Stěhování

Nikdy se mi nechtělo věřit tomu, že stěhovat se je horší než vyhořet. Teď, zmožená únavou a obklopená 18 krabicemi od banánů, které jsou plné knih, map a dalších důležitých věcí si připadám absolutně zničeně. Ale stále sama sebe přesvědčuji, že to musím zvládnout.

Obdařena věkem, kdy již mohu některé věci považovat za dobře poznané a vícekrát prožité na vlastní kůži, si dovoluji tvrdit, že čím je člověk starší, tím je stěhovánī horší. To sice není žádná převratná myšlenka, ale když to člověk prožívá, nezbývá mu než souhlasit. Moje první stěhování v životě si skoro nepamatuji. Bylo mi kolem tří let a stěhovala jsem se s rodiči do nového bytu na jednom pardubickém sídlišti. Bylo to v době, kdy se byty ještě pracujícím přidělovaly podle pořadníku a zásluh. A v době, kdy  panelák bylo u nás slovo neznámé. Pamatuji si prázdné  velké bílé místnosti plné světla. V době prvních pětiletek se sídliště budovala podle sovětského vzoru, naštěstí první etapa výstavby domů podle sovětského vzoru s malými okny a reliéfy pracujících na fasádách byla již překonána. Na tehdejší dobu to byl velmi pěkný, moderní byt s ústředním topením, teplou vodou a kuchyňskou linkou. A s výhledem do zeleně. Prožila jsem v něm přes dvacet let svého života.

Moje první vlastní stěhování nastalo krátce před svatbou. A bylo hříšně jednoduché. Měla jsem pouze šicí stroj, fotoaparát a zvětšovacī přístroj, krabici knížek a kufr s oblečením. Přesunula  jsem se jen z Pardubic do Hradce Králové. Rychle, bez problémů a s nadšením. Jako jedni z mála mladých a bezdětných manželů jsme měli svůj družstevní byt v paneláku, pro změnu na hradeckém sídlišti. Když do něj přibyly dvě děti, zdál se nám menší a menší, a tak jsme usilovně začali hledat nějaký větší. Trvalo to skoro tři roky, než se to podařilo. Vyměnili jsme družstevní 2+1 za větší 3+1 byt v centru Hradce Králové.

    

Byt o ploše více než 100 m2 v prvorepublikové domě však byl v dost zanedbaném stavu. Na první měsíce jeho užívánī jsme naše malé děti umístili u babiček, nábytek do garáže  a věnovali se jeho rekonstrukci. Částečně sami, s pomocí rodiny a známých a občas i s podporou tehdy vzácných řemeslníků. To jsme ještě netušili, že tento byt se stane naším domovem na více než 30 let. Během této doby jsme jej jako rodina slušně zabydleli. Prožili jsme v něm významný kus života. Synové postupně dospěli a vylétli z hnízda. V dříve rušném bytě jsme se pomalu začínali hledat, a tak postupně nazrávalo řešení najít si jiný, menší a vlastní byt "na stará" kolena. Náš starý dobrý prvorepublikový dům byl totiž  v restituci vrácen původním majitelům, kteří se navíc mezi sebou za několik let nebyli schopni dohodnout. Dům začal chátrat víc a víc, náklady pro změnu zase rostly. Dům se pomalu začal vyprazdňovat.  A teď ho opouštíme i my...

Při psaní tohoto příspěvku trávíme ve starém bytě prakticky poslední víkendové ráno. Poslední klidné chvíle, než se rozběhne každodenní proces nekonečných příprav na stěhování. Máme za sebou rekonstrukci svého dalšího, tentokrát už vlastního bytu, na kterou jsme vyplácali značnou část úspor. A řešíme hlavně, co si vezmeme z té spousty věcí, které jsme za posledních 30 let nastřádali a jak se rychle a efektivně zbavíme toho zbytku. Kdybych to na vlastní oči neviděla, nikdy bych tomu nevěřila, že člověk může nashromáždit tolik věcí! A skoro u každé z nich mi naskočí její příběh. 

