Pocity - kapitola 21. Sváteční

Marta pečlivě naložila do auta všechny dárky a vyrazila na Vysočinu. I když vyjela až druhý víkendový den, provoz byl docela hustý. Ale silnice byly naštěstí suché, po sněhu či námraze ani památka. Cesta probíhala klidně, Marta občas zabloudila v myšlenkách k Petrovi, který bude na Štědrý den se svou dcerou a vnučkou. Karty jsou rozdané, věděla, že nemá cenu o tom přemýšlet. Ale stejně se jí myšlenka na vánoce strávené s Petrem vracela. Když se začala blížit k cíli své cesty, do její mysli se nezadržitelně vedrala vnoučata. Roztomilá a veselá Anička i občas zasmušilý Toník, který se tak rád s ní mazlí. Když dorazila na místo, oba už zvědavě vykukovali z domovních dveří. Zaparkovala auto a běžela jim naproti. Měla co dělat, aby je oba najednou udržela v náručí, protože měli navíc vycpaná bříška nějakými plyšáky. Až dodatečně pochopila, že také čekají, až se jim narodí miminko. Prostě všichni v tomto domě jsou v radostném očekávání. Opatrně objala i dceru, skoro se bála se dotknout jejího mohutného břicha. Nepotřebovaly slova, aby si rozuměly. Bylo jasné, že miminko se může narodit každým dnem.

Myslela si, že bude pomáhat Ladě v kuchyni, ale Toník s Aničkou ji okamžitě vtáhli do svého světa hraček a her. A dcera vlastně žádnou pomoc nepotřebovala. Pojala všechno jednoduše. Bramborový salát měla hotový, odpočíval pěkně v chladnu, aby se trochu odležel. Kapří porce byly také připravené a stačilo je jen osmažit. A rybí polévka stála na plotně. Lada myla jablka, která budou také na štědrovečerním stole. A zeť právě upevňoval krásnou jedličku do stojanu. Pokoj se naplnil vůní čerstvého jehličí. Toník s Aničkou se hned hrnuli ke stromku a začali ho zdobit. Martě to připadalo trochu zvláštní, protože ona zdobívala stromeček vždycka sama a děti ho mohly vidět, až když zazvonil zvoneček. Když však viděla dětskou radost z každé ozdobičky, kterou děti na stromek připevnily, musela uznat, že to má něco do sebe. Děti nemusí jen čekat, až se jim všechno připraví, ale v rámci svých možností se podílejí na životě rodiny.

Odpoledne se dokonce na chvíli objevilo na obloze sluníčko, a tak to spíš vypadalo na časné jaro než na Štědrý den. Všichni kromě Lady vyrazili na procházku do lesa. Chtěli nasypat zvířátkům kaštany do krmelce a také jim ozdobit stromeček v lese. Cestou se Marta od dětí dozvěděla spoustu novinek. Vyprávěli jí o tom, jak k nim do školky přišel Mikuláš s čertem, i o vánočním představení pro rodiče. Ale zdobení lesního stromečku bylo zajímavější než všechna povídání. Děti věšely na spodní větve smrčku jablíčka i kousky mrkve. Dohadovaly se, které zvířátko ten jejich kousek dostane. Určitě to je lepší, než jakákoliv pohádka v televizi, pomyslela si Marta. A ochotně jim pomáhala, aby byla vánoční nabídka pro lesní zvířátka co nejlepší. Sama byla ráda, že je na čerstvém vzduchu. V posledních dnech si ho moc neužila.

V pohodovém rodinném duchu proběhl i jejich Štědrý večer. Středobodem byly samozřejmě děti a jejich upřímná a neutuchající radost. S tatínkem vyráběly lodičky z ořechových skořápek se svíčkami a proháněly je foukáním po hladině vody v umyvadle. Z bezpečné vzdálenosti přihlížely lití olova, nadskakovaly při každém zasyčení a prohlížely si podivuhodné tvary, které vznikly. S doprovodem píštalky si zazpívaly koledu, s maminkou zkoumaly hvězdičky v rozkrojených jablíčcích. A hlavně s dětskou nedočkavostí rozbalovaly dárky a vykřikovaly překvapením. Se zvědavostí dětem vlastní zvědavě přihlížely, jak si dárky rozbalují rodiče a zkoumaly, jaké dárky dostala babička. Na Martu, která takovou pohodu zažívala málokdy, se přenesl ten povznášející pocit rodinné sounáležitosti. Jako dítě to nikdy nezažila a jako matce se jí se taková vánoční krásná atmosféra nikdy nepodařila vytvořit. Rychle se snažila tuto vzpomínku odehnat. Pomohl jí Toníček, který si na ní vyzkoušel veškeré vybavení svého nového lékařského kufříku. A také sklenice voňavého punče, kterou si vzala ven na terasu, když se děti chystaly do postýlek. Bylo příjemné vystoupit na chvíli z voňavého teplíčka a trochu se nadýchat svěžího nočního vzduchu. A mohla se i pokochat oblohou plnou hvězd. Co by si přála, kdyby některá z nich začala padat?

Když děti usnuly, povídala si ještě chvíli s Ladou, která si udělala pohodlí na pohovce. Bylo na ní vidět, že je unavená, i když se snažila to nedávat najevo. Marta se jí zase neobratně pokoušela říct, jak moc se jí dnešní večer líbil. Nebyla nikdy zvyklá mluvit s dcerou o svých pocitech, tak jí to dávalo trochu zabrat. Lada se dokonce i trochu začervenala, na pochvalu od maminky nebyla zvyklá. Ani ona neměla ve zvyku se matky na něco vyptávat, ale v tomto vánočním rozpoložení se jí zeptala na Petra. Pro Martu to bylo dost zvláštní mluvit se svou dcerou o svém vztahu k Petrovi. Znovu tápala a hledala vhodná slova. Zdálo se jí, že říká něco, co ještě nikdy nahlas nevyslovila. Ale s každou další větou se cítila lépe. A vůbec jí nepřišlo divné, když se Lada na závěr položila otázku, proč tu dnes vlastně nebyl s ní. A jak už to v dnešním životě bývá, magické kouzlo rozhovoru matky s dcerou bylo zrušeno vyzváněním mobilu.

Marta měla s Petrem na tuto pozdní hodinu domluvený skype. Přesunula se do pokoje pro hosty, kde spala. A dřív než si na tabletu pustila skype, zachumlala se do deky. Bylo tu mnohem chladněji a předpokládala, že jejich rozhovor bude delší. Byla zvědavá, jak dnešní večer prožil Petr a zda se mu líbil dárek od ní. Vybrala mu pěknou koženou peněženku a do ní vložila dva lístky do divadla. Povídali si snad až do půlnoci. A dohodli se, že se Petr pokusí domluvit s dcerou, jestli může vzít Sofii na výlet na Vysočinu. Už před několika týdny slíbil dceři, že se o vnučku o svátcích postará, protože dcera měla volno jen na Štědrý den. Další dny má služby v nemocnici.

Časně ráno Martu probudilo netrpělivé tlučení na dveře pokoje. Byl to Toník, který babičce vzrušeně oznamoval, že se mamince už narodí miminko. Marta našla Ladu v předsíni. Měla na sobě prošívaný kabát, opírala se o zeď a čekala v mírném předklonu, až její muž přistaví auto. Bolesti už přicházely pravidelně, musela do porodnice. Marta ji objala a políbila. "Drž se a mysli na to malé. Já se tady o všechno postarám." pošeptala jí do ucha a pomohla jí poskládat se do auta. Marta si přitáhla bundu víc k tělu a ještě chvíli starostlivě sledovala pomalu se zmenšující zadní světla auta. Byla ještě tma, venku foukal silný vítr a sem tam na zemi přistávaly sněhové vločky. Pak si Marta uvědomila, že drží za ruku obě rozespalá vnoučata. Přemluvila je, aby se vrátily do teplých postýlek, ale musela zůstat v pokojíčku s nimi. A zodpovídat zvědavé dětské dotazy týkající se narození miminka. Trochu se u toho zapotila. Na druhé straně však byla ráda, že není sama jen se svými myšlenkami. Měla o dceru strach.

