pondělí 23. března 2020

Marta - zpověď

Předcházející příběh skončil v okamžiku, kdy Sofie přišla za Petrem a Martou a stěžovala si, že její maminka pláče a ona nemůže spát.
Petr vzal Sofii za ruku a odvedl ji zpět do ložnice. Našel tam plačící Lenku, ta však na jeho otázky nereagovala. Požádal ji, aby šla zatím vedle do pokoje, než Sofie znovu usne. Tu se mu podařilo po chvíli zklidnit a přesvědčit, že mamince nic není. Je jen smutná.
Také Marta na sebe hodila župan a teplé ponožky a sešla do přízemí, aby zjistila, co se děje. Vzlykající Lenka seděla na křesle pod dekou a vypadala víc jako malé dítě než jako dospělá žena.
"Něco se ti stalo? Něco tě bolí? Jsi nemocná?" zeptala se starostlivě Marta.
Lenka jen zavrtěla hlavou a schoulila se pod deku ještě víc. Jakoby se chtěla schovat před světem. Marta usilovně přemýšlela, co by mohla s plačící Lenkou udělat. Je vůbec rozumné, aby se dál vyptávala, proč pláče?
"Dala by sis se mnou horký čaj?" zkusila to z jiného konce. Třeba se jí tím čajem podaří překlenout čas, než se Petrovi podaří uspat Sofii. A pak si Petr může popovídat s Lenkou sám. Ulevilo se jí, když Lenka na její dotaz souhlasně kývla. To byla její první rozumná reakce. Marta připravila dva velké hrnky čaje s medem a citrónem. Seděly v pokoji a mlčky ho obě usrkávaly. Když je v tomto rozpoložení uviděl Petr, usoudil, že se situace zklidnila. A automaticky z toho vyvodil, že se určitě bez něho obejdou.
"Tak si tu, děvčata, popovídejte, to vám jistě půjde lépe beze mě." řekl rozhodně a zmizel na schodech do patra dřív, než Marta stačila cokoli namítnout. To ji naštvalo, že se z toho takhle mazaně vyvlékl.
"Lenko, jestli chceš mluvit s tátou, já pro něj dojdu a pošlu ho sem." chytala se Marta posledního stébla. Ale Lenka zavrtěla důrazně hlavou.
"Tak si spolu dopijeme aspoň ten čaj. Vidím, že ses už trochu uklidnila, snad se ti podaří usnout. A pokud máš nějaký problém, stejně bych ti těžko s něčím poradila. Jen z vlastní zkušenosti vím, že je někdy je člověk rád, že se může někomu aspoň svěřit. I ten pláč někdy pomáhá, taky jsem si párkrát v životě pobrečela. " pokračovala Marta ve svém monologu. Nečekala, že Lenka promluví.
Přesto Lenkapo chvíli zašeptala: "Já se stydím..."
To byla změna. Marta zpozorněla, ale dál mlčela.
"Já se fakt strašně stydím..." opakovala Lenka tiše a nerozhodně.
"Víš co, tak já zhasnu a budeme si povídat skoro potmě." napadlo Martu a hned to taky udělala. To asi bude dlouhá noc, pomyslela si. S návratem k Petrovi do postele se může rozloučit.
Lenka těmi prvními nesmělými větami protrhla svěřovací bariéru. Rozpovídala se a stačilo jen naslouchat.
"Stydím se sama za sebe. Nikam nezapadnu. S nikým si nerozumím. Lidem kolem sebe nosím jenom smůlu. A nikdo mě nemá rád. Dnes jsem se v Praze setkala se svou kamarádkou Jitkou. Tedy spíš se stínem své kamarádky. Prožily jsme spolu krásné roky na střední škole a pak i na vysoké. Ve stejném měsíci jsme porodily své holčičky. Obě jsme rozvedené. Jednou jsme byly s dětmi na dětském hřišti a oslovil nás tam takový milý mladý muž. Dlouho si s námi zajímavě povídal a pak nás pozval na přednášku. Šly jsme tam především ze zvědavosti. A také to bylo příjemné vytržení z našeho jednotvárného života. Ta přednáška byla docela zajímavá, inspirovala člověka, aby nad sebou přemýšlel. Ale vadilo mi, že byla dost nábožensky zaměřená, a na to já nejsem. Ale Jitka tomu úplně propadla. Postupně na mě přestala mít čas. Když jsme se náhodou potkaly, stále mě zvala a přemlouvala, abych se těch akcí zúčastnila s ní. Ještě jednou jsem podlehla a šla jsem na jakýsi víkendový seminář. A tam mi všechno došlo. Nechápala jsem, co se jí může na tom tak líbit, podle mě to byla bezostyšná manipulace s lidmi. Musela jsem odtamtud utéct, a to skoro doslova. Nejdřív mě ani nechtěli pustit z toho objektu ven. Už tam mě napadlo, že jde o nějakou sektu. Doma jsem si to dohledala a potvrdila na internetu. Podle všech znaků to opravdu byla jihokorejská sekta Sinčchondži, která působila i v Praze. Zoufale jsem Jitce několik dní volala, abych ji varovala, ale nebrala mi telefon. Nakonec jsem jí všechny informace o té sektě poslala alespoň mailem. V mailu jsem ji prosila, ať od nich odejde, dokud je čas. Poslala jsem jí odkazy na příběhy lidí, kteří se s touto sektou zapletli. Nikdy mi neodpověděla. A nakonec si zrušila i tu e-mailovou adresu. Asi jsem měla být důraznější, ale řešila jsem v té době plno svých vlastních problémů. Teprve nedávno a úplnou náhodou jsem na ni získala kontakt do práce. Telefon mi vzala, asi netušila, že volám právě já. Podařilo se mi ji přemluvit, abychom se po dlouhé době sešly. Proto jsem jela do Prahy. Viděly jsme se slabou půlhodinku v jedné pražské kavárně. Vypadalo to, jako by přišel její unavený stín. Nejenže byla bledá a pohublá, ale byla ustrašená a stále jen opakovala, že se bojí, aby ji někdo neviděl. Skoro jsme si neměly co říct. Byl to někdo úplně jiný. Pořád o tom přemýšlím. Je mi jí líto. Ale nejsem schopná nic udělat, tak jen brečím."
I když se Lenka na chvíli odmlčela, Marta vytušila, že to asi není všechno. A Lenka si skutečně jen trochu oddechla, dopila čaj a pak pokračovala.
"Ani se svým životem nejsem schopná něco rozumného udělat. Když jsme se přestěhovali sem, byla jsem nadšená. S novým bydlením a novou prací jsem si automaticky představovala nový život. V nemocnici mi nabídli zajímavou a dokonce dobře finančně ohodnocenou práci. Těšila jsem se tam. Brzy mi došlo, co mi nikdo předtím neřekl. Nastoupila jsem místo jedné mladé doktorky, která nedávno zemřela. Asi byla hodně dobrá a taky oblíbená. Ale mě teď s ní každou chvíli někdo srovnává. Většinou sestry, ale i někteří doktoři, naposledy na ni pěl chválu dokonce jeden pacient. Většinou jedovatě utrousí něco ve stylu, že by to Marie určitě udělala lépe a jinak. Nejdřív jsem se snažilo to přejít. Doufala jsem, že uvidí mou snahu a přestane to. Pak jsem se párkrát odvážila zeptat, jak konkrétně by to Marie dělala. Ale nedostala jsem nikdy odpověď. A taky jsem zaslechla na sesterně, že mi říkají Pražanda. Vždycky, když tam přijdu, okamžitě utichne veškerý hovor. A taky dostávám všechnu práci, kterou nechce dělat někdo jiný. Teda já a ještě Jonas. To je takový mladý doktor z Ukrajiny. Už na oddělení pracuje tři roky a je na tom skoro stejně jako já. Jeho také kolektiv nepřijal, ale on si z toho nic nedělá. Občas se mě dokonce zastane. Nebo mi poradí, když se ho zeptám. Koncem roku na vánočním večírku jsme se trochu sblížili. Byl hrozně milý. Těšila jsem se, že se zase po vánocích uvidíme, ale nebyl v práci. Prý odjel na dovolenou domů na Ukrajinu, aby strávil konec roku s manželkou a dcerou. Prý to tak dělá to každý rok. Když se v polovině ledna vrátil, dělal, jako by se nic nestalo."
