Marta - všechno je jinak

Martin syn Libor se vrátil domů z Anglie a jako všichni občané navrátivší se z ciziny zamířil do karantény. Zůstal sám doma, Marta se dočasně přestěhovala ke svému příteli. Všechno bylo tak trochu narychlo, improvizovaně.

Když Marta dorazila k Petrovi domů, byla tam jen jeho dcera Lenka a malá Sofie. Petr ještě nebyl doma, teprve se vracel z Prahy vlakem. Ale Lenka o jejím příchodu věděla a vlastně to brala trochu jako vysvobození. Už třetí den byla se Sofií sama doma, protože školka je zavřená. Domluvily se spolu o tom, co budou o víkendu vařit, Lenka si sepsala seznam a vyrazila autem na nákup do nejbližšího supermarketu. A Marta převzala přípravu večeře v kuchyni. S tím, že občas zkontroluje Sofii, která se dívá na televizi. Její kufřík zůstal stát u sedačky neotevřený. Připadala si bezprizorně, ale snad se všechno vyřeší, až přijde Petr domů. Dochutila bramboračku na sporáku, přikryla hrnec pokličkou a dala ji stranou. Bude lepší, když si  polévka trochu odpočine, než přijde na stůl. A pustila se do přípravy dvou pomazánek.

Když Petr vrátil domů, jen na Martu kývl a zamířil rovnou do koupelny. Důkladně se vysprchoval a umyl si i vlasy. Po cestě vlakem v době rozpínajícího se viru je to jediné rozumné řešení. Až pak přišel za Martou do kuchyně, aby jí dal pusu a přivítal ji. Krásně voněl. Trochu se k němu přitiskla, ale jen s vědomím, že vedle v místnosti je Sofie.
"Jen řeknu Sofii, že půjdeme nahoru, aby o nás věděla a nehledala nás. Budu potřebovat trochu poradit, jak to uspořádat, aby se ti u mně líbilo. Nic zatím není připravené, když jsme se rozhodli až dneska." pošeptal jí Petr.
Marta jen kývla na souhlas. Ještě prostřela stůl, pak si vzala kufřík a zamířila ke schodišti do patra. Petr se ale vrátil i se Sofií. Ta dokonce oželela televizi, jen aby se podívala, kde bude babička u nich bydlet. Prostě malá zvědavka. Od té doby, co tu byla Marta naposledy, Petr trochu dozařídil pokoj, který používal jako pracovnu a občas i jako provizorní fotografické studio. Martě se líbilo, že byl krásně světlý a měl velký balkon do zahrady. Na pracovní stůl si položila svůj notebook. V ložnici se nic nezměnilo, jen Petr rozpačitě sbíral své poházené svršky a strkal je do koše na prádlo. Jedna skříň pro ni byla volná, stejně jako jedna skřínka v koupelně. Sofie se jim stále pletla pod nohy a při všem asistovala. A občas jejich rozpačitost zpestřila nějakou hláškou nebo dotazem. Petrovu se podařilo ji odvést dolů, až když se šla Marta osprchovat. Potřebovala ten dnešní den ze sebe také trochu spláchnout. Pak si vzala na sebe jednoduché domácí šaty a hned se cítila o trochu lépe. Petr se zatím snažil převlékat postele. Byl to trochu nerovný boj, srovnat deku v povlaku se mu nedařilo. Spolu jim to šlo lépe. Čistě povlečené a voňavé lůžko jakoby je přitahovalo. Ale stihli se jen obejmout a políbit a už je Lenka volala k večeři. Jakoby se role dětí a rodičů vyměnily. Nemají pro sebe ani chvilku klidu...

Petr si po večeři pustil zprávy v televizi, Marta pomohla Lence s úklidem nádobí po večeři. A pak šla nahoru, aby zavolala Liborovi. Chtěla vědět, jak se doma zabydlel a zda něco nepotřebuje. Nepotřeboval a byl trochu nervozní z maminčiny péče. Radši jí dobrovolně vyprávěl o tom, jak prožil poslední dny v Londýně. Bylo to smutné loučení, ale nějak to zvládl. Teď je rád, že je doma. Ani ta karanténa mu nevadí, stejně si musí v hlavě srovnat, co bude dělat dál. Dnes se jen těší, jak se zase pořádně a v klidu vyspí. Marta se na pohovce trochu zamyslela. Někdy se dlouho nic neděje, člověk je tak trochu nesvůj z toho každodenního pohodlného stereotypu, ale pak se začnou valit změny jedna za druhou. Když se o vánocích narodila její vnučka Ema, všichni byli šťastní a nikoho nenapadlo, že ji za pár týdnů čeká náročná operace. Naštěstí už se zase směje na svět a řádí jako malý čertík. S tím, že se Libor po skončení studia ožení a zůstane v Anglii, se Marta smutně smířila už loni. Ještě před měsícem by ji nenapadlo, že se Libor místo toho vrátí domů. A dnes je to realita, se kterou se musí taky nějak vyrovnat. Před rokem také nevěděla, že existuje nějaký Petr. A ještě nedávno byl vztah mezi ní a jeho dcerou docela napjatý. A teď ji Petr s nečekanou samozřejmostí včlenil do své rodiny. A jak se cítí ona sama? Vlastně po dlouhé době dobře. Je ráda, že její život má smysl. Je ráda, že ji někdo potřebuje i že je někdo nablízku, když potřebuje pomoc ona. Je ráda, že může s někým sdílet své drobné radosti. Je ráda, že se projasnily vztahy mezi ní a jejími dětmi. A je moc ráda, že do jejího života vstoupil Petr. Měla by mu to říct.

Pozdě večer ji Petr objevil spící na pohovce a atelieru. S telefonem vedle na polštáři. Domyslel si, že telefonovala a pak tu prostě usnula. Ostatně její kladný vztah ke spánku za jakýchkoliv okolností znal a docela obdivoval. Sám měl s usínáním mnoho let problémy, ale kupodivu se to zlepšilo, když byl s Martou. Asi je ta její radostná spavost tak trochu nakažlivá, usoudil v duchu. Marta se probrala, ale jen tak trochu, aby se přesunula do ložnice. Rychle se svlékla a vklouzla s Petrem do postele. Vnímala tu příjemnou vůni čistého povlečení. Vnímala příjemné doteky teplého Petrova těla. Snažila se přemluvit své tělo, aby ještě zůstalo chvíli vzhůru. Ale bylo to marné. Něco zamumlala, snažila se omluvit Petrovi, kterému se evidentně spát nechtělo. A definitivně usnula.

Probudilo ji slunce venku za okny. Během vteřiny si uvědomila, kde je. Ráno je její mysl bystrá. Otočila se ke spícímu Petrovi. Ráda ho pozorovala během spánku. Zdálo se jí, že vypadá trochu jinak než v běžné realitě. Zrovna dnes v něm viděla kluka, který hraje s kamarády fotbal, i mladíka, který se důležitě prohání na své první motorce. Věděla, že Petr je svým založením sova. Na rozdíl od ní je večer plný energie, ráno si však rád pospí a nádherné východy slunce mu až tak moc neříkají. Radši se znovu překulila na druhou stranu, aby ho svým pohledem nehypnotizovala, a vzala do ruky mobil. V rozporu se svým naladěním tam však nacházela jen samé negativní zprávy o rozpínajícím se koronaviru. Naštěstí to přerušil jemný polibek do týla. Překvapilo ji příjemně, že Petr je už vzhůru. I že je už vzrušený. Stačilo pár doteků na správná místa a rychle ho doháněla. Svlékl jí košilku, aby mu nic nepřekáželo při vnímání a laskání jejího těla. Martě se líbilo, že tentokrát byl aktivní a vynalézavý. Ochotně se mu přizpůsobovala, bylo to pro ni něco nového a intenzivně vzrušujícího. Vida, jak je dobré si na sex chvíli počkat! Se stoupajícím vzrušením klidně ztrácela schopnost reálného uvažování. Teď už si přála jediné, vystupňovat vzrušení ke společnému orgasmu.