Děti byly dopoledne mimořádně klidné, zabavily se hračkami, které včera objevily pod stromečkem. Jen Marta byla viditelně nervózní, protože si uměla představit spoustu komplikací, které mohou u porodu nastat. Každou chvíli kontrolovala displej telefonu. Co kdyby náhodou zmeškala příchod nějaké zprávy? Zeť jí zatím poslal jen stručnou informaci o tom, že dorazili do nemocnice a podle vyšetření dojde k porodu až za pár hodin. Kolem deváté volal Petr a nadšeně oznamoval, že dnes se Sofinkou skutečně přijedou. Ani nepostřehl Martinu nervozitu v hlase. Jen se trochu divil, proč chce, aby si vzal sebou řetězy na kola, když tady v nížině je skoro jaro. Ale Marta si trvala na svém, tady na Vysočině už začíná sněžit a cesta k jejich domu se protahuje až jako poslední. Že je dcera v porodnici, mu říct zapomněla.

Jakýsi instinkt postrčil Martu, aby se místo nekonečného netrpělivého čekání a neustálého kontrolování mobilu zabývala něčím rozumným. Prohlédla si obsah spíže a lednice. Naštěstí byly plné jídla, nebude problém něco připravit. I když je sváteční den, rozhodla se pragmaticky pro boloňské špagety. Toník s Aničkou je milují a snad je bude jíst i Sofie. Omáčku s masem si může připravit teď hned, špagety uvaří až těsně před obědem. A kdo bude chtít, může si dát rybí polévku, která zbyla od štědrovečerní večeře. S chutí se pustila do vaření, i když v Ladině kuchyni to bylo takové malé dobrodružství, protože se tu moc nevyznala. Kupodivu jí občas poradil Toník, uměl najít i koření, které potřebovala. Bylo vidět, že mamince často pomáhá v kuchyni. I teď zůstal s babičkou v kuchyni a rozumoval při krájení cibule. Vaření nakonec přilákalo i Aničku a její novou panenku. Marta musela být ve střehu, aby se dětem při přípravě jídla nic nestalo. A všechno trvalo déle, než kdyby to dělala sama. Přesto byla ráda, že jsou děti v kuchyni s ní.

Před polednem dorazil Petr se Sofií. Přesněji řečeno Petr ji do domu přinesl v náručí, protože cestou v autě usnula. Ani přenášení ji neprobudilo, a tak ji uložili s Martou na pohovku v pokoji a lehce přikryli dekou. Byla pobledlá, vypadala trochu jako vosková panenka. Toník s Aničkou se okamžitě přesunuli k ní a tiše ji pozorovali. Bylo zřejmé, že asi dlouho spát nevydrží. Petr zatím u hrnku horké kávy popisoval Martě jejich strastiplnou cestu. Přestože jel podle navigace, kvůli dvěma uzavírkám si pěkně zajel. Na Vysočině byla na několika místech hustá mlha, takže musel jet skoro krokem. Nakonec začalo ještě hustě sněžit a před posledním táhlým kopcem skutečně nasazoval řetězy. Byl rád, že už je tady v teplém a svátečně vyzdobeném pokoji a hlavně že je s Martou. Vzal ji za ruce a schoval je do svých dlaní. A Marta mu prozradila to, co mu včera nestihla povědět. Že je Lada v porodnici a že ona bude brzy trojnásobnou babičkou.

Sváteční idyla jim však dlouho nevydržela. Z pohovky se ozval ustrašený dětský pláč. Sofinka se probudila a začala vzlykat. Toník ustrašeně ustoupil od pohovky a Anička rovnou utekla. Petr vzal Sofinku do náruče a konejšil ji. Marta ji pohladila, ale holčička se rozplakala ještě víc. Zklidnila se až za chvíli, když ji Petr přinesl k rozsvícenému vánočnímu stromečku. Po chvíli se nechala postavit na zem, ale držela se dědečka za ruku jako klíště. Znovu začala vzlykat, když se k ní zkoušel přiblížit Toník. I ten byl z toho pořádně zmatený. Nechápal, proč holčička stále popotahuje a nechce si s ním hrát. Díval se s otazníkem v očích na Martu. Zkoušela mu vysvětlit, že holčička je asi zmatená z toho, jak se probudila v cizím prostředí. A že ji musí chvíli nechat, až si zvykne. Ale neuměla odhadnout, zda to Toník chápe. Radši ho zaměstnala přípravou příborů na svátečním stole. Zatímco děti rybí polévku nejedly, Marta s Petrem si jí přímo vychutnali. Moje dcera umí výborně vařit, pomyslela si Marta. Jak je to možné, že dobré domácí jídlo může v člověku vyvolat vzpomínky na dětství, napadlo Petra. A nahlas polévku pochválil. Toník s Aničkou se na špagety vrhli s obrovskou chutí. Sofie se váhavě posadila ke stolu vedle dědečka, ale jíst ještě nezačala. Pustila do jídla až po chvíli, kdy si jí nikdo nevšímal. Vidličkou neobratně rozrýpala hromádku špaget, a pak pomalu začala jíst. Moc toho nesnědla, a hned, jak dojedl dědeček, vnutila se k němu na klín. Marta pozorovala její chování s obavami a rozhodla se, že až bude vhodná příležitost, zkusí si o tom s Petrem promluvit.

Venku konečně na chvíli přestalo sněžit. I vítr se trochu utišil. Bylo třeba odhrabat snih alespoň na cestě od domu k silnici. Marta chvíli hledala hrabla, opět jí pomohl Toník. Nářadí bylo v dílně za domem. Ustrojili děti, bude rozumné, když se chvíli proběhnou venku. Čerstvě napadaný sníh je lákal už od rána. Toník s Aničkou vyletěli z domu jak neřízené střely, podupali neporušený sníh před domem a společně se dali do stavění sněhuláka. Sofinka postávala na prahu ve vypůjčených botách do sněhu. Ty, ve kterých přijela, jí byly k ničemu. Pozorovala děti, ale nic neříkala. Petr s Martou se pustili do odklízení sněhu. Nakonec se jim podařilo odstranit sníh z celé cesty až k místní silnici. Sofie se mezitím posunula směrem k dětem. Přinesla jim jednu větev, která se hodila sněhulákovi do ruky. Petr dětem pomohl zvednout poslední kouli a posadil ji na vršek jako hlavu. A Marta dílo korunovala starým hrncem. Hrubé kousky štěrku použili jako knoflíky, i jedna mrkev na nos se našla. Děti měly nového zimního parťáka, dál dováděly ve sněhu. Za vydatné pomoci Petra postavili z odhrabaného sněhu cosi, co vzdáleně připomínalo iglú. Jejich fantazie byla nekonečná, stále prolézaly úzkým vchodem tam a zpět a nemohly se nového domečku nabažit. A Petr blbnul s nimi.

Když už děti začínaly být promočené, nalákala je Marta domů na pohádku. Televize byla pro Toníka a Aničku vzácná, pouštěla se jen mimořádně. Oba se svorně usadili na pohovce. Pohádka upoutala i Sofinku, ale ta si nesedla k nim, našla si místo na malé židličce na druhé straně pokoje. I jí zčervenaly tváře pobytem venku. A Marta s Petrem měli konečně chvíli sami pro sebe. Stejně ale probírali nezvyklé chování Sofie. Petr si všiml, že podobně jako dnes Sofie reagovala už vícekrát, když se setkala s cizími dětmi. V poslední době také poplakávala, když odcházela do školky. Ale nechtěla říct, proč. Upozornil na to dceru, ale ani té se s ničím nesvěřila. Možná ani nebylo s čím. Možná má jen takové uplakané období. A možná se tady za chvíli otrká a bude dovádět stejně jako Martina vnoučata. Moc by si to přál.

