sobota 6. března 2021
Marta - dva rozhovory
Příjemně strávené dny na závěr starého roku byly pro Martu i Petra silným pozitivním zážitkem. Tedy s výjimkou Petrova zraněného kotníku. Ten ho donutil zůstat doma i první dny roku nového, ale nijak zvlášť mu to nevadilo. Většinu času stejně věnoval usilovné úpravě fotografií, které na hradě Valdštejn nafotil. A nezastíral, že je s fotkami spokojený. Jak s těmi, které udělal na zakázku za účelem prezentace hradu, tak i s těmi dalšími. Zejména snímky z nočního focení na hradě s lucernami byly moc povedené. Až tak, že zvažoval, že by je mohl poslat do nějaké soutěže. Dokonce i Lenka jim nakonec poděkovala, že ji donutili si vzít dovolenou mezi svátky a strávit sváteční dny doma se Sofií. Potřebovala na chvíli vypřáhnout a odpočinout si od nekonečných služeb v nemocnici. A přijít na jiné myšlenky. Po dlouhé době se zase klidně a dosyta vyspala. Měla čas se Sofii pořádně věnovat a společně si užily volné dny. Samozřejmě by bylo lepší je strávit někde na horách, ale hlavní pro ně bylo, že byly spolu.
Zato první pracovní den byl pro Martu nečekaně hektický. Do firmy ráno odjela sama, s tím že Petr zůstane ještě dva tři dny doma, počítala. Ale netušila, že přes svátky onemocněla covidem víc než polovina jejích zaměstnanců. A to ještě v závěru roku neprodloužila smlouvy těm, co pracovali na dohodu, protože se obávala, že pro ně nebude mít dost práce. Počet zakázek býval tradičně v lednu nejnižší. A teď v nouzovém stavu očekávala ještě hlubší pokles. Hned po ránu musela s dispečerkou kompletně přeorganizovat pracovní skupiny, aby se nějak zvládly trvalé zakázky. Byla donucená dokonce zavolat dvěma dohodářům, se kterými původně nepočítala. A pak celý den řešila drobné zádrhele vznikající z toho, že někteří dnes dělali úplně novou práci. Často i s pomůckami, na které nebyli zvyklí. Občas i se spolupracovníky, se kterými se nemuseli. A samozřejmě po celý den v respirátorech.
Když pracovní den skončil, uvědomila si, že se v dalších dnech bude podobný kolotoč opakovat. Nikdy nebude jisté, kdo ze zaměstnanců ráno přijde do práce. Každý den se bude muset improvizovat. Ale důležité je, že zatím je pro všechny dost práce. Ostatně není to poprvé, kdy je v její firmě vypjatější situace. Pár jich už za dobu existence firmy zažila a vždycky to nějak zvládla. Cestou domů se zastavila v Kauflandu a docela si v té velké hale plné regálů se zbožím oddechla. Moc lidí s nákupními vozíky tu naštěstí nebylo, a tak v pohodě nakoupila, co potřebovala. Ještě před vánocemi doufala, že se s Petrem hned po návratu z dovolené vrátí oba zpět do jejího bytu, ale nakonec sama své rozhodnutí přehodnotila. A Petrův vymknutý kotník na to měl jen malý vliv. Nakonec Marta sama sebe přesvědčila, že bude lepší pro všechny, když budou bydlet ještě nějakou chvíli pohromadě. Hlavně kvůli Lence, které pomohou se postarat o Sofii v době, kdy je potřeba, aby pracovala v nemocnici mnohem víc než normálně. Nouzový stav stále trvá a covid zdaleka není na ústupu.
Když zaparkovala auto před domem a chystala se vyndat nákup z kufru, zdálo se jí, že zahlédla na stezce u řeky Libora. A skutečně, byl to opravdu on. V běžeckém oblečení, s nějakou dívkou. I on matku spatřil, ale teď už se nedalo couvnout a běžet jinudy.
“Ahoj mami!” řekl udýchaně, když se u ní zastavil. Dívka ale běžela dál a zastavila se až po několika metrech. Nevrátila se zpět, netrpělivě přešlapovala na místě.
“Nechcete zajít na kávu nebo na čaj? Aspoň na chvíli, dlouho jsme se neviděli...” zeptala se Marta s nadějí v hlase. A Libor to vycítil. Rád by se stavil, ale vnímal i čekající dívku. A věděl, že ta by návštěvu určitě odmítla.
“Mami, nezlob se. Jsme oba hodně zpocení, v téhle zimě bychom neměli dlouho zůstávat bez pohybu. Zavolám ti hned, jak se doma vysprchuju.” odmítl Libor matčinu nabídku, i když věděl, že bude zklamaná. A Marta byla trochu zklamaná. Naposledy se spolu viděli o vánocích, a to žijí v jednom městě. Nechtěla se mu plést do života, byla ráda, že se po těch nepříjemných životních kotrmelcích vzpamatoval a osamostatnil. Ale jako matka měla potřebu se alespoň zpovzdálí ujišťovat, že je její syn v pohodě.
Dnes večeřeli všichni společně, dokonce i Lenka už byla doma. Martin telefon se ozval v okamžiku, kdy polykala poslední sousto. Pohledem na displej zjistila, že volá Libor. Omluvně se na všechny podívala, vstala od stolu a odešla nahoru do ložnice. Chtěla mluvit se synem sama a v klidu.
“Ahoj, doufám, že ses nezlobila, že jsme nešli na kafe. Kdybych byl sám, určitě bych rád zašel na kus řeči. Ale Jana by nešla, běžela by domů sama. To jsem nechtěl, už se stmívalo.”
“To neřeš a povídej, jak se máš.” odpověděla Marta a usadila se pohodlně s telefonem v posteli. Čekala, že jejich rozhovor bude delší.
“Tys měla dovču, slyšel jsem, že byla parádně romantická. Jsem rád, že si to s Petrem umíte užít. A že si rozumíte...”
Toto téma rozhovoru jim chvíli vydrželo, ale Marta se také chtěla dozvědět něco o Liborovi. Přehodila rozhovor na jinou kolej.
“Pověz mi něco o té dívce, co byla s tebou. To je ta Jana?”
“Ano, to byla Jana od nás z práce. Říkal jsem ti už, že spolu chodíme běhat. A ona je dost důsledná, takže běháme pravidelně denně ve stejnou hodinu stejnou trasu.”
“Vsadila bych se, že kdyby to bylo jen na tobě, tak bys tak pravidelně nesportoval...”
“To máš pravdu, mě by občas lenost přemohla. Ale jinak běhám rád a dělá mi to dobře. Na těle i na duši.”
“Tomu docela věřím. Ale pověz mi něco o té Janě. Chodíte spolu?”
“Nechodíme, ale běháme. Ona je tak trochu zvláštní. Je hrozně chytrá, zná do podrobností spoustu věcí a dobře se s ní povídá. Ale pusu jsem jí dal jen jednou. Překvapilo jí to a byla z toho hodně zmatená. A od té doby si dává pozor, abych se jí nedotýkal. Moc to nechápu.”
“Tys říkal, že žije úplně sama. A že vůbec nikoho nemá. To je taky neobvyklé. Třeba má se sociálními kontakty problém.”
“Nevím, dokud jsme ještě chodili do práce, tak jsem si ničeho nevšiml. Chovala se stejně jako ostatní. Ale tolik jsem ji tehdy nevnímal.”
Marta by ráda slyšela další podrobnosti, ale Libor její zvědavost utnul.
“Mami, nech to být. Teď jsem rád, že nejsem sám. V době samých omezení je příjemné, sdílet aspoň nějaký čas s živým člověkem. Taky bych se z toho mohl třeba zbláznit. Celý den na síti, videokonference, virtuální schůzky, telefony. Kromě jídla si nikde nic nekoupím, všechno si člověk objednává na e-shopu. I ta kultura už mi chybí. Každodenní běhání s živou Janou je část dne, na kterou se prostě těším. Ostatně běháme kolem vašeho domu denně dvakrát, tam a zpět. Byla to jen otázka času, kdy se potkáme. S Janou to proberu a třeba se někdy zastavíme.” skončil Libor zcela pragmaticky.
Marta by o jejich rozhovoru určitě ještě dlouho přemýšlela, ale po pár minutách její mobil znovu zavrněl. Tentokrát volala Lada.
I ona byla zvědavá, jak si maminka s Petrem užila dovolenou. Marta jí slíbila, že pošle odkaz na fotky, které na jejich krátké dovolené vznikly. Ty řeknou mnohem víc, než jakákoliv slova. A pak trpělivě vyčkávala, protože z tónu dceřina hlasu cítila, že půjde o něco víc. A šlo.
“Mami, jsem už úplně v koncích. Potřebuju poradit. Nebo se aspoň svěřit, vypovídat se.”
Martu její důvěra potěšila. “Tak povídej, jsem jedno velké ucho.” odpověděla zvesela se snahou rozhovor trochu odlehčit. A pomyslela si, jaká je to škoda, že si spolu nemohou povídat naživo.
“Jde o Milana.” řekla Lada ještě trochu váhavě. Ale pak ze sebe začala sypat jednu větu za druhou, jakoby si to dlouho předem připravovala.
