokonce této souvislosti všimli a občas o tom i vtipkovali. Vlastně se jeden druhému dost přizpůsobili i v oblasti sexu. Marta se pod Petrovým vlivem sice trochu zklidnila, ale stále v ní byla ta nevyzpytatelná pokušitelka. Jednou během zapálených intimních hrátek zkusila vytáhnout vibrátor, ale i to Petr nakonec "vydýchal". Ostatně se ex post přiznal, že si všiml jejích erotických pomůcek už dřív v zásuvce v její ložnici. Jen předpokládal, že je používala v době, kdy byla sama bez partnera.

Při jejich sžívání jim ani nevadilo, že Marta je založením ranní skřivánek, kdežto Petr je pořádná noční sova. Marta časně ráno vybíhala na zahradu, zalévala záhony a vychutnávala si svou snídani na čerstvém vzduchu za ptačího trylkování. Kovaní koncertní pěvci se v poslední době přesunuli z okraje lesa na její třešeň. A v jejich hlasech neomylně rozpoznávala radost z toho, že už se třešně začínají červenat. A Petr zatím hluboce a spokojeně vyspával. Budila ho až na poslední chvíli. Než společně odjeli do firmy, stačil se jen rychle osprchovat a obléknout. Snídal až u zapnutého počítače ve své kanceláři.

Jejich společná jarní idylka však netrvala věčně. Jednoho pátečního odpoledne volala naléhavě Lenka, že se jí v koupelně ucpal odpad. A chemické pročištění odpadu prý nezabralo. Tatínek jí samozřejmě slíbil, že přijede a nějak to vyřeší. A Martu to postrčilo k tomu, že se také rozhodla podívat domů. Syna už neviděla dva týdny, bude dobré s ním trochu promluvit a zjistit, jak je na tom. Naplánovala si, že ve svém bytě jednu noc přespí a aspoň si pořádně užije koupelnu. Je přece o hodně větší a lépe vybavená než ta malá koupelnička se sprchovým koutem tady na chatě. Libora však doma nenašla. Pomyslela si, že asi bude v práci. Dopřála si relaxaci ve své vaně a po koupeli si dokonce trochu zdřímla. Při úklidu v koupelně si všimla, že někdo používal její šminky. A dokonce zmizela jedna z jejích oblíbených rtěnek. To ji docela naštvalo. Nažhavila mobil, ale syn byl nedostupný. Když si pozorněji prohlédla jeho pokoj a kuchyň, bylo jí jasné, že tu nebývá sám. Domů se nevrátil ani pozdě večer. To Martu trochu zneklidnilo, ale ne moc. Když byl Libor v Anglii, také ho nehlídala a nekontrolovala, kam chodí po nocích. Brzy usnula a spala dobře.

Ráno ji probudil nezvyklý hluk z předsíně. Libor se vrátil domů. Na první pohled viděla, že s ním není něco v pořádku. Pohyboval se dost nejistě a chvílemi se přihlouple usmíval. Marta pochopila, že není opilý, ale spíš zfetovaný. Z jeho nesouvislé řeči vyrozuměla, že přespal kdesi v nějakém skladišti. A patrně tam nebyl sám. Domanévrovala ho do postele. Ale jakmile se dostal do vodorovné polohy, najednou jakoby zoufalství otevřelo stavidla jeho výřečnosti. Když včera večer zjistil, že je doma už obsazeno, odešel i se svou holkou za jednou místní partičkou. Přeci nebudou doma překážet, když je tam máma se svým milencem. On si taky našel holku, aby nebyl takový opuštěný zoufalec. Je to sice Romka, ale on není rasista. Seznámila ho s takovou místní partičkou. Je s nimi veselo a drogy tam nejsou nic mimořádného. Však si Libor taky zobne, když má prachy. A včera prachy měl, bylo po výplatě. Společně to táhli skoro až do rána. Aspoň chvíli zapomněl na svůj podělaný život!

