Pocity - kapitola 21. Sváteční

Marta pečlivě naložila do auta všechny dárky a vyrazila na Vysočinu. I když vyjela až druhý víkendový den, provoz byl docela hustý. Ale silnice byly naštěstí suché, po sněhu či námraze ani památka. Cesta probíhala klidně, Marta občas zabloudila v myšlenkách k Petrovi, který bude na Štědrý den se svou dcerou a vnučkou. Karty jsou rozdané, věděla, že nemá cenu o tom přemýšlet. Ale stejně se jí myšlenka na vánoce strávené s Petrem vracela. Když se začala blížit k cíli své cesty, do její mysli se nezadržitelně vedrala vnoučata. Roztomilá a veselá Anička i občas zasmušilý Toník, který se tak rád s ní mazlí. Když dorazila na místo, oba už zvědavě vykukovali z domovních dveří. Zaparkovala auto a běžela jim naproti. Měla co dělat, aby je oba najednou udržela v náručí, protože měli navíc vycpaná bříška nějakými plyšáky. Až dodatečně pochopila, že také čekají, až se jim narodí miminko. Prostě všichni v tomto domě jsou v radostném očekávání. Opatrně objala i dceru, skoro se bála se dotknout jejího mohutného břicha. Nepotřebovaly slova, aby si rozuměly. Bylo jasné, že miminko se může narodit každým dnem.

Myslela si, že bude pomáhat Ladě v kuchyni, ale Toník s Aničkou ji okamžitě vtáhli do svého světa hraček a her. A dcera vlastně žádnou pomoc nepotřebovala. Pojala všechno jednoduše. Bramborový salát měla hotový, odpočíval pěkně v chladnu, aby se trochu odležel. Kapří porce byly také připravené a stačilo je jen osmažit. A rybí polévka stála na plotně. Lada myla jablka, která budou také na štědrovečerním stole. A zeť právě upevňoval krásnou jedličku do stojanu. Pokoj se naplnil vůní čerstvého jehličí. Toník s Aničkou se hned hrnuli ke stromku a začali ho zdobit. Martě to připadalo trochu zvláštní, protože ona zdobívala stromeček vždycka sama a děti ho mohly vidět, až když zazvonil zvoneček. Když však viděla dětskou radost z každé ozdobičky, kterou děti na stromek připevnily, musela uznat, že to má něco do sebe. Děti nemusí jen čekat, až se jim všechno připraví, ale v rámci svých možností se podílejí na životě rodiny.

Odpoledne se dokonce na chvíli objevilo na obloze sluníčko, a tak to spíš vypadalo na časné jaro než na Štědrý den. Všichni kromě Lady vyrazili na procházku do lesa. Chtěli nasypat zvířátkům kaštany do krmelce a také jim ozdobit stromeček v lese. Cestou se Marta od dětí dozvěděla spoustu novinek. Vyprávěli jí o tom, jak k nim do školky přišel Mikuláš s čertem, i o vánočním představení pro rodiče. Ale zdobení lesního stromečku bylo zajímavější než všechna povídání. Děti věšely na spodní větve smrčku jablíčka i kousky mrkve. Dohadovaly se, které zvířátko ten jejich kousek dostane. Určitě to je lepší, než jakákoliv pohádka v televizi, pomyslela si Marta. A ochotně jim pomáhala, aby byla vánoční nabídka pro lesní zvířátka co nejlepší. Sama byla ráda, že je na čerstvém vzduchu. V posledních dnech si ho moc neužila.