“Milan je ještě pořád doma na nemocenské. Stále s tím covidem, nebo spíš s následky po covidu. Včera byl na kontrole u doktora a bude doma další dva týdny. Koncem ledna to budou celkem tři měsíce. Když se vrátil z nemocnice domů, byl slabý jak moucha. Zhubnul přes deset kilo a ušel sotva pár kroků a zadýchal se. Ale co bylo horší, prakticky se zabarikádoval nahoře v podkroví. I když měl negativní výsledky testu, skoro se s námi nestýkal. Nechtěl chodit ani do kuchyně na jídlo, nosila jsem mu to nahoru. Stejně toho moc nesnědl. Přes den skoro pořád spal, ale v noci musel být vzhůru. Často jsem ho slyšela, jak nahoře chodí. Snažila jsem se ho nalákat dolů k nám, hlavně k dětem. Občas se nechal přemluvit a chvíli zůstal. Ale když ho Toník s Aničkou zahrnuli spoustou otázek, vymluvil se na bolest hlavy a rychle zmizel. Ema se ho časem dokonce začala bát, asi už ho bere jako někoho cizího. Chtěla jsem si s ním o tom mockrát promluvit, ale vždycky se vymluvil a utekl. Doufala jsem, že se to změní třeba přes vánoce. Fyzická kondice se mu trochu vylepšila, občas se mi ho podařilo do něčeho zapojit, ale nikdy u ničeho nevydržel. Děti už ho postupně přestaly vyhledávat a já nevěděla, kde mi hlava stojí. Celkově se jeho stav nezlepšil. Spíš naopak. Postupně nám začal komplikovat život zdánlivými maličkostmi. Třeba se hrozně rozzlobil, že nezavíráme v domě dveře. Prostě najednou nesnáší žádné otevřené dveře. A já jsem zvyklá mít přehled o tom, co se v domě děje, a to se zavřenými dveřmi prostě nejde. Jindy se zase vzteká, že oběd není přesně ve dvanáct. Nebo přestal jíst jídla, která vždycky jedl. A obviňuje mě, že mu naschvál vařím, co nemá rád. Prostě jsem z toho zoufalá.”
Lada na chvíli přerušila vodopád slov a zavzdychala.
“Mluvili jste spolu vůbec od té doby, co se vrátil z nemocnice?” reagovala Marta co nejjednodušší otázkou.
“Myslíš o té jeho ženské, co jsem mu našla v mobilu? Ne, to jsem se nikdy neodvážila zmínit. Problém byl i s úplně běžnou komunikací. Někdy s námi nemluvil vůbec. Ale nebylo to tak, že by nás nevnímal. Spíš mluvit nechtěl. Jakoby všechno odstrkoval od sebe pryč. “
“A chápu to dobře, že s tebou ani nespí v ložnici.” zeptala se Marta pro jistotu.
“Ne, nespí. Stále trvá na tom, že bude sám v tom podkroví. Už jsem ho mockrát chtěla přestěhovat, ale má spoustu výmluv.”
“A řekl ti, proč ho doktor nechává ještě doma?”
“Něco zamumlal, nerozuměla jsem mu. Ani jsem to z něj nedolovala. Prostě nevím, kam mám dřív skočit. A už vůbec netuším, jak budu dál vycházet jen z jeho nemocenské a z mého rodičovského příspěvku. Pokud byly větší výdaje, tak jsem to zatím řešila z úspor. A ty jsem už spotřebovala. A jeho to vůbec nezajímá...” dodala Lada a rozbrečela se.
Teď by potřebovala aspoň obejmout, pomyslela si Marta. Z toho, co právě slyšela, byla v šoku. Jako sice vrba posloužila dobře, ale co dál?
pátek 8. ledna 2021
Marta - dovolená s andělem
Když se Marta před vánočními svátky dohodla s Petrem, že po Štědrém dnu stráví spolu pár dní někde mimo domov, zdálo se jí to jako báječný nápad. Potřebovala se aspoň na chvíli vymanit ze stereotypu a dobít si baterky. Byla to ideální příležitost, protože i ve firmě dostali všichni zaměstnanci dovolenou. Na vědomí to vzala i Petrova dcera Lenka a v práci se domluvila, že si vezme volno, aby si trochu odpočinula a postarala se o Sofii.
Čím víc se blížil konec roku, tím víc si Marta myslela, že se jim to nepodaří. V době nouzového stavu, kdy byly zavřené hotely i penziony, nebylo jednoduché něco takového zorganizovat. Naštěstí tu svou roli tu sehrála náhoda. Petrovi se někdy v polovině prosince ozval jeden známý s dotazem, zda by mu nenafotil jeden z hradů v Českém ráji v různých ročních obdobích. A jako bonus k ceně mu nabídl možnost pobývat během focení v malém apartmánu přímo na hradě. Petr si původně myslel, že tam pojede sám a focení v zimním období zvládne během jednoho dne. Teď se mu ale možnost pobytu na hradě hodila. Když se ujistil, že se v apartmánu na hradě dá přežít i v zimě, seznámil se svým nápadem opatrně Martu. Tušil, že to nebude jednoduché. Čekala ho smršť otázek. Proč zrovna na hradě? Proč někde v pustině uprostřed skal! Co tam proboha budou dělat? A Petr vysvětloval a přesvědčoval. Budou na celém hradě úplně sami, nehrozí tedy nákaza covidem. Jejich apartmán nebude středověký, ale má všechny současné vymoženosti. Dobře vybavenou kuchyň, romantickou koupelnu, televizi i internet. A hlavně v okolí je nádherná příroda. Vezmou si s sebou běžky, co kdyby napadlo trochu sněhu. A všechno fotografické vybavení, co kdyby svítilo slunce. A nějakou tu knížku, kdyby je náhodou zasypala sněhová bouře. A samozřejmě teplé ponožky, co kdyby jim bylo zima ?. Marta se na jeho notu nějak neuměla naladit. Jeden opuštěný hrad se dá nafotit během několika hodin. Běžky až tak moc nemiluje. A knížky si může číst i doma. Ale nakonec váhavě souhlasila. Někde hluboko uvnitř se v ní probudil kousek mladé a zvídavé duše, toužící zažít něco nevšedního.
V den odjezdu všechno klapalo jako na drátku. Bylo vidět, že si to Petr důkladně promyslel a předem připravil všechno, co si sebou potřebují vzít. Marta měla na starosti jen zabalení svých osobních věcí a nějakého jídla pro první dny. Na místo dorazili už před polednem. Čekal na ně skutečně útulný a navíc dobře vytopený apartmán přímo v areálu hradu. Petrův známý, který na hradě v sezóně působil jako kastelán, se přiznal, že ho už od rána vytápěl. Ukázal jim vše potřebné, probral s Petrem své představy o fotografiích, předal klíče, popřál jim příjemný pobyt a odjel. Přes zimu z praktických důvodů bydlel v blízkém městě na sídlišti.
Všude vůkol vládnoucí ticho a čistě modré nebe nad hlavou. Pohled z hradního nádvoří na stříbrné chvějící se vrcholky stromů. Nádherný výhled do krajiny. To vše Martu ohromilo. Nikdy nic tak krásného a zároveň harmonického nezažila. Stála uprostřed nádvoří mlčky a nezvykle dlouho. Petr přistoupil potichu k ní, podíval se stejným směrem a dal jí ruku kolem ramen. Otočila se k němu. Promluvila, i když věděla, že tím poruší tu křehkost prvních pocitů.
“Něco tak kouzelného jsem nikdy na vlastní kůži nezažila. Jako bych byla na dovolené v nebi a s andělem!” zašeptala.
“Děkuju za toho anděla. Teda doufám, že jsi nemyslela toho s velkým A na začátku. “ reagoval hbitě Petr.
Zasmáli se a bylo jim fajn. Společně trochu prozkoumali rozmanité objekty v exterieru hradu a pak se hned dali do focení. Nezvykle perfektní počasí je přímo popohánělo. Tak jasné nebe se už během dalších dnů nemusí ukázat. A za pár hodin se začne stmívat!
Byli tak zabraní do práce, že úplně zapomněli na jídlo. Až když je nastávající soumrak upozornil, že se blíží večer, přestali fotit a přesunuli se dovnitř. Teprve potom si uvědomili, jak jim při pobytu na čerstvém vzduchu vyhládlo. Chtělo to rychle něco teplého do žaludku, aby se pořádně zahřáli. Marta ohřála rybí polévku od včerejší večeře a oba snědli s velkou chutí plný talíř. A pak to ještě doplnili rybím řízkem s chlebem. Marta jedla opatrně, aby nespolkla nějakou kostičku. A Petr si z ní utahoval, jak jí z toho čerstvého vzduchu krásně zrůžověly tváře. Ale nedostal z ní ani slovo, dokud rybu nedojedla. Už se v životě poučila, stačil jí jeden strávený večer na pohotovosti s rybí kostí zapíchnutou v krku. Jakmile rybu dojedla, měla chuť na oplátku trochu poškádlit Petra. Když ho vzala za ruce, zjistila, že je má proti ní hrozně studené. Zatímco ona se v teplé místnosti rychle rozehřála, ukázalo se, že Petr má nejen ruce, ale i nohy jako kus ledu. Nejdřív je napadlo, že se zahřejí v posteli. Ale když Marta zjistila, že mají k dispozici krásnou velkou koupelnu s moderní rohovou vanou, změnili rychle plány. Marta připravila voňavou horkou koupel pro Petra, ale po chvíli tam hupsla za ním. Nebyla to jen prevence proti případnému nachlazení, samozřejmě využili tuto příležitost i jinak.
