Jak jsem fotila noční Hradec

Noční fotografování se mi nikdy nedařilo. Vlastně jsem se o něj v posledních letech ani nepokoušela, neboť výsledky nikdy nebyly valné. No, spíše byly tak špatné, že jsem je hned smazala. Když to hodnotím z dnešního pohledu, tak jsem prostě odmítala přistoupit na to, že je třeba použít stativ.

Začátkem letošního roku jsem se přihlásila do fotografického kurzu a náplní jedné z lekcí bylo také fotografování v noci. A jako každá lekce, tak i tato byla zakončena zadáním domácího úkolu se kterým jsem si  popravdě řečeno nevěděla příliš rady. Ale pochopila jsem, že se bez stativu neobejdu. Našla jsem ho v rohu garáže, oprášila od pavučin. A jednoho krásného letního večera jsem vyzbrojena stativem a teoretickými radami vyrazila do nočního Hradce. Nadšeně jsem fotila vše, co se mi dostalo před objektiv. Ale  když jsem doma stáhla fotografie do počítače, nastalo zděšení. Každá fotografie byla alespoň trochu rozmazaná!

Nejdříve jsem se dost vztekala, ale hlavně sama na sebe. A druhý den jsem začala pročítat na internetu různé fotografické blogy a postupně jsem se dozvídala, jaké jsem při tom dělala chyby. A bylo jich opravdu dost! Používala jsem sice fotoaparát připevněný na stativ, ale sám stativ nebyl příliš stabilní. Dnes už vím, že si musím přesně srovnat délku všech tří nožiček. Navíc každá z nich musí stát pevně na zemi a nesmí se viklat. Důležité také je mít dobře utaženou podložku, za kterou se fotoaparát upevňuje do stativu. Prostě a jednoduše při dlouhých časech závěrky je nutné minimalizovat možné chvění fotoaparátu.

Chrám sv. Ducha s bílou věží napadne vyfotit asi každého, kdo se na nejstarší hradecké náměstí v noci dostane. Škoda jen, že pohled hyzdí parkující auta v popředí.

Samozřejmě nejdůležitější je správné nastavení fotoaparátu. Z kurzu jsem si odnesla informaci, že pro noční fotografování není vhodné použít tzv. provozní režim s názvem noční krajina. Podle pokynu jsem použila nejnižší možné ISO, clonu jsem měnila podle požadavku na hloubku ostrosti a čas závěrky se nastavoval automaticky. A čas byl věru dost dlouhý, takže stativ to musel jistit. 

Vodní elektrárna zvaná příznačně Hučák se v jasné noci krásně odráží v hladině řeky Labe. Snímků s odrazy světel ve vodní hladině jsem se opravdu nemohla nabažit, naštěstí Hradcem protékají hned dvě řeky a příležitostí k fotografování světelných odrazů je tady dost.

 

 

Vhodným místem pro noční fotografování jsou i čilé dopravní tepny snímané z nadhledu. Takové místo se mi bohužel v centru téměř ospalého města najít nepodařilo. Téčková křižovatka u synagogy se světelnými stopami dvou projíždějících aut je dost ubohou ilustrací tohoto světelného efektu.

 Vděčná jsou i osvětlená romantická zákoutí, jakoby obarvená zdrojem světla. V Hradci je najdete na nově zrekonstruovaných terasách kolem starého města. Pozor, některé části se však na noc zamykají!

 

Za divadlem Beseda jsou terasy upravené pro návštěvníky divadla, kteří se mohou během přestávky osvěžit na čerstvém nočním vzduchu. Na fotografii jsou zajímavé různé barvy osvětlení.

A na závěr snad jen tolik, že jsem ráda, že jsem se snad i v noci trochu fotit naučila. A učit se musím stále i v mém (pokročilém) věku, protože jsem si pořídila (tak trochu za odměnu a hlavně pro radost) nový fotoaparát. Ale o tom zase někdy příště.

