Marta - tentokrát trochu romantiky

Vyjeli hned ráno směrem na Červený Kostelec. Marta mlčky řídila a na sedadle vedle ní se choulil Libor. Bylo sice docela chladno, ale vzduch v autě se pomalu prohříval. Ani jednomu z nich nebylo do řeči. Marta střídavě přemýšlela a tom, jak se asi Libor cítí, ale také se jí v hlavě převalovalo její vlastní rozhodnutí svého bývalého muže v hospici nenavštívit. Dospěla k němu hned na začátku, teď jen zaháněla to nepatrné šimrání někde kolem své duše, které ji říkalo, že je stále čas tohle rozhodnutí změnit. Libor o tom věděl, matčino rozhodnutí respektoval. Myslel si, že je připraven na to, aby zvládl rozloučení se svým otcem sám. Byl matce vděčný, že ho za otcem vzala autem, cestu vlakem nebo autobusem si v této době nejrůznějších omezení ani neuměl představit. Hranice okresu překročili bez problému, nikdo je nezastavoval. Zajímavou, mírně zvlněnou a později i kopcovitou krajinou projížděli beze slova. Marta jela docela spolehlivě podle navigace, asi po hodině cesty sjeli z kopce do údolí a zastavili před vchodem do moderní budovy hospice.

“Tak jsme na místě. Já si dám auto na parkoviště a pak se půjdu projít po městě. Můžeš být u otce jak dlouho budeš chtít, pak mi zavolej na mobil a sejdeme se zase u auta.” řekla Marta rozhodně. Možná i proto, aby ještě jednou a naposledy přesvědčila sama sebe, že jedná správně.
“Dík mami, snad to tady nějak vydržíš. A já ti pak dám vědět.” odpověděl Libor věcně, napřímil se, usmál se na ni a zmizel ve vstupních dveřích.
Marta ho sledovala pohledem a připadalo jí, jakoby viděla sama sebe. Libor nevědomky použil její gesta. Jistě mu bylo úzko. Měl před sebou první osobní setkání s otcem, ale možná i poslední. Byl plný obav, ale hlavně přesvědčený a odhodlaný.

Marta si zaparkovala auto a brzy našla v dosud ospalém městě hlavní náměstí. Nikde ani živáčka, jakoby město opravdu spalo. Přečetla si informační cedule, prohlédla si podrobnou mapu města. Obešla pár zajímavých památek. Opravdu jen obešla, protože všude bylo kvůli epidemii zavřeno do odvolání. Barokní kostel sv. Jakuba na náměstí ji zaujal tím, že má samostatně stojící věž. Podle popisu prý byly původně v plánu věže dvě, druhá však nebyla nikdy dostavěna. Prohlédla si i domek, ve kterém kdysi rok bydlela Božena Němcová. V domku je za normální situace expozice, kde je možné se seznámit s historií Červeného Kostelce a projít se místnostmi zařízenými dobovým vybavením. Navštívila i symbolický hrob bláznivé Viktorky z Babičky Boženy Němcové. Mimochodem Viktorka ve skutečnosti zemřela sešlostí věkem ve stáří 76 let. A pak konečně objevila snad jediné otevřené výdejní okénko, kde si koupila kávu a domácí oříškový loupák. Obojí si vychutnala na nejbližší lavičce.

Myšlenky, které se snažila svou aktivitou zapudit, se jí však stále vracely. Viděla sama sebe jako mladou, rozesmátou, nadšenou a samozřejmě naivní nevěstu v krátkých bílých šatech s kyticí červených růžiček. Sebe, jak pyšně drží čerstvě narozenou Ladu v zavinovačce a pyšně ji ukazuje nemocničním oknem novopečenému tatínkovi. Sebe, jak stojí s velkým břichem na prahu nového bytu a za ruku drží dvouletou copatou holčičku. A ještě jednou sebe, jak sedí zoufale na zemi u postýlky s plačícím miminem a druhou rukou konejší rozespalou Ladu. To bylo tu noc, kdy definitivně pochopila, že se její muž už nevrátí. A že se musí postarat o děti sama. Měla dojem, že se s tím už dávno vyrovnala, ale některé věci zůstávají hluboko uložené v lidské mysli. A příležitostně dají o sobě vědět. I tak však zůstávala přesvědčená, že uzavřené kapitoly života by člověk neměl znovu otvírat.

Z přemítání ji vyrušilo pípnutí Liborovy esemesky. Klidně by tu vydržela déle, sluníčko začalo krásně hřát a na okolních stromech se postupně rozezpívali ptáci. Pomalu vstala z lavičky, vyhodila kelímek od kávy do odpadkového koše a zamířila směrem k parkovišti. Když přišla na místo, Libor tam už čekal.
“Pojedeme?” zeptala se a teprve pak se na něj pozorněji podívala. Rty měl sevřené a slzy na krajíčku. Objala ho. Cítila, že se Libor potřebuje svěřit, a tak se rozhodli, že se před odjezdem společně ještě chvíli projdou. Stala se Liborovou vrbou. Ještě nikdy k ní nebyl vlastní syn tak otevřený a sdílný. A ona vnímala jeho sdělení všemi smysly. Teprve teď jí došlo, proč bylo pro Libora osobní setkání s otcem tak důležité. Pomohlo mu to leccos pochopit, vysvětlit a zbavil se spousty nikdy nevyřčených otázek. Nezabíhal do detailů, ale Marta pochopila, že mu otec vyprávěl hlavně o svém životě. Byla překvapená i tím, jak Libor vnímal detaily provozu hospice. Oceňoval příjemné prostředí, dostatek soukromí i empatické chování personálu. Z Červeného Kostelce odjeli až dlouho po poledni.Když se s Liborem loučila před jeho domem, byl vyrovnaný a dokonce zahlédla v jeho tváři i náznak úsměvu. Byla na něj hrdá, jak to dnes zvládl. Má už opravdu dospělého syna! A moc by mu přála, aby už překonal tu smůlu, která se mu v posledním roce stále lepí na paty.

Doma se po návratu moc nezdržela, sluníčko ji vylákalo ven na zahradu. Usadila se na lavičku umístěnou v otevřeném zahradním loubí, které by mělo být v budoucnu oporou pro popínavě růže. Ty však byly vysazeny v loňském roce a zatím se ostýchavě krčily jen u jeho paty. Teď to však bylo výhodné, protože se Marta mohla krásně vyhřívat v teplých paprscích jarního slunce. Původně sice měla v úmyslu ostříhat uschlé zbytky loňských trvalek a posbírat chvojí, které přes zimu chránilo keře růží, ale místo toho zůstala sedět na lavičce a odpočívala se zavřenýma očima. Až do chvíle, kdy jí do zdroje světla a tepla vstoupil jakýsi stín. Otevřela oči a nad ní stál Petr, který se právě vrátil z práce. Přinesl jí několik nádherných žlutých narcisů. Ne, nenatrhal je na zahradě, tyhle byly patrně někde z teplejších krajin. Tady na zahradě to bude ještě pár dní trvat, než začnou kvést.
“Moc ti děkuji, jsou nádherné.” řekla Marta a malinko se u toho začervenala. “Čím jsem si to zasloužila?”
“Předpokládám, že jsi neměla zrovna lehký den. Tak jsem ti chtěl udělat prostě radost.” řekl a posadil se vedle ní na lavičku. Čekal, co mu Marta řekne.
“Nakonec Libor navštívil svého otce sám. Já jsem jen zbaběle běhala po městě a čekala jsem, až se vrátí.” přiznala si Marta to, co dosud nedokázala vyslovit.
“Marti, nebuď na sebe tak přísná. Žádné závazky vůči němu nemáš. Nemusíš se do ničeho nutit, i když on se teď ocitl v těžké situaci. “ navázal Petr.
“Když si to Libor přál, chtěla jsem mu osobní setkání s otcem umožnit. Ale za žádnou cenu jsem nechtěla, aby mi můj ex zase jakkoliv vstoupil do mého života. Ke mně už dávno nepatří. Nic mu nedlužím, spíš naopak. Já mám ráda tebe, vážím si našeho vzájemného vztahu. Prožívám, co jsem nezažila a nikdy bych to nechtěla ztratit.”
Petr ji lehce políbil na tvář a objal ji. Líbali by se ještě dlouho, kdyby kolem nich nezačala pobíhat a povykovat Sofie.
“Babička s dědou se pusinkují na zahradě na lavičce.” pokřikovala vesele a tančila kolem nich. Za chvíli z domu vyšla její maminka, choulila se do dlouhého pleteného svetru a okřikla Sofii, aby nezlobila.
“Pojď se k nám ohřát na sluníčku, jsi nějaká bledá a zimomřivá” zval ji Petr a udělal jí místo vedle sebe na lavičce.
“Není ti něco? Ráno jsem tě zase slyšela zvracet.” řekla Marta starostlivě a po pár vteřinách ještě dodala: “Snad nejsi těhotná?”
Lenka dost zoufale přikývla.
“S Martinem?” zeptal se Petr s přísným výrazem ve tváři a oddechl si, když to potvrdila.
A pak si všichni vzájemně objasňovali nečekaně novou situaci. Lenka zpočátku rozpačitě obhajovala svoje rozhodnutí pořídit si další dítě s mladším přítelem. Prý to neplánovala, ale také se tomu nebránila. Nečekala, že by se to mohlo stát v této divné době plné stresu a napětí. Ale stalo se. Martin už o tom samozřejmě ví a těší se. On na to vlastně přišel ještě předtím, než jí samotnou napadlo si udělat těhotenský test. Je empatický a je to správný parťák pro rodinný život. Má rád ji i Sofii a dokáže se o rodinu postarat. To musel Petr uznat. Martina si za tu dobu, co žil v jejich domě, docela oblíbil. Byl to pohodář, který se nebál práce, a to Petrovi imponovalo. I Marta s Martinem dobře vycházela. Znala ho vlastně už z doby, kdy chodil s jejím synem na gympl. Poté, co s ním společně žila v jednom domě, poznala, že jeho povaha se s tou Lenčinou výborně doplňuje. Martin to Lenkou to opravdu umí a má ji rád. Svoje si k tomu řekla i Sofie, která rozmluvě dospěláků pečlivě naslouchala. Její jedinou starostí bylo, zda se mamince narodí holčička nebo kluk. Sofie by chtěla holčičku, takovou jako je její kamarádka Hedvika, aby si měla s kým hrát.

Jediný, kdo při této roztomilé rodinné chvilce chyběl, byl Martin. Tentokrát neseděl v pracovně u počítače. Byl ve městě, vrátil se s kyticí nádherných rudých růží a jak se sluší a patří, požádal o Lenčinu ruku. A tak letos budou v rodině hned svatby dvě.

Marta - život jako na houpačce

Na dnešní odpoledne měla Marta docela jiné plány, ale nakonec se ocitla v malém bytě na sídlišti u Jany. Původně se u Jany měla zastavit Lenka, která ji od jejího přepadení navštěvovala pravidelně každý den. Zpočátku jen kontrolovala, jak se hojí její zranění. V dalších dnech se ji snažila povzbudit, aby se postupně vracela k normálnímu životu. Jana jí většinou jen mlčky naslouchala. Na první pohled ani nebylo znát, zda vnímá. Ale její stav se postupně zlepšoval. Pozitivně na ni zapůsobil zejména návrat do práce. Všichni z její softwarové firmy pracovali z domova, tak jí stačilo připojit se po síti. Z kolegů se jí nikdo na nic neptal, i když všichni věděli, co se stalo. A nikdo ji také nešetřil, dostala pořádnou dávku úkolů. Brzy pracovala stejným tempem jako dřív. Zbývající čas však trávila zavřená doma, vyjít z bytu prostě nedokázala.

Lenka měla v plánu se za ní zastavit i dnes. Ale od rána se cítila jako moucha a každou chvíli se jí motala hlava, tak radši požádala Martu, aby zašla za Janou místo ní. Snad to nebude problém. Jana ji po důkladné kontrole přes kukátko ve dveřích nakonec do bytu vpustila. Teď se Marta rozpačitě rozhlížela v jediné místnosti, kterou byt měl. Veškeré zařízení se skládalo z mini kuchyňského koutku, jedné velké postele a malého pracovního stolu s kancelářskou židlí. Nikde žádný obrázek, žádná kytka. Nic osobního. Jen poházené oblečení. Jana seděla mlčky na posteli s notebookem na klíně a nijak jí to neusnadňovala. Ožila až v okamžiku, kdy Marta vyndala z tašky sklenici s domácím višňovým kompotem. Vzala ho doma na poslední chvíli, nechtěla přijít jen tak s prázdnýma rukama.
“Přinesla jsem ti kompot, třeba ti přijde k chuti.” řekla a postavila ho na kuchyňskou linku.
“To jsem nikdy nejedla. Můžu ho ochutnat?” projevila Jana poprvé trochu zájmu.
“Samozřejmě. Proto jsem ho přinesla. Je tvůj.” dodala Marta a sledovala, jak se Jana snaží sklenici otevřít. Netušila, že na to stačí obyčejná mince. S otevřenou sklenicí se vrátila do postele, ale než se uvelebila, notebook odsunula pečlivě do bezpečné vzdálenosti.
“Ještě ti něco podám na pecky.” reagovala Marta a otevřela jednu ze skříněk kuchyňské linky. Až na jeden hrneček byla úplně prázdná. To ji zmátlo, ale jediný hrnek Janě podala. Jana mlčky likvidovala jednu višeň za druhou a pecky ťukaly do stěn hrnečku v pravidelném rytmu.
“Jedla jsi dneska něco?” napadlo Martu se zeptat, když sledovala rychlost mizejícího ovoce.
“Instantní ovesnou kaši. Našla jsem ještě jeden sáček zapadlý dole ve skříňce.” odpověděla Jana věcně a věnovala se dál konzumaci. Teprve teď si Marta uvědomila, že Jana pravděpodobně od přepadení v parku nevyšla z bytu. A postupně snědla všechno, co doma k jídlu našla. Nabídla se, že jí udělá pár palačinek. To ale netušila, že Janě chybí nejen potřebné suroviny, ale i základní nádobí. Pomalu jí docházelo, proč Lenka tolik trvala na tom, aby sem zašla. Nejde jen o ty modřiny a odřeniny, ty se postupně zahojí. Ale je potřeba Janu vrátit do normálního života. Alespoň do jejího normálního života s Aspergerovým syndromem.