Když Marta s Petrem společně snídali, přišla do kuchyně i rozespalá Lenka v pyžamu. Asi také sovička po tatínkovi, napadlo Martu a usmála se na ni. I Petr na toto téma zažertoval:
"Copak jsi dělala v noci, že jsi tak rozespalá?"
Lenka nikdy nešla daleko pro odpověď: "V noci jsem spala, ale ráno mě cosi vzbudilo. Ale když se podívám na vás dva, tak je mi to jasné. Záříte jako dvě sluníčka."
Petr se zatvářil rozpačitě, ale Marta se na Lenku znovu usmála. Dobře, že to Lenka bere s nadhledem. Ranní snídaňový dýchánek doplnila i Sofinka, která přiběhla z koupelny a vrhla se ke stolu.
"Dobré ráno mami, dědečku a babičko Martičko kytičko." řekla dětsky upřímně.
"Proč kytičko?" zeptala se Lenka.
"Protože babička má doma plno kytiček a tady žádné nejsou. Tak je to babička kytička." uplatnila Sofie svou logiku.
Něco na tom bylo. V tomhle domě nebyla jediná květina, snad až na tu sakuru namalovanou na zástěně v atelieru. Ale Lenka měla velký květinový plán.

Počasí bylo na polovinu března nezvykle teplé a slunečné, a tak všichni trávili dopoledne na zahradě u domu. Tedy na budoucí zahradě. Loni, když se sem přistěhovali, bylo už na zahradu pozdě a při rekonstrukci domu na ni prostě nebyl čas. Teď společně objevovali, co na zahradě zbylo po původních majitelích. Zatímco Lenka žádné praktické zkušenosti s pěstováním čehokoliv neměla, Marta své zkušenosti uplatnila. Rozpoznala záhon trvalek, který bude dobré zachovat a zrekonstruovat. Navrhla připravit co nejdříve zvýšený bylinkový záhon. A našlo se i místo pro odpočinkové zákoutí s lavičkou.

Víkendovou idylu však narušily zprávy o šířícím se koronaviru a zpřísňujících se opatřeních. Martě začínalo být jasné, že je třeba se rozhodnout, jak bude za těchto podmínek fungovat její malá firma. Ještě, že na to nebyla sama a mohla to celé probrat s Petrem. Vymýšlením, jak bude firma fungovat dál alespoň v omezeném režimu a bez ohrožení zdraví zaměstnanců, strávili zbytek víkendu. Během neděle se Martě podařilo postupně kontaktovat každého pracovníka a domluvit s ním režim, ve kterém bude fungovat. Nakonec se nějaké kompromisní řešení našlo skoro u každého z nich. Jediné, co nemusela řešit, bylo dostatečné množství ochranných prostředků. Roušky, respirátory i ochranné oblečení měla na skladě, protože se běžně používalo při náročnějších úklidových pracích. 

Marta a koronavirus

V předcházející části Marta intenzivně „prožívala“ operaci své nejmladší vnučky. A zároveň se potýkala s onemocněním obou vnoučat, která měla v tu dobu na starosti. Na závěr si mohla oddechnout, všechno dobře dopadlo. Dokonce to časově vyšlo tak, že stihne i synovu promoci v Londýně.

Realita však byla hodně odlišná. Následující den dostala od syna zprávu, že promoce byla kvůli šířícímu se koronaviru zrušena. Vzhledem k situaci to trochu tušila, ale přece jen doufala, že se to dá stihnout. Nekomentovala to, jen párkrát polkla nasucho. Chápala, že to je rozumné opatření, ale bylo jí to hodně líto. Někde hluboko uvnitř měla intenzivní pocit, že Libora trochu odstrčila ze svého života. A to i v době, kdy se rozešel s Amy a neprožíval právě nejlehčí období. Snažila se mu hned zavolat zpátky, ale už nebral telefon.

Dopady šíření koronaviru musela Marta řešit i ve své firmě. Naštěstí nikdo ze zaměstnanců nebyl lyžovat v Itálii ani necestoval nikde jinde po světě, nikdo zatím nebyl v karanténě. Jen zavřené školy vyřadily z provozu jednu maminku z administrativy, a ta ještě přislíbila, že se bude snažit udělat část své práce z domova po večerech. Marta ale čelila nárůstu poptávky po speciálních službách souvisejících s novými opatřeními. Kromě úklidu její zákaznící začínali vyžadovat navíc i provádění dezinfekce. A požadavky ze strany zákazníků byly tak rozdílné a nesourodé, že si Marta nakonec domluvila schůzku na hygienické stanici. A opravdu získala nejen spoustu informací, ale i řadu doporučení a některé užitečné kontakty. A hlavně měla dost argumentů pro komunikaci se zákazníky. To jí pomůže zkvalitnit a rozšířit služby, které její firma poskytuje. Personálně firmě pomohlo i zavření škol. Na dohodu zde pracovala řada studentek, které si přivydělávaly hlídáním dětí. Když nechodily do školy, měly mnohem více času a některé z nich se ozývaly, že jsou ochotné dělat i jiné práce než jen hlídat děti. Ve vztahu ke svým zaměstnancům si však Marta uvědomovala, že mohou být ve větší míře vystaveny riziku, že se při své práci nakazí koronavirem. Veřejně proto vyhlásila, že pokud má kdokoliv z jejích zaměstnanců obavy, je samozřejmě ochotná to s ním řešit a případně mu nabídnout jinou náhradní práci.

Marta byla v práci kvůli těmto změnám v jednom kole. A tak ji ani ve snu nenapadlo, že zanedlouho bude řešit úplně jiné problémy. Konečně jí zavolal Libor, právě je na letišti Stansted a během dvou hodin odlétá a vrací se definitivně domů. Podle zpráv z internetu ví, že bude následující dva týdny v karanténě, ale vůbec netuší, jak se má v Praze zachovat. Žádné zdravotní problémy nemá, není si vědom, že by byl s někým, kdo onemocněl v kontaktu. Ale pracoval v posledních týdnech v té restauraci, a tak se setkával s mnoha lidmi. Chtěl, aby mu mamka zjistila, co musí po návratu udělat. A že se jí ozve znovu, až přiletí do Prahy. Marta byla moc ráda, že se vrací domů. Potěšilo jí, že ji dokonce požádal, aby pro něj něco udělala. Ale hned si byla vědoma, že to nebude jednoduché. Na přípravu na jeho návrat má zhruba sedm hodin.

