pátek 30. října 2020

Marta - pozdní růže

V říjnu dostaly události rychlý spád. Marta byla sice přesvědčená, že kvůli šířící se epidemii nebude panikařit, ale situace ji přece jen přiměla leccos ve svém běžném životě změnit. A to zrovna v době, kdy měla dobrý pocit, že se už vzpamatovala z operace, a měla v plánu si užívat svá vnoučata, zajít do divadla nebo někam na dobrou večeři.

Jako první se ozvala Petrova dcera Lenka, zda by nemohli vyzvedávat Sofii ze školky a trochu se jí v podvečer věnovat, než ona přijde z práce v nemocnici. Někteří z Lenčiných kolegů byli v karanténě nebo nemocní, část jich byla přesunuta na covidové oddělení. A tak bylo potřeba, aby Lenka občas pracovala i přesčas. Marta s Petrem jí samozřejmě pomoc neodmítli, ale po pár dnech se docela pragmaticky rozhodli, že se zase na nějakou dobu přestěhují do Petrova domu. V nastalé situaci to bude pro všechny jednodušší. Sofie bude doma ve svém prostředí, nebudou ji převážet sem a tam a Lenka ji najde doma i když se vrátí uprostřed noci. Marta automaticky převzala i péči o společnou domácnost. Lenka se často vracívala z práce tak unavená, že byla ráda, že může ten zbytek volného času věnovat Sofii nebo spánku.

Šířící se epidemie Martu donutila omezit i provoz její malé firmy. Hlavně z důvodu nedostatku zaměstnanců. Část jich onemocněla nebo byla v karanténě, zaměstnanci pracující na dohody se obávali práce v rizikovém prostředí. Výrazněji se snížila i poptávka po službách její firmy. Petr se proto věnoval hlavně údržbě úklidových strojů, Marta organizovala důkladný úklid firemních prostor včetně malování všech prostorů. A všichni společně doufali, že se jim tuhle divnou dobu podaří nějak překlenout.

Marta s Petrem střídavě vyzvedávali Sofii ze školky a trávili s ní odpoledne většinou na zahradě u domu. Sofie pomáhala babičce připravovat zahradu na zimu, společně přihrnovali hlínu k růžím nebo hrabali věčně padající listí. S dědou zase Sofie zkoušela natírat plot. Práce s barvami se jí moc zamlouvala, ale Marta pak musela zlikvidovat její mikinu, protože byla celá od barvy. A když bylo příliš chladno nebo je déšť zahnal domů, Sofie pomáhala pro změnu babičce v kuchyni nebo přemluvila dědu, aby jí četl nějakou knížku. Když večer konečně Sofie usnula, s úsměvem si navzájem přiznávali, že je oba to náhradní rodičovství tak trochu zmáhá.

Jednoho dne Marta pročítala firemní poštu a otevřela mail od svého bývalého muže. Uhnízdil se nenápadně mezi ostatními maily a ani jeho předmět neprozrazoval, že by mohlo jít o něco jiného, než o běžnou poptávku. Až po přečtení úvodních vět zpozorněla, oči jí sklouzly k podpisu a potvrdily její podezření. Jak ji našel? To asi bylo dost snadné, stále má jeho jméno a žije na stejném místě. A proč jí zrovna teď píše? Neviděli se víc než dvacet let, po celou tu dobu se ani jednou neprojevil sebemenší zájem o své děti! Dokonce na ně brzy přestal i platit. Když se ho snažila různými způsoby hledat, úřady jí nakonec potvrdily, že zmizel beze stopy kdesi v zahraničí. Rozum jí napovídal, že nemá smysl znovu otvírat tuhle kapitolu z dávné minulosti. Cítila hořkost na jazyku i zmatek v hlavě. Ale neuposlechla první popud mail smazat, dočetla ho až do konce. Zvědavost jí nedala. Vlastní obsah mailu byl nemastný neslaný. Nedozvěděla se nic konkrétního, spíš to vypadalo, jakoby by si ji druhá strana testovala, zda bude mít vůbec zájem komunikovat. Na druhou stranu si byla jistá, že jí píše její bývalý manžel. Nejen proto, že zná jména a data narození jejich dětí, ale celý mail odpovídá jeho zvláštnímu způsobu vyjadřování.

Ten mail v ní začal vyvolávat vzpomínky, zasunuté někde v hlubině její duše. Marně je potlačovala a bránila se jim. Potřebovala si o tom s někým promluvit a dnes opravdu hodně netrpělivě čekala, až Sofie usne. Petr byl její vrbou. Věděla, že bývá obvykle nad věcí a nepodléhá tak rychle emocím jako ona. Věci bere dost racionálně. Byl překvapený, když se mu s tím svěřila. Jako první ho napadlo mail rychle smazat a ještě rychleji zapomenout. Ale pak uznal Martinu námitku, že nechce svým dětem upírat právo poznat se se svým otcem. Společně došli k závěru, že bude lepší, když o tom Marta svým potomkům řekne. S tím, že se samostatně rozhodnou, zda mají zájem o kontakt na svého biologického otce.

Marta zavolala nejdřív své dceře Ladě, ale ta jí téměř nepustila ke slovu. Její muž onemocněl covidem-19, už druhý den má vysoké teploty a kašel. Sice se přestěhoval do podkroví, takže je v částečné izolaci, ale přesto Lada trne strachy, aby se od něj nenakazili všichni. Doufá, že jim zítra přivezou aspoň nákup z Rohlíku. Ale při objednávce tvrdili, že to nebude dřív než za čtyři dny. Ještě že má plný sklep brambor, zeleniny a jablek, sama s dětmi se teď na nákup do města nedostane. A jestli by chtěla kontakt na svého otce? To ani náhodou! Když mu za dvacet let nestála ani za přání k narozeninám, ať se jí neplete do života!

Rezolutnost dceřina rozhodnutí Martu překvapila. Vždyť to byla právě ona, tatínkova holčička, která se po tátovi ještě dlouho ptala, když z jejich života zmizel. Dokonce mu tajně schovávala dětské dárečky, až se jednou vrátí. Marta předpokládala, že podobně bude reagovat i Libor, který se na svého otce nemohl ani pamatovat. Ale Libor byl mnohem smířlivější. Řekl, ať mu kontakt pošle, že o tom ještě popřemýšlí. I to Martu zarazilo, byla to taková nejednoznačná odpověď. Ani Libor na ni (a na takové ptákoviny z minulosti) neměl čas. A ona by s z toho tak potřebovala vypovídat! Chyběla jí kamarádka, s kterou by zašla na kafíčko a probraly by to spolu. Zlostně si uvědomila, že by ani s kamarádkou na to kafe zajít nemohla, všechny kavárny, cukrárny a restaurace jsou teď zavřené.

Usadila se v rohu pohovky s knížkou. Teď nemůže jít spát, stejně by neusnula. Otevřela rozečtené Tiché roky od Alice Mornštajnové, ale nečetla. V myšlenkách se přehrabovala ve své minulosti, která se jí dnes tak nečekaně připomněla. Viděla sebe jako mladou nadšenou dívku, naivně zamilovanou do svého pohledného muže. Sebe jako štíhlou nevěstu v dlouhých bílých šatech, červenající se po svatebním polibku. Sebe jako maminku hladící si rostoucí bříško i sebe jako nevyspalou a unavenou mladou ženu, která skáče kolem plačícího dítěte a nemá na nic jiného čas. Viděla malou Ladu batolící se po rozkvetlé louce i Liborka plačícího a zrudlého vztekem v kočárku...

"Čteš?" přerušil jí proud vzpomínek Petr, který se objevil ve dveřích pokoje.
"Vlastně nečtu, nějak mi to nejde. Bolí mě trochu hlava." chtěla omluvit své nicnedělání Marta. Petr si sedl k ní na pohovku a pohladil ji po ramenou.
"Zase to máš tady mezi ramenem a krkem ztuhlé, proto ta hlava. Trochu ti to zahřeju a uvolním." projevil iniciativu. Marta měla jeho neumělé drobné masáže ráda. Uměl přesně najít zatuhlá místa a uvolnit je. Natočila se zády k němu a trochu si shrnula župan z ramen. Horké ruce bloudící po jejím těle ji probraly. Jaká to změna! Bývala to většinou ona, kdo v jejich vztahu dával najevo chuť na intimnosti. Jenže ta operace odsunula její fyzické touhy kamsi do ústraní. Ještě, že Petr pochopil, že to bude na něm, aby je zase probudil. Marta vnímala napětí v celém těle i narůstající touhu. Obrátila se k Petrovi.
"Už můžeme?" zeptal se trochu zbytečně. Byli oba natolik vzrušení, že by se to nedalo zastavit. Milovali se po několikatýdenním půstu.