Po tomhle výlevu si Marta pomyslela, že kvůli tomu není třeba vůbec fňukat. Že své postavení v kolektivu si musí člověk vždycky vybojovat. Ale nahlas nic neřekla, protože byla přesvědčená, že si na to každý musí přijít sám. A Lenka kupodivu se svým svěřováním pokračovala.
"A co je asi nejhorší, že závidím tobě a tátovi. Že jste se našli, že si rozumíte, že vás život i ve vašem věku hrozně baví. Vždycky mě to přepadne, když jsi tady. Stačí se na vás jen podívat. A to táta dřív býval hrozný morous. Co ho pamatuju, tak ho bavila jen práce. A když ji ztratil, bylo mu úplně jedno, jak žije. Choval se jako automat. Ale s tebou se úplně proměnil. Zase má chuť do života a je plný energie. Jen na mě nemá zase čas. Ostatně jako po celý život..."
Tak tohle byla ta poslední kostička do skládačky. Teď to Marta konečně pochopila. To podivné napětí, které tu vždycky cítí. Teď už nemůže mlčet. Honem, co chytrého se dá na to říct? Lenka od ní určitě nějaké vyjádření čeká.
„Lenko, myslím, že jsi na dobré cestě. Co tě trápí, to sis vyjasnila. A co s tím uděláš, to je na tobě. Kdybys byla moje dcera, řekla bych ti, abys bojovala o všechno, na čem ti záleží. A nikomu při tom neubližovala. A co se týká tvého táty, toho mám moc ráda. Pokud to bude třeba, tak jsem taky jsem připravená o něj bojovat. A teď můžeme jít konečně spát, ne?“ usmála se na ni Marta odhodlaně. Rozpačitě si popřály dobrou noc a Lenka jí tiše poděkovala. Petr už samozřejmě spal, a tak k němu opatrně vklouzla pod přikrývku. Do rána je ještě pár hodin času, snad se alespoň trochu vyspí.
Petr byl ráno vzhůru první a napjatě čekal, až se Marta probudí. Konečně se trochu pohnula, ale jen se k němu přitulila. Zatím neotevřela oči. Políbil ji něžně na ucho. To ji konečně probralo. Viditelně nebyla stejně naladěná jako on.
„Včera večer jsem si myslela, že si s Lenkou promluvíš ty. Dost mě překvapilo, že jsi hned zmizel.“ řekla Marta s velkým otazníkem na konci.
„Vy ženské jste pro mě moc složité bytosti. Těžko odhadnu, co se ve vás děje. Ty si alespoň jasně řekneš, když něco chceš, ale Lenka to prostě neumí.“
„Ale umí, nakonec se rozmluvila a byla to docela dlouhá zpověď. Ale o čem to bylo, to je tak trochu naše tajemství. Pokud Lenka bude chtít, tak ti to jistě řekne sama. Já teď vstanu, zkopiruju si na flešku fotky, které jsme včera udělali, a doma si je budu editovat. A ty můžeš dnes udělat pár fotek Lence. Využiješ tak svůj nový ateliér, ona přijde na jiné myšlenky a pár hezkých fotek se jí bude určitě hodit. A třeba si najdete i vhodnou chvíli k rozhovoru.“

Marta - fotoatelier

V předcházejícím příběhu Marta strávila s Petrem víkend. Vyrazili spolu na dlouhou romatickou procházku kolem řeky, hodně fotili,  na závěr trochu zabloudili a pořádně zmokli. Cestou zpět v autobuse se k Martě nevybíravým způsobem přihlásil její bývalý přítel Eda, ale Petrovi se podařilo ho zpacifikovat. To samozřejmě vyvolalo řadu otázek a vysvětlování. Ale zároveň to přispělo i k jejich dalšímu sblížení. Při odchodu se Petr Marty zeptal, zda by s ním nenafotila nějaké akty. Marta byla pořádně v rozpacích a vzala si čas na rozmyšlenou.
Marta se při příležitostných návštěvách postupně seznámila s Petrovým domem. V přízemí byl velký světlý pokoj s kuchyňským koutem a s proskleným vstupem na terasu a zahradu. Přes úzkou chodbu se šlo do pokojů, které byly královstvím Lenky a malé Sofie. Všechno bylo nově zrekonstruované, zařízené jednoduchým nábytkem v severském stylu. Ale tak trochu neosobní, sterilní, jako na výstavě. Petr obýval velký pokoj v podkroví zařízený nábytkem z jeho původního bytu. Vlastně to byla ložnice pragmaticky spojená s pracovnou. Zbývající část podkroví tvořily další dvě místnosti, sice zrekonstruované, ale prázdné. Marta se v tomto domě už od počátku necítila ve své kůži. Zpočátku si to vysvětlovala pobytem v neznámém prostředí, později negativním postojem Petrovy dcery Lenky k jejich vztahu. Ale pak padl i tento důvod, když si s Lenkou po společné návštěvě v divadle sedly a popovídaly si z očí do očí. Přesto se Marta radši scházela s Petrem u sebe doma. Tady se nedokázala uvolnit, byla stále v napětí, jakoby ji něco svazovalo. A navíc, když se vrátila domů do svého bytu, cítila se unavená a bez energie.
Na závěr posledního společně stráveného víkendu se jí Petr zaptal, zda by byla ochotná s ním nafotit nějaké akty. Ani pro něj to asi nebyla jednoduchá otázka, protože se mu ulevilo, když ho Marta hned neodmítla. Petrovu nabídku si  musela nedříve vyjasnit sama se sebou. Že ji bude fotit Petr, s tím problém neměla. Zná ji víc než dobře. Ale proč by chtěl právě fotit ji, to stále nechápala. Akty přece fotí mladé a krásné ženy! Po velkém váhání nakonec sama sebe přesvědčila. Už ze zvědavosti, z touhy poznat zase něco nového. Kolikrát ve svém životě ještě něco zajímavého zažije? Není právě teď vhodný čas začít s něčím jiným?
Petr byl samozřejmě rád, že Marta souhlasila. V průběhu pracovního týdne spolu chodili na obědy do nedaleké jídelny a řeč se vždycky stočila na focení. Marta potřebovala vědět, jak si to Petr představuje. A hned na začátku se musela smířit s nepříjemnou skutečností, že v jejím bytě nebude možné fotit. Není tam žádný vhodný prostor. To jí bylo líto, protože doma se samozřejmě cítí nejlépe, ale musela uznat Petrovy logické argumenty. Petr měl základní představu o tom, jak by měl vypadat jednoduchý fotografický atelier. Nějakou dobu váhal mezi možností pronajmout si nějaký ve městě na odpoledne či na víkend, nebo si vytvořit malý provizorní fotografický atelier doma. Když před rokem plánoval rekonstrukci domu, ani ve snu by ho nenapadlo, že se zase vrátí k fotografování, natož že by se mu mohl hodit atelier. Část podkroví však zatím neobýval, a to ho nakonec zlákalo. Jedna z volných místností byla dost prostorná a měla velké francouzské okno, které vedlo na malou střešní terasu. Po večerech tam vysál prach a pavučiny, nakonec důkladně umyl francouzské okno a podlahu. Do rohu ke dveřím nastěhoval pracovní stůl s počítačem a tiskárnou, který byl původně u něj v ložnici. V přístěnku u půdy objevil dvě stará kožená křesla, malý stoleček i něco jako paravan. Zbylo to tam po původních majitelích domu. Pod nánosem prachu a pavučin vypadal starý nábytek dost zbídačeně, ale když ho očistil, důkladně omyl a vyleštil, byl docela použitelný. Paravan byl naštěstí pečlivě zabalený v jakési tkanině. Odmotal ji a vyloupl se nádherný čtyřdílný japonský paravan ozdobený rozkvetlou sakurou. Ten se bude určitě hodit a hlavně Martě se bude jistě líbit. Je to vlastně jediná květina v celém domě. Stačí vyměnit některé z jeho spojovacích pantů, aby byl zase stabilní. Zbývá jen sehnat osvětlení atelieru. To si zatím bude muset vypůjčit.