Uspokojivé odpovědi na své otázky ohledně návratu syna z ciziny Marta dostala, když se jí podařilo dovolat na jednu z informačních linek ke koronaviru. A teď si marně lámala hlavu s tím, jak to zařídit, aby ty následující dva týdny nemusela trávit v jednom bytě s Liborem v karanténě. Během oběda probrala synův návrat domů s Petrem. Napadalo ji jediné řešení – Libor by mohl být po dobu karantény na chatě. Ta je pro zimní provoz vybavená, jen se v poslední době v zimě nepoužívala. Bude tam potřeba vyvětrat, zatopit, dovézt nějaké zásoby. Internet tam funguje, televize je snad také funkční. Marta předpokládala, že by s tím Libor mohl souhlasit. Petr však přišel s jednodušším řešením, Marta přeci může ty dva týdny bydlet s ním. To ji pořádně zaskočilo. Takové řešení ji nenapadlo ani ve snu. Nechávala svůj vztah k Petrovi volně plynout, ráda u něj občas přespala, ale také měla ráda své soukromí. Chvíli rozpačitě mlčela. Snažila se vydolovat nějaký rozumný argument pro odmítnutí, ale nepodařilo se jí to. Tak nakonec přikývla. Asi by měla vypadat nadšeněji, pomyslela si v duchu. Naštěstí Petr byl pragmatik a v této chvíli nezkoumal Martiny duševní pochody. Navíc se iniciativně nabídl, že dojede pro Libora na letiště, přesněji řečeno mu tam doveze auto, předá klíčky a sám se vrátí nejbližším vlakem. A Marta si zatím zabalí pár věcí a přesune se k němu.

Čas byl teď jejich pánem. Marta doma trochu uklidila, zalila květiny a připravila pro Libora postel v jeho pokoji. Nakoupila něco čerstvých potravin a uvařila i bramboračku. To by mohlo pro začátek stačit. Stejně se bude muset postarat o nákupy v průběhu dalších dvou týdnů. A pak si s povzdechem zabalila své věci. Najednou jí bylo úzko. Okolnostmi byla dotlačena k něčemu, s čím vůbec nepočítala. Nedovedla si představit, že teď  bude s Petrem trávit celé dny. 

I když byl pátek třináctého, nakonec celá akce proběhla  přesně podle plánu. Letadlo přiletělo včas, ostatně proti běžnému provozu byl letecký provoz mnohem řidší. Libor měl dva kufry a byl rád, že na něj Petr čekal a předal mu klíče od auta.  S maminkou probral další scénář po telefonu. Když slyšel, že se Marta stěhuje k Petrovi, začal dokonce vtipkovat. Vlastně byl rád, že je zase doma. Uvědomil si, že začíná další a úplně nová etapa jeho života.

Marta - operace mé vnučky

V předcházející části lékaři rozhodli, že Martina nejmladší vnučka Ema musí podstoupit operaci srdce. Marta přislíbila své dceři, že se bude starat o její dvě další děti v době, kdy bude Lada s Emou v nemocnici.

Naštěstí čekání na termín operace netrvalo dlouho. Už za dva dny dcera volala, že v pondělí nastupují do nemocnice. První, co Martu napadlo, že je to dobré. Jednak nemusí trávit dlouhý čas obavami a čekáním, jednak by se možná dal stihnout termín Liborovy promoce. Neměla sice přesnou představu, jak dlouho po operaci bude její pomoc potřeba, ale odhadovala, že by to mohlo vyjít. Během následujících tři dnů si musí zařídit všechno potřebné v práci tak, aby stihla firmu řídit a kontrolovat její chod i na dálku. Už si to vyzkoušela v závěru loňského roku, kdy také strávila u dcery delší čas. Přes počítač se do firmy bez problémů připojí, má přístup k internímu systému firmy a může prakticky okamžitě komunikovat s kýmkoliv. A Petr už je naštěstí zdravý, tak se bude mít na koho obrátit, když by to bylo potřeba. S dcerou byla domluvená, že vnoučata bude vozit zeť ráno do školky a budou tam až do oběda. Takže by měla mít dopoledne nějaký čas na práci. Vnímala to jako jednu z velkých výhod své práce, že není nucena tam být osm hodin každý den. I jako velkou výhodu dnešní doby, kdy je možné se prostřednictvím počítače připojit kamkoliv a leccos zařídit.

Hned odpoledne to podrobně probrala s Petrem. A zároveň se ho zeptala, zda by s ní nechtěl letět na Liborovu promoci do Londýna. Tedy pokud to vyjde. Vlastně se mu trochu zkroušeně přiznala, že se tam sama letět bojí. A to nejen kvůli své špatné angličtině, ale i kvůli tomu, že občas trpí panickými ataky, které jsou vázané hlavně na cestování. A vylíčila mu, jak svou poslední cestu do Anglie právě díky tomu předčasně vzdala. Prostě potřebovala s sebou někoho, kdo by jí to pomohl překonat. Petr rád souhlasil, v Londýně byl kdysi párkrát služebně a s Liborem se přece znají. Bude s tím počítat, i když to zatím není definitivní.

Když Marta dorazila na Vysočinu, panovalo skoro jarní počasí. Děti se honily se psem na zahradě, ale jakmile vystoupila z auta, běžely jí naproti.
"Babí, ty se teď budeš o nás starat místo maminky?" zeptal se Toník. Bylo jasné, že už s nimi o tom rodiče mluvili.
"Ale jen pár dní, než se maminka s Emičkou vrátí z nemocnice. A doufám, že mi budeš pomáhat, abych to zvládla. A Anička samozřejmě taky."
Děti přikyvovaly a vedly si babičku domů.
Dcera právě nakojila Emičku a položila ji do postýlky. Přivítaly se a Marta cítila, jak je Lada napjatá. Snažila se ji zklidnit, ale moc se jí to nedařilo. Ostatně nikdy to moc neuměla. Sama to prožívala podobně. I ona se bála, i když věděla, že operace je nutná a není jiné řešení. Jen to nechtěla dávat před dcerou najevo. A tak radši obě probíraly nejrůznější praktické věci týkající se chodu domácnosti. Objaly se až ráno při loučení, když Lenka s Emou odjížděla do Prahy. Obě si přály totéž, říkat si to nemusely.

Od té chvíle jakoby se čas jen nekonečně vlekl. Lada zavolala z nemocnice jen jednou, když se dostala s Emou na pokoj, ale od té chvíle se neozvala. Dopoledne se Marta snažila překonat svou nervozitu uklízením, odpoledne zaháněla své obavy tím, že se intenzivně věnovala vnoučatům. Čerstvé zprávy přinesl až její zeť Ivoš, když se následující den v podvečer vrátil z práce. Emička je už po operaci a prý dopadlo všechno podle očekávání. Martě spadl kámen ze srdce, dokonce večer vypila s Ivošem sklenku portského na Emiččino zdraví. Když dala děti spát, spojila se po skypu s Liborem, aby si popovídali. Samozřejmě mu nejdřív řekla o tom, že Ema má úspěšně operaci za sebou. A že pravděpodobně stihne přiletět na jeho promoci s Petrem. Na Amy se radši neptala, podle synova výrazu bylo jasné, že se nic nezměnilo. Zatím prý pracuje v jedné londýnské hospodě, aby využil čas do promoce a vydělal si nějaké peníze. A hledá si práci v Praze. Vlastně se spíš orientuje na pražském trhu práce, protože se zatím nemůže osobně účastnit výběrových řízení. Když mluvil o práci, trochu ožil. Ale jinak vypadal, jakoby měl vybité baterky. Třeba se to zlepší, až se vrátí do Čech, zadoufala v duchu Marta. Petrovi se nedovolala, asi je už dost pozdě. Ale po několika dnech se zase klidně a dobře vyspala.