Fotografování

V jednom z příspěvků jste si mohli přečíst o tom, že mám ráda fotografování a dělám to už hodně dlouho. Dokonce tak dlouho, že mě to postupně přestávalo bavit, a tak jsem postupně přestávala fotit. Nakonec jediné, co jsem dělala, byly fotky jídel na Českou hospodyňku. A s těmi jsem navíc nebyla ani trochu spokojená. Chyběl jim ten správný šmrnc.

A tak jednoho zimní večera jsem bloudila po internetu a ejhle! Narazila jsem na kurz fotografování. Byl sice až v Praze, ale od tohoto náhodného objevu to již nebylo daleko k myšlence, najít nějaký podobný kurz blíž k mému bydlišti.  Netrvalo to dlouho a objevila jsem tento typ kurzu i v Hradci Králové. A rychle jsem se přihlásila, abych předešla pochybnostem, které někde uvnitř přece jen hlodaly. Má cenu v mém věku chodit ještě do nějakého kurzu a něco se učit?

A pak jsem na svůj "odvážný" čin tak trochu zapoměla, protože se nějaký týden nic nedělo. Až jsem našla v mailu pozvánku na první lekci. První co jsem udělala, tak jsem si vyčistila svou starou ale dobrou zrcadlovku NIKON D70. Není to žádný zázrak, ale na lepší zatím nemám nárok. Pak jsem prohledala několik krabic od stěhování ještě nevybalených a dokonce našla návod, který jsme si měli na první hodinu také přinést. A v den D jsem odvážně vykročila. 

První zjištění, které mi udělalo dobře, bylo to, že jsem z přítomných nebyla úplně nejstarší. Mumraj spousty neznámých lidí mi sice moc nevyhovoval, ale byla jsem natolik odhodlaná, že jsem vydržela. Naštěstí jsme se rozdělili na dvě skupiny podle toho, za jak zkušené či spíše nezkušené jsme se považovali. Usoudila jsem, že jsem začátečník, protože jsem až do této doby požívala na fotoaparátu pouze tzv. zelenou zónu  a motivované programy. Termín zelená zóna byl můj první objev na kurzu, až tady jsem se naučila, že zelenou zónou se myslí automatika. A byla jsem hodně zvědavá, jak se našemu lektorovi podaří, abych se jí někdy vzdala. Moje dosavadní náhodné exkurze mimo zelenou zónu přinášely až dosud pouze zklamání, a to i tehdy, když jsem se snažila vyčíst nějaká ta moudra z návodu...

Po několika lekcích jsem se pomalu začala orientovat v termínech, které jsem do té doby vnímala jen povrchně. Po druhém praktickém domácím cvičení jsem pochopila, na co je dobré ISO, clona a expozice přestaly být slovem sprostým. A hlavně jsem začala mít chuť si zkoušet to, o čem jsem se postupně a zajímavou formou dozvídala. Najednou mi nebylo zatěžko strávit fotografováním, prohlížením fotografií a jejich vyhodnocování několik hodin o víkendu. Začala jsem přemýšlet o tom, co mám před fotoaparátem a jak to vyfotit co nejlépe.  Dokonce jsem si koupila novou tiskárnu na fotografie, protože domácí fotografické úkoly musíme nosit v papírové podobě. A vyplatilo se to. Nejen, že jsem ji zprovoznila bez problému, ale tiskne  opravdu dobré fotografie.  Musīm přiznat, že na ty papírové se člověk zahledí mnohem častěji. Zvláště, když je na nich můj malý vnouček Jakoubek. 

Ale o něm zase někdy jindy. Doufám, že mi mé fotografické nadšení ještě dlouho vydrží. Vždyť se toho musím ještě hodně naučit! 

Čas pro zelňačku

To, že v zimním období jíme zelňačku nejčastěji, je dost samozřejmé a logické. Důvodem není pouze to, že jde o polévku hustou, vydatnou, která tělo primárně zahřeje a zasytí. Základní surovina pro její přípravu - kysané zelí - byla dříve k dispozici právě a pouze v zimních měsících.