Marta zůstala jako opařená. Po té smršti neuvěřitelných a zoufalých vět nebyla chvíli schopná slova. Nikdy by ji nenapadlo, že něco takového uslyší od svého syna. Kdyby byl malý kluk, tak by mu prostě dala pár na zadek. Ale co dělat s dospělým mužem? Bezradně rozhodila rukama. A pak se nadechla a vychrlila na něj spoustu otázek. Nezabral. Jen pasivně ležel, možná ji vůbec nevnímal. Po chvíli si uvědomila, že usnul. Tak bezmocná se už dlouho necítila! V tomhle stavu ji zastihl Petr, když ji přijel vyzvednout, aby se spolu vrátili na chatu. Cestou mu ještě nevěřícím hlasem trochu zmateně vypověděla, v jakém stavu Libora našla.

Na chatě Petr připravil pro oba pořádnou snídani. Prý aby nabrali sil. Budou je ještě potřebovat. Šunka s vejci, čerstvé jahody a dobrá káva, to všechno naštěstí působilo pozitivně. A pak se Petr musel svěřit s tím, co zase zažil doma on. Ucpaný odpad bez problému zvládl, to bylo to nejmenší. Opravil i mírně protékající splachovač. Pohrál si se Sofií a zalil zahradu. Vytočil ho ale Jonas, kterého mu Lenka představila jako svého přítele. V jejich domě se choval, jakoby tu žil odjakživa, ale ušpinit si své doktorské ručičky s protahováním odpadu se mu nechtělo. Jenom dělal chytrého, radil kudy chodil a všude ho bylo plno. A navíc nenechal Lenku chvíli o samotě, a tak si s ní Petr ani nemohl promluvit. Ostatně, co by jí asi tak řekl? Že to je prima nápad namluvit si namyšleného ženatého chlapa a ještě z Ukrajiny? Petr odjel ze svého domu brzy ráno bez rozloučení.

S Martou seděli na terase, před sebou prázdné hrnky po kávě a zbytky snídaně. Vstřebávali své zážitky a měli pocit, jakoby se stali součástí nějakého zlomyslného spiknutí. Co dál? Má smysl se jejich dospělým dětem míchat do života? V tom nad nimi přeletěl kos nesoucí si vítězoslavně červenou třešeň v zobáku. Evidentně měl radost ze života. Pak Petr vstal od stolu a řekl: "Chvíli je v tom oba necháme vymáchat. Třeba jim brzy dojde, že to není to pravé ořechové. A když ne, ta snad napadne něco nás dva." Marta s ním mlčky souhlasila. A uvědomila si, že je moc ráda, že konečně není na všechno v životě sama. Zhluboka se nadechla a poprvé v životě si všimla, jak zajímavě voní kosatce, které právě vykvetly kolem terasy.

Marta - jarní výlet

Nouzový stav stále neskončil, a tak se Marta těsně před velikonočními svátky rozhodla, že stráví o víkendu většinu času na své zahradě. Normálně by vyrazila za vnoučaty na Vysočinu a užila by si v rodině své dcery jarní sváteční dny. Už se jí po vnoučatech hodně stýská. Chtěla by hlavně vidět malou Emu, která se prý po operaci hodně změnila. Je neobvykle čilá a společenská, stále chce být nablízku svým starším sourozencům. A vůbec prý jí nevadí, že zatím neumí mluvit ani chodit. S Toníkem a Aničkou by Marta nabarvila vajíčka, připravila pentle na pomlázku a upekla beránka. Ale letos se bez toho musí prostě obejít. Může být ráda, že má alespoň možnost být na své zahradě. Ta naléhavě volá po její péči, po každé zimě je tam práce až nad hlavu. A jí trochu fyzické práce na vzduchu jedině prospěje.

Petr dělal se svým programem na svátky trochu tajnosti. Neobratně se vymlouval, když se ho ptala na jeho plány. Dozvěděla se jen, že musí doma něco důležitého dodělat a pak by se stavil u ní na zahradě. Marta chvíli dumala o tom, co by asi doma mohl dělat. Jeho zahradu spolu v posledních dvou týdnech vypiplali téměř k dokonalosti, i jeho bydlení Marta za svého pobytu trochu vylepšila. Přesněji řečeno občas někam nenápadně přiložila svou ženskou ruku. Nic konkrétního ji nenapadlo, tak se tím přestala zabývat. Nemá-li to vědět, tak to vědět nemusí. A má-li to vědět, tak se to dozví v pravý čas.