Následující den konečně mluvila přímo s Ladou a dozvěděla se všechny podrobnosti. A sama také Ladu ujistila, že doma je vše v pořádku. Toník s Aničkou jsou mimořádně vzorní a dokonce jí pomáhají. Hlavně při hledání některých věcí v té její velikánské kuchyni. Společně našli  i granule pro kocoura. Na toho všichni úplně zapomněli. Napadlo je ho nakrmit, až když srdceryvně mňoukal na zápraží. Po téhle informaci uslyšela, jak se Lada po dlouhé době konečně upřímně zasmála.

Když Marta vezla po obědě obě děti ze školky domů, udělalo se Toníkovi v autě špatně a pozvracel se. Napadlo ji, že to není samo sebou, ale Toník si na nic jiného nestěžoval. Když se umyl a převlékl, šel si normálně hrát. A tak Marta zuřivě čistila a větrala interer auta. Až při večeři pojala podezření, že má Toník teplotu. Už to, že nechtěl nic jíst, bylo samo o sobě divné. A u stolu seděl jako zmoklá slepice. Když se jí podařilo pochopit princip fungování bezdotykového teploměru, naměřila mu přes 38 stupňů. Připadala si tak bezradně, jakoby se ještě nikdy nestarala o nemocné dítě. A její zeť zrovna není doma! Vnutila Toníkovi aspoň vlahý ovocný čaj, pomohla mu se svléknout a uložila ho do postele. Když teplota stále stoupala, odhodlala se a zasunula mu do zadečku čípek na teplotu. Ten po chvíli teplotu snížil a Toník konečně usnul. Spala i Anička, ale nestihla se před usnutím převléknout do pyžamka. Když se pozdě večer vrátil zeť domů a trapně se omlouval, že se někde zdržel, cítila se Marta na pokraji svých sil. Ale mlčela, i když v duchu si ohodnotila Ivošův pozdní příchod několika nelichotivými slovy.

K ránu Martu vzbudil dětský pláč. Toník měl znovu teplotu a navíc se počural. Převlékla mu postel i pyžamo, na čelo mu dala studený obklad. To ho zklidnilo a na chvíli ještě usnul. Pro změnu začala plakat Anička. Vylezla z postýlky a říkala,  že bude blinkat. Stalo se to dřív, než došly do koupelny. Když ji Marta omyla, převlékla, šla probudit svého zetě. Dohodli se, že hned ráno vezmou obě děti k dětské doktorce.

Nemoc vnoučat jakoby dosud spolehlivě fungující Martu vykolejila. Za vnoučata cítila mnohem větší zodpovědnost než kdysi za své vlastní děti. Skoro se od nich nehnula, jen když usnuly, tak si sama na chvíli zdřímla. Léky podávala přesně podle nařízení doktorky a děsila se každé stoupající teploty. Děti skoro nic nejedly, a tak si na jídlo nevzpomněla ani ona. Ještě že ji na tomto rychle se točícím kolotoči na chvíli vystřídal zeť, když se odpoledne vrátil domů z práce. Teprve třetí den se dětem teploty začaly snižovat a úměrně s tím Toník i Anička ožívali. Začínali se dožadovat jídla a Marta se jim snažila udělat skoro všechno, co si vymysleli. Začínali se v postýlkách nudit, a tak vymýšlela různé činnosti, aby je zabavila. A nakonec stejně podlehla a udělala jim pelíšky u televize. Na tu vydrželi zírat celé hodiny. A ona si mohla aspoň na chvíli vydechnout.

Malá Ema se zatím v nemocnici zotavovala z náročné operace, každý den na tom byla o trochu lépe. I výsledky kontrolních vyšetření byly víc než uspokojivé. Lada naštěstí netušila, co se děje doma. Domluvili se, že jí to neřeknou, aby jí nepřidělávali starosti. Až po několika dnech, kdy už byly obě děti zdravé, to náhodou prozradil Toník. Lada se sice naoko zlobila, ale dodatečně uznala, že bylo pro ni lepší to nevědět. I tak měla svých starostí dost. A na ně může být pyšná, že to i bez ní zvládli.

Marta odjela domů až několik dní poté, co se její dcera s Emou vrátila z nemocnice. Byla ráda, že se její život zase vrátí do normálních kolejí. Teď se může začít těšit na synovu promoci. Letenky už Petr koupil, cesta do Londýna je čeká za pár dní.

Marta - matka a dcera

Jedna špatná zpráva často nezůstane osamocená. K Martě dorazily hned dvě najednou. Její syn studující v Londýně se rozešel se svou přítelkyní Amy těsně před svatbou. A u její nejmladší vnučky Emy byla zjistěna srdeční vada, kvůli které musí jít na operaci. Se špatnými zprávami se každý vyrovnává jinak, ale většina lidí prochází v průběhu tohoto procesu postupně několika fázemi. Rozchod Libora s Amy Marta příliš neřešila. Tušila, že to Liborovi pořádně rozhodilo jeho plány a představy a že mu bude určitě smutno. Ale z jejího úhlu pohledu je lepší, že se vrátí domů a nebude se courat někde po světě. S rozchodem se určitě časem srovná, protože to bylo jeho rozhodnutí. A časem najde někoho jiného. Mnohem hůř se Marta vyrovnávala s informací o stavu malé Emy. První, co ji napadlo, že je to nějaký omyl. Sedla k internetu a začala hledat informace o této vadě. Těch našla spoustu, až jí z toho šla hlava kolem. Ale nedalo se rozpoznat, které jsou pravdivé. Nakonec toho musela nechat, aby se z toho nezbláznila. V principu to, co se dozvědala od dcery, si jen potvrdila. Nezbývá jí tedy nic jiného, než se se situací smířit a doufat. A podpořit co nejvíc Ladu v tomto těžkém období.

I když její závěry byly relativně logické, nedařilo se jí ten den usnout. Přesněji řečeno usnula vždy jen na chvíli a po krátkém a nepříjemném útržkovitém snu se zpocená probudila a s hrůzou si uvědomovala, co všechno se jí zdálo. Její děti a vnoučata se ve snech zjevovaly v nejrůznějších děsivých situacích. Jakoby se do jejích snů postupně promítly všechny strachy, které se v době bdění snažila vědomě potlačit. Nepomohla jí ani sklenice teplého mléka s medem - osvědčený recept na přivolání klidného spánku. Hodila by se konejšivá  mužská náruč, kam by se na chvíli mohla ukrýt a zapomenout na svět kolem. Chyběl jí někdo, kdo by na ni zapůsobil rozhodným slovem. S prvními paprsky ranního světla s úlevou vstala, trochu se vzpamatovala pod sprchou a odešla do práce.

Provádění běžných rutinních věcí Martu konečně trochu zklidnilo. Ve volné chvilce zavolala synovi, aby mu řekla, co se děje. Libor sice ještě svou malou neteř neviděl, ale chápal, že její zdraví je teď na prvním místě. Mlčky se smířil s tím, že třeba na jeho promoci nikdo nepřijede. Ale o to víc se začal těšit domů. A to si ještě nedávno myslel, že se tam třeba už nikdy nevrátí. I Martu překvapilo, jak to vzal klidně. Je to už velký a rozumný kluk, pomyslela si s úlevou. Naštěstí už neviděla, jak se ten její velký kluk, ležící na pohovce v poloprázdném pokoji, usedavě rozbrečel.