Marta s Petrem se celý pracovní týden chovali jako dva spiklenci. Petr ji každý den během společného oběda informoval o tom, jak se klube jeho nový fotoatelier. Ale zatím jí nechtěl ukázat ani fotku v mobilu, mělo to být překvapení. Marta se cítila (ale jen malinko) dotčená, že ji Petr předem vyloučil ze zařizování. Zase ten jeho pragmatický postup! Byl to tak trochu její koníček něco zařizovat, ale doma už na to neměla žádný prostor. Jako nejvhodnější den "zasvěcení" atelieru se jevila nejbližší sobota. Lenka se Sofií pojede na návštěvu ke kamarádce do Prahy, a tak budou mít volné pole působnosti. Jak se blížil víkend, Marta se soustředila se víc na otázky kolem své hlavní role při focení.
Páteční přestávku na oběd si dokonce o něco protáhli. Ani moc nevnímali, co jedli. Příprava na jejich víkendovou akci intenzivně pokračovala.
"Martí, na zítra se prosím vyspi do růžova, to ti nejvíc sluší." začal Petr už nad polévkou.
"Dobře víš, že vyspání do růžova těžko zvládnu sama." odpověděla mu rozpustile a trochu se u toho začervenala.
"Zkus to, já se dnes odpoledne stavím v půjčovně pro ta světla. A večer je zkusím nainstalovat. Drž mi palce, aby to fungovalo. A ráno si prosím ještě umyj a vyfénuj vlasy. Aby nebyly přeležené." řekl Petr starostlivě a vypadal u toho i trochu legračně.
"A co si mám vzít na sebe?" chtěla ho Marta trochu pozlobit, ale netušila, že na ni vysype celý seznam věcí.
"Zkusíme začít s focením portrétu, abychom si nejdřív oba trochu zvykli. Na novou techniku, na nové prostředí i na nové role. Tak si vezmi nějakou zajímavou halenku či šaty trochu s výstřihem. A pak pár rekvizit. Uvítal bych i nějaké luxusní prádlo, velký šátek nebo lehký mušelínový šál, klobouček, sponku, prostě něco, co vypadá zajímavě. A určitě boty na podpatcích. "
"Tos mi tedy mohl říct dřív, to jsem vůbec netušila."
"To zvládneš, prostě projdi svůj šatník a najdi něco, čem se budeš cítit dobře. A samozřejmě si vezmi všechno, co máš na krášlení. Šminky, hřebeny, fén, však to víš sama nejlépe. A taky nějaký teplý župan a teplé ponožky."
"Už se toho trochu začínám bát. Jestli to vůbec zvládnu." začala pochybovat Marta.
"Neboj, vždyť je to vlastně hra. Zkusíme to a uvidíme. Třeba to bude poprvé a naposledy. Nejdůležitější je, aby Lenka se Sofií nezměnily plány. Víš jak to je s malými dětmi. "
Naštěstí se žádné obavy nepotvrdily. Lenka se Sofií v sobotu ráno odjely, všechna technika fungovala. Dokonce i Petr se výborně vyspal a těšil se na dnešní den jako malý kluk. Marta přišla před devátou, ale na rozdíl od něj vypadala trochu stísněně.
"Lenka o tom ví?" zeptala se. Připadala si jako když se chystá dělat něco zakázaného.
"Lenka o tom ví, Martí. Večer mi dokonce chvíli pomáhala s instalací světel." přesvědčoval ji. Vzal jí tašku a vedl ji nahoru po schodech do atelieru. Hrdě otevřel dveře a Marta váhavě vstoupila. Následovalo pár tichých vteřin plných údivu! Tak tohle tady Petr celý týden budoval! To byl docela jiný atelier než ten starodávný, který si pamatovala z jednoho fotografování ve svém dětství. Byla okouzlená tou nečekanou proměnou holé místnosti. A nejvíc ji zaujal paravan. Prohlížela si ho ze všech stran a bříšky prstů hladila jeho jemná poranění na povrchu.
"Smekám před tebou, jsi hrozně šikovný, takhle jsem si to ani ve snu nepředstavovala." pochválila nadšeně Petra, když vydýchala první příval dojmů. A dala mu velkou a upřímnou pusu. Petr byl dnes k nakousnutí. Svěží, čerstvě oholený, v tmavě modré košili s tenkou bílou légou. Očividně ani on přípravu nepodcenil.
Nedřív se s hrnečky voňavé kávy na chvíli zabořili do křesílek a Petr Martě dychtivě líčil všechny peripetie při zařizování atelieru. Bylo vidět, že to dělal rád. A pak si společně prohlíželi fotografie aktů v různých galeriích na internetu. Petr měl na rozdíl od Marty konkrétnější představy o tom, co a jak by chtěl fotit. Ale věděl, že je důležité, aby to i Marta mohla a chtěla ovlivnit. Martě se postupně krásné a decentní fotografie moderních aktů začínaly zamlouvat. Nakonec si společně vybrali tři předlohy, které zkusí co nejlépe napodobit. Když se jim to bude dařit, může přijít na řadu vlastní experimentování. Nejdříve si ale dají zahřívací kolo a budou si fotit vzájemně portréty.
Fotografování je pohltilo tak usilovně, že přestali vnímat ubíhající čas. Při focení se střídali, aby si oba vyzkoušeli novou techniku i prostředí. Experimentovali s osvětlením, používali různá pozadí a dekorace. Občas se i trochu střetli ve svých názorech, ale bylo to spíš k prospěchu věci. Martě se nejvíc líbilo, když mohla fotit Petra. Jakoby ho viděla přes hledáček fotoaparátu jinýma očima. Nasnímané fotky stahovali každou chvíli do počítače, aby si je mohli podrobně prohlédnout a případně upravit nějaké nastavení. Bohužel jejich první pokusy o portrét nebyly moc povedené. Martě z toho bylo chvílemi až úzko. Ale Petr je okomentoval tak, že se musela nakonec i ona zasmát. První zajímavé obrázky se jim začaly líhnout až někdy po poledni, právě když jim dovezli pizzu. Zhltli ji jen tak mimochodem, hned se zase vrhli do práce. Oba byli ve svém živlu. Přicházeli s dalšími neotřelými nápady a dychtivě je realizovali. Nevnímali únavu, popohánělo je nadšení. Marta se konečně uvolnila, nepomohly jí však k tomu žádné rady, ale jen a jen smysluplná a zajímavá činnost, která se jí dařila a přinášela jí radost.
Jejich nové fotografické dobrodružství náhle skončilo s dupáním Sofinčinych nožiček na schodech.
"Dědo, dědečku, už jsme z výletu tady!" volala už z přízemí.