Na zahradu vyrazila hned v pátek. Byla natěšená z krásného slunečného počasí i ze změny prostředí. Neměl by být problém na chatě i přespat. Je to však závislé na tom, zda tam bude po zimní přestávce všechno fungovat. Bude muset zapnout čerpadlo na vodu, zprovoznit bojler, zkontrolovat všechny kohouty na vodu, těsnost odpadů i naplnění septiku. To ji každý rok trochu děsilo, protože jako technický antitalent si sama neporadí s ničím, co trochu vybočí z normálu. S případnou pomocí Libora může počítat jen po večerech, protože bude skoro každý den sedět za pokladnou v Lidlu. A Petr je také tajemně zaneprázdněný, tak si musí držet palce, aby bylo všechno funkční. Cestou na zahradu se ještě zastavila v Penny, aby si nakoupila něco k jídlu. S vařením moc nepočítala, v košíku měla jen zeleninu a ovoce, nějaké tekutiny, pečivo a naloženou vepřovou krkovičku na grilování.

Zahrada už nebyla spící, ale jarně rašící a kvetoucí. Kvetla meruňka i broskvoně, k rozpuku neměla daleko ani raná třešeň. Rododendrony zdobila hrdě vztyčená poupata. Na květinovém záhoně lemovaném maceškami zářil celý pluk žlutých tulipánů, u kamenné zídky kvetly fialky a anemonky. Nejrůznější druhy trvalek se draly ze země jako o závod. Marta si položila tašku s nákupem na zem a sedla si na zídku. Po příchodu na zahradu se většinou chvíli "kochala". A kromě té rozkvétající nádhery se zaposlouchala do bzučení včel, které pilně opylovaly rozkvetlé stromy. I do ptačího zpěvu, který se ozýval ze sousedního lesa. Bylo tu prostě nádherně. Až rytmické tlučení datla jí připomnělo, že by mohla místo toho začít něco dělat.

V prvních teplých jarních dnech se většinou vrhala do práce s nadšením. Ráda za sebou viděla konkrétní výsledek své práce. Ale často se u toho i fyzicky vyčerpala. To se stalo i dnes. Nezvyklé množství fyzické práce na čerstvém jarním vzduchu vykonalo své. Večer si zvládla jen udělat velký hrnek horkého čaje s medem a vlézt z posledních sil do postele. Usnula hned po vypití posledního doušku a spala jako zabitá. K ránu se jí zdál neobvyklý sen. Kdesi blízko u hlavy jí ťukal datel. Hledala ho, ale neviděla ho. Pak se datel najednou proměnil ve vibrující mobil, který poskakoval na desce stolku. Napůl se probrala a neochotně po něm hrábla. Samozřejmě s myšlenkou, kdo takhle po ránu otravuje. Byl to Petr. A opravdu se mu povedlo ji překvapit. Stál u vrátek za plotem, a nejenže přinesl ke snídani ještě vlahé koláče z pekařství, ale přijel za ní nádherným starým veteránem. Byla to renovovaná červená Felicie se stahovací plátěnou střechou asi z poloviny minulého století. U ranní kávy Martě vyprávěl, jak ji koupil v původním stavu společně s domem. Stála totiž mnoho let v garáži, neudržovaná, ale také neopotřebovaná. A Petr ji celý rok tajně a po chvilkách opravoval a vylepšoval. A dnes pozval Martu na první projížďku.