Marta si přisunula jedinou židli v místnosti blíž k Janině posteli. Ta sice na chvíli zvedla hlavu od sklenice s kompotem, ale neprotestovala. Marta to vzala jako dobré znamení a potichu jí začala vyprávět, jak i jí před dvěma roky někdo přepadl. Jak se tehdy cítila. Jak potom musela bojovat sama se sebou, aby se postupně vrátila k běžnému životu a odvážila se chodit ven. I ona tehdy žila sama a dlouho jí trvalo, než se přestala bát. Mluvila tiše a dlouho a byla ráda, že jí Jana pozorně poslouchala. Snad se její snaha setká s pochopením.
“Nemáš tady už nic k jídlu a venku je krásně. Co kdybychom spolu zašli na nákup?” zkusila se zeptat, když skončila s vyprávěním. Ale neuspěla.
“Objednám si něco z Košíku.” snažila se kličkovat Jana.
“A budeš čekat další tři dny, až to přivezou.” snažila se jí Marta logicky odzbrojit. Chvíli se dohadovaly a přebíjely si vzájemně své argumenty. V tom byla Jana skutečně dobrá, Marta měla co dělat, aby jí stačila. Po dlouhé slovní bitvě nakonec Janu přesvědčila slibem, že s ní nejen zajde na nákup do obchodu, ale doprovodí ji i zpátky domů. Cestou do prodejny je zdržela už jen drobná epizoda s výtahem. Jana, ač bydlela v sedmém poschodí, výtah odmítala použít. S chabou námitkou, že se jí ve výtahu dělá špatně. Varianta, že Marta pojede výtahem sama a ona půjde pěšky, nepřipadala v úvahu. A tak společně ťapaly dolů po schodech. Při nákupu Marta jen nevěřícně sledovala, co všechno si Jana dává do košíku. Nějaké ovoce a zeleninu a pak už jen samé instantní výrobky. Nechtěla přivodit nějaký zádrhel, a tak to radši nekomentovala. Už to, že Janu dostala z bytu ven, považovala za úspěch. Není třeba tlačit na pilu. Jana postupně dostávala spokojenější a klidnější výraz, ale možná to bylo způsobené tabulkou čokolády, kterou slupla hned před obchodem. I přes to trvala na tom, aby se s ní Marta vrátila až na práh jejího bytu. Když spolu šlapaly nahoru po schodech do sedmého poschodí, měla Marta pocit, že jí na zádech rostou křídla. Nestalo se tak, ale přesto se dočkala odměny.
“Tak hodná na mě byla naposledy moje babička. Děkuju.” řekla Jana tiše, když se loučily. A Marta cítila, že to bylo z její strany něco opravdu mimořádného.

Doma ji Petr nalákal do sauny. Věděl, že se Marta nebude dlouho zdráhat, a tak byla sauna správně vytopená už v době, kdy se vrátila. Neváhala ani chvilku, když se dozvěděla, že budou saunu mít jen sami pro sebe. Naštěstí i jejich saunovací preference byly velmi podobné. Oběma vyhovovala hodně vysoká teplota, každý už měl v sauně své oblíbené místečko. Nemluvili, jen sledovali jak pot na jejich tělech postupně vytváří stékající potůčky. Nebo odměřování času v přesýpacích hodinách na stěně sauny. Užili si tři saunovací cykly s příjemným pocitem, že všechno napětí i starosti běžného dne kamsi odplouvají. Vnímali to stejně, nepotřebovali o tom mluvit. Stačilo jen odpočívat a uvědomovat si příjemné pocity vlastního těla. Až v okamžiku, kdy Petr naléval do sklenic zbytek vody ze džbánku, zeptal se jakoby mimochodem: “Neměli bychom už začít plánovat tu naši svatbu? Jaro už přišlo, covid snad pomalu a tiše odchází. A pokud bychom chtěli svatbu na Valdštejně, musíme si už teď rezervovat termín.”
To Martu překvapilo. Tady v sauně by takovou otázku rozhodně nečekala. Vlastně ani nikde jinde. V prosinci, kdy ji Petr požádal o ruku, se svatbou souhlasila, ale od té doby o tom spolu nemluvili. Automaticky svatbu odkládali kvůli epidemii. Ale ta snad v dohledné době pomine, to má Petr pravdu. Věděla, že by měla rychle a aspoň nějak zareagovat. Ale nevěděla, jak, tak se nejdřív dlouze napila vody, aby si urovnala myšlenky.
“Asi by to bylo nejlepší některý víkend v červnu nebo v červenci. A můžeme udělat takovou malou rodinnou svatbu. Naše děti a jejich rodiny, můj brácha. A třeba na Valdštejně. Bylo to tam moc hezké v zimě, určitě tam bude krásně i na jaře a v létě.” odpověděla trochu zamyšleně.
“Máš s tím nějaký problém?” zeptal se Petr s velkým otazníkem v hlase.
“Ne, nemám s tím problém. Jen mě to hodně překvapilo. Samozřejmě příjemně. ” odpověděla mu jednoznačně a naklonila se k němu, aby ho políbila. A pak se upřímně rozesmála.
“Budu s tím mít spoustu problémů. Jako každá ženská, budu přemýšlet, co si vezmu na sebe. Jakou bych mohla mít kytku. A také, zda využiju příležitost a ještě jednou v životě změním jméno.”
“Vždyť jsi říkala, že si necháš svoje příjmení, protože jsi na něj za ta léta zvyklá. Ale když se budeme jmenovat stejně, budu taky rád.” zasmál se i Petr. A pak si začali vymýšlet v souvislosti se svatbou roztomilé hlouposti a bavilo je to čím dál tím víc. Až tak, že nakonec rychle opustili saunu a radši se přesunuli do soukromí své ložnice.

V následujících dnech volala Marta svým dětem a bratrovi, aby je pozvala na svatbu a ujistila se, že budou moci na svatbu přijít. Všichni si ochotně termín rezervovali. Díky dlouhodobé nejistotě si nikdo v současné době nic neplánoval, a tak je pozvání víc než potěšilo. A samozřejmě doufali, že se tahle malá rodinná svatba opravdu bude moci konat. A že ji žádný koronavirus nepřekazí. Jen její syn s ní komunikoval jaksi nesoustředěně a vzápětí se dozvěděla, proč. Požádal ji, zda by ho jeden den v týdnu neodvezla do hospice v Červeném Kostelci. Věděl, že je jeho otec nemocný. V posledních videohovorech se několikrát zmínil o chemoterapii, ale víc o tom s ním mluvit nechtěl. Vždy rychle stočil řeč někam jinam. A tak Libor ve své mladické naivitě až doteď netušil, jak je onemocnění jeho otce vážné. K pobytu v hospici se prý rozhodl sám v okamžiku, kdy mu lékař sdělil, že všechny možnosti léčby jsou už vyčerpány a nabídl mu paliativní péči. Návštěvy v tomto zařízení jsou povoleny i v době nouzového stavu, a je to i postačující důvod k překročení hranic okresu. Marta z Liborova naléhání pochopila, že je už pevně rozhodnutý otce navštívit. I kdyby tam měl jet vlakem. A současně byla i v šoku, protože tohle by jí nenapadlo. I když v okamžiku, kdy se její bývalý muž po mnoha letech ozval, se chvíli zabývala myšlenkou, proč se ozývá právě teď. Normálně si na něj vzpomněla jen zřídka, bez stopy emocí. Ale teď ji zpráva o jeho stavu zasáhla jako blesk z čistého nebe. Přece jen s ním prožila pár let svého života a je to otec jejich dětí. Samozřejmě do hospice s Liborem zajede a bude svému synovi oporou. Jen si musí sama se sebou vyřešit, zda i ona chce svého bývalého muže vidět.

Marta - něco se pokazilo

Dnes k večeru si konečně užiju saunu, pomyslela si Marta, když čekala v malé zasedačce u vchodu na příchod dalšího zaměstnance. Její firma už pár dní fungovala podle nového plánu, který měl zamezit případnému šíření covidu mezi zaměstnanci. Lidé přicházeli do práce v odstupňovaných časových intervalech, aby se co nejméně potkávali. Pravidelné testování svých zaměstnanců vymyslela ještě dřív, než bylo seshora nařízeno. Ostatně její firmy se oficiálně netýká, protože má méně než 50 lidí. Nechala na každém, zda si v příslušný den zajde na některé z testovacích míst a přinese si jen potvrzení, nebo zda bude chtít otestovat při vstupu do firmy. Stovku testů pro firmu zakoupila a uvidí, jak se to bude vyvíjet dál. Dnes jsou naštěstí výsledky všech příchozích negativní. A nikdo ze zaměstnanců nevolal, že onemocněl, nebo, že musí zůstat v karanténě. A tak vlastně nic neřeší a pouze eviduje dobré zprávy. Má to i výhodu v tom, že si s každým svým zaměstnancem při jeho příchodu do práce chvilku popovídá.

Když byli všichni zaměstnanci ve firmě, přesunula se Marta do své kanceláře a začala se věnovat účetnictví. Dvoutýdenní uzavření firmy jí dělalo starosti, protože se samozřejmě nepříznivě promítlo do financí. Ale pokud bude firma už teď normálně fungovat, nemělo by to znamenat větší problémy. Na výplaty peníze budou, jen musí odsunout některé větší nákupy. A zdá se, že i oznámení na webových stránkách firmy o tom, že všichni jejich zaměstnanci jsou pravidelně testovaní, trochu zapůsobilo. V posledních třech dnech přichází trochu více objednávek od jednotlivých osob. Blíží se velikonoce, i v domácnostech se začíná víc uklízet.

Nadějný vývoj situace ve firmě, ale i přesvědčivé jarní sluníčko a modrá obloha ji brzy odpoledne odlákaly z práce. Sofii nemusela přesvědčovat, aby s ní vyrazila na chatu za městem. Jen Lenka, která dnes měla volný den a mimořádně nebyla v práci, se zdráhala jet s nimi. Sice mluvila o práci, kterou musí doma udělat, ale Martě bylo jasné, že spíš využijí s Martinem situaci, kdy budou sami doma. Přála jim to. Jsou mladí a k životu to patří. Naložila malou Sofii do auta a vyrazily společně na zahradu kousek za město. Měla v plánu zkontrolovat stav chaty i zahrady po dlouhé zimní pauze. A pak můžou vyrazit na procházku k blízkým rybníkům. Dobře zazimovaná chata byla naštěstí v pořádku, nikde ani nebyly žádné pozůstatky po náhodných nocležnících, kteří občas vyhledávali volně přístupnou verandu u chaty jako vhodný přístřešek pro přespání. V posledních letech se to stává už zřídka, protože některé z okolních chat jsou i v zimním období trvale obydlené. Otevřela část oken a okenic, aby důkladně vyvětrala. Když se vrátila na zahradu, našla Sofii u hradby okrasných keřů na okraji zahrady. Zdálo se jí, že trochu natahuje moldánky. Byla nešťastná, protože nemohla najít trpaslíka Pepču. Pamatovala si, že tady vždycky stával. Marta jí vysvětlila, že trpaslíka na zimu uklidili. Našly ho spolu v dílně, kde prospal zimu na polici hezky zabalený do starého svetru. Sofie ho pečlivě hadříkem vyleštila a pak ho společně umístily pod keře. Trpaslík byl probuzen, jaro definitivně začalo.

Už cestou zpět se Marta začala těšit na hřejivou náruč sauny. Snad ji Martin stihnul zapnout včas, aby se nemuselo na její rozehřátí čekat. Při procházce kolem rybníků obě dvě trochu prochladly, na otevřeném prostranství foukal nepříjemný a docela studený vítr. I Sofie se do sauny těšila, ale byla zklamaná, že maminka není doma. Martin se jí snažil  trpělivě vysvětlovat, že maminku zavolali k nějaké poraněné paní. A protože maminka je doktorka, tak musí lidem pomáhat. I když zrovna není v práci. Jeho vysvětlování moc nepomáhalo, Sofie se pořád stejně mračila a brala to jako nespravedlnost. S dětským pocitem v duši, že její maminku pořád někdo potřebuje a ona pak na ni nemá žádný čas. Marta se ji snažila zabavit přípravou domácího pomerančového džusu, který si vezmou s sebou do sauny. Ale její nespokojenost byla stále viditelná. Postupně odplynula až v okamžiku, kdy spolu seděly v sauně. Marta původně počítala, že se o Sofii v sauně bude starat Lenka, a tak ani nepřemýšlela o tom, zda mají děti v sauně nějaká omezení. Teď si musela vystačit se svou intuicí. Sauna byla vytopená na trochu nižší teplotu než obvykle, o tom se dohodli už předem. Posadila Sofii co nejdál od zdroje tepla a snažila se jí co nejjednodušeji vysvětlit, jak sauna vlastně funguje a proč je dobré do sauny chodit. Hlavně chtěla, aby jí Sofie okamžitě řekla, kdyby jí bylo něco nepříjemného nebo kdyby se jí udělalo špatně. Ale Sofie se usmívala a viditelně byla v pohodě. První cyklus v ohřívárně pro jistotu Marta zkrátila na minimum a Sofii pak zchladila pod sprchou pouze vlahou vodou. I tak Sofie radostně výskala, že to je moc studené. Pak se ochotně nechala od babičky zabalit do prostěradla a na lehátku se zachumlala pod deku. Jen trvala na tom, aby si babička přisunula své lehátko těsně vedle jejího a pak si spolu potichu povídaly. Marta jí vyprávěla o tom, jak se ona sama poprvé v životě saunovala. Tehdy byla hlavně zvědavá, když tady ve městě otevřeli první veřejnou saunu. Později objevila, že sauna je k dispozici také v areálu krytého bazénu a docela saunování propadla. Kromě letního období tam chodívala pravidelně každý týden. Byl to takový její pohodový rituál, kterým pečovala o své zdraví. Snášela dobře i vysoké teploty a na následné zchlazení v bazénu se studenou vodou se vysloveně těšila. Užívala si i relaxaci po saunování, kdy jakoby z jejího těla a mysli odplouvalo vše špatné a nepotřebné. Sofie babičku pozorně poslouchala, jen si nenápadně vysunula z pod deky svou ručičku a ta zabloudila pod deku k babiččině ruce.

Maminky se v sauně nedočkaly, i když si to Sofie moc přála a stále oddalovala odchod. Když vypily i poslední kapku džusu ve džbánku, dohodly se, že dnes se saunováním skončí. Byl čas večeře. A po ní půjde Sofie určitě brzy spát. Už teď byla zklidněná skoro nepřirozeně. Porýpala se trochu v zeleninovém salátu, který Marta připravila předem. S chutí zlikvidovala plněnou tortilu a hlavně se znovu pořádně napila. Naštěstí se maminka vrátila ještě během večeře, a tak jí Sofie mohla alespoň vyprávět, jak si s babičkou užily saunu. Oči jí přitom zářily. Nakonec si s maminkou slíbily, že příště půjdou určitě do sauny spolu.

Marta se sice snažila už během večeře dozvědět, proč byla Lenka odpoledne pryč, ale ta jí naznačila, že o tom nechce mluvit před Sofií. A tak na to došlo až v okamžiku, kdy Sofie usnula. Libor prý už před polednem volal Martinovi a zjišťoval, proč není Jana v práci. Tedy přesněji řečeno proč ji nevidí na síti, když by měla dnes jako každý pracovní den mít home office. Normálně bývala v síti připojená už od časného rána, protože byla zvyklá vstávat brzo. A do práce chodila s neomylnou pravidelností. Libor ji vlastně ani nepotřeboval k řešení nějakého problému, ale i když se po vzájemné dohodě nedávno rozešli, byla pro něj její přítomnost v práci jakási příjemná jistota. Pracovně spolu normálně komunikovali, dokonce se dá říct, že mnohem lépe než předtím. Libor teď už prostě věděl, jaká je a proč taková je, a tak některé věci, které by ostatní považovali za úlet, prostě nevnímal. Nějakou dobu vydržel čekat, zda se přece jen v síti neobjeví. Později se jí snažil dovolat. Měla vypnutý mobil. Už to bylo podezřelé, protože Jana byla zvyklá být k dispozici skoro vždy. Pro jistotu jí poslal na mobil alespoň zprávu, aby se mu ozvala. Pak zkontroloval všechna místa v síti, kde by se teoreticky mohla objevit. Její poslední stopu ve firemní počítačové síti našel ze včerejšího odpoledne, kdy odevzdávala svou práci. A poslední záznam na Facebooku byla také ze včerejšího odpoledne. A pak už nic.