Dnes si to možná ani neuvědomujeme, protože máme kysané zelí k dispozici po celý rok. Když si ho chceme uvařit, prostě si ho koupíme a jedinou naší starostí je vybrat si to, které nám nejvíce chutná. Pamatuji si však i doby, kdy tomu tak nebývalo. Zelí se sklidilo na podzim, naložilo se do tzv. zeláků a nechalo se vykvasit. A pokud se o něj dobře pečovalo, vydrželo až do jara. V době, kdy bývala  u nás k dispozici pouze tuzemská zelenina a ovoce,  bylo kysané zelí  nejdůležitějším zdrojem vitamínů v zimním období.

Nakládání zelí u nás doma probíhalo každoročně pod taktovkou mého tatínka. Na pracovním stole v kuchyni se objevila hromada bílých zelných hlávek a ze sklepa byl přinesen kameninový zelák, který se musel nejdříve tzv. vypařit. Tj. nejen pečlivě umýt,  ale i důkladně vypláchnout horkou vodou. Z hlávek zelí se nejdříve odstranily poškozené vrchní listy, poté se rozčtvrtily a vykrojil se košťál. Pak přišlo na řadu tzv. kruhadlo, speciální struhadlo na zelí, odpovídající svou velikostí rozměrům zelné hlávky. U nás doma jsme ho pokládali mezi dvě židle a nakrouhané zelí padalo na bílé plátno položené na zemi. Když bylo zelí nakrouhané, tatínek ho důležitě promísil se solí a kmínem. A pak začala hlavní fáze - pěchování zelí do zeláku. Náš rodinný zeláček byl relativně malý (asi 20 l), a tak tatínek jednotlivé vrstvy zelí pěchoval pouze pěstí. Pokud si dobře pamatuji, upěchované zelí se na závěr zatížilo kamenem a zelák se uzavřel speciální pokličkou. Okraje pokličky byly zanořeny do žlábku s vodou, aby se tak zabránilo přístupu vzduchu do zeláku. První týdny se zelák nechával v teple, protože v něm probíhalo kvašení zelí. Asi po šesti týdnech proběhla první kontrolní ochutnávka. Poté se zelák stěhoval do chladna, v našem případě do sklepa a kysané zelí se z něj odebíralo podle potřeby. O naložené zelí se však muselo průběžně pečovat, aby vydrželo co nejdéle, nejlépe až do jara. Muselo být neustále potopené v nálevu, a v případě, že vyschlo, doplňovala se tekutina převařenou slanou vodou.

Zelí už jsem takto dlouho nenakládala, takže pokud by vás tento článek k tomu náhodou inspiroval a chtěli jsem si vyrábět své, zaručeně nejlepší kysané zelí, prostudujte si pečlivě jeho přípravu na jiných stránkách. Můžete začít s jednodušším a méně náročným nakládáním zelí do sklenic. Existuje mnoho způsobů, jak na to, ale vyžaduje to vybavení, trpělivost a chuť se tomu věnovat. Odměnou vám bude kysané zelí bez chemických přísad a podle vaší chuti.






Kysané zelí má v české kuchyni nezastupitelné místo. Nejlepším zdrojem vitamínů je syrové, připravené ve formě salátů. Zelných salátů je možné připravit celou řadu - s cibulí, se sušeným či čerstvým ovocem, s jogurtem, dokonce s rybami. V teplé kuchyni se z kysaného zelí se připravuje třeba příloha k vepřovému masu, segedínský guláš nebo se s ním plní masové závitky. Někdo má radši halušky s kysaným zelím než s bryndzou,  zelí v kombinaci s bramborami a smaženou cibulkou je součástí tzv. lepenice.

A v neposlední řadě se z kysaného zelí připravuje i polévka - zelňačka. Zelňačku vám v zimních měsících nabídnou všude - v bufetu na sjezdovce, v horské chatě, v motorestu či v jakékoliv restauraci. Na Valašsku ji můžete objevit pod názvem valašská kyselica, na sousedním Slovensku ji najdete pod roztomilým a pro Čechy jako poleno s trochu matoucím názvem kapustnica.  To dodávám jen pro pořádek, protože v době, kdy jsme s dětmi jezdívali na Slovensko, se této polévce důsledně vyhýbali, protože kapustovou polévku prostě nemusí. Netušili, že jde o zelňačku, kterou naopak milují.