Sobotní ráno bylo na rozdíl od předcházejících deštivých dní jasné a slunečné. A Marta se divila sama sobě, že vydržela spát tak dlouho. Ani Petr už nebyl v posteli. Vysprchovala se a sešla dolů do jídelny. Usměvavého Petra našla v kuchyni.
"Mám ti udělat tvůj obložený chléb a kávu?" zeptal se a políbil ji. Přikývla a šla si sednout ke stolu. Čekala jen chvilku, než Petr přinesl na tácu připravenou snídani. Zdálo se jí, že se u toho tváří nějak zvláštně. Na tácu ležela i drobná červená růžička, jedna z posledních, které letos vykvetly na zahradě.
"Ta je pro mě?" zeptala se Marta a podívala se na Petra.
"Samozřejmě, jen bych chtěl, abys mi odpověděla na jednu otázku."
Marta se na něj tázavě podívala.
"Chceš si mě vzít?"
Teď rozhodně takovou otázku nečekala. Ne, že by ji to nikdy nenapadlo. Ale přišlo jí to na mysl spíš dřív, v začátcích jejich vztahu. Pak si postupně zvykla na to, že jsou partneři, kteří nemají potřebu si společný život komplikovat svatbou. Ostatně takový trend je i v dnešní společnosti. Není hloupé, že tak dlouho mlčí? Rychle ze sebe vyhrkla: "Ano".

Malá Sofie s maminkou přišly do jídelny v okamžiku, kdy se Petr s Martou políbili.
"Děda pusinkuje babičku, děda pusinkuje babičku!" vykřikovala Sofie a běhala kolem stolu. Marta s Petrem se cítili téměř provinile.
"Něco slavíte?" zeptala se Lenka s pocitem, že na něco důležitého zapomněla.
"Právě jsme se domluvili, že se vezmeme." odpověděl jí Petr.

"Samozřejmě, že až někdy, až bude normální doba." upřesňovala Marta a měla pocit, že se i trochu červená. 

Marta a pan Konipásek

 Období po operaci nebylo pro Martu nijak příjemné. Radost z toho, že operace a následná vyšetření dopadla dobře, byla brzy pohlcena problémy vyvolanými hormonální nerovnováhou. I když poctivě užívala léky, neměla dlouho pocit, že by se cokoliv výrazněji zlepšilo. Často se jí motala hlava, cítila se unavená a slabá, i když skoro nic nedělala. Buď neměla vůbec chuť něco jíst, nebo měla strašnou chuť na sladké. To si neodpírala, a tak dokonce pár kilo přibrala. Když se rozhodla, že bude dělat dlouhé procházky, aby nabrala trochu kondici, začalo pršet a nepřestalo několik dní za sebou. S trvalým deštěm se objevila častá bolest kyčlí. Marta si připadala hůř než porouchaný stroj. A ještě horší to bylo, když se na sebe podívala do zrcadla. Tu oteklou osobu s otráveným výrazem radši ani nepoznávala.

Proč jí nikdo neřekne, že se tolik změnila? To Petr nic nevidí? Vlastně se nedávno jen tak mimochodem zmínil, že je nějaká oplácaná. Navíc doma chodí pořád v pyžamu nebo v županu. A moc dalších lidí ji v poslední době nevidělo. Snad jen Petrova dcera Lenka, ale ta měla vždycky naspěch. Stejně jako její syn, který se občas stavil, ale byl kompletně myšlenkami úplně jinde. S Ladou komunikovala jen po skypu, i ta má svých starostí dost. Ostatně, kdo by se chtěl ztrácet čas s takovou unaříkanou ženskou! Marta dospěla k rozhodnutí, že tenhle podivný stav nemá cenu prodlužovat. Domluvila se s lékařem na předčasném ukončení pracovní neschopnosti a předsevzala si, že se co nejrychleji vrátí do normálního života. Zašla si k holiči a na kosmetiku. A dokonce se odvážně se postavila na váhu, aby zjistila kolik během nemoci přibrala. Číslo, které na váze viděla, ji málem rozplakalo. Ale byla odhodlaná. Zvládne to. Musí. Už kvůli sobě.

Ráno Marta překvapila Petra, když se s ním začala chystat do práce. Během cesty autem mu stručně řekla, proč se tak rozhodla. Prostě se chce vrátit do normálu, aby se z toho doma nezbláznila. Hlava nebo kyčle ji mohou bolet i v práci, ale potřebuje být v kontaktu s lidmi. Potřebuje se zabývat něčím jiný než sama sebou.
"I mně už trochu chyběla ta rozhodná a podnikavá žena..." podotkl Petr.
"Tak proč jsi nic neřekl?"
"Nevěděl jsem, jak se ve skutečnosti cítíš. Každý den to s tebou vypadalo trochu jinak. Někdy i dost děsně."
"Asi máš svatou trpělivost..." povzdechla si Marta.
"Lenka se mi snažila vysvětlit, co se s tebou děje. Moc jsem tomu nerozuměl, ale doufal jsem, že to časem bude lepší."
"Jsem ráda, že jsi nepřestal doufat. Nechtělo se mi o tom moc mluvit. Ani já sama jsem často nechápala, co se se mnou děje." potvrdila Marta.
"Pro lidi ve firmě to bude překvapení, nikdo nečeká, že přijdeš." řekl Petr, když zastavil auto na firemním dvoře.
"Tím líp, aspoň uvidím, jak to tu fungovalo beze mě."
Poslední věta už byla trochu s nadsázkou, protože Marta byla v kontaktu s lidmi ve své firmě po internetu. Každý den sledovala, co se děje, zpovídala Petra a pravidelně kontrolovala hospodaření firmy.

Během dopoledne si obešla celou firmu, a pár slov prohodila s každým z přítomných zaměstnanců. Byla příjemně překvapená, jak byli potěšení, že se vrátila. A jak upřímně jí přáli dobré zdraví. A jen tak mimochodem se dozvěděla i řadu dalších věcí, informací i nápadů. Většina zaměstnanců před ní pochválila i Petra. Za to, jak si uměl zorganizovat práci, aby byl schopen Martu zastupovat. A přitom ještě dokázal koučovat svého zástupce. Prostě všechno fungovalo tak, jak má, a ostatně to bylo vidět i na číslech. Mohla si oddechnout, jedno těžké období je snad už za ní. Když se vrátila do své kanceláře a dosedla na svou pracovní židli, přepadla ji únava. Tolik toho už dlouho nenachodila. Ale musí to nějak vydržet!

Přesto z práce odešla trochu dřív než obvykle. Unavená, ale spokojená. Snad se její život vrací zase do normálu. Převlékla se a s chutí si lehla, aby na chvíli ulevila unaveným zádům a nohám. Netušila, že usne únavou. V posledním záchvěvu bdění si uvědomila, že dole před domem na lavičce seděl pan Konipásek. Seděl jaksi schouleně, ani ji nepozdravil. Neměla se ho zeptat, co s ním je?

Když se probudila, zjistila, že prospala dvě hodiny. Ale cítila se svěží, nic ji nebolelo. Chtěla se pustit do vyndávání nádobí z myčky, ale najednou si uvědomila svou poslední myšlenku před usnutim. Vzpomněla si na pana Konipáska a vyklonila se z okna. Stále tam seděl. A schoulený byl snad ještě víc. Rychle si oblékla bundu a běžela dolů po schodech. Aby se mu tak něco stalo! Zatřásla s ním. Probral se a zmateně se rozhlížel kolem sebe.
"Co tu děláte, pane Konipásek? Usnul jste?" zeptala se, ale odpovědí jí byl jen udivený výraz.
"Víte, kdo jsem?" zeptala se znovu a naléhavěji. Starý pán se na ni konečně podíval a malinko reagoval zvednutím koutků úst.
"Přece paní Martička z prvního poschodí..."
"Proč tu spíte na lavičce, zapomněl jste si klíče?" pokračovala Marta a posadila se na lavičku vedle něj.
"Klíče přece mám." odpověděl a jako důkaz je vyndal z kapsy a držel je v chvějící se ruce.
"Proč tedy nejdete domů, vaše paní má o vás určitě starost." snažila se ho trochu rozmluvit.
"Nechci domů. Moje paní tam není." odpověděl slabým hlasem a ještě víc se schoulil do kabátu.
Teď se Marta znovu lekla. Že by si nevšimla, že paní Konipásková zemřela? Vlastně tu několik měsíců nebydlela, stát se to mohlo. Oba manželé byli určitě o generaci starší než ona.
"I tak musíte jít domů, tady byste za chvíli nastydl. Ženou se zase mraky a bude pršet."
Teprve po dlouhém a důrazném přemlouvání se starý pán zvedl a spolu stoupali po schodech do domu. Aby ho Marta dostala domů, slíbila mu, že si s ním vypije aspoň čaj. A přitom se dozvěděla, co ho trápí. Jeho žena leží už druhý týden v nemocnici, je po operaci se srdcem. Bylo to dost narychlo, ale operace snad dopadla dobře. V nemocnici jsou však od pondělí zakázané návštěvy a on nemá se ženou žádný kontakt. A hlavně není zvyklý žít sám. Jsou spolu skoro padesát let a nikdy nebyli od sebe na víc než pár dní. Jejich dcera žije v Londýně, syn s rodinou bydlí na Slovensku. Ale kontakt s nimi udržuje hlavně jeho žena. Ta má mobil a umí to i na počítači. Chodila do kurzu, aby se s počítačem naučila. Jen on to odmítal, byl přesvědčený, že to je zbytečné. A teď si s ničím neví rady. Vlastně si sedl na tu lavičku, protože se mu nechtělo do bytu, kde se cítil sám a bezradný a všechno na něj padalo. A napadlo ho, že by se vůbec nic nestalo, kdyby na světě nebyl.