Marta na sebe rychle hodila župan, Petr zhasl velká světla a šel Sofii naproti. Skočila mu do náruče a začala mu překotně vyprávět o tom, co všechno viděla v zoologické zahradě. Bylo jasné, že dál se fotit nebude. Všichni se přesunuli do obývacího pokoje v přízemí. Marta přinesla na tácu špinavé nádobí z atelieru a skládala ho v kuchyni do myčky. Lenka připravovala pro všechny obložené chleby k večeři, ale byla nezvykle nemluvná. Martinu pomoc s přípravou večeře odmítla, na její otázky odpovídala skoro jako automat, sama se jich na nic nezeptala. Ještě že tu byla stále švitořící Sofie. Zaměstnala všechny svými dotazy, stále zpracovávala dnešní zážitky ze zoo.
Když šla Sofie do postýlky, odešli i Petr s Martou nahoru. Ještě chvíli seděli u počítače, probírali své nové fotografie a diskutovali o nich. Oba teď už věděli, že atelierové focení bude jejich nová společná vášeň. Nezapomínali ale ani ty ostatní nedávno objevené vášně. Malé usedavě vzlykající Sofii si všimli až tehdy, když stála u jejich postele.
"Dědečku, maminka dole pořád brečí. Mám o ni strach a nemůžu spát."

neděle 26. ledna 2020

Marta - i v lednu je co fotit

Po svátcích a několika víkendech strávených s rodinou se Marta s Petrem domluvili, že nadcházející víkend bude jen a jen jejich. Stálo je to trochu úsilí tenhle nápad obhájit před svým okolím, ale nakonec se to podařilo. Kromě toho, že víkend stráví spolu, se chtěli věnovat i svým koníčkům. Petr netrpělivě čekal, až si konečně bude moci vyzkoušet nový objektiv, který si nedávno koupil. A Marta byla ráda, že se zase něco nového při fotografování přiučí.
V sobotu dopoledne se dokonce ukázalo slunce a rozzářilo jinak smutnou krajinu beze sněhu. Na to, že byl leden, bylo počasí nezvykle teplé, přívětivé a přímo lákalo k pobytu venku. A to je třeba využít. Petr přijel za Martou s kompletním fotografickým vybavením, i stativ mu vykukoval z batohu. Naplánovali si, že společně vyrazí ven hned po obědě. Pěšky proti proudu jedné z místních řek. Na východním okraji města se řeka často rozlévá ze svého koryta do okolních záplavových luk a občas vytváří nová mrtvá ramena a malé rybníčky. Marta chtěla ukázat Petrovi zajímavá místa v okolí, která ještě neměl příležitost poznat. Jistě tam bude co k focení. A zároveň by si chtěla prohlédnout tu novou saunu, která byla v těchto místech nedávno otevřena. Je to už druhá přírodní sauna ve městě. Ta první, která už funguje pár let, je rovněž u řeky, ale na zcela opačném konci města. Marta ji dříve občas navštěvovala, ale posledních měsících tam však nebyla ani jednou. Sama se tam neodvažovala, protože se k ní muselo jít poměrně dlouho opuštěnými místy, buď pěšinou podél řeky nebo mezi neudržovanými loukami. A na to po nepříjemném zážitku loni v létě neměla odvahu.
Na malou fotografickou "expedici" vyrazili krátce po poledni. Petr trval dost nekompromisně na tom, aby se Marta dobře a teple oblékla. A zároveň jí požádal, aby udělala horký čaj do štíhlé kovové termosky, kterou měl ve svém batohu. Martě se to zdálo dost přehnané, venku bylo přece krásně. Ale vyhověla mu. Čepici a šálu by si vzala stejně, rukavice strčila do kapsy, jen zimní turistické boty si obouvala dost neochotně. Když je použila naposledy, měla pořádné puchýře.
Asi po dvaceti minutách svižné chůze podél řeky se dostali z centra města téměř na jeho okraj. Asfaltová cesta se změnila v prašnou pěšinu a na obzoru se vylouply obrysy menší stavby, která jakoby vyrůstala ze samotné řeky. Automaticky tam zamířili. Ta ladná dřevěná budova na vodě je přitahovala. Celá sauna byla postavena převážně z přírodních materiálů, dřevo bylo ještě nové, neomšelé. Zatímco Petr magickou stavbu na hladině řeky fotil, Marta se v recepci dozvěděla o nové sauně mnoho zajímavých informací. Především že jde o tzv. saunulatta což ve finštině znamená saunu na voru. Město se při její výstavbě inspirovalo v zemi tisíce jezer a kromě nevšedního umístění sauny nabízí i klasické finské saunovací rituály. Martu, která si občas relax v sauně dopřávala, to zaujalo. Dokonce natolik, že pár vteřin uvažovala nad nabídkou si tento nový relax hned vyzkoušet. Ale nebyla tu sama. Petr už nahlížel netrpělivě do recepce, chtěl jí ukázat, co nafotil. A tak se rychle rozloučila, ale v duchu si umínila, že se sem někdy v budoucnu určitě podívá. Když ne s Petrem, tak sama. Petr podle všeho velký fanda saunování nebude, odhadla v duchu. Ale co není, to může časem být.
Pokračovali dál po pěšině podél klikatě se vinoucí řeky. Příroda na první pohled jakoby spící jim občas zjevila své poklady. Nízko nad loukami přelétaly skupiny ptáků, v mělkých říčních ramenech spatřili sem tam ryby, na břežích řeky občas vyrušili kačeny. A díky tomu, že stromy lemující po jedné straně řeku byly bez listí, nabízela příroda zcela odlišnou tvář než v jiných ročních obdobích. Marta se podle Petrovy nápovědy zaměřila hlavně na fotografování vody. Fotografovala vodu tekoucí i stojatou, vodu ozářenou sluncem, vodu vystřikující, když narazí na překážku, vodu ozdobenou spadaným listím. Vnímala, že to jak teď Petr vidí přírodu, je docela v protikladu k jeho pragmatickému chování v běžném životě. Ale líbilo se jí, s jakou pokorou se v přírodě pohybuje, co všechno o ní ví. A také co všechno ví o fotografování. A s jakou trpělivostí se jí snaží věci vysvětlovat. Jen jí možná mělo napadnout, to vyslovit nahlas.
V tom tvůrčím zaujetí si ani jeden z nich nevšiml, že uběhly více než tři hodiny, a že zašli příliš daleko od civilizace. A co víc, že se obloha zatáhla a začalo pořádně foukat. Ani Marta netušila, kde teď přesně jsou. Jediným vodítkem byla tiše plynoucí řeka a mírně zvlněné louky kolem. I pěšina, která vedla kolem řeky, už dávno zmizela. V Martě hrklo, bloudění neměla ráda. Pokud šla někam sama, byla vždycky hodně pozorná, aby se jí nic podobného nestalo. Ale dnes v návalu nadšení se spolehla na Petra. Normálně by při představě, že půjde další tři hodiny zpět kolem řeky domů, začala zmatkovat. Petr to asi vytušil, zaměstnal ji balením fotoaparátů před deštěm. Sám vytáhl mobil, aby zjistil, kde přesně jsou. Signál tu byl, technika fungovala. Podle mapy v mobilu jsou asi tři kilometry od nejbližší vesnice a silnice. Pokud tedy půjdou tím správným směrem. Opatrně to sdělil Martě, neměl s ní zkušenost v takové situaci. Ta ale nepanikařila. Věděla, že musí zatnout zuby a jít. I přesto že má odřené paty. Posilnili se kalíškem horkého čaje z termosky (mohla jsem tam dát rum, napadlo Martu) a vydali se po lukách směrem k jedinému bodu na obzoru - starému stromu. Ten viděli i na mapě a byl ve správném směru. Po chvíla začaly padat první kapky...