Než jsem se pustila do psaní tohoto odstavce, uplynuly dva dlouhé týdny naplněné usilovným zabydlováním. Náš nový byt je hezký, světlý a nově zrekonstrovaný, ale o více než 30 m2 menší. Na nové prostředí jsem si sice již zvykla, ale občas měpřadne pocit stísněnosti. Zejména v koupelně malé jako dlaň, kde je všechno spočítáno na centimetry, mám občas pocit, jako bych se nemohla nadechnout. Nebo v kuchyni, kde jsem se musela poprat s novými spotřebiči, postupně poznávám, že je třeba změnit zaběhnutou rutinu. Indukční sporák obecně vaří rychleji, a tak mě neustále překvapuje. Horko vzdušná trouba peče také odlišně, navíc se se mnou snaží komunikovat občasným pípáním a blikáním displeje. Prostě začala další etapa mého života a je třeba ji plnohodnotně prožít.

Jak se mi houby vyhýbaji

 Houby, to je. v tomto období aktuální téma. Jsem pouze radostný houbař, nikoliv ten usilovný. Když slyším, že by mohly růst, zajdu do svého známého lesa a zkusím to. Když něco najdu, tak to zpracuji. Když ne, tak se v pohodě projdu lesem a je mi jedno, že se vracím s prázdnou. Nejezdím za houbami kilometry do zaručených míst, ani nevstávám brzy ráno, abych byla v lese první. Stačí mi pár radostných okamžiků, kdy spatřím nádhernou hnědou hlavičku, kterou přede mnou ještě nikdo neviděl. Sbírám klasické houby českých lesů - hříbky, kozáky, křemenáče, klouzky, ryzce, suchohřiby,  babky i hřiby kováře. Na jiné druhy si netroufám, nejsem odborník ani hazardér se zdravím své rodiny.

Letos se mi však houby dost intenzivně vyhýbaly. Musím se přiznat, že jsem zatím nenašla ani jednu. Koncem srpna jsem provedla pár pokusů odskočit si do lesa pro houby alespoň do polévky. Domácí bramboračka s čerstvými houbami je pro mě pohlazení pro duši, vzpomínka na dětství. Nenašla jsem nic. Asi jsem byla ve špatném lese. Do jiného než do toho, co mám hned za chatou, jsem se zatím nedostala. Ale není třeba zoufat, podzim je ještě před námi. Teď v polovině září nosí lidé plné košíky, snad i na mě čeká nějaké to houbové potěšení. 

Samozřejmě k houbovému tématu připojím radu, že je třeba sbírat pouze houby zdravé, pevné, nepoškozené. Ostatní v klidu ponecháme v lese. I ty přezrálé, rozměklé a trošku nahnilé. Nestačí je vykrojit, jsou napadené celé. Nemusíme pak přemýšlet o to, zda jsou babky napadené plísní nedohub a jak jsou škodlivé pro naše zdraví.

Houby jsou jistě nejlepší čerstvé, a tak je konzumujeme co nejdříve. Stačí z nich udělat klasickou smaženici nebo dobrý houbový guláš. Velké a pevné lze pokrájet na plátky, obalit v těstíčku nebo v trojobalu a usmažit.  Pokud náhodou najdete větší množství hub, než jste schopni spotřebovat v čerstvém stavu, je třeba je zpracovat a uskladnit. Pokud máte vlastní postupy na zpracování hub ověřené dlouholetou praxí , napište mi o nich. A pro ty ostatní je tu alespoň pár námětů jak naložit s přebytkem hub.

Já houby nejčastěji suším.  Nejvhodnější na sušenī jsou ty hřibovité, pevné, zdravé. Očistíme je, pokrájíme na tenké plátky a rozložíme na papír na pečení ( nikoliv na noviny). Po prvním zaschnutí je můžeme dosušit na teplém radiátoru nebo v troubě. Pro uložení jsou vhodné třeba sklenice s víčkem, kde houby vydrží velmi dlouho. 