Marta byla ráda, že se starý pán rozpovídal. Pozorně naslouchala, upíjela po doušcích čaj a rozhlížela se po pokoji. Na stěnách byla spousta obrázků a fotografií. Na okně živořící květiny, v koutě pokoje malý stolek se starým stolním počítačem. A netrpělivě tikající nástěnné hodiny. Ukazovaly půl sedmou. Teď by ji mohl začít pro změnu hledat Petr. Ale ten by zavolal na mobil. Teprve teď ji to napadlo. Pan Konipásek měl číslo na svou ženu naštěstí napsané v kalendáři. Naťukala ho do svého mobilu, vytočila a předala mu jeho paní. Vzal si ho od ní opatrně, ale jen uslyšel její hlas, úplně se rozzářil.
"Pořádně si popovídejte, a až skončíte, přineste mi mobil nahoru." řekla a zvedla se od stolu. Potichu za sebou zaklapla dveře od bytu. Nevěděla, zda ji starý pán vůbec vnímal.

Petr už byl doma. Marta mu hned převyprávěla příběh pana Konipáska. Dohodli se, že by mu mohli dát Martin starší již nepoužívaný mobil. Pokud bude souhlasit. A samozřejmě, pokud se ho naučí používat. Marta měla v příštích dnech o zábavu postaráno. Téměř denně se na chvíli zastavila u svého souseda, který se stal jejím pilným žákem. Nejenže postupně zvládl používání chytrého mobilu, ale troufl si i na počítač a zvládl na něm alespoň základní dovednosti. Marta ráda pozorovala, jak se jeho světlemodré oči vždy rozzářily, když komunikoval se svou ženou nebo s dětmi. A v koutku duše ji hřálo, že se o to trochu zasloužila.

V nastalém shonu Marta si ani nevšimla, že její zdravotní problémy postupně vymizely. Každý den bývala nekonečně unavená, ale i šťastná. I Petr vnímal tu pozitivní změnu své partnerky. Jen ji potřeboval trochu usměrnit, a tak se jednoho víkendového podvečera zeptal, jestli bude mít chvíli času i na něj. Měla.

 

Marta - rekonvalescence

Když se Marta vrátila po operaci domů, byla šťastná. A první dny si to docela užívala. Četla si, dívala se na televizi nebo jen tak polehávala. Občas zavolala Ladě přes Skype a potěšila se aspoň tímto způsobem s vnoučaty. K obědu si připravovala jen něco jednoduchého, většinou salát. Stejně neměla hlad. Čekala na Petra, až se vrátí z práce. A chtěla vědět o všem, co se událo ve firmě. Petr však na dlouhé povídání nebyl. Vysypal ze sebe to nejdůležitější, dal si něco k jídlu a většinou se jel provětrat na kole, nebo měl něco nutného na práci v dílně. Z dílny se většinou vracel pozdě, to už Marta spala. Když se jel projet na kole, býval zpět dřív, protože se také dřív stmívalo. A většinou zasedl k počítači a upravoval své fotografie. Marta teď ocenila pohodlné křeslo v jeho pracovně. Ráda tam sedávala a dívala se, jaká kouzla s fotkami provádí. Ale dlouhé sezení jí nebylo příjemné, jizva stále nebyla zahojená a podbřišek ji pobolíval.

Po několika dnech doma si přiznala, že se začíná nudit. Televizi už ani nepouštěla a u knížky dlouho také nevydržela. Začala se přes počítač připojovat do firmy, kontrolovala vyřizování zakázek, reklamací i faktury. Ani delší sezení u počítače ji však nedělalo dobře. Její břicho bylo citlivé, nafouklé a stále jakoby plné. Svůj problém svěřila lékaři při kontrole, ten provedl nějaká vyšetření, ale podle výsledků bylo všechno v pořádku. Předepsal jí jakési šetrné projímadlo, doporučil úpravu stravy a povolil jí vycházky. I když měla pocit, že její strava obsahuje dostatečné množství vlákniny a tekutin, snažila se přísun obojího ještě zvýšit. Ale zeleninu, kterou odjakživa milovala ve všech podobách, začínala jíst s nechutí. Naopak měla strašnou chuť na sladké. I Petr se občas divil, co našel v nákupním seznamu! Ale nekomentoval to.

Na procházky chodila sama, většinou někam k řece nebo do přírody. Nerada potkávala lidi, zvlášť teď v době, kdy se zase rozmáhal koronavirus. Nechodila ani do firmy, co potřebovala, to se dozvěděla od Petra nebo přes počítač. Procházky jí dělaly dobře, ale jednou pořádně zmokla a nachladila se. Dostala pořádnou rýmu, později se z toho vyklubal i kašel.

Byla zavřená několik dní doma, s tunou posmrkaných papírových kapesníků a bolestí v podbřišku při každém zakašlání. Nejedla skoro nic a jen polehávala, a tak se její vyprazdňování ještě zhoršilo. Přestala jevit zájem o to, co se děje ve firmě, Petrovy informace poslouchala na půl ucha. Jen se utěšovala, že snad nemá covid-19, vždyť se s nikým cizím nesetkala. Každý den se probouzela s tím, že už to snad bude lepší, ale jediné, čeho se zbavila, byla rýma a kašel. Dokonce ani nevyhledávala komunikaci se svými dětmi. Libor jí sice občas zavolal, ale vždycky na úvod se zeptal, jestli jí už je lépe, a ani nepočkal na odpověď. Bral to jako samozřejmost. Hned ji zahrnul informacemi o zařizování svého nového bytu. Lada jí volávala večer a vlastně také chtěla slyšet, že se mamce už daří líp. Ale Marta se subjektivně lépe necítila. Připadala si jako nafouklá ryba, která uvízla někde na břehu. Nenáviděla své tělo, které jí vypovídalo poslušnost. A nechápala proč tomu tak je. Všichni doktoři ji ubezpečovali, že je všechno v pořádku. Ale ona to cítila úplně jinak. Dokonce začala mít i problémy se spánkem, a to vždycky bývalo její plus, že dobře spala.

A tak plynul den za dnem a Marta se uzavírala stále více a více do sebe. Nesvěřovala se se svými problémy už nikomu. Ani Petrovi. Ten býval po návratu z práce unavený a Martě připadalo, že každý z nich žije v jiném světě. Až jednou o víkendu si Petr všiml, že Marta zase snědla u oběda jen trochu polévky. Chtěl vědět, proč nejí, ale Marta jen pohodila hlavou. Nabídl jí, že ji doveze na chvíli na zahradu. S představou, že by ji to mohlo potěšit. Vždyť bylo krásné slunečné podzimní odpoledne a sluníčko Marta milovala. Odmítla. Chtěl vědět, proč. A pak Marta vybouchla. A podařilo se jí dostat ze sebe skoro všechno, co se jí stále honilo v hlavě. Jak jí je špatně, jak se jí hnusí jídlo, jak chodí na záchod jen po projímadle a pro změnu dvacetkrát denně na malou. A všichni jí říkají, že je to v pořádku, ale není to v pořádku. Není schopná normálně fungovat, že se bojí chodit ven, aby nepotkala někoho známého, který by se jí mohl soucitně na něco vyptávat. A dokonce se ani pořádně nevyspí. Křik se změnil v pláč. Rozvzlykala se jako malé bezmocné dítě.

Petra její chování vyděsilo. Jak je možné, že vůbec nezaregistroval, že má Marta nějaké problémy? Všiml si, že si Marta občas postěžuje, ale přičítal to pooperačnímu stavu. Zvykl si, že má vedle sebe sebevědomou ženu, která si zatím se vším poradila. A teď před ním byla hromádka neštěstí, která od něj určitě očekává nějakou pomoc. Snažil se Martu uklidnit, ale slova nepomáhala. Přestala vzlykat až když ji objal.
"Proč jsi mi o tom neřekla dřív? Nevěděl jsem, že se cítíš tak mizerně."
"Vždyť jsem o tom mluvila."
"Myslel jsem si, že to je po operaci běžné, že se to časem upraví."
"To já taky, ale je to spíš horší." vzlykla Marta.
"U doktora jsi taky byla, že?" vzpomněl si Petr.
"Dvakrát. Prý jsem v pořádku. Dostala jsem jen projímadlo." potvrdila Marta odevzdaně.
"Víš, co? Zkusím zavolat Lence, ta by nám mohla poradit, co dál. Je to ženská jako ty. A navíc doktorka." napadlo Petra.
Marta odevzdaně přikývla.

A Lenka se u nich zastavila pozdě odpoledne. S Martou měla dlouhý rozhovor mezi čtyřma očima. Petr zatím hrál v kuchyni se Sofií Člověče nezlob se" a napjatě čekal, co z toho vzejde. Dlouho slyšel jen tlumenou řeč z vedlejšího pokoje. Když přišly obě zpět do kuchyně, bylo zřejmé, že si porozuměly. Posadily se ke stolu a sledovaly, jak Sofie přesvědčivě válcuje svého dědečka při hře.