Ani ji nemusel přemlouvat, autíčko se jí moc líbilo. Jen litovala, že se k němu nemůže stylově obléknout. Alespoň dlouhý bílý mušelínový šál by se hodil. Ale ten také nemá, tak si vzala alespoň povinnou roušku - nudnou to záplatu poplatnou nouzovému stavu. U Hořic si projeli trasu, na které se jezdí závod 300 zatáček Gustava Havla, auto šlapalo jako hodinky. A pak si pěšky vyšlápli na rozhlednu na Chlumu. Byli tam sami. Odměnou za výstup po mnoha schodech jim byl krásný výhled na Podkrkonoší s dominantou Zvičinou, na hřebeny Krkonoš i Orlické hory. Po mnoha dnech strávených hlavně mezi čtyřmi stěnami to byl zážitek více než povznášející. Zpátky se prošli ruku v ruce svěžím jarním lesem s paloučky rozkvetlých sasanek a osvěžili si ruce ve vodě drobného potůčku. Martě to připomnělo dobu, kdy jako malá holka vyráběla s kamarády malé dřevěné vodní mlýnky a usazovala je do potůčku, který tekl babičce za chalupou. Její mlýnky však mívaly jepičí život. Většinou je vzala první větší voda. S úsměvem o tom vyprávěla Petrovi a hodnotila to jako vrchol své schopnosti něco hmatatelného vyrobit. I Petr měl podobné vzpomínky z dětských prázdnin, pro změnu se snažil na potoce postavit z kamenů hráze. I jemu je vždycky voda pobořila. Podobné vzpomínky je sbližovaly, mohli by si o zážitcích z dětství vykládat celé hodiny.

Normálně by se někde zastavili na obědě, ale protože byly všechny restaurace kvůli nouzovému stavu zavřené, vrátili se pozdě odpoledne na chatu a měli pořádný hlad. Na řadu přišlo naložené maso a rozpálený gril. Po jídle zůstali sedět na terase a pomalu popíjeli víno. Byl to moc hezký den, pomyslela si Marta. Už dlouho takovou pohodu a bezstarostnost nezažila. Dívala se na Petrův profil v záři zapadajícího sluníčka. I on vypadal spokojeně. Příjemně ji překvapil svým romantickým nápadem. I tím, že chtěl prožít tenhle den jenom s ní. Po dlouhé době byli zase spolu jen sami dva. Nebyla tu s nimi ani jeho dcera, ani malá Sofie. Ani Martin syn. A dokonce si uvědomili, že jejich děti možná ani netuší, kde jejich rodiče jsou a že jsou spolu. A ani neshánějí. Že by už byli konečně dospělí a samostatní? Petr vzal Martu za ruku a zjistil, že ji má hrozné studenou. Byla jí už zima. Nechtělo se jim z terasy dovnitř, ale jakmile slunce definitivně zapadlo, nedalo se nic jiného dělat. Přesunuli se dovnitř a roztopili si krbová kamna. Během chvíle se místnost příjemně zahřála, ale stejně se tulili k sobě a nechávali se ukolébat plamínky ohně.

Petr s ní zůstal na chatě nejen přes noc, ale i celý další den. Ten byl sice sváteční, ale už ne tak romantický. Zatímco Marta hrabala trávu a plela, Petr přeházel část kompostu a navozil jí zeminu na záhony. Ale našli si i čas na to, aby konečně spolu rozebrali společné bydlení. Vlastně spolu oba bydlet chtěli, ale jejich dospělé děti je nevědomky vehnaly do slepé uličky. Bydlení u Petra v podkroví nepovažovala za ideální Marta, protože se jí zdálo provizorní. Petr měl k dispozici dvě místnosti a příslušenství, ale kuchyň byla v celém domě pouze jedna. Znamenalo by to společnou domácnost s jeho dcerou, a to by nemuselo dělat dobrotu. Hlavně do budoucna, až si Lenka najde nějakého partnera. A už teď se Marty občas dotklo, že Lenka příliš nerespektovala jejich soukromí. Byla by radši, kdyby se Petr přistěhoval k ní. Ale dřív, než se rozhoupala mu to nabídnout, tak se jí nečekaně vrátil domů syn. Takže ani bydlení u ní by teď nebylo ideální. Nakonec se museli nad svými úvahami usmát. Připadalo jim to jako v mládí, kdy čekali, až rodiče nebudou doma. Jen v trochu obráceném gardu.

Po společně stráveném víkendu na chatě dospěli k tomu, že právě tady by mohli vyzkoušet společné bydlení během jara a léta.

