Marta - tentokrát trochu romantiky

Vyjeli hned ráno směrem na Červený Kostelec. Marta mlčky řídila a na sedadle vedle ní se choulil Libor. Bylo sice docela chladno, ale vzduch v autě se pomalu prohříval. Ani jednomu z nich nebylo do řeči. Marta střídavě přemýšlela a tom, jak se asi Libor cítí, ale také se jí v hlavě převalovalo její vlastní rozhodnutí svého bývalého muže v hospici nenavštívit. Dospěla k němu hned na začátku, teď jen zaháněla to nepatrné šimrání někde kolem své duše, které ji říkalo, že je stále čas tohle rozhodnutí změnit. Libor o tom věděl, matčino rozhodnutí respektoval. Myslel si, že je připraven na to, aby zvládl rozloučení se svým otcem sám. Byl matce vděčný, že ho za otcem vzala autem, cestu vlakem nebo autobusem si v této době nejrůznějších omezení ani neuměl představit. Hranice okresu překročili bez problému, nikdo je nezastavoval. Zajímavou, mírně zvlněnou a později i kopcovitou krajinou projížděli beze slova. Marta jela docela spolehlivě podle navigace, asi po hodině cesty sjeli z kopce do údolí a zastavili před vchodem do moderní budovy hospice.

“Tak jsme na místě. Já si dám auto na parkoviště a pak se půjdu projít po městě. Můžeš být u otce jak dlouho budeš chtít, pak mi zavolej na mobil a sejdeme se zase u auta.” řekla Marta rozhodně. Možná i proto, aby ještě jednou a naposledy přesvědčila sama sebe, že jedná správně.
“Dík mami, snad to tady nějak vydržíš. A já ti pak dám vědět.” odpověděl Libor věcně, napřímil se, usmál se na ni a zmizel ve vstupních dveřích.
Marta ho sledovala pohledem a připadalo jí, jakoby viděla sama sebe. Libor nevědomky použil její gesta. Jistě mu bylo úzko. Měl před sebou první osobní setkání s otcem, ale možná i poslední. Byl plný obav, ale hlavně přesvědčený a odhodlaný.

Marta si zaparkovala auto a brzy našla v dosud ospalém městě hlavní náměstí. Nikde ani živáčka, jakoby město opravdu spalo. Přečetla si informační cedule, prohlédla si podrobnou mapu města. Obešla pár zajímavých památek. Opravdu jen obešla, protože všude bylo kvůli epidemii zavřeno do odvolání. Barokní kostel sv. Jakuba na náměstí ji zaujal tím, že má samostatně stojící věž. Podle popisu prý byly původně v plánu věže dvě, druhá však nebyla nikdy dostavěna. Prohlédla si i domek, ve kterém kdysi rok bydlela Božena Němcová. V domku je za normální situace expozice, kde je možné se seznámit s historií Červeného Kostelce a projít se místnostmi zařízenými dobovým vybavením. Navštívila i symbolický hrob bláznivé Viktorky z Babičky Boženy Němcové. Mimochodem Viktorka ve skutečnosti zemřela sešlostí věkem ve stáří 76 let. A pak konečně objevila snad jediné otevřené výdejní okénko, kde si koupila kávu a domácí oříškový loupák. Obojí si vychutnala na nejbližší lavičce.

Myšlenky, které se snažila svou aktivitou zapudit, se jí však stále vracely. Viděla sama sebe jako mladou, rozesmátou, nadšenou a samozřejmě naivní nevěstu v krátkých bílých šatech s kyticí červených růžiček. Sebe, jak pyšně drží čerstvě narozenou Ladu v zavinovačce a pyšně ji ukazuje nemocničním oknem novopečenému tatínkovi. Sebe, jak stojí s velkým břichem na prahu nového bytu a za ruku drží dvouletou copatou holčičku. A ještě jednou sebe, jak sedí zoufale na zemi u postýlky s plačícím miminem a druhou rukou konejší rozespalou Ladu. To bylo tu noc, kdy definitivně pochopila, že se její muž už nevrátí. A že se musí postarat o děti sama. Měla dojem, že se s tím už dávno vyrovnala, ale některé věci zůstávají hluboko uložené v lidské mysli. A příležitostně dají o sobě vědět. I tak však zůstávala přesvědčená, že uzavřené kapitoly života by člověk neměl znovu otvírat.