Následující den ráno Marta otevřela oči, a udivilo ji, že je venku už světlo. Takové zvláštní bílé světlo. Nechápala, jak mohla spát v cizím prostředí tak dobře a tak navíc dlouho. Za bílého dne se neprobouzela příliš často. Chvíli se v posteli protahovala, ale nechtěla probudit Petra. Spal tak sladce a spokojeně! Radši potichoučku vstala. A pak to uviděla! Přes noc venku napadl sníh. Krásný sněhobílý poprašek a jasně zářící slunce vytvořily za okny přímo pohádkovou krajinu. Podobný pocit zažila snad jen kdysi v dětství. Ani si nevšimla, že Petr vstal a stojí za ní. Uvědomila si to, až když ji políbil na krk. Oba se chvíli beze slova kochali tou krásou, ale pak je hlad zahnal do kuchyně. Udělali si důkladnou snídani a dohodli se, kam vyrazí dnes. Samozřejmě do skal, které jsou tady všude okolo. Marta tady nikdy nebyla, ale věděla, že se na Petra může spolehnout. Nejenže to tady dost dobře znal, ale dovedl dobře odhadnout, co jsou oni dva schopní bezpečně zvládnout. A dovedl plány přizpůsobit, když o nich Marta pochybovala nebo měla připomínky. Na běžky ještě dost sněhu nebylo, a tak putovali mezi skalami pěšky. Užívali si to, i když museli oželet některé vyhlídky, kam cesta vedla po namrzlých kamenech. Občas dokonce někoho potkali, ale největším překvapením bylo, když si ve venkovské hospůdce mohli koupit guláš přes výdajové okénko. Nevadilo, že ho jedli plastovou lžící z papírového boxu a seděli u toho na nejbližším pařezu. Přišel jim náramně vhod. A také jim dodal sílu na závěrečnou část trasy.
Při podvečerním odpočinku si otevřeli lahev bílého vína. Mlčeli a vstřebávali dnešní zážitky. V místnosti se rozhostilo zvláštní ticho. Nezvonily mobily, neřečnila televize, nedoléhal sem hluk z ulice. Bylo tu takové ticho, že by se dalo skoro uchopit. Marta se přitiskla k Petrovi.
“Je tu ticho jako na hradě.” pronesla šeptem větu, aniž by tušila, že se v budoucnu stane pro jejich manželství větou památnou.
Oba se začali smát jako pominutí.
“Promiň, nechtěl jsem zrušit tvůj blažený výraz, ale tvůj výrok mě dostal.” omlouval se Petr a snažil se potlačit smích.
“Klidně se směj, já to nám od své babičky. Říkala to vždycky, když nás s bráchou dávala spát a chtěla, abychom přestali brebentit.” vysvětlovala Marta.
“Ale je to stejně zvláštní, že ani jednomu z nás tady ještě nezvonil mobil, když tu je signál.”
“Neboj, on jednou zazvoní. Až se to bude nejmíň hodit. Snad se ti po tom nestýská?”
“Ne, jen to je nezvyk. Moc se mi tu líbí. S tebou.” odpověděla Marta. A hned ji napadlo, že to řekla jen tak obyčejně. Mohla se trochu víc snažit a vymyslet něco lepšího. Ale nějak nedokázala formulovat to, co cítila.
“Vidím to na tobě, vypadáš opravdu spokojeně a šťastně. Nemusíš nic říkat, jen se prostě přitul.”
Marta se tulila svědomitě, ale pak ji přece jen napadlo něco, co říct musela.
“Co kdybychom měli svatbu tady na hradě? Malou, jen s nejbližší rodinou. Třeba někdy na jaře, až se situace trochu zklidní...”
“Taky mě to napadlo, když jsem si na stránkách hradu četl, že se tu konají svatby. Ale ty jsi o svatbě nemluvila od té doby, co jsi souhlasila, že se vezmeme.”
“Ani jsem o ní nepřemýšlela. Tahle doba se všemi zákazy a příkazy svatbám prostě nepřeje. A my spěchat se svatbou přece nemusíme.” řekla Marta logicky. A hned se v duchu pokárala, že je tak hnusně věcná.
“Spěchat sice nemusíme, ale na tomhle hradě ji mít klidně můžeme. A klidně i romantickou, prostě tak, jak budeme oba chtít.” souhlasil Petr. Marta byla hodně překvapená. Nejen Petrovým souhlasem, ale i sama sebou. Do sebe by to nikdy neřekla, že by něco takového chtěla. Svatbu na hradě? Vždycky jí takové akce připadaly trochu jako divadlo a teď to sama chce? Musí být hodně zamilovaná...
Hned následující den si však zamilovaně nepřipadala. To když se běžeckou stopou ploužila na běžkách za Petrem. Uznávala, že se příležitost musí využít, když zcela náhodou napadlo trochu sněhu. Ale stačila by kratší trasa, myslela si v duchu. Zkrátka nebyla takový příznivce pohybu jako Petr, i když dodatečně musela souhlasit, že jí pohyb svědčí. Když oklepala běžky ze sněhu a opřela je o zeď, bylo jí ze všeho nejlíp. Odpoledne zajeli společně autem do nejbližšího města doplnit zásoby, aby měli něco dobrého na zub při čekání na příchod nového roku. A v podvečer si trochu zablbli při focení v exteriéru hradu. Po krátkém pátrání objevili ve vestavěné skříni na chodbě u apartmánu staré lucerny a také nějaké svíčky, a to je inspirovalo k focení tajemných hradních zákoutí. Atmosféra posledního večera na hradě s jasně zářícím měsícem na nebi působila na oba, a tak se děly věci nečekané. Marta se procházela po hradním nádvoří, po dlouhém schodišti i po přístupovém mostě s lucernou, v poslední verzi dokonce oblečená do prostěradla jako bílá paní. A Petr fotil jako o život. Skončili, až když se začalo nepříjemně ochlazovat. Vlastně skončila jen Marta, které už začínalo být zima. Chtěla se rychle zahřát a také udělat pár chlebíčků na večer. Petr ještě zůstal fotit na kamenném přístupovém mostě k hradu, který si pro dnešní večer osvětlili lucernami a svíčkami.
Marta se věnovala přípravě jídla. Udělala rychlou polévku z červené čočky s rajčaty, ochucenou zázvorem, chilli kořením a česnekem. Teď je zahřeje, na nový rok jim určitě přijde k chuti. Pečlivě ozdobila i chlebíčky, ale začínalo jí být divné, že se Petr ještě nevrací. Dojde se za ním podívat, až to dodělá, pomyslela si. Ale po chvíli něco zaťukalo na okno v kuchyni. Zpozorněla, trochu se lekla, ale pak si pomyslela, že se přeslechla. Za chvíli se ozvalo klepání ještě naléhavěji. Pro změnu ji napadlo, že to bude Petr a chce ji postrašit. V ten poslední den roku se opravdu odvazuje. A to ještě nic nepili! Při dalším skoro prosebném klepání okno otevřela. Byl to skutečně Petr. Umazaný, s obličejem zkřiveným bolestí. Rychle vyběhla před budovu, vzala mu z ruky foťák a stativ. Ptát se na nic ani nemusela. Vypadal, jako by se právě vyhrabal z pasti na mamuta.
Marta mu pomáhala svléknout zablácené boty i špinavé svrchní věci. Pak mu přistrčila křeslo, aby se posadil. Dostal prý nápad, že vyfotí oblouky osvětleného starobylého přístupového mostu k hradu zdola. Sešel kousek po spoře osvětlené silničce, a pak hledal místo, kam by umístil stativ. Pod sněhem na svahu byla asi vrstva suchého listí, on na ni stoupl a už jel jako po másle. Intuitivně chránil jen foťák, ten držel celou dobu nahoře. Sám skončil potlučený v nějakém bahnitém příkopu. Asi půl hodiny se ploužil zpátky do hradu. Martě při té představě trochu cukaly koutky, ale zasmát se neodvážila. Na to bude čas později, až se to stane rodinnou historkou. Výsledkem této akce byla spousta modřin na všech možných i nemožných místech, pak drobná odřenina na tváři a na předloktí ruky. A možná vymknutý kotník. Natékající noha dělala Martě největší starosti. Ale Petr rezolutně odmítl návštěvu pohotovosti i konzultaci s jeho dcerou. Usadil se v křesle s nohou nahoru a Marta mu zabalila kotník do studeného obkladu. Společně se dočkali prvních minut nového roku, ale po přípitku šli radši hned spát.
Na pohotovost stejně dorazili, ale až na nový rok odpoledne. To už za sebou měli celý maratón balení, opuštění hradu a cestu autem domů. Ranní stav Petrova kotníku je vyděsil natolik, že se rozhodli pobyt hned ukončit. A poté, co kotník doma zkontrolovala Lenka a trochu ho vystrašila, svolil Petr k návštěvě lékaře. Zranění naštěstí nebylo vážné, kotník byl opravdu jen vymknutý. Ale bolelo to jako čert. Petr se Martě několikrát omlouval, že zkazil celou dovolenou. Ale Marta to tak neviděla. Kotník bolel Petra, ale pro ni to bylo nejhezčích pár dnů, jaké ve svém životě zažila.