Ukázalo se, že stromy byly dva a pod nimi se choulila stará zděná kaplička. Mříž nahrazující dveře byla zamčená, Petr s ní marné lomcoval. A tak se jen přitiskli pod stříšku, která částečně přesahovala vstup a zepředu se kryli jednou společnou pláštěnkou. Mluvit nemuseli. Věděli oba, že to podcenili. Snad se jim podaří tady přečkat ten nejsilnější déšť. Marta měla strach hlavně o Petra, protože byl nedávno nemocný. A v duchu mu děkovala, že jí donutil se pořádně obléknout. I rukavice už měla na sobě, a přesto se chvěla zimou. Podělili se o poslední zbytek horkého čaje a tiskli se k sobě, aby si udrželi co nejvíce tepla. Když prudký déšt trochu ustal, Petr na mobilu zjistil, že jim za půl hodiny jede z vesnice autobus. Na zastávku dorazili z posledních sil a kvitovali, že řidič je vpustil do autobusu a nekomentoval jejich žalostný stav. Při představě, že za hodinku budou doma, byl svět skoro v normálu.
Autobus byl poloprázdný, klesli na první volnou dvojsedačku. Jednotvárné tiché vrčení motoru a pohupování autobusu je ukolébalo. V autobuse bylo příjemné teplo, Marta si sundala čepici a zatřásla hlavou, aby se jí narovnaly uplácnuté vlasy.
"Jé, nazdar Martičko!" ozval se za ní trochu nejistý mužský hlas. Ohlédla se po hlase a poznala Edu. Od loňského léta ho neviděla, proč ho musí potkat zrovna tady a teď? Otočila hlavu rychle zpátky, přitiskla se k Petrovi a dělala mrtvého brouka. Ale Eda to nevzdal. Vstal, nejistým krokem se přemístil na volnou sedačku před Martu. Bylo zřejmé, že je trochu pod vlivem.
"Nedělej se, že mě neznáš, není to tak dlouho, co jsi mi utekla. Na tebe bych klidně zapomněl, ale na tvoje kozy se zapomenout nedá."
Teď vyskočil ze sedadla Petr, chytil Edu za bundu a dostrkal ho do zadní části autobusu. Marta si přála být menší a ještě menší. Styděla se i sama před sebou. Řidič dokonce zastavil u krajnice, aby zjistil, co se v autobuse děje. Ale už se nedělo nic. Tak jen pohrozil případným vyloučením neukázněných cestujících z přepravy. Ven do deště se nikomu nechtělo, tak klid v autobuse vydržel až na konečnou. Jen Marta v duchu přemítala, co řekne Petrovi, až se zeptá. I Petr přemýšlel, jak se na to Marty zeptá.
Doma se rychle zbavili mokrých věcí. Zatímco Petr byl už ve sprše, Marta si zoufale prohlížela nohy plné puchýřů. Uvařila konvici horkého čaje a ohřála gulášovou polévku. Ve sprše se vystřídali mlčky. Pak beze slova snědli horkou polévku. Ať už se ten Petr na Edu zeptá, ať už to mám za sebou, opakovala si Marta v duchu. Zeptal se. Nedalo mu to. I když až dosud byl přesvědčený, že není dobré se zabývat minulými vztahy. O své ženě také nikdy před Martou nemluvil.
Marta se cítila trapně, ale stručně a téměř bez emocí Petrovi popsala svůj krátký letní románek s Edou. I to, jak po nepovedeném zájezdu do Vídně bez vysvětlení zmizel z jejího života. A jak dělal, že ji nezná, když ho vyhledala v práci. Celou dobu se dívala Petrovi zpříma do očí. Celou dobu taky rukama drtila hrnek s čajem, do kterého si přidala velkou dávku rumu. Petr mlčel a vstřebával to. Nejdřív si ani nevšiml, že když Marta dopila čaj, položila si hlavu na stůl a usnula. Nejen únavou, alkohol v tom jistě sehrál svou roli. Vzal spící Martu do náruče, donesl ji do ložnice, svléknul jí župan a uložil jí postele. Jistě se ze všeho do rána vyspí. Pak si stáhl své nejčerstvější fotky do počítače a dlouho do noci se věnoval jejich úpravám.
Když se Marta ráno probudila, cítila se báječně. I Petr už byl vzhůru, ležel vedle ní a s úsměvem ji pozoroval. Protáhla se a s úlekem zjistila, že pod dekou nemá nic na sobě. Trochu strnula a před očima jí jako němý film začal běžet příběh ze včerejšího podvečera. A končil pohledem na ruce objímající hrnek s čajem. Podívala s na Petra s otazníky v očích.
"Dobré ráno, vidím, že ses vyspala do růžova."
"Ale já nemám nic na sobě...".
"Večer jsem byl rád, když se mi tě podařilo donést do postele a svléknout. A že nemáš nic na sobě mi vůbec nevadí." odpověděl lišácky, posunul se na její stranu postele, vklouzl k ní pod deku a začal ji hladit. Marta reagovala na magický dotek jeho rukou téměř okamžitě. Zachvěla se, rozproudila se jí krev a její bradavky se vztyčily. Líbal ji na čelo, ústa i krk, zubama ji zatahal za ušní lalůčky, pohrával si jazykem s jejími bradavkami a pomalu postupoval k pupíku. Martě se tato změna moc zamlouvala. Ráda si užívala delší milostnou předehru. Ochotně se přizpůsobila a během intimních hrátek si dokonce vyměnila s Petrem pozici. Na chvíli mu přitiskla ruce k podložce, aby se nemohl bránit a užil si polohu, ve které bývá při milování většinou žena. A ústy zkoumala zákoutí jeho těla. Jeho ruce uvolnila až ve chvíli, když se do zásuvky u postele natáhla pro masážní olejíček.
Oba si dnešní ranní milování opravdu užili. A nejen proto, že jejich telefony zůstaly prozřetelně v kuchyni. Že by k tomu přispěla ta včerejší scénka s Edou? Nebo se už víc poznali a umí si lépe vycházet vstříc? Nebo byli jen dobře odpočatí a vzájemně na sebe naladění? Marta si v duchu kladla otázky, ale nepotřebovala na ně odpověď. Byl to jen její způsob, jak si prodloužit příjemný pocit z něčeho, co prožila. Přitulila se k Petrovi, který vedle ní spokojeně oddychoval. Muži to mají zkrátka jednodušší, v těchto chvílích o ničem nepřemýšlejí.
Ale v tom se Marta tentokrát mýlila. Když se Petr probral a ona se už už odhodlávala vstát a odejít do sprchy, chytl jí za ruku a zeptal se: "Můžu se podívat do té zásuvky u postele?" Nebyla ráda, ale nedalo se odpovědět ne. V zásuvce měla pár erotických pomůcek a netušila, jak na to bude Petr reagovat. Dlouho si pak otevřeně povídali o tom, co doposud důsledně vynechávali. O svých předcházejících vztazích, intimních zkušenostech a zvyklostech. A ty byly opravdu velmi rozdílné. Z postele je vyhnal až opravdový hlad.
Tato neděle však přinesla Martě ještě další překvapení ve chvíli, kdy to vůbec nečekala. Tedy kromě toho, že se jí konečně povedlo vyrobit pořádný šťavnatý stejk k obědu. Celé odpoledne společně s Petrem prohlíželi a upravovali včera nafocené snímky. Některé se opravdu podařily, dokonce i jí. A byla nadšená i z toho, jak prokoukly po drobných úpravách v editoru. A pak že v lednu není co fotit! V euforii se jí hned nepodařilo pochopit celý význam jednoduché Petrovy otázky: "Nechala by ses fotit jako akt?" Už otvírala pusu, aby řekla jednoznačné ne, ale pak slíbila, že o tom bude přemýšlet.


Marta - černá kočička

V předcházející části se Petrovi přes veškerou snahu nepodařilo vyřešit vlastními silami problém s počítači ve firmě. A jeho původně banální onemocnění se zkomplikovalo natolik, že se nechal přemluvit k návštěvě pohotovosti a lékař mu předepsal antibiotika. Aby nepropadly vstupenky do divadla, které dostal od Marty k vánocům, vypravila se do divadla Marta s jeho dcerou Lenkou. Nejenže si užily zajímavé představení, ale konečně spolu začaly rozumně mluvit.