V pohodovém rodinném duchu proběhl i jejich Štědrý večer. Středobodem byly samozřejmě děti a jejich upřímná a neutuchající radost. S tatínkem vyráběly lodičky z ořechových skořápek se svíčkami a proháněly je foukáním po hladině vody v umyvadle. Z bezpečné vzdálenosti přihlížely lití olova, nadskakovaly při každém zasyčení a prohlížely si podivuhodné tvary, které vznikly. S doprovodem píštalky si zazpívaly koledu, s maminkou zkoumaly hvězdičky v rozkrojených jablíčcích. A hlavně s dětskou nedočkavostí rozbalovaly dárky a vykřikovaly překvapením. Se zvědavostí dětem vlastní zvědavě přihlížely, jak si dárky rozbalují rodiče a zkoumaly, jaké dárky dostala babička. Na Martu, která takovou pohodu zažívala málokdy, se přenesl ten povznášející pocit rodinné sounáležitosti. Jako dítě to nikdy nezažila a jako matce se jí se taková vánoční krásná atmosféra nikdy nepodařila vytvořit. Rychle se snažila tuto vzpomínku odehnat. Pomohl jí Toníček, který si na ní vyzkoušel veškeré vybavení svého nového lékařského kufříku. A také sklenice voňavého punče, kterou si vzala ven na terasu, když se děti chystaly do postýlek. Bylo příjemné vystoupit na chvíli z voňavého teplíčka a trochu se nadýchat svěžího nočního vzduchu. A mohla se i pokochat oblohou plnou hvězd. Co by si přála, kdyby některá z nich začala padat?

Když děti usnuly, povídala si ještě chvíli s Ladou, která si udělala pohodlí na pohovce. Bylo na ní vidět, že je unavená, i když se snažila to nedávat najevo. Marta se jí zase neobratně pokoušela říct, jak moc se jí dnešní večer líbil. Nebyla nikdy zvyklá mluvit s dcerou o svých pocitech, tak jí to dávalo trochu zabrat. Lada se dokonce i trochu začervenala, na pochvalu od maminky nebyla zvyklá. Ani ona neměla ve zvyku se matky na něco vyptávat, ale v tomto vánočním rozpoložení se jí zeptala na Petra. Pro Martu to bylo dost zvláštní mluvit se svou dcerou o svém vztahu k Petrovi. Znovu tápala a hledala vhodná slova. Zdálo se jí, že říká něco, co ještě nikdy nahlas nevyslovila. Ale s každou další větou se cítila lépe. A vůbec jí nepřišlo divné, když se Lada na závěr položila otázku, proč tu dnes vlastně nebyl s ní. A jak už to v dnešním životě bývá, magické kouzlo rozhovoru matky s dcerou bylo zrušeno vyzváněním mobilu.

Marta měla s Petrem na tuto pozdní hodinu domluvený skype. Přesunula se do pokoje pro hosty, kde spala. A dřív než si na tabletu pustila skype, zachumlala se do deky. Bylo tu mnohem chladněji a předpokládala, že jejich rozhovor bude delší. Byla zvědavá, jak dnešní večer prožil Petr a zda se mu líbil dárek od ní. Vybrala mu pěknou koženou peněženku a do ní vložila dva lístky do divadla. Povídali si snad až do půlnoci. A dohodli se, že se Petr pokusí domluvit s dcerou, jestli může vzít Sofii na výlet na Vysočinu. Už před několika týdny slíbil dceři, že se o vnučku o svátcích postará, protože dcera měla volno jen na Štědrý den. Další dny má služby v nemocnici.

Časně ráno Martu probudilo netrpělivé tlučení na dveře pokoje. Byl to Toník, který babičce vzrušeně oznamoval, že se mamince už narodí miminko. Marta našla Ladu v předsíni. Měla na sobě prošívaný kabát, opírala se o zeď a čekala v mírném předklonu, až její muž přistaví auto. Bolesti už přicházely pravidelně, musela do porodnice. Marta ji objala a políbila. "Drž se a mysli na to malé. Já se tady o všechno postarám." pošeptala jí do ucha a pomohla jí poskládat se do auta. Marta si přitáhla bundu víc k tělu a ještě chvíli starostlivě sledovala pomalu se zmenšující zadní světla auta. Byla ještě tma, venku foukal silný vítr a sem tam na zemi přistávaly sněhové vločky. Pak si Marta uvědomila, že drží za ruku obě rozespalá vnoučata. Přemluvila je, aby se vrátily do teplých postýlek, ale musela zůstat v pokojíčku s nimi. A zodpovídat zvědavé dětské dotazy týkající se narození miminka. Trochu se u toho zapotila. Na druhé straně však byla ráda, že není sama jen se svými myšlenkami. Měla o dceru strach.