Poznámka na závěr:
Příběh je jako vždy vymyšlený, není založený na žádné konkrétní události. Existuje pouze hrad, kam jsem příběh umístila. Ti, co rádi řeší hádanky, jistě najdou v článku pár detailů, které jim umožní hrad odhalit.
pondělí 28. prosince 2020
Marta - o Štědrém dnu
Loni Marta strávila krásné vánoce na Vysočině s rodinou své dcery Lady. A dokonce tam byla i v době, kdy se před koncem roku narodila její nejmladší vnučka Ema. Letos bude na vánoce u svého přítele Petra, pro změnu s jeho dcerou a jeho vnučkou Sofií. Snažila se domluvit s Lenkou, co a jak před vánocemi připravit a udělat. Ale Petrova dcera jí pragmaticky řekla, ať udělá všechno, jak sama uzná za vhodné. V nemocnici totiž tráví stále spousty času i nad rámec své pracovní doby. A domů přichází tak unavená, že sotva stíhá udělat to nejnutnější. Jen potvrdila, že si v práci dohodla, že si od Štědrého dne bere až do konce roku dovolenou.
Marta tedy připravovala vánoce u Petra po svém. A hlavně do všeho zapojovala Sofii. Spolu vytvořily krásnou vánoční dekoraci na dveře domu i jednoduchý adventní věnec. Spolu pekly a zdobily perníčky a zažily přitom i spoustu legrace. Pekly společně i cukroví. Sofie jí pomáhala s nadšením a ještě jí při tom kladla spoustu zvídavých otázek. Marta se na ně snažila odpovídat. Byla však ráda, když se v kuchyni objevil Petr a občas si povídal se Sofii sám. Pak mohla chvíli mlčet. A vnímat, jak jsou oba šťastní. A přitom ji jen tak mimoděk napadlo, že se k Sofii chovají spíš jako její rodiče, než jako babička s dědečkem.
Marta jaksi automaticky počítala s tím, že na Štědrý den přijde i její syn Libor. Zdálo se jí to samozřejmé, přece nebude na vánoce sám. O to víc ji zarazilo jeho odmítnutí provázené nepochopitelnými výmluvami. Volala mu několikrát, aby ho přesvědčila, ale nedařilo se jí to. Byl tvrdohlavý a také víc a víc rozladěný. Trápilo ji to a stále za tím hledala něco víc. Chtěla tomu porozumět. A vůbec ji nenapadlo, že se jen nechce setkat s Lenkou, protože by se cítil trapně. Ani večerní rozhovory po Skype s dcerou Ladou jí moc radosti nepřinášely. Lada sice také pečlivě doma vytvářela předvánoční atmosféru a věnovala se dětem, ale nepřehlédnutelným stínem byl její muž. Po prodělaném onemocnění covid-19 se stále cítil unavený, nebyl schopen téměř s ničím pomoci. A co víc, začínaly ho ovládat nevysvětlitelné stavy úzkosti. K lékaři jít odmítal, ale čím dál víc se stranil rodiny. A to se Lada vůbec neodvážila s ním probrat své podezření! I když byly Martiny děti dospělé a samostatné, Martě stále záleželo na tom, aby byly šťastné a spokojené. A pokud tomu tak nebylo, přenášelo se to i na ni. Naštěstí se to postupně naučil vnímat i Petr, zareagoval na Martinu častou zamlklost a rozpovídal ji. A pak dojel za Liborem, po chlapsku si to s ním vyříkal a vrátil se s tím, že Libor na Štědrý den přijde.
Sofie poletovala po domě jako malý šťastný motýlek. Dnes už je konečně Štědrý den! Nevadilo jí, že všichni ještě spí. Maminka je po noční směně v nemocnici, tu budit nesmí. A děda s babičkou spí nahoře, za nimi také ještě nepůjde. Ale mohla by se pomazlit se svou kočičkou. Opatrně otevřela domovní dveře, a skutečně kočička byla schoulená na prahu, jakoby na ni čekala. V mžiku se protáhla vedle jejích nohou do teplé místnosti a Sofie rychle přibouchla dveře. Usadila se s kočičkou do křesla a tam ji našla Marta, kterou bouchnutí domovních dveří probudilo. Když přišla do pokoje, Sofie si jí hned nevšimla. A tak chvíli poslouchala, co si Sofie s kočičkou povídá. O vánocích, o tom, že dnes nosí dárky Ježíšek, a jak se těší, že dnes budou všichni doma. Hlavně maminka, ale i děda s babičkou.
Kupodivu dnes brzy vstal i Petr. A tak si nejdřív všichni dali všichni pořádnou snídani. Pak Petr přinesl z garáže ztepilou jedličku a za Sofiiny asistence ji upevnil do stojanu. Krásně se v pokoji vyjímala, jakoby sem odjakživa patřila. Ze spousty krabic a krabiček vybírali se Sofií nejkrásnější ozdoby a věšeli je na stromeček. Občas některou z ozdob doplnil Petr i příběhem. Třeba ty růžové koule s hvězdičkami si koupili, když se narodila Sofiina maminka. Nebo ty stříbrné vločky háčkovala kdysi dávno Sofiina prababička. Byl to stromeček trochu ozdobený vzpomínkami, ale hlavně spojující rodinu dohromady. Jak byla Sofie ráda, když do pokoje přišla konečně i maminka a společně zdobení stromku dokončily! A to maminka ještě netušila, že pro ni Sofie chystá velké překvapení. Tajně s dědečkem nacvičili jednoduchou koledu na flétničku a předvedou ji večer u stromečku!
Na štědrovečerní tabuli Marta připravila rybí polévku, bramborový salát i řízky z kapra a navíc pro jistotu i pár řízků kuřecích. Stůl se Sofií ozdobily malými skleničkami se zapálenými svíčkami a smrkovými větvičkami. Atmosféra byla opravdu sváteční a všichni ji tak vnímali. I Libor, který přišel na poslední chvíli. Nejdojemnější z celého večera byla vánoční koleda, kterou zapískala Sofie s dědečkem na flétničku. Byla tak šťastná, že se všem líbila, a šeptala mamince, že ji hrála hlavně pro ni. A pak celý večer rozzářila svým švitořením při rozdělování dárků, které ležely pod stromečkem. Byla krásně dětsky šťastná a svou spontánní radostí vlastně obdarovala i ostatní. Byl to krásný večer!
Jeho klid jen trochu narušilo jedno zazvonění telefonu a Libor se pak omluvil, že musí na chvíli odejít. Když se vrátil, našel Martu v kuchyni. Uklízela nádobí do myčky.
“Musím ti něco říct, mami.” začal nezvykle tiše.
“Byl jsem teď chvíli venku se svou dívkou, slíbili jsme si, že se na chvíli sejdeme. Známe se z práce a od té doby co jsme zjistili, že oba chodíme běhat, jsme začali běhat spolu. A pak i spolu tak trochu chodit.”
“To jsem ráda, že nejsi úplně sám. Ale co je to tak trochu?” zeptala se Marta jako starostlivá ale i zvědavá matka, protože samozřejmě chtěla vědět trochu víc.
“Mami, Jana je hodně chytrá, u nás v práci to je nejlepší programátorka. Vlastně mě dřív ani nenapadlo, že by si mě všimla. Ale pak jsme řešili něco pracovního přes Skype, nemohli jsme se domluvit a pořádně jsme se pohádali. Nejdřív mě naštvala, ale pak mě napadlo, že bychom si to měli radši vyříkat z očí do očí. Pozval jsem ji ven a na procházce kolem řeky jsme si to vysvětlovali. Nejdřív jsme na sebe křičeli, ale pak jsme se začali poslouchat a ona uznala, že na mém řešení něco je. A rozhodla se, že to tak zkusí naprogramovat. Nakonec jsme si docela hezky popovídali i o jiných věcech než o práci. Hlavně o sobě. Překvapilo mě, že žije úplně sama. Rodiče i bratr jí zahynuli při autonehodě, když byla ještě malá. Pak ji vychovávala babička, ale když i ta umřela, strávila pár let v dětském domově. Ale nakonec vystudovala vysokou školu a teď už dva roky pracuje u nás ve firmě.” rozpovídal se Libor.
Marta naslouchala tiše a pozorně. Uvědomovala si, že je to jeden ze vzácných okamžiků, kdy ji její syn ještě potřebuje. Aby ho vyslechla, aby byla jeho vrbou, aby s ním sdílela jeho pocity. Ale stejně jí to nedalo a když se na chvíli odmlčel, řekla, co měla na jazyku:
“A proč jsi ji nepozval sem, aby nebyla sama?”
“Ona by sem určitě nešla, nikoho tu nezná a je dost velký introvert. Nechtěla jít ani ke mně, ani mě nepozvala k sobě. Prostě tak daleko ještě nejsme. A třeba ani nikdy nebudeme. Jana je opravdu dost jiná, svérázná. Ale jsem rád, že jsem ji poznal. Já nejsem zvyklý být sám a teď se těším na každý večer, kdy se uvidíme. “ řekl Libor upřímně a zamyslel se.
Marta mu to přála. Věřila, že už si letos všechno špatné prožil a příští rok bude pro něj šťastnější a radostnější. Jejich sdílnou chvilku však přerušil další telefon. Libor se podíval na displej, chvíli zaváhal, ale pak si ho šel vyřídit na chodbu. Když se vrátil, zdál se Martě trochu rozmrzelý.
“Můžu vědět, kdo ti volal?” nedala jí zvědavost.
“Můžeš. Můj otec. Také tě pozdravuje.”
“Jste spolu v kontaktu?”