Rutina každodenního života naštěstí svědomitě otupovala hrany špatných zpráv. A žádné další negativní zprávy se už neobjevily. A dokonce se vyskytly ty dobré, asi v rámci zachování rovnováhy. Na Martu se obrátili hned ze dvou institucí s dotazem, jak se jí podařilo v tak krátkém čase zbavit grafiti na průčelí firmy. A zda by mohla doporučit firmu, která to realizovala. To ji zaujalo a jedno dopoledne věnovala tomu, že si na internetu vyhledala firmy, které tuto službu poskytují. Podrobně si prostudovala i jejich ceníky a podmínky a srovnala je s reálnými náklady na odstranění grafiti v její firmě. Co kdyby rozšířila činnosti své firmy i o tuto službu? Kolem toho mladého muže, který zařídil odstranění grafiti na její firmě, by mohla vzniknout skupinka odborníků na tuto činnost. V jejich městě ani v blízkém okolí žádná firma tyto služby neposkytuje, možná to je drobná díra na trhu. A třeba by to mohlo zvýšit i tržby firmy, které se v minulých dvou měsících nebezpečně propadaly.

Probrala tenhle nápad i s Petrem, stavovala se u něj vždy v podvečer cestou z práce. Petr byl jednoznačně pro a slíbil, že si o tom také něco nastuduje. Ale spíš z technického hlediska. Pokud se potvrdí to, co dnes jen odhadují, mohou se do toho pustit. Naštěstí i Petr se zotavoval. Otok téměř zmizel, mluvil bez větších problémů a začal i jíst jiné věci než kaše. Marta dokonce zaznamenala, že u něj doma panuje jakási nezvyklá pohoda. A to nebylo v poslední době až tak obvyklé. Jeho dcera Lenka se občas usmívala a malá Sofie všechny bavila svými nápady a nadšeným vyprávěním o tom, co dělaly s Hedvikou. Podařilo se jí dosáhnout toho, co si umínila ještě na horách. Za podpory maminky uprosila učitelky ve školce, aby mohly chodit s Hedvikou do stejné třídy. A slíbila jim všechno, jen aby toho dosáhla. Od té chvíle se stala nejhodnější holčičkou ve školce.

Celý víkend Marta strávila u dcery na Vysočině. Anička s Toníkem ji nadšeně přivítali a hned ji chtěli zatáhnout do svých her. Malá Emička spokojeně oddechovala v postýlce. Jen její dcera byla posmutnělá, i když se snažila, aby všechno fungovalo stejně jako vždycky. Také vypadala dost unaveně. Prospělo by jí, kdyby odtud mohla na chvíli vypadnout, napadlo Martu. Ale není to tak jednoduché, když malou stále kojí. Navíc v období chřipkové epidemie bude lepší, když nebude chodit nikam mezi lidi. Jakékoliv onemocnění by situaci ještě víc zkomplikovalo. Ve chvílích, kdy měli čas si spolu promluvit, se Marta dozvěděla, že první podezření na srdeční vadu měla dětská lékařka už na pravidelné dětské prohlídce. Ema se jí zdála nepřirozeně klidná ve srovnání s jinými dětmi stejného věku a při poslechu srdíčka si všimla drobných šelestů. Poslala je na vyšetření do nemocnice, kde se podezření potvrdilo. Ladu to docela rozhodilo, ale stále měla naději, že v některých případech se může dírka v dětském srdíčku během vývoje dítěte sama zacelit. Několik dlouhých dnů netrpělivě čekala na vyšetření Emy v Motolské nemocnici. Pozorovala svou holčičku při každém pohybu, kontrolovala u ní skoro každé nadechnutí. Budila se i v noci a zjišťovala, zda Emička dýchá. Únava a napětí se brzy projevily na její náladě. Okřikovala Aničku s Toníkem, když začali trochu víc dovádět. Utrhla se na manžela, když se jí snažil logicky vysvětlit, že takovým chováním Emičce nepomůže a sobě i ostatním jenom ublíží. Nechtěla se od dcerky vzdálit na delší dobu a nechtěla si připustit, že se tak příliš vyčerpává.

Závěry z vyšetření v Motole skutečně potvrdily, že bude nutné Emu operovat. Naštěstí současně s touto informací Ladě podrobně vysvětlili, jaká jsou možná řešení a jak taková operace operace probíhá. To Ladu trochu uklidnilo, nejhůř se cítila, když nevěděla, co a jak bude. Teď jen čekala na termín operace a doufala. Chtěla věřit, že všechno dobře dopadne. Musela věřit. Kvůli té maličké, která má celý život před sebou. Kvůli jejím sourozencům, kterým musela vysvětlit, co s Emičkou je. A omluvit se za to, jak se jim v poslední době málo věnovala. Kvůli manželovi, který se jí trochu nemotorně snažil být oporou. I kvůli sobě.

V sobotu dopoledne začal padat na Vysočině pod dlouhé době zase sníh. Teplota byla pod nulou, a tak ani netál. Děti sledovaly přibývající bílou pokrývku s nosíky přitisknutými na okno a samozřejmě chtěly ven. Maminka jim slíbila, že s nimi po obědě půjdou jezdit na pekáči. Babička pohlídá malou Emu v kočárku. Děti se odpoledne konečně na sněhu pořádně vyřádily, letos měly podobných příležitostí velmi málo. Nakonec podlehla jejich nadšení i Lada a párkrát se s nimi svezla kopce dolů. Jen babičku Martu zábly po hodině popocházení s kočárkem nohy, a tak se vrátila domů dřív a stihla připravit pro všechny svačinu. Konvice bylinkového čaje s ovocem a chleby s pomazánkou zmizely hned, jakmile se vrátili domů. A Lada usnula při kojení. Marta obě přikryla lehkou dekou a zavřela dveře do pokojíčku, aby měly klid. Ladě pořádný spánek určitě prospěje. Změnu domácí atmosféry zaznamenal i Ladin manžel, když se k večeru vrátil z práce. Hlavně ho překvapilo, že Lada konečně klidně spí. Poslední noci toho moc nenaspala.

Cestou domů si Marta hýčkala svůj hřejivý pocit, že byla někomu prospěšná. Její dcera ji potřebovala. Potřebovala se někomu svěřit se všemi detaily, se svými starostmi a obavami, se svými pocity. Potřebovovala se nadechnout a trochu v klidu vyspat. Potřebovala podpořit. A to všechno se snad Martě podařilo. Alespoň na chvíli. Škoda, že nebydlí blíž. Škoda, že má ještě pár let, než bude moci odejít do důchodu. Pro nejbližší dobu se domluvily, že Marta přijede častěji a hlavně vypomůže s Aničkou a Toníkem v době operace.