Odpoledne už to nevydržel a vyrazil za ní domů. Zvonil u jejího bytu mnohokrát, nic se nepohnulo. Pak bušil netrpělivě na dveře. Na to zareagovala rezolutně paní ze sousedního bytu. Vyšla na chodbu a rovnou mu vynadala, že tu dělá randál. Pak se ale zklidnila a potvrdila mu, že Janu naposledy zaslechla včera k večeru. A přešla k dobrým radám na téma, že by se měla zavolat policie. V tom okamžiku Liborovi v mobilu zapípala příchozí zpráva. Jana. Konečně! Ale obsah zprávy nebyl vůbec povzbudivý. Včera při běhání ji kdosi přepadl. Nějak se dostala domů, ale dnes nebyla schopná jít do práce. Víc nic. Radši vypadl z paneláku ven, nechtěl nic řešit před sousedkou. Několikrát Janě ještě zkoušel volat z lavičky v nedalekém parku, ale nebrala to.  Nakonec to vzdal a napadlo ho, že se staví za Martinem, aby se s ním poradil, co by se dalo dělat. Odhadoval, že Jana bude potřebovat pomoc. Netušil, že bude doma i Lenka, ale teď se to docela hodilo. Dali všichni  hlavy dohromady a vymysleli, že by se k ní mohla dostat Lenka jako doktorka. A mohla by zjistit, v jakém je stavu a případně ji ošetřit, pokud bude potřeba. Navíc ji Jana také trochu zná, mohla by k ní mít důvěru. Libor poslal Janě další textovku s opatrným návrhem. Několik minut seděli všichni u stolu a čekali na odpověď. Byli si jistí, že Jana zprávy čte, a doufali, že o jejich návrhu aspoň přemýšlí. Souhlas přišel po několika minutách. Ano, ale může přijít pouze Lenka sama.

Libor doprovodil Lenku až ke dveřím. A opustil ji v okamžiku, když zmáčkla zvonek. Cestou dolů po schodech slyšel, jak se otvírají dveře a hned zase zavírají dveře. Snad se Lenka dostala dovnitř. A on musí s rukama v klíně čekat  u sebe doma. A doufat, že všechno dopadne dobře. Podrobnosti  se všichni dozvěděli až večer od Lenky. Jana prý byla včera běhat jako obvykle. Kvůli tomu, aby se při běhání nepotkávala s Liborem, změnila svou trasu. I tahle nová cesta byla příjemná, ale mnohem méně frekventovaná. Ale to jí spíš vyhovovalo, lidi až tak nemusela. Když probíhala parkem, všimla si periferně týpka, který k ní stál zády a opíral se o lavičku. Nevěnovala mu žádnou pozornost, běžela dál. A pak už toho moc neví. Jen to, že ji někdo zezadu srazil na zem, zalehl ji a začal se dobývat na její intimní místa. Snažila se vykřiknout, ale zacpal ji pusu a přirazil hlavu k zemi. Snažila se vykroutit a kopat kolem sebe, ale v poloze na břiše to moc nešlo. Cítila, že má odřenou tvář i čelo, tekla jí krev z nosu. Zoufale poslepu znovu kopla a tentokrát se asi strefila. Ozvalo se bolestné zavytí a sprosté nadávky. Tlak povolil. Nadechla se. Než se trochu vzpamatovala a začala se sbírat ze země, útočník kamsi zmizel. Možná i proto, že na dohled se objevila skupinka lidí. Jana se snažila doplazit k lavičce, aby si na ni sedla. Nechtěla na sebe upoutat pozornost, potřebovala se dostat jen co nejdřív domů. Už neví, jak se jí to podařilo. Doma ze sebe strhala všechno oblečení a dlouze se sprchovala. Pak si vzala prášek proti bolesti, zalezla do postele a snažila se usnout. Byla to však noc hrůzy.  Nepříjemný zážitek opanoval její mysl a opakovaně se vracel v různých obměnách. A přitom jí bylo tak hrozně, že ji dokonce napadlo, že třeba umře. K ránu patrně vysílením tvrdě usnula a probralo ji až Liborovo bouchání na dveře. Lenku sice pustila dovnitř, ale chovala se k ní velmi odměřeně. Ale nakonec se nechala prohlédnout a ošetřit. Hluboké odřeniny na obličeji musela Lenka znovu pečlivě vyčistit. A  doufala, že se zahojí bez následků. Další zranění na rukou a nohou byla jen povrchová, ta se snad zahojí sama. Kotník snad bude jen vymknutý. Jana divoce odmítala jakoukoliv další kontrolu jejího stavu v nemocnici. Rezolutně zavrhla  i nahlášení incidentu na policii. Lenka to osobně chápala, nikomu by to nepomohlo a pro ni samotnou by to znamenalo spoustu nepříjemností. A v kombinaci s jejím aspergerovým syndromem by to pravděpodobně ani nezvládla. Už to byl pro ni náročný výkon, když pustila Lenku do svého soukromí.  A aspoň trochu s ní komunikovala a spolupracovala.

Když se konečně doma dozvěděli, co se Janě stalo, byli z toho všichni zděšení. Zvlášť Marta, které to zároveň připomnělo její vlastní podobně nechutný zážitek. A také si všichni uvědomovali, že fyzická poranění se zahojí rychle, ale co udělá v Janině případu psychika, to nedokázal nikdo odhadnout.

  

Marta a následky domácí sauny

Po dlouhé době našla ve své domovní schránce normální dopis s ručně psanou adresou. Byla to velká naducaná obálka a Marta si byla téměř jistá, že nepůjde o žádnou reklamu. Nedočkavě obálku rozřízla. Odhadla to dobře, byla to spousta obrázků namalovaných jejími vnoučaty. S chutí si je prohlížela a odhadovala, co na nich asi tak je. Skoro všechno, co děti kolem sebe vidí a čím žijí. Několik sněhuláků v různém provedení a sáňky - to je asi z doby, kdy si děti mohly užívat zimní radovánky. Pak několik koček, jedna snad i s čerstvě chycenou myší. Dort, který asi dostala Anička k narozeninám. A pak poznala i několik kreseb, kde se vyskytovala ona jako babička. Naštěstí ji děti znázornily vždy s úsměvem od ucha k uchu. A často držela hrnec nebo misku, patrně s něčím dobrým na zub. Na jednom z obrázků byla dokonce namalovaná na obrazovce počítače, to je teď jediná možnost, jak se s dětmi alespoň na dálku mohou vidět.

K obrázkům připsala pár slov její dcera:
“Mami, dětem se po tobě stýská, tak ti občas malují obrázky. Toník dokonce říkal, že by se nechal i otestovat, jen kdyby mohl jet za babičkou. Teď sice nechodí do školky, ale už i výuka předškoláků probíhá online. Připojujeme se do školky jednou týdně, dostaneme pár úkolů a během týdne je Toník musí udělat. Hodně kreslí, vystřihuje a lepí. Samozřejmě mu já nebo Milan radíme a pomáháme. Je to jiná doba...”
Marta se chvíli nad obrázky dojímala, ale pak si uvědomila, že musí vyrazit na nákup, aby bylo co k večeři. Dnes bude jídlo trochu slavnostnější. V nové domácí sauně bude probíhat první saunování.

Petrovi se sauna opravdu povedla, pomyslela si Marta uznale, když si ji byla prohlédnout po úplném dokončení. Vlastní dřevěná sauna s přední prosklenou stěnou byla sice smontovaná z dodané stavebnice, ale upravený byl i celý prostor v suterénu, kam byla sauna umístěna. K dispozici tu byl oddělený kout se dvěma sprchami i lehátka pro relaxaci. A další užitečné vybavení - malá lednička na nápoje, skříňka se skleničkami, věšáky a poličky. Poprvé si ji dnes vyzkouší Petr s Liborem a Martinem, kteří se na jejím vzniku také podíleli. A na Martě bude postarat se o Sofii a přitom připravit nějakou dobrou večeři pro všechny. Až chlapi skončí se saunováním, bude večer a určitě budou mít hlad. I Petrova vnučka Sofie půjde letos poprvé do školy a stejně jako Toník dostává ze školky domácí úkoly. Ty s ní však dělává maminka, popřípadě Martin. S babičkou si Sofie hlavně hraje, nebo jí pomáhá v kuchyni. A dneska jsou s babičkou tak trochu spiklenci, protože chlapům neprozradily, co budou dělat k večeři. Marta by jim to klidně řekla, ale viděla, že je Sofii líto, že ona dnes do sauny nemůže, a tak pro ni vymyslela alespoň přípravu jídla s překvapením. Sofie si dokonce mohla vybrat, co budou vařit. Samozřejmě budou připravovat špagety, protože ty Sofie miluje. A ještě k nim udělají hromadu salátu z čerstvé zeleniny.

Chlapi si první saunování opravdu užili. A pak se zrelaxovaní ochotně hrnuli k připravenému jídlu. Sofie je zasypávala různými otázkami ohledně sauny a oni při tom stíhali nejen jíst, ale i konzultovat drobné zádrhele ve fungování sauny a plánovat další vylepšení. Bylo vidět, že je to opravdu nadchlo. A to nejen jako jedna z možností, jak si zpestřit dobu coronavirovou, ale i jak si vylepšit svou tělesnou odolnost. Martu překvapilo i to, jak si Libor pochvaloval práci s Petrem.
“Jsem moc rád, že jsem ti mohl na sauně pomáhat. A hodně jsem se přitom od tebe naučil.” přiznával se Libor a Petr souhlasně pokyvoval hlavou.
“Práce, která je za mnou vidět, mě baví. Má nějaký smysl.” pokračoval, zatímco mu Petr doléval víno.
“A hlavně jsem se taky dostal na chvíli ven z té mojí domácí klece. Někdy už to tam začínám nenávidět. Připadám si jako malá bílá myš zavřená ve skleněném akváriu. Sem tam dostane něco k jídlu, občas se proběhne v kole. Někdy někdo zaťuká na sklo ona je z toho celá vedle. A tak pořád dokola...”
Po tomto monologu Marta uznala, že bude načase, aby Sofie šla do spát. Samozřejmě ji chvíli musela přemlouvat, protože ji řeči u stolu dospěláků velmi zajímaly. Nakonec jí musela slíbit, že zítra půjde do sauny ona s maminkou a s babičkou. A k tomu ještě pohádku na dobrou noc.

Z jedné pohádky nakonec byly dvě, trvalo to poměrně dlouho, než Sofie usnula. Ještě, že do jejího pokojíčku nedoléhal hluk, který dělali chlapi v jídelně. Pěkně se rozjeli, pomyslela si Marta. Pak začala rozeznávat Liborův ukřivděný hlas.
“Amy mě měla jen jako přívěšek...jako užitečný doplněk ke své kariéře. Nikdy mě nemilovala. Rozešli jsme se a ani nehnula brvou. Ale teď je na tom stejně jako my všichni... v lockdownu zavřená hezky doma...žádné cestování po světě.”
Než Marta došla dlouhou chodbou do jídelny, Libor přerývaně pokračoval: “A Jana...na tu jsem zase nesměl ani sáhnout...ta se bála, abychom nezplodili nějaké malé aspíky. A pro Lenku jsem byl jenom předskokan...předskokááán...” začal prozpěvovat. Poslední slovo se mu asi hodně zalíbilo. V tomto okamžiku bylo Martě jasné, že je třeba rychle zasáhnout. Vešla rozhodně do jídelny a očima přelétla situaci. Libor už naštěstí nemluvil a hlavu měl položenou na stole. Petr s Martinem se na sebe rozpačitě dívali.
“Tak se pánové o kamaráda jistě postaráte. Ten dnes domů nedojde. Uložte ho na pohovku nahoru do atelieru, ať se z toho vyspí.” řekla rezolutně a začala uklízet použité nádobí a prázdné lahve ze stolu. Z kuchyně pak zahlédla, jak Petr s Martinem dostrkali Libora ke schodům a pomalu ho vláčí nahoru do podkroví. Pomyslela si, že možná bude dobře, že se Libor vypovídal z toho, co držel někde uvnitř a co ho trápilo. Jen je škoda, že na to potřeboval alkohol, aby to dokázal ze sebe dostat. Ale pokud si to bude zítra pamatovat, bude mu třeba líp. Nebo také ne. Spíš ho bude pořádně bolet hlava, protože na alkohol není zvyklý.

Právě, když dovírala naplněnou myčku a chtěla ji pustit, přišel za ní do kuchyně Petr a hlásil: “Rozkaz splněn, paní velitelko. Liborovi jsme sundali boty, uložili ho na pohovku a přikryli.” Jako ješitný chlap chtěl dát Martě najevo, že zase jednala až příliš rezolutně. Věděl, že se Marta za tu velitelku bude durdit, ale to se mu u ní líbilo. Přistoupil k ní, objal ji zezadu a políbil ji na krk. Marta by se mu radši dívala do očí, a tak se snažila v jeho objetí otočit. Ale nedařilo se jí to, Petr jí držel pevně. V tom okamžiku vešel do kuchyně Martin. Chtěl se ještě napít, ale když je uviděl, zarazil se.
“Jdu si jen natočit trochu vody...” řekl potichu, jakoby by to bylo nezdvořilé.
“Jen pojď, my už jdeme nahoru.” řekl Petr a pustil Martu ze sevření.
Nahoru po schodech do podkroví skoro vyběhli. Jako dva spiklenci se smíšenými pocity. A oddechli si, když za sebou zavřeli dveře ložnice. Věděli, že na tomto výsostném území už je nikdo nebude rušit.
Petr Martu hned za dveřmi znovu objal a lišácky řekl: “Teď snad už všechny moje, tvoje i naše děti spí. Budeš mít trochu času i na mě?”
“Já snad na tebe nemám čas?” ohradila se Marta naoko rozhořčeně, i když tušila, že to Petr myslí trochu jinak.
“V poslední době jsi většinou spala, když jsem přišel do ložnice...” odpálkoval její otázku.
“Musíš přijít trochu dřív...” dodala už trochu zbytečně Marta. Oba věděli jak na tom jsou už v okamžiku, kdy se objali v kuchyni. Petr jí začal postupně rozepínat knoflíčky na halence a líbal ji na odhalená ramena. Ona mu vjela rukama pod vyhrnuté tričko na zádech. Ráda se dotýkala jeho teplé hladké kůže. A nakonec mu stáhla triko přes hlavu a uvolnila pásek na kalhotách. Jejich oblečení se postupně vršilo na hromádkách na zemi. Marta se ráda milovala úplně nahá, dokonce ani světlo jí nevadilo. Petr se v tomto směru velmi rychle přizpůsobil. Když si sedla na okraj postele, klekl si na zem a zabořil hlavu do jejího klína. V posteli mu kupodivu nevadilo, když byla jeho velitelkou. Líbilo se mu jak je hravá a vynalézavá. I jak ho inspiruje a jak mu umí dát najevo, co se jí líbí a co ji vzrušuje. Skoro vždy ho překvapila nějakou zajímavým nápadem, který zpestřil jejich milování.
Petr už chvíli vedle Marty spokojeně oddychoval, ale jí se stále nedařilo usnout. V posteli se přetáčela z jedné strany na druhou a hledala vhodnou polohu. Ale hlavně nedokázala zklidnit proud myšlenek, který jí vířil v hlavě. Bylo jí líto Libora, který se ještě nevyrovnal s rozchodem s Janou a cítil se nespokojený a osamělý. Ale věděla, že se s tím musí nějak poprat sám. Třeba mu s tím trochu pomůže zázemí téhle velké a zvláštní rodiny, která vznikla spojením několika dříve osamělých lidí. I její vlastní život se za poslední dva roky podstatně změnil. Nejen v tom, že žije s Petrem. Stala se neodmyslitelnou součástí tohoto domu, kam kdysi přišla jen pod tlakem okolností.