“Ozval jsem se mu a od té doby si spolu občas skypujeme. Ale respektoval jsem, že ty s ním ani o něm mluvit nechceš.”
“Nechci, ale můžeš mi říct, jak se mu daří.” odpověděla dobře naladěná Marta. O chvíli později toho litovala.
“Nedaří se mu příliš dobře, má rakovinu plic a nedávno ukončil druhou sadu chemoterapií.” informoval ji syn co nejstručněji.
Martu tato informace zasáhla mnohem víc, než by si byla ochotná připustit.
Marta - jsi úplně jiná
Když se Marta konečně blížila k městu, kde žila se svým přítelem Petrem, napadlo ji, že by se mohla nejdřív zastavit ve svém dočasně opuštěném bytě. Stejně to měla po cestě a není od věci nepoužívaný byt občas zkontrolovat. Mohla si oddechnout. Všechno bylo v pořádku, dokonce i květiny byly zalité. A orchideje se chystají rozkvést. Chvíli obdivovala stonky s poupaty, pak zvábena nekonečnými vlnami klidu a jakési pozitivní energie si připravila svůj oblíbený bylinkový čaj a usadila se ve svém křesle. Mezi doušky listovala v nějakém odloženém časopise, ale spíš než jeho obsah vnímala ten klid, který ji tady obklopoval. Jaký to byl rozdíl proti tomu, co se kolem ní dělo v posledních dvou týdnech! Tahle myšlenka byla ta poslední, kterou si uvědomila. Pak tvrdě usnula.
Netušila, co všechno tím způsobila. Petr její auto vyhlížel už od oběda. Ještě, že ho zaměstnávala jeho vnučka, čekání nebylo tak dlouhé. Když se začalo stmívat a Marta stále nikde, lehce znervózněl. A začal telefonovat. Martin mobil kdesi vesele vyzváněl, ale nezvedala ho. Její dcera mu potvrdila, že Marta od nich odjela chvíli před polednem, nechtěla zůstat ani na oběd. S nadějí se dovolal k jejímu synovi, ale ani ten s ní nebyl v kontaktu. Po další hodině si začal ověřovat, zda nedošlo k nějaké nehodě v úseku, kudy měla jet. Nemůže se přece jen tak ztratit ze světa! Spásný nápad dostal až v podvečer. Vypravil se do jejího bytu.
Marta s lehkým úsměvem na tváři spala v křesle. Neslyšela ho přijít, určitě nemohla slyšet ani mobil, který si nechala v kabelce v kuchyni. Uvědomil si, že už ji v podobném stavu párkrát našel. Po velkém fyzickém nebo psychickém vypětí se její tělo i mysl snažily o regeneraci prostřednictvím hlubokého a vydatného spánku. Uměla usnout kdekoliv a kdykoliv, když to její tělo vyžadovalo. Petr si oddechl a usadil se na koberci u jejího křesla. Když před dvěma týdny náhle odjela za svou dcerou, chvíli se vyrovnával s tím, že to s ním ani předem neprobrala. Prostě se sama rozhodla a podle toho se zachovala. Bez ohledu na jeho názor. Tehdy ho to naštvalo, ale teď byl rád, že je zpátky a je v pořádku. Pohladil ji po ruce a pak lehounce i po tváři. Ruce měla studené, tak se rozhodl, že ji radši přesune na pohovku a zabalí do deky. Kdoví jak dlouho bude ještě vyspávat!
Marta se probouzela. Nejdříve začala svými smysly vnímat své tělo a nejbližší okolí. Cítila příjemné teplo, vnímala ticho. Někdo ji držel za ruku a hladil ji. Byl to krásný pocit! Pootevřela oči a zblízka se podívala Petrovi do tváře. Teprve teď jí to došlo! Musela si ve svém bytě sednout na chvíli do křesla a usnula. A Petr ji asi hledal, vždyť už je venku pořádná tma. Možná měl o ni i strach. Nadechla se, aby se omluvila, ale Petr začal tiše mluvit jako první.
“Nemusíš nic říkat, klidně ještě lež a odpočívej. Jen jsem měl o tebe strach, když jsi ani do tmy nedorazila domů. Volal jsem Ladě, ale ta mi jen řekla, že jsi odjela už před obědem. Ani Libor o tobě nic nevěděl. Pak jsem trochu zpanikařil, zjišťoval jsem, jestli se na tvé trase nestala nějaká nehoda. Až potom mě napadlo, že bys mohla být u sebe doma. Když jsem tě tady viděl spát, spadl mi kámen ze srdce. Usadil jsem se tady a čekal jsem, až se vzbudíš. A přemýšlel jsem, proč jsi nejela rovnou ke mně...” řekl jakoby se na tento proslov dlouho připravoval.
“A já jsem cestou zpět jela okolo a napadlo mě, že sem zaskočím a zkontroluji si byt. Pak jsem si uvařila čaj, sedla si na chvíli do křesla a usnula jsem jako špalek. Asi se na mně podepsala ta dlouhodobá únava. Však víš, že to tak mám. Moje tělo i duše se zotavují důkladným spánkem.” vysvětlila celkem logicky Marta. Jen nevěděla, proč taky šeptá, snad nechtěla zrušit to kouzlo okamžiku.
“Škoda, že jsi mi nedala vědět. Vždyť bych to pochopil, že jsi unavená a potřebuješ to ze sebe setřást. Takhle jsem měl jen hrozný strach.”
“Ale já nejsem taková plánovací jako ty. Nevěděla jsem předem, že tady usnu. Prostě se to stalo.” trvala si na svém Marta a trochu přidala na síle hlasu.
“Třeba tu zapracovalo tvoje podvědomí a ty ses intuitivně vrátila vyspat do svého bytu. Třeba ti tvé podvědomí něco naznačuje.”
“Co by mi tak mohlo naznačovat? Leda to, že si musím při první příležitosti pořádně odpočinout. A to se stalo...” odmítla to, co považovala za podsouvanou myšlenku.
“Třeba se ti u mně nelíbí, máš plné zuby Lenky a Sofie a toho stěhování sem a tam. Proto ses vrátila k sobě domů...” řekl Petr už naplno. Ale Martu nijak nevyvedl z míry. Už byla probuzená a stále zůstávala věcná.
“Víš, že s Lenkou vycházím docela dobře, i když její chování někdy nechápu. Občas mě napadne, že si ten život až příliš usnadňuje, protože domácnost není opravdu její hobby. S tím Liborem mě taky dost naštvala, ale byli u toho dva. Nakonec je to jejich život. A Sofii mám moc ráda, je to takové moje sluníčko. “ shrnula Marta svůj vztah k Petrově rodině. Žádný problém v tom neviděla.
“Ale uznávám, že při tom všem pomáhání našim dospělým dětem nám už nezbývá čas na sebe. Tak bychom si to teď mohli trochu vynahradit. Tady nás jen tak lehce nenajdou. “ řekla vesele a s jasným úmyslem udělala Petrovi místo vedle sebe na pohovce. Nechtělo se jí už povídat, toužila po líbání a mazlení. Milovali se dlouze, bez zábran a téměř do zemdlení.
“Vidíš, jak nám prospělo, že jsme po sobě přes dva týdny jen toužili “ zašeptala Marta rozverně, když se trochu vzpamatovala. Naklonila se nad Petra a foukala mu do jeho chmýří na hrudi.
“Jen to nerozebírej, víš, že o tom nerad mluvím.”
“To vím, ale já o tom zase mluvím ráda. Je to normální, nemusíme se přece stydět. A tady nás navíc nikdo neuslyší.”
“Mně se mluvit vůbec nechce a taky o tom mluvit neumím.” odporoval Petr.
“Ale milování se mnou tě baví, ne? Zdálo se mi, že ses přizpůsobil docela ochotně...”
“Ty si prostě nedáš pokoj, nezdá se ti, že mě tak trochu provokuješ?” přistoupil Petr na její hru se slovy.
“Tvoje žena byla asi úplně jiná, než já. A nemyslím jen v sexu.”
“To byla. Ale nikdy mě nenapadlo, že by tě to zajímalo.”
“Tvůj minulý život je tvou součástí, ať chceš nebo nechceš. Vlastně bys mi mohl o ní něco říct. Třeba v čem se tak lišila ode mě...”
Petr chvíli mlčel jakoby si rovnal myšlenky. Nebo je musel odněkud vydolovat?
“Poznali jsme se na vejšce a po škole jsme se vzali. Byla milá, příjemná, nekonfliktní. Pak se narodila Lenka a starala se hlavně o ni. Dlouho nechodila ani do práce. A když konečně začala pracovat, měla docela smůlu. Párkrát o práci přišla a zdálo se mi, že jí ani moc nevadí být doma a starat se o domácnost. Vlastně ani mně to nevadilo, finančně jsem rodinu zabezpečil. Ale moc společných zájmů jsme neměli. Postupně jsme se tomu nějak oba přizpůsobili. Když Lenka odešla z domu, zanedlouho moje žena onemocněla. První vlnu nemoci sice zvládla úspěšně, při další atace se úplně zhroutila. Nikdy nebyla žádná velká bojovnice, ale tehdy to úplně vzdala. S postupující nemocí se uzavřela úplně do sebe. Změnila se i její povaha, začala i nenávidět lidi a byla prostě nešťastná. Nerad jsem se vracel z práce domů. Vždycky jsem se obával, v jakém stavu ji doma najdu. Ale zvládli jsme to spolu až do konce. Myslím si, že nakonec odešla smířená.” řekl Petr a po krátké pauze ještě dodal: “Je to zvláštní, jak se dá společný život shrnout do několika vět...”