Konečně byla doma. Ráda se vracela do své domácí oázy a užívala si všecho, co jinde postrádala. Hlavně klidu a příjemné atmosféry. Dopřála si bylinkovou koupel, umyla si vlasy a uvařila si hrnek dobrého čaje. Rozečtená detektivka ji nelákala, radši zavolala Petrovi. A byla příjemně překvapená. Petr už docela zřetelně artikuloval, otok z tváře mu prý zmizel a zítra přijde do práce. A kdyby chtěla, může vzít auto a za chvilku bude u ní. Jasně, že chtěla, vždyť za poslední dva týdny neměli ani příležitost být spolu sami. Petr přišel s kytičkou žlutých tulipánů, věděl, že je má Marta ráda. Chtěl jí hlavně poděkovat za podporu a pomoc během posledního týdne. Za to, že s ním měla nekonečnou trpělivost, když nemohl jíst a ani pořádně mluvit. I za to, že neutekla, když viděla jeho nevábný vzhled v posledních dnech. Nemusel jí to ani říkat, přečetla si to v jeho očích, když stál s tulipány v ruce ve dveřích jejího bytu. Vlastně si nepotřebovali nic říkat. Stačilo, že se mohli zase líbat. Nejdřív něžně a opatrně, poté vášnivěji a vášnivěji. Samozřejmě nezůstalo jen u líbání, intimní doteky je bezpečně dovedly k milování. A během dlouhé noci měli i dost času, aby si popovídali o událostech posledních dnů.

Marta - chtěla bych tě obejmout

V předcházejícím příspěvku si Marta řešila problémy s grafiti, které se přes víkend objevilo na průčelí její firmy. Také si nechala vyšetřit a poté i odstranit krvácející mateřské znaménko na zádech. Její přítel Petr vyrazil s dcerou a vnučkou na hory, bohužel se musel vrátit předčasně, protože ho rozbolely zuby a otekla mu celá tvář.

Marta strávila část víkendu u Petra. Brala to jako samozřejmost, že mu pomůže, když to potřebuje. Když ho v pátek večer viděla poprvé, upřímně se zhrozila. Petr měl oteklou celou pravou tvář, z oka zbyla jen úzká škvírka. Měl i zvýšenou teplotu a vypadal jako mátoha. Marta vybalila skromný nákup. Nějaké jogurty, kefírové mléko, bylinkový čaj a dva balíčky zmraženého hrášku, které koupila podle pokynů Lenky.  Hrášek nebyl k jídlu, ale na ledování oteklé tváře. Drobný hrách je pro tyto účely nejlepší díky svému oblému tvaru. Marta jeden pytlík s hráškem zabalila do utěrky a pak putoval rovnou na Petrovu tvář. Druhý pytlik zatím uložila do mrazničky.  V kombinaci s působením antibiotik ledování pomáhalo a otok začínal trochu ustupovat. Přesto Petr stále vypadal spíš jako Quasimodo. A navíc se mu i špatně mluvilo. Tak se jen vděčně díval na Martu. Byl rád, že tu je s ním. 

Když za ním přijela v sobotu kolem poledne, bylo zřejmé, že se Petr cítí lépe. Podle zásob v ledničce zjistila, že snědl dva jogurty. A neodmítl ani hovězí vývar, který přivezla. Jen se mu kvůli otoku stále špatně mluvilo, a tak většinou odpovídal jen jednoduchou pantomimou. I proto se ho Marta zatím ani nezeptala, proč nechal bolení zubů zajít až tak daleko. Vždyť už při poslední návštěvě na pohotovosti ho lékař upozorňoval, aby navšívil i zubaře. Marta dobře vnímala, jak je Petr svým stavem rozladěný.  Ostatně důvodů k tomu měl dost. Teď není dobré s takovými dotazy začínat. Stejně na ně není žádná rozumná odpověď a situaci to nezlepší. Časem to s ním asi probere, nebo spíš nenápadně dohlédne, aby své zdravotní problémy nezanedbával. Teď se ho spíš snažila povzbudit a trochu rozptýlit. Prohlédli si spolu fotky, které udělal na horách. Měli štěstí, že minulý týden bylo slušné počasí. Teď je tam určitě vichřice, protože i tady v nížině fouká velmi silný vítr. Marta vlastně viděla letos poprvé sníh, a to ještě jen na fotografích. Janské Lázné znala dobře, ale bylo zajímavé je vidět jinýma očima. Na některých fotkách byla místa, kterých si až dosud sama nevšimla. A veselé momentky se Sofinkou a její kamarádkou se Petrovi opravdu podařily, ty musela pochválit. Petr byl rád, ale když ji pohladil po zádech, ucukla. Jizvy v místech odstraněných mateřských znamének ještě nebyly zahojené a na dotek byly citlivé. Odhrnula tričko a ukázala mu záplatovaná záda. A teprve teď mu stihla říct, že si znaménka na zádech nechala vyříznout. Měla pocit, že se Petr zkusil trochu usmát. Ale jeho zkřivená tvář stále připomínala spíš Quasimoda. 

V neděli odpoledne se Lenka se Sofií vrátily  z Janských Lázní. Nepřijely autobusem, ale přivezl je autem jakýsi muž až domů. Od malé Sofie, která vlétla do domu jako zářící sluníčko, se Marta dozvěděla, že je to tatínek její nové kamarádky Hedviky. Ostatně Sofie byla Hedvikou tak nadšená, že její jméno zaznělo téměř v každé větě, kterou vyslovila. Hedvika byla sice o půl roku mladší než Sofie, ale na horách si výborně rozuměly a vydržely si spolu hrát celé hodiny. A nejlepší bylo na tom to, že holčičky zjistily, že chodí do stejné školky. Jen jsou kvůli věkovému rozdílu v různých třídách. A Hedvičin tatínek je taky pan doktor a její maminka je sestřička v nemocnici. Ta ale na hory nemohla jet, protože čeká miminko. Když se Sofie vypovídala ze svých čerstvých zážitků babičce, vymanila se z její náruče a opatrně přistoupila k dědovi v křesle. Trochu se ho lekla, ale vzápětí s dětskou úpřimností přirovnala jeho hlavu k dýni, co jim svítila na podzim na zápraží.  A pak se začala shánět po své černé kočičce, aby jí dala nějakou pochoutku. Vždyť se celý týden neviděly!

I Lenka vypadala po návratu z týdenního pobytu na horách spokojeně. Usmívala se, byla i trochu opálená a měla zdravě červené tváře. Horský vzduch jí prospěl asi nejvíc. Nejenže se po několika letech zase postavila na lyže, ale užila si to i na sjezdovce. A při nezvyklém pohybu na čerstvém vzduchu určitě přišla na jiné myšlenky. Poděkovala Martě, že se tady o tátu postarala. Teplotu už neměl, i Lence se zdálo, že zánět ustupuje. Jen měla starost, kde pro něj sežene nějakého zubaře. Tuhle akutní záležitost mu sice dořeší na pohotovosti, ale pak bude muset určitě delší dobu navštěvovat svého dentistu, než budou všechny jeho zuby v pořádku. A toho tady samozřejmě nemá, nakonec ho neměl ani v Praze. Jak se přiznal, nebyl u zubaře spoustu let.

Marta se brzy po jejich návratu rozloučila a jela domů. Kdyby neměla ty zašité jizvy na zádech, strávila by zbytek nedělního odpoledne v sauně. V zimě je sauna pro ni ta nejlepší forma relaxace. Jako by se tam nejen fyzicky zbavila všech nečistot, ale mívala pocit, že tam projde očistou i její duše. Teď do sauny nemůže, tak přijde na řadu nějaká knížka. A večer zavolá dětem, už s nimi dlouho nemluvila.

