Marta - i v lednu je co fotit

Po svátcích a několika víkendech strávených s rodinou se Marta s Petrem domluvili, že nadcházející víkend bude jen a jen jejich. Stálo je to trochu úsilí tenhle nápad obhájit před svým okolím, ale nakonec se to podařilo. Kromě toho, že víkend stráví spolu, se chtěli věnovat i svým koníčkům. Petr netrpělivě čekal, až si konečně bude moci vyzkoušet nový objektiv, který si nedávno koupil. A Marta byla ráda, že se zase něco nového při fotografování přiučí.

V sobotu dopoledne se dokonce ukázalo slunce a rozzářilo jinak smutnou krajinu beze sněhu. Na to, že byl leden, bylo počasí nezvykle teplé, přívětivé a přímo lákalo k pobytu venku. A to je třeba využít. Petr přijel za Martou s kompletním fotografickým vybavením, i stativ mu vykukoval z batohu. Naplánovali si, že společně vyrazí ven hned po obědě. Pěšky proti proudu jedné z místních řek. Na východním okraji města se řeka často rozlévá ze svého koryta do okolních záplavových luk a občas vytváří nová mrtvá ramena a malé rybníčky. Marta chtěla ukázat Petrovi zajímavá místa v okolí, která ještě neměl příležitost poznat. Jistě tam bude co k focení. A zároveň by si chtěla prohlédnout tu novou saunu, která byla v těchto místech nedávno otevřena. Je to už druhá přírodní sauna ve městě. Ta první, která už funguje pár let, je rovněž u řeky, ale na zcela opačném konci města. Marta ji dříve občas navštěvovala, ale posledních měsících tam však nebyla ani jednou. Sama se tam neodvažovala, protože se k ní muselo jít poměrně dlouho opuštěnými místy, buď pěšinou podél řeky nebo mezi neudržovanými loukami. A na to po nepříjemném zážitku loni v létě neměla odvahu.

Na malou fotografickou "expedici" vyrazili krátce po poledni. Petr trval dost nekompromisně na tom, aby se Marta dobře a teple oblékla. A zároveň jí požádal, aby udělala horký čaj do štíhlé kovové termosky, kterou měl ve svém batohu. Martě se to zdálo dost přehnané, venku bylo přece krásně. Ale vyhověla mu. Čepici a šálu by si vzala stejně, rukavice strčila do kapsy, jen zimní turistické boty si obouvala dost neochotně. Když je použila naposledy, měla pořádné puchýře.

Asi po dvaceti minutách svižné chůze podél řeky se dostali z centra města téměř na jeho okraj. Asfaltová cesta se změnila v prašnou pěšinu a na obzoru se vylouply obrysy menší stavby, která jakoby vyrůstala ze samotné řeky. Automaticky tam zamířili. Ta ladná dřevěná budova na vodě je přitahovala. Celá sauna byla postavena převážně z přírodních materiálů, dřevo bylo ještě nové, neomšelé. Zatímco Petr magickou stavbu na hladině řeky fotil, Marta se v recepci dozvěděla o nové sauně mnoho zajímavých informací. Především že jde o tzv. saunulatta což ve finštině znamená saunu na voru. Město se při její výstavbě inspirovalo v zemi tisíce jezer a kromě nevšedního umístění sauny nabízí i klasické finské saunovací rituály. Martu, která si občas relax v sauně dopřávala, to zaujalo. Dokonce natolik, že pár vteřin uvažovala nad nabídkou si tento nový relax hned vyzkoušet. Ale nebyla tu sama. Petr už nahlížel netrpělivě do recepce, chtěl jí ukázat, co nafotil. A tak se rychle rozloučila, ale v duchu si umínila, že se sem někdy v budoucnu určitě podívá. Když ne s Petrem, tak sama. Petr podle všeho velký fanda saunování nebude, odhadla v duchu. Ale co není, to může časem být.

Pokračovali dál po pěšině podél klikatě se vinoucí řeky. Příroda na první pohled jakoby spící jim občas zjevila své poklady. Nízko nad loukami přelétaly skupiny ptáků, v mělkých říčních ramenech spatřili sem tam ryby, na břežích řeky občas vyrušili kačeny. A díky tomu, že stromy lemující po jedné straně řeku byly bez listí, nabízela příroda zcela odlišnou tvář než v jiných ročních obdobích. Marta se podle Petrovy nápovědy zaměřila hlavně na fotografování vody. Fotografovala vodu tekoucí i stojatou, vodu ozářenou sluncem, vodu vystřikující, když narazí na překážku, vodu ozdobenou spadaným listím. Vnímala, že to jak teď Petr vidí přírodu, je docela v protikladu k jeho pragmatickému chování v běžném životě. Ale líbilo se jí, s jakou pokorou se v přírodě pohybuje, co všechno o ní ví. A také co všechno ví o fotografování. A s jakou trpělivostí se jí snaží věci vysvětlovat. Jen jí možná mělo napadnout, to vyslovit nahlas.