Marta - ach ty děti

Zhoršující se situace kvůli koronaviru už ovlivňovala skoro všechno. Přesto Marta považovala místo, kde s Petrem a jeho dcerou bydlela, za bezpečné zázemí pro celou rodinu. Za místo, kde se všichni scházejí a je jim tam dobře. Jakoby zde ze všech opadávalo to nepříjemné napětí, které bylo cítit všude venku. I Lenka, která se doma zdržovala ze všech nejméně, protože měla spoustu služeb v nemocnici, si dokázala doma dobře odpočinout a načerpat novou energii. Oddělení, kde pracovala, bylo změněno na covidové, a tak denně hleděla smrti do tváře. Ale zatím se jí dařilo oddělit práci a osobní život. Nemalou zásluhu na tom měl určitě její nový přítel Martin. Ten se při vyhlášení nového nouzového stavu k Lence zcela pragmaticky nastěhoval a začal se starat o Sofii, která nemohla chodit do školky. Martě se Martin hned od začátku zamlouval. A když zjistila, že je to i praktický mladý muž, který zvládá a dokonce ochotně dělá řadu domácích prací, tak si ji definitivně získal. Zdálo se jí, že by mohl být pro Lenku tím správným partnerem. Marta se s ním ochotně začala dělit o domácí práce a byla ráda, že neleží všechno jen na ní. I když teď zrovna do firmy nedocházela, často se cítila unavená a někdy uléhala s nepříjemným pocitem zbytečného vyčerpání.

Petr zase chtěl využít nucené volno, a tak se s velkým elánem pustil do budování domácí sauny. Ten elán byl potřeba, protože v době omezených možností a hlavně zavřených obchodů nebylo jednoduché sehnat všechno, co pro to potřeboval. Ale v okamžiku, kdy mu byla skládačka sauny doručena, měl už k dispozici skoro všechno potřebné nářadí a materiál. Stačilo začít. Marta sice jeho nadšení nesdílela, ale v podstatě ho chápala. Každý teď hledá něco, co má jasný a jednoduchý smysl a cíl. Něco, co ho důkladně odcloní od nepříjemné reality. Občas za Petrem do míst, kde začala vznikat sauna, zašla. Ale většinou jen aby ho pozvala k jídlu nebo se s ním na něčem domluvila. O to víc ji překvapilo, když tam jednoho dne uviděla i svého syna, který Petrovi s montováním sauny pomáhal. A pak se u nich začal objevovat pravidelně každý podvečer. Na vysvětlenou jen utrousil, že to má místo běhání. Někdy se k nim dokonce přidal i Martin, a tak jim šla práce rychle kupředu. Bylo vidět, že všechny ta fyzická práce baví. Je příjemné vidět, jak člověku roste něco nového pod rukama. A nejen to. V domě, kde dříve převládaly ženy, vznikla najednou silná chlapská trojka. Chlapi si mohli spolu i pokecat a poctivě to využívali.

Jednoho večera při příchodu do sauny Marta zaslechla úryvek rozhovoru Petra s Liborem. Nejdřív chtěla nepozorovaně odejít, ale pak jí zvědavost nedala a chvíli poslouchala. Pochopila, že se spolu baví o ženských, jak jinak. Vytušila, že je právě řeč o Amy, protože několikrát padlo její jméno. Ale ta slova nebyla určená jí, tak radši rychle a nenápadně vycouvala. V první chvíli jí bylo líto, že se její syn svěřuje někomu jinému. Ale došlo jí, že Liborovi asi ten mužský vzor v jeho životě chyběl, tak si to třeba teď tak trochu vynahrazuje. Nebo potřebuje radu či pomoc? Chvíli o tom přemýšlela, ale pak usoudila, že je to vlastně dobře. Dobře v tom smyslu, že je ochoten se svěřit. I v tom, že našel důvěru k jejímu partnerovi. A pokud půjde o něco podstatného, tak se to Marta stejně od Petra dozví.

Teď musela zapnout počítač, protože za chvíli má domluvený videohovor s dcerou. Těšila se, že uvidí všechna vnoučata. Ta se naštěstí naučila komunikovat s babičkou i touto neosobní formou. Toník jí určitě ukáže všechny své výtvory z posledních dnů. Stále něco staví z Lega, ale v posledních dnech objevil i starou stavebnici Merkur po tatínkovi. Vlastně díky této hračce zase k sobě našli s tatínkem cestu po jeho nemoci. Jednoduché spojování kostek z lega už Toník bravurně zvládá a dovede postavit podle návodu i složité věci. Ale spojování kovových prvků ze stavebnice Merkur pomocí šroubků a matiček mu zatím moc nejde. A tak zarputile trénuje u tátova pracovního stolu, kde si může hrát jenom on. Anička se zase ráda stará o své panenky. Ráda jim češe vlásky a fouká do nich dětským fénem, který dostala od Ježíška. A také ráda panenky převléká do různých šatů. A nejmenší Ema jí určitě bude ukazovat jejich nově narozené koťátko. Jak ráda by je Marta objala a sdílela s nimi jejich drobné radosti a starosti! Vždyť už je osobně neviděla přes tři měsíce. A patrně ještě dlouho neuvidí! V duchu si povzdechla právě v okamžiku, kdy se ozvalo známé vyzvánění a její dcera se objevila na obrazovce.

Rozhovor proběhl přesně tak, jak si představovala. A když se děti s babičkou dost vypovídaly, zbyl prostor i na další informace. Marta se od dcery dozvěděla, že se rozhoduje, zda má po rodičovské dovolené znovu nastoupit do práce. Oslovila ji totiž s dotazem jedna z větších firem v jejich regionu, která výhledově hledá personalistku. A nabízí velice zajímavé podmínky. Lada sice počítala s tím, že bude s Emou doma až do jejích tří let, ale mezitím se situace zkomplikovala. Její muž, který byl stále na nemocenské po prodělaném covidu, se dozvěděl, že až se vrátí po nemoci do práce, bude propuštěn. Sice neoficiálně, ale ze spolehlivého zdroje. A zatím vůbec není jasné, zda a kdy se uzdraví. Po několika odborných vyšetřeních, nové medikaci a návštěvách fyzioterapeuta se sice cítí mnohem lépe, ale některé problémy budou patrně dlouhodobé. Jejich rodinný příjem už dlouho tvoří pouze jeho nemocenská a rodičovský příspěvek. Nějak se s tím zatím naučili vyjít. Utrácejí jen za to nejnutnější a šetří, kde se dá. Ale bude třeba se rozhodnout, co a jak dál. Do své původní firmy by se sice Lada vrátit mohla, ale pravděpodobně na jinou a horší pozici, než před odchodem na mateřskou zastávala. Nová pracovní nabídka je pro ni mnohem lákavější, ale zatím netuší, jak se rozhodnout. Aničku s Toníkem by vozila do školky stejně jako dosud, ale co s Emou? Zvládal by její muž se o Emu celý den postarat? O nabídce, kterou dostala, mu řekla. Čekala, že jí k tomu řekne svůj názor. Neprojevil ani souhlas, ani nesouhlas. Spíš nezájem. Překvapilo jí to tak negativně, že rychle změnila téma hovoru. V duchu jeho chování omlouvala jeho nemocí, ale sama si nebyla jistá, že to je ten pravý důvod. Nebyla zvyklá dělat důležitá životní rozhodnutí sama. Ale asi bude muset. I když nikdo teď neví, co a jak bude za půl roku. Toník by měl v září nastoupit do školy, ale bude v září normální škola? Nebo jen škola formou distanční výuky, která vyžaduje přítomnost rodiče při výuce nejmenších žáků? Nebude to lehké rozhodování.

Obsah videohovoru s Ladou nasadil Martě brouka do hlavy. Lada se sice jen svěřovala, nežádala ji o radu. Ale Marta přesto přemýšlela, co by na jejím místě dělala. Určitě by ji lákala ta pracovní příležitost. Taková nabídka se vyskytne jen velmi mimořádně. Ale zároveň by v téhle nejisté situaci hodně váhala a snažila se, aby děti jejím rozhodnutím neutrpěly. Ona sama to kdysi měla jednodušší, práci si sehnat prostě musela, aby s dětmi neumřela hlady. A nikdo neřešil, že dávala Libora do jeslí, když mu ještě nebyl rok. A že denně utěšovala malou Ladu, když plakala na cestě do školky. Doteď si dokázala představit její uplakané oči, které se na ni tehdy tak nešťastně dívaly.

Z úvah Martu vytrhl až Petr, který ji našel, jak sedí potmě v křesle před vypnutým počítačem.
“Něco se děje?” zeptal se empaticky. Marta se ale vymluvila. Teď se jí o Ladiných problémech mluvit nechtělo. Spíš ji zajímalo, o čem si Petr povídal s jejím synem.
“Jak vlastně došlo k tomu, že ti Libor pomáhá se saunou?”
“Potřeboval jsem k montáži víc rukou, tak jsem mu prostě zavolal, jestli nemá čas mi s něčím pomoci. Čas měl a ochotně přišel. A zůstal, i když už jsem ho nutně nepotřeboval. Začalo ho to prostě bavit.” řekl Petr téměř jedním dechem.
“Ale on nikdy takové věci nedělal a nikdy nebyl moc zručný.” namítla Marta.
“Ono něco podržet nebo zašroubovat není zase tak velká věda. A mně se navíc zdálo, že je docela šikovný. Dobře se nám spolu dělalo.” přesvědčoval jí Petr.
“A bavili jste se u toho o holkách.” vyhrkla Marta.
“Jak to víš?”
“Zaslechla jsem něco o Amy, když jsem tam za vámi šla. Radši jsem rychle vycouvala. Nechtěla jsem vás rušit.” přiznala se.
“A proto tady teď sedíš potmě?” dovtípil se Petr. Pochopil, že to bude na delší povídání. A tak vylákal Martu, aby vstala z křesla a sedla si s ním na pohovku. A rozsvítil k tomu stojací lampu, která osvětlovala jen tenhle kout pokoje.
“Myslím, že nemusíš mít o Libora strach. Má prostě dobrý základ, dobře jsi ho vychovala. Vyprávěl mi hodně zajímavých věcí ze svého pobytu v Anglii. Samozřejmě i o Amy a jejích rodičích. O tom, jak moc ho svým sobeckým rozhodnutím zklamala. Jak se cítil nešťastný a vykolejený. A navíc, když začal v Evropě covid, musel se vrátit z Anglie domů, místo toho, aby nastoupil do práce v hotelu v Kanadě. Tam podepsal smlouvu půl roku předem a pak se mu všechno zhroutilo jako domeček z karet. Zdálo se mu, že to je pouze špatný sen, ze kterého se jednou probudí. Ale byla to tvrdá realita, kterou vzal nakonec na vědomí. Teď je rád, že má práci, která ho baví a přináší mu uspokojení.”
“Takže ani rozchod s Janou ho nemrzí?”
“Vypadá to, že se přes to docela rychle přenesl. Říkal, že měl celou dobu pocit, že s ní něco je, ale nemohl na to přijít. Rozhodně prý byla úplně jiná než Amy. A hlavně mu vadilo, že se stále vyhýbala nějakému bližšímu kontaktu. Proto na ní tlačil a možná ji tím vyprovokoval, aby mu tu knížku přinesla. Nakonec se domluvili docela rozumně, že se dál budou vídat pouze v práci. A pracovně prý komunikují bez problémů.”
Marta jen vzdychla, ale bylo to spíš úlevou. Přitulila se blíž k Petrovi. Ten měl ale dnes povídavou, a tak pokračoval:
“Vlastně ti takového syna docela závidím. Nikdy jsem si to neuměl představit, jaké to je mít syna. Skoro celý život jsem žil hlavně mezi ženami. A Lenku už znáš, ta na nějaké řeči moc není. Z domova odešla, jak nejdřív to šlo. A to, že jsme se nakonec rozhodli bydlet spolu, bylo jen východisko z nouze.”
Marta si dovolila nesouhlasit. Lenku postupně poznávala během jejich soužití v jednom domě a měla pocit, že si k ní našla cestu. Ale to by bylo ještě na dlouhé povídání. A Martě se už povídat nechtělo. Nejsou na světě jen jejich děti, jsou tu i oni dva. Přitiskla se k Petrovi ještě blíž, aby si tuhle myšlenku potvrdila.

 

Marta - a život jde dál

Marta s Petrem stále bydleli v rodinném domku společně s Lenkou a Sofií. Návrat do Martina bytu tak trochu mlčky odkládali, i když se na něm původně oba dohodli. Petr se tady prokazatelně cítil dobře a Marta se pragmaticky přizpůsobila. Vlastně i jí dělalo dobře vidět kolem sebe spokojené lidi. A Petrova dcera Lenka teď viditelně spokojená byla, i když se její pracovní tempo nezpomalilo a v nemocnici stále pracovala pod velkým psychickým tlakem. Vliv na její pohodu měl hlavně její nový přítel Martin, se kterým teď trávila většinu volného času. Přicházel skoro denně v době, kdy se Lenka vracela z práce, pokud bylo ještě světlo, vyráželi společně se Sofií ven, aby byli na čerstvém vzduchu. A vraceli se k večeři, kterou většinou připravovala Marta. Martin si rozuměl výborně se Sofií, i ta se na něj každý den těšila. Uměl si s ní povídat, pohrát si. Dokonce spolu často zpívali a učil ji hrát na dětskou flétnu. Martinovi se dokonce podařilo okouzlit i Martu, které občas pomáhal v kuchyni. Marta zjistila, že je to nejen slušný a dobře vychovaný mladý muž, ale že umí i dobře vařit. A tak mu po dohodě občas přípravu večeře přenechala. I jí samotné pak lépe chutnalo a hlavně neměla ten určující pocit, že večeře musí připravovat vždycky jen ona sama. Lence takového partnera ze srdce přála. Ale myšlenky jí často sklouzly k Liborovi. Podařilo se mu už vyrovnat s tím, co mu řekla Jana?