Doma otevřela jednu rozečtenou severskou detektivku. Její děj docela korespondoval s počasím, které teď bylo venku. Přesto se nezačetla. Spíš jí myšlenky bloudily všude jinde. Od Petra se postupně  stočily k jejím dětem. A jakoby se přenášely na dálku. Na mobilu pípla zpráva od Libora. Chtěl vědět, zda se mohou kolem sedmé hodiny potkat na Skype. Odpověděla mu stručným ano a začala se těšit. Vždyť spolu nebyli v kontaktu už dva týdny! Jistě se s ní potřebuje na něčem domluvit ohledně svatby. A možná také něco kolem ukončení studia. Respektovala, jak se ti dva mladí lidé dohodli si uspořádat svůj život, ale myšlenky na jejich svatbu si zatím nepřipouštěla. I proto, že svatba by měla být celá v režii rodičů Amy a ona měla podle předběžné dohody na svatbu jen přispět finanční částkou. Ani z toho, že mladí hned po svatbě zamíří na rok do ciziny na zkušenou, příliš nadšená nebyla. Ale nezbývá jí, než se s tím smířit a respektovat, že mladí lidé mají dnes jiný pohled na život. Ona si jen může udělat radost a koupit si na svatbu nějaké hezké boty a šaty.

Čekalo ji však něco docela jiného, než předpokládala. Libor jí oznámil, že se před několika dny s Amy rozešel. To ji překvapilo (ale možná si v duchu i oddechla). Důvod rozchodu jí ale přímo vyrazil dech. Amy otěhotněla, Liborovi o tom nic neřekla a sama se rozhodla pro interupci. Řekla mu to, až když bylo po všem. S jednoduchým odůvodněním, že teď přeci mají jiné plány. Libor měl slzy na krajíčku, když to mamince přerývaným hlasem vyprávěl. Všechno bylo ještě čerstvé, živé a bolavé. Když se to dozvěděl, trápil se dva dny a snažil se nějak jednání Amy pochopit. Nepodařilo se mu to. Amy se mu tím činem tak vzdálila, že ani nevěděl, jak se k ní má chovat. Musel sebrat všechnu svou odvahu, aby jí dokázal říct do očí, že není a nikdy nebude schopen její rozhodnutí akceptovat a že se musí rozejít. Nekomplikovala mu to. Když se druhý den vrátil ze školy do bytu, který měli společně pronajatý, byla už odstěhovaná. I Marta polykala při jeho vyprávění slzy. Kdyby nebyl tak daleko, určitě by svého chlapečka objala.

Původní Liborovy plány se tímto nečekaným rozhodnutím zhroutily jak domeček z karet. Zrušil již zajištěný roční pracovní pobyt v Kanadě, protože si nedovedl představit, že by tam byl společně s Amy. Po ukončení školy se tak vrátí domů a bude si hledat práci v Praze. Naštěstí má již všechny zkoušky hotové, čeká ho jen slavnostní zakončení studia. Bude se konat koncem března v historickém objektu Guildhall v Londýně. Chtěl by, aby na tuto slavnost přijela jak maminka, tak i jeho sestra. Mohou se v Londýně zdržet i několik dní, rád jim ho při té příležitosti ukáže. A bydlet mohou u něj v podnájmu, místa je tam teď dost. Martě se zdálo, že trochu pookřál, když je zval do Londýna. Vždyť se za ním po celou dobu studia ani jednou nepodívala! Slíbila mu to. Hned to projedná s Ladou a pak se mu ozve, aby se přesně domluvili, na jaký termín si mají koupit letenky.

Jen co se Marta se Liborem rozloučila, vytočila na mobilu číslo své dcery. Musela jí přece povědět, co se stalo! A jí říct o pozvání do Londýna. Všechny tři Ladiny děti už spaly, a tak ji Lada mohla v klidu vyslechnout. Situace, do které se dostal její bratr,  ji také nemile  překvapila. Bohužel i ona však měla pro Martu nepříjemnou zprávu. V pátek byla  s jejich sotva dvouměsíční Emou na vyšetření v nemocnici v Motole a potvrdilo se to, co už před několika dny avizovali lékaři v místní nemocnici. Zjistili, že Ema má defekt komorového septa, prostě asi 1 cm velkou dírku v srdíčku a budou ji muset operovat. Termín operace sice ještě nebyl stanoven, ale bude to během několika týdnů. Bylo jasné, že v této situaci  Lada do Londýna rozhodně nepojede. Marta cítila i v telefonu, jak se Ladě chvěje hlas. Proč musíme být tak daleko od sebe, napadlo ji. I její holčička by teď určitě byla ráda, kdyby ji maminka s láskou objala. 

Marta - grafiti a jiné obtíže

V předcházejícím příběhu se Lenka svěřila Martě se svými pocity. Prvotním impulsem bylo setkání s bývalou kamarádkou, která zcela propadla jedné sektě. Nakonec však vyšlo najevo, že je Lenka nespokojená i se svým vlastním životem a navíc závidí i tátovi jeho vztah s Martou. Lenka se sice po osobní zpovědi zklidnila, ale Marta nevěděla, jak na to má reagovat. A tak odešla nebo spíš utekla předčasně domů a Petrovi doporučila, aby se věnoval Lence.

Marta měla po návratu domů hodně smíšené pocity. Něco jí našeptávalo, že neměla tak rychle od Petra vypadnout a navíc bez rozloučení s Lenkou. I Petrovi mohla trochu víc své jednání vysvětlit. Zlobila se sama na sebe, že zase jednala zbytečně zbrkle. Jenže dodatečně to už změnit nešlo. Tak se alespoň ve volném čase věnovala úpravám fotografií, které včera s Petrem nafotili. Přinášelo jí to radost, některé fotky byly opravdu povedené.

V pondělí ráno při příchodu do práce  Marta zjistila, že průčelí jejich firmy kdosi během víkendu "ozdobil" mohutným grafiti. To ji rozhodilo. Po nedávném útoku na firemní počítačovou síť to byla další rána, na kterou rozhodně nebyla připravena. Znamenalo to spoustu starostí navíc a samozřejmě i další výdaje. Trochu s obavami očekávala, až přijde do práce Petr. Samozřejmě i on si všiml toho nového firemního znamení, to nešlo přehlédnout. A zamířil rovnou za Martou do kanceláře. Dohodli se, že jeden z nich projde kamerové záznamy z víkendu, druhý udělá fotodokumentaci. A pak to oznámí na policii a v pojišťovně. Z kamerových záznamů zjistili, že grafiti vzniklo v noci z neděle na pondělí jako dílo tříčlenné skupinky sprejerů. Všichni však byli dobře maskováni kšiltovkami a kapucemi, takže podle záznamu je nebude snadné identifikovat. Jednání na policii a v pojišťovně zabrala Martě zbytek dopoledne. A ani v jedné z institucí ji nepotěšili. Z policie odešla s informací, že je velmi nepravděpodobné, že by někoho ze sprejerů chytili. Z pojišťovny odešla s jistotou, že na tuto škodu se její pojistka nevztahuje. Ale dostala dobrou radu - do budoucna se může nechat připojistit, když zajistí, aby byla budova opatřena "antigrafiti" nátěrem. Výsledek jednání žádný, jen ztráta času.