Další možností je zmrazení hub. Očištěné houby pokrájíme na kousky, krátce je povaříme v horké vodě a zcedíme. Dobře okapané rozdělíme na tak velké dávky, abychom jednu spotřebovali najednou. Uložíme do plastových krabiček (třeba po rajčatech) nebo do mikroténových sáčků a dáme zmrazit.

Máte své oblíbené postupy na konzervování hub? Podělte se s ostatními.

Zaklínadla v kuchyni - vejce

V receptech se často používají k popisu některých činností ustálená spojení slov. Pracovně je nazývám zaklínadla, protože ne každý začátečník v kuchyni jim dobře rozumí. Význam několika z nich se pokusím podrobněji popsat. 

Připravovat nad párou - toto "zaklínadlo" se často objevuje u receptů na různé krémy,  polevy či omáčky. Opravdu je důležité, tento pokyn dodržet. Jde vlastně o to, že zdroj tepla je nepřímý, slabší a působí stejnoměrně. A také nemůže dojít k připálení. Nemáme-li žádné speciální vybavení, použijeme dva kastrolky. Jeden větší, do kterého dáme vodu a postavíme na zdroj tepla. Druhý menší, ale měl by se uchy zachytit o větší kastrol a jeho dno by se nemělo dotýkat hladiny vody. Tak skutečně "vaříme" nad párou. Jistě existují i další způsoby a vychytávky. Pokud se chcete podělit o ten svůj, použijte komentář k tomuto příspěvku. 

Ušlehat tuhý sníh z bílků - to je "zaklínadlo" řady receptů na moučníky. Od té doby, co jednoduché recepty propaguje Láďa Hruška v hlavním zpravodajství jedné z televizních stanic, je dost zřejmé jak "na to" a hlavně jaký má být výsledek. Tak jen zopakuji, co se osvědčilo právě mně. Bílky musíme od žloutků kompletně oddělit, nesmí tedy obsahovat ani kousíček žloutku! Jak na úspěšné oddělení bílku a žloutku, popisuji níže. Vejce jsou samozřejmě před použitím uskladněné v ledničce, takže vejce jsou chladná. V některých receptech se vejce "nastavují" vodou.  Bílky vždy studenou, žloutky vždy horkou. Vody však maximálně jedna lžíce na jeden bílek a jedna na žloutek.  Ke šlehání používám jednoduché elektrické šlehací metly a stále stejnou vyšší nádobu z tvrdého plastu. Tu jsem si vyhradila na šlehání bílků a  prakticky ji nepoužívám k ničemu jinému. Tímto zvykem eliminuji výskyt případných zbytků mastnoty v nádobě. Z počátku šlehám asi na poloviční výkon, později na plný výkon. A hlavně šlehám trpělivě a opravdu tak dlouho, až se sníh po obrácení nádoby dnem vzhůru ani nepohne. To je úplně to nejdůležitější. Málo tuhý sníh dokáže pokazit kde jakou buchtu!

Tam, kde se připravuje tuhý sníh, se často objevuje další požadavek - utřít tuk s cukrem a postupně přidávat žloutky. Tuk si pokrájíme do misky a necháme trochu změknout při pokojové teplotě. Nemá cenu bojovat s tukem, který jsme právě vyndali z lednice. Zatím si oddělíme žloutky, pokud zůstávají neporušené, můžeme dát všechny do jednoho hrnečku. Ke změklému tuku přidáme cukr uvedený v receptu, tedy cukr moučkový nebo krupicový. Obě suroviny třeme vařečkou. Trpělivě, nejlépe v sedě a u televize. Tření nějakou chvíli trvá (asi 10 až 15 minut), při televizi se dá lépe dosáhnout kýžený výsledek. Ke konci tření přidáme postupně žloutky. Vždy jeden jakoby odlijeme z hrnečku a zatřeme do hmoty. A pak teprve další. Výsledná hmota je hladká, bez krupiček cukru, relativně hustá  a jakoby nadýchaná. 

 Pozor, proces tření nelze nahradit tím, že dáme suroviny do šlehače!