Volno, které Marta získala, když dočasně uzavřela svou firmu kvůli covidu, si skoro neuvědomovala. Odpočívat moc neuměla, lenošit už vůbec ne. I když si někdy v mizivých chvilkách uvědomovala, že by jí to aspoň občas prospělo. Byla prostě někde uvnitř naprogramovaná jinak. Teď se zabývala zejména tím, jak znovu uvést firmu do chodu. Bylo jí jasné, že si její firma nemůže dovolit delší výpadek v poskytování svých služeb. Navíc v době, kdy je po nich slušná poptávka.

Ale než znovu firma začne fungovat, musí mít všechno předem dobře promyšlené a zorganizované. Zatím má většina jejích zaměstnanců, kteří covidem onemocněli, lehčí průběh nemoci. Dá se tedy předpokládat, že se po několika dnech budou moci vrátit do práce. Ti, co dosud neonemocněli a jsou nyní na překážkách v práci, jsou z jejího pohledu teď zranitelnější. Když se jich zeptala, zda budou ochotni chodit po znovuotevření firmy na testy, všichni souhlasili. I oni věděli, že bude pro všechny lepší, když firma znovu začne fungovat. Za jakýchkoliv bezpečnostních opatření. Společně s Petrem se pokusili navrhnout nové pracovní skupiny. S tím, že chtěli oddělit ty, co již covid prodělali, od ostatních. A zároveň zvažovali v jakém horizontu se konkrétní zaměstnanci budou moci vrátit do práce. Každá skupina by měla fungovat samostatně a s ostatními skupinami by se neměla potkávat. Jednotlivé pracovní party by přicházely do firmy postupně v odstupňovaném čase, přebíraly pokyny pro pracovní den, nafasovaly potřebný materiál a nářadí a odjížděly na místo práce. Z firmy by pravidelně přišly do kontaktu jen s dispečerkou a se skladníkem, ti oba už mají covid za sebou. A zároveň Marta doufala, že nová pravidla pro práci budou zaměstnance motivovat k tomu, aby se v terénu chovali zodpovědně a vyhýbali se rizikovému chování. Jakmile by jeden ze skupiny onemocněl, museli by samozřejmě do karantény všichni.

I Petr souhlasil, že je takovéto řešení realizovatelné, a tak ho postupně probírali s jednotlivými zaměstnanci. Bohužel ne na nějaké poradě, kde by se mohli shromáždit všichni a vyříkat si to, ale většinou přes telefon. V lepším případě prostřednictvím video schůzky. Nejvíc diskusí bylo samozřejmě nad obsazením jednotlivých pracovních skupin, ale pod tlakem okolností nakonec všichni s navrhovaným řešením souhlasili. Lepší nějaká práce než žádná. Podle Martiných odhadů by už příští týden mohly do terénu vyrazit dvě pracovní skupiny, a tak Marta začala opatrně potvrzovat zakázky.

Petr se rozhodl, že pracovní volno využije zcela jinak než Marta. Na rodinné radě si nechal odsouhlasit vybudování domácí sauny. Při rekonstrukci rodinného domku s ní původně počítal, měl připravené všechny přívody, ale její realizaci tehdy odložil na později. A teď podle něj nastal správný čas pro dokončení díla. Sauna se v této době bude určitě hodit. A Petr tak využije volný čas, který mu spadl do klína. Martu to překvapilo, ale pomalu si zvykala na to, že má Petr i jiné zájmy než ona. Už věděla, že mu přináší uspokojení taková práce, po které něco hmatatelného zůstane. Nakonec i ona má saunování ráda, je to pro ni jeden ze způsobů relaxace, které si ráda občas dopřává. A už dlouho k tomu neměla příležitost. A protože se Petr rozhodl, že domácí saunu postaví z typové saunové stavebnice, nemuselo by mu to trvat ani příliš dlouho.

Po několika dnech, kdy se Martě Libor neozýval, se rozhodla, že už je na čase, aby mu zavolala ona. Věděla, že Libor není svěřovací typ a že mluví nerad o svých pocitech. Ale předpokládala, že měl dost času, aby si rozmyslel, co a jak dál. Chtěla, aby přišel na večeři, ale překvapil ji tím, že se staví radši na oběd. Asi se chtěl vyhnout Lence a Martinovi, kteří bývají na večeři, napadlo Martu dodatečně. A Libor skutečně na oběd přišel a dokonce včas. Pochutnal si na kovbojských fazolích, probral s Petrem věci kolem sauny. A pak Martě navrhl, že by se spolu mohli projít venku. Po zimních dnech s teplotou pod nulou se výrazně oteplilo, slunce svítilo jako o život a bylo prostě nádherně. Vyrazili po oschlé asfaltové cyklostezce směrem z města ven.

“Kam teď chodíš běhat? Tady na cyklostezce jsem tě už dlouho neviděla?” dala mu Marta neutrální otázku, aby nějak začala rozhovor. U Libora nikdy nevěděla, zda má jít přímo k věci. Během pobytu v Anglii na studiích se vídali minimálně a ani po jeho návratu domů spolu netrávili moc času. Libor chtěl žít svůj život a ona jako matka ho většinou mohla pozorovat zpovzdálí.
“Chodím běhat jinam a v jiném čase, nechci se tady potkat s Janou. Teď už ti mohu říct, jak na tom spolu jsme. Jistě chceš vědět, jak to s námi dopadlo.”
“To víš, že to chci vědět, která máma by nechtěla.”
“Vlastně jsme s Janou ani nechodili. Ona se jakémukoliv fyzickému kontaktu bránila. Asi věděla, proč. Jen já jsem to dlouho nechápal, že je trochu jiná. A proč je jiná, jsem se dozvěděl až z té knížky, kterou mi půjčila. Vlastně jsem až do nedávna přesně netušil, o čem Aspergerův syndrom přesně je. Teprve pak mi to došlo.”
“A co tedy bude dál?”
“Jana mi to hodně usnadnila. Prostě mi natvrdo řekla, že partnerský vztah s ní nemá žádnou perspektivu. Sama netuší, jak by takový vztah zvládala a navíc po něm ani netouží. Nechce, aby někdo vedle ní byl nešťastný. A navíc není vhodné, aby měla děti, protože dědičnost v případě Aspergrova syndromu hraje roli. Prostě mi nechce kazit život. Už prý se smířila s tím, že prožije svůj život sama. Samota prý jí zas až tolik nevadí, někdy dokonce musí být sama a nesnese vedle sebe nikoho jiného.”
“A proč ti to neřekla hned na začátku? U vás v práci se to neví?” zeptala se Marta a bylo jí syna líto. Věděla, jak těžko snášel rozchod s Amy. A tohle bylo pro něj určitě zklamání.
“Prostě ze začátku nepředpokládala, že bych ve společném běhání hledal něco víc. Ona je hrozně logická, ale tyhle věci jí ani nedocházejí. A v práci se o tom asi neví. Nebo jsem to nevěděl jen já. Jsem tam vlastně krátce a lidi moc neznám, protože všichni pracujeme na home office.”
“Ulevilo se mi, že to bereš tak rozumně.” řekla Marta. Očekávala, že jí její dojem buď potvrdí nebo vyvrátí.
“Neboj mami, není to stejné, jako s Amy. Podruhé už to zvládám líp. Chvíli se s Janou nebudeme vídat a snad si zvyknu. Ostatně jsem slíbil Petrovi, že mu pomůžu se saunou. Nebudu mít čas myslet na hlouposti. A když se s tím nevyrovnám, tak třeba skončí ten odporný covid, otevřou se hranice a seženu si práci v nějakém hotelu v zahraničí. A tam určitě zapomenu.”
Tenhle závěr Martu překvapil. Netušila, že by mohl Libor o svém odchodu do zahraničí ještě přemýšlet.

Marta - trápení

Rozhodnutí zavřít na nějakou dobu svou malou úklidovou firmu bylo pro Martu nevyhnutelné. Většina zaměstnanců byla nemocná nebo v karanténě, stejně by nebylo koho poslat k zákazníkům. V prvních dnech po rozhodnutí se Marta vrhla do zjišťování, co všech musí v této situaci jako majitel firmy udělat. A hlavně se potřebovala dozvědět, jaké má možnosti pomoci či podpory. K nějakým informacím se časem dopracovala, ale byly zmatečné a často i protichůdné. Denně je s Petrem probírali, snažili se je pochopit, najít způsob, jak se přizpůsobit. Ale sotva něco málo vymysleli, začaly se jim podmínky měnit pod rukama. Bylo to k uzoufání, a tak nakonec dospěli k jedinému možnému. Jakmile to bude jen trochu půjde, musí firma znovu začít fungovat. Třeba omezeně, jako kdysi na začátku.

Marta byla ráda, že v téhle situaci není na firmu sama. Petr byl dobrý parťák nejen do života, ale i do podnikání. Ve firmě Martu jako majitelku respektoval, věděl, že s ním stejně všechna důležitá rozhodnutí dřív nebo později probere. Teď se toto téma jejich životy prolínalo denně. Fungování firmy bylo pro ně existenční otázkou. Petr stejně do firmy denně na pár hodin docházel, věnoval se kontrolám a údržbě technického vybavení. A také zjišťoval další podrobné informace o ochranných pomůckách s cílem vybrat pro zaměstnance ty nejúčinnější. Marta zase obden volala svým zaměstnancům, aby zjistila, jak se jim daří, a trochu je povzbudila. A pak promýšlela, jak by bylo nejefektivnější po vynucené pauze ve firmě fungovat. Napadaly ji však pouze drobné dílčí změny. Ale čím víc se snažila něco převratného vymyslet, tím víc byla deprimovaná, že na nic nemůže přijít.

Naštěstí si Petr všiml, že se stále víc uzavírá sama do sebe. A za jejím čelem s výraznou starostlivou vráskou stále něco cyklí. Když na to přestala pomáhat slova, nenápadně ji vmanévroval do fyzických aktivit. Pokud to počasí mrazivé jen trochu dovolilo, vyráželi po obědě na dlouhé procházky, v ideálním případě i na běžky. Martě se z počátku nechtělo, ale Petrovy argumenty byly neprůstřelné. Když už nejsou přes den v práci, měli by využít příležitosti a získávat kondici pohybem na čerstvém vzduchu. Přes tuhle myšlenku nejel vlak. Nakonec Marta i to běžkování vzala na milost. Když po návratu svlékali zpocené oblečení, nemohla se dočkat společné teplé sprchy.

A vynucená pracovní pauza přinesla ještě jednu užitečnou aktivitu. Když byli doma, museli něco jíst. A tak Marta začala pravidelně vařit. Protože vždycky něco zbylo, dojídali to k večeři mladí. A libovali si, tedy hlavně Martin, který se k Lence prakticky nastěhoval. Jídlo uvítal i Libor, i když si ho spíš odnášel v krabičce na další den. Martu v téhle situaci vaření bavilo. Vymýšlela si nová jídla, ale poctivě je střídala s klasikou, kterou preferovali zejména muži jejího života. Byla vděčná za každou pochvalu, a těch bylo opravdu dost. Byla vděčná i za smysluplnou činnost v těchto nezvykle prázdných dnech.

Jednoho odpoledne se stavil Libor a byl sám. S chutí se najedl, ale když po jídle otálel s odchodem, bylo zřejmé, že přišel i z jiného důvodu. Když se maminky zeptal, zda už četla knížku, kterou jí půjčil, bylo jeho okolkování jasné. Potřeboval si promluvit. A měl toho na srdci opravdu hodně. Postupně se do své kolegyně z práce Jany zamiloval, ale nechápal, proč ona se brání, když jí to chce dát najevo. Pak mu přinesla tu knížku, aby si přečetl a pochopil. Jana má prostě Aspergerův syndrom, i když jí ho diagnostikovali až v dospělosti. Dětství měla tak pohnuté, že si toho nikdo nestihl všimnout. O rodiče přišla, když byla ještě dítě. A babička, která se o ni potom starala, se jejím trochu zvláštním chováním prostě nezabývala. V dětském domově patřila mezi ty, co jsou rádi sami, sami se i zabaví a nezlobí. Přišlo prý se na to náhodou až v situaci, kdy na vysoké škole nezvládla rozchod s nějakým asákem, který ji celou dobu vodil za nos, jen aby ji dostal do postele. Po rozchodu začala trpět depresemi, a teprve když se dostala do rukou odborníkům, tak se na to přišlo. Postupně si sama začala uvědomovat, že je trochu jiná než ostatní lidé. Že jinak věci prožívá, jinak uvažuje. Že neumí komunikovat s lidmi, že je neumí o nic požádat, že neumí vyjadřovat své pocity. Že si spoustu lidí umí nevědomky znepřátelit, když jim řekne pravdu. Že se sice nutí do kontaktu s lidmi, ale výsledem bývají jen stresové situace, konflikty a nepříjemné pocity. A tak je opravdu nejraději sama. Sama za hradbou svých rituálů, které ji udržují v bezpečné vzdálenosti od okolí. I tu knížku mu půjčila, protože mu to neuměla vysvětlit a chtěla, aby to pochopil. Prostě Jana nechce žádný vztah.
V místnosti se pomalu šeřilo a Libor tu seděl jako hromádka neštěstí. Martě ho bylo líto. Jako máma by ho chtěla potěšit, ale nevěděla jak. Není to tak jednoduché, jako pofoukat rozbité koleno. Věděla, že se s tím Libor musí vypořádat sám. Pohladila ho lehce po vlasech a řekla: “Buď rád, že ses to dozvěděl včas. Věřím, že to nějak zvládneš. Kdykoliv budeš potřebovat, tak se zastav nebo zavolej.”
Libor zvedl hlavu. Ale říct už nic nestačil. Do místnosti vpadla Lenka s Martinem a Sofii a automaticky zrušili svěřovací atmosféru, která tu až dosud panovala. Libor ze zdvořilosti prohodil pár slov s Martinem, ale pak se rychle vytratil. Potřeboval být sám.

Marta - přihlížím, přemýšlím, rozhoduji

Knížku s názvem Aspergerka dal Libor mamince těsně před odchodem. Tak trochu tajně. S přáním, aby si ji zkusila přečíst. Sotva knížku prolistovala, zavalila její mysl spousta dohadů a otázek. Souvisí ta knížka s Janou? Znamená to, že Jana trpí Aspergerovým syndromem? Není tento syndrom jen otázkou mužů? Jsou lidé s tímto syndromem schopni žít normální život? Jana jí dnes byla sympatická, i když teď si Marta připouštěla, že se chovala trochu jinak než ostatní lidé. Dost odtažitě, místy jakoby nepřítomně. Radši se pustila do čtení. A někde v zadním koutku duše jí cinkla myšlenka, že Libor má docela smůlu. Mohl by si taky už najít někoho normálního.