Zelňaček existuje nespočet regionálních variant. Pod stejným či podobným názvem se však skrývají polévky odlišných chutí i různého obsahu, spojuje je pouze to, že jejich základem je to kysané zelí. Ve svém kuchařském životě jsem prošla také různými vývojovými etapami v přípravě této polévky. Nakonec jsem se téměř ustálila na přípravě zelňačky podle Čiriny (postup přípravy viz Česká hospodyňka). Je přiměřeně ostrá (přidává se mletá paprika a kousek feferonky či chilli paprička), přiměřeně hustá a obsahuje vše, co v zelňačce očekávám, včetně kvalitní klobásy. Samozřejmě je lepší ohřívaná druhý a další den. V mém zralém věku mi nejvíce chutná,  a co je hlavní,  miluje ji také mužská část mojí rodiny.

Jak se snažím vycházet se svou novou kuchyní

Příjemným důsledkem stěhování do nového bytu je skutečnost, že mám zcela nově vybavenou kuchyň. Tedy nejen kuchyňskou linku, ale prakticky i veškeré přístroje. Nemůžu si stěžovat, to ne. Vše jsem si vybírala sama a snažila jsem se zhodnotit mnohaletou zkušenost s vybavením kuchyně. Samozřejmě jsem chtěla něco nového, moderního, pěkného. Ale místy jsem zůstávala i při zemi a uvědomovala si, že "velké" vaření a pečení  bude po migraci dospělých synů do svých vlastních hnízd spíše mimořádnou záležitostí.

O své nové kuchyni a jejím vybavení jsem měla možnost dlouhou dobu přemýšlet, protože můj muž se odmítal do bytu, který jsme zakoupili, přestěhovat. Důvody nechci rozebírat, to není podstatné. Jen chci zdůraznit, že moje přemýšlení o nové kuchyni trvalo téměř pět let. Samozřejmě jsem se inspirovala obrázky nádherných kuchyní, navštěvovala kuchyňská studia a kochala se tím, co je nového. Ale v duchu jsem věděla, že moje kuchyňka bude malá a bude velký problém tam dostat vše, co potřebuji. Podařilo se mi prosadit a zrealizovat mírné zvětšení prostoru pro kuchyňskou linku, a to spojením kuchyně se sousedním pokojem a odstraněním zbytečné chodbičky. Výsledkem je, že mám v kuchyni vše, co potřebuji. Dřez i myčku hned vedle dřezu, indukční varnou desku, mikrovlnku, troubu, ledničku

Indukční varná deska nahradila původní plynový sporák, nebylo to až tak jednoduché, protože se v rámci rekonstrukce muselo udělat nové elektrické připojení. Počítala jsem s tím, že budu potřebovat nové hrnce, ale nepočítala jsem s tím, že "vybouchne" také sada mých pánví. Z mého původního vybavení nebyla na indukci použitelná ani jediná. Bohužel jsem při výběru indukční desky netušila, že ne každý hrnec, který je vhodný pro indukci, je také vhodný pro mou indukční desku. Ač jsem vybírala vybavení kuchyně v kuchyňském studiu, nikdo mě neupozornil, že velikost varných zón limituje i velikost používaných nádob. Abyste mi rozuměli - varné zóny mám dostatečně velké, ale v malém, ač indukčním hrnci neuvařím. Prostě proto, že jeho průměr je menší, než jaký moje nejmenší varná zóna zvládne. Dalším překvápkem bylo ovládání varné desky. Nevadí mi, že je dotekové, ale vadí mi, že i mé relativně malé ženské ruce mají občas problém strefit to správné malé místečko na desce, kterým se ovládají jednotlivé varné zóny. Ani si nechci představit, jak se to obsluhuje pořádnou mužskou tlapou.

Vaření na indukci mě zatím stále překvapuje. I pozitivně. Už jsem si zvykla, že vše se vaří mnohem rychleji, takže přehodnocuji své návyky z minulosti a zkracuji naučené doby přípravy. Metodou pokus/omyl  ladím výkon pro různé kuchařské postupy. Není to nijak obtížné, jen to chce trochu trpělivosti a neodbíhat od vaření. Další výhodou je skutečnost, že pokud právě nevařím, lze plochu indukční desky použít k odkládání. V malém prostoru se hodí každý kousek místa.