Marta - vždycky budeš můj syn

Marta se konečně po dvou týdnech pobytu u Petra vracela domů. Liborovy kontrolní testy na Covid-19 byly negativní, karanténa mu skončila. Těšila se moc. Hlavně na syna, kterého už několik měsíců neobjala. Ale i na svoje pohodlné a pohodové křeslo s měkkým polštářem v zádech, na relaxační koupel ve vaně plné voňavé pěny, na rozečtenou knížku, na svou kuchyň, kde je všechno na to správném místě. Jen kdesi tam vzadu v hlavě sídlila drobná výčitka, že nedokázala odpovědět Petrovi, když jí nabídl aby zůstala natrvalo bydlet u něj. U Petra a jeho rodiny zažila dva pohodové týdny a vážila si toho, že tam mohla být a uvolnit tak svůj byt pro syna, který musel zůstat po návratu z Anglie v karanténě. Ale zároveň byla stále v jednom kole a nedokázala o ničem důkladněji přemýšlet. A tak svoje rozhodnutí prostě odložila. Řekla to ale takhle Petrovi? To si jistá nebyla...

Doma ji však čekalo hned několik nepříjemných překvapení. Především Libor, pohublý, zarostlý, apatický a úplně bez energie. A všude nekonečný nepořádek! Věděla, že ho na uklízení moc neužije, ale tohle nečekala. Nevynesené odpadky, špinavé nádobí ve dřezu i v myčce, lednička přeplněná zbytky jídla, špinavé oblečení válející se po zemi. Zhrozila se v každé místnosti, do které vstoupila. Ale nejvíc ji zasáhly uschlé květiny. Kromě orchidejí nepřežila ani jediná. A uprostřed té spouště seděl jako hromádka neštěstí její syn. Je to vůbec její syn? Nevrátil se z té Anglie někdo jiný?

Shrnula ze svého milovaného křesla použité ručníky, sedla si. Tohle jí vyrazilo dech! Možná by bylo nejlepší se pořádně vybrečet. Nebo pořádně Liborovi vynadat. Ale to už nebyl ten rozjívený kluk, který před pěti lety odešel studovat do Londýna. Ani ten sebevědomý mladý muž, který mluvil nadšeně o svatbě a svých životních plánech. To byl jen jeho nepovedený stín, který jí nečekaně připomněl jejího bývalého muže. Nezodpovědného, sobeckého, líného a neustále ukřivděného jedince, se kterým to prostě nevydržela. Marta se až polekala svých myšlenek. Radši rychle vstala, převlékla se a pustila se do likvidace nepořádku. A nekompromisně zapojila i Libora, který se sice stále tvářil provinile, ale udělal to, co mu řekla. Do večera byl byt jakž takž obyvatelný. I Libor prokoukl, když se pořádně vysprchoval, oholil a převlékl. Teď musí přijít na řadu jeho duše.

V podvečer Marta vytáhla syna na procházku. Doufala, že mu to prospěje. Vždyť nebyl celé dva týdny nikde venku. Šel s ní, ale dost neochotně. Natolik maminku znal, že tušil, že bude rozebírat jeho duševní stav. Ale odmítal si přiznat, že je to nutné. Podél řeky se dostali až daleko za město. Vlastně v těchto místech nikdy nebyl a netušil, jak tu je krásně. A v tom nečekaném jarním opojení ze sebe konečně dostal všechno, co ho trápilo. Podrobnosti rozchodu s Amy i pochybnosti, které se mu stále vracely. Nedůvěru v sebe sama, hledání smyslu dalšího života. Martě stačilo jen pozorně naslouchat, vcítit se do jeho pocitů, být s ním. A Liborovi se skutečně ulevilo. Už jenom tím, že se ze všeho vypovídal a že na to už nebyl sám. Jen netušil, že ho čeká ještě dlouhá cesta, než se zase začne radovat ze života.