V tom tvůrčím zaujetí si ani jeden z nich nevšiml, že uběhly více než tři hodiny, a že zašli příliš daleko od civilizace. A co víc, že se obloha zatáhla a začalo pořádně foukat. Ani Marta netušila, kde teď přesně jsou. Jediným vodítkem byla tiše plynoucí řeka a mírně zvlněné louky kolem. I pěšina, která vedla kolem řeky, už dávno zmizela. V Martě hrklo, bloudění neměla ráda. Pokud šla někam sama, byla vždycky hodně pozorná, aby se jí nic podobného nestalo. Ale dnes v návalu nadšení se spolehla na Petra. Normálně by při představě, že půjde další tři hodiny zpět kolem řeky domů, začala zmatkovat. Petr to asi vytušil, zaměstnal ji balením fotoaparátů před deštěm. Sám vytáhl mobil, aby zjistil, kde přesně jsou. Signál tu byl, technika fungovala. Podle mapy v mobilu jsou asi tři kilometry od nejbližší vesnice a silnice. Pokud tedy půjdou tím správným směrem. Opatrně to sdělil Martě, neměl s ní zkušenost v takové situaci. Ta ale nepanikařila. Věděla, že musí zatnout zuby a jít. I přesto že má odřené paty. Posilnili se kalíškem horkého čaje z termosky (mohla jsem tam dát rum, napadlo Martu) a vydali se po lukách směrem k jedinému bodu na obzoru - starému stromu. Ten viděli i na mapě a byl ve správném směru. Po chvíla začaly padat první kapky...

Ukázalo se, že stromy byly dva a pod nimi se choulila stará zděná kaplička. Mříž nahrazující dveře byla zamčená, Petr s ní marné lomcoval. A tak se jen přitiskli pod stříšku, která částečně přesahovala vstup a zepředu se kryli jednou společnou pláštěnkou. Mluvit nemuseli. Věděli oba, že to podcenili. Snad se jim podaří tady přečkat ten nejsilnější déšť. Marta měla strach hlavně o Petra, protože byl nedávno nemocný. A v duchu mu děkovala, že jí donutil se pořádně obléknout. I rukavice už měla na sobě, a přesto se chvěla zimou. Podělili se o poslední zbytek horkého čaje a tiskli se k sobě, aby si udrželi co nejvíce tepla. Když prudký déšt trochu ustal, Petr na mobilu zjistil, že jim za půl hodiny jede z vesnice autobus. Na zastávku dorazili z posledních sil a kvitovali, že řidič je vpustil do autobusu a nekomentoval jejich žalostný stav. Při představě, že za hodinku budou doma, byl svět skoro v normálu.

Autobus byl poloprázdný, klesli na první volnou dvojsedačku. Jednotvárné tiché vrčení motoru a pohupování autobusu je ukolébalo. V autobuse bylo příjemné teplo, Marta si sundala čepici a zatřásla hlavou, aby se jí narovnaly uplácnuté vlasy.
"Jé, nazdar Martičko!" ozval se za ní trochu nejistý mužský hlas. Ohlédla se po hlase a poznala Edu. Od loňského léta ho neviděla, proč ho musí potkat zrovna tady a teď? Otočila hlavu rychle zpátky, přitiskla se k Petrovi a dělala mrtvého brouka. Ale Eda to nevzdal. Vstal, nejistým krokem se přemístil na volnou sedačku před Martu. Bylo zřejmé, že je trochu pod vlivem.
"Nedělej se, že mě neznáš, není to tak dlouho, co jsi mi utekla. Na tebe bych klidně zapomněl, ale na tvoje kozy se zapomenout nedá."
Teď vyskočil ze sedadla Petr, chytil Edu za bundu a dostrkal ho do zadní části autobusu. Marta si přála být menší a ještě menší. Styděla se i sama před sebou. Řidič dokonce zastavil u krajnice, aby zjistil, co se v autobuse děje. Ale už se nedělo nic. Tak jen pohrozil případným vyloučením neukázněných cestujících z přepravy. Ven do deště se nikomu nechtělo, tak klid v autobuse vydržel až na konečnou. Jen Marta v duchu přemítala, co řekne Petrovi, až se zeptá. I Petr přemýšlel, jak se na to Marty zeptá.

Doma se rychle zbavili mokrých věcí. Zatímco Petr byl už ve sprše, Marta si zoufale prohlížela nohy plné puchýřů. Uvařila konvici horkého čaje a ohřála gulášovou polévku. Ve sprše se vystřídali mlčky. Pak beze slova snědli horkou polévku. Ať už se ten Petr na Edu zeptá, ať už to mám za sebou, opakovala si Marta v duchu. Zeptal se. Nedalo mu to. I když až dosud byl přesvědčený, že není dobré se zabývat minulými vztahy. O své ženě také nikdy před Martou nemluvil.