Trochu ospalá podvečerní sváteční nálada se razantně změnila, když se ozvalo pípnutí Martina mobilu, oznamující příchod zprávy. Martina vnučka už byla na světě! V podvečer se narodila malá Ema, 50 cm a 3500 g. Ona i maminka jsou v pořádku. Na přiložené fotografii bylo malinké stvoření ležící v tatínkově náručí. Marta si úlevou oddechla. Přesně tuhle zprávu chtěla slyšet! A fotografii nové malé sestřičky hned ukazovala i zvědavé Aničce a Toníčkovi. Když mobil s fotkou doputoval k Petrovi, podívala se váhavě na fotografii miminka i Sofie. Marta a Petr obklopení vnoučaty si připili na zdraví miminka výborným koňakem. A na závěr umocnil tuto slavnostní chvíli ještě Toník svým rozumováním: "Babi, když jsi teď i babička naší malé Emičky, můžeš být i babička Sofie? A může být její dědeček i náš dědeček?"

Pocity - kapitola 20. Předvánoční

Když se Marta ráno probudila, měla pocit, jakoby jí někdo vyzmizíkoval včerejší den. Prostě si nemohla vzpomenout, co se včera dělo. I když se cítila trochu rozlámananá, dala si svou obvyklou ranní sprchu a uvařila si čaj k snídani. Pohled do ledničky byl neveselý, asi včera nenakoupila. Namazala si zavařeninou plátek toustového chleba a zapíjela ho doušky čaje. Odpoledne bude muset něco nakoupit, usadilo se jí v hlavě.

Ve dveřích kuchyně se objevil evidentně rozespalý Libor. Ještě než se ho stačila zeptat, proč vstává, zahrnul ji spoustou otázek on. A vylíčil jí, co všechno se s ní včera večer dělo. Nejdříve poslouchala nevěřícně, ale pak se pomalu rozpomněla. Nebylo to poprvé, co se jí něco podobného stalo. Ale vždycky se z toho rychle oklepala a fungovala dál. Ostatně v dobách, kdy se sama starala o dvě děti a zároveň se snažila udržet firmu v černých číslech, nebyla o podobné situace nouze. Ale tehdy byla o nějakou tu dekádu mladší, přiznala si. Bylo by to příjemné lehnout si znovu do postele a zachumlat se pod deku. Nebo si přečíst nějakou knížku či si pustit film. Na chvíli zaváhala. A Libor využil mezeru v diskusi a přihodil ještě názor, že Petr vypadá jako prima chlap. A že je klidnější, když ví, že tu není úplně sama. V minulosti to Marta špatně snášela, když její syn hodnotil její občasné partnery. Dnes jí to nevadilo. Byla ráda, že se oba seznámili. A dokonce bez jejího přispění.

Když Marta dorazila do firmy, zamířila nejdřív do Petrovy kanceláře, ale nenašla ho tam. Vytočila jeho číslo na mobilu a dozvěděla se, že je v dílně. Našla ho nad zcela rozebraným úklidový strojem, který byl ještě v záruce. Když ho tam viděla v montérkách klečet na podlaze mezi součástkami, byla naštvaná. Evidentně se rozhodl o tak důležité věci sám, ani se s ní neporadil. A místo své práce se tady vrtá v nějaké mašině. Asi nečekal, že se Marta zmátoří a přijde dnes do práce. Kdesi uvnitř se pomalu začínala vytáčet. Ale Petr jí předešel. Jasně a stručně jí vysvětlil, že jí kvůli tomu volal už včera, ale nebrala mu telefon. A když dorazil k ní, nebyla ve stavu, aby o tom spolu mohli komunikovat. Tak se prostě rozhodl sám, jak nejlépe uměl. A veškerou zodpovědnost vzal na sebe. Ostatně problém už našel, součástku vyměnil. Teď jen potřebuje trochu času na uvedení stroje do funkčního stavu. A Marta by určitě udělala lépe, kdyby odpočívala doma.

Marta se snažila navenek být klidná a racionální, ale uvnitř dusila nedefinovatelnou nespokojenost. Rozum jí napovídal, že je všechno v pořádku. Ale její ego trpělo. Byla zvyklá na to, že ve firmě měla vždy poslední slovo. Nervózně proběhla zbytek provozu, pak se vrátila do kanceláře a na počítači zkontrolovala stav peněz na účtech a faktury. Prošla si připomínky a stížnosti zákazníků, všechno bylo v normálu. Přesvědčila sama sebe, že je rozumné jít domů. U knížky ale dlouho nevydržela, ani film, který si vybrala, ji nebavil. A tak jen tak bloumala po bytě a snažila se přijít na to, proč ji dnes ráno Petrovo rozhodnutí tak rozhodilo. To si opravdu tolik zvykla na šéfování, že těžko snáší, když za ni rozhoduje někdo jiný? Vždyť na jiných lidech tuto vlastnost přímo nenávidí! A navíc se tak zachovala vůči Petrovi. Lavinu výčitek a pochybností rozptýlil až Libor s Amy. Vrátili se z podvečerního focení na vánočních trzích. A hned se hrnuli k počítači, aby si fotky stáhli a prohlédli. Fotky byly nejen hezké, ale takové svěží, nápadité a vtipné. Pomyslela si, že tahle generace vidí svět kolem sebe zcela jinýma očima.

Uvařili si horký kořeněný čaj a povídali si. Nejen o fotkách, o fotografování a o posledních zážitcích. Poprvé se trochu víc dozvěděla o tom, jak si představují svůj společný život. Po očku je pozorovala a musela uznat, že se k sobě chovají velmi hezky. Z jejího malého Liborka vyrostl mladý, milý a samostatný muž, který ví, co chce. Laskavou rodinnou debatu přerušil telefon od Petra. Stroj je smontovaný, funkční, důkladně vyzkoušený a může vyrazit na noční směnu do největšího místního supermarketu. Marta mu poděkovala a ulevilo se jí. Od této chvíle se ale řeč automaticky stočila na Petra. Marta si chvíli připadala jako u výslechu, ale musela uznat, že to je na dlouhou dobu poslední možnost, jak si o tom se synem promluvit. A vlastně byla ráda, že se Libor o jejich vztah zajímá. Hodně ji to se synem sblížilo. Škoda, že už za dva dny odjíždí zpět do Anglie. Bude se jí po těch úpřimných rozhovorech z očí do očí stýskat.

Na poslední večer před odjezdem slíbila Marta Amy, že ji naučí, jak se zdobí perníčky. A pak musela odmítnout Petrovu nabídku, že by si mohli společně užít atmosféru vánočních trhů na starém městě. Prostě přišel se svým nápadem později. Ale bylo jí to líto, už několik dní na sebe neměli ani chvilku času. Úplně pookřála, když si Petr povzdechl, že tedy bude muset jít na trhy s malou Sofií. Napadlo ji, že by se mohli oba potom stavit u ní. Pokud s tím bude její maminka souhlasit. Třeba by si Sofinka také chtěla zdobení perníčků vyzkoušet. A Marta by ji zase ráda viděla. A vyšlo to. Amy už se zdatně realizovala na prvních kouscích perníku, když se objevil Petr se Sofií. Ta přinesla tetě Martě obrázek, který pro ni namalovala dnes ráno ve školce. Bylo na ní vidět, že se těšila. A jako správná, i když zatím malá ženská, si vyhrnula rukávy a vylezla si na židli u stolu. Za chvíli byla sice od zdobící cukrové hmoty umazaná skoro všude, ale vypadala šťastně. A dekorovala jeden kousek perníku za druhým. Jen ji trochu mátlo, že ta druhá teta mluví jinak a že jí nerozumí. I když se Amy kvůli ní snažila a sem tam roztomile prohodila i slovo česky. Něco už od Libora pochytila. Když se večer loučili, držela Sofinka v ručičkách pevně krabičku s perníčky a vypadala šťastně. Musí je ukázat mamince.

