Marta - fotoatelier

V předcházejícím příběhu Marta strávila s Petrem víkend. Vyrazili spolu na dlouhou romatickou procházku kolem řeky, hodně fotili,  na závěr trochu zabloudili a pořádně zmokli. Cestou zpět v autobuse se k Martě nevybíravým způsobem přihlásil její bývalý přítel Eda, ale Petrovi se podařilo ho zpacifikovat. To samozřejmě vyvolalo řadu otázek a vysvětlování. Ale zároveň to přispělo i k jejich dalšímu sblížení. Při odchodu se Petr Marty zeptal, zda by s ním nenafotila nějaké akty. Marta byla pořádně v rozpacích a vzala si čas na rozmyšlenou.

Marta se při příležitostných návštěvách postupně seznámila s Petrovým domem. V přízemí byl velký světlý pokoj s kuchyňským koutem a s proskleným vstupem na terasu a zahradu. Přes úzkou chodbu se šlo do pokojů, které byly královstvím Lenky a malé Sofie. Všechno bylo nově zrekonstruované, zařízené jednoduchým nábytkem v severském stylu. Ale tak trochu neosobní, sterilní, jako na výstavě. Petr obýval velký pokoj v podkroví zařízený nábytkem z jeho původního bytu. Vlastně to byla ložnice pragmaticky spojená s pracovnou. Zbývající část podkroví tvořily další dvě místnosti, sice zrekonstruované, ale prázdné. Marta se v tomto domě už od počátku necítila ve své kůži. Zpočátku si to vysvětlovala pobytem v neznámém prostředí, později negativním postojem Petrovy dcery Lenky k jejich vztahu. Ale pak padl i tento důvod, když si s Lenkou po společné návštěvě v divadle sedly a popovídaly si z očí do očí. Přesto se Marta radši scházela s Petrem u sebe doma. Tady se nedokázala uvolnit, byla stále v napětí, jakoby ji něco svazovalo. A navíc, když se vrátila domů do svého bytu, cítila se unavená a bez energie.

Na závěr posledního společně stráveného víkendu se jí Petr zaptal, zda by byla ochotná s ním nafotit nějaké akty. Ani pro něj to asi nebyla jednoduchá otázka, protože se mu ulevilo, když ho Marta hned neodmítla. Petrovu nabídku si  musela nedříve vyjasnit sama se sebou. Že ji bude fotit Petr, s tím problém neměla. Zná ji víc než dobře. Ale proč by chtěl právě fotit ji, to stále nechápala. Akty přece fotí mladé a krásné ženy! Po velkém váhání nakonec sama sebe přesvědčila. Už ze zvědavosti, z touhy poznat zase něco nového. Kolikrát ve svém životě ještě něco zajímavého zažije? Není právě teď vhodný čas začít s něčím jiným?

Petr byl samozřejmě rád, že Marta souhlasila. V průběhu pracovního týdne spolu chodili na obědy do nedaleké jídelny a řeč se vždycky stočila na focení. Marta potřebovala vědět, jak si to Petr představuje. A hned na začátku se musela smířit s nepříjemnou skutečností, že v jejím bytě nebude možné fotit. Není tam žádný vhodný prostor. To jí bylo líto, protože doma se samozřejmě cítí nejlépe, ale musela uznat Petrovy logické argumenty. Petr měl základní představu o tom, jak by měl vypadat jednoduchý fotografický atelier. Nějakou dobu váhal mezi možností pronajmout si nějaký ve městě na odpoledne či na víkend, nebo si vytvořit malý provizorní fotografický atelier doma. Když před rokem plánoval rekonstrukci domu, ani ve snu by ho nenapadlo, že se zase vrátí k fotografování, natož že by se mu mohl hodit atelier. Část podkroví však zatím neobýval, a to ho nakonec zlákalo. Jedna z volných místností byla dost prostorná a měla velké francouzské okno, které vedlo na malou střešní terasu. Po večerech tam vysál prach a pavučiny, nakonec důkladně umyl francouzské okno a podlahu. Do rohu ke dveřím nastěhoval pracovní stůl s počítačem a tiskárnou, který byl původně u něj v ložnici. V přístěnku u půdy objevil dvě stará kožená křesla, malý stoleček i něco jako paravan. Zbylo to tam po původních majitelích domu. Pod nánosem prachu a pavučin vypadal starý nábytek dost zbídačeně, ale když ho očistil, důkladně omyl a vyleštil, byl docela použitelný. Paravan byl naštěstí pečlivě zabalený v jakési tkanině. Odmotal ji a vyloupl se nádherný čtyřdílný japonský paravan ozdobený rozkvetlou sakurou. Ten se bude určitě hodit a hlavně Martě se bude jistě líbit. Je to vlastně jediná květina v celém domě. Stačí vyměnit některé z jeho spojovacích pantů, aby byl zase stabilní. Zbývá jen sehnat osvětlení atelieru. To si zatím bude muset vypůjčit.