Z přemítání ji vyrušilo pípnutí Liborovy esemesky. Klidně by tu vydržela déle, sluníčko začalo krásně hřát a na okolních stromech se postupně rozezpívali ptáci. Pomalu vstala z lavičky, vyhodila kelímek od kávy do odpadkového koše a zamířila směrem k parkovišti. Když přišla na místo, Libor tam už čekal.
“Pojedeme?” zeptala se a teprve pak se na něj pozorněji podívala. Rty měl sevřené a slzy na krajíčku. Objala ho. Cítila, že se Libor potřebuje svěřit, a tak se rozhodli, že se před odjezdem společně ještě chvíli projdou. Stala se Liborovou vrbou. Ještě nikdy k ní nebyl vlastní syn tak otevřený a sdílný. A ona vnímala jeho sdělení všemi smysly. Teprve teď jí došlo, proč bylo pro Libora osobní setkání s otcem tak důležité. Pomohlo mu to leccos pochopit, vysvětlit a zbavil se spousty nikdy nevyřčených otázek. Nezabíhal do detailů, ale Marta pochopila, že mu otec vyprávěl hlavně o svém životě. Byla překvapená i tím, jak Libor vnímal detaily provozu hospice. Oceňoval příjemné prostředí, dostatek soukromí i empatické chování personálu. Z Červeného Kostelce odjeli až dlouho po poledni.Když se s Liborem loučila před jeho domem, byl vyrovnaný a dokonce zahlédla v jeho tváři i náznak úsměvu. Byla na něj hrdá, jak to dnes zvládl. Má už opravdu dospělého syna! A moc by mu přála, aby už překonal tu smůlu, která se mu v posledním roce stále lepí na paty.

Doma se po návratu moc nezdržela, sluníčko ji vylákalo ven na zahradu. Usadila se na lavičku umístěnou v otevřeném zahradním loubí, které by mělo být v budoucnu oporou pro popínavě růže. Ty však byly vysazeny v loňském roce a zatím se ostýchavě krčily jen u jeho paty. Teď to však bylo výhodné, protože se Marta mohla krásně vyhřívat v teplých paprscích jarního slunce. Původně sice měla v úmyslu ostříhat uschlé zbytky loňských trvalek a posbírat chvojí, které přes zimu chránilo keře růží, ale místo toho zůstala sedět na lavičce a odpočívala se zavřenýma očima. Až do chvíle, kdy jí do zdroje světla a tepla vstoupil jakýsi stín. Otevřela oči a nad ní stál Petr, který se právě vrátil z práce. Přinesl jí několik nádherných žlutých narcisů. Ne, nenatrhal je na zahradě, tyhle byly patrně někde z teplejších krajin. Tady na zahradě to bude ještě pár dní trvat, než začnou kvést.
“Moc ti děkuji, jsou nádherné.” řekla Marta a malinko se u toho začervenala. “Čím jsem si to zasloužila?”
“Předpokládám, že jsi neměla zrovna lehký den. Tak jsem ti chtěl udělat prostě radost.” řekl a posadil se vedle ní na lavičku. Čekal, co mu Marta řekne.
“Nakonec Libor navštívil svého otce sám. Já jsem jen zbaběle běhala po městě a čekala jsem, až se vrátí.” přiznala si Marta to, co dosud nedokázala vyslovit.
“Marti, nebuď na sebe tak přísná. Žádné závazky vůči němu nemáš. Nemusíš se do ničeho nutit, i když on se teď ocitl v těžké situaci. “ navázal Petr.
“Když si to Libor přál, chtěla jsem mu osobní setkání s otcem umožnit. Ale za žádnou cenu jsem nechtěla, aby mi můj ex zase jakkoliv vstoupil do mého života. Ke mně už dávno nepatří. Nic mu nedlužím, spíš naopak. Já mám ráda tebe, vážím si našeho vzájemného vztahu. Prožívám, co jsem nezažila a nikdy bych to nechtěla ztratit.”
Petr ji lehce políbil na tvář a objal ji. Líbali by se ještě dlouho, kdyby kolem nich nezačala pobíhat a povykovat Sofie.
“Babička s dědou se pusinkují na zahradě na lavičce.” pokřikovala vesele a tančila kolem nich. Za chvíli z domu vyšla její maminka, choulila se do dlouhého pleteného svetru a okřikla Sofii, aby nezlobila.
“Pojď se k nám ohřát na sluníčku, jsi nějaká bledá a zimomřivá” zval ji Petr a udělal jí místo vedle sebe na lavičce.
“Není ti něco? Ráno jsem tě zase slyšela zvracet.” řekla Marta starostlivě a po pár vteřinách ještě dodala: “Snad nejsi těhotná?”
Lenka dost zoufale přikývla.
“S Martinem?” zeptal se Petr s přísným výrazem ve tváři a oddechl si, když to potvrdila.
A pak si všichni vzájemně objasňovali nečekaně novou situaci. Lenka zpočátku rozpačitě obhajovala svoje rozhodnutí pořídit si další dítě s mladším přítelem. Prý to neplánovala, ale také se tomu nebránila. Nečekala, že by se to mohlo stát v této divné době plné stresu a napětí. Ale stalo se. Martin už o tom samozřejmě ví a těší se. On na to vlastně přišel ještě předtím, než jí samotnou napadlo si udělat těhotenský test. Je empatický a je to správný parťák pro rodinný život. Má rád ji i Sofii a dokáže se o rodinu postarat. To musel Petr uznat. Martina si za tu dobu, co žil v jejich domě, docela oblíbil. Byl to pohodář, který se nebál práce, a to Petrovi imponovalo. I Marta s Martinem dobře vycházela. Znala ho vlastně už z doby, kdy chodil s jejím synem na gympl. Poté, co s ním společně žila v jednom domě, poznala, že jeho povaha se s tou Lenčinou výborně doplňuje. Martin to Lenkou to opravdu umí a má ji rád. Svoje si k tomu řekla i Sofie, která rozmluvě dospěláků pečlivě naslouchala. Její jedinou starostí bylo, zda se mamince narodí holčička nebo kluk. Sofie by chtěla holčičku, takovou jako je její kamarádka Hedvika, aby si měla s kým hrát.