Stejně jako v minulých letech, naplánovala Marta na poslední pracovní den před vánocemi společný slavnostní oběd pro všechny trvalé zaměstnance firmy. Nechtěla pořádat vánoční večírek jako v jiných firmách, ale chtěla svým loajálním zaměstnancům poděkovat za celoroční práci a popřát jim i jejich rodinám krásné svátky. Ostatně salónek v restauraci U jabloně měla už pro tuto příležitost zamluvený dva měsíce, stejně jako velmi oblíbené zvěřinové menu. Pro Petra to bylo něco, co z minulých zaměstnání neznal. Vánočních večírků se účastnil jen sporadicky. Až na výjimky se tam cítil trapně a nepatřičně. Tady se všichni zaměstnanci na společný předvánoční oběd těšili a účast považovali za samozřejmou.

Salonek byl vkusně vánočně vyzdobený. Dlouhý stůl byl prostřený na hlavní menu a přípitek, na stolech u zdi byl k dispozici studený bufet. Marta neměla ráda dlouhé proslovy, a tak její úvodní řeč byla krátká a stručná. I když ještě není znám konečný výsledek hospodaření, z čísel je zřejmé, že se v letošním roce firmě dařilo. Díky všem, kteří se o to zasloužili. V tom se však stalo něco, co vůbec nečekala. Dispečerka vykřikla: "Pusu!" A hned se přidali ostatní a skandovali s ní. Byli tu jen dva, kteří o tomhle spiknutí nic nevěděli. Marta cítila, jak pomalu a jistě rudne. Málokdy se jí stane, že se jí nedostává slov. Obrátila se k Petrovi, který stál vedle ní a stejně jako ona mlčel. Jejich oči si v tom okamžiku vyměnily milión informací. Bylo jasné, že skrývání jejich vztahu ve firmě už skončilo. Petr ji políbil za nadšeného potlesku všech přítomných. A slavnostní oběd mohl začít.

Překvapení pro dnešní den ale ještě nebyla u konce. Petr věděl, že v sobotu Marta odjíždí na svátky za dcerou na Vysočinu. Dnes byl poslední den před vánocemi, kdy mohou být spolu. A kdy jí může dát dárek, který ukrýval v kapse kabátu. A včera dokonce dceru předem upozornil, že se může stát, že v noci nebude doma. Jen pokývala hlavou. A snad se i trochu usmála. Že by ten čas vánoční zapůsobil i na ni? Nebo v tom měla prsty Sofinka, která mamince ochotně líčila, co všechno zažila u tety Marty?

Z restaurace odcházela Marta s Petrem jako poslední. Venku se už začalo stmívat a drobně poletoval sníh. Vánočně osvětlené město v nich probouzelo vzpomínky na dětství. Šli podél řeky, drželi se za ruce a nepřestávali se divit tomu, jak si jsou jejich vzpomínky podobné. Na chvíli si připadali tak mladě! Teprve doma na světle si Petr všiml, kolik sněhových vloček má Marta ve vlasech. Rád si pohrával s jejími vlasy a tohle bylo něco úplně nového. Zabořil tvář do jejích vlasů a cítil její vůni. Marta ho objala kolem pasu. Vločky postupně tály v jejich objetí a proměňovaly se v osvěžující kapky. Nepotřebovali se domlouvat slovy. Stačila jim gesta a doteky. Teď byli konečně zase spolu jen sami dva. Milovali se vášnivě i něžně, mazlili se, povídali si nebo jen mlčeli a dotýkali se navzájem. A nakonec oba usnuli tím nejzaslouženějším spánkem.

Když se Marta ráno probudila, Petr už vedle ní neležel. Ale vnímala tekoucí vodu v koupelně. V dlani ruky, kterou měla nataženou směrem k místu, kde Petr předtím spal, uviděla malou modrou sametovou krabičku. Když pomyslela na to, co v ní může být, hrozně se vylekala. Chvíli jí trvalo, než rozechvělými prsty krabičku otevřela. Naštěstí tam byly jen náušnice s krásnými jasně modrými kamínky. "Dobré ráno, Martí. Snad se ti budou líbit. Všiml jsem si, že žádné náušnice nemáš. A barvu jsem vybral podle tvých očí." pošeptal jí Petr, když se vrátil z koupelny. Martě se opravdu líbily, zkoušela si je se zaujetím před zrcadlem. A ani se jí nezdálo divné, že není oblečená. Je přece ve své ložnici. Jen s tím drobným rozdílem, že tam není sama.

I Marta měla připravený dárek pro Petra. Dala mu ho, když se spolu loučili. S prosbou, aby ho otevřel až na Štědrý den pod stromečkem. Loučili se dlouze a připadalo jim, že od včerejška zase zestárli. Museli se vrátit do svých obyčejných životů plných povinností.

Pocity - kapitola 19. Návštěva

Nastal den D, tedy den, kdy měla přijet návštěva z Anglie. Přesněji řečeno Martin syn Libor, jeho dívka Amy a její rodiče. Marta si ve firmě vypůjčila větší auto a mířila do Prahy na letiště. Kolem ní se míhal šedivý prosincový den, jen trochu vylepšený bílým sněhovým popraškem na pozemcích kolem dálnice. Silnice byla naštěstí suchá a provoz zatím bezproblémový. Marta byla docela unavená, poslední dny byly pro ni náročné jak v práci, tak i doma. Doma stihla důkladně uklidit, napéct pár druhů typického českého vánočního cukroví, naložit maso na svíčkovou. Teď si v duchu vzpomínala na anglické uvítací fráze. S angličtinou na tom nebyla až tak dobře, od té doby, co přestala chodit do kurzu, tak leccos zapomněla. Nezbývá než doufat, že se jí alespoň něco vybaví. Kupodivu projela plynule i Prahou a zamířila na letiště Václava Havla. Do doby příletu jí zbývá dost času, alespoň si v klidu vypije kávu.

Káva s minidortíkem jí udělala dobře. Svlékla si kabát a pozorovala ruch v letištní hale. Létala málo, v posledních letech vlastně nebyla nikde. I když ji Libor několikrát do Anglie zval. Letenky, které měla koupené na září, musela nakonec kvůli zdravotním problémům stornovat. Teď se cítila docela dobře, vlastně od té doby, co se sblížila s Petrem, nezažila žádnou větší úzkostnou ataku. Třeba by to mohla zase někdy zkusit.
"Ahoj Marto! Nečekal bych, že na tebe narazím právě tady." ozvalo se vedle ní.
Vzhlédla nahoru a uviděla Edu. To je teda paradox! Neviděli se od té doby, co se v létě rozešli po nepovedeném výletu do Vídně. Rozpačitě odpověděla na pozdrav.
"Kam letíš? Já letím na vánoce do Thajska." pochlubil se Eda.
"Neletím nikam, jen čekám na syna, přiletí z Londýna." odpověděla Marta dost neochotně. Zůstala sedět u stolku a ani nevybídla Edu, aby se posadil. Asi vytušil, že není právě vítán.
"Tak se měj. Musím jít, někdo na mě čeká." rozloučil se rychle. A pak si Marta všimla, že na něj usilovně mává nějaký starší muž. Když je viděla spolu odcházet, pomalu jí to došlo. Eda je i na kluky.