I nová horkovzdušná trouba má své pro a proti. U té jsem "neodolala" a přečetla si dokonce i návod. Nikoliv dopředu, ale v okamžiku, kdy začala vydávat nezvykle silné zvukové signály. Hledala jsem, jak hlasitost zeslabit. Naštěstí to lze, nalezla jsem to na straně 13. Postupně se mi podařilo zvládnout všechny základní funkce, ale uvědomila jsem si, že u tohoto výrobku je jasně vidět, že méně, je někdy více. Obsluha trouby je totiž možná dvojím způsobem - pomocí dvou otočných knoflíků nebo na dotykovém displeji. A navíc lze obojí kombinovat. Lahůdkou je vypínání trouby, je třeba zručný dvojhmat na dotykové ploše. Naštěstí trouba peče výborně, prošla již testem vánočního cukroví, takže jí pro mě neintuitivní obsluhu odpouštím. Nakonec to možná nebude ani v té troubě... A slibuji, že se ostatní funkce doučím, až to budu někdy potřebovat.

Poslední lahůdkou byl nový odsavač par. Elegantní, v klidu téměř neviditelný, protože je zasunutý pod skříňku. Jen jsem nemohla najít, kde se vlastně zapíná, aby začal fungovat. Potupně jsem dvakrát přečetla návod, ale tuto maličkost jsem nikde nenašla. Až když se valila pára z hrnce, intuitivně jsem za něj zatáhla a ejhle, zatáhnutím se odsavač par najednou zapnul. To byl můj největší objev v mé nové kuchyni!

Stěhování

Nikdy se mi nechtělo věřit tomu, že stěhovat se je horší než vyhořet. Teď, zmožená únavou a obklopená 18 krabicemi od banánů, které jsou plné knih, map a dalších důležitých věcí si připadám absolutně zničeně. Ale stále sama sebe přesvědčuji, že to musím zvládnout.

Obdařena věkem, kdy již mohu některé věci považovat za dobře poznané a vícekrát prožité na vlastní kůži, si dovoluji tvrdit, že čím je člověk starší, tím je stěhovánī horší. To sice není žádná převratná myšlenka, ale když to člověk prožívá, nezbývá mu než souhlasit. Moje první stěhování v životě si skoro nepamatuji. Bylo mi kolem tří let a stěhovala jsem se s rodiči do nového bytu na jednom pardubickém sídlišti. Bylo to v době, kdy se byty ještě pracujícím přidělovaly podle pořadníku a zásluh. A v době, kdy  panelák bylo u nás slovo neznámé. Pamatuji si prázdné  velké bílé místnosti plné světla. V době prvních pětiletek se sídliště budovala podle sovětského vzoru, naštěstí první etapa výstavby domů podle sovětského vzoru s malými okny a reliéfy pracujících na fasádách byla již překonána. Na tehdejší dobu to byl velmi pěkný, moderní byt s ústředním topením, teplou vodou a kuchyňskou linkou. A s výhledem do zeleně. Prožila jsem v něm přes dvacet let svého života.

Moje první vlastní stěhování nastalo krátce před svatbou. A bylo hříšně jednoduché. Měla jsem pouze šicí stroj, fotoaparát a zvětšovacī přístroj, krabici knížek a kufr s oblečením. Přesunula  jsem se jen z Pardubic do Hradce Králové. Rychle, bez problémů a s nadšením. Jako jedni z mála mladých a bezdětných manželů jsme měli svůj družstevní byt v paneláku, pro změnu na hradeckém sídlišti. Když do něj přibyly dvě děti, zdál se nám menší a menší, a tak jsme usilovně začali hledat nějaký větší. Trvalo to skoro tři roky, než se to podařilo. Vyměnili jsme družstevní 2+1 za větší 3+1 byt v centru Hradce Králové.