Během pracovního týdne se Marta musela hodně otáčet ve firmě. I když to zpočátku vypadalo, že nefungující počítače nebudou mít zásadní vliv na provoz firmy, opak byl pravdou. Nejenže se razantně snížil celkový počet objednávek, ale bylo nutné řešit řadu stížností stálých i potenciálních zákazníků, kterým se nedařilo firmu kontaktovat. I Petrova nepřítomnost se negativně projevila v tom, že občas něco drhlo, protože se jeho podřízení nebyli schopni dohodnout, kdo, co a jak to má udělat. Provizorní režim byl zdrojem častých nedorozumění mezi zaměstnanci firmy. A tak si Marta oddechla až po odborném zásahu počítačové firmy, které se po dvoudenním úsilí podařilo provoz firemní počítačové sítě obnovit.
V této době byly jedinou Martinou soukromou radostí krátké a něžné básničky, které jí přicházely každé ráno od Petra na mobil. Nejvíc ji překvapila a potěšila ta první, která cinkla v pondělí ráno kolem sedmé. Dýchala z ní něha i stesk. A pro Martu to bylo znamení, že se Petr konečně začíná zotavovat. A třeba na ni myslí a stýská se mu stejně jako jí. Je to zvláštní, jak se její život v posledních měsících změnil. Dřív si žila sama a připadala si docela spokojeně. Byla vyrovnaná, o žádnou změnu neusilovala, prostě se to nějak stalo. Její děti ji konečně po letech hledání a váhání znovu nechaly více vstoupit do svých životů. Poznala blíž synovu přítelkyni Amy a dokonce i její rodiče. Pochopila, proč její dcera chce žít jinak než ona, a byla ráda, že se jejich vztah během posledních měsíců stal mnohem intenzivnější a upřímnější. Užívala si roli babičky nejen se svými vnoučaty, ale i se Sofií. A co je pro ni asi úplně nejdůležitější, všichni členové její rodiny vlídně a samozřejmě přijali Petra. Vlastně si to uvědomila až teď, kdy má po hekticky prožitých týdnech na konci minulého roku trochu času sama pro sebe.
Na druhé straně ji však Petrovy reakce v posledním týdnu několikrát nemile překvapily. Zejména jeho zarputilé a nepříjemné mlčení, když s něčím nesouhlasil. Respektovala, že se snaží problémy řešit, jak nejlépe umí. Ale nelíbilo se jí, že si v tichosti realizuje své nápady ve firmě, aniž by se s ní poradil. A že jde někdy až za hranu svých možností. Naposledy i na úkor svého zdraví. Měla by si s ním o tom otevřeně promluvit. Ale dokáže to tak, aby se neurazil? Má se do toho vůbec pouštět? Petr je asi zvyklý si o všem rozhodovat sám, není to jeho parketa rozebírat věci předem s někým jiným. Možná ani moc doma nekomunikuje se svou dcerou. Vypadá to, že se spolu sice dohodli na základních praktických věcech, ale určitě to bylo ve stavu nouze. Ví vůbec Petr, jak se jeho dcera cítí a co ji trápí?
Tuhle domněnku si Marta brzy mohla ověřit v praxi. Lenka ji totiž pozvala na Sofinčiny narozeniny. O víkendu bude Sofii pět let a moc si přeje, aby přišla i její babička. A při té příležitosti se jí Lenka zeptala, kde se dá tady ve městě koupit nějaký "zdravý dort". Marta se nejdřív srdečně zasmála, protože slovní spojení "zdravý dort" jí přišlo jako hodně velký nesmysl. Kromě toho, že někde na internetu nedávno četla, že kdesi za městem otevřeli malou výrobnu raw zákusků, o ničem jiném nevěděla. Začala alespoň přemýšlet o dárku pro Sofii, když ji napadlo, že v létě jedla výborný mrkvový dort u dcery. I její dcera Lada dává přednost domácím potravinám. A navíc umí vykouzlit řadu zdravých dobrot z toho, co jí vyroste na zahradě. A mrkvový dort by se určitě dal považovat za zdravý dort. Večer jí přišly v mailu od Lady dokonce tři recepty na rádobyzdravé dorty. Na mrkvový dort, banánový dort a dýňový dort. Probrala to po telefonu s Lenkou a nakonec se dohodly, že společně upečou dýňový dort. A péct budou radši u Marty doma, aby to bylo pro Sofii opravdu překvapení.
Lenka dorazila k Martě v pátek odpoledne s většinou potřebných surovin. Obě se horlivě se pustily do práce, protože nejdřív musely z dýně připravit dýňové pyré. I když Lenka byla zručná a hodně se snažila, brzy Martě došlo, že v kuchyni moc času netráví. Konečně o tom vypovídala i její sterilně čistá kuchyně, které si Marta u ní minule všimla. Způsob, jak Lenka šlehala vejce, vypovídal o tom, že to dělá poprvé v životě. A sama Lenka potvrdila, že doma moc nevaří. Vlastně se to nikdy pořádně nenaučila. Trochu se snažila vařit pro Sofii, když byla ještě hodně malá, ale později bylo vždy jednodušší si někam na jídlo zajít nebo si něco objednat. V Praze to nebyl problém, to tady to je horší. Aby trochu vyvážila to, co jedí přes týden, tak se postupně naučila dělat alespoň různé saláty a pomazánky podle receptů, které našla na internetu. To Martě docela hezky zapadalo. Proto u ní chutnala Sofii obyčejná bramborová polévka, a proto Sofie na ni měla tolik otázek v kuchyni. Nakonec i Petr vždycky ochotně snědl všechno, co uvařila.
Dortový korpus se jim krásně podařil. Krém měly také připravený. Teď jen čekaly, až korpus vychladne, aby ho mohly naplnit a ozdobit. Uvařily si kávu a Lenka se trochu rozpovídala. Nejdřív o anabázi ve školce, kde se pokoušela zjistit, kdo a proč Sofii pokousal. Učitelky se tento fakt snažily popírat až do chvíle, než uviděli důkaz na ramínku Sofie. Pak přiznaly, že vědí, kdo Sofii ubližuje a koho se bojí. Samy se prý snaží toho chlapce usilovně hlídat a usměrňovat. Několikrát prý to probíraly i s jeho rodiči, vždycky je chvíli klid, ale za čas se to zopakuje. Většinou, když přijde do třídy někdo nový. V poslední době si zasedl na Sofii, protože je taková klidná a mlčenlivá. Asi si myslel, že na něj nebude žalovat. Vždycky si vyhlídne nějakou vhodnou chvilku, kdy ho nikdo nepozoruje. Ale naposledy prý Sofie zareagovala tak, že na oplátku kousla i ona jeho. To ho vyvedlo z míry a od té doby ji nechal na pokoji. Snad už definitivně. Lenka se přiznala, že byla ze závěru učitelek dost rozpačitá. Ale neví, co jiného by ještě mohla udělat, tak to zatím nechala být. 
Marta s Lenkou opatrně a speciálním nožem rozdělily korpus na tři pláty, každý potřely připraveným krémem a spojily. Na vrch dortu umístnili malou roztomilou černou kočičku z mandlové hmoty, která si hrála s barevnými klubíčky. A samozřejmě i pět barevných svíček. Obě byly se svým výtvorem spokojené. Snad se bude stejně líbit i Sofii.