Jediný, kdo při této roztomilé rodinné chvilce chyběl, byl Martin. Tentokrát neseděl v pracovně u počítače. Byl ve městě, vrátil se s kyticí nádherných rudých růží a jak se sluší a patří, požádal o Lenčinu ruku. A tak letos budou v rodině hned svatby dvě.

Marta - život jako na houpačce

Na dnešní odpoledne měla Marta docela jiné plány, ale nakonec se ocitla v malém bytě na sídlišti u Jany. Původně se u Jany měla zastavit Lenka, která ji od jejího přepadení navštěvovala pravidelně každý den. Zpočátku jen kontrolovala, jak se hojí její zranění. V dalších dnech se ji snažila povzbudit, aby se postupně vracela k normálnímu životu. Jana jí většinou jen mlčky naslouchala. Na první pohled ani nebylo znát, zda vnímá. Ale její stav se postupně zlepšoval. Pozitivně na ni zapůsobil zejména návrat do práce. Všichni z její softwarové firmy pracovali z domova, tak jí stačilo připojit se po síti. Z kolegů se jí nikdo na nic neptal, i když všichni věděli, co se stalo. A nikdo ji také nešetřil, dostala pořádnou dávku úkolů. Brzy pracovala stejným tempem jako dřív. Zbývající čas však trávila zavřená doma, vyjít z bytu prostě nedokázala.

Lenka měla v plánu se za ní zastavit i dnes. Ale od rána se cítila jako moucha a každou chvíli se jí motala hlava, tak radši požádala Martu, aby zašla za Janou místo ní. Snad to nebude problém. Jana ji po důkladné kontrole přes kukátko ve dveřích nakonec do bytu vpustila. Teď se Marta rozpačitě rozhlížela v jediné místnosti, kterou byt měl. Veškeré zařízení se skládalo z mini kuchyňského koutku, jedné velké postele a malého pracovního stolu s kancelářskou židlí. Nikde žádný obrázek, žádná kytka. Nic osobního. Jen poházené oblečení. Jana seděla mlčky na posteli s notebookem na klíně a nijak jí to neusnadňovala. Ožila až v okamžiku, kdy Marta vyndala z tašky sklenici s domácím višňovým kompotem. Vzala ho doma na poslední chvíli, nechtěla přijít jen tak s prázdnýma rukama.
“Přinesla jsem ti kompot, třeba ti přijde k chuti.” řekla a postavila ho na kuchyňskou linku.
“To jsem nikdy nejedla. Můžu ho ochutnat?” projevila Jana poprvé trochu zájmu.
“Samozřejmě. Proto jsem ho přinesla. Je tvůj.” dodala Marta a sledovala, jak se Jana snaží sklenici otevřít. Netušila, že na to stačí obyčejná mince. S otevřenou sklenicí se vrátila do postele, ale než se uvelebila, notebook odsunula pečlivě do bezpečné vzdálenosti.
“Ještě ti něco podám na pecky.” reagovala Marta a otevřela jednu ze skříněk kuchyňské linky. Až na jeden hrneček byla úplně prázdná. To ji zmátlo, ale jediný hrnek Janě podala. Jana mlčky likvidovala jednu višeň za druhou a pecky ťukaly do stěn hrnečku v pravidelném rytmu.
“Jedla jsi dneska něco?” napadlo Martu se zeptat, když sledovala rychlost mizejícího ovoce.
“Instantní ovesnou kaši. Našla jsem ještě jeden sáček zapadlý dole ve skříňce.” odpověděla Jana věcně a věnovala se dál konzumaci. Teprve teď si Marta uvědomila, že Jana pravděpodobně od přepadení v parku nevyšla z bytu. A postupně snědla všechno, co doma k jídlu našla. Nabídla se, že jí udělá pár palačinek. To ale netušila, že Janě chybí nejen potřebné suroviny, ale i základní nádobí. Pomalu jí docházelo, proč Lenka tolik trvala na tom, aby sem zašla. Nejde jen o ty modřiny a odřeniny, ty se postupně zahojí. Ale je potřeba Janu vrátit do normálního života. Alespoň do jejího normálního života s Aspergerovým syndromem.

