Plán B pro pokročilý věk

Je vám – náct nebo – cet? Či vám je – sát, sedíte před domem na lavičce, vyhříváte se na sluníčku a někde vzadu v hlavě se vám krčí touha sáhnout si vlastní rukou na pyramidu, dohlédnout na dno fjordu, urazit 800 mil po Amazonce?

Udělejte to jako Etta, hrdinka knihy Etta a Otto a Russel a James, jejíž autorkou je  Emmy Hooperová (JOTA 2015). Ettě je přes osmdesát. Žije na farmě v Kanadě v místě, kde bývají taková sucha, že v řekách jsou místo ryb jen jejich vybělené kosti. Jednoho dne se Etta vydá na cestu. Sbalí si baťůžek, nic velkého: čisté spoďáry, pár dolarů, čokoládu a papír, na který si napsala pár informací o sobě. To pro případ, že by zapomněla kdo je a kam jde. Jde totiž pěšky směrem k Atlantickému oceánu, což je v jejím případě 3000 km. Je to dlouhá cesta, nohy krvácí a ani mozek nefunguje příliš racionálně, ale stále jde. Její manžel Otto již stejnou cestu kdysi urazil, i když ne pěšky. Když jdou muži do války, jejich matky doma pláčou. A co dělají muži, když se v té dálce najednou po jejich boku objeví kamarád, spolužák ze třídy a když ten kamarád náhle není?! Nyní Otto doma na farmě trochu okopává, občas si vzpomene, že se má najíst. Ale žádná spíž není bezedná. Pak dojde na kartičky ze žlutého papíru s kuchařskými recepty, které Etta přehledně srovnala na kuchyňský stůl. První, co zkusí vyrobit, jsou :

Skořicoví šneci

(od tety Nondis)

Je potřeba:

1 lžíce sušeného droždí

11/2 hrnku mléka

¼ hrnku bílého cukru

2 lžičky soli

½ hrnku tuku (máslo je nejlepší)

1 vejce

5 až 5 a1/2 hrnku hladké mouky

1 a 1/2 hrnku třtinového cukru, 1 a 1/2 lžičky skořice

Postup:

Nechej vzejít droždí. Zahřej pod bod varu mléko a nalij do velké mísy. Přidej cukr, sůl, tuk. Míchej do rozpuštění, pak vychlaď na pokojovou teplotu. Přidej droždí a pak vejce. Znovu důkladně promíchej. Zapracuj 3 hrnky mouky, pak zbývající 21/2 hrnku mouky, dokud těsto nemá správnou hustotu. Vyklop na pomoučený vál a uhněť do hladké koule. Dej kynout. (Na dvojnásobný objem.)

Prohněť vykynuté těsto a rozděl na dvě stejné, hladké koule. Dej odpočinout (10 min.) Vyválej z obou koulí obdélník a potři těsto rozpuštěným máslem (hodně). Promíchej cukr se skořicí a posyp směsí oba obdélníky. Sroluj a okraje spoj. Nakrájej na 11/2 centimetrové kousky a pokládej je blízko sebe (ale ne úplně na těsno) do pekáče nebo na plech (ten je méně vhodný). Pomaž horní stranu mlékem (a dalším máslem/cukrem, jsou-li šneky pro Ottu. Dej kynout. Na dvojnásobnou velikost. Peč při 180 stupních zhruba 25 minut.

Možná dále sedíte na lavičce a kriticky vyhodnocujete svou kondici a je vám jasné, že sice máte občanku a tudíž si nemusíte na papír psát, kdo jste, ale přec jen bude lépe nikam se netrmácet a zůstat doma. V tomto případě vám doporučuji, abyste si vzali příklad z Otty. Nikdy, opravdu nikdy není pozdě naučit se něco nového. Třeba vařit nebo vyrábět figurky zvířat z papírmašé.

PS pokud budete zkoušet recept na šneky, tak použijte rozum a podstatně snižte udávané množství soli.

Vaše bloggerka Hilda

Mrazivé dny

Slunce mi svítí do obýváku a obloha je azurová. Láká ven, přesto ven moc nechodím. V noci je pravda -14°C, ale ve dne jen -8°C. To není moc. Zejména na sluníčku by to mohla být paráda. Jenomže ten severovýchodní vítr, který prý vane ze severního pólu přes Sibiř k nám, má sílu. Vymlouvám se klasickou větou “nemám co na sebe“, protože vše, co se nachází v mé skříni, mi profoukne. Po necelé hodině venku to doma nutně pokračuje horkou sprchou, půllitrem čaje, teplou dekou a topením na maximum. Ještě však několik hodin po příchodu do tepla mám pocit, že mě stále studí „morek kostí“ a „mráz po mně běhá“. Už nám kvetly kočičky, jehnědy, sněženky, čemeřice i talovíny. Vše samosebou pomrzlo. Holomráz je pro přírodu zabiják.