“Doufám, že tě nemrzí, že jsem se na to zeptala?” zareagovala až po chvíli Marta. Přemýšlela o jeho slovech a v duchu si představovala jeho bývalou ženu.
“Ne, kupodivu to bylo jednodušší, než jsem si původně myslel. A došlo mi, že ty jsi úplně jiná. Samostatná, zvyklá se starat o sebe i o druhé. Umíš si prosadit, co chceš. Jsi houževnatá, vytrvalá a vynalézavá, ale také obětavá. Máme společné zájmy a hlavně si máme co říct. Beru to jako takový malý dárek od života, že to někdo zařídil, abychom se potkali. Někdo mi dopřál v životě druhou šanci.”
“Máme oba druhou šanci a neměli bychom ji promarnit. Už nejsme nejmladší.”
Nakonec byli oba rádi, že se dostali na stejnou notu. Stihli se domluvit i na řadě dalších praktických věcí. Štědrý den stráví letos poprvé spolu. A také společně s Lenkou a Sofií v Petrově domku. A hned poté využijí volné sváteční dny a pojedou sami dva kamsi na chalupu do Českého ráje. Relaxovat, fotografovat, trochu sportovat, prostě si společně užívat.
Marta - když nemůžeš, tak přidej
Naštěstí silnice nebyly ani mokré ani namrzlé, jelo se jí dobře. Při podzimních cestách z nížiny na Vysočinu musí být připravená na jakoukoliv změnu. A tak kromě letního období s sebou dobrovolně vozí i lopatku na sníh. Dnes ji ale určitě nepoužije, už vyjela dost vysoko a je nádherný slunečný podzimní den. Periferním viděním najednou zachytila na pravé straně v poli cosi neobvykle barevného. Něco, co tam určitě nepatřilo. Našla si bezpečné místo na zastavení, zaparkovala, vystoupila z auta a vracela se po silnici kousek zpátky. Teď už to rozpoznávala. Byla to ležící osoba v barevném cyklistickém dresu a kolo ležící vedle ní. Marta se lekla, ale pak opatrně slezla z náspu u silnice k ní. Shýbla se k nehybně ležícímu muži středního věku. Byl umazaný od krve a od hlíny, netušila, jestli vůbec dýchá. Nereagoval, když na něj promluvila, ale pohnul se, když se dotkla jeho ramena.
“...shodila mě bílá dodávka...” zamumlal trochu nesrozumitelně, otevřel oči a snažil se posadit.
“Radši ležte, zavolám záchranku.” řekla Marta a chvějícíma se rukama vytáhla mobil. Teď byla ráda, že si aplikaci Záchranka kdysi do mobilu nainstalovala. Dovolala se okamžitě. A dál už postupovala přesně podle pokynů, které jí dávala dispečerka. Neměla čas ani prostor pro vlastní strach. Přesto se jí ulevilo, když zaslechla houkající vozidlo záchranky. Péči o zraněného převzali záchranáři, ona jim jen poskytla informaci o tom, jak muže našla, co s ním dělala a co jí během chvilek vědomí říkal. Ještě teď jí znělo v uších jeho “nenechte mě tady umřít”.
Po odjezdu záchranky s ní ještě sepsal jeden z policistů protokol. S velkou pravděpodobností se všechno seběhlo tak, že se muž jel projet na kole a ze silnice ho smetlo nějaké vozidlo. A řidič ujel, nehodu neohlásil, ani neposkytl první pomoc. Kdyby Marta náhodou zraněného cyklistu nezahlédla, kdoví, jak dlouho by tu ještě ležel. Tahle okreska není v neděli dopoledne příliš frekventovaná. Možná tomu muži zachránila i život.
K místu, kde bydlela její dcera, to už neměla daleko. Do auta sice sedala ještě rozechvělá z toho, co zažila, ale cestu dobře znala. Za pár minut po odjezdu z místa nehody zaparkovala před jejím domem. Na zahradě ležela vrstva spadaného listí, vítr se proháněl mezi holými větvemi stromů. Nikdo ji nevítal, ani ta černá kočička se neobjevila. Dceru se všemi vnoučaty našla až v obývacím pokoji. Toník s Aničkou seděli na podlaze a hráli si s nejmladší jedenáctiměsíční Emou. Lada s roušku přes obličej pomalu vstávala z pohovky.
“Mami, jsem moc ráda, že jsi přijela. A doufám, že si to nebudu vyčítat, ale už jsem si nevěděla rady. Milan je pořád v nemocnici, včera měl teplotu Toník, ale ten už dnes vypadá dobře. Ale já mám pro změnu přes 39, potřebovala bych si lehnout. A uklidit se někam. Nemusely se dlouze domlouvat. Lada se spěšně přestěhovala do podkroví, aby s ostatními nepřicházela do kontaktu. A Marta převzala chtě nechtě velení.
Naštěstí se v dceřině domácnosti docela vyznala. Tentokrát však nebude jen pomáhat, bude se muset postarat úplně o všechno a hlavně o tři malé předškolní děti. Ty byly dnes až nezvykle klidné či spíš zaražené. Vylekané tím, co se kolem nich děje. Svědčily o tom i Toníkovy otázky. Nechal si od babičky znovu vysvětlovat, co je s tatínkem a s maminkou. Proč je tatínek v nemocnici a proč nesmí chodit za maminkou nahoru. Marta se snažila mu říct všechno pravdivě, ale těžko hledala vhodnou formu. Situace byla vážná, ale nechtěla ho vylekat. Anička také pozorně poslouchala přitulená k babičce. Byla to teď její nejbližší jistota. Jen malé Emičce se situace nedala slovy vysvětlit. Důsledně lezla po kolenou a hledala maminku po všech koutech. Nakonec si lehla na bříško na zem a pustila se do naříkavého a vytrvalého pláče. Když ji Marta vzala do náruče, aby ji ukonejšila, začala se jí Ema dobývat pod tričko. Ona snad chce nakojit, došlo konečně Martě. Netušila, že by ji Lada mohla jěště kojit. Ale bylo to tak. Lada ji opravdu ještě kojí, ale je to spíše doplněk ostatnímu jídlu. A hlavně taková slavnostní intimní chvilka mezi dítětem a maminkou. A právě tu asi Emička nejvíc postrádala. Teď to bude muset zvládnout bez maminky.
A opravdu, Ema si na nepřítomnost maminky zvykala velmi těžce. Každou chvíli se rozplakala a Marta se jen občas podařilo zjistit příčinu. S pomocí obou sourozenců se jí snažila zabavit, ale moc se to nedařilo. Až po nějaké době přišla na to, že Ema se cítí nejlíp, když je v nosítku na babiččině hrudi. Marta tenhle vynález poslední doby nikdy nepoužívala, ale teď ho pod tlakem situace využila a nakonec i ocenila. Emička byla u “indiánské babičky” konečně spokojená, občas si v nosítku i zdřímla. A Marta se musela naučit vařit i se zátěží. Obě starší děti správně pochopily, že je mimořádná situace, a snažily se pomáhat babičce ze všech sil. V kuchyni při vaření a při úklidu nádobí, při přebalování a oblékání malé sestřičky, při hledání nejrůznějších věcí. Pečlivě si myly ruce a čistily zuby, dokonce začaly učit malou Emu chodit na nočník. A byly docela úspěšné. Ema byla taková malá opička, která chtěla vyzkoušet všechno, co dělají její starší sourozenci. Jen chodit ještě neuměla, ale bleskurychle lezla po zemi. Ani jídlo nebyl problém. Marta vařila velmi jednoduše, s cílem, aby děti jedly zdravě a příprava jí zabrala co nejméně času. Snažila se využít všechno, co bylo ve spíži a ve sklepě, ostatní potraviny objednávala přes internet. Samostatnou kapitolou bylo večerní usínání. Toník s Aničkou si to vyřešili po svém. Stačila jim pohádka na dobrou noc, drželi se za ruku a usínali spolu v jedné posteli. Horší to bylo s Emou. Když usnula v nosítku, probudila se v okamžiku, kdy se jí Marta snažila opatrně přesunout do postýlky. A samozřejmě se rozvzlykala a nebyla k utišení. Nejlépe usínala spolu s Martou v posteli. To se Martě zamlouvalo, stejně jako jakákoliv jiná forma odpočinku. Někdy měla dojem, že usnula i dřív než vnučka, ale nikomu to nevadilo. Horší bylo, že se probouzela během noci s obavou, aby Emu ve spánku nezalehla. Nebo ji pro změnu probudila Ema, když se ve spánku přesunovala po posteli. Pak Marta prchala na pohovku do obývacího pokoje a doufala, že se jí podaří ještě usnout.
První dny byly opravdu velmi náročné. Jak pro Martu, tak i pro děti, které byly až dosud zvyklé na neustálou přítomnost matky. Teď ji vídaly jen občas a jen prostřednictvím obrazovky počítače. Lada se izolovala od ostatních v podkroví domu. Od prvních dnů trpěla vysokými teplotami a ztratila čich. Nebylo pochyb, že jde o covid-19. Nebyla ani na testu, protože by tam nebyla schopná sama dojet. Stav jejího muže, který ležel s covidem-19 již několik dní v nemocnici, se začal naštěstí konečně zlepšovat. Alespoň jedno malé světýlko v tunelu. Marta pod tlakem situace postupně vyloučila všechny činnosti, které nebyly nezbytně nutné. Vše podřídila tomu, aby tuhle situaci nějak ve zdraví fyzickém i psychickém všichni přežili. I tak se cítila zvlášť v prvních dnech nekonečně unavená. Večer byla schopná usnout s dětmi, ráno po otevření očí se přemlouvala, aby vůbec vylezla z postele. Bolelo ji celé tělo, ale během chvíle ho musela přemluvit, aby fungovalo.