Když Lenka se Sofií odešla, vyprávěla Marta Petrovi, k čemu s Lenkou dospěly. Podle Lenky na ni pravděpodobně negativně působí hormonální nerovnováha po odstranění vaječníků. Projevuje se to neklidem, lítostivostí, úzkostí a špatným spánkem. Sice nějakou hormonální substituci už dostala, ale asi to není dostatečné. Musí si znovu zajít za svým gynekologem, přesně mu vysvětlit své problémy a řešit to. A ty další zdravotní problémy by se měly časem postupně upravit. Musí prý být trpělivá. Její tělo se nejdřív musí přizpůsobit nové situaci, a to se nestane ze dne na den. A prý se má snažit vést normální aktivní život. Nemá se uzavírat do sebe a piplat se pouze ve svých pocitech. Má se zajímat o to, co se děje kolem ní. Má se víc hýbat, a pokud to jen trochu půjde, tak se vrátit do práce. Martě se to neříkalo lehce, ale vypadala při tom odhodlaně. Byla to zase ta Marta, kterou znal.

"No, tak vidíš." řekl Petr a vzal ji za ruku.
"Jen mi vrtá hlavou, proč jsi to neřekla dřív. Netušil jsem, jak ti opravdu je."
"Připadala jsem si hrozně. A nechtěla jsem tě otravovat."
"Proč bys mě tím otravovala?" nechápal Petr.
"Jsem zvyklá, že si řeším svoje věci sama." odpověděla Marta, ale neznělo to moc přesvědčivě.
"Aha, tak už přestaň být paní Dokonalá. I od toho jsme spolu, abychom si pomohli, ne?"
Poslední věta potěšila Martu ze všeho nejvíc. V tom má Petr pravdu. Měla by si zvyknout, že jsou na všechno dva.

Ve skutečnosti to nebylo zas tak jednoduché, jak to po rozhovoru s Lenkou vypadalo. Lenka sice měla dobrý odhad a správně Martu nasměrovala, ale přesto to nějakou dobu trvalo, než se Marta začala cítit po fyzické i psychické stránce cítit lépe. Ale s podporou Petra a celé rodiny to nakonec zvládla.

pátek 25. září 2020

Marta - operace

Marta měla v plánu ještě do operace stihnout spoustu věcí. Po létě stráveném na chatě se potřebovala přestěhovat zpět do svého bytu ve městě. Rozhodnutí bylo o to snadnější, že její syn Libor si konečně našel odpovídající práci a našel si své vlastní bydlení. I její příteI Petr situaci chápal a přikývl na stěhování do Martina bytu. Sice by se radši vrátil do svého domku, ale respektoval, že Marta nechce žít trvale pod jednou střechou s jeho dcerou. Ostatně své zázemí a prostor pro své koníčky bude ve svém domě mít stále k dispozici.

Z chaty se odstěhovali po jednom z posledních slunečných zářijových víkendů. Poté, co Libor z bytu odešel, provedla úklidová četa z Martiny firmy v bytě důkladný úklid. Bývalý Liborův pokoj dokonce vymalovala. Petr si tam pořídil pracovní stůl s pohodlnou ergonomickou židlí a z domu si přivezl křeslo s malým stolečkem. A na zdi přibylo pár jeho fotografií. Z bývalého dětského pokoje tak vznikla ze dne na den jeho pracovna. Martě se to moc zamlouvalo. Chtěla, aby to nebyl jen její byt, kde je Petr pouze na návštěvě.

Na změnu v bydlení si oba zvykli rychle a bez problémů. Vlastně trénovali celé prázdniny v mnohem skromnějším prostředí. Oba byli docela v pohodě. Jen Martu v myšlenkách strašila blížící se operace. Nemluvila o tom, ale z hlavy to vytěsnit neuměla. Ve firmě se snažila vše nenápadně připravit na svou delší nepřítomnost. Postupně dořešila vše, co zatím odkládala. S Petrem se dohodla na zastupování a připravila mu plné moci. Naštěstí i Petr si už vychoval svého zástupce, a tak mu Marta může svěřit některé ze svých činností.

Když Martě jednoho dne zavolali z nemocnice, ani ji to moc nepřekvapilo. V první chvíli ji napadlo, že vzhledem k situaci s kovidem chtějí její operaci odložit. Místo toho jí nabídli dřívější termín s tím, že předoperační vyšetření ji udělají až v nemocnici před operací. Rozhodla se hned, dřívější termín jí nevadil, pro ni bylo rozhodující, že to bude mít brzy za sebou. Byla to trochu smršť, ale po třech dnech už ležela v nemocničním pokoji. Lůžko napravo od ní bylo prázdné, a tak měla i vleže krásný výhled z okna na modrou oblohu. Pokud to dobře postřehla, je někde v osmém poschodí. Na posteli vlevo spí jakási starší žena. Marta tak usoudila z prošedivělých vlasů, do obličeje jí neviděla. Příjem a předoperační vyšetření už měla za sebou, teď jí nezbývalo než to nějak do operace přečkat.

Zkusila si číst na tabletu, ale nemohla se soustředit na obsah. Myšlenky jí utíkaly úplně někam jinam. K Petrovi, který ji dovezl autem před nemocnici a tam se s ní rozloučil, protože neměl kde zaparkovat. Zdálo se jí to, a nebo jí líbal a objímal tak dlouho, že auta čekající za nimi začala netrpělivě troubit? I on věří, že to všechno dobře dopadne, opakovala si jeho slova. Ale co by měl vlastně říct jiného? Každý člověk přece doufá, že to dobře dopadne. Ale co to je vlastně dobře? Že přežije zákrok? Že z jejího těla odstraní něco potenciálně nebezpečného, aby mohla žít dál? Že bude žít dál bez omezení? Snad se doktora zeptala na všechno, co ji čeká, a měla jasno. Pokud to půjde, tak její operace proběhne laparoskopicky. Pak by její rekonvalescence byla jednodušší a hlavně kratší.

Sestra přišla zkontrolovat pacientku na vedlejší posteli a přinesla jí nějaké léky. Musela s ní zatřást, aby ji probudila. Byla to paní určitě starší než Marta, prošedivělá, se ztrhanými rysy v obličeji. Když sestra odešla, posadila se namáhavě na posteli a řekla:
"Já jsem Marie, včera mě operovali a ještě mi není moc dobře. Chce se mi pořád spát."
Marta se jí také představila. Řekli si pár základních informací, ale jejich rozhovor netrval dlouho. Marie opět usnula. A Marta zůstala sama se svými neveselými myšlenkami. V hlavě si promítla postupně film svého života. Krásné a nekomplikované dětství s bráchou a rodiči na malém městě, školní léta poznávání a drobných dětských dobrodružství. První noc pod stanem s kamarádkou na zahradě u její babičky. Báječné roky plné nadějí a rozletu na vysoké škole. Studentská konference v Budapešti, kde reprezentovala svou vysokou školu. Svatba, narození Lady a za další dva roky i syna Libora. Nechutný rozchod s prvním mužem a léta boje o slušnou existenci pro sebe a její děti. Překvapivý růst její firmy, který umožnil, aby obě její děti mohly vystudovat vysokou školu. Nový byt, který si mohla před několika lety konečně dovolit a zařídit přesně podle svého.

Tahle noc se jí zdála opravdu nekonečná. Okamžiky napjatého bdění se patrně střídaly s kousky neklidného spánku. Chvílemi jakoby se chvěla zimou, protože se nedokázala zabalit do tenké nemocniční pokrývky. Ranní rozbřesk i ruch na nemocniční chodbě docela přivítala. Snad bude brzy na řadě!

Slyšela nějaký hlas, byl daleko, ale zněl naléhavě. Proč leží tak divně na zádech? Kde má druhou ruku? Proč se jí někdo ptá, jak se jmenuje? Kolik je hodin?
"Kolik je hodin?" zeptala se a otevřela oči. Byla na pooperačním pokoji.
"Jsou dvě hodiny odpoledne, docela jste dala doktorům zabrat." bylo první, co od sestry uslyšela.
Tak to mám za sebou, přežila jsem to, bylo první, co ji napadlo. A očima sledovala sestru, která jí upravovala postel a kontrolovala přístroje. Cosi ji škrábalo v krku. S chutí se napila vody ze skleničky, kterou jí sestra přidržela u úst. A pak si zase lehla jako po namáhavém výkonu. Připadala si jako balík slámy. Ale aspoň ji nic nebolí... A za chvíli zase usnula.

Večer dostala už cosi k jídlu, ale ani nevnímala, co jí. Hlavně hltavě pila a vypila všechno. A pak jí rychle stěhovali z pooperačního na běžný pokoj. Její místo potřebují pro někoho jiného. Převezli ji na její původní pokoj i s postelí. Marie na vedlejší posteli byla vzhůru a četla si. A usmála se na ni. Marta se snažila úsměv opětovat, ale měla pocit, že na tváři má jen jakousi nepovedenou grimasu. Sestra jí přinesla obálku s jejími cennostmi - tabletem, mobilem a hodinkami. Vzala si jen mobil a podívala se na zprávy. Od Petra, od Lady a od Libora. Všichni nejbližší na ni mysleli! Poslala jim jednu stručnou a společnou esemesku. Že to má za sebou. Mluvit se jí nechtělo, cítila se slabá jako moucha na jaře.