Doma v teple v prosluněném pokoji pak nastává chvíle pro půvabnou knížku Lenky Horňákové-Civade Provence jako letní sen (Argo 2017). Autorka pochází z Moravy. Provdala se za Francouze „Honzu Ludvíka“ (Jeana Louise), pro kterého je divadlo život. Pracoval jako ředitel divadelních festivalů, herec, režisér. Zkrátka vše kolem divadla. Žili v Paříži. Paříž je město snů. Na to však přišlo příliš mnoho obyvatel této planety. Kdo jste strávil třeba páteční odpoledne pokusem dostat se autem z jednoho kraje Paříže na druhý nebo nedělní návrat z víkendu, mi dáte za pravdu. Zkrátka stres a spěch donutil rodinu s dětmi hledat něco jinde.

Provence je v létě místo „bílé záře pálícího slunce“. Krajina s romantickými vesničkami plná vůní – rozmarýn, tymián, bobkový list, levandule, majoránka. Tchyně autorky „mémé“ má svůj dům v Provence ve vesnici St. Saturnin les Apt. Proto jejich kroky směřovaly nejdříve k ní. Pak projezdili při hledání nemovitosti tisíce kilometrů. Nakonec se jim podařilo v blízké vesnici Saignon najít ruinu zámečku St. Quentin, Šípkovou Růženku, o které už ani místní nevěděli, že existuje. Nastaly tři roky boje s náletovými rostlinami a rekonstrukce, či spíše výstavba zámku. Zkušenosti s řemeslníky jsou ve Francii ještě tristnější než u nás. Takže nakonec se do práce kromě autorčiných rodičů zapojili i řemeslníci z Moravy. Jak utěšené místo se jim po letech dřiny vybudovat a jaký překvapivý závěr nabral jejich pobyt v zámku si přečtěte sami. Nabídnu vám ale místo konce návod od "mémé" na polévku z čerstvých surovin, na kterou má v Provence v podstatě každá rodina svůj recept. 

Soupe au pistou

„Radostně jsem škrábala brambory, čistila mrkev, loupala fazole. Bílé, fialové, malé zelené, dlouhé zelené, placaté zelené. Ale jen do té chvíle, než mi "mémé" ukázala na každém druhu zeleniny, na jak velké kostičky je mám krájet. Malé bílé a fialové fazole se krájely na čtyři kousky. Uf… ostatní stejně tak. Drobné, malé kostičky. … Všechno se vařilo ve velkém množství vody na malém ohni asi dvě hodiny. Mezi tím jsme se pustily do druhé hromady zeleniny. Rajčata, cukety, papriky, lilky, cibule, česnek, několik hrstí rozmarýnu, tymiánu, bobkového listu, petržele. Naštěstí se tahle hromádka krájela na kousky o něco větší, tak to šlo rychleji. S trochou olivového oleje a špetkou hrubé soli a pepře se to všechno dalo do papiňáku opět tak na dvě hodinky. …Obraly jsme všechny lístky bazalky, podrtily a rozmixovaly je s česnekem, solí a s nepostradatelným olivovým olejem. Tahle směs se jmenuje pistu (pistou), tedy v provensálštině bazalka. … Měla jsem však lehké pochybnosti o tom, že jen povařená zelenina, byť dlouho, v obyčejné osolené vodě může být kulinářským zážitkem …Na večeři jsme pozvali sousedy. Uprostřed stolu trůnila miska s pistou, rozmixovaná tekutá bazalka s česnekem a olejem, v druhé misce byl nastrouhaný parmezán. Do talířů nám "mémé" nalila kouřící polévku. Každý si nasypal trochu sýru do talíře a zalil to vše pistou. Vynikající!

 Připravila Vaše bloggerka Hilda 

Absurdní koníček

Ráda uklízím, je to můj absurdní koníček. Abychom si rozuměli. Pro spoustu lidí není úklid oblíbený, znamená pro ně jen posbírat po bytě poházené oblečení, časopisy a letáky, nastrkat boty do botníku, ustlat postel a popřípadě omýt nádobí, které se v kuchyni nahromadilo za několik dní. Pro mě je úklid smysluplná práce.