Letadlo z Londýna nebylo zpožděné, ale Martě se čekání zdálo nekonečné. Nechtělo se jí moc přemýšlet o tom, co se bude dít. Ale tušila, že rodiče Amy nepřijíždějí jen tak. Stejně se všechno brzy dozví. Přivítání bylo trochu zmatené, protože Libor zjistil, že si vzal z pásu cizí zavazadlo, a vracel se ke karuselu. Marta zůstala s Amy a jejími rodiči na chvíli sama. Vyburcovala svou angličtinu a pozvala je na kávu. Hledání správného kufru jistě nepůjde tak rychle. Amy jí naštěstí pomáhala udržovat alespoň minimální komunikaci. A Marta se v duchu proklínala, že se angličtinu nenaučila pořádně. Maminka Amy byla usměvavá drobná blondýnka. Marta si pomalu zvykala na její způsob řeči. Ostatně, byla to učitelka a dávala si na správné výslovnosti záležet. Občas i některá slova zopakovala, když bylo z Martina výrazu zřejmé, že nerozumí. Rychle si získala Martiny sympatie. Tatínek však byl pravý opak. Mluvil velmi rychle a Marta mu nerozumněla ani slovo. A k tomu vypadal dost rozhořčeně, když se nedočkal odpovědi na svou otázku. Nakonec mávl rezignovaně rukou a dalšího rozhovoru se nezúčastnil. S tatínkem bude asi problém, prolétlo Martě hlavou. Naštěstí se Libor už vrátil se správným kufrem, tak všechno naložili do auta a Marta si sedla za volant. Tam se cítila dobře. Jako řidič jistě nebude pod palbou otázek.

Cesta zpět byla opět klidná a bezproblémová. Maminka se občas zeptala na něco, co ji zaujalo v míhající se krajině, tatínek Amy usnul. Na recepci v hotelu zažili trapnou grotesku. Přítomná recepční neuměla prakticky vůbec anglicky, což tatínka viditelně nabudilo. Marta si v duchu pomyslela, kolik cizích jazyků asi umí on. Na němčinu, kterou mu recepční nabízela, se také nechytal. Libora s Amy odvezla domů, ti budou mít k dispozici její ložnici.

Když vracela auto do firmy, zašla do své kanceláře, aby zjistila, zda všechno funguje tak. jak má. Od posledního problému s účetní byla dost nedůvěřivá. Zkontrołovala peníze na účtech, přijaté platby i faktury. Zastavila se i za Petrem, ostatně ji v době její nepřítomnosti zastupoval. Nebyl však ve své kanceláři. To ji znepokojilo a rozběhla se do provozu. Našla ho v dílně, kde něco řešil s údržbářem. V noci vypověděl poslušnost jeden z úklidových strojů. I když mají dojednanou pohotovost na jeho opravy, firma, která opravy zajišťuje, nestíhá. Marta je nechtěla zdržovat, ale Petr jí naznačil, ať chvíli počká. Pak se spolu vraceli ke kancelářím a ve výtahu dostala od Petra pusu. "Moc mi chybíš a nejen tady." zašeptal. "Nedělej si starosti, nějak to tu zvládneme. Kdyby něco, zavolám." Marta by se určitě lépe cítila tady v práci, ale musela se vrátit domů.

Doma našla vzkaz, že Libor s Amy a jejími rodiči vyrazili na prohlídku města. S douškou na konci: "asi ses zdržela v práci...". Připomnělo jí to Liborkovy vyčítavé oči. Ty na ní čekávaly vždycky, když přišla domů později, než slíbila. Povzdechla si, víc se asi s minulostí nedá dělat. Teď má alespoň chvíli sama pro sebe, odpočine si a připraví se na dnešní slavnostní večeři.

Stůl pro pět osob Marta zamluvila po dohodě se synem přímo v hotelové restauraci. Pro rodiče to bude příjemné, možná i oni jsou unavení a nechtělo by se jim nikam daleko chodit. A sama Marta měla s touto restaurací dobrou zkušenost. Před hotelem potkala Libora s Amy, právě přicházeli z prohlídky města. Unavení, trošku promrzlí, ale viditelně šťastní. Rodiče se prý vrátili do hotelu o trochu dřív. U krásně prostřeného stolu na ně chvíli mlčky čekali. Přišli ve chvíli, kdy číšník přinášel šampaňské. A zbývající část večeře se Martě stále opakuje v hlavě jako nekonečná filmová smyčka. Libor jí oznámil, že se s Amy zasnoubili, že plánují svatbu po skončení školy, a pak roční pobyt v Kanadě. A kde budou po návratu z Kanady žít, to se teprve uvidí. Tušila už ve chvíli, kdy Libor odcházel na studia do Londýna, že se nemusí vrátit, ale tehdy to byla ještě hodně vzdálená budoucnost. Teď to dostalo pevné obrysy. A ona se s tím prostě bude muset smířit. V první chvíli se cítila dotčeně. Nikdo se jí na nic nezeptal. Prostě jí to oznámili jako hotovou věc. A svatba bude samozřejmě v Anglii. Měli by se dohodnout na nějakém vhodném termínu, na počtu hostů, na nějakém cenovém limitu, kdo se bude na čem podílet... Martě z toho šla hlava kolem. Zatím zarytě mlčela. Ostatně co by ona se svou špatnou angličtinou říkala.

První si všiml její zamlklosti Libor. "Je ti něco, mami?" zeptal se česky.
"Jo, musím se s tím nějak srovnat. A potřebovala bych si s tebou o tom promluvit česky. Sama doma, v klidu." odpověděla mu a snažila se skrýt své rozladění. "Nějak jim to rozumně přelož." A Libor to asi přeložil opravdu taktně, protože řeč i večeře probíhala dál docela v pohodě. Amy s maninkou si objednaly vegetariánské menu, Libor s tatínkem kachnu s červeným zelím. Marta si dala své oblíbené ossobuco se šafránovým rizotem, ale nebyla schopná si ho pořádně vychutnat. Ale nakonec se i ona musela usmát, když si tatínek nechal přinést další porci kachny se šesti a další pivo. Vypadalo to, že i on se zamiloval. Pro změnu do české kuchyně.

I další dny byly pro Martu docela náročné. Snažila se dodržet program, který připravili společně se synem. Návštěva adventních trhů a popíjení svařáku, na skok do muzea s betlémy, skvostný pocit na vánočním koncertu Pavla Šporcla, rodinný oběd pro všechny s pořádnou svíčkovou (knedlíky opět zabraly, jen vegetariánky přišly zkrátka) a nakonec návštěva ve vánočně laděném skanzenu lidové architektury na Veselém kopci. A po večerech dlouhé a úpřimné rozhovory s Liborem a Amy. Marta cítila, že se ti dva mají rádi, ale prostě to mají trochu složitější, protože každý z nich žil a vyrůstal někde jinde. Líbilo se jí, že respektují tradiční rodinu, i to, že jsou pro svou lásku schopni kompromisů. Postupně přicházela na chuť nejen Amy, ale dokonce i jejím rodičům. Nakonec musela uznat, že to, že se navzájem osobně poznali, byl ten nejlepší nápad.

Přesto si oddechla, když rodiče odjeli. Přesněji řečeno Libor s Amy je odvezli na letiště, ale sami se dnes večer vrátí a zůstanou u ní ještě pár dní. Marta byla po jejich odjezdu tak unavená, že jí nepomohla ani bylinková koupel. Nechala tedy všechno být, zachumlala se pod deku a usnula. S dobrým pocitem, že to nějak společně zvládli. A spala tak tvrdě, že ani neslyšela naléhavě zvonící mobil. Poskakoval si totiž na kuchyňské lince, zatímco ona blaženě oddechovala v Ladině pokojíčku. Dovolat se jí nemohl Petr, který se potřeboval poradit v důležité obchodní záležitosti, ani Libor, který jí chtěl říct, že by se rád s Amy zdržel v Praze do zítra. Několik nepřijatých hovorů je oba vyděsilo natolik, že téměř ve stejnou dobu mířili k Martině bytu. Petr přišel první, dlouze zvonil dole u vchodu a střídavě se snažil dovolat i mobilem.