Děti byly dopoledne mimořádně klidné, zabavily se hračkami, které včera objevily pod stromečkem. Jen Marta byla viditelně nervózní, protože si uměla představit spoustu komplikací, které mohou u porodu nastat. Každou chvíli kontrolovala displej telefonu. Co kdyby náhodou zmeškala příchod nějaké zprávy? Zeť jí zatím poslal jen stručnou informaci o tom, že dorazili do nemocnice a podle vyšetření dojde k porodu až za pár hodin. Kolem deváté volal Petr a nadšeně oznamoval, že dnes se Sofinkou skutečně přijedou. Ani nepostřehl Martinu nervozitu v hlase. Jen se trochu divil, proč chce, aby si vzal sebou řetězy na kola, když tady v nížině je skoro jaro. Ale Marta si trvala na svém, tady na Vysočině už začíná sněžit a cesta k jejich domu se protahuje až jako poslední. Že je dcera v porodnici, mu říct zapomněla.

Jakýsi instinkt postrčil Martu, aby se místo nekonečného netrpělivého čekání a neustálého kontrolování mobilu zabývala něčím rozumným. Prohlédla si obsah spíže a lednice. Naštěstí byly plné jídla, nebude problém něco připravit. I když je sváteční den, rozhodla se pragmaticky pro boloňské špagety. Toník s Aničkou je milují a snad je bude jíst i Sofie. Omáčku s masem si může připravit teď hned, špagety uvaří až těsně před obědem. A kdo bude chtít, může si dát rybí polévku, která zbyla od štědrovečerní večeře. S chutí se pustila do vaření, i když v Ladině kuchyni to bylo takové malé dobrodružství, protože se tu moc nevyznala. Kupodivu jí občas poradil Toník, uměl najít i koření, které potřebovala. Bylo vidět, že mamince často pomáhá v kuchyni. I teď zůstal s babičkou v kuchyni a rozumoval při krájení cibule. Vaření nakonec přilákalo i Aničku a její novou panenku. Marta musela být ve střehu, aby se dětem při přípravě jídla nic nestalo. A všechno trvalo déle, než kdyby to dělala sama. Přesto byla ráda, že jsou děti v kuchyni s ní.

Před polednem dorazil Petr se Sofií. Přesněji řečeno Petr ji do domu přinesl v náručí, protože cestou v autě usnula. Ani přenášení ji neprobudilo, a tak ji uložili s Martou na pohovku v pokoji a lehce přikryli dekou. Byla pobledlá, vypadala trochu jako vosková panenka. Toník s Aničkou se okamžitě přesunuli k ní a tiše ji pozorovali. Bylo zřejmé, že asi dlouho spát nevydrží. Petr zatím u hrnku horké kávy popisoval Martě jejich strastiplnou cestu. Přestože jel podle navigace, kvůli dvěma uzavírkám si pěkně zajel. Na Vysočině byla na několika místech hustá mlha, takže musel jet skoro krokem. Nakonec začalo ještě hustě sněžit a před posledním táhlým kopcem skutečně nasazoval řetězy. Byl rád, že už je tady v teplém a svátečně vyzdobeném pokoji a hlavně že je s Martou. Vzal ji za ruce a schoval je do svých dlaní. A Marta mu prozradila to, co mu včera nestihla povědět. Že je Lada v porodnici a že ona bude brzy trojnásobnou babičkou.

Sváteční idyla jim však dlouho nevydržela. Z pohovky se ozval ustrašený dětský pláč. Sofinka se probudila a začala vzlykat. Toník ustrašeně ustoupil od pohovky a Anička rovnou utekla. Petr vzal Sofinku do náruče a konejšil ji. Marta ji pohladila, ale holčička se rozplakala ještě víc. Zklidnila se až za chvíli, když ji Petr přinesl k rozsvícenému vánočnímu stromečku. Po chvíli se nechala postavit na zem, ale držela se dědečka za ruku jako klíště. Znovu začala vzlykat, když se k ní zkoušel přiblížit Toník. I ten byl z toho pořádně zmatený. Nechápal, proč holčička stále popotahuje a nechce si s ním hrát. Díval se s otazníkem v očích na Martu. Zkoušela mu vysvětlit, že holčička je asi zmatená z toho, jak se probudila v cizím prostředí. A že ji musí chvíli nechat, až si zvykne. Ale neuměla odhadnout, zda to Toník chápe. Radši ho zaměstnala přípravou příborů na svátečním stole. Zatímco děti rybí polévku nejedly, Marta s Petrem si jí přímo vychutnali. Moje dcera umí výborně vařit, pomyslela si Marta. Jak je to možné, že dobré domácí jídlo může v člověku vyvolat vzpomínky na dětství, napadlo Petra. A nahlas polévku pochválil. Toník s Aničkou se na špagety vrhli s obrovskou chutí. Sofie se váhavě posadila ke stolu vedle dědečka, ale jíst ještě nezačala. Pustila do jídla až po chvíli, kdy si jí nikdo nevšímal. Vidličkou neobratně rozrýpala hromádku špaget, a pak pomalu začala jíst. Moc toho nesnědla, a hned, jak dojedl dědeček, vnutila se k němu na klín. Marta pozorovala její chování s obavami a rozhodla se, že až bude vhodná příležitost, zkusí si o tom s Petrem promluvit.