Martino inovované soužití se synem dostávalo pomalu ale jistě svůj řád. Libor se hlavně snažil najít nějakou práci, ale v téhle koronavirové době se mu to nedařilo. I když hledal práci i mimo svůj obor. Firmy byly obezřetné a spíš zaměstnance propouštěly. Marta mu samozřejmě nabídla, aby šel pracovat k ní do firmy. Až do této doby s tím nikdy nepočítala, ale občas musela odhánět myšlenku, co bude s firmou dělat za pár let, až dosáhne důchodového věku. Líbilo by se jí, kdyby Libor jednou její firmu převzal. Byla sice malá, ale za ta léta se potvrdila její životaschopnost v nejrůznějších situacích. Libor ale rezolutně maminčinu nabídku odmítl. Vždycky byl vůči jejímu podnikání zaujatý. Možná proto, že se jako dítě s ním o svou maminku přetahoval. Nevnímal už skutečnost, že i jemu maminčino podnikání umožňovalo pohodlný život. Své odmítnutí jednoduše zdůvodnil tím, že si stejně nedovede představit, co by tam mohl dělat. A že není žádný mamánek, kterému by maminka musela shánět práci. O to usilovněji se snažil najít práci jinde. Zúčastnil se několika výběrových řízení přes internet, ale nepochodil. Nejnadějnější bylo výběrové řízení v místní nemocnici, kde hledali nového asistenta do oddělení nákupu. Ale ani to nevyšlo. A tak nakonec ze zoufalství vzal brigádu na pokladně v Lidlu. Aspoň na přechodnou dobu, než se svět zase trochu vrátí k normálu.

I Marta si na soužití se synem chvíli zvykala, musela se přizpůsobit novým podmínkám. Věděla, že je to jen dočasné a prostě právě teď ji její syn potřebuje. Možná už naposledy, než definitivně vylétne z hnízda. Odměnou jí bylo to, že ji Libor zase trochu "vpustil" do svého života. Postupně se jí dařilo ho vytáhnout z pasivity a trochu ho nastartovat. Na druhé straně jí teď zbývalo mnohem méně času na Petra. Uvědomovala si to a snažila se mu celou situaci neobratně vysvětlit, když se na chvíli viděli v práci. Toužila být i s ním, ale pozvat Petra k sobě domů se za této situace zdráhala. A ani Petr nepřišel s nabídkou, aby se zastavila u něj doma . To ji dost trápilo. Měla obavy, aby Petr tuhle změnu správně pochopil.

Marta - obyčejný život

Martin syn Libor musel po návratu z Anglie do dvoutýdenní karantény, a proto se Marta na tuto dobu přestěhovala do domku ke svému příteli Petrovi. A stejně jako všichni ostatní se musela přizpůsobit situaci, která byla vznikla v souvislosti s nastupující koronavirovou pandemií.

Vládou vydaná opatření pořádně zacloumala její firmou. Prakticky ze dne na den se změnila poptávka po službách, které její firma poskytovala. Hlídání dětí za této situace nepřipadalo vůbec v úvahu, odpadly i některé pravidelné úklidy ve firmách, kde zaměstnanci začali pracovat z domova. Na druhé straně však rapidně vzrostla poptávka po provádění dezinfekce. Aby Marta udržela firmu v chodu a nemusela propouštět své zaměstnance, musela činnost své firmy kompletně přeorganizovat. Naštěstí měla na skladě ještě z minulosti dostatek ochranných pomůcek pro své zaměstnance, a tak řešila především nedostatek dezinfekčních prostředků na běžném trhu. Ty se nakonec podařilo zajistit Petrovi díky jeho kontaktům z předcházejícího zaměstnání. A sama Marta v tomto období částečně suplovala práci dispečerky, přijímala objednávky a organizovala pracovní skupiny vysílané do terénu. Situace i požadavky se měnily ze dne na den, a tak bylo nutné se rychle a dobře rozhodovat.