Marta se probrala jakýmsi nezvyklým zvukem z nepříjemného snu. Zdálo se jí, že z posledních sil tlačí po rozpáleném asfaltu nepojízdného žigulíka. Nenáviděla tyhle hloupé sny. O to víc, že se vždycky časem ukázalo, že její sen nějak souvisí se skutečností. Otevřela oči a snažila se zorientovat v tmavém pokoji. Musí se rychle napít, má hroznou žízeň. Došla do kuchyně, když se ozvalo zazvonění u dveří. Přesunula se k domovnímu telefonu. Co tu dělá Petr? Na dnešek se přece nedomluvili! Petr vyběhl po schodech nahoru, našel otevřené dveře a Martu v kuchyni lačně pijící jednu sklenici vody za druhou. Podle horečnatých očí mu bylo na první pohled jasné, že má vysokou teplotu. Všiml si i mobilu na lince, a tak si nemuseli ani nic vysvětlovat. Pomohl Martě zpět do postele, dal jí na čelo studený obklad a donesl jí prášek na teplotu. Když pro ni v kuchyni připravoval horký čaj s medem, uslyšel otvírání dveří.

Domů se vracel Libor s Amy. Cizí chlap v předsíni ho dost překvapil. Chvíli na sebe všichni hleděli nechápavě. Ale pak jim to začalo docházet. Nejdřív si to vysvětlili česky, a pak to Libor přeložil i pro Amy. Ta vždycky pragmatická, pořádná a důsledná Marta se svému synovi o Petrovi prostě nestihla zmínit! I když mnohokrát chtěla. A teď si klidně spala s obkladem na hlavě v pokojíčku. Petr začínal být Liborovi docela sympatický, už proto, jak se uměl postarat o jeho mámu. A dokonce si získal i Amy, protože byl schopen s ní plynně a dokonce vtipně komunikovat anglicky. I Petr byl rád, že konečně poznal někoho z Martiny rodiny. A tak si nakonec všichni dobře a přátelsky popovídali. Jen Marta se to dozvěděla až dodatečně z vyprávění. Naštěstí její horečka byla jen následkem nahromaděného stresu a únavy.

Pocity - kapitola 18. Vánoční perníčky

Marta vypadla z Petrova domu v podivném rozpoložení. Dobrý pocit z toho, že se jí podařilo pomoci Petrovi s péčí o malou a navíc poraněnou vnučku, rychle vyprchal. Nechtěla se prvoplánově zlobit na jeho dceru Lenku. Snažila si představit sama sebe, jak by se zachovala ve stejné situaci. Asi by také nejásala nadšením, kdyby doma našla nějakou cizí ženskou. I když právě Martiny děti často hlídaly cizí ženy a dívky, protože nikoho jiného tehdy neměla. Martě bylo také líto, že se jí Petr nezastal. Ale ten mlčel jako zařezaný. Během dlouhé cesty na chatu, kde Marta včera nechala své auto, se však její rozhořčení pomalu rozplývalo.

Venku bylo chladno, a tak si po návratu domů dopřála teplou a uklidňující sprchu. A pak jakoby nabitá čerstvou energií začala připravovat těsto na vánoční perníčky. Do vánoc zbývají čtyři týdny, je čas začít s pečením. Vždycky ráda pekla. Buchty, koláče, dorty i cukroví. Nejkouzelnější bylo pečení v době, kdy měla malé děti. Společně vykrajovaly z těsta různé tvary a rovnaly je na plech, plnily těstem formičky, spojovaly marmeládou linecká srdíčka nebo polévaly povrch sušenek čokoládou. Výsledky byly všelijaké, děti byly umazané, ale šťastné. I ony na to dnes rády vzpomínají, zejména v okamžiku, když dostanou krabici domácího cukroví od maminky.

Na kuchyňské lince se zavrtěl a pípl mobil. Poznala, že přišla zpráva od Petra, ale na přečtení malých písmenek si musela nejdřív najít brýle.
"Jsi doma? Mohl bych se stavit?" zněla stručná zpráva.
"Ano, ano." odpověděla bez přemýšlení. Ale než zprávu odeslala, ještě přidala:
"Peču perníčky."
V koutku duše byla ráda, že se Petr ozval. Dokonce s tím tak trochu počítala. Měla pocit, že teď je míč na jeho straně hřiště. Sama by mu dnes zavolat nedokázala. Právě, když rozválela první dávku těsta, zazvonil zvonek u dveří. Za dveřmi stál Petr s kytkou a tvářil se dost rozpačitě.
"Moc se omlouvám. A moc ti za všechno děkuju." řekl tiše a podával jí kytku.
"Taky děkuji, je krásná. Ale potřebovala bych pokračovat v pečení. Jestli chceš, pojď do kuchyně." řekla trochu stroze.

Petr se posadil ke kuchyňskému stolu, popíjel kávu a pozoroval Martiny zručné ruce při práci. Tolik jí toho potřeboval říct a teď nevěděl, jak začít. "Chtěl bych se ti omluvit za sebe i za Lenku. Dnes ráno jsme se oba chovali hrozně. Vím, že jsem měl Lence o tobě říct už dřív, ale pořád jsem to odkládal, protože jsem nevěděl, jak. Neumíme spolu komunikovat. V době, kdy dospívala, jsem se v každé volné chvíli věnoval své nemocné žena a Lenka byla vždycky na druhé koleji. Asi to tehdy vycítila. Ale vždycky byla hodná a poslušná, nedělala problémy. Dobře se učila, se spoustou věcí si poradila sama. Když jí umřela maminka, nevšiml jsem si, že by nějak příliš truchlila. Ale možná jsem byl příliš soustředěný na sebe a své problémy, chtěl jsem smutek a prázdnotu vytěsnit prací. A jednou mi Lenka prostě řekla, že se bude vdávat. A pak odešla z domova úplně. Do svého nového života mě nepustila. Vídal jsem ji málo a nezměnilo se to, ani když se narodila Sofie. Až dodatečně jsem se dozvěděl, že dceřin manžel nechtěl, abychom se stýkali. Přesněji řečeno nechtěl, abych jim lezl do rodiny. Asi si obě vytrpěly dost, než se Lenka rozhodla a utekla od něj. Teprve pak jsem se dozvěděl, jak s nimi manipuloval a dokonce Lenku občas před malou zbil."

Marta pozorně poslouchala, i když stále mechanicky vykrajovala další a další zvířátka z pernīkového těsta a rovnala je na plech. Chápala, že s takovým příběhem se člověk nesvěřuje snadno. Neřekla nic, jen ho očima vybídla k pokračování.

"Obě pak zůstaly u mě. A pro mě se celý život převrátil vzhůru nohama. Najednou jsem nebyl sám. V bytě, kde se za posledních deset let nic nepohnulo, jsme museli udělat velké změny. Vyklidil jsem ten největší pokoj a ještě vedlejší malou pracovnu, aby moje holčičky měly kde spát a měly i trochu svého soukromí. Změnil jsem i svůj zaběhnutý režim. V té době jsem dal pro dlouho trvající neshody výpověď v práci a věnoval jsem se hlavně své vnučce. Sofince i mně chvíli trvalo, než jsme si na sebe zvykli. Byla zamklá a posmutnělá, bála se každého hluku a moc toho nenamluvila. A ani já jsem zpočátku netušil, co role dědečka obnáší. Stálo mě to hodně úsilí, než jsem si u Sofie získal důvěru. Odměnou mi bylo, když jsem u ní vykouzlil první úsměv. Nebo když usínala a chtěla mě držet za ruku. A včera jsem po dlouhé době viděl, jak byla Sofie veselá a šťastná, když běhala na zahradě a hrála si s tebou. I večer se nechala od tebe ošetřovat, když měla vysokou teplotu. A po celou dobu usínání se tě taky držela za ruku. Většinou s neznámými lidmi ani nepromluví, natož aby jim dovolila se k ní takhle přiblížit. "

Petr se znovu na chvíli odmlčel. A pak se několikrát zhluboka nadechl.

"Zdálo se, že se všechno obrací k lepšímu. Jen Lenka byla jako tělo bez duše, chodila z práce domů bez nálady a spoustu věcí dělala pouze mechanicky. Neusmála se, ale ani neplakala. Párkrát jsem se jí ptal, co je špatně, ale vždycky se nějak vymluvila. Až jednoho dne přišla s nápadem, že se odstěhuje někam mimo Prahu, aby se nemusela potkávat se svým bývalým mužem. A jak to dopadlo, to už víš. Nemusel jsem jít s nimi z Prahy, ale nechtěl jsem zpřetrhat to křehké pouto, které mezi námi vzniklo. A nechtěl jsem je znovu ztratit. A taky jsem tam nemohl najít práci. A dál už to znáš."