    

Byt o ploše více než 100 m2 v prvorepublikové domě však byl v dost zanedbaném stavu. Na první měsíce jeho užívánī jsme naše malé děti umístili u babiček, nábytek do garáže  a věnovali se jeho rekonstrukci. Částečně sami, s pomocí rodiny a známých a občas i s podporou tehdy vzácných řemeslníků. To jsme ještě netušili, že tento byt se stane naším domovem na více než 30 let. Během této doby jsme jej jako rodina slušně zabydleli. Prožili jsme v něm významný kus života. Synové postupně dospěli a vylétli z hnízda. V dříve rušném bytě jsme se pomalu začínali hledat, a tak postupně nazrávalo řešení najít si jiný, menší a vlastní byt "na stará" kolena. Náš starý dobrý prvorepublikový dům byl totiž  v restituci vrácen původním majitelům, kteří se navíc mezi sebou za několik let nebyli schopni dohodnout. Dům začal chátrat víc a víc, náklady pro změnu zase rostly. Dům se pomalu začal vyprazdňovat.  A teď ho opouštíme i my...

Při psaní tohoto příspěvku trávíme ve starém bytě prakticky poslední víkendové ráno. Poslední klidné chvíle, než se rozběhne každodenní proces nekonečných příprav na stěhování. Máme za sebou rekonstrukci svého dalšího, tentokrát už vlastního bytu, na kterou jsme vyplácali značnou část úspor. A řešíme hlavně, co si vezmeme z té spousty věcí, které jsme za posledních 30 let nastřádali a jak se rychle a efektivně zbavíme toho zbytku. Kdybych to na vlastní oči neviděla, nikdy bych tomu nevěřila, že člověk může nashromáždit tolik věcí! A skoro u každé z nich mi naskočí její příběh. 

Než jsem se pustila do psaní tohoto odstavce, uplynuly dva dlouhé týdny naplněné usilovným zabydlováním. Náš nový byt je hezký, světlý a nově zrekonstrovaný, ale o více než 30 m2 menší. Na nové prostředí jsem si sice již zvykla, ale občas měpřadne pocit stísněnosti. Zejména v koupelně malé jako dlaň, kde je všechno spočítáno na centimetry, mám občas pocit, jako bych se nemohla nadechnout. Nebo v kuchyni, kde jsem se musela poprat s novými spotřebiči, postupně poznávám, že je třeba změnit zaběhnutou rutinu. Indukční sporák obecně vaří rychleji, a tak mě neustále překvapuje. Horko vzdušná trouba peče také odlišně, navíc se se mnou snaží komunikovat občasným pípáním a blikáním displeje. Prostě začala další etapa mého života a je třeba ji plnohodnotně prožít.

Jak se mi houby vyhýbaji

 Houby, to je. v tomto období aktuální téma. Jsem pouze radostný houbař, nikoliv ten usilovný. Když slyším, že by mohly růst, zajdu do svého známého lesa a zkusím to. Když něco najdu, tak to zpracuji. Když ne, tak se v pohodě projdu lesem a je mi jedno, že se vracím s prázdnou. Nejezdím za houbami kilometry do zaručených míst, ani nevstávám brzy ráno, abych byla v lese první. Stačí mi pár radostných okamžiků, kdy spatřím nádhernou hnědou hlavičku, kterou přede mnou ještě nikdo neviděl. Sbírám klasické houby českých lesů - hříbky, kozáky, křemenáče, klouzky, ryzce, suchohřiby,  babky i hřiby kováře. Na jiné druhy si netroufám, nejsem odborník ani hazardér se zdravím své rodiny.

Letos se mi však houby dost intenzivně vyhýbaly. Musím se přiznat, že jsem zatím nenašla ani jednu. Koncem srpna jsem provedla pár pokusů odskočit si do lesa pro houby alespoň do polévky. Domácí bramboračka s čerstvými houbami je pro mě pohlazení pro duši, vzpomínka na dětství. Nenašla jsem nic. Asi jsem byla ve špatném lese. Do jiného než do toho, co mám hned za chatou, jsem se zatím nedostala. Ale není třeba zoufat, podzim je ještě před námi. Teď v polovině září nosí lidé plné košíky, snad i na mě čeká nějaké to houbové potěšení. 