V noci spala naštěstí tvrdě a doháněla dluh z noci předešlé. A ráno se i ona usmála na svou sousedku Marii. Dnes to vypadá na mnohem lepší den, pomyslela si. Snídaně její pocity ještě umocnila. S chutí se zakousla do čerstvého rohlíku s máslem. Takhle už jí dlouho nic nechutnalo. A zašla si sama na záchod. Konečně si zase připadala jako člověk. O vizitě se dozvěděla, že její operaci nebylo bohužel možné zvládnout laparoskopicky. Proběhla klasicky, a proto má ve spodní části břicha řez, který se bude muset zahojit. Tomu bude odpovídat i delší rekonvalescence. Ale jinak vše dopadlo dobře, jen na výsledky histologie si musí ještě počkat.

Teprve teď měla Marta chuť zavolat Petrovi. Zastihla ho v práci někde v dílně. Už od včera věděl od své dcery Lenky, že je Marta po operaci. Lenka se za ní stavila odpoledne cestou z práce, ale nechala Martu spát a mluvila jen s jejím lékařem. Martě teď stačilo, že zase Petra slyší. Jeho hlas ji pohladil a dobře naladil. Určitě to spolu zvládnou. A firma šlape také jako hodinky. Zavolala i dceři, trochu si po Skype popovídala s vnoučaty a zamávala i nejmladší vnučce Emičce. Jen Liborovi se nedovolala, tak ten snad se jí ozve sám.

Po telefonní smršti Marta zase unaveně ulehla.
"Omlouvám se, ale nedalo se neposlouchat." ozvala se Marie z vedlejší postele.
Marta se k ní otočila a řekla: "Taky se omlouvám, ale sedět na chodbě a telefonovat bych ještě nezvládla."
"Nevadí, je to vlastně pro mě takové povyražení. Já nikoho nemám, tak nemám komu volat. A vlastně ani nemám mobil." řekla Marie nezvykle upřímně.
Že někdo může žít v dnešní době bez mobilu, to Martu ani ve snu nenapadlo. Během dlouhého nemocničního dne jí Marie povyprávěla svůj životní příběh. O tom, jak prožila svůj život pouze s manželem, bez dětí, po kterých vždycky toužili. O tom, jak se zadlužili, když její manžel těžce onemocněl a ona o něj několik let obětavě pečovala. A když před dvěma roky zemřel, zůstala sama a skoro bez prostředků. Prodala jejich byt, zaplatila dluhy a koupila si malou garsonku. A snažila se vyžít z malého důchodu. Peníze jí sotva vyšly na zaplacení nákladů za bydlení a skromné jídlo. Nic dalšího si dopřát nemohla. Po zavedení DBVT-2 přišla i o televizi. Ale nejhorší je, že nemá žádné příbuzné, ani známé. Těch pár, co měli, se během manželovy nemoci jaksi vytratilo. A vynuceným přestěhováním ztratila i ty nejběžnější kontakty. A nové už se jí nepodařilo navázat. Vlastně se ani nesnažila. Její život jaksi postrádal smysl. Žila ze dne na den a někdy ani nevěděla, kolikátého je. Ale tady v nemocnici se aspoň dobře a dosyta nají.

Marta tato upřímná zpověď zasáhla. A o to intenzivněji si uvědomovala, jak jsou její drobné starosti někdy tak malicherné. Přemýšlela, jak by mohla Marii pomoci. Ale jejich podvečerní povídání bylo přerušeno příchodem nové pacientky na poslední volné lůžko u okna. Byla to mladá žena s bujnou černou kšticí, kterou sem přemístili z pooperačního oddělení. Prý mimoděložní těhotenství. Sestru hned rezolutně požádala, aby zavřela okno, aby na ni netáhlo. A aby jí donesla její mobil. Zbytek večera strávila beze slova zahloubána do mobilu. O spolupacientky nezavadila ani pohledem.

Nová obyvatelka pokoje Martě ani Marii mírně řečeno nesedla. Komandovala sestry kvůli každé maličkosti, telefonovala téměř nepřetržitě, všechno jídlo kritizovala a hlavně nesnášela pootevřené okno. Další obyvatelky pokoje sice vzala formálně na vědomí, ale komunikovala s nimi jen v nejnutnějším případě. Naštěstí často odcházela z pokoje, a když se vrátila, bylo znát, že byla ukojit svou kuřáckou vášeň. V jedné z takových pauz probraly i její těhotenství. Marii udivovalo, jak se o tom do telefonu vyjadřovala. Jako o nějaké drobné nepříjemnosti či bradavici na svém těle, kterou si nechala vyříznout. Žádný náznak smutku či aspoň hormonálního pohnutí. To Marie všechny své potraty oplakala.

Následující den odpoledne se u Marty zastavila Lenka, byla ráda, že je Marta už na nohou a vypadá dobře. Jen jizva na břiše ji svěděla, ale to se dalo vydržet. V podvečer za ní přišel na chvíli i Petr, ale po chvíli byl celý nesvůj z nemocničního prostředí. Marta to cítila a radši ho diplomaticky brzy poslala pryč. Doufala, že by mohla jít v dohledné době domů.

Večer strávila Marta na nemocničním pokoji jen s Marií. Třetí obyvatelka jejich pokoje zase někam na dlouhou dobu zmizela, ale jim to nevadilo. Marie Martě vyprávěla, jak se vlastně dostala do nemocnice. Bývalo jí občas slabo, ale nenapadlo ji, že to může být něco vážnějšího. Během těch let, co pečovala o svého muže, byla ona vždycky ta zdravá a silná, co to musí vydržet. Zvykla si žádnou nemoc si nepřipouštět. A k doktorům jednoduše nechodila. Z nějaké té chřipky či nachlazení se vždycky nějak vylízala sama. A to přetrvalo, i když zůstala bez manžela. A pak jednoho dne zkolabovala ve výtahu a probudila se až v nemocnici. Tam se dozvěděla, že pohotovost zavolala její sousedka. V nemocnici jí udělali řadu vyšetření, nakonec skončila tady na gynekologii. Vzali jí dělohu, vaječníky. A teď čeká na výsledky z histologie, protože jí odebrali i spoustu podezřelých uzlin.

Následující den dopoledne propustili jejich mladou spolupacientku domů. Sbalila si svých pět švestek a při odchodu neřekla ani slovo. Marii přeložili na onkologii, její nález byl bohužel pozitivní a čekala ji další léčba. Když se loučila s Martou, přála jí, aby dopadla lépe než ona. Držela se, ale Marta tušila slzy v jejích očích. Pak v pokoji osaměla. Dívala se oknem na nebe a přemýšlela o spravedlnosti. Co to je spravedlnost a je vůbec nějaká? Nenašla žádnou uspokojivou odpověď. Ještě že se za ní v nemocnici zastavil Libor. Nadšeně jí vyprávěl o svém novém bydlení, i když to byla jen pronajatá garsonka. O všem, co už se mu tam podařilo zařídit, i o tom, co má ještě v plánu. Vyprávěl i o své docela různorodé práci, která byla sice náročná na čas, ale bavila ho. A Marta ho svými dotazy k dalšímu vyprávění i povzbuzovala. Zajímalo ji to a Liborova přítomnost jí pomohla srovnat se s pomalu plynoucím nemocničním časem.

Z nemocnice Martu propustili až v pátek odpoledne. Výsledky histologie byly v pořádku, jizva se jí dobře hojila. Přes víkend má odpočívat a v úterý má přijít na ambulanci na odstranění stehů. Když vyšla ze dveří gynekologického pavilonu, zhluboka si oddechla. I Petr, který tentokrát přijel až do areálu nemocnice, to zaregistroval. Jeho výraz svědčil o tom, že i jemu se ulevilo. Objal ji a dal jí nádhernou kytici aster ze zahrady. 

sobota 5. září 2020

Marta - víkendová snídaně


Společná snídaně s mladými a ještě k tomu na zahradě, to už Marta dlouho nezažila! Dala si záležet, probrala lednici, posbírala poslední borůvky a ostružiny a upekla hromadu nádherně vonících palačinek. A jak tak pobíhala z kuchyně na zahradu a zpět, šramotila s nádobím a vyluzovala omamné vůně v kuchyni, postupně se probouzeli její strávníci. Nejdřív malá Sofie, ta přišla za babičkou v pyžamu rovnou na zahradu a pomáhala jí sbírat borůvky (většinou rovnou do své pusinky). V kuchyni při přípravě těsta na palačinky ji zastihla Lenka. Rozpačitě zívala a sháněla se po kávě. Zatím netušila, že oba mladí muži nocovali na verandě.