Když Petr našel Martu pozdě v noci v ložnici s otevřenou knihou, udivilo ho to. V tuhle chvíli už normálně spala.
“Co to čteš za detektivku, že tě to tak uchvátilo?”
Marta zvedla oči od knihy, vzdychla a ukázala mu název knihy.
“Chápu to správně, že si čteš teď v noci o Aspergerově syndromu?” zeptal se dost nechápavě.
“Bohužel chápeš. Knížku mi dnes podstrčil Libor a chtěl, abych si ji přečetla.”
“To by mohlo počkat na zítra, ne? “
“Pokud myslíš, že by místo čtení bylo lepší dělat něco jiného, tak to by určitě bylo. Ale ne teď. Teď na to náladu nemám.”
To už Petr pochopil, že se opravdu něco děje. Sedl si vedle ní na postel a začal ji opatrně zpovídat. A Marta byla ráda, že z toho může vypovídat. Třeba se zbaví napětí, které v ní postupně narůstalo. Vysvětlila Petrovi, že se to týká asi Jany, protože knížka je její. Patrně Jana hraje na férovku a chce, aby o tom Libor věděl, než dojde k nějakému vztahu. Aby tušil, do čeho jde. Případně, aby mohl včas couvnout. A pokud necouvne, aby chápal její chování, pocity, postoje. Aspergerův syndrom je vlastně porucha autistického spektra, která se často projevuje potížemi v sociálním chování a v komunikaci. Ale není v rozporu s vysokým intelektem. U žen se vyskytuje výrazně méně než u mužů a také mívá lehce odlišnou podobu. Těmto ženám se špatně vyjadřují pocity, zejména, když jsou ve stresu. Neumí požádat o pomoc. Často neodhadnou hranice v komunikaci a lehce mohou svou přímočarostí někoho urazit. Samy často berou věci doslovně. Všechno hluboce prožívají, emociální bolesti prožívají mimořádně silně. Často mají deprese a úzkosti. Potřebují mnohem víc samoty než ostatní lidé, ve více lidech zažívají zmatenost a nepříjemné pocity. Často netuší, co od nich lidé očekávají, a jsou z toho nešťastné.
“To teda není dobré čtení před spaním.” zhodnotil její přednášku Petr a pokračoval.
“Měl jsem dneska pocit, že to je milá a chytrá holka. Dokázala se s nadšením bavit o své práci a dokonce se trochu vyzná ve starých autech. Říkal jsem si, že to je takový technický typ. Chytrá určitě je. A když to zhodnotím zpětně, myslím si, že se mezi námi necítila špatně.”
“Nebo to dobře předstírala.” dodala Marta pesimisticky.
“Ale Marti, neber to tak tragicky, je to přece mezi Liborem a jí. Ty ho nemůžeš pořád vodit za ručičku.”
“Tak proč mi tu knížku dával? Co po mně chce?”
“Třeba, abys věděla. Aby ti to nemusel vysvětlovat. Abys chápala.”
Marta znovu těžce vzdychla a uznala, že Petr bude mít pravdu. Už ví a dál to nemusí pitvat. Zítra je také den a navíc jdou oba ráno do práce.

V práci je čekala pěkná pohroma. Polovina zaměstnanců do práce nepřišla. Část je doma s covidem, část jde na testování nebo čeká na výsledky testování. Proti minulému týdnu se počet nemocných zdvojnásobil. Je jasné, že dnes všechny zakázky nezvládnou. Ze všeho nejdřív musí za dispečerkou, aby se dohodli, jak všechno přeorganizují. Musí se rychle rozhodnout, které zakázky odřeknou nebo přeloží. Zabralo jim to celé dopoledne. A bude to znamenat značné finanční ztráty. A zítra se situace zase změní. Odpoledne Marta osobně obvolala všechny postižené zaměstnance a snažila se zjistit, jak na tom jsou a kde se nakazili. Výsledky byly nejednoznačné, ale o to víc Marta přemýšlela, zda se nenakazili při výkonu práce. Až dosud se zdálo, že ochranné prostředky docela fungovaly. Ale teď onemocněli i ti, o kterých věděla, že jsou při používání respirátorů důslední a sociálních kontaktů mají minimálně. Že by to souviselo s britskou mutací viru, která je mnohem nakažlivější? Tohle se bohužel nemá šanci dozvědět! Možná onemocnění v její firmě roznesl některý ze zaměstnanců, když je výskyt covidu najednou tak četný. Při představě, jak mohou ve firmě vypadat následující dny, začala přemýšlet o tom, že firmu na nějakou dobu prostě zavře. I se všemi důsledky, které to pro ni může mít. Po dlouhé poradě s Petrem a dispečerkou, kdy se snažili poctivě zvážit všechny možnosti, se opravdu rozhodli firmu minimálně na dva týdny zavřít. Praktické dopady tohoto rozhodnutí řešili až do pozdních večerních hodin.

Další dny jí potvrdily, že její rozhodnutí bylo správné. Počet nemocných zaměstnanců v prvních dvou dnech ještě trochu vzrostl, ale pak se ustálil zhruba na šedesáti procentech. Naštěstí nikdo z nemocných zatím neměl žádné komplikace. Ale úvahy o budoucnosti firmy jí stále přicházely na mysl. Bylo zřejmé, že očkování tak brzy dostupné nebude. Zda je prodělaný covid automaticky ochranou před dalším onemocněním, to také jistě nevěděla. A zda má její firma vůbec nárok na nějakou možnost podpory v této situaci, to si bude muset nastudovat nebo se někde poptat. Nejlépe obojí. Rozhodně měla o zábavu postaráno.

Aspoň ji potěšily zprávy od její dcery Lady. Asi byla ze situace ve své rodině opravdu moc zoufalá, když dala na rady od maminky a od Petra a pokusila se s Milanem trochu víc komunikovat. A kupodivu on zareagoval pozitivně. Konečně si spolu promluvili, probrali některé věci, které oba trápí. Milan přiznal, že se od návratu z nemocnice ani jednou dobře nevyspal. Stále se budí z děsivých snů, kdy se nemůže nadechnout a dusí se. Ve dne ho zase dráždí jakýkoliv hluk, ostré světlo. Také ho často bolí hlava. Léky bolest sice na chvíli utlumí, ale jakmile přestanou působit, objeví se znovu. A navíc se cítí slabý, vyjde pár schodů a zadýchá se. Klepou se mu nohy a musí si sednout. Společně zavolali jeho obvodnímu lékaři a dnes u něj byli. Lada ho vzala do města k lékaři autem, a zatímco na něj čekali, až bude mít výsledky některých vyšetření, vydováděly se děti na dětském hřišti v nedalekém parku. Výsledky z vyšetření signalizovaly, že má Milan po covidu následky, které bude třeba řešit. A jeho obvoďák dokonce s výsledky vyšetření kontaktoval centrum postcovidové péče ve fakultní nemocnici v krajském městě, kde ho přijali do péče. Zítra bude mít Milan s lékaři tohoto centra první online konzultaci a uvidí se, co bude dál. A vůbec nejlepší na tom bylo, že si v cukrárně přes výdejové okénko objednali zákusky, o které se potom podělili na lavičce na náměstí. Děti se tiskly k tatínkovi a Toník to celé uzavřel s tím, že je dobře, že jsou zase všichni spolu.

Marta - lednový víkend

Po telefonátu se svou dcerou zůstala Marta jako opařená. Věděla, že to ve vztahu mezi Ladou a jejím manželem zaskřípalo, ale tak nějak předpokládala, že to pomine. V každém soužití se někdy objeví mráček, dokonce i pořádná bouřka, ale nakonec se většinou zase vyjasní. A jejich vzájemný vztah byl vždy hezký, téměř ukázkový. Zamilovali se do sebe, domluvili se na společném životě na venkově, postavili si dům, mají krásné a zdravé děti. Nikdy si na nic nestěžovali. Že by to byla často zmiňovaná krize v sedmém roce manželství? Či znuděnost a rozmrzelost z každodenního stereotypu? Vlastně ani její dcera jí neuměla říct, odkud vítr fouká. Možná to ani netušila. Třeba byla jen zaskočená řáděním covidu v rodině, přetažená z péče o všechny. Přestala si všímat. Přestala s manželem úplně komunikovat...

Vida, Petr nakoukl do ložnice. Už začal Martu hledat, když se dlouho nevracela do jídelny.
“Půjdeš ještě dolů?” zeptal se, ale hned viděl, že je to marné. Marta odmítavě zavrtěla hlavou.
“A můžu zůstat nebo mám vypadnout?”
“Zůstaň, prosím zůstaň.” řekla prosebně a dělala mu místo vedle sebe.
Petr se k ní naklonil a políbil ji na čelo. “Když máš tu zvláštní vrásku uprostřed čela, tuším, že řešíš nějaký problém.” okomentoval to. Natolik už ji znal.
“Mluvila jsem dlouho s Ladou a teď přemýšlím o tom, co jsem se dozvěděla. Nechci jí radit, to ani náhodou. Ale chtěla bych to pochopit. Můžu ti to povyprávět? Třeba by mi pomohl tvůj mužský pohled na věc...”
Petr se posadil vedle ní na postel. A Marta mu poctivě vylíčila, co se dozvěděla od dcery. Nepřekvapilo ji, že on celou situaci vyhodnotil jinak. To očekávala. Ale udivilo ji, co všechno z jejího vyprávění odvodil.

“Vzhledem k tomu, jak muži těžce snášejí i obyčejnou rýmičku, dal covid Milanovi určitě hodně zabrat. Přes dva týdny v nemocnici, několik dní na přístrojích. Co se mu tak mohlo honit hlavou? O čem hodiny a možná celé dny přemýšlel? Teda kromě toho, zda to přežije či ne. O nějaké náhodné ženské, kterou možná potkal a líbilo se mu, že se o něj zajímá? Nebo o té, se kterou má tři krásné, zdravé děti a prožil s ní poslední dekádu svého života? Vsadil bych na to, že rodina měla přednost. I když ta vlastní žena na něj v poslední době neměla skoro čas. Stále něco dělala a řešila, motala se kolem dětí a domácnosti. A s ním mluvila jen tehdy, když bylo potřeba něco udělat. A když se vrátil z nemocnice domů, jeho žena byla ještě ustaranější. A nemuselo ji napadnout, že kromě těla oslabeného nemocí může mít i psychické problémy. Nasvědčovala by tomu ta noční nespavost i to, že nesnáší hluk. I dlouhotrvající únava může být důsledkem psychických problémů. Možná chce na sebe upoutat pozornost, když vyžaduje důsledné zavírání dveří a další věci. Divné je i to, že se straní svých dětí a vlastně se izoluje od své rodiny. A že nespěchá do práce. O té přece vždycky mluvil s nadšením. A že ho vůbec nezajímá, z čeho budou žít. Třeba právě on potřebuje podat pomocnou ruku, aby se dostal z bludného kruhu.” Petr se odmlčel, nemluvila ani Marta. Vstřebávala jeho pohled na věc. Udivil ji, ale byl logický a rozumný. A vyplývalo z něj vlastně to samé, k čemu ona také dospěla. Lada by měla začít s Milanem komunikovat. Aby se dozvěděla, co se skutečně děje.

Petr hladil Martu schoulenou vedle sebe po vlasech. A byl rád, že její starostlivá vráska na čele zmizela. Nastala vhodná chvíle, aby jí konečně řekl to, kvůli čemu za ní původně přišel.
“Mám ti něco vyřídit od Lenky. Zítra prý bude vařit oběd sama. Na oběd přijde Martin, ten Liborův kamarád, co stále Lence nadbíhal a ona ho odháněla. Vypadá to, že už ho neodhání. Prý ji ukecal. Řekla, že potřebuje taky nějakou radost ze života, nejen ty horory v práci. A odpoledne prý půjdou společně se Sofií sáňkovat.”
Tahle informace Martu natolik zaujala, že se posadila. Nečekala, že by Lenka vzala toho milého mladého muže na milost. Vždyť neustále prohlašovala, že je to mladý zajíček, že to není nic pro ni. Že by změnila názor? Nebo je to jen nějaký nový rozmar? U ní to Marta neuměla odhadnout. Ale přála jí to. I kdyby to bylo jen povyražení v téhle divné covidové době. Navíc Sofinka Martina dobře zná, protože je to zároveň strýček její nejlepší kamarádky Hedviky.

V sobotu ráno se Marta kupodivu probudila až za světla. A za podivně jasného světla, protože venku přes noc napadla další vrstva zářivě bílého sněhu. Chvíli se kochala pohledem z okna na tu nádheru, kterou si za předchozí zimy moc neužila. A pak ji napadlo, že dnes nebude muset na běžky, protože Petrův kotník ještě není úplně v pořádku. Petr sice už skoro nepajdá, ale zatěžovat ho ještě nesmí. To se jí docela ulevilo. Ne, že by jí to běžkování až tak vadilo, ale dobrovolně to nevyhledávala. Dnes navíc nemusí vařit oběd, takže jí spadlo spousta volna do klína. Konečně má čas na to, aby si vychutnala ten film, jehož zhlédnutí už dlouho odkládala. A dorazila rozečtenou knížku. A taky promluvila s Ladou. Stejně na ni od včera prakticky pořád myslí. Nakonec ale stejně musela vzít běžky do ruky. Během dopoledne jí volal Libor, jestli by je nemohla půjčit Janě. Chtěli by si dnes místo běhání zaběžkovat, kolem řeky má být dokonce protažená stopa. A Jana běžky nemá, dokonce na nich ještě nikdy nestála. Ale chtěla by to zkusit. Číslo bot mají stejné, tak by to mohlo vyjít. Zastaví se asi ve dvě, Jana si je vyzkouší a hned odsud vyjedou.

Běžky zůstaly od Silvestra ležet v garáži. Marta je vyndala z vaku a i s hůlkami je opřela venku o zeď domu, aby byly na odpoledne připravené. I běžecké boty nakonec objevila, ale ty přemístila do tepla do předsíně. Dnes odpoledne tedy konečně Janu uvidí a možná budou mít možnost spolu i prohodit pár slov. Oba dorazili skutečně ve dvě, jak Libor slíbil. Ten si přinesl své běžky v ruce.
“Mami, to je Jana.” představil ji stroze. “Mohla by si vyzkoušet a případně na odpoledne půjčit ty tvoje běžky?” zeptal se.
“Samozřejmě, počítám s tím.” odpověděla Marta a na Janu se usmála. Ta vypadala trochu rozpačitě, ale Marta z ní měla příjemný dojem. Taková drobnější docela hezká dívka s tmavými delšími vlasy a s tmavýma velkýma očima. Mluvila potichu a rychle, jen její pohled občas někam uhýbal. To působilo zvláštně. Ale Martiny běžecké boty jí seděly dobře, tak oba nasadili běžky a hned vyrazili do stopy. Nevypadalo to tak, že by Jana na běžkách ještě nikdy nestála. Ale třeba je pohybově nadaná, pomyslela si Marta, když se za nimi dívala. V ten okamžik jim trochu záviděla. Mládí a to, že mají život teprve před sebou. I když kdoví, co je čeká...