Samozřejmě k houbovému tématu připojím radu, že je třeba sbírat pouze houby zdravé, pevné, nepoškozené. Ostatní v klidu ponecháme v lese. I ty přezrálé, rozměklé a trošku nahnilé. Nestačí je vykrojit, jsou napadené celé. Nemusíme pak přemýšlet o to, zda jsou babky napadené plísní nedohub a jak jsou škodlivé pro naše zdraví.

Houby jsou jistě nejlepší čerstvé, a tak je konzumujeme co nejdříve. Stačí z nich udělat klasickou smaženici nebo dobrý houbový guláš. Velké a pevné lze pokrájet na plátky, obalit v těstíčku nebo v trojobalu a usmažit.  Pokud náhodou najdete větší množství hub, než jste schopni spotřebovat v čerstvém stavu, je třeba je zpracovat a uskladnit. Pokud máte vlastní postupy na zpracování hub ověřené dlouholetou praxí , napište mi o nich. A pro ty ostatní je tu alespoň pár námětů jak naložit s přebytkem hub.

Já houby nejčastěji suším.  Nejvhodnější na sušenī jsou ty hřibovité, pevné, zdravé. Očistíme je, pokrájíme na tenké plátky a rozložíme na papír na pečení ( nikoliv na noviny). Po prvním zaschnutí je můžeme dosušit na teplém radiátoru nebo v troubě. Pro uložení jsou vhodné třeba sklenice s víčkem, kde houby vydrží velmi dlouho. 

Další možností je zmrazení hub. Očištěné houby pokrájíme na kousky, krátce je povaříme v horké vodě a zcedíme. Dobře okapané rozdělíme na tak velké dávky, abychom jednu spotřebovali najednou. Uložíme do plastových krabiček (třeba po rajčatech) nebo do mikroténových sáčků a dáme zmrazit.

Máte své oblíbené postupy na konzervování hub? Podělte se s ostatními.

Zaklínadla v kuchyni - vejce

V receptech se často používají k popisu některých činností ustálená spojení slov. Pracovně je nazývám zaklínadla, protože ne každý začátečník v kuchyni jim dobře rozumí. Význam několika z nich se pokusím podrobněji popsat. 

Připravovat nad párou - toto "zaklínadlo" se často objevuje u receptů na různé krémy,  polevy či omáčky. Opravdu je důležité, tento pokyn dodržet. Jde vlastně o to, že zdroj tepla je nepřímý, slabší a působí stejnoměrně. A také nemůže dojít k připálení. Nemáme-li žádné speciální vybavení, použijeme dva kastrolky. Jeden větší, do kterého dáme vodu a postavíme na zdroj tepla. Druhý menší, ale měl by se uchy zachytit o větší kastrol a jeho dno by se nemělo dotýkat hladiny vody. Tak skutečně "vaříme" nad párou. Jistě existují i další způsoby a vychytávky. Pokud se chcete podělit o ten svůj, použijte komentář k tomuto příspěvku. 

Ušlehat tuhý sníh z bílků - to je "zaklínadlo" řady receptů na moučníky. Od té doby, co jednoduché recepty propaguje Láďa Hruška v hlavním zpravodajství jedné z televizních stanic, je dost zřejmé jak "na to" a hlavně jaký má být výsledek. Tak jen zopakuji, co se osvědčilo právě mně. Bílky musíme od žloutků kompletně oddělit, nesmí tedy obsahovat ani kousíček žloutku! Jak na úspěšné oddělení bílku a žloutku, popisuji níže. Vejce jsou samozřejmě před použitím uskladněné v ledničce, takže vejce jsou chladná. V některých receptech se vejce "nastavují" vodou.  Bílky vždy studenou, žloutky vždy horkou. Vody však maximálně jedna lžíce na jeden bílek a jedna na žloutek.  Ke šlehání používám jednoduché elektrické šlehací metly a stále stejnou vyšší nádobu z tvrdého plastu. Tu jsem si vyhradila na šlehání bílků a  prakticky ji nepoužívám k ničemu jinému. Tímto zvykem eliminuji výskyt případných zbytků mastnoty v nádobě. Z počátku šlehám asi na poloviční výkon, později na plný výkon. A hlavně šlehám trpělivě a opravdu tak dlouho, až se sníh po obrácení nádoby dnem vzhůru ani nepohne. To je úplně to nejdůležitější. Málo tuhý sníh dokáže pokazit kde jakou buchtu!