Smršť každodenních povinností měla na Martu i jiný vliv. Vytěsnila prakticky všechny další věci, které by jinak ve svém životě řešila. Zapomněla se zaobírat znovuobjevením svého exmanžela, úletem svého syna s Petrovou dcerou, dokonce se ani nestíhala zajímat o to, co se děje v její firmě. První den večer dokonce ani neslyšela zvonit mobil, když jí Petr volal. Ozvala se mu až ráno, když našla několik nepřijatých hovorů. Mluvili spolu jen stručně, prakticky, úsečně. Marta spěchala a byla stále trochu dotčená Petrovým nesouhlasem s jejím rozhodnutím. O tom, jak se asi teď cítí Petr, nebyla schopná ani přemýšlet. Ale v dalších dnech už si každý večer našla čas, aby mu zavolala. Právě teď, když se cítila tak nekonečně vytížená a unavená, tak jí nejvíc chybělo jeho povzbuzení, jeho konejšivý hlas a jeho bezpečná náruč. A vlastně i to, že si z její snahy udělat všechno co nejlíp, dovolil někdy utahovat. Od něho to snesla. Dokonce to někdy slyšet potřebovala. Mimořádně nahlas uznala, že má pravdu a nechala se od něj trochu usměrnit. V jednom z nočních rozhovorů byla nezvykle upřímná. Přiznala se, že si ani ve snu nepředstavovala, co její rozhodnutí ve skutečnosti bude znamenat. Ale i kdyby to věděla, stejně by do toho šla.
Když byla Lada už několik dní bez teplot a bez dalších příznaků, dohodly se, že ukončí izolaci od zbytku rodiny. Postupně si přebírala svou domácnost. Marta jí slíbila, že jí bude ještě pár dní pomáhat. Hlavně s dětmi, které si za ty dva týdny na babičku hodně zvykly. Ema dokonce ani v prvních chvílích k mamince nechtěla a schovávala se v babiččině náručí. A pak zažila další dětské zklamání, když zjistila, že už ji maminka nemůže kojit. Starší děti mamince zase nadšeně vyprávěly, jak s babičkou dělaly výlety do okolí skoro za každého počasí. To se jim moc zamlouvalo, ale netušily, že hlavní záměr byl, je trochu při pobytu venku unavit, aby dobře večer usínaly.
O svém odjezdu se Marta rozhodla definitivně až v okamžiku, když Lada dostala zprávu z nemocnice, že následující den jejího muže propustí. Snad se ta covidová anabáze v téhle rodině konečně uzavírá. Večer, když děti konečně usnuly, měly konečně obě čas si spolu sednout a trochu si popovídat. Řeč se točila hlavně kolem dětí, ale Lada se vyptávala i na Martinu svatbu. A byla hodně překvapená, že zatím nikdo netuší, kdy a kde bude. Kroutila hlavou nad tím, že Marta ještě nemá o svatbě žádnou konkrétnější představu. Její mlhavá informace, že bude někdy, až se budou moci jako rodina sejít, ji moc neuspokojovala. Zajímal ji i tajemný telefonát, který měla Marta odpoledne. Lada si všimla, jak Marta během rozhovoru zrudla, něco trapně koktala a po skončení hovoru už neřekla ani slovo. Marta jí teprve teď podrobně popsala, jak objevila zraněného cyklistu v poli u silnice a jak volala záchranku. Ten muž nějak vypátral její číslo na mobil a děkoval jí, že mu vlastně zachránila život. Nakonec ale překvapila Lada.
“Mami, nejdřív jsem o tom ani nechtěla mluvit, vím, že si to musím vyřešit sama. Ale potřebuju to aspoň někomu říct.”
“Tak povídej.” odpověděla Marta. Podle tónu dceřina hlasu tušila, že to nebude nic veselého.
“Náhodou jsem zjistila, že Milan někoho má.”
“Náhodou? A víš to jistě?”
“Milan si doma zapomněl mobil, když ho odvážela rychlá do nemocnice. Našla jsem ho, když jsem uklízela jeho pokoj. Dala jsem ho do nabíječky, a pak jsem si všimla, že mu přišla nějaká zpráva. Dostat se do jeho mobilu nebyl problém.” vysypala ze sebe Lada (a v duchu se styděla).
Marta spolkla ponaučení, že do cizího mobilu se neleze. Nebo jen na vlastní nebezpečí.
“A je to vážný?” zeptala se.
“Nevím. Předtím jsem si ničeho nevšimla. Ale teď na to pořád myslím. Celou dobu, co jsem ležela tam nahoře, jsem na to myslela.”
“A co jsi vymyslela?”
“Snad to, že se se mnou nudí. Pořád děti, práce, děti, práce, děti, práce. Ten stereotypní kolotoč bez konce.”
“No vidíš, třeba ta nemoc u vás obou měla i nějaký smysl. Jistě i on o tom přemýšlel.”
“To nevím, měl spíš jiné starosti.” zhodnotila to Lada dost zoufale.
“Jsi na dobré cestě. Radit ti nebudu, ale budu ti držet palce.” ukončila Marta rozhovor a objala svou dceru.
Marta - dokřupava upečená kachna
Uvědomila si, že už nespí, ale nechtělo se jí ještě otevřít oči. Vnímala tiché, oddechování vedle spícího Petra. Uklidňovalo ji. Jako by dodávalo jejímu životu nějaký pravidelný rytmus a jistotu. Probouzení se vedle někoho jí ještě nezevšednělo. Nevadí, že během posledního půl roku střídají postele na různých místech, důležité je, že jsou spolu. I tady v podkroví Petrova domu si Marta zase zase rychle přivykla. Mají tu s Petrem pohodlí a když chtějí, tak mají i své soukromí.
Otevřela oči. Petr ležel v pozici, kterou předpokládala. Na boku otočený směrem k ní, jednu ruku pod hlavou. A s dekou skopanou někde u nohou. Potichu vstala a deku přes něj opatrně přehodila. Nechtěla ho probudit. Věděla, že si rád o víkendu pospí. Vyklouzla z ložnice a sešla po schodech dolů do kuchyně. Tam se svítilo a u stolu seděla Lenka. Pila minerálku a vypadala unaveně a zdrchaně. Skoro jako vymačkaný citrón. Přišla domů po noční službě v nemocnici.
“Dobré ráno!” pozdravila ji Marta.
“Pro mě spíš dobrou noc. Jen si doplním tekutiny a mizím hned do postele. A prosím nebudit, pokud to nebude super nutné. Potřebuju se pořádně vyspat. “ řekla potichu hlasem, který už skoro usínal. V práci teď Lenka trávila spoustu hodin. Zaskakovala tam, kde bylo potřeba, protože část personálu je buď nemocná nebo v karanténě. Často se přicházela domů jen vyspat a najíst. Jakmile si trochu dobila baterky, pohrála si se Sofií a zase zmizela. Byla ráda, že jí Marta s Petrem pomáhají a postarají se o dceru i o domácnost. Bez nich by si nemohla takové pracovní vytížení dovolit.
Marta spolkla informaci o to, že bude k obědu dělat kachnu s knedlíkem a zelím. Věděla, že ani omamná vůně upečeného masa nevytáhne Lenku z postele. Ostatně oběd na ni počká, než se vyspí. Jen Sofii bude zase smutno a bude se vyptávat, proč maminka spí ve dne a v noci není doma. Dědeček se jí to už snažil vysvětlit, že maminka musí pomáhat nemocným lidem, ale moc to nezafungovalo.
Marta vytáhla chlazenou kachnu z lednice, aby se trochu zotavila v normální pokojové teplotě, než se dostane do trouby. Bude to pomalu pečená kachna, tak ji čekají nejméně čtyři hodiny pečení při nízké teplotě a pak půlhodinový dopékací finiš. Dnes už naštěstí člověk koupí v obchodě maso předzpracované a pečlivě zabalené. Ale Marta si ještě pamatuje, jak její maminka musela kachnu nejdřív oškubat, vykuchat a pečlivě očistit. To jí dalo spoustu práce a peří při tom vždycky poletovalo po celé kuchyni. To Marta by nechtěla takovou kachnu ani zadarmo. Nevěděla by si s ní rady. Některé dnešní vymoženosti jsou docela příjemné, pomyslela si . Radši si připravila snídani, ale jen se napila doušku voňavého čaje, už se v kuchyni objevila uplakaná Sofie.
“Maminka zase spinká a nechce se vzbudit.” popotahovala a nudle jí tekla z nosu. Marta jí otřela slzy i nos a vzala si ji na klín. Vysvětlila jí, proč maminka musí teď spát a jakou důležitou práci dělá. Ale spíš než vysvětlení zabralo horké kakao a čokoládový Pribiňáček. Sofii také zaujala kachna připravená do trouby. Pozorně sledovala, jak ji babička potírá solí a sype kmínem. A provázela to sadou dětských otázek. Třeba z ní bude také jednou dobrá kuchařka, pomyslela si Marta, když si všimla, jak Sofie chodí sledovat pečící se kachnu přes skleněná dvířka trouby.