Požadavek na vytření plechu či formy tukem a vysypání moukou v dnešní době již není tak striktní. Řada receptů pochází z doby, kdy jiná možnost prakticky neexistovala. Dnes je ale možné dát na dno plechu papír na pečení, a ten zajistí, že se moučník dobře oddělí od plechu. Formy mívají uvnitř často nepřilnavý povrch, takže se vytírat nemusí nebo se jen lehce vystříknou olejem ve spreji. A u silikonových forem tento požadavek vůbec neřešíme. Pokud však pečete bez těchto moderních vymožeností, stačí vzít kousíček másla nebo jiného tuku asi tak o velikosti čajové lžičky a plech nebo formu jím systematicky lehce vytřít. Systematicky je myšleno tak, že ani kousek plechu nevynecháte. Vrstvička tuku je tenká, stačí místo lehce přejet. Kvalitu své práce uvidíte hned po vysypání moukou. V místech, kterých se tuk nedotkl,  se mouka nepřichytí. Nedokonalou práci však neopravujte, bylo by to jen horší.

Nejčastěji se tápe v tom, kdy je moučník vlastně hotový. I když je v receptu uvedena teplota, při které se má péct a doba pečení, berte tento údaj jako orientační. Napoví vám to, zda se moučník peče při vyšší nebo spíše nižší teplotě a zda dlouho či jen krátce. Právě vaše trouba však může péct trochu jinak, a proto je třeba moučník při pečení sledovat. Samozřejmě hlavně přes okénko, neboť časté otvírání dvířek trouby vétšinou moučníkům nesvědčí a může zhatit výsledek. U řady moučníků vytušíte, že by mohlo být hotovo, podle jejich barvy a vzhledu. Krásně nadýchané a dozlatova upečené buchty pozná snad každý. U některých druhů moučníků se však barva tak výrazně nemění. Jedoduchou pomůckou je sledování okrajů moučníku. Pokud se oddělují od plechu či formy a třeba o trochu změní barvu, je to opět zřejmý signál, že se blíží konec. U vyšších moučníků (například bábovek) si můžeme ověřit stav uvnitř zapíchnutím ostré špejle. Po vyjmutí ji přejedeme prstem. Když je suchá, je upečeno. Samozřejmě existují i takové recepty, které vyžadují při pečení vystřídat více teplot a dodržovat některé specifické postupy. Jde například o přípravu odpalovaného těsta (na začátku pečení se nesmí otvírat trouba), nebo o přípravu moučníků z tvarohového těsta, které se pečou dlouhou dobu při nižší teplotě.

Zaklínadla v kuchyni - droždí

Tento příspěvek může být užitečný těm, kteří mají zatím málo zkušeností v kuchyni a občas jim není jasné, co se pod některými ustálenými spojeními přesně skrývá. Nevíte ještě o čem bude dnes řeč?  Nebo si myslíte, že nic takového neexistuje?  Jistě jste mnohokrát slyšeli: "Necháme vzejít kvásek" nebo "Odzkoušíme špejlí, zda je moučník již upečený" či "Vaříme nad párou". Pokud je vám vše jasné, nemusíte číst dál. Nebo můžete konfrontovat můj výklad se svými zkušenostmi.

Začneme zaklínadly kolem kvasnic neboli droždí. Pokud nebude výslovně uvedeno jinak,  jde vždy o čerstvé droždí nikoliv sušené. Prodává se běžně ve formě kostek o váze 42 g ve stříbrně šedém aluminiovém obalu. Někde lze ještě koupit droždí na váhu, v tomto případě se odkrajují kousky droždí z velkého kusu. Důležité je u droždí slovo  "čerstvé". Droždí by mělo krásně vonět, nemělo by být oschlé ani zahnědlé. Nejlepší je koupit droždí těsně před použitím a pokud jen trochu pochybujeme o jeho kvalitě, kterou si můžeme ověřit až po rozbalení, tak ho radši nepoužijeme. A teď co se skrývá pod ustáleným spojením "připravíme kvásek". Nejběžnější je použít na přípravu  vlahé mléko. Mléko vytažené z ledničky tedy zahřejeme asi na teplotu lidského těla, pozor, ne více! Při zahřívání v něm rozpustíme kostku cukru (nebo rovnou lžičku). Do 100 ml vlahého mléka rozdrobíme příslušné množství čerstvého droždí. Necháme v klidu stát v teplé místnosti až rozdrobené droždí vyplave na povrch a zvětší svůj  objem.  Trvá to asi pět až deset minut. Tím je kvásek připravený k použití. Existují i jiné postupy při přípravě kvásku, ale já preferuji tento. Pokud se stane, že droždí nevyplave na povrch ani nezvětší svůj objem, doporučuji ho nepoužít, protože by se s velkou pravděpodobností nepovedl celý moučník. Cena kvasnic je nižší než cena ostatních surovin. A pro úplnost - použité mléko je část mléka potřebná na recept.