Marta ji poslala prostřít velký stůl ven a potutelně se přitom usmívala. Lenka se za chvíli přiřítila zpátky.
"Proč jsi mi neřekla, že kluci spí na verandě, málem jsem Libora zašlápla." řekla polohlasem a vypadalo to, že je opravdu překvapená.
"Myslela jsem, že to víš. Že jste přišli v noci společně." odpověděla Marta, která byla proti Lence ve výhodě, protože nebyla tak zoufale rozespalá.
"To jsme přišli společně. Kluci trvali na tom, že mě musí doprovodit až sem, aby měli jistotu, že jsem dorazila v pořádku. A docela si to užili, pečovali o mě svědomitě celou cestu od rybníka až ke dveřím chaty. A pak se rozloučili, nasedli na kolo a odjeli." řekla bez zaváhání.
"Tak si to asi rozmysleli. Noc byla krásně teplá a ty spacáky, co se povalovaly na lavici, je k tomu úplně vybízely." odhadla Marta situaci. Z Lenčina hlasu však cítila, že jí přítomnost kluků nějak vadí. Zatím netušila, proč. Při obracení palačinek Lence aspoň stručně vylíčila, jak byli s Petrem pozorovat Perseidy. A od toho večera zůstaly ty spacáky a karimatky pohozené na verandě.

Postupně se u stolu na zahradě sešli všichni. Pozvání na snídani neodolal ani Liborův kamarád Martin, i když se nejdřív naoko zdráhal. Poslední se u snídaně objevil Petr, na rozdíl od zarostlých mladých mužů pečlivě oholený a viditelně v dobré náladě.
"Jak ty to Marti děláš, že se nám ta rodina tak pěkně rozrůstá?" zhodnotil s úsměvem obsazení u stolu. A usadil se vedle Sofinky upatlané od borůvek.
"Klukům se v noci už nechtělo domů, a tak spali tady na verandě. Ostatně jsem se dozvěděla, že i ty s Martou jsi strávil romantickou noc pod hvězdami." snažila se Lenka přehodit míč konverzace jinam.
"I když se ti to nezdá, i naše generace uvítá občas nějakou tu romantiku." nedal se Petr. Tohle mezigenerační pošťuchování provozoval rád.
Zmínka o pozorování hvězd zaujala Libora s Martinem. Litovali, že tuhle příležitost propásli. A tak si nechali aspoň ukázat fotografie, které Petr při té příležitosti pořídil. Prostě pohodová víkendová snídaně jak se patří. Všem chutnalo, hora palačinek zmizela a vyprázdnily se i misky s jogurtem a ovocem. Marta si během snídaně všimla, že Martin po celou dobu má oči jen pro Lenku. Ale ta se jeho pohledům úmyslně vyhýbala, odpovídala mu jen jednoslabičně a snažila se dostat od něj co nejdál. Nakonec odešla dobrovolně mýt nádobí do kuchyně. A Martin zanedlouho poté poděkoval za snídani a odjel.

Když u stolu zůstala pouze Marta s Liborem, zeptala se ho na podivné Lenčino a Martinovo chování.
"Ti dva spolu něco mají?"
"Myslíš Martina a Lenku? To teda nemají. Ale Martin by moc chtěl. Lenka se mu už delší dobu líbí. Chodil kvůli tomu vyzvedávat ze školky i svou neteř Hedviku, aby ji tam mohl potkat. A včera byl úplně paf, když Lenka se mnou přišla na to kino."
"A Lence na něm něco vadí, že se chová tak divně? Vždyť je docela hezký a myslím si, že to je fajn chlap." vyzvídala Marta. Schválně použila slovo chlap, protože chtěla zdůraznit, jak moc se změnil od doby, kdy s Liborem chodil na gympl a do orienťáku.
"Nevím, já se v ženských nevyznám. Ale Martinovi fandím, on je fakt dobrej. Lenka se mu líbí a ani mu nevadí, že má Sofii. Martin to s malými dětmi umí, často mívá na starost svou neteř Hedviku."
"A co ty? Jak se ti daří v nové práci?" využila Marta příležitost, kdy si může se synem v klidu popovídat.
"Je to fajn. Už jsem dostal smlouvu na dobu neurčitou. A tahle práce mě fakt baví, i když jsem to až tak nečekal." odpověděl Libor viditelně spokojeně, protože se řeč stočila konečně jinam.
"A mám pro tebe novinku, mami. Pronajal jsem si garsonku na sídlišti a za týden se tam stěhuju. Peníze dostávám slušné, tak je na čase, abych se osamostatnil. Už ti nechci viset na krku. Byl jsem rád, že jsem mohl bydlet doma, když mi bylo nejhůř. Fakt moc dík. Jsi ta nejlepší máma. Ale už se o sebe budu starat sám. Jsem už taky velkej chlap."

Před polednem se rozloučila i Lenka se Sofií a Libor. Marta zůstala na verandě sama s Petrem. Posunula se na lavici k němu a lehce se o něj opřela.
"Budeme si povídat, viď?" řekl Petr. Natolik už Martu znal, že to vytušil. Marta přikývla.
"Tak co se zase děje?" chtěl ji Petr postrčit. Otálení neměl rád.
"Můj byt bude za dva týdny volný, Libor si pronajal garsonku a chce bydlet sám."
"No, konečně se vzpamatoval, máš z něj radost, ne?"
"To opravdu mám. Ale přemýšlím i o nás. Léto pomalu končí..." řekla Marta a lehce vzdychla.
"Ale bylo to krásné léto, užili jsme si ho, ne?"
"Za mě asi to nejkrásnější. Sice trochu víc aktivní, než bych si naordinovala sama, ale nikdy jsem tak pohodové léto nezažila."
"Tak, kde je problém?"
"Na podzim a v zimě tu zas tak krásně nebude. Musí se topit v kamnech, cesty budou věčně rozbahněné. A kdyby napadlo víc sněhu, budeme si ty dva kilometry k silnici prohazovat sami. A taky jdu na tu operaci."
"Takže mi nenápadně naznačuješ, že se budeme zase stěhovat." došlo to konečně i Petrovi.
"Přesně tak, jen je tu otázka, zda k tobě či ke mně." vyslovila Marta to, co považovala za kritické.
Probrali opravdu důkladně všechna pro a proti. Petr by radši bydlel ve svém domku, protože tam měl vybavenou dílnu a garáž se svým veteránem. A také fotografický atelier. Ale chápal, že Marta nechce bydlet pohromadě s Lenkou a chce se vrátit do svého bytu. Zvlášt po operaci se doma bude cítit lépe a bude tam mít svůj komfort. A on může být ve své garáži nebo v atelieru, kdykoliv bude chtít. Je to jen deset minut cesty autem přes město.
Marta byla spokojená. Měla dobrý pocit, že se věci začínají vracet do svých kolejí. V pondělí se objedná na tu operaci, aby ji měla co nejdříve za sebou. A začne připravovat stěhování domů. Zpátky do svého bytu se těšila. Přitulila se k Petrovi. Snad i on to chápe stejně. Petr ji trochu nepřítomně hladil po vlasech. Netušila, že přemýšlí o tom, jak ji požádat o ruku.

Marta - když padají hvězdy



Marta o své diagnóze zatím nikomu neřekla. Čekala, až si bude moci promluvit s Petrovou dcerou Lenkou. Ta jí sice rozhovor přislíbila, ale protože to Marta nechtěla řešit po telefonu, odložilo se to, až se Lenka se Sofií vrátí z dovolené. Marta se snažila, aby ji myšlenky na tento problém neovládaly. Rozum jí říkal, že je to problém, který se dá určitě dobře zvládnout. Vždyť v dnešní době dělohu odstraňují mnoha ženám, a ty žijí dál svým normálním životem. A vlastního zákroku se také obávat nemusí, protože probíhá pod narkózou. Přesto se k problému často ve své mysli vracela. Objevovaly se otázky, na které si neuměla odpovědět, a hlavně nejrůznější pochybnosti. Rozum jí zakazoval hledat informace na internetu, věděla, že jsou často zavádějící a někdy i nedůvěryhodné. Ale přesto k tomu párkrát sklouzla. A výsledkem byly jen další nejasnosti, zmatky a pochybování. Ve chvílích, kdy měl rozum navrch, si ordinovala nějakou fyzickou aktivitu. Při práci či pohybu se přestávala rýpat ve svých pochmurných myšlenkách.

Při jedné z takových "naordinovaných" aktivit na zahradě za ní přišel Petr.
"Martí, proč to tady v tomhle vedru ryješ? Já bych to udělal, ale ještě přece není podzim..." udivila ho její neobvyklá a usilovná činnost.
Marta nikdy nešla pro odpověď daleko. "Trénuju fyzičku, vždyť mi to pořád nadhazuješ." lhala a snažila se, aby to vypadalo věrohodně.
"Když myslíš, ale zas tak špatně na tom se svou fyzičkou nejsi. Po tom našem společném létě v pohybu." přistoupil nevědomky na její hru.
"Něco potřebuješ?" snažila se Marta odvrátit pozornost někam jinam.
"Mám pro tebe takový návrh." napínal trochu Petr.
"Tak ven s ním, neprotahuj to."
"Co bys řekla na noc pod hvězdami?" vypadlo z Petra (až se toho trochu sám polekal).
A pak jí vysvětlil, že by vlastně chtěl fotit Perseidy, protože právě dnes v noci by pro to měly být ideální podmínky. V první chvíli si Marta myslela, že mu řekne rozhodné ne. Někam se štrachat v noci na kopec, aby asistovala při focení. To je lepší se dobře vyspat. Ale pak si představila, jak se bude sama převalovat se svými nepříjemnými myšlenkami v posteli. A lehká lenivá nechuť se plynule proměnila ve zvědavost. Vlastně ještě nikdy žádnou hvězdu padat neviděla, a to je v jejím věku dost velký nedostatek. A tak rychle přikývla.