Marta si přisunula jedinou židli v místnosti blíž k Janině posteli. Ta sice na chvíli zvedla hlavu od sklenice s kompotem, ale neprotestovala. Marta to vzala jako dobré znamení a potichu jí začala vyprávět, jak i jí před dvěma roky někdo přepadl. Jak se tehdy cítila. Jak potom musela bojovat sama se sebou, aby se postupně vrátila k běžnému životu a odvážila se chodit ven. I ona tehdy žila sama a dlouho jí trvalo, než se přestala bát. Mluvila tiše a dlouho a byla ráda, že jí Jana pozorně poslouchala. Snad se její snaha setká s pochopením.
“Nemáš tady už nic k jídlu a venku je krásně. Co kdybychom spolu zašli na nákup?” zkusila se zeptat, když skončila s vyprávěním. Ale neuspěla.
“Objednám si něco z Košíku.” snažila se kličkovat Jana.
“A budeš čekat další tři dny, až to přivezou.” snažila se jí Marta logicky odzbrojit. Chvíli se dohadovaly a přebíjely si vzájemně své argumenty. V tom byla Jana skutečně dobrá, Marta měla co dělat, aby jí stačila. Po dlouhé slovní bitvě nakonec Janu přesvědčila slibem, že s ní nejen zajde na nákup do obchodu, ale doprovodí ji i zpátky domů. Cestou do prodejny je zdržela už jen drobná epizoda s výtahem. Jana, ač bydlela v sedmém poschodí, výtah odmítala použít. S chabou námitkou, že se jí ve výtahu dělá špatně. Varianta, že Marta pojede výtahem sama a ona půjde pěšky, nepřipadala v úvahu. A tak společně ťapaly dolů po schodech. Při nákupu Marta jen nevěřícně sledovala, co všechno si Jana dává do košíku. Nějaké ovoce a zeleninu a pak už jen samé instantní výrobky. Nechtěla přivodit nějaký zádrhel, a tak to radši nekomentovala. Už to, že Janu dostala z bytu ven, považovala za úspěch. Není třeba tlačit na pilu. Jana postupně dostávala spokojenější a klidnější výraz, ale možná to bylo způsobené tabulkou čokolády, kterou slupla hned před obchodem. I přes to trvala na tom, aby se s ní Marta vrátila až na práh jejího bytu. Když spolu šlapaly nahoru po schodech do sedmého poschodí, měla Marta pocit, že jí na zádech rostou křídla. Nestalo se tak, ale přesto se dočkala odměny.
“Tak hodná na mě byla naposledy moje babička. Děkuju.” řekla Jana tiše, když se loučily. A Marta cítila, že to bylo z její strany něco opravdu mimořádného.