Marta se cítila trapně, ale stručně a téměř bez emocí Petrovi popsala svůj krátký letní románek s Edou. I to, jak po nepovedeném zájezdu do Vídně bez vysvětlení zmizel z jejího života. A jak dělal, že ji nezná, když ho vyhledala v práci. Celou dobu se dívala Petrovi zpříma do očí. Celou dobu taky rukama drtila hrnek s čajem, do kterého si přidala velkou dávku rumu. Petr mlčel a vstřebával to. Nejdřív si ani nevšiml, že když Marta dopila čaj, položila si hlavu na stůl a usnula. Nejen únavou, alkohol v tom jistě sehrál svou roli. Vzal spící Martu do náruče, donesl ji do ložnice, svléknul jí župan a uložil jí postele. Jistě se ze všeho do rána vyspí. Pak si stáhl své nejčerstvější fotky do počítače a dlouho do noci se věnoval jejich úpravám.

Když se Marta ráno probudila, cítila se báječně. I Petr už byl vzhůru, ležel vedle ní a s úsměvem ji pozoroval. Protáhla se a s úlekem zjistila, že pod dekou nemá nic na sobě. Trochu strnula a před očima jí jako němý film začal běžet příběh ze včerejšího podvečera. A končil pohledem na ruce objímající hrnek s čajem. Podívala s na Petra s otazníky v očích.
"Dobré ráno, vidím, že ses vyspala do růžova."
"Ale já nemám nic na sobě...".
"Večer jsem byl rád, když se mi tě podařilo donést do postele a svléknout. A že nemáš nic na sobě mi vůbec nevadí." odpověděl lišácky, posunul se na její stranu postele, vklouzl k ní pod deku a začal ji hladit. Marta reagovala na magický dotek jeho rukou téměř okamžitě. Zachvěla se, rozproudila se jí krev a její bradavky se vztyčily. Líbal ji na čelo, ústa i krk, zubama ji zatahal za ušní lalůčky, pohrával si jazykem s jejími bradavkami a pomalu postupoval k pupíku. Martě se tato změna moc zamlouvala. Ráda si užívala delší milostnou předehru. Ochotně se přizpůsobila a během intimních hrátek si dokonce vyměnila s Petrem pozici. Na chvíli mu přitiskla ruce k podložce, aby se nemohl bránit a užil si polohu, ve které bývá při milování většinou žena. A ústy zkoumala zákoutí jeho těla. Jeho ruce uvolnila až ve chvíli, když se do zásuvky u postele natáhla pro masážní olejíček.

Oba si dnešní ranní milování opravdu užili. A nejen proto, že jejich telefony zůstaly prozřetelně v kuchyni. Že by k tomu přispěla ta včerejší scénka s Edou? Nebo se už víc poznali a umí si lépe vycházet vstříc? Nebo byli jen dobře odpočatí a vzájemně na sebe naladění? Marta si v duchu kladla otázky, ale nepotřebovala na ně odpověď. Byl to jen její způsob, jak si prodloužit příjemný pocit z něčeho, co prožila. Přitulila se k Petrovi, který vedle ní spokojeně oddychoval. Muži to mají zkrátka jednodušší, v těchto chvílích o ničem nepřemýšlejí.

Ale v tom se Marta tentokrát mýlila. Když se Petr probral a ona se už už odhodlávala vstát a odejít do sprchy, chytl jí za ruku a zeptal se: "Můžu se podívat do té zásuvky u postele?" Nebyla ráda, ale nedalo se odpovědět ne. V zásuvce měla pár erotických pomůcek a netušila, jak na to bude Petr reagovat. Dlouho si pak otevřeně povídali o tom, co doposud důsledně vynechávali. O svých předcházejících vztazích, intimních zkušenostech a zvyklostech. A ty byly opravdu velmi rozdílné. Z postele je vyhnal až opravdový hlad.

Tato neděle však přinesla Martě ještě další překvapení ve chvíli, kdy to vůbec nečekala. Tedy kromě toho, že se jí konečně povedlo vyrobit pořádný šťavnatý stejk k obědu. Celé odpoledne společně s Petrem prohlíželi a upravovali včera nafocené snímky. Některé se opravdu podařily, dokonce i jí. A byla nadšená i z toho, jak prokoukly po drobných úpravách v editoru. A pak že v lednu není co fotit! V euforii se jí hned nepodařilo pochopit celý význam jednoduché Petrovy otázky: "Nechala by ses fotit jako akt?" Už otvírala pusu, aby řekla jednoznačné ne, ale pak slíbila, že o tom bude přemýšlet.