Po návratu z práce se vždycky cítila unavená, ale spíš psychicky než fyzicky. Ale stačila jí hodinka pobytu na čerstvém vzduchu, odreagovala se a pookřála. Počasí bylo nádherně jarní, a tak často zůstala rovnou po příchodu z práce na zahradě. Nejdříve chvíli poseděla na lavičce, vystavila se slunečním paprskům. Ale dlouho to nevydržela. Lákalo ji to vrtat se v půdě. Většinou se k ní připojila Sofie a zasypala svou babičku kytičku spoustou otázek. Zkoumala každý kousek zeleně na zahrádce a ptala se, co z toho vyroste. Ale i při tom štěbetání stihla s Martou odstraňovat plevel z květinového záhonu. Nejraději však chodila s konvičkou a zalévala. Dnes se k jejich zahradničení připojil i Petr. Právě přivezl hlínu ze zahradnictví a začal zakládat nový záhon pro výsadbu jahod a bylinek. Pobyt na zahradě byl pro všechny příjemný relax v době, kdy se prakticky nikam jinam nesmělo.

A tenhle relax si zatím mohli dovolit, protože Lenka nechodila do práce. Byla doma se Sofií, protože její školka byla stále zavřená. A tím na ni jaksi automaticky spadla starost o domácnost a vaření. Vaření nebyla právě její parketa. Ale v této době, kdy byly všechny restaurace zavřené, se nedalo nic jiného dělat. Jíst se muselo, i do práce bylo dobré vyrazit s obědem v krabičce. Lenka věděla, že Marta umí vařit mnohem lépe, a tak si zvykla se s ní vždycky předem poradit. A pak do toho šla po hlavě. Občas trochu neodhadla množství, občas se jí něco trochu nepovedlo, ale den po dni to bylo lepší a lepší. Dokonce i Petr si všiml usilovné snahy své dcery obstát v něčem, čemu se doposud dost vyhýbala. Dokázal ji i pochválit za rajskou omáčku, pro kterou měl celý život slabost.

Marta se starala i o Libora, který byl u ní doma v karanténě. Obden mu vozila nákup, který udělala podle seznamu zaslaného esemeskou. Pokud to vyšlo, dovezla mu i nějaké teplé jídlo od Lenky. Vypadalo to, že Libor zvládá karanténu docela dobře. Při pravidelných večerních rozhovorech přes Skype jí vyprávěl o tom, co celý den dělal, a občas i vtipkoval. Z jeho řeči vyplynulo, že si často volává s Ladou. A prý  se mu podařilo zkontaktovat dva bývalé spolužáky ze střední školy. Zdálo se, že si pomalu zvyká na to, že je zpátky doma. O Amy ani o svém pobytu v Anglii nemluvil. Zatím se nezmínil ani o tom, co bude má v plánu dělat, až karanténa skončí. Marta to respektovala, neptala se ho na to. Ale předpokládala, že si hledá práci. Jen jí nedošlo, že v tomto období to nebude zrovna jednoduché. Firmy se chystají propouštět a on navíc vystudoval hotelovou školu. Všechny hotely jsou v současné době zavřené a nikdo neví, co přesně bude dál.

Netrvalo to dlouho a Libor při jednom z pravidelných večerních skypových rozhovorů s maminkou toto téma otevřel. Všechny pracovní pohovory, které měl domluvené, byly samozřejmě zrušeny. Žádná další výběrová řízení v jeho oboru se prostě nekonala. A asi se dlouho konat nebudou. Konečné dostudoval a teď bude bez práce. Mamince na krku. Začal si klást otázku, zda mělo jeho studium nějaký smysl. Obviňoval sám sebe, že se špatně rozhodl. Měl studovat něco úplně jiného, někde jinde. Nepotkal by Amy a nebyl by tak nešťastný. Martu zlom v jeho chování překvapil, v takové poraženecké náladě ho ještě nezažila. Že by to způsobila ta izolace? Nevěděla si hned rady, jak by ho mohla povzbudit. Řeči o tom, že se brzy všechno vrátí k normálu, byly krajně nepřesvědčivé. Zatracená karanténa, teď by s ním potřebovala být doma!