Doma ji Petr nalákal do sauny. Věděl, že se Marta nebude dlouho zdráhat, a tak byla sauna správně vytopená už v době, kdy se vrátila. Neváhala ani chvilku, když se dozvěděla, že budou saunu mít jen sami pro sebe. Naštěstí i jejich saunovací preference byly velmi podobné. Oběma vyhovovala hodně vysoká teplota, každý už měl v sauně své oblíbené místečko. Nemluvili, jen sledovali jak pot na jejich tělech postupně vytváří stékající potůčky. Nebo odměřování času v přesýpacích hodinách na stěně sauny. Užili si tři saunovací cykly s příjemným pocitem, že všechno napětí i starosti běžného dne kamsi odplouvají. Vnímali to stejně, nepotřebovali o tom mluvit. Stačilo jen odpočívat a uvědomovat si příjemné pocity vlastního těla. Až v okamžiku, kdy Petr naléval do sklenic zbytek vody ze džbánku, zeptal se jakoby mimochodem: “Neměli bychom už začít plánovat tu naši svatbu? Jaro už přišlo, covid snad pomalu a tiše odchází. A pokud bychom chtěli svatbu na Valdštejně, musíme si už teď rezervovat termín.”
To Martu překvapilo. Tady v sauně by takovou otázku rozhodně nečekala. Vlastně ani nikde jinde. V prosinci, kdy ji Petr požádal o ruku, se svatbou souhlasila, ale od té doby o tom spolu nemluvili. Automaticky svatbu odkládali kvůli epidemii. Ale ta snad v dohledné době pomine, to má Petr pravdu. Věděla, že by měla rychle a aspoň nějak zareagovat. Ale nevěděla, jak, tak se nejdřív dlouze napila vody, aby si urovnala myšlenky.
“Asi by to bylo nejlepší některý víkend v červnu nebo v červenci. A můžeme udělat takovou malou rodinnou svatbu. Naše děti a jejich rodiny, můj brácha. A třeba na Valdštejně. Bylo to tam moc hezké v zimě, určitě tam bude krásně i na jaře a v létě.” odpověděla trochu zamyšleně.
“Máš s tím nějaký problém?” zeptal se Petr s velkým otazníkem v hlase.
“Ne, nemám s tím problém. Jen mě to hodně překvapilo. Samozřejmě příjemně. ” odpověděla mu jednoznačně a naklonila se k němu, aby ho políbila. A pak se upřímně rozesmála.
“Budu s tím mít spoustu problémů. Jako každá ženská, budu přemýšlet, co si vezmu na sebe. Jakou bych mohla mít kytku. A také, zda využiju příležitost a ještě jednou v životě změním jméno.”
“Vždyť jsi říkala, že si necháš svoje příjmení, protože jsi na něj za ta léta zvyklá. Ale když se budeme jmenovat stejně, budu taky rád.” zasmál se i Petr. A pak si začali vymýšlet v souvislosti se svatbou roztomilé hlouposti a bavilo je to čím dál tím víc. Až tak, že nakonec rychle opustili saunu a radši se přesunuli do soukromí své ložnice.

V následujících dnech volala Marta svým dětem a bratrovi, aby je pozvala na svatbu a ujistila se, že budou moci na svatbu přijít. Všichni si ochotně termín rezervovali. Díky dlouhodobé nejistotě si nikdo v současné době nic neplánoval, a tak je pozvání víc než potěšilo. A samozřejmě doufali, že se tahle malá rodinná svatba opravdu bude moci konat. A že ji žádný koronavirus nepřekazí. Jen její syn s ní komunikoval jaksi nesoustředěně a vzápětí se dozvěděla, proč. Požádal ji, zda by ho jeden den v týdnu neodvezla do hospice v Červeném Kostelci. Věděl, že je jeho otec nemocný. V posledních videohovorech se několikrát zmínil o chemoterapii, ale víc o tom s ním mluvit nechtěl. Vždy rychle stočil řeč někam jinam. A tak Libor ve své mladické naivitě až doteď netušil, jak je onemocnění jeho otce vážné. K pobytu v hospici se prý rozhodl sám v okamžiku, kdy mu lékař sdělil, že všechny možnosti léčby jsou už vyčerpány a nabídl mu paliativní péči. Návštěvy v tomto zařízení jsou povoleny i v době nouzového stavu, a je to i postačující důvod k překročení hranic okresu. Marta z Liborova naléhání pochopila, že je už pevně rozhodnutý otce navštívit. I kdyby tam měl jet vlakem. A současně byla i v šoku, protože tohle by jí nenapadlo. I když v okamžiku, kdy se její bývalý muž po mnoha letech ozval, se chvíli zabývala myšlenkou, proč se ozývá právě teď. Normálně si na něj vzpomněla jen zřídka, bez stopy emocí. Ale teď ji zpráva o jeho stavu zasáhla jako blesk z čistého nebe. Přece jen s ním prožila pár let svého života a je to otec jejich dětí. Samozřejmě do hospice s Liborem zajede a bude svému synovi oporou. Jen si musí sama se sebou vyřešit, zda i ona chce svého bývalého muže vidět.