Marta vložila do trouby poslední plech s cukrovím a sedla se ke stolu proti Petrovi. Už pochopila řadu souvislostí. S očima upřenýma na Petra se odvážně zeptala: "A dnes ráno jste spolu mluvili nebo zase mlčeli?"
"Mluvili. Mluvil jsem hlavně o tobě. Řekl jsem jí, jak jsme se poznali a že tě mám rád. Že jsem se s tebou konečně volně nadechl a vrátil se do normálního života. Ale taky to, že to nic nemění na mém vztahu k ní a k Sofii. Že i ony jsou součástí mého života a vždycky budou." naklonil se přes stůl k Martě a vzal ji za ruce.
"Teď už víme oba, že se musíme spolu naučit mluvit." dodal.
"A jak na to reagovala?"
"Rozbrečela se. Vlastně nevím, proč. Pak se probudila a rozplakala i Sofie. Lenka se začala věnovat jí a bylo po rozhovoru."

V tom Marta vstala od stolu a vrhla se k troubě: "Zapomněla jsem na ten poslední plech!". Jakmile otevřela dvířka trouby, vyvalil se štiplavý dým a zaplnil celou místnost. Vynesla plech rychle na balkon a začala všude větrat. Jedinou oázou, kam kouř nepronikl, byla ložnice. Schovali se tam před zimou a průvanem. Petr ji objal. Marta se k němu přitiskla a zašeptala: "Někdy ti budu vyprávět o svých dětech. Taky to nebylo vždycky jednoduché."

Když Petr večer odcházel, řekla mu mezi dveřmi: "Držím ti palce. Učte se spolu mluvit. A ty buď hlavně trpělivý."

Zanedlouho se ozval její syn na Skypu. Termín, kdy přijede na pár dní domů, byl konečně definitivní. Nepřijede ovšem sám, ale se svou dívkou Amy a jejími rodiči. Prý se těší, že si užijí pár adventních dní v Čechách. Marta se také těšila, hlavně na Libora. A to ostatní bude muset nějak zvládnout.

Recept na Martiny vánoční perníčky, které se dají hned jíst:

650 g hladké mouky
100 g medu a 50 g másla (rozehřejeme ve vodní lázni)
250 g moučkového cukru
4 žloutky
7 lžic mléka
2 lžičky jedlé sody
2 lžíce perníkového koření (hotové nebo směs hřebíčku, skořice, zázvoru, muškátového oříšku, nového koření, badyánu a anýzu)

Na vále rukama dobře vypracujeme těsto, aby bylo dokonale hladké. Necháme v chladu odpočinout (v lednici klidně i několik týdnů, chutě a vůně se potom dokonale spojí - doporučuji, vyzkoušeno!). Vyválíme placku o síle asi 5 mm a vykrajujeme tvary. Klademe na STUDENÝ plech (je to důležité, perníčky se pak neroztečou) vyložený pečicím papírem nebo vymaštěný.

Před pečením je potřeme studenou vodou, hned po upečení zase rozšlehaným vejcem. Po vychladnutí zdobíme polevou.
Na polevu smícháme 180 g prosátého moučkového cukru a 1 bílek. Pak dlouho třeme, poleva musí být naprosto hladká a lesklá.

Pocity - kapitola 17. Sofie

Martu čekal v pátek v práci perný den. Již druhý den probíhal audit, a tak byla auditorům stále k dispozici a trochu s napětím čekala na výsledky. Když se vrátila ze zasedací místnosti do své kanceláře, našla na pracovním stole drobnou bílou růžičku. Tušila, že je asi od Petra, ale nevěděla, jak se tam mohla dostat. Kancelář při odchodu přece vždycky zamyká. Po chvíli pípl její mobil a měla jasno. "Když jsem ji ráno našel na naší zahradě, věděl jsem, že tam vykvetla pro tebe. A nezapomínej si zamknout, když odcházíš!" Potěšiło ji to. Odpověděla mu milým smajlíkem. Na víc zatím neměla čas. Audit naštěstí neodhalil žádné další problémy, o kterých by Marta nevěděla. Nic tedy nestojí v cestě uzavřít smlouvu o zpracování účetnictví s externí účetní firmou. Mohla si konečně oddechnout.

S Petrem se potkala až před koncem pracovní doby. Předpokládala, že se společně stráví část víkendu. Ale Petr jí udělal čáru přes rozpočet. Jeho dcera si potřebovala během víkendu něco naléhavého zařídit v Praze, a tak ho požádala, aby se postaral o vnučku. A Petr samozřejmě souhlasil. Marta tušila, že dceři s vnučkou dost pomáhá. Párkrát se zmínil, že ji. ráno vodí do školky. Tehdy jí to bylo sympatické, ale teď z toho nadšená rozhodně nebyla. I Petr to nějak vycítil. "Dnes večer si určitě zavoláme." slíbil.

Marta v podvečer zavolala Ladě, potřebovala si s někým popovídat. A také chtěla co nejpřesněji zjistit, kdy se dá očekávat narození miminka. Předběžně Ladě slíbila, že vypomůže s hlídáním vnoučat v době, kdy bude v porodnici. Lada byla podle hlasu veselá a plná optimismu. Všechno je v pořádku a holčička by se měla narodit až po novém roce. Všichni se na ni těší a Toník s Aničkou plní postýlku jejich budoucí sestřičky plyšáky. A výpomoc s dětmi je dobrovolná, prostě jen když se jí to bude hodit. Prý slyšela, že teď nemá moc času. Marta na tuto poznámku nijak nereagovala. Věděla, že se jí Lada nebude dál vyptávat. Bylo jí jasné, že tuto informaci má od Libora. Určitě sestře vylíčil, že doma viděl nějakého cizího muže opásaného pouze ručníkem. Na chlapa je můj syn docela ukecaný. Asi po tatínkovi, vzpomněla si na svého ex.

Před vánocemi bývá v každé úklidové firmě rušno, nikdy nestíhají se plnit všechny objednávky v požadovaných termínech a nervozita roste. Je třeba se rychle a dobře rozhodovat. Marta ví, že bude zase v práci trávit mnohem více času než obvykle. Je s tím smířená, je to její práce. Horší to bylo v době, kdy byly obě její děti malé a neměl je kdo pohlídat. Párkrát usnuly v její kanceláři na pohovce. Ale do letošního předvánočního období by měla ještě nějak vtěsnat návštěvu z Anglie. Libora s Amy uvidí ráda a s nimi by žádný problém nebyl. Ale co s rodiči Amy? Ti už se do jejího bytu nevejdou, bude třeba jim zamluvit pokoj někde v hotelu. Nakonec z jejích úvah vyplynuly dva možné termíny. Ty zítra probere s Liborem po skypu.

K večeři si vzala housku s kouskem šunky a jablko a otevřela nedávno rozečtenou knížku. Udělala si pohodlí, ale přesto se nemohla na čtení soustředit. Myšlenky jí těkaly z místa na místo. Každou chvíli se podívala na hodiny. Přemýšlela, kdy jí Petr asi zavolá. A těšila se. To, že její čas naplňoval i někdo jiný, bylo příjemné a dobře se na to zvykalo. Když jí odešly obě děti z domu, večerní samota jí dlouho vadila. Snažila se to řešit nejrůznějšími aktivitami, ale často to bylo až křečovité. Byla spíš unavená než spokojená. Konečně se její mobil zavrtěl. Mohlo ji napadnout, že Petr zavolá, až vnučka usne. Povídali si dlouho. A Marta se kupodivu dozvěděla víc než kdy předtím. A odvážně prozradila i pár věcí o sobě. A navíc si pošeptali i spoustu krásných a milých nesmyslů.