Připravený kvásek se většinou přidává k surovinám na těsto. Zejména k mouce, která by měla být prosátá přes síto a měla by mít teplotu místnosti. Mouka se prosívá proto, aby se provzdušnila. Těsto pak lépe vykyne.  Další spojení objevující se v receptech je "vymícháme hladké těsto". Rozumí se tím tak usilovné nadlehčováni surovin spojených v těsto vařečkou, až vznikne těsto na povrchu (i uvnitř) opravdu sametově hladké a navíc lesklé. Ideálně by měly při vymíchávání těsta občas vznikat na povrchu bubliny. Při ručním vymíchávání těsta dospívám k bublinám je výjimečně, ale občas se daří je vyrobit při přípravě těsta v pekárně. Hotové těsto přikryjeme utěrkou a necháme kynout v teplé místnosti. Těsto by mělo během kynutí zdvojnásobit svůj objem.

Pro dnešek posledním ustáleným spojením je "těsto zpracujeme na lehce pomoučeném vále". Prakticky to znamená, že vál poprášíme asi dvěma lžícemi hladké mouky.  Těsto se pak na vál nelepí. Toto spojení možná časem upadne v zapomnění, protože rozměrné dřevěné vály na zpracování těsta se používají stále méně a nahrazují se třeba silikonovými podložkami.

Údržba těla a duše

Nadpis tentokrát není až tak nadnesený, půjde opravdu o zamyšlení na toto téma. Raný seniorský věk u mě vedl k pozorovatelnému u zklidnění. Ovšem ne až tak daleko, abych po obědě znavena usínala na gauči, jak činili mí rodiče. Mé zklidnění spočívá spíše v jakési vnitřní vyrovnanosti a smíření se s tím, co nemohu vlastními silami změnit. A i když zatím chodím pravidelně do práce, mám pocit, že se pomalu stávám pánem času. Poté, co děti vylétly z hnízda (a ještě nemají vlastní děti), mám mnohem více času pro sebe. pro své koníčky a realizaci svých snů a přání.

Moje přání nejsou nijak veliká a není až tak náročné je uspokojit. Během letošního jara se mi podařilo konečně osázet květinové záhony tak, aby stálo něco kvetlo a byla radost pohledět na barevné kombinace květů.  Pouze jeden ze záhonů jsem věnovala bylinkám a troše zeleniny. A protože je vždycky co zlepšovat, pomalu ve mně uzrávají plány na další rok. Chtěla bych zkusit pěstovat hortenzie a znovu vysázet pár lilií. Přes poslední teplou zimu mi záhadně zmizely ze záhonu. Podezírám hryzce. 

Letošní léto je pro mě létem natírání. Díky slušnému počasí se mi již podařilo obnovit nátěry dřevěných částí chaty a pokračuji drobnějšími nátěry vybavení. Tato činnost mě kupodivu uspokojuje. Je klidná, monotónní, mysl se při ní může toulat kdekoliv. A výsledek je vidět hned. Technologie natírání není nijak náročná, více úsilí než vlastní nátěr vyžaduje příprava podkladu před natíráním. Hlavně odstraňování původního nátěru.  A také určitá trpělivost při olepování okrajů papírovou lepicí páskou. Ale vyplatí se to. Okraje barvy jsou rovné jako když střelí. 