Kolem čtvrté se Sofie s maminkou a strejdou Martinem vrátili ze sáňkování. Sofie byla nadšená, vykřikovala, že se strejdou jezdila na sáňkách jako ďas. Bylo vidět, že si nového strejdu rychle osedlala. A ten s ní docela v pohodě blbnul. V kuchyni si společně připravovali pomerančovou limonádu, protože měli hroznou “žížu” a nechtěli čekat na čaj, který chystala Lenka. Marta zaregistrovala, že se Martin v kuchyni docela dobře vyzná. Vlastně má na nohou i ty nové papuče, kterých si Marta nedávno všimla Marta v předsíni. Zamyslela se. Že by jí něco takového uniklo? A pak jí došlo, že tu nebyla pár dní mezi svátky. Vida, jak se Lence hodila ta dovolená, ke které ji svým odjezdem tak trochu donutili. A tady je důvod, proč byla po dovolené tak spokojená. A Marta jí to opravdu přála, právě někoho takového, jako je Martin, Lenka vedle sebe potřebuje. Někoho, kdo by její život trochu oživil, prozářil. Někoho, na koho je spoleh a zároveň si rozumí s její dcerou. A to Martin bezesporu je. A vůbec nevadí, že je od ní pár let mladší.

Když se vrátil Libor s Janou z běžek, Sofie s Martinem a maminkou hráli u jídelního stolu Člověče nezlob se. Marta je pozvala dál, i když si byla vědoma nedovoleného shromažďování osob. A oni tentokrát neodmítli. Jen se současně na sebe podívali, vypadalo to, že se na tom předtím domluvili. A zatímco Marta připravovala čaj, fandili u stolu, kde Člověče nezlob se nabíralo na obrátkách. A vypadalo to, že jim přítomnost druhého mladého páru první setkání s maminkou usnadnila. Stejně jako skutečnost, že Jana se už znala s Martinem z práce. Když překonala první rozpaky z nového prostředí, bavila se hlavně s ním. Bohužel o pracovních věcech, kterým Marta vůbec nerozuměla. A tak je sledovala jenom zpovzdálí, nerušila je. Stačilo jí, že všichni vypadají docela spokojeně. Byla ráda, že si v této podivné době plné různých zákazů a omezení, dokázali najít svou rozumnou cestičku, jak ji zvládnout a přežít.

Sněhovou nadílku si mladí užívali také v neděli, kdy navíc svítilo i sluníčko. Janě a Liborovi se běžkování tak zalíbilo, že se rozhodli, že v něm budou pokračovat i v dalších dnech, pokud tedy sníh vydrží. A dohodli se, že si i Libor nechá své běžky tady u Marty v garáži. Stejně běžecké trasy začínají až tady na kraji města. Když Libor odcházel, přitočil se k Martě a dal jí malý balíček. “Mami, přečti si to prosím. Pak si o tom někdy popovídáme.” Otevřela balíček až po jejich odchodu. Byla v něm knížka a názvem Aspergerka.

Marta - dva rozhovory

Příjemně strávené dny na závěr starého roku byly pro Martu i Petra silným pozitivním zážitkem. Tedy s výjimkou Petrova zraněného kotníku. Ten ho donutil zůstat doma i první dny roku nového, ale nijak zvlášť mu to nevadilo. Většinu času stejně věnoval usilovné úpravě fotografií, které na hradě Valdštejn nafotil. A nezastíral, že je s fotkami spokojený. Jak s těmi, které udělal na zakázku za účelem prezentace hradu, tak i s těmi dalšími. Zejména snímky z nočního focení na hradě s lucernami byly moc povedené. Až tak, že zvažoval, že by je mohl poslat do nějaké soutěže. Dokonce i Lenka jim nakonec poděkovala, že ji donutili si vzít dovolenou mezi svátky a strávit sváteční dny doma se Sofií. Potřebovala na chvíli vypřáhnout a odpočinout si od nekonečných služeb v nemocnici. A přijít na jiné myšlenky. Po dlouhé době se zase klidně a dosyta vyspala. Měla čas se Sofii pořádně věnovat a společně si užily volné dny. Samozřejmě by bylo lepší je strávit někde na horách, ale hlavní pro ně bylo, že byly spolu.

Zato první pracovní den byl pro Martu nečekaně hektický. Do firmy ráno odjela sama, s tím že Petr zůstane ještě dva tři dny doma, počítala. Ale netušila, že přes svátky onemocněla covidem víc než polovina jejích zaměstnanců. A to ještě v závěru roku neprodloužila smlouvy těm, co pracovali na dohodu, protože se obávala, že pro ně nebude mít dost práce. Počet zakázek býval tradičně v lednu nejnižší. A teď v nouzovém stavu očekávala ještě hlubší pokles. Hned po ránu musela s dispečerkou kompletně přeorganizovat pracovní skupiny, aby se nějak zvládly trvalé zakázky. Byla donucená dokonce zavolat dvěma dohodářům, se kterými původně nepočítala. A pak celý den řešila drobné zádrhele vznikající z toho, že někteří dnes dělali úplně novou práci. Často i s pomůckami, na které nebyli zvyklí. Občas i se spolupracovníky, se kterými se nemuseli. A samozřejmě po celý den v respirátorech.

Když pracovní den skončil, uvědomila si, že se v dalších dnech bude podobný kolotoč opakovat. Nikdy nebude jisté, kdo ze zaměstnanců ráno přijde do práce. Každý den se bude muset improvizovat. Ale důležité je, že zatím je pro všechny dost práce. Ostatně není to poprvé, kdy je v její firmě vypjatější situace. Pár jich už za dobu existence firmy zažila a vždycky to nějak zvládla. Cestou domů se zastavila v Kauflandu a docela si v té velké hale plné regálů se zbožím oddechla. Moc lidí s nákupními vozíky tu naštěstí nebylo, a tak v pohodě nakoupila, co potřebovala. Ještě před vánocemi doufala, že se s Petrem hned po návratu z dovolené vrátí oba zpět do jejího bytu, ale nakonec sama své rozhodnutí přehodnotila. A Petrův vymknutý kotník na to měl jen malý vliv. Nakonec Marta sama sebe přesvědčila, že bude lepší pro všechny, když budou bydlet ještě nějakou chvíli pohromadě. Hlavně kvůli Lence, které pomohou se postarat o Sofii v době, kdy je potřeba, aby pracovala v nemocnici mnohem víc než normálně. Nouzový stav stále trvá a covid zdaleka není na ústupu.

Když zaparkovala auto před domem a chystala se vyndat nákup z kufru, zdálo se jí, že zahlédla na stezce u řeky Libora. A skutečně, byl to opravdu on. V běžeckém oblečení, s nějakou dívkou. I on matku spatřil, ale teď už se nedalo couvnout a běžet jinudy.
“Ahoj mami!” řekl udýchaně, když se u ní zastavil. Dívka ale běžela dál a zastavila se až po několika metrech. Nevrátila se zpět, netrpělivě přešlapovala na místě.
“Nechcete zajít na kávu nebo na čaj? Aspoň na chvíli, dlouho jsme se neviděli...” zeptala se Marta s nadějí v hlase. A Libor to vycítil. Rád by se stavil, ale vnímal i čekající dívku. A věděl, že ta by návštěvu určitě odmítla.
“Mami, nezlob se. Jsme oba hodně zpocení, v téhle zimě bychom neměli dlouho zůstávat bez pohybu. Zavolám ti hned, jak se doma vysprchuju.” odmítl Libor matčinu nabídku, i když věděl, že bude zklamaná. A Marta byla trochu zklamaná. Naposledy se spolu viděli o vánocích, a to žijí v jednom městě. Nechtěla se mu plést do života, byla ráda, že se po těch nepříjemných životních kotrmelcích vzpamatoval a osamostatnil. Ale jako matka měla potřebu se alespoň zpovzdálí ujišťovat, že je její syn v pohodě.

Dnes večeřeli všichni společně, dokonce i Lenka už byla doma. Martin telefon se ozval v okamžiku, kdy polykala poslední sousto. Pohledem na displej zjistila, že volá Libor. Omluvně se na všechny podívala, vstala od stolu a odešla nahoru do ložnice. Chtěla mluvit se synem sama a v klidu.
“Ahoj, doufám, že ses nezlobila, že jsme nešli na kafe. Kdybych byl sám, určitě bych rád zašel na kus řeči. Ale Jana by nešla, běžela by domů sama. To jsem nechtěl, už se stmívalo.”
“To neřeš a povídej, jak se máš.” odpověděla Marta a usadila se pohodlně s telefonem v posteli. Čekala, že jejich rozhovor bude delší.
“Tys měla dovču, slyšel jsem, že byla parádně romantická. Jsem rád, že si to s Petrem umíte užít. A že si rozumíte...”
Toto téma rozhovoru jim chvíli vydrželo, ale Marta se také chtěla dozvědět něco o Liborovi. Přehodila rozhovor na jinou kolej.
“Pověz mi něco o té dívce, co byla s tebou. To je ta Jana?”
“Ano, to byla Jana od nás z práce. Říkal jsem ti už, že spolu chodíme běhat. A ona je dost důsledná, takže běháme pravidelně denně ve stejnou hodinu stejnou trasu.”
“Vsadila bych se, že kdyby to bylo jen na tobě, tak bys tak pravidelně nesportoval...”
“To máš pravdu, mě by občas lenost přemohla. Ale jinak běhám rád a dělá mi to dobře. Na těle i na duši.”
“Tomu docela věřím. Ale pověz mi něco o té Janě. Chodíte spolu?”
“Nechodíme, ale běháme. Ona je tak trochu zvláštní. Je hrozně chytrá, zná do podrobností spoustu věcí a dobře se s ní povídá. Ale pusu jsem jí dal jen jednou. Překvapilo jí to a byla z toho hodně zmatená. A od té doby si dává pozor, abych se jí nedotýkal. Moc to nechápu.”
“Tys říkal, že žije úplně sama. A že vůbec nikoho nemá. To je taky neobvyklé. Třeba má se sociálními kontakty problém.”
“Nevím, dokud jsme ještě chodili do práce, tak jsem si ničeho nevšiml. Chovala se stejně jako ostatní. Ale tolik jsem ji tehdy nevnímal.”
Marta by ráda slyšela další podrobnosti, ale Libor její zvědavost utnul.
“Mami, nech to být. Teď jsem rád, že nejsem sám. V době samých omezení je příjemné, sdílet aspoň nějaký čas s živým člověkem. Taky bych se z toho mohl třeba zbláznit. Celý den na síti, videokonference, virtuální schůzky, telefony. Kromě jídla si nikde nic nekoupím, všechno si člověk objednává na e-shopu. I ta kultura už mi chybí. Každodenní běhání s živou Janou je část dne, na kterou se prostě těším. Ostatně běháme kolem vašeho domu denně dvakrát, tam a zpět. Byla to jen otázka času, kdy se potkáme. S Janou to proberu a třeba se někdy zastavíme.” skončil Libor zcela pragmaticky.
Marta by o jejich rozhovoru určitě ještě dlouho přemýšlela, ale po pár minutách její mobil znovu zavrněl. Tentokrát volala Lada.

I ona byla zvědavá, jak si maminka s Petrem užila dovolenou. Marta jí slíbila, že pošle odkaz na fotky, které na jejich krátké dovolené vznikly. Ty řeknou mnohem víc, než jakákoliv slova. A pak trpělivě vyčkávala, protože z tónu dceřina hlasu cítila, že půjde o něco víc. A šlo.
“Mami, jsem už úplně v koncích. Potřebuju poradit. Nebo se aspoň svěřit, vypovídat se.”
Martu její důvěra potěšila. “Tak povídej, jsem jedno velké ucho.” odpověděla zvesela se snahou rozhovor trochu odlehčit. A pomyslela si, jaká je to škoda, že si spolu nemohou povídat naživo.
“Jde o Milana.” řekla Lada ještě trochu váhavě. Ale pak ze sebe začala sypat jednu větu za druhou, jakoby si to dlouho předem připravovala.
“Milan je ještě pořád doma na nemocenské. Stále s tím covidem, nebo spíš s následky po covidu. Včera byl na kontrole u doktora a bude doma další dva týdny. Koncem ledna to budou celkem tři měsíce. Když se vrátil z nemocnice domů, byl slabý jak moucha. Zhubnul přes deset kilo a ušel sotva pár kroků a zadýchal se. Ale co bylo horší, prakticky se zabarikádoval nahoře v podkroví. I když měl negativní výsledky testu, skoro se s námi nestýkal. Nechtěl chodit ani do kuchyně na jídlo, nosila jsem mu to nahoru. Stejně toho moc nesnědl. Přes den skoro pořád spal, ale v noci musel být vzhůru. Často jsem ho slyšela, jak nahoře chodí. Snažila jsem se ho nalákat dolů k nám, hlavně k dětem. Občas se nechal přemluvit a chvíli zůstal. Ale když ho Toník s Aničkou zahrnuli spoustou otázek, vymluvil se na bolest hlavy a rychle zmizel. Ema se ho časem dokonce začala bát, asi už ho bere jako někoho cizího. Chtěla jsem si s ním o tom mockrát promluvit, ale vždycky se vymluvil a utekl. Doufala jsem, že se to změní třeba přes vánoce. Fyzická kondice se mu trochu vylepšila, občas se mi ho podařilo do něčeho zapojit, ale nikdy u ničeho nevydržel. Děti už ho postupně přestaly vyhledávat a já nevěděla, kde mi hlava stojí. Celkově se jeho stav nezlepšil. Spíš naopak. Postupně nám začal komplikovat život zdánlivými maličkostmi. Třeba se hrozně rozzlobil, že nezavíráme v domě dveře. Prostě najednou nesnáší žádné otevřené dveře. A já jsem zvyklá mít přehled o tom, co se v domě děje, a to se zavřenými dveřmi prostě nejde. Jindy se zase vzteká, že oběd není přesně ve dvanáct. Nebo přestal jíst jídla, která vždycky jedl. A obviňuje mě, že mu naschvál vařím, co nemá rád. Prostě jsem z toho zoufalá.”
Lada na chvíli přerušila vodopád slov a zavzdychala.
“Mluvili jste spolu vůbec od té doby, co se vrátil z nemocnice?” reagovala Marta co nejjednodušší otázkou.
“Myslíš o té jeho ženské, co jsem mu našla v mobilu? Ne, to jsem se nikdy neodvážila zmínit. Problém byl i s úplně běžnou komunikací. Někdy s námi nemluvil vůbec. Ale nebylo to tak, že by nás nevnímal. Spíš mluvit nechtěl. Jakoby všechno odstrkoval od sebe pryč. “
“A chápu to dobře, že s tebou ani nespí v ložnici.” zeptala se Marta pro jistotu.
“Ne, nespí. Stále trvá na tom, že bude sám v tom podkroví. Už jsem ho mockrát chtěla přestěhovat, ale má spoustu výmluv.”
“A řekl ti, proč ho doktor nechává ještě doma?”
“Něco zamumlal, nerozuměla jsem mu. Ani jsem to z něj nedolovala. Prostě nevím, kam mám dřív skočit. A už vůbec netuším, jak budu dál vycházet jen z jeho nemocenské a z mého rodičovského příspěvku. Pokud byly větší výdaje, tak jsem to zatím řešila z úspor. A ty jsem už spotřebovala. A jeho to vůbec nezajímá...” dodala Lada a rozbrečela se.
Teď by potřebovala aspoň obejmout, pomyslela si Marta. Z toho, co právě slyšela, byla v šoku. Jako sice vrba posloužila dobře, ale co dál?