Marta řídila auto velmi opatrně, aby dort cestu přežil bez úhony. Když zaparkovala u Petrova domu, napůl ustrojená Sofie jí vyběhla naproti. Vítala ji, ale hlavně byla spokojená, když babička vyndala z kufru auta velkou krabici. Tam by ten dort mohl být, nebo nějaký velký dárek, pomyslela si. Marta s Lenkou v kuchyni vysvobodily dort z krabice a zapálily svíčky. Lenka ho slavnostně donesla do pokoje, kde čekala Sofie s dědečkem. Sofie byla z dortu přímo nadšená. Postupně sfoukla všech pět svíček a Petr udělal pohotově pár klasických narozeninových snímků. A nakonec se u dortu vyfotili všichni společně, protože Sofie trvala na fotografii i s babičkou a dědou. Největší překvapení na Sofinku ale čekalo venku za domem. Dostala krásné, červené dospělácké kolo a také pořádnou cyklistickou helmu. Nechtěla si ani obléknout bundu, jak se těšila, až si ho pořádně vyzkouší. Nasedla na něj už na dvorku a trochu se projela. Jezdit moc neuměla, ale pustila se do toho s vervou. Pak umluvila maminku, aby s ní šla na cyklistickou stezku, která vedla kousek za jejich domek. Ještě, že není sníh, jinak by kolo i Sofie čekaly na svou příležitost až do jara.
Petr s Martou zůstali doma a byli rádi, že mají trochu času i pro sebe. Petr si přisedl k ní na pohovku a Marta se k němu přitulila. Konečně zase cítila lidské teplo a tu známou příjemnou vůni. Kdyby byla kočka, tak by teď předla. Neviděli se celý týden a jí se opravdově stýskalo.
"Myslel jsem, že jsi na mě naštvaná." pošeptal jí Petr.
"Taky jsem trochu byla, jsi paličák paličatej."
"Moc se omlouvám. Bylo mi blbě a hlavně jsem měl na sebe vztek, že jsem to nedokázal vyřešit."
"A já jsem zase netušila, že máš pusu plnou aftů, a že se ti špatně mluví."
"Moc mě pohladila ta tvoje první básnička. Prozradila mi, že na mě myslíš. A taky, že už ti je líp."
"Ale dostal jsem jen smajlíka, nezavolala jsi..."
"Taky jsem trochu trucovala. Ale s každou básničkou míň a míň. Ty jsi psal někdy básničky?"
"Jen trochu v pravěku v době mého mládí. Když mě nějaká víla pobláznila."
"Ale já nejsem víla, ani jsem nikdy nebyla."
Petr jí místo odpovědi polībil. A vtom rozrazila dveře pokoje uřícená Sofie s černou kočičkou v náručí. Nejdřív se překvapeně zarazila, ale pak se rozběhla rovnou k nim.
"Chci tuhle kočičku domů, je to má kamarádka. Chodí se k našim dveřím ohřát, když je jí zima. A vždycky chce pohladit.  Ale maminka ji doma nechce!" žadonila Sofie. A maminka stojící za ní ve dveřích významně kroutila hlavou.
Děda jí kočičku vzal, aby se mohla svléknout a uklidnit. A pak následovalo dlouhé vysvětlování a přesvědčování. Petr totiž neprozřetelně začal tím, že to není kočička, ale kocourek. A na toto tvrzení potřebovala Sofie hned vysvětlení. Marta i Lenka sice trochu trnuly, ale Petr se z toho vymotal bravurně. A hned přidal, že navíc je to kocour zdivočelý, který určitě není zvyklý být pořád doma. Že by byl u nich doma moc smutný. A maminka připojila také své argumenty z pohledu hygienického. To už Sofie trochu natahovala. Ale nakonec se jim podařilo najít dobrý kompromis. Koupí pro kocourka nějakou misku a umístí ji přede dveřmi. Sofie mu každý den do ní nasype trochu granulí a bude pozorovat, jestli přijde. Dnes mu děda dal kousek slaniny, kocour ho ochotně smlsnul, ale jakmile se otevřely dveře, divoce zamňoukal, vyrazil ven a zmizel. Sofinka se spokojila se svou novou rolí a kocour dostal jméno Mňuk.
Když se Marta v podvečer loučila s Lenkou, všimla si, že má zarudlé oči. "Ty jsi plakala?" divila se. Lenka nepřesvědčivě vrtěla hlavou. Těžko by se jí vysvětlovalo, že ji přemohly emoce.

Marta - pochybnosti

V předcházejícím příběhu dostal Martin přítel Petr rýmičku a onemocněla i jeho dcera Lenka. Marta si vzala malou Sofii k sobě a dva dny se o ni starala sama.  Když ji večer koupala, všimla si, že je pokousaná a poškrábaná. Dávala si to do souvislosti s její nechutí chodit do školky. Ve školce však narazila na neochotu učitelek se o tom bavit.  V její firmě zároveň došlo k napadení počítačů zákeřným vyděračským virem, fungování firmy se tím velmi zkomplikovalo.  
Marta se dva dny starala o Sofii a měla pocit, že si to spolu docela užily. Jen se musela trochu přizpůsobit životu s dítětem. Sofie byla proti jejím dětem klidnější. Zajímaly ji všechny domácí práce, hlavně vaření. Dávala Martě spoustu dotazů a hltala její odpovědi. Trpělivě míchala pudink, loupala jablíčka, pozorovala přes sklo, co se děje v troubě. A také ráda jedla a ochutnávala i to, co neznala. Byla vděčná, když si s ní Marta prohlížela knížky, které tu zbyly po jejích dětech. A pozorně poslouchala, když jí Marta něco četla. Večer chtěla usínat s Martou v její posteli. To se Martě nezdálo vhodné, ale když pochopila, že jinak neusne, tak podlehla. Jediný problém byl s ranním odchodem do školky. Ten Sofie viditelně oddalovala, jak to jen šlo. Marta několikrát zkoušela různými dotazy zjistit, co se ve školce děje. Ale jak nadhodila téma školka, Sofie zaraženě mlčela. Ani ve školce nebyla Marta úspěšnější. Během dvou dnů se setkala se třemi různými učitelkami, které o Sofii téměř nic nevěděly. A zjevně neměly chuť se s Martou bavit. Když po dvou dnech předávala Sofii Lence, našla si chvíli, kdy zůstaly samy, a řekla jí o svém podezření. I o kousancích a škrabancích, které na Sofiině těle objevila při koupání hned první den. Lenka byla jejím sdělením viditelně zaražená. Přiznala, že dcerka nechodí do školky ráda, ale nenapadlo ji, že za tím může být něco víc. Slíbila, že se pokusí zjistit, co se ve školce děje.
Marta se samozřejmě stavila i u Petra. Teplotu už neměl, tvrdil, že se už cítí lépe, ale moc na to nevypadal. Měl kruhy pod očima, vypadal nevyspale a chvílemi dost kašlal. Přesto byl pevně rozhodnutý, že přijde zítra do práce a začne problém s počítači řešit. Teď si o tom něco nastudoval a na pátek má domluvenou telefonickou podporu specialistů. Musí se do toho pustit, aby to přes víkend stihl udělat a firma zase začala naplno fungovat. Martě se to nezdálo vzhledem k jeho zdravotnímu stavu ani trochu rozumné. Navíc šlo o velmi odborný a specifický postup, který by radši svěřila odborné firmě. I když by to stálo spoustu peněz a nebylo by to hotové přes víkend. Vyrukovala na něj se svým návrhem, ale bohužel se jí nepodařilo Petra přesvědčit. A neuměla mu říct jednoznačně, že to bude tak, jak chce ona. Protože je to její firma a ona je za to zodpovědná. Určitě by s tím problém neměla, kdyby byl na Petrově místě někdo jiný, ke komu by neměla tak blízký vztah.