Tam, kde se připravuje tuhý sníh, se často objevuje další požadavek - utřít tuk s cukrem a postupně přidávat žloutky. Tuk si pokrájíme do misky a necháme trochu změknout při pokojové teplotě. Nemá cenu bojovat s tukem, který jsme právě vyndali z lednice. Zatím si oddělíme žloutky, pokud zůstávají neporušené, můžeme dát všechny do jednoho hrnečku. Ke změklému tuku přidáme cukr uvedený v receptu, tedy cukr moučkový nebo krupicový. Obě suroviny třeme vařečkou. Trpělivě, nejlépe v sedě a u televize. Tření nějakou chvíli trvá (asi 10 až 15 minut), při televizi se dá lépe dosáhnout kýžený výsledek. Ke konci tření přidáme postupně žloutky. Vždy jeden jakoby odlijeme z hrnečku a zatřeme do hmoty. A pak teprve další. Výsledná hmota je hladká, bez krupiček cukru, relativně hustá  a jakoby nadýchaná. 

 Pozor, proces tření nelze nahradit tím, že dáme suroviny do šlehače!

Požadavek na vytření plechu či formy tukem a vysypání moukou v dnešní době již není tak striktní. Řada receptů pochází z doby, kdy jiná možnost prakticky neexistovala. Dnes je ale možné dát na dno plechu papír na pečení, a ten zajistí, že se moučník dobře oddělí od plechu. Formy mívají uvnitř často nepřilnavý povrch, takže se vytírat nemusí nebo se jen lehce vystříknou olejem ve spreji. A u silikonových forem tento požadavek vůbec neřešíme. Pokud však pečete bez těchto moderních vymožeností, stačí vzít kousíček másla nebo jiného tuku asi tak o velikosti čajové lžičky a plech nebo formu jím systematicky lehce vytřít. Systematicky je myšleno tak, že ani kousek plechu nevynecháte. Vrstvička tuku je tenká, stačí místo lehce přejet. Kvalitu své práce uvidíte hned po vysypání moukou. V místech, kterých se tuk nedotkl,  se mouka nepřichytí. Nedokonalou práci však neopravujte, bylo by to jen horší.

Nejčastěji se tápe v tom, kdy je moučník vlastně hotový. I když je v receptu uvedena teplota, při které se má péct a doba pečení, berte tento údaj jako orientační. Napoví vám to, zda se moučník peče při vyšší nebo spíše nižší teplotě a zda dlouho či jen krátce. Právě vaše trouba však může péct trochu jinak, a proto je třeba moučník při pečení sledovat. Samozřejmě hlavně přes okénko, neboť časté otvírání dvířek trouby vétšinou moučníkům nesvědčí a může zhatit výsledek. U řady moučníků vytušíte, že by mohlo být hotovo, podle jejich barvy a vzhledu. Krásně nadýchané a dozlatova upečené buchty pozná snad každý. U některých druhů moučníků se však barva tak výrazně nemění. Jedoduchou pomůckou je sledování okrajů moučníku. Pokud se oddělují od plechu či formy a třeba o trochu změní barvu, je to opět zřejmý signál, že se blíží konec. U vyšších moučníků (například bábovek) si můžeme ověřit stav uvnitř zapíchnutím ostré špejle. Po vyjmutí ji přejedeme prstem. Když je suchá, je upečeno. Samozřejmě existují i takové recepty, které vyžadují při pečení vystřídat více teplot a dodržovat některé specifické postupy. Jde například o přípravu odpalovaného těsta (na začátku pečení se nesmí otvírat trouba), nebo o přípravu moučníků z tvarohového těsta, které se pečou dlouhou dobu při nižší teplotě.