Je to radost ze zářivé čistoty a pořádku. Je to vyndání nápojového a jídelního skla a porcelánu ze skříněk v obýváku, jejich omytí a vyleštění. Je to přerovnání šatních skříní a prádelníků v ložnici. Nemají kabáty po kapsách mince a kapesníky? Kabelky a kabely si také zaslouží probírku a podobnou kontrolu. Nestalo se snad, že ve skříni visí nevyprané letní šaty, které se v posledním záchvěvu léta jednou „prošly“ venku? Nepřeleželo se málo používané damaškové ložní prádlo? Není třeba vyvětrat rezervní peřiny? Jsou ručníky a utěrky na svém místě roztříděné podle druhu?

A co teprve knihovna! Každou knihu vzít do ruky a zlehka zbavit prachu. Je to jako pozdravit se se starými přáteli. Avšak pozor na střet zájmů! Pro knihomola je s tím spojeno značné nebezpečí, je totiž velmi snadné se začíst a zapomenout na uklízení. Obdobně se v předsíni vyndají boty z botníku, vyčistí krémem, u šněrovacích se vytáhnou a vyperou tkaničky a vybělené vrátí zpět do bot. 

Po té přijde na řadu kuchyň. Jak skvělé působiště pro očistný proces! Veškeré zásoby z lednice i ze spíže i z lékárničky opustí své místo a do důkladně vymytých a vysušených polic se vrací v čistých dózách či jiných zásobnících. Zaručeně se tam nedostane nic s prošlým datem spotřeby. Sporák umaštěný vně i uvnitř a kuchyňská linka jsou kapitolou samy pro sebe. Hrnce a kastroly používané na plynových hořácích doslova vyrábějí ve skřínkách špínu. Kolem kuchyňského robotu a váhy to také často vypadá jako ve výrobně strouhanky. Zásuvky - škoda mluvit. Ty drobečky se tam asi samy množí. Co se množí pod sporákem je lépe podrobněji nezjišťovat a raději bez průzkumu razantně zlikvidovat.

Po piplačce s veškerými úložnými prostorami v celém bytě následuje odměna v podobě mytí dveří, oken, zrcadel a sprchování květin. Ideální činnost místo posilovny! Mytí oken je navíc práce na čerstvém vzduchu. Pak vyprat a pověsit čisté záclony, povléci postele do vyžehleného ložního prádla (samo sebou po předchozím vyvětrání matrací). Méně příjemné je utírání prachu, hlavně radiátory, lustry a vršky vysokých skříní a knihoven nejsou moc populární. Luxování, zejména čalouněného nábytku také není šlágrem, nelze to však vynechat. Úklid WC a koupelny včetně koupelnového závěsu, skřínky s kosmetikou a sanitární keramiky je díky čisticím prostředkům vyloženě omamný a s dobře viditelnými výsledky. Signalizuje to blížící se finiš. Umytí podlah (žádný mop, hezky vkleče) je na řadě na závěr.

Po úklidu se najde špinavého prádla na několik praček. V zimě je to bez sušičky otrava, ale když je trávník plný žlutých pampelišek a máte možnost pověsit nepřeložené cíchy a prostěradla na šňůry natažené venku, je to jedna nekrásnějších činností v oboru domácích prací. A jak nádherně při žehlení voní prádlo usušené venku. Netřeba zázračných aviváží, jen vítr a slunce!

Moje rodina považuje tuhle uklízecí vášeň za pošetilost. Ale útěchou mi je, že s touto úchylkou nejsem sama. Postarší osamělá hrdinka knihy Frederika Backmana Tady byla Britt-Marie (vydal Host 2016) uklízí ještě o něco víc. Je to pro ni právě tak jako pro mě terapie a lék na stres. Britt-Marie posuzuje i lidi podle toho, jak mají srovnané příbory v zásuvce. (Doufám, že je máte ve správném pořadí: vidličky, nože, lžíce!) Díky mánii pro úklid (nejlépe jedlou sodou a octem) se Britt-Marie přes praní dětských fotbalových dresů (nemohla snést pohled na bílé dresy od bláta) spřátelí nejen s dětmi, ale i s ostatními obyvateli vesnice, kde díky finanční krizi vše zkrachovalo a většina lidí je bez práce nebo se už odstěhovala. Najde nejen nové přátele, ale i nový a velmi překvapivý zájem: kopanou. Pobyt podivínky Britt-Marie v obci přináší řadu komických situací, za nejzdařilejší považuji scénu, kdy dojde k loupežnému přepadení v pizzerii. I když nechápete absurdní vztah k uklízení, tak byste si rozhodně tuto knihu neměli nechat ujít!

Upřesnění na závěr: Pokud se z mladické nerozvážnosti domníváte, že veškeré výše uvedené domácí práce zvládnete v zaplněném třípokojovém bytě někdy mezi odpolední svačinou a večeří, tak jste opravdu na velkém omylu!

Vaše bloggerka Hilda