Marta - něco se pokazilo

Dnes k večeru si konečně užiju saunu, pomyslela si Marta, když čekala v malé zasedačce u vchodu na příchod dalšího zaměstnance. Její firma už pár dní fungovala podle nového plánu, který měl zamezit případnému šíření covidu mezi zaměstnanci. Lidé přicházeli do práce v odstupňovaných časových intervalech, aby se co nejméně potkávali. Pravidelné testování svých zaměstnanců vymyslela ještě dřív, než bylo seshora nařízeno. Ostatně její firmy se oficiálně netýká, protože má méně než 50 lidí. Nechala na každém, zda si v příslušný den zajde na některé z testovacích míst a přinese si jen potvrzení, nebo zda bude chtít otestovat při vstupu do firmy. Stovku testů pro firmu zakoupila a uvidí, jak se to bude vyvíjet dál. Dnes jsou naštěstí výsledky všech příchozích negativní. A nikdo ze zaměstnanců nevolal, že onemocněl, nebo, že musí zůstat v karanténě. A tak vlastně nic neřeší a pouze eviduje dobré zprávy. Má to i výhodu v tom, že si s každým svým zaměstnancem při jeho příchodu do práce chvilku popovídá.

Když byli všichni zaměstnanci ve firmě, přesunula se Marta do své kanceláře a začala se věnovat účetnictví. Dvoutýdenní uzavření firmy jí dělalo starosti, protože se samozřejmě nepříznivě promítlo do financí. Ale pokud bude firma už teď normálně fungovat, nemělo by to znamenat větší problémy. Na výplaty peníze budou, jen musí odsunout některé větší nákupy. A zdá se, že i oznámení na webových stránkách firmy o tom, že všichni jejich zaměstnanci jsou pravidelně testovaní, trochu zapůsobilo. V posledních třech dnech přichází trochu více objednávek od jednotlivých osob. Blíží se velikonoce, i v domácnostech se začíná víc uklízet.

Nadějný vývoj situace ve firmě, ale i přesvědčivé jarní sluníčko a modrá obloha ji brzy odpoledne odlákaly z práce. Sofii nemusela přesvědčovat, aby s ní vyrazila na chatu za městem. Jen Lenka, která dnes měla volný den a mimořádně nebyla v práci, se zdráhala jet s nimi. Sice mluvila o práci, kterou musí doma udělat, ale Martě bylo jasné, že spíš využijí s Martinem situaci, kdy budou sami doma. Přála jim to. Jsou mladí a k životu to patří. Naložila malou Sofii do auta a vyrazily společně na zahradu kousek za město. Měla v plánu zkontrolovat stav chaty i zahrady po dlouhé zimní pauze. A pak můžou vyrazit na procházku k blízkým rybníkům. Dobře zazimovaná chata byla naštěstí v pořádku, nikde ani nebyly žádné pozůstatky po náhodných nocležnících, kteří občas vyhledávali volně přístupnou verandu u chaty jako vhodný přístřešek pro přespání. V posledních letech se to stává už zřídka, protože některé z okolních chat jsou i v zimním období trvale obydlené. Otevřela část oken a okenic, aby důkladně vyvětrala. Když se vrátila na zahradu, našla Sofii u hradby okrasných keřů na okraji zahrady. Zdálo se jí, že trochu natahuje moldánky. Byla nešťastná, protože nemohla najít trpaslíka Pepču. Pamatovala si, že tady vždycky stával. Marta jí vysvětlila, že trpaslíka na zimu uklidili. Našly ho spolu v dílně, kde prospal zimu na polici hezky zabalený do starého svetru. Sofie ho pečlivě hadříkem vyleštila a pak ho společně umístily pod keře. Trpaslík byl probuzen, jaro definitivně začalo.

Už cestou zpět se Marta začala těšit na hřejivou náruč sauny. Snad ji Martin stihnul zapnout včas, aby se nemuselo na její rozehřátí čekat. Při procházce kolem rybníků obě dvě trochu prochladly, na otevřeném prostranství foukal nepříjemný a docela studený vítr. I Sofie se do sauny těšila, ale byla zklamaná, že maminka není doma. Martin se jí snažil  trpělivě vysvětlovat, že maminku zavolali k nějaké poraněné paní. A protože maminka je doktorka, tak musí lidem pomáhat. I když zrovna není v práci. Jeho vysvětlování moc nepomáhalo, Sofie se pořád stejně mračila a brala to jako nespravedlnost. S dětským pocitem v duši, že její maminku pořád někdo potřebuje a ona pak na ni nemá žádný čas. Marta se ji snažila zabavit přípravou domácího pomerančového džusu, který si vezmou s sebou do sauny. Ale její nespokojenost byla stále viditelná. Postupně odplynula až v okamžiku, kdy spolu seděly v sauně. Marta původně počítala, že se o Sofii v sauně bude starat Lenka, a tak ani nepřemýšlela o tom, zda mají děti v sauně nějaká omezení. Teď si musela vystačit se svou intuicí. Sauna byla vytopená na trochu nižší teplotu než obvykle, o tom se dohodli už předem. Posadila Sofii co nejdál od zdroje tepla a snažila se jí co nejjednodušeji vysvětlit, jak sauna vlastně funguje a proč je dobré do sauny chodit. Hlavně chtěla, aby jí Sofie okamžitě řekla, kdyby jí bylo něco nepříjemného nebo kdyby se jí udělalo špatně. Ale Sofie se usmívala a viditelně byla v pohodě. První cyklus v ohřívárně pro jistotu Marta zkrátila na minimum a Sofii pak zchladila pod sprchou pouze vlahou vodou. I tak Sofie radostně výskala, že to je moc studené. Pak se ochotně nechala od babičky zabalit do prostěradla a na lehátku se zachumlala pod deku. Jen trvala na tom, aby si babička přisunula své lehátko těsně vedle jejího a pak si spolu potichu povídaly. Marta jí vyprávěla o tom, jak se ona sama poprvé v životě saunovala. Tehdy byla hlavně zvědavá, když tady ve městě otevřeli první veřejnou saunu. Později objevila, že sauna je k dispozici také v areálu krytého bazénu a docela saunování propadla. Kromě letního období tam chodívala pravidelně každý týden. Byl to takový její pohodový rituál, kterým pečovala o své zdraví. Snášela dobře i vysoké teploty a na následné zchlazení v bazénu se studenou vodou se vysloveně těšila. Užívala si i relaxaci po saunování, kdy jakoby z jejího těla a mysli odplouvalo vše špatné a nepotřebné. Sofie babičku pozorně poslouchala, jen si nenápadně vysunula z pod deky svou ručičku a ta zabloudila pod deku k babiččině ruce.