Při těchto činnostech si na své přijde jak duše, tak i tělo. Tělo se třeba při natírání nebo péči o zahrádku dostává do nejroztodivnějších poloh. Od stoje na špičkách na štaflích až do podřepu či kleku.  Zvedá různě těžká břemena a používá rozmanité nástroje. Každodenní rozmotávání a opětné smotání zahradní hadice bylo pro mě zpočátku velkým dobrodružstvím.  Sice vím, že existují moderní hadice, které se snadno navíjejí na cívku umístěnou na vozíku nebo hadice smršťovací, dle inzerátů na internetu geniální. Ale co naplat, když na naší zahradě se prostě zalévá klasickou hadicí. Po mnoha pokusech již umím hadici a rozprašovač použít bezpečně a bez zmáčení. Časem jsem přišla na to, že pokud je na obou koncích uvolněná hadice, voda z ní vyteče po chvíli sama. Na zemi se dá pohodlně smotat, svázat a zavěsit, aby nepřekážela a nerozmotávala se. 

Posledních deset let je pravidelnou  každoroční součástí mého života týdenní pobyt spojený s rehabilitačním cvičením s prvky jógy. I když jsou dvě hodiny cvičení denně tou nejdůležitější součástí pobytu, svou roli hraje i výměna zkušeností s mými vrstevnicemi. Stačí jen pozorně poslouchat a být upřímná sama k sobě i k ostatním. Životní situace jsou u všech dost podobné a s drobnými obměnami se stále opakují. Bohužel i tak člověka většinou překvapí. Po týdenním pobytu se loučím osvěžena a s poznáním, že jsem součástí určitého koloběhu. Ale zůstává na mě, zda vidím sklenici poloprázdnou nebo poloplnou.

Jak dělám fotografie do České hospodyňky?

Odpověď je jednoduchá. Uvařím, vyfotím a někdo to sní.

Vím, že moje fotografie nejsou profesionální. Ostatně i mé stránky jsou čistě amatérské a vznikly spojením několika věcí, které trochu umím. Fotografuji od dětství a vždycky mě vzrušovalo čekání na to, jak bude fotografie vypadat. Jako dítě jsem musela dlouho čekat na výsledek jednoho stisku spouště a vlastně i jednoho fotografického pokusu. Ve fotoaparátu byl založen film s určitým počtem obrázků, a teprve když se celý nafotil, opatrně se vyjmul a odnesl do sběrny. A když se zadařilo, přinesl si člověk za pár dní a pár korun pár černobílých obrázků. Dnes jsou to pro mě vzácné snímky z dětství, které jsou vzorně nalepené a popsané v albu. 

Mým prvním osobním fotoaparátem byla poloautomat značky Minolta. Koupila jsem si ho za první výplatu v roce 1977. Do ní se používal kinofilm, obrázků z jednoho filmu bylo už víc. Provázela mě hezkou řádku let mého života, pamatuje hodně dovolených a výletů. Ale hlavně s ní jsem zachytila spoustu důležitých okamžiků ze života mých dětí a mé rodiny. A v této době jsem si začala vyvolávat filmy a dělat fotografie sama. Výměnou běžné žárovky za červenou jsem si občas naši koupelnu přeměnila na fotografickou laboratoř a snažila se vyrobit co nejlepší obrázky. Když se zrovna nenašel nikdo, kdo by mi pohlídal děti, rády u vyvolávání fotografií asistovaly. Sedávaly potmě na stoličce u misek s vývojkou a ustalovač a sledovaly vznik fotografií. Těch mám z té doby spoustu, jsou vzorně srovnané v krabičkách nebo v tématických albech. A málokdy má někdo chuť se jimi probírat.

Na přelomu tisíciletí jsem rychle podlehla nové vášni - digitální fotografii. Byla jsem nadšena
možností stisknout spoušť a vidět hned výsledek. I když zatím jen v malém okénku. Můj první digitální fotoaparát byl značky Olympus. Jakmile jsem si ho trochu osahala, začala jsem uskutečňovat svůj nápad s kuchařkou na internetu. Prostě jsem spojila to, že ráda a často vařím, ráda fotím, umím to s počítačem a napsat nějaký smysluplný text mi nedělá problém. Digitální fotografie však byla pro uskutečnění tohoto nápadu to nejpodstatnější. 

