Zajíc s oušky

V roce 2017 vyšel v Knižním klubu čtivý román Prokletý rod Palmisanů od katalánského autora, který se skrývá za pseudonymem Rafel Nadal. 

Kromě poutavého příběhu romantické lásky vtělil autor do příběhu i tragické válečné události, ke kterým došlo v Itálii. Zmiňuje např. rok 1943, kdy v italském přístavu Bari kotvilo množství válečných a obchodních lodí, které sloužily k zásobování spojenců. Přístav byl považován za naprosto bezpečný. Posádky bombardérů Luftwaffe však zaútočily. Nejprve vypustily staniolové proužky, které rušily a mátly spojenecké radary. Během dvacetiminutového útoku pak došlo k druhé největší zkáze loďstva po Pearl Harboru. Explodovaly muniční lodě a zároveň došlo ke vznícení směsí benzínu a olejů z hořícího tankeru. Mezi plavidly v přístavu se ale nacházela i nákladní loď, která mimo jiné obsahovala náklad yperitu. Již tehdy šlo o zakázanou bojovou látku. Mnoho námořníků a vojáků bylo ten večer vytaženo z moře ven a nikdo nepřikládal význam zápachu po česneku. Po několika hodinách se u postižených objevily první příznaky otravy yperitem. Není známo, kolik vojáků, námořníků a civilních obyvatel bylo zasaženo, zemřelo či si odneslo trvalé následky. Desítky, možná stovky. O chemické látce nesměl nikdo mluvit a Churchill vydal příkaz, aby u mrtvých z Bari, kteří zemřeli na otravu yperitem, byla jako příčina úmrtí uvedena: "popáleniny při nepřátelské akci". (zdroj https://jansik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=641663). 

Podle anonce knihy „v malé jihoitalské vesničce se na sklonku první světové války dvě ženy rozhodnou změnit osud novorozeného Vitantonia z rodu Palmisanů, jehož všichni muži zemřeli ve válce. Chlapec je proto vychováván coby dvojče Giovanny Covertiniové. Jak se Itálie pomalu vzpamatovává z hrůz a bídy války, obě děti společně vyrůstají, aniž by zapochybovali, že nejsou skutečnými sourozenci. Blíží se však další válka. Zatímco Vitantonio se začne skrývat, aby naplnil slib své matky, že nikdy nebude bojovat, Giovanna odchází do Španělska, aby podpořila tamní antifašistický odboj. Nakonec se však musí vrátit do rodného kraje, aby během bombardování a zvěrstev ustupujících nacistů našla bratra a skutečnou životní lásku“. 

Dramatické válečné události v knize vyvažuje milostný příběh a stylizované líčení z života na italském jihu, kde nechybí ani slastné hodování na ulovených zajících:

„Večer na mlatu Donata a Concetta zajíce stáhly z kůže a ještě před spaním je naložily do směsi vína, cibule, celeru, bobkového listu, pepře a trochy nasekaného tymiánu. Druhý den hned zrána se obě ženy zavřely v kuchyni. V hrnci osmahly trochu slaniny a k ní přidaly půl hrnku olivového oleje, cibuli, celer a dvě mrkve. Pak přidaly naložené zaječí maso, dokud nezezlátlo, a pak vše nechaly vařit na mírném ohni. Občas některá z nich přišla hrnec zkontrolovat a nalít do něj trochu včerejší marinády, případně podlít vývarem. Asi po hodině a půl zajíce vytáhly z hrnce a další hodinu jim zabralo jejich rozkouskování a vykostění. 

Když v poledne dorazily i dvě sousední rodiny, Concetta v jednom hrnci uvařila orecchiette, zatímco Donata znovu zahřála ten, v němž předtím vařily zajíce. Do šťávy a zeleniny teď přimíchala drobné kousky zaječího masa a všechno ohřála. Pak obsahy obou hrnců smíchaly a hotové jídlo naservírovaly. Mělo ohromný úspěch.

Jistě už tušíte, proč má dnešní blog název Zajíc s oušky. Podle Wiki orecchiette je typ těstovin. Slovo vzniklo z italských orecchio (ucho) + etto (malý) a znamená tedy zdrobnělinu "ouško". Tyto těstoviny jsou typické pro oblast Apulie v jižní Itálii. Na obrázku jsou nevařené orechiete.

Vaše bloggerka Hilda

Slezské nebe

Narazila jsem na zajímavou knihu, která ovšem v žádném případě není vhodná pro prudérní dámy. Mlýn na Mumie aneb Převratné odhalení komisaře Durmana od Petra Stančíka (vydalo nakladatelství Druhé město v roce 2014) dokáže pobavit. Pokud ovšem umíte vydýchat rozvernost textu, který dost často uvádí s kým, jak a kolikrát.

Komisař Durman během svého pátrání po vrahovi v roce 1866 projde nejen pražskými stravovnami nejrůznější úrovně, kde se pilně se věnuje jídlu i pití, ale podobně aktivně nevynechává ani nevěstince. Navštíví pozoruhodná a neznámá pražská místa, Paříž a dokonce i Mexiko, shlédne válečné bojiště u Hradce Králové a stihne se i zasnoubit. Každou kapitolu uvádí vtipné motto, např. 

„Nejdříve každého přesvědčíme, že má mít vlastní názor, a pak mu ho dáme.“ 

„Slušný občan se nesmí cítit bezpečně. Pod záminkou úcty k lidskému životu prosadíme zrušení trestu smrti, naopak musí být přísně potrestán každý, kdo by se odvážil bránit zlodějům a vrahům v práci. Až ulice ovládnou chaos a zločin, lidé nás budou prosit, abychom uchvátili vládu a znovu zavedli pořádek.“ 

„Lidská řeč je neuvěřitelně sofistikovaný nástroj k zakrytí toho, co si doopravdy myslíme.“ 

„Strach je jedna ze základních lidských potřeb. Kdo ho má nedostatek, je za něj ochoten i platit.“ 

Díky mlsnosti komisaře se můžete seznámit s pozoruhodnými lahůdkami, pro naše jazyky dost často nepřijatelnými. Z těch méně přijatelných jsou to třeba kuchaní ježci plnění bylinkami a pečení na ohništi i s bodlinami obaleni jílem. Je tam i řada dalších mnohem nechutnějších specialit. 

Na druhé straně pokrm zvaný Slezské nebe str. 79, 80 vypadá dost lákavě. Hlavní ingrediencí onoho lahodného pokrmu je vykostěný bůček, dlouhých šestnáct hodin trpělivě konfitovaný v sádle se sušenými švestkami, meruňkami, skořicí a citronovou kůrou. Teplota během přípravy nesmí překročit  80 stupňů celsiovy stupnice. Hlídá to hliněný džbán plný vody, položený vedle pekáče – jakmile voda začne šumět před varem, musí se přestat přikládat do pece, dokud džbán zase nezmlkne. Hotový bůček se vyloví ze sádlové lázně a čtvrt hodiny se zprudka peče, aby se vyšňořil zlatou kůrčičkou. Nakonec se nakrájí na tenké plátky, štědře zalije omáčkou z rozvařeného ovoce, medu a vypečené šťávy. Obloží se  jak jinak nežli slezskými bramborovými knedlíky, bachratými a bledými jako lůna v úplňku.

Podotýkám, že jsem nezkoušela ani péct ježky ani konfitovat bůček. 

Vaše bloggerka Hilda