Venku konečně na chvíli přestalo sněžit. I vítr se trochu utišil. Bylo třeba odhrabat snih alespoň na cestě od domu k silnici. Marta chvíli hledala hrabla, opět jí pomohl Toník. Nářadí bylo v dílně za domem. Ustrojili děti, bude rozumné, když se chvíli proběhnou venku. Čerstvě napadaný sníh je lákal už od rána. Toník s Aničkou vyletěli z domu jak neřízené střely, podupali neporušený sníh před domem a společně se dali do stavění sněhuláka. Sofinka postávala na prahu ve vypůjčených botách do sněhu. Ty, ve kterých přijela, jí byly k ničemu. Pozorovala děti, ale nic neříkala. Petr s Martou se pustili do odklízení sněhu. Nakonec se jim podařilo odstranit sníh z celé cesty až k místní silnici. Sofie se mezitím posunula směrem k dětem. Přinesla jim jednu větev, která se hodila sněhulákovi do ruky. Petr dětem pomohl zvednout poslední kouli a posadil ji na vršek jako hlavu. A Marta dílo korunovala starým hrncem. Hrubé kousky štěrku použili jako knoflíky, i jedna mrkev na nos se našla. Děti měly nového zimního parťáka, dál dováděly ve sněhu. Za vydatné pomoci Petra postavili z odhrabaného sněhu cosi, co vzdáleně připomínalo iglú. Jejich fantazie byla nekonečná, stále prolézaly úzkým vchodem tam a zpět a nemohly se nového domečku nabažit. A Petr blbnul s nimi.

Když už děti začínaly být promočené, nalákala je Marta domů na pohádku. Televize byla pro Toníka a Aničku vzácná, pouštěla se jen mimořádně. Oba se svorně usadili na pohovce. Pohádka upoutala i Sofinku, ale ta si nesedla k nim, našla si místo na malé židličce na druhé straně pokoje. I jí zčervenaly tváře pobytem venku. A Marta s Petrem měli konečně chvíli sami pro sebe. Stejně ale probírali nezvyklé chování Sofie. Petr si všiml, že podobně jako dnes Sofie reagovala už vícekrát, když se setkala s cizími dětmi. V poslední době také poplakávala, když odcházela do školky. Ale nechtěla říct, proč. Upozornil na to dceru, ale ani té se s ničím nesvěřila. Možná ani nebylo s čím. Možná má jen takové uplakané období. A možná se tady za chvíli otrká a bude dovádět stejně jako Martina vnoučata. Moc by si to přál.

Trochu ospalá podvečerní sváteční nálada se razantně změnila, když se ozvalo pípnutí Martina mobilu, oznamující příchod zprávy. Martina vnučka už byla na světě! V podvečer se narodila malá Ema, 50 cm a 3500 g. Ona i maminka jsou v pořádku. Na přiložené fotografii bylo malinké stvoření ležící v tatínkově náručí. Marta si úlevou oddechla. Přesně tuhle zprávu chtěla slyšet! A fotografii nové malé sestřičky hned ukazovala i zvědavé Aničce a Toníčkovi. Když mobil s fotkou doputoval k Petrovi, podívala se váhavě na fotografii miminka i Sofie. Marta a Petr obklopení vnoučaty si připili na zdraví miminka výborným koňakem. A na závěr umocnil tuto slavnostní chvíli ještě Toník svým rozumováním: "Babi, když jsi teď i babička naší malé Emičky, můžeš být i babička Sofie? A může být její dědeček i náš dědeček?"