Marta s Petrem se celý pracovní týden chovali jako dva spiklenci. Petr ji každý den během společného oběda informoval o tom, jak se klube jeho nový fotoatelier. Ale zatím jí nechtěl ukázat ani fotku v mobilu, mělo to být překvapení. Marta se cítila (ale jen malinko) dotčená, že ji Petr předem vyloučil ze zařizování. Zase ten jeho pragmatický postup! Byl to tak trochu její koníček něco zařizovat, ale doma už na to neměla žádný prostor. Jako nejvhodnější den "zasvěcení" atelieru se jevila nejbližší sobota. Lenka se Sofií pojede na návštěvu ke kamarádce do Prahy, a tak budou mít volné pole působnosti. Jak se blížil víkend, Marta se soustředila se víc na otázky kolem své hlavní role při focení.

Páteční přestávku na oběd si dokonce o něco protáhli. Ani moc nevnímali, co jedli. Příprava na jejich víkendovou akci intenzivně pokračovala.
"Martí, na zítra se prosím vyspi do růžova, to ti nejvíc sluší." začal Petr už nad polévkou.
"Dobře víš, že vyspání do růžova těžko zvládnu sama." odpověděla mu rozpustile a trochu se u toho začervenala.
"Zkus to, já se dnes odpoledne stavím v půjčovně pro ta světla. A večer je zkusím nainstalovat. Drž mi palce, aby to fungovalo. A ráno si prosím ještě umyj a vyfénuj vlasy. Aby nebyly přeležené." řekl Petr starostlivě a vypadal u toho i trochu legračně.
"A co si mám vzít na sebe?" chtěla ho Marta trochu pozlobit, ale netušila, že na ni vysype celý seznam věcí.
"Zkusíme začít s focením portrétu, abychom si nejdřív oba trochu zvykli. Na novou techniku, na nové prostředí i na nové role. Tak si vezmi nějakou zajímavou halenku či šaty trochu s výstřihem. A pak pár rekvizit. Uvítal bych i nějaké luxusní prádlo, velký šátek nebo lehký mušelínový šál, klobouček, sponku, prostě něco, co vypadá zajímavě. A určitě boty na podpatcích. "
"Tos mi tedy mohl říct dřív, to jsem vůbec netušila."
"To zvládneš, prostě projdi svůj šatník a najdi něco, čem se budeš cítit dobře. A samozřejmě si vezmi všechno, co máš na krášlení. Šminky, hřebeny, fén, však to víš sama nejlépe. A taky nějaký teplý župan a teplé ponožky."
"Už se toho trochu začínám bát. Jestli to vůbec zvládnu." začala pochybovat Marta.
"Neboj, vždyť je to vlastně hra. Zkusíme to a uvidíme. Třeba to bude poprvé a naposledy. Nejdůležitější je, aby Lenka se Sofií nezměnily plány. Víš jak to je s malými dětmi. "

Naštěstí se žádné obavy nepotvrdily. Lenka se Sofií v sobotu ráno odjely, všechna technika fungovala. Dokonce i Petr se výborně vyspal a těšil se na dnešní den jako malý kluk. Marta přišla před devátou, ale na rozdíl od něj vypadala trochu stísněně.
"Lenka o tom ví?" zeptala se. Připadala si jako když se chystá dělat něco zakázaného.
"Lenka o tom ví, Martí. Večer mi dokonce chvíli pomáhala s instalací světel." přesvědčoval ji. Vzal jí tašku a vedl ji nahoru po schodech do atelieru. Hrdě otevřel dveře a Marta váhavě vstoupila. Následovalo pár tichých vteřin plných údivu! Tak tohle tady Petr celý týden budoval! To byl docela jiný atelier než ten starodávný, který si pamatovala z jednoho fotografování ve svém dětství. Byla okouzlená tou nečekanou proměnou holé místnosti. A nejvíc ji zaujal paravan. Prohlížela si ho ze všech stran a bříšky prstů hladila jeho jemná poranění na povrchu.
"Smekám před tebou, jsi hrozně šikovný, takhle jsem si to ani ve snu nepředstavovala." pochválila nadšeně Petra, když vydýchala první příval dojmů. A dala mu velkou a upřímnou pusu. Petr byl dnes k nakousnutí. Svěží, čerstvě oholený, v tmavě modré košili s tenkou bílou légou. Očividně ani on přípravu nepodcenil.