V sobotu bylo již od rána na tuto roční dobu nezvykle slunečné a teplé počasí. Marta se rozhodla, že vyrazí na chatu. Zahrada bude jistě zasypaná listím, které musí pohrabat a odvézt. A kromě nekonečného hrabání bude potřeba všechno připravit na zimu. V létě bývala na chatě často, ale s nastupujícím chladným počasím ji to tam už nelákalo. Měla ráda teplo a slunce. Už párkrát ji napadlo, že chatu se zahradou prostě prodá. A vždycky se jí podobné myšlenky nachomýtly na podzim. Často při nekonečném úklidu spadaného listí. Kromě listů z vlastních stromů a keřů totiž na zahradu padalo listí i z mohutného dubu, který stál na kraji lesa kousek za plotem. Někde si také přečetla, že hrabání listí je zbytečné. Nedovedla si ale představit, jak by na jaře vypadal trávník, který by pod vrstvou listí přezimoval.

Naštěstí dnes usilovně svítilo podzimní slunce, a tak to na zahradě vypadalo trochu lépe, než si to představovala. Převlékla se a pustila se do práce. Patrně jediné mrazivé ráno na začátku listopadu stačilo zničit celý záhon chryzantém a řadu dalších květin a rostlin. Škoda, ale počasí člověk neporučí. Odstranila všechno uschlé a omrzlé ze záhonů a kousky půdy po letničkách a rajčatech zryla. Pak přišlo na řadu listí. Bylo naštěstí suché, a tak se s ním dobře pracovalo. Vytvářela z něj velké kupy, které nakonec bude na kolečku odvážet na kompost. V pracovním zápalu asi párkrát přeslechla telefon, ale nakonec si přece jen všimla, že zvoní. Volal Petr. I jeho krásné podzimní počasí lákalo ven. Dohodli se, že přijede i se Sofií za ní na chatu. Pečlivě mu popsala cestu, protože tady s ní ještě nikdy nebyl. Byla ráda, že ho zase uvidí. A dokonce pozná i jeho vnučku. Jak asi vypadá, napadlo ji. Ale to už koutkem oka zahlédla blížící se auto.

Sofie vystoupila z auta až poté, co ji Petr uvolnil popruhy na dětské sedačce. Vypadala trochu vystrašeně a držela se Petra za ruku. Podobala se mu natolik, že vypadala jako jeho zmenšená kopie v ženské variantě. Měla světlé rovné vlásky a jasně modré oči. Kdoví, zda se mi některé z mých vnoučat podobá, napadlo Martu. Petr ji vnučce představil jako tetu Martu. A teta Marta se Sofince začala hned věnovat. Holčičku z celé zahrady nejvíce okouzlil malý sádrový trpaslík, který stál s rýčem a lucerničkou u vchodu do zahradního domku. Zaujal ji natolik, že konečně pustila dědovu ruku a sedla si k němu na bobek, aby ho dobře prozkoumala. Petr s Martou stáli za ní a ve stejnou dobu se na sebe podívali. Oběma se ulevilo. Petr se trochu obával, jak bude jeho bojácná a nekomunikativní vnučka reagovat na zcela neznámou osobu. Stačilo si vybavit její první dny ve školce. I teď skoro pokaždé fňukala, když ráno vstala a musela jít do školky. Také Marta byla trochu napjatá před prvním seznámením s někým z Petrovy rodiny. I když to byla jen malá čtyřletá holka. Petr se k Martě nenápadně přitiskl a chytil ji za ruku. Usmála se na něj.

Po nesmělém začátku Sofie nakonec docela rozvázala. Divoce se houpala na houpačce, na kterou si Marta vzpomněla a našla ji v kůlně. Dováděla i se štěnětem od sousedů, které na ni stále doráželo. Pak si dala plný talíř polévky, asi jí po tom běhání na čerstvém vzduchu pořádně vyhládlo. "Jsi kouzelná babička! Nepamatuju si, že by Sofi sama snědla talíř bramboračky a navíc s takovou chutí." pošeptal jí Petr v kuchyňce, když jí pomáhal s nádobím po obědě. Marta měla pocit, že i trochu zrudla. Kouzelná babička! To tedy od Petra nečekala. Radostné dovádění Sofinky však mělo neradostnou dohru. Přes vrstvu listí neviděla betonový obrubník, sklouzla po něm a upadla. Rozplakala se a nechtěla vstát, i když jí Petr pomáhal. Uklidnila se až v jeho náruči. Na nohu se však postavit nechtěla a nakonec si Marta všimla, že jí natéká nožička v kotníku. A tak vyrazili na pohotovost.

Petr chtěl, aby Marta jela radši s nimi. Ve zdejší nemocnici ještě nikdy nebyl, i když tam jeho dcera už půl roku pracovala. Autem dojeli až před budovu pohotovosti, Petr vzal holčičku do náruče a nesl ji dovnitř. Marta zatím popojížděla v areálu nemocnice a dlouho hledala místo, kde by mohla auto zaparkovat. Když přišla do vstupní haly s čekárnou, měla Sofie za sebou již rentgen. Choulila se v dědově náručí, ale jednu ručičku natáhla i k Martě. A tak tam seděli všichni tři, drželi se za ruce a čekali, než se dostanou na řadu. Kotník by naštěstí pouze vymknutý. Obvázali jí ho stahovacím obinadlem a nesmí ho dva tři dny zatěžovat.

Když odcházeli z pohotovosti, byla už venku tma. Marta je oba odvezla domů a nakonec u Petra doma i zůstala. Sofie se jí totiž držela jako klíště a nechtěla ji nechat odejít. I Petr byl v nové situaci trochu bezradný, a tak Martinu přítomnost uvítal. Marta holčičce vysvětlila, že spolu budou chvíli ledovat nožičku, aby se rychle uzdravila. Připravila ledový obklad, a když ho přikládala, Sofinka se statečně usmívala. Pak jí četla pohádky a vymýšlela zábavu, aby ji udržela v klidu. Petr zatím informoval dceru o tom, co se stalo. Marta by to asi neudělala, považovala zranění holčičky za banální. Ale nepletla se do toho, byla to mezi nimi. K večeři pak Petr objednal po telefonu pizzu. Sofie prý ji má ráda a nemusí nic vařit. Ale ta si jen dvakrát ukousla a chtěla hlavně pít. Marta jí sáhla na čelo, zdálo se rozpálené. Teploměr se jim také dlouho nedařilo najít, nakonec Petr znovu volal Lence. Aspoň se dozvěděl, kde jsou čípky na teplotu. A ta se vyhoupla skoro ke 39 st. C. Ještě že měla Marta zkušenosti se svými dětmi a vnoučaty. Sofinka byla už rozpálená celá, když jí zasunovala čípek. Snad brzy zabere. Jen nemohla přijít na to, jak může teplota souviset s vymknutým kotníkem. Snad to bude jen nějaká obranná reakce malého tělíčka. Holčička usnula a zdálo se, že teplota ustupuje. Konečně si mohla oddechnout i Marta s Petrem. Dojedli zbytky studené pizzy a hlídkovali u postýlky. Nakonec i oni usnuli. Petr v křesle vedle postýlky a Marta na pohovce.

A tak je ráno našla Petrova dcera, která se předčasně vrátila domů prvním ranním vlakem. Naštěstí nic nekomentovala a zamířila nejdřív k postýlce. Holčička spala klidně, byla bez teploty. Jen s obvazem na kotníku. Petr se pokusil Martu pŕedstavit, ale Lenka jí jen beze slova stiskla nabízenou ruku. Marta se cítila jako ve špatném divadelním představení. Při prvním vhodném okamžiku se vytratila. Bylo jí jedno, že musela šlapat kus pěšky na zastávku autobusu a dojet si pro své auto, které nechala včera na chatě. Jen se rychle chtěla zbavit té hořké pachuti ve své mysli.