Marta už si zvykla na to, že při přípravě takovýchto akcí Petr přebíral velení. Vlastně to bylo pro ni jednodušší, nemusela nic vymýšlet a udělala jen to, o co ji požádal. A tak připravila jen pár sendvičů, kávu do termosky, karimatky a spacáky. A chvíli před setměním vyrazili na místo. Naštěstí to neměli daleko. Vystoupali jen na nejbližší kopec či spíše kopeček, na kterém stojí hvězdárna a planetárium. Už to samo o sobě je zárukou, že to bude vhodné místo k pozorování. Marta byla překvapená tím, kolik viděla na louce kolem hvězdárny lidí. Postávali v hloučcích, leželi či seděli na zemi a pozorovali stmívající se oblohu. Když si Petr našel vhodné místo pro svůj stativ a pečlivě ho stabilizoval, utábořili se nedaleko od něj. Než se pořádně setmělo, stačili sníst připravené sendviče. Pak se Marta pohodlně natáhla na karimatku, dala si spacák pod hlavu a hleděla na oblohu a čekala, kdy bude padat nějaká ta hvězda. Byla příjemně teplá noc, hvězd svítila na sametově modré obloze spousta. Jen se žádné jaksi nechtělo padat.

Petr stále a netrpělivé odbíhal ke svému fotoaparátu a horlivě rokoval s jinými fotografy. Marta už věděla, že nemá smysl ho rušit. Vlastně neměla ani žádný důvod. Jen drobnou ale naléhavou potřebu, aby ten krásný a nezvyklý pocit pohody pod noční oblohou sdílel s ní. Někdy před půlnocí se dočkala. Petr se konečně a definitivně uhnízdil na své karimatce a začal jí vyprávět o tom, co je vidět na obloze. O tom, že Perseidy jsou vlastně meteorické částice uvolněné ze Swift-Tuttleovy, které vstupují do atmosféry dost velkou rychlostí, začínají zářit ve výšce asi 120 km nad Zemí a zhasínají o několik desítek kilometrů níž. Marta žasla, kolik toho o hvězdách a o vesmíru ví.
"Na tohle jsi určitě v mládí balil holky, viď?" řekla bezprostředně to, co jí právě napadlo.
Byla zvyklá, že Petr rovnou na její smeče reagoval. Ale teď mlčel. Až po chvíli odpověděl: "Vlastně ses trefila. Ale sbalil jsem na to jen jednu. Moji ženu. A od té doby, co tu není, tak jsem teď poprvé dostal chuť se jít podívat na hvězdy."

Davy pozorovatelů na louce pomalu řídly, nakonec tu Marta s Petrem zůstali skoro sami. Tulili se k sobě teď už ve spacáku a společně čekali na další a další padající hvězdy. Petr v posledních týdnech mlčky respektoval Martinu nechuť k větším intimnostem, dnes ale jakoby to přestávalo platit. Vnímal, že je Marta vzrušená stále víc a víc. Že by sex pod noční oblohou? Nakonec se rychle a mlčky sbalili, nasadili čelovky a skoro běželi z kopce dolů. Svým touhám daly průchod až v bezpečné náruči domova. A ráno se jim samozřejmě podařilo zaspat. Vypadali dost provinile, když se v práci objevili společně až někdy před obědem. Naštěstí to nikdo nekomentoval, všechno běželo i bez nich jako každý normální pracovní den.

Lenka se Sofií se vrátily v pátek z dovolené a v podvečer se zastavili na chatě. Sofinka nejdřív musela nadšeně vylíčit babičce a dědovi, co všechno viděla a zažila. A pak měla Marta konečně příležitost si promluvit s Lenkou o své diagnóze. Byla trochu překvapená, jak k tomu Lenka na rozdíl od ní zcela pragmaticky přistoupila. Podrobně jí zodpověděla všechny otázky, přiznala i možné drobné komplikace, ale operaci jí rozhodně doporučila. I s tím, že není vhodné ji příliš odkládat. Už z preventivních důvodů. Zároveň jí poradila, kde by se měla na operaci objednat. A připomněla, že by se s tím měla svěřit i Petrovi. Martě se dost ulevilo, protože Lenka jí zodpověděla téměř všechno dost odborně a přesvědčivě.

V podvečer se stavil na chatě i Libor, tajně doufal, že by mohl dostat nějakou dobrou večeři. Se svým kamarádem Martinem měli večer namířeno do provizorně zřízeného letního kina u jednoho z blízkých rybníků. Dnes tam promítají film Vlastníci, to si nechtěli nechat ujít. Když to slyšela Lenka, hned se taky nadchla pro kino. A Marta zafungovala jako vzorná babička a maminka. Slíbila, že se večer postará o Sofii, a požádala Petra, který se už vrátil z lesa, ať rozžhaví gril. Masa měla naloženého dost pro všechny. A docela radostně připravila pořádnou hostinu. Sofince nejvíc chutnala do křupava ugrilovaná kolečka mladých cuket, Libor si pochutnával na kořeněných kuřecích křidýlkách s exotickým dipem. Petr s Lenkou dávali viditelně přednost kuřecímu satay s arašídovou omáčkou a křupavým lehce opečeným bagetkám opečeným na grilu s několika kapkami olivového oleje. Marta s Martinem, který se tu před kinem zastavil pro Libora, si nejvíc pochutnávali na proužcích středně propečeného stejku s listovým salátem.

Když mládež odešla do kina (Marta si stačila všimnout, jak Martin po celou dobu sledoval Lenku a snažil se jí být co nejblíž), a když usnula i Sofie, dala se Marta s Petrem do úklidu nádobí. A přitom přemýšlela, jak Petrovi o té operaci řekne. Už byli skoro hotoví, když se jí Petr zeptal, co to vlastně tak nutně potřebovala probrat s Lenkou. Radši mu to hned a dost podrobně vyklopila, aby to měla za sebou. Ještě, že se u toho její ruce mohly zabývat nádobím. Stejně si všimla té starostlivé vrásky, která se udělala Petrovi na čele vždycky, když nastal nějaký problém.
"Neboj se, uvidíš, že my to zvládnem." řekl a objal ji. Byla ráda, že řekl my. Cítila v tom tu sílu, kterou budou potřebovat.

Tuhle noc Marta konečně dobře a dlouho spala. Neslyšela ani Lenku, jak se vrátila z kina a lehla si na sedačku k Sofii. Když vyšla na verandu, aby se protáhla na čerstvém vzduchu, čekalo ji další překvapení. Na karimatce a zavrtaný ve spacáku spal na podlaze Libor i jeho kamarád Martin. Důkladně se nadechla a šla připravit pořádnou snídani. Ještě, že je dnes sobota, můžou si ten luxus společné skoro rodinné snídaně dovolit.

Marta - horké léto



V předcházejícím příběhu se Marta s Petrem vrátili z dovolené v Tatrách. A na Martu čekal v její pracovní poště hodně pikantní mail s mnoha lechtivými a nechutnými fotografiemi. Stačilo jí to, co zahlédla na první pohled. Bohužel hlavní postavou na fotkách byl její přítel Petr. Šokovalo ji to. Zavřela poštu a rozbrečela se.

Seděla u pracovního stolu, po tváři jí stékaly slzy a popotahovala, protože se jí chtělo smrkat. Jako malá utrápená holka. A bylo jí dost jedno, že by ji v tomto stavu mohl někdo za zaměstnanců firmy navštívit v kanceláři s tím, že potřebuje něco řešit. To se naštěstí nestalo. Až když se trochu zklidnila, zazvonil jí mobil. Byl to Petr, volal z garáží firmy a chtěl s ní probrat poruchu jejich nejvýkonnějšího čistícího stroje. Snažila se zklidnit a moc nemluvit, ale Petr si všiml jejího rozechvělého hlasu a vytušil, že se něco děje. Rozhodl se, že se za ní zastaví v kaceláři, i když původně mířil do údržby.