Během několika dalších dnů se opatření vyvolaná pandemií neobvykle zpřísnila. A největší změny probíhaly ve zdravotních zařízeních, která se připravovala na příjem velkého počtu pacientů se závažnými obtížemi. V nemocnici, kde byla Lenka zaměstnaná, mobilizovali a doškolovali všechny své zaměstnance, nabírali i mediky na výpomoc. Zaváděli jedno opatření za druhým, aby minimalizovali možnou nákazu, reorganizovali oddělení, aby vytvořili prostor pro očekávaný nárůst pacentů s koronavirovou infekcí. Znovu začala fungovat i školka pro děti zaměstnanců nemocnice, ale samozřejmě za jiných podmínek než za normální situace. Lenka dlouho neváhala, ukončila ošetřování a nastoupila do práce. A Sofie její rozhodnutí ještě usnadnila, těšila se, že se ve školce potká s Hedvikou. Vždyť už se skoro dva týdny neviděly!

Marta zaznamenala, jak Lence návrat do práce svědčí. I když se Lenka často vracela z práce pozdě a bývala i hodně unavená, v podstatě vypadala spokojeně. Nebo jí jen vyhovovalo, že přestala být pouze ženou v domácnosti? Marta nad tím dlouho nehloubala a přizpůsobila se. Sama z práce odcházela trochu dřív a cestou domů nakoupila pro všechny. Zastavila se s nákupem u syna, někdy i vyzvedla Sofii ze školky. A převzala přípravu večeře od Lenky. Práce jí šla docela od ruky, a tak jí většinou ještě zbyla chvilka času, aby pobyla na zahradě. Tam teď všichni dobíjeli energii. Občas na zahradní lavičce diskutovala s Petrem o tom, kam to všechno co se děje kolem asi povede. Petr na rozdíl od ní sledoval mnohem více informace související s vyhlášeným nouzovým stavem a nenechal si ujít žádné důležité zprávy. Marta se spíš před lavinou zpráv ukrývala, zdálo se jí, že na ni dotírají stále a všude. A že vytlačují ostatní věci z jejího života. Respektovala pravidla, chodila ven jen s rouškou, myla si důsledně a pečlivě ruce, vyhýbala se lidem. S touhou nějak to přežít, pomoci to přežít ostatním. Ale nechtěla tomu zcela propadnout, nechtěla se nechat ovládnout strachem. A tak se radši držela zaběhnutých rituálů. Občas se společně s Petrem dívali i na televizi, ale málokdy se shodli na něčem, co by zajímalo oba. Většinou to dopadlo tak, že se Marta chvíli sledovala něco s Lenkou a Petr si pustil počítač. Ale vždycky registroval, když Marta přišla nahoru a chystala se jít spát. Společné chvilky před spaním jim byly vzácné.

Martu překvapilo, když se jí Petr jednou večer zeptal, zda se jí u nich doma líbí. A hned vzápětí, zda by tu nechtěla zůstat i po skončení Liborovy karantény. Prostě napořád. Trochu by si to tady v podkroví dozařídili, aby jí to víc vyhovovalo. Marta tak nějak tušila, že tahle otázka může jednou přijít, ale neuměla na ni odpovědět. Byla ráda s Petrem, rozuměli si a zažili spolu zajímavé a hezké chvíle. Ale na druhé straně byla zvyklá žít ve svém bytě, v prostředí, které si roky vytvářela podle svého. Byla zvyklá si rozhodovat o všem sama, spoléhat se sama na sebe. Doufala, že na tohle rozhodnutí bude mít ještě dost času. Co mu má odpovědět? Věděla, že je Petr trochu samorost, který dlouho žil sám. Že je pracovitý, klidný a spolehlivý. Asi ji má svým způsobem rád. Ale ona se nevyzná sama v sobě a teď není připravená mu odpovědět. Zazmatkovala a chtěla se nějak vtipně vymluvit. Třeba jako chytrá horákyně. Ale nic chytrého ji nenapadlo, jen vypadala trapně. Trapně se možná cítil i Petr. Mlčky ji objal a políbil. "Nemusíš mi odpovídat hned. Jen jsem chtěl, abys věděla, jak to cítím já. Jsem s tebou prostě moc rád." Martě se ulevilo, hned se rozhodnout nemusí. Ale věděla, že o tom musí začít přemýšlet.