Marta - dovolená s andělem

Když se Marta před vánočními svátky dohodla s Petrem, že po Štědrém dnu stráví spolu pár dní někde mimo domov, zdálo se jí to jako báječný nápad. Potřebovala se aspoň na chvíli vymanit ze stereotypu a dobít si baterky. Byla to ideální příležitost, protože i ve firmě dostali všichni zaměstnanci dovolenou. Na vědomí to vzala i Petrova dcera Lenka a v práci se domluvila, že si vezme volno, aby si trochu odpočinula a postarala se o Sofii.

Čím víc se blížil konec roku, tím víc si Marta myslela, že se jim to nepodaří. V době nouzového stavu, kdy byly zavřené hotely i penziony, nebylo jednoduché něco takového zorganizovat. Naštěstí tu svou roli tu sehrála náhoda. Petrovi se někdy v polovině prosince ozval jeden známý s dotazem, zda by mu nenafotil jeden z hradů v Českém ráji v různých ročních obdobích. A jako bonus k ceně mu nabídl možnost pobývat během focení v malém apartmánu přímo na hradě. Petr si původně myslel, že tam pojede sám a focení v zimním období zvládne během jednoho dne. Teď se mu ale možnost pobytu na hradě hodila. Když se ujistil, že se v apartmánu na hradě dá přežít i v zimě, seznámil se svým nápadem opatrně Martu. Tušil, že to nebude jednoduché. Čekala ho smršť otázek. Proč zrovna na hradě? Proč někde v pustině uprostřed skal! Co tam proboha budou dělat? A Petr vysvětloval a přesvědčoval. Budou na celém hradě úplně sami, nehrozí tedy nákaza covidem. Jejich apartmán nebude středověký, ale má všechny současné vymoženosti. Dobře vybavenou kuchyň, romantickou koupelnu, televizi i internet. A hlavně v okolí je nádherná příroda. Vezmou si s sebou běžky, co kdyby napadlo trochu sněhu. A všechno fotografické vybavení, co kdyby svítilo slunce. A nějakou tu knížku, kdyby je náhodou zasypala sněhová bouře. A samozřejmě teplé ponožky, co kdyby jim bylo zima ?. Marta se na jeho notu nějak neuměla naladit. Jeden opuštěný hrad se dá nafotit během několika hodin. Běžky až tak moc nemiluje. A knížky si může číst i doma. Ale nakonec váhavě souhlasila. Někde hluboko uvnitř se v ní probudil kousek mladé a zvídavé duše, toužící zažít něco nevšedního.

V den odjezdu všechno klapalo jako na drátku. Bylo vidět, že si to Petr důkladně promyslel a předem připravil všechno, co si sebou potřebují vzít. Marta měla na starosti jen zabalení svých osobních věcí a nějakého jídla pro první dny. Na místo dorazili už před polednem. Čekal na ně skutečně útulný a navíc dobře vytopený apartmán přímo v areálu hradu. Petrův známý, který na hradě v sezóně působil jako kastelán, se přiznal, že ho už od rána vytápěl. Ukázal jim vše potřebné, probral s Petrem své představy o fotografiích, předal klíče, popřál jim příjemný pobyt a odjel. Přes zimu z praktických důvodů bydlel v blízkém městě na sídlišti.

Všude vůkol vládnoucí ticho a čistě modré nebe nad hlavou. Pohled z hradního nádvoří na stříbrné chvějící se vrcholky stromů. Nádherný výhled do krajiny. To vše Martu ohromilo. Nikdy nic tak krásného a zároveň harmonického nezažila. Stála uprostřed nádvoří mlčky a nezvykle dlouho. Petr přistoupil potichu k ní, podíval se stejným směrem a dal jí ruku kolem ramen. Otočila se k němu. Promluvila, i když věděla, že tím poruší tu křehkost prvních pocitů.
“Něco tak kouzelného jsem nikdy na vlastní kůži nezažila. Jako bych byla na dovolené v nebi a s andělem!” zašeptala.
“Děkuju za toho anděla. Teda doufám, že jsi nemyslela toho s velkým A na začátku. “ reagoval hbitě Petr.
Zasmáli se a bylo jim fajn. Společně trochu prozkoumali rozmanité objekty v exterieru hradu a pak se hned dali do focení. Nezvykle perfektní počasí je přímo popohánělo. Tak jasné nebe se už během dalších dnů nemusí ukázat. A za pár hodin se začne stmívat!

Byli tak zabraní do práce, že úplně zapomněli na jídlo. Až když je nastávající soumrak upozornil, že se blíží večer, přestali fotit a přesunuli se dovnitř. Teprve potom si uvědomili, jak jim při pobytu na čerstvém vzduchu vyhládlo. Chtělo to rychle něco teplého do žaludku, aby se pořádně zahřáli. Marta ohřála rybí polévku od včerejší večeře a oba snědli s velkou chutí plný talíř. A pak to ještě doplnili rybím řízkem s chlebem. Marta jedla opatrně, aby nespolkla nějakou kostičku. A Petr si z ní utahoval, jak jí z toho čerstvého vzduchu krásně zrůžověly tváře. Ale nedostal z ní ani slovo, dokud rybu nedojedla. Už se v životě poučila, stačil jí jeden strávený večer na pohotovosti s rybí kostí zapíchnutou v krku. Jakmile rybu dojedla, měla chuť na oplátku trochu poškádlit Petra. Když ho vzala za ruce, zjistila, že je má proti ní hrozně studené. Zatímco ona se v teplé místnosti rychle rozehřála, ukázalo se, že Petr má nejen ruce, ale i nohy jako kus ledu. Nejdřív je napadlo, že se zahřejí v posteli. Ale když Marta zjistila, že mají k dispozici krásnou velkou koupelnu s moderní rohovou vanou, změnili rychle plány. Marta připravila voňavou horkou koupel pro Petra, ale po chvíli tam hupsla za ním. Nebyla to jen prevence proti případnému nachlazení, samozřejmě využili tuto příležitost i jinak.

Následující den ráno Marta otevřela oči, a udivilo ji, že je venku už světlo. Takové zvláštní bílé světlo. Nechápala, jak mohla spát v cizím prostředí tak dobře a tak navíc dlouho. Za bílého dne se neprobouzela příliš často. Chvíli se v posteli protahovala, ale nechtěla probudit Petra. Spal tak sladce a spokojeně! Radši potichoučku vstala. A pak to uviděla! Přes noc venku napadl sníh. Krásný sněhobílý poprašek a jasně zářící slunce vytvořily za okny přímo pohádkovou krajinu. Podobný pocit zažila snad jen kdysi v dětství. Ani si nevšimla, že Petr vstal a stojí za ní. Uvědomila si to, až když ji políbil na krk. Oba se chvíli beze slova kochali tou krásou, ale pak je hlad zahnal do kuchyně. Udělali si důkladnou snídani a dohodli se, kam vyrazí dnes. Samozřejmě do skal, které jsou tady všude okolo. Marta tady nikdy nebyla, ale věděla, že se na Petra může spolehnout. Nejenže to tady dost dobře znal, ale dovedl dobře odhadnout, co jsou oni dva schopní bezpečně zvládnout. A dovedl plány přizpůsobit, když o nich Marta pochybovala nebo měla připomínky. Na běžky ještě dost sněhu nebylo, a tak putovali mezi skalami pěšky. Užívali si to, i když museli oželet některé vyhlídky, kam cesta vedla po namrzlých kamenech. Občas dokonce někoho potkali, ale největším překvapením bylo, když si ve venkovské hospůdce mohli koupit guláš přes výdajové okénko. Nevadilo, že ho jedli plastovou lžící z papírového boxu a seděli u toho na nejbližším pařezu. Přišel jim náramně vhod. A také jim dodal sílu na závěrečnou část trasy.

Při podvečerním odpočinku si otevřeli lahev bílého vína. Mlčeli a vstřebávali dnešní zážitky. V místnosti se rozhostilo zvláštní ticho. Nezvonily mobily, neřečnila televize, nedoléhal sem hluk z ulice. Bylo tu takové ticho, že by se dalo skoro uchopit. Marta se přitiskla k Petrovi.
“Je tu ticho jako na hradě.” pronesla šeptem větu, aniž by tušila, že se v budoucnu stane pro jejich manželství větou památnou.
Oba se začali smát jako pominutí.
“Promiň, nechtěl jsem zrušit tvůj blažený výraz, ale tvůj výrok mě dostal.” omlouval se Petr a snažil se potlačit smích.
“Klidně se směj, já to nám od své babičky. Říkala to vždycky, když nás s bráchou dávala spát a chtěla, abychom přestali brebentit.” vysvětlovala Marta.
“Ale je to stejně zvláštní, že ani jednomu z nás tady ještě nezvonil mobil, když tu je signál.”
“Neboj, on jednou zazvoní. Až se to bude nejmíň hodit. Snad se ti po tom nestýská?”
“Ne, jen to je nezvyk. Moc se mi tu líbí. S tebou.” odpověděla Marta. A hned ji napadlo, že to řekla jen tak obyčejně. Mohla se trochu víc snažit a vymyslet něco lepšího. Ale nějak nedokázala formulovat to, co cítila.
“Vidím to na tobě, vypadáš opravdu spokojeně a šťastně. Nemusíš nic říkat, jen se prostě přitul.”
Marta se tulila svědomitě, ale pak ji přece jen napadlo něco, co říct musela.
“Co kdybychom měli svatbu tady na hradě? Malou, jen s nejbližší rodinou. Třeba někdy na jaře, až se situace trochu zklidní...”
“Taky mě to napadlo, když jsem si na stránkách hradu četl, že se tu konají svatby. Ale ty jsi o svatbě nemluvila od té doby, co jsi souhlasila, že se vezmeme.”
“Ani jsem o ní nepřemýšlela. Tahle doba se všemi zákazy a příkazy svatbám prostě nepřeje. A my spěchat se svatbou přece nemusíme.” řekla Marta logicky. A hned se v duchu pokárala, že je tak hnusně věcná.
“Spěchat sice nemusíme, ale na tomhle hradě ji mít klidně můžeme. A klidně i romantickou, prostě tak, jak budeme oba chtít.” souhlasil Petr. Marta byla hodně překvapená. Nejen Petrovým souhlasem, ale i sama sebou. Do sebe by to nikdy neřekla, že by něco takového chtěla. Svatbu na hradě? Vždycky jí takové akce připadaly trochu jako divadlo a teď to sama chce? Musí být hodně zamilovaná...

Hned následující den si však zamilovaně nepřipadala. To když se běžeckou stopou ploužila na běžkách za Petrem. Uznávala, že se příležitost musí využít, když zcela náhodou napadlo trochu sněhu. Ale stačila by kratší trasa, myslela si v duchu. Zkrátka nebyla takový příznivce pohybu jako Petr, i když dodatečně musela souhlasit, že jí pohyb svědčí. Když oklepala běžky ze sněhu a opřela je o zeď, bylo jí ze všeho nejlíp. Odpoledne zajeli společně autem do nejbližšího města doplnit zásoby, aby měli něco dobrého na zub při čekání na příchod nového roku. A v podvečer si trochu zablbli při focení v exteriéru hradu. Po krátkém pátrání objevili ve vestavěné skříni na chodbě u apartmánu staré lucerny a také nějaké svíčky, a to je inspirovalo k focení tajemných hradních zákoutí. Atmosféra posledního večera na hradě s jasně zářícím měsícem na nebi působila na oba, a tak se děly věci nečekané. Marta se procházela po hradním nádvoří, po dlouhém schodišti i po přístupovém mostě s lucernou, v poslední verzi dokonce oblečená do prostěradla jako bílá paní. A Petr fotil jako o život. Skončili, až když se začalo nepříjemně ochlazovat. Vlastně skončila jen Marta, které už začínalo být zima. Chtěla se rychle zahřát a také udělat pár chlebíčků na večer. Petr ještě zůstal fotit na kamenném přístupovém mostě k hradu, který si pro dnešní večer osvětlili lucernami a svíčkami.

Marta se věnovala přípravě jídla. Udělala rychlou polévku z červené čočky s rajčaty, ochucenou zázvorem, chilli kořením a česnekem. Teď je zahřeje, na nový rok jim určitě přijde k chuti. Pečlivě ozdobila i chlebíčky, ale začínalo jí být divné, že se Petr ještě nevrací. Dojde se za ním podívat, až to dodělá, pomyslela si. Ale po chvíli něco zaťukalo na okno v kuchyni. Zpozorněla, trochu se lekla, ale pak si pomyslela, že se přeslechla. Za chvíli se ozvalo klepání ještě naléhavěji. Pro změnu ji napadlo, že to bude Petr a chce ji postrašit. V ten poslední den roku se opravdu odvazuje. A to ještě nic nepili! Při dalším skoro prosebném klepání okno otevřela. Byl to skutečně Petr. Umazaný, s obličejem zkřiveným bolestí. Rychle vyběhla před budovu, vzala mu z ruky foťák a stativ. Ptát se na nic ani nemusela. Vypadal, jako by se právě vyhrabal z pasti na mamuta.

Marta mu pomáhala svléknout zablácené boty i špinavé svrchní věci. Pak mu přistrčila křeslo, aby se posadil. Dostal prý nápad, že vyfotí oblouky osvětleného starobylého přístupového mostu k hradu zdola. Sešel kousek po spoře osvětlené silničce, a pak hledal místo, kam by umístil stativ. Pod sněhem na svahu byla asi vrstva suchého listí, on na ni stoupl a už jel jako po másle. Intuitivně chránil jen foťák, ten držel celou dobu nahoře. Sám skončil potlučený v nějakém bahnitém příkopu. Asi půl hodiny se ploužil zpátky do hradu. Martě při té představě trochu cukaly koutky, ale zasmát se neodvážila. Na to bude čas později, až se to stane rodinnou historkou. Výsledkem této akce byla spousta modřin na všech možných i nemožných místech, pak drobná odřenina na tváři a na předloktí ruky. A možná vymknutý kotník. Natékající noha dělala Martě největší starosti. Ale Petr rezolutně odmítl návštěvu pohotovosti i konzultaci s jeho dcerou. Usadil se v křesle s nohou nahoru a Marta mu zabalila kotník do studeného obkladu. Společně se dočkali prvních minut nového roku, ale po přípitku šli radši hned spát.

Na pohotovost stejně dorazili, ale až na nový rok odpoledne. To už za sebou měli celý maratón balení, opuštění hradu a cestu autem domů. Ranní stav Petrova kotníku je vyděsil natolik, že se rozhodli pobyt hned ukončit. A poté, co kotník doma zkontrolovala Lenka a trochu ho vystrašila, svolil Petr k návštěvě lékaře. Zranění naštěstí nebylo vážné, kotník byl opravdu jen vymknutý. Ale bolelo to jako čert. Petr se Martě několikrát omlouval, že zkazil celou dovolenou. Ale Marta to tak neviděla. Kotník bolel Petra, ale pro ni to bylo nejhezčích pár dnů, jaké ve svém životě zažila.

Poznámka na závěr:

Příběh je jako vždy vymyšlený, není založený na žádné konkrétní události. Existuje pouze hrad, kam jsem příběh umístila. Ti, co rádi řeší hádanky, jistě najdou v článku pár detailů, které jim umožní hrad odhalit.