I Marta tušila, že Petr přijde. Rychle si znovu opláchla obličej a otevřela dokořán okno, aby se pořádně nadechla. Proč se tohle děje právě jí? Co komu udělala? To nemůže být aspoň chvíli v životě šťastná? Rozhodla se, že Petrovi mail ukáže, a když přišel, udělala to. Zíral chvíli na fotografie v mailu a pak se rozesmál. Marta to nechápala. Skoro se na něj zlobila. Jak se tomu může smát?
"Tak kvůli těmhle fotkám tu roníš slzy?" zeptal se a podíval se znovu na ni.
Marta rozpačitě přikývla. Netušila, co je špatně.
"A podívala ses na ty fotky pořádně?" zeptal se Petr zkoumavě. Jeho dotaz zůstal bez odpovědi, a tak pokračoval. "Jsou to dost nepovedené fotomontáže mé hlavy na cizí tělo, nebo možná i na více různých těl. Pojď se podívat! " řekl vesele a lákal Martu k počítači. Skutečně. Po zvětšení fotografie bylo dobře vidět, jak jsou fotky neuměle upravované. Martě spadl kámen ze srdce, oddechla si. Proč ji to nenapadlo hned?
"A kdyby ses podívala na detaily, musela by sis všimnout, že tohle tetování na noze já nemám. A taky tohle nejsou mé ruce. Ty na fotce jsou velké a úplně jiné než ty moje. A další části těla radši probereme jindy a jinde." zkusil Petr dokonce zažertovat.
"Stejně to není k smíchu. Kdo a proč si dá takovou práci, aby mi tohle poslal? " odporovala Marta.
"To je docela průhledné, musela to být Linda. Když jsem naposledy odmítl její nabídku, byla dost vzteklá. Ona nesnáší neúspěch. A když se jí nedaří, tak prostě kope kolem sebe. Tu fotomontáž mohla udělat i sama, trochu to s fotkami umí, ale není trpělivá, takže její dílo není precizní." vysvětloval Martě Petr.
"Ale proč to poslala mně? Ona o nás ví?" nechápala Marta její pohnutky.
"Prostě to ber jako zoufalou snahu mě jakkoliv v tvých očích očernit. I jen jako zaměstnance. Co kdybys mě náhodou na základě takového mailu propustila? Pak by přispěchala jako na koni."
Martě se ulevilo a trochu se i usmála.
"Ale připrav se, že to může pokračovat. Je to jen znamení, že Linda svou snahu ještě nevzdává. Tuhle mailovou adresu ti zablokuju, z ní ti už maily chodit nebudou. Ale Linda může použít jakoukoliv jinou adresu. Buď ve střehu a dávej pozor na cokoliv, co se vymkne normálu. A to nejen v mailech, ale všude."

Martě se sice ulevilo, ale jakýsi příznak pachuti stále pociťovala. Umínila si, že se při nejbližší příležitosti znovu zkusí zeptat Petra na vztahy v jeho předcházejícím zaměstnání, aby to pochopila. Ale když se k večeru sešli doma, měla myšlenky úplně jinde. Zavolala jí dcera, že o víkendu nedorazí, protože jednoho člena rodiny za druhým kosí jakási střevní chřipka. Startuje průjmem a vysokou horečkou a trvá několik dní. Toník to už má za sebou a teď jí pomáhá s Emou a s Aničkou. A Lada jí také popřála rovnou k narozeninám, které bude mít pozítří.

Petr pozval Martu na její narozeniny na večeři do restaurace. Do té, kde jí poprvé došlo, že Petr může být v jejím životě něco víc, než jen její zaměstnanec. Třeba to tehdy cítil stejně, když si teď na tohle místo vzpomněl, pomyslela si. Potřebovala sama sebe ujistit, že jsou věci v pořádku. Dostala od něj kytici krásných rudých růží, i večeře v příjemném prostředí byla fantastická. Když se večer vrátili domů lehce opojeni bílým vínem, zbýval už jen krůček k pěknému partnerskému sexu. Místo toho však usnuli pozdě v noci, hodně rozmrzelí a každý na své straně postele. Marta jindy v sexuálních hrátkách tak vynalézavá a aktivní, byla sama překvapená svou nechutí k jakýmkoliv intimnostem. Snažila se vymluvit na únavu a alkohol, ale ve skutečnosti jí před očima tančily nechutné fotky z pondělního mailu.

V sobotu odpoledne se na chatě stavil Libor, Martin brácha, i Lenka se Sofií, aby Martě popřáli k narozeninám. To už byla domluvená rodinná oslava, na které ale chyběla Martina dcera Lada s rodinou. Byl krásný, teplý letní den, který strávili hlavně koupáním v nejbližším písníku. Sofie se statečně pod dohledem dědečka učila plavat, brácha si po každém plaveckém výkonu dal jedno pivo, a Marta si zaplavala s Lenkou dvakrát na ostrůvek a zpátky. Grilovali až v podvečer, když se vrátili od vody. A všem náramně chutnalo jak maso, tak grilovaná zelenina s Martinými speciálními dresinky. Když už Martin bratr unaveně pospával, překvapil Libor. Marta si už přes den všimla, že není tak zasmušilý, ale neměla příležitost ani čas si s ním popovídat. Konečně se mu podařilo sehnat pořádnou práci. Jeho kamarád Martin, se kterým se znal z dětství z oddílu orientačního běhu, mu nabídl u nich v softwarové firmě místo konzultanta. Prošel úspěšně výběrovým řízením a už tam pracuje druhý měsíc. Samozřejmě se toho musí ještě hodně naučit, je to něco docela jiného než studoval. Ale zatím mu to jde a práce ho baví. A pokud tam vydrží, tak by si chtěl najít nějaké vlastní bydlení. Vlastně už ho shánět začal, protože je mu jasné, že Marta s Petrem nemůžou být přes zimu na chatě. A on by tady přes zimu také na chatě být nechtěl. A vůbec se cítí trapně, že zabírá celý byt. Jen jednu věc Libor zatím před maminkou utajil, svou novou dívku Markétu. Poznal ji při hledání nového bydlení, když mu ukazovala volné byty.

Do rozhovoru přispěla i Lenka, naštěstí i ona s pozitivní zprávou. Žuka prý poslala k vodě, protože ho v práci nachytala s jednou mladou sestřičkou. S úsměvem to zhodnotila tak, že to jednou přijít muselo, protože už ji stejně nebavil. Stejně se k ní chodil hlavně nadlábnout, a pak se jen poflakoval po domě s rukama za zády. Nepomohl opravdu s ničím. Konečně. Marta s Petrem si mohli oddechnout, slušně řečeno Jonase opravdu nemuseli. Bude to úleva, když se už nebude potulovat po domě. A Lenka by si zasloužila najít někoho lepšího. Libor, i když nedal nic najevo, Lenčinu informaci pečlivě zaznamenal. Hned zítra zavolá svému kolegovi Martinovi, že je Lenka zase volná. Věděl, že se Martinovi Lenka líbí a vyhledává setkání s ní při jakékoliv příležitosti. Teď určitě bude u ní mít větší šanci než dřív.

Marta si oddechla, když pozdě večer všichni odjeli. Byla ráda, že má náročný den za sebou. Předpokládala, že padne únavou do postele jako vždycky, ale do půlnoci zbývala půlhodinka a ona stále nespala. Převalovala se v posteli z boku na bok. Hledala přijatelnou polohu, ale nenacházela. Vnímala pravidelný dech Petra, který ležel vedle ní a klidně spal. Ještě, že mu její vyhýbání se sexu zatím nevadí. Nebo to aspoň tak vypadá. Ale vadí to jí, je to něco, co ještě u sebe nezažila. Je možné, že ji mohlo takhle rozhodit pár nechutných fotografií? Neviděla přece něco takového poprvé! Nebo se stydí, že na chvíli uvěřila, že by to mohl být Petr? Nebo je za tím ještě něco jiného? Zacyklila se spousta otázek, na které neznala odpovědi. Ale půlnoční odbíjení hodin naštěstí už neslyšela. Únava ji konečně přemohla.

Jak odhadoval Petr, nechutné maily skutečně pokračovaly. Přesněji řečeno přišly ještě další tři, každý z jiné mailové adresy. Všechny si byly podobné jako vejce vejci. Marta se chovala podle Petrových pokynů, zablokovala mailovou adresu odesílatele a vlastní mail smazala. Poslední z těch nechutných mailů už ji ani nerozhodil. Doufala, že je to jen hra na to, kdo déle vydrží.

Když se objednávala na preventivní prohlídku na gynekologii, někde na vedlejší myšlenkové koleji se objevil nápad, že by se mohla zeptat i na svůj aktuální problém. Třeba se jí někam zatoulaly hormony. Ale nedovedla odhadnout, zda k tomu bude mít odvahu. Kontrola však dopadla trochu jinak, než předpokládala. Místo toho aby jí lékař potvrdil, že je vše v pořádku, doporučil jí odstranění dělohy kvůli myomům. Prý čím dřív, tím lépe. Tak ji to šokovalo, že se nezmohla skoro na slovo. Sotva stačila vnímat, co jí gynekolog vysvětloval. Prý banální laparoskopický zákrok. U žen v jejím věku dost častý. Minimální komplikace. Je žena bez dělohy ještě vůbec žena? To bylo první, co ji napadlo. Nedokázala říct ani ano, ani ne, vzala si čas na rozmyšlenou.

Z ordinace odešla pořádně rozhozená. Nebylo by dobré teď hned sednout do auta a řídit. Radši se posadila na lavičku v blízkém parku. V duchu si rekapitulovala, co se dozvěděla. Teprve teď ji napadalo mnoho věcí, na které se měla zeptat. Mnoho pochybností, které ani nedokázala vyslovit. Jasně, něco si zkusí najít na internetu. Ale věděla, že tam musí být velmi opatrná a používat jen ověřené zdroje, jinak by se mohla vyděsit spoustou hororových případů uváděných v diskusích. Určitě by to potřebovala probrat s někým blízkým. Jako první ji napadla dcera. Proč bydlí tak daleko? A zrovna teď by nebylo dobré ji zatěžovat další starostí. Marta žádné kamarádky bohužel nemá. Zbývá tedy Petrova dcera Lenka. Jako lékařka by jí mohla určitě říct nejvíc. Ale Petrovi to zatím říkat nebude, ostatně nedovedla si představit, jak by mu to řekla. Na špatné zprávy je času dost.