Když se vrátila domů, byla hodně rozmrzelá. Vlastně se v duchu zlobila sama na sebe, že nedokázala prosadit to, co považovala za rozumné. A cítila se docela unavená. A to nedělala nic neobvyklého. Jen byla v práci a postarala se o Sofii, když ji vyzvedla ze školky. Nechápala, jak mohla podobný kolotoč zvládat se dvěma dětmi a několik let. Měla by si přiznat, že stárne. Aby nepropadla nepříjemným myšlenkám, pustila se do vaření. Udělá aspoň hrnec pořádné, husté a výživné zelňačky. Zítra se jistě v práci zdrží dlouho a něco k jídlu přijde vhod. Jí a třeba i Petrovi. Ostatně u něj doma si všimla, že je kuchyň hygienicky čistá, vypadala jako nepoužívaná. Kdoví, čím se živili, když byli oba nemocní...
Páteční pracovní den však probíhal trochu jinak, než předpokládala. Když přišla do práce, zjistila, že Petr pracuje už od páté ráno. Zašla do jeho kanceláře, aby ho pozdravila. Ale skoro ji vyhnal. Bylo zřejmé, že se mu práce nedaří. Marta rychle vycouvala. Ze zkušenosti věděla, že to je v takové situaci nejlepší, co může udělat. Stejně se ale občas podívala z okna přes dvůr, aby zkontrolovala alespoň okno jeho kanceláře. Stále svítilo. Není divu, venku je pošmourno, sem tam spadne pár dešťových kapek. Je leden, ale sníh nikde. Vydržela to až do doby oběda. Pak Petrovi zavolala, že mu nechala v ledničce polévku, aby nemusel chodit nikam na jídlo. Rozmrzele jí poděkoval. Ohřála si svou porci polévky a jedla ji sama. Její superzelňačka, kterou ji kdysi naučila vařit teta Vanda, byla výborná. Ale právě teď ji jedla zcela mechanicky a vůbec nevnímala její chuť. Když volala Petrovi někdy kolem páté, nebral jí telefon. Bez rozmýšlení se do jeho kanceláře rozběhla. Našla ho, jak sedí sklesle u stolu a dívá se do prázdna. A ve vteřině jí hlavou prolétla spousta černých myšlenek.
Petrovi se bohužel nepodařilo problém vyřešit. Čím víc se snažil, tím víc mu to nešlo. A protože byl ješitný jako každý chlap, nechtěl to vzdát. Prostě si odmítal přiznat, že to nedokáže. Ani svůj zdravotní stav dobře neodhadl. Ale teď už neměl žádný nápad a navíc se cítil slabý jako moucha. Když Marta vběhla do jeho kanceláře, jakoby se mu ulevilo. Nemusel ani nic říkat. Podíval se na ni a ona si v jeho očích přečetla vše. Sice celý den doufala, že to dopadne, ale zároveň usilovně přemýšlela o tom, co bude muset udělat v opačném případě. V pondělí tedy přijde na řadu plán B.
Když Petr vypínal počítače, předvedl Martě parádní záchvat kašle. To ji vyděsilo natolik, že ho přemluvila, aby zajeli rovnou na pohotovost. Dosud mu do způsobu léčení nemluvila, předpokládala, že se spíš poradí s Lenkou, která je lékařka. Kupodivu se Petr ani moc nezdráhal, muselo mu být opravdu špatně. Na pohotovosti čekali přes hodinu, jak Marta předpokládala, lékař mu předepsal antibiotika. A navíc dostal trochu neobvyklé doporučení, že by si měl zajít k zubaři, až se z toho trochu dostane. Zánět se mu totiž rozšířil do celé ústní dutiny a má zasažené i dásně. Teprve teď Martě došlo, proč Petr nejedl a skoro nemluvil. Radši ho autem dovezla až domů. Lenka se Sofií už spaly. Uvařila mu čaj a připravila mu ho i do termosky. Dohlédla, aby si vzal první tabletu a nařídil si mobil na další. Oddechla si, když si konečně vlezl do postele. Zeptala se ho, zda by zítra nechtěl přivézt nějakou knížku na čtení nebo něco k jídlu, co by mohl jíst. Jen mlčky zavrtěl hlavou. Ani jednomu z nich do řeči nebylo. Ale oba doufali, že brzy bude líp.
Když se vracela autem domů, silnice na předměstí, kde Petr bydlel, byly liduprázdné. Jen občas potkala nějaké auto, ten neobvyklý klid na silnicích odváděl její pozornost od řízení. Samozřejmě se vracela v myšlenkách k Petrovi. Jeho dnešní odmítavé chování ji nepříjemně překvapilo. Chápala, že se mu nedařila práce a že mu není dobře, ale nerozuměla tomu, proč odmítá jakýkoliv náznak pomoci. To nechtěl, aby ho v tomto stavu viděla? Nebo mu vadí, že se mu vetřela do života? Nebo se stydí za to, že něco nezvládl? Byla by to ještě ve svých úvahách rozebrala hlouběji, kdyby ji neohrozilo auto přijíždějící z vedlejší silnice. Nedalo jí přednost a jen tak tak se vyhnuli.
Podobné myšlenky jí v hlavě vířily celý víkend, i když si sama naordinovala dostatek aktivit, aby na to nemyslela. V neděli odpoledne jí Petr zavolal. Konečně se mu dařilo lépe, ale hlavně si vzpomněl, že má lístky do divadla, které dostal od Marty k vánocům. A divadlo je už dnes večer. On bude sice doma v posteli, ale mohla by jít alespoň Marta. V první chvíli to chtěla hrdě odmítnout, ale neudělala to. Do divadla chodí ráda a tohle představení ještě neviděla. Nakonec se domluvili, že do divadla půjde Marta s Lenkou, o Sofii se večer postará Petr.
Lenka na ni čekala před divadlem. Usměvavá a natěšená. Takhle ji Marta neznala. Vlastně, kdykoliv ji potkala, vždycky jen  řešily nějaký problém. Marta se rychle a ochotně naladila na stejnou notu. Třeba se v jiném prostředí konečně lépe poznají. A odhadla to dobře. Představení je zaujalo, sledovaly ho téměř bez dechu. Když skončilo, nechtělo se jim ještě domů a zašly si do divadelní kavárny. Měly potřebu si ještě chvíli ten hezký zážitek hýčkat. Marta se s údivem dozvěděla, že Lenka byla v divadle snad podruhé v životě. Ani tomu nechtěla uvěřit. Dnes je přece tolik možností, a zvlášť když Lenka donedávna žila v Praze! Nadšeně a dopodrobna probraly dnešní výkony herců, pak ale řeč sklouzla na přízemnější věci. Vlastně jí Lenka poděkovala, že tátu dotlačila na pohotovost. Dnes mu je konečně trochu lépe, ale bude určitě ležet ještě pár dní. Sama ho k doktorovi posílala už na začátku, ale on prostě ji ignoroval. Pořád v ní vidí jen malou holku. Vlastně si spolu moc nerozumí. Jsou trochu jako dva trosečníci na pustém ostrově a navíc každý z nich mluví jinou řečí. Marta se usmála, protože tohle přirovnání opravdu sedělo. Trpělivě si vyslechla Lenčino podání jejího životního příběhu. Jakoby ty dvě deci vína rozvázaly Lence jazyk. Takhle ji Marta vůbec neznala. Všimla si, že má i některá gesta stejná s Petrem. A stejné oči. A stejný tón hlasu. Je to prostě jeho dcera. A Lence se viditelně ulevilo, že se někomu mohla vypovídat. Vlastně si tady, ve svém novém bydlišti, ještě nezvykla. Nikoho tu nezná, nemá žádnou kamarádku ani nikam nechodí. Jen do práce a zpátky domů. Ale už těší se na jaro. Hlavně na zahradu kolem jejich domu.
Nakonec si zavolaly taxíka a nechaly se rozvézt do svých domovů. A Marta si v duchu zhodnotila, že tenhle týden plný problémů kupodivu skončil velmi zajímavě. Snad si budou s Lenkou lépe rozumět.