Na obědě  informovala Petra o jednání na policii a v pojišťovně. Když si k tomu přičetla i výrazně nižší tržby firmy za poslední měsíc, bylo jí docela úzko. Jedla jen, aby se neřeklo, ale ve skutečnosti ani netušila, jak to chutná. Chtělo by se jí brečet. Ale věděla, že velké holky nebrečí. Petr jí chtěl trochu zvednout náladu, tak se snažil změnit téma hovoru.
"Včera jsi měla opravdu dobrý nápad fotit také Lenku a Sofii. Sofinka se nadchla hned, stejně byla zvědavá, co všechno se v atelieru děje. A hned mi začala pózovat jako malá modelka. Lenka za ní příšla až v okamžiku, kdy ji dole postrádala. Chvíli je mlčky sledovala ode dveří. Když si jí Sofie všimla, tak ji chytla za ruku a zatáhla ji do hry. Lenka se sice naoko zdráhala, ale pak se přidala. Nakonec si myslím, že ji to docela bavilo. Už dlouho jsem ji nezažil v takové pohodě."
Marta se trošičku usmála. Alespoň něco dobře odhadla. A pěkné fotky se mohou Lence hodit.
"Pár těch lepších fotek z neděle jsem dal do alba na Zonerama a poslal jsem ti odkaz. Až budeš mít čas a chuť se na to podívat. A s tím hnusným grafiti zkusím něco zjistit. Jak by se to dalo odstranit, jestli je v dosahu nějaká firma, která by to udělala a kolik by to asi stálo. Levné to určitě nebude, ale někde jsem četl, že pokud se na zdi taková výzdoba nechá, brzy k ní přibude další."
Marta jen vzdychla. Ona se musí pořádně podívat, jak na tom je firma s financemi.

Zázraky se dějí jen málokdy, ale dnes se jeden malý stal. Chvíli před koncem pracovní doby se ozvalo nesmělé zaťukání na dveře její kanceláře. Byl to vedoucí jedné z stálých úklidových čet. I on si všiml nové "výzdoby" na firemním průčelí a přišel nabídnout pomoc s jejím odstraněním. Marta na první nadechnutí zapochybovala, ale ukázalo se, že jde o člověka, který dříve pracoval ve firmě, která se odstraňováním grafiti zabývala. Dohodli se snadno a rychle. Zítra provede testy, navrhne způsob odstranění, odhadne předpokládané náklady. A podle toho se rozhodnou, zda a kdy se bude odstranění realizovat. Martě se opravdu ulevilo. A s dobrou zprávou hned seznámila Petra.

To, co na první pohled bylo obtížně řešitelné, šlo nakonec jako po másle. Grafiti se skutečně podařilo do tří dnů odstranit a náklady  byly opravdu minimální. Marta byla ve výborné náladě, když si s ní Petr přišel domluvit dovolenou. Lenka se Sofií jedou příští týden do Janských Lázní na lyže a oni by se mohli přidat k nim. Jde o pobyt v nějakém penzionu, který patří nemocnici a na poslední chvíli kdosi odřekl. Petr byl docela nadšený. Vlastně neměl pořádnou dovolenou od té doby, co tu nastoupil. Ale Marta o lyžování nestála, přesněji řečeno z něj měla přímo strach. Od té doby, co měla na lyžích komplikovaný úraz, si už na lyže nestoupla. Nechtělo se jí to před Petrem rozebírat, a tak se vymluvila, že je potřeba, aby alespoň jeden z nich zůstal ve firmě.

Tak to tedy vypadalo na první pohled. Později Marta sama sobě přiznala, že by ráda jela s nimi. Určitě by si to uměla užít i bez lyžování. V Jánkách to znala a věděla, že je tam řada dalších možností, jak trávit zimní dovolenou. Navenek ale setrvávala na svém postoji a zdvořile naslouchala, když Petr mluvil o tom, jak se na dovolenou těší. Až teď se dozvěděla, že v mládí docela dobře lyžoval a že na zimní dovolenou jezdila každoročně celá rodina. Do té doby, než jeho žena onemocněla. I Lenka lyžuje docela dobře a Sofie bude mít příležitost  s lyžováním začít.

Ale Marta měla ještě jeden důvod, proč se jí nechtělo na hory. Při žehlení halenek si všimla, že i po vyprání zůstává na zadní části některých halenek rezavá skvrnka. A vždy ve stejném místě. Zpozorněla. Za vydatné pomoci velkého zrcadla zjistila, že jí na zádech drobně krvácí jedno z mateřských znamének. To ji samozřejmě vyděsilo a vyburcovalo její nejhorší představy. Hned vyrazila k lékaři a teď musela čekat na výsledky vyšetření. A čelit vlastním nepříjemným myšlenkám a obavám. Naštěstí výsledky byly negativní, ale stejně dostala důrazné doporučení, aby si co nejdříve nechala  poškozené znaménko odstranit. Objednala se okamžitě na jednodenní chirurgii a těšila se, až to bude mít za sebou. Nějaké grafiti jí teď připadalo jako docela malicherná věc.

Z Jánek jí Petr volal téměř každý večer a nadšeně jí líčil, co každý den zažili. Počasí bylo sice velmi proměnlivé a stále foukal silný vítr, ale lyžovat se dalo nejen na sjezdovkách, ale i na běžkách. A hlavně Sofie si tu našla stejně starou kamarádku, která tu je s tatínkem. Obě dívky chodí každé dopoledne do lyžařské školy a dělají velké pokroky. Stále chtějí být spolu, a to docela nahrává rodičům. Vždycky se jeden z nich stará o obě a ten druhý může být na sjezdovce. A večer všichni usínají únavou hned po večeři, dlouhý pobyt na čerstvém vzduchu je zmáhá. Marta se snažila naslouchat trpělivě a být vstřícná a veselá. Vyptávala se Petra na to či ono, ale stejně ho nezmátla. Nějak vycítil, že není ve své kůži. 

Vlastní odstraňování znamének zvládla Marta lépe, než čekala. Vlastně úplně v pohodě. Nechápala, proč se předem strachovala, když vlastní akce probíhá po důkladném lokálním umrtvení. Navíc ji u toho pobavil i mladý pan doktor, který si k zákroku pustil hudbu a tiše si prospěvoval. To už její nervozita zmizela úplně. Vlastně byla překvapená, jak byla likvidace tří znamének brzy hotová. Zatím  necítila žádnou bolest. Jen tušila, že má hezky záplatovaná záda. Cítila se tak dobře, že po zákroku dokonce vyrazila pěšky domů. Horší to bylo až v podvečer, když umrtvení odeznělo. Měla mírně zvýšenou teplotu a nakonec si vzala i tabletku, aby ztlumila bolest. Petr ten večer nevolal.

Ozval se nečekaně v pátek odpoledne. K Martinu překvapení už ne z Janských Lázní, ale volal z domu. Mluvil trochu nesrozumitelně, ale nakonec Marta všechno pochopila. Už několik dní ho pobolíval zub, ale řešil to jen práškem na bolest. Po pár dnech na horách zánět propukl, za poslední noc mu tvář otekla jako dýně. Nakonec strávil celé dnešní dopoledne v nemocnici na zubní pohotovosti, kde mu to Lenka předem telefonicky vyjednala. Teď je sám doma a připadá si jako lazar. Nemusel Martu dlouho přemlouvat, aby se zastavila u něj doma.

Až následující den v poledne se teprve dokázali té situaci zasmát.  To už Petrovi konečně začala zabírat antibiotika a oteklá tvář mu trochu splaskla. Také projevil zájem o nějaké jídlo a  dostal do sebe po malých lžičkách trochu vlahého kuřecího vývaru. A hlavně věděl, že na tu bolest není sám. Marta mu totiž ukázala svá záplatovaná záda.