Nedřív se s hrnečky voňavé kávy na chvíli zabořili do křesílek a Petr Martě dychtivě líčil všechny peripetie při zařizování atelieru. Bylo vidět, že to dělal rád. A pak si společně prohlíželi fotografie aktů v různých galeriích na internetu. Petr měl na rozdíl od Marty konkrétnější představy o tom, co a jak by chtěl fotit. Ale věděl, že je důležité, aby to i Marta mohla a chtěla ovlivnit. Martě se postupně krásné a decentní fotografie moderních aktů začínaly zamlouvat. Nakonec si společně vybrali tři předlohy, které zkusí co nejlépe napodobit. Když se jim to bude dařit, může přijít na řadu vlastní experimentování. Nejdříve si ale dají zahřívací kolo a budou si fotit vzájemně portréty.

Fotografování je pohltilo tak usilovně, že přestali vnímat ubíhající čas. Při focení se střídali, aby si oba vyzkoušeli novou techniku i prostředí. Experimentovali s osvětlením, používali různá pozadí a dekorace. Občas se i trochu střetli ve svých názorech, ale bylo to spíš k prospěchu věci. Martě se nejvíc líbilo, když mohla fotit Petra. Jakoby ho viděla přes hledáček fotoaparátu jinýma očima. Nasnímané fotky stahovali každou chvíli do počítače, aby si je mohli podrobně prohlédnout a případně upravit nějaké nastavení. Bohužel jejich první pokusy o portrét nebyly moc povedené. Martě z toho bylo chvílemi až úzko. Ale Petr je okomentoval tak, že se musela nakonec i ona zasmát. První zajímavé obrázky se jim začaly líhnout až někdy po poledni, právě když jim dovezli pizzu. Zhltli ji jen tak mimochodem, hned se zase vrhli do práce. Oba byli ve svém živlu. Přicházeli s dalšími neotřelými nápady a dychtivě je realizovali. Nevnímali únavu, popohánělo je nadšení. Marta se konečně uvolnila, nepomohly jí však k tomu žádné rady, ale jen a jen smysluplná a zajímavá činnost, která se jí dařila a přinášela jí radost.

Jejich nové fotografické dobrodružství náhle skončilo s dupáním Sofinčinych nožiček na schodech.
"Dědo, dědečku, už jsme z výletu tady!" volala už z přízemí.
Marta na sebe rychle hodila župan, Petr zhasl velká světla a šel Sofii naproti. Skočila mu do náruče a začala mu překotně vyprávět o tom, co všechno viděla v zoologické zahradě. Bylo jasné, že dál se fotit nebude. Všichni se přesunuli do obývacího pokoje v přízemí. Marta přinesla na tácu špinavé nádobí z atelieru a skládala ho v kuchyni do myčky. Lenka připravovala pro všechny obložené chleby k večeři, ale byla nezvykle nemluvná. Martinu pomoc s přípravou večeře odmítla, na její otázky odpovídala skoro jako automat, sama se jich na nic nezeptala. Ještě že tu byla stále švitořící Sofie. Zaměstnala všechny svými dotazy, stále zpracovávala dnešní zážitky ze zoo.

Když šla Sofie do postýlky, odešli i Petr s Martou nahoru. Ještě chvíli seděli u počítače, probírali své nové fotografie a diskutovali o nich. Oba teď už věděli, že atelierové focení bude jejich nová společná vášeň. Nezapomínali ale ani ty ostatní nedávno objevené vášně. Malé usedavě vzlykající Sofii si všimli až tehdy, když stála u jejich postele.
"Dědečku, maminka dole pořád brečí. Mám o ni strach a nemůžu spát."