Maminky se v sauně nedočkaly, i když si to Sofie moc přála a stále oddalovala odchod. Když vypily i poslední kapku džusu ve džbánku, dohodly se, že dnes se saunováním skončí. Byl čas večeře. A po ní půjde Sofie určitě brzy spát. Už teď byla zklidněná skoro nepřirozeně. Porýpala se trochu v zeleninovém salátu, který Marta připravila předem. S chutí zlikvidovala plněnou tortilu a hlavně se znovu pořádně napila. Naštěstí se maminka vrátila ještě během večeře, a tak jí Sofie mohla alespoň vyprávět, jak si s babičkou užily saunu. Oči jí přitom zářily. Nakonec si s maminkou slíbily, že příště půjdou určitě do sauny spolu.

Marta se sice snažila už během večeře dozvědět, proč byla Lenka odpoledne pryč, ale ta jí naznačila, že o tom nechce mluvit před Sofií. A tak na to došlo až v okamžiku, kdy Sofie usnula. Libor prý už před polednem volal Martinovi a zjišťoval, proč není Jana v práci. Tedy přesněji řečeno proč ji nevidí na síti, když by měla dnes jako každý pracovní den mít home office. Normálně bývala v síti připojená už od časného rána, protože byla zvyklá vstávat brzo. A do práce chodila s neomylnou pravidelností. Libor ji vlastně ani nepotřeboval k řešení nějakého problému, ale i když se po vzájemné dohodě nedávno rozešli, byla pro něj její přítomnost v práci jakási příjemná jistota. Pracovně spolu normálně komunikovali, dokonce se dá říct, že mnohem lépe než předtím. Libor teď už prostě věděl, jaká je a proč taková je, a tak některé věci, které by ostatní považovali za úlet, prostě nevnímal. Nějakou dobu vydržel čekat, zda se přece jen v síti neobjeví. Později se jí snažil dovolat. Měla vypnutý mobil. Už to bylo podezřelé, protože Jana byla zvyklá být k dispozici skoro vždy. Pro jistotu jí poslal na mobil alespoň zprávu, aby se mu ozvala. Pak zkontroloval všechna místa v síti, kde by se teoreticky mohla objevit. Její poslední stopu ve firemní počítačové síti našel ze včerejšího odpoledne, kdy odevzdávala svou práci. A poslední záznam na Facebooku byla také ze včerejšího odpoledne. A pak už nic.