V posledních letech fotografuji digitální zrcadlovkou značky Nikon, ale nebráním se ani fotografiím z mobilu. Zatímco na focení zrcadlovkou musím být připravena, mobil mohu vytáhnout z kabelky kdykoliv. Fotografie na České hospodyňce z období digitálního pravěku občas vyměním za nové. Styl fotografií jídel se během let vyvíjí a mění a ovlivňuje i můj pohled na věc. Mým cílem však není udělat fotografii tzv. uměleckou, ale spíš fotografii co nejvěrnější. Tak, aby odpovídala reálnému životu a tomu, co se objevuje na stole běžného strávníka. Tak, aby z ní bylo poznat, o co jde a vidět to, co se špatně v receptu popisuje. A v tom nejlepším případě, aby někoho inspirovala k tomu si něco nového uvařit.

Nezvaní návštěvníci

Naštěstí dnes to nebude o lidech. Ale jen o drobné zvířeně a hmyzu a o okamžicích, kdy nám vzájemné soužití trochu drhne. Mluvím o našem nedobrovolném soužití na chatě a zahradě, která je umístěna na okraji lesa. Zde nečekám sterilní  prostředí. Respektuji poletující vosy, ale nemusí si stavět báně přímo na půdě. Vím, že nedaleko rybníka budou občas komáři, ale když sejich vylíhnou hejna a pijí mi reálně krev, tak mě to vytáčí. Krtečky mám ráda v pohádce, ale dvacet překrásných hromádek na trávníku mi radost neudělá. Mám zkušenost i ze soužití s netopýry. Tři roky po sobě sídlili mezi prkny na půdě a teprve v podvečer vylélali skulinou mezi prkny. Pravda, přes den jsme v té době občas slýchali  podivný zvuk, podobný tichému pípání kuřat, ale nevěnovali jsme mu pozornost. Poslední zahrádkářský hit - slimáci se zatím na mé zahradě neobjevili v tak hojném počtu, aby mi stihli něco zlikvidovat.

Vosy se mi podařilo přesvědčit, aby se usídlili jinde, zcela náhodně. Kdysi a kdesi jsem zaslechla, že je odpuzuje vůně řebříčku. A protože ten roste a kvete každoročně na nedaleké louce, natrhám kytici, svážu a pověsím na půdičce. Nemohu na sto procent tvrdit, že právě toto zabralo, ale od té doby, co to dělám, si vosy u nás své papírové báně nebudují. Jen loni si pár podnikavých vos vybudovalo hnízdo v kovové skřínce na elektřinu, která je připevněná na zadní stěně chaty. Létaly dovnitř a ven klíčovou dírkou. A žily  by tam pravděpodobně spokojeně, kdyby jednoho krásného letního dne neotevřel skřínku elektrikář. Samozřejmě roztrhl papírovou báň přilepenou na dvířka i stěny skříňky a dostal několik žihadel. Vrátil se k nám až po týdnu, kdy jsme ho ubezpečili, že je skříňka čistá a vosy jsou  definitivně vystěhované. 

Občas mě navštíví krtek, ale to bývá spíše mimo sezónu, kdy je na zahradě klid. V období, kdy na malé ploše zahrádky podnikala celá krtčí kolonie, se mi je podařilo přesvědčit hrstmi psích chlupů, které jsem nastrkala do krtčích děr. Občas tento trik opakuji, naštěstí kamarádka svou fenku Báru pravidelně stříhá. Definitivně prohrávám s klíšťaty. Snad proto, že je vidím až přisáté na kůži. Primárně používám ochranný spej a preventivně si beru b-komplex. Snažím  se nechodit do vysoké trávy a po návratu z přírody provádím pečlivou hygienu. Přesto klíšťata vítězí na body. Máte spolehlivý recept na to, jak se vyhnout přisátí klíštěte?