Odpoledne už to nevydržel a vyrazil za ní domů. Zvonil u jejího bytu mnohokrát, nic se nepohnulo. Pak bušil netrpělivě na dveře. Na to zareagovala rezolutně paní ze sousedního bytu. Vyšla na chodbu a rovnou mu vynadala, že tu dělá randál. Pak se ale zklidnila a potvrdila mu, že Janu naposledy zaslechla včera k večeru. A přešla k dobrým radám na téma, že by se měla zavolat policie. V tom okamžiku Liborovi v mobilu zapípala příchozí zpráva. Jana. Konečně! Ale obsah zprávy nebyl vůbec povzbudivý. Včera při běhání ji kdosi přepadl. Nějak se dostala domů, ale dnes nebyla schopná jít do práce. Víc nic. Radši vypadl z paneláku ven, nechtěl nic řešit před sousedkou. Několikrát Janě ještě zkoušel volat z lavičky v nedalekém parku, ale nebrala to.  Nakonec to vzdal a napadlo ho, že se staví za Martinem, aby se s ním poradil, co by se dalo dělat. Odhadoval, že Jana bude potřebovat pomoc. Netušil, že bude doma i Lenka, ale teď se to docela hodilo. Dali všichni  hlavy dohromady a vymysleli, že by se k ní mohla dostat Lenka jako doktorka. A mohla by zjistit, v jakém je stavu a případně ji ošetřit, pokud bude potřeba. Navíc ji Jana také trochu zná, mohla by k ní mít důvěru. Libor poslal Janě další textovku s opatrným návrhem. Několik minut seděli všichni u stolu a čekali na odpověď. Byli si jistí, že Jana zprávy čte, a doufali, že o jejich návrhu aspoň přemýšlí. Souhlas přišel po několika minutách. Ano, ale může přijít pouze Lenka sama.

Libor doprovodil Lenku až ke dveřím. A opustil ji v okamžiku, když zmáčkla zvonek. Cestou dolů po schodech slyšel, jak se otvírají dveře a hned zase zavírají dveře. Snad se Lenka dostala dovnitř. A on musí s rukama v klíně čekat  u sebe doma. A doufat, že všechno dopadne dobře. Podrobnosti  se všichni dozvěděli až večer od Lenky. Jana prý byla včera běhat jako obvykle. Kvůli tomu, aby se při běhání nepotkávala s Liborem, změnila svou trasu. I tahle nová cesta byla příjemná, ale mnohem méně frekventovaná. Ale to jí spíš vyhovovalo, lidi až tak nemusela. Když probíhala parkem, všimla si periferně týpka, který k ní stál zády a opíral se o lavičku. Nevěnovala mu žádnou pozornost, běžela dál. A pak už toho moc neví. Jen to, že ji někdo zezadu srazil na zem, zalehl ji a začal se dobývat na její intimní místa. Snažila se vykřiknout, ale zacpal ji pusu a přirazil hlavu k zemi. Snažila se vykroutit a kopat kolem sebe, ale v poloze na břiše to moc nešlo. Cítila, že má odřenou tvář i čelo, tekla jí krev z nosu. Zoufale poslepu znovu kopla a tentokrát se asi strefila. Ozvalo se bolestné zavytí a sprosté nadávky. Tlak povolil. Nadechla se. Než se trochu vzpamatovala a začala se sbírat ze země, útočník kamsi zmizel. Možná i proto, že na dohled se objevila skupinka lidí. Jana se snažila doplazit k lavičce, aby si na ni sedla. Nechtěla na sebe upoutat pozornost, potřebovala se dostat jen co nejdřív domů. Už neví, jak se jí to podařilo. Doma ze sebe strhala všechno oblečení a dlouze se sprchovala. Pak si vzala prášek proti bolesti, zalezla do postele a snažila se usnout. Byla to však noc hrůzy.  Nepříjemný zážitek opanoval její mysl a opakovaně se vracel v různých obměnách. A přitom jí bylo tak hrozně, že ji dokonce napadlo, že třeba umře. K ránu patrně vysílením tvrdě usnula a probralo ji až Liborovo bouchání na dveře. Lenku sice pustila dovnitř, ale chovala se k ní velmi odměřeně. Ale nakonec se nechala prohlédnout a ošetřit. Hluboké odřeniny na obličeji musela Lenka znovu pečlivě vyčistit. A  doufala, že se zahojí bez následků. Další zranění na rukou a nohou byla jen povrchová, ta se snad zahojí sama. Kotník snad bude jen vymknutý. Jana divoce odmítala jakoukoliv další kontrolu jejího stavu v nemocnici. Rezolutně zavrhla  i nahlášení incidentu na policii. Lenka to osobně chápala, nikomu by to nepomohlo a pro ni samotnou by to znamenalo spoustu nepříjemností. A v kombinaci s jejím aspergerovým syndromem by to pravděpodobně ani nezvládla. Už to byl pro ni náročný výkon, když pustila Lenku do svého soukromí.  A aspoň trochu s ní komunikovala a spolupracovala.

Když se konečně doma dozvěděli, co se Janě stalo, byli z toho všichni zděšení. Zvlášť Marta, které to zároveň připomnělo její vlastní podobně nechutný zážitek. A také si všichni uvědomovali, že fyzická poranění se zahojí rychle, ale co udělá v Janině případu psychika, to nedokázal nikdo odhadnout.