Dala si vařit brambory, bude dělat ke kachně domácí bramborové knedlíky. A samozřejmě červené zelí s jablky. Napadlo ji, že by mohla na oběd pozvat i Libora. Třeba by mu kontakt s živými lidmi prospěl. Z posledních telefonátů s ním získala dojem, že se mu práce na home office začíná zajídat. Z počátku byl sice nadšený, že nemusí dojíždět do práce, že si udělá doma pohodu a pracuje třeba celý den v pyžamu. Ráno se jen po síti připojí na firemní server a hned začne fungovat stejně jako by byl na pracovišti. A stihne udělat spoustu věcí, než se mu po deváté začnou ozývat první zákazníci. Ale po několika dnech se jeho pohled začal měnit. Stěžoval si na horší komunikaci s kolegy. Všichni jsou sice na síti, ale někteří jsou stále nedostupní. Někdy mu trvá i celý den, než je dohoní a zjistí, co potřebuje. A prakticky nikoho nevidí, protože všichni odmítají zapnout kameru. A práce se na něj sype tolik, že ji nestíhá udělat v normální pracovní době. Pracuje po večerech i o víkendu. Kdysi by dal za pořádnou práci cokoliv, ale teď mu tenhle způsob práce nevyhovuje. Jeho stížnosti se objevovaly stále častěji, Marta zaregistrovala i občasné depresivní podtóny. Možná by to vnímal jinak, kdyby uměl to osamělé dlouhé a každodenní sezení u počítače nějak kompenzovat. A kdyby lépe zvládal organizaci svého času. Ale teď je jeho jediným povyražením, když se pořádně projede na kole, nebo si zajde k některému výdejnímu okénku pro teplé jídlo. Telefonát od maminky a pozvání na oběd mu trochu zvedlo náladu. Jen sebou musí hodit, aby rychle dokončil svou práci, včerejší termín odevzdání už prošvihl.
Kachna se upekla krásně do zlatohněda, bramborové knedlíky byly jako nadýchané a chuť červeného zelí fantasticky vyladěná. Tak to téměř básnicky zhodnotil Petr, když dojedl. I Sofie si pochutnala na jemném kachním masíčku, jen zelí nepřišla na chuť. Červené zelí asi ještě nikdy v životě nejedla. Ale Marta byla zklamaná, že Libor na oběd vůbec nedorazil. A navíc jí nevzal telefon, když mu volala, aby zjistila, co se děje.
Venku po několika dnech konečně vysvitlo slunce, a tak se Marta s Petrem rozhodli, že pojedou se Sofií na malý výlet. Pobyt na čerstvé vzduchu všem určitě prospěje a Sofie se třeba trochu zabaví. Marta se dočetla v místním plátku, že kdosi připravil u nedalekého hradu interaktivní pohádkovou stezku pro děti a rodiče. Jedna z mála možností povyražení, která se v nouzovém stavu nabízela. A tak vyrazili tam. Snad se tam nesejde půl města, pomyslela si Marta. A jako zhrzená hospodyně nechala na stole stručný vzkaz pro Lenku a Libora. Pokud budou mít zájem, mohou si oběd ohřát.
Výlet se vydařil nad očekávání. Prošli si okolí i otevřené nádvoří hradu. Stezka pro děti vedla přírodou v podhradí a byla dlouhá asi tři kilometry. Úkoly na trase byly vtipné a zajímavé. Petr Sofii nadšeně pomáhal a viditelně mu lichotilo, když ho někteří považovali za jejího tatínka. Marta je pobaveně sledovala a občas fotila. Už dlouho nedržela foťák v ruce a necítila se tak v pohodě. Nebo je to jen tím, že si člověk těch vzácných chvilek pohody víc váží. Vrátili se domů, až když se stmívalo. Spokojení, vyvětraní a zdravě vyhládlí.
Na stole v jídelně ležely vyjedené talíře a prázdné sklenice, ale v celém domě byl klid. Lenka tu asi někoho měla, najedli se a pak je sluníčko také vylákalo ven, pomyslela si Marta. Ale jen do chvíle, než se v jídelně objevil Libor. Vypadal rozpačitě, zjevně nepřicházel z venku.
“Mami ahoj, kachna byla moc dobrá. A nezlob se, že jsi ti vypípnul telefon, řešil jsem nějaký problém a nedařilo se mi přijít k obědu.” vysypal ze sebe, oblékl si bundu a zmizel. Marta se nezmohla ani na slovo. Došlo jí, že Libor přišel z Lenčiny ložnice. Potřebovala tu informaci nějak zpracovat nebo aspoň sdílet, ale nebylo s kým. Petr si hrál se Sofií. Lenka se objevila chvíli poté. Viditelně odpočatá a dobře naladěná.
“Kachna byla opravdu světová, v životě jsem takovou dobrotu nejedla. Máme v ledničce ještě nějaké pivo?” zeptala se, jakoby se nic nedělo.
“Pivo tam je, ale dobře tušíš, že mě zajímá něco jiného.” odsekla Marta.
“Narážíš na to, že jsem se vyspala s Liborem? Prostě jsme to oba potřebovali. Oběma se nám to líbilo. Tak z toho nedělej vědu. Ostatně docela často slyším, jak si to nahoře rozdáváte s tátou, a taky to nekomentuju.” odsekla hubatě Lenka a pomaloučku si nalévala pivo do vysoké sklenice jakoby se s ním mazlila. Na to Marta nedokázala reagovat. Nenašla vhodná slova. A byla ráda, že jí v tu chvíli zvonil telefon. Možná ji zachránil od něčeho, čeho by později litovala.
Napadlo ji, že třeba volá Libor, ale byla to její dcera Lada. A volání to bylo docela zoufalé. Jejího manžela s covidem-19 po několika dnech pobytu doma odvezli do nemocnice, protože se začal dusit a teď je na kyslíku. Dnes k večeru dostal teploty i malý Toník, a Lada to nezvládá. Pořádně se nevyspala už několik nocí a potřebovala by pomoc. Marta se dlouho nerozmýšlela. Zabalí si pár věcí a zítra ráno může vyrazit na Vysočinu za dcerou.
Petr byl náhlý Martiným rozhodnutím překvapený, ale uznával, že Lada její pomoc potřebuje. Jen je zvláštní, že jejich dospělé děti potřebují pomáhat dost často. Tady doma to on se Sofií nějak zvládne, v práci to chvíli bez Marty také půjde. Jen projevil obavu, aby se i Marta nenakazila covidem. Kdyby jí bylo o pár let víc, už by patřila do ohrožené skupiny. Marta mu to ale vrátila s připomenutím, jak se on dnes odpoledne naparoval jako domnělý tatínek Sofie. A referovala mu o Lence a Liborovi, aby měl kompletní přehled o situaci. Na rozdíl od ní to nebral nijak tragicky, dokonce se i pousmál. Řekl jen: “Marta s Liborem mi rozhodně starosti nedělají, ale bude mi smutno, když tu budu zase sám.”
“Budeme si zase každý večer volat.” navrhla Marta prakticky.
“A budeme po sobě toužit.” chtěl to převést do méně tragické roviny Petr.
“To bys mi mohl složit nějakou básničku.” odlehčila tón nakonec i Marta.
“Třeba tě někdy překvapím, ale teď už přestaň balit, dnešní večer si ještě užijeme spolu.”
pondělí 9. listopadu 2020
Slavík
Do doby 2. sv. války v okupované Francii se vrací strhující a výborně vyprávěný román Kristin Hannah Slavík (Argo 2016). Hlavními postavami a opravdovými hrdinkami románu jsou dvě sestry, Vianne a Isabelle. Nejsou si příliš blízké, každá je jiná, ale okolnosti je přimějí ke změně dosavadního způsobu života a hledání síly a své vlastní cesty k přežití a svobodě.
Starší Vianne žije na venkově, má manžela, osmiletou dcerku, pracuje jako učitelka. Její rodina a nejbližší přátelé jsou celým jejím světem. Naivně věří, že žádná válka nebude. Její mladší osmnáctiletou sestru, nezkrotnou a neukázněnou Isabelle, právě vyloučili ze školy. Otec ji po napadení Francie nacisty pro její bezpečí donutí odjet z Paříže za sestrou na venkov do městečka Carriveau . Cestou Isabelle zažije německé nálety na civilní uprchlíky na silnicích a to ji jen posílí v nenávisti k Němcům. Rozhodně nechce sedět a čekat se založenýma rukama na mír. Úspěšně se zapojí do skupiny protifašistického odboje nejprve roznášením letáků. Její odbojová činnost pak vrcholí odvážnými cestami přes Pyreneje do neutrálního Španělska, které podniká, aby převedla do bezpečí sestřelené spojenecké letce.
Pasívnější Vianne se musí vyrovnat s nepřítomností manžela, který se dostal do zajetí, s novými pořádky, stálým nedostatkem všech denních potřeb a hlavně s německými důstojníky, kteří se ubytují v jejím domě. Pochopí, že nestačí jen dodržovat omezující pravidla určená okupanty a dělá cokoliv pro to, aby ochránila své blízké. Když její židovskou přítelkyni Rachel deportují do koncentračního tábora, se samozřejmostí se postará o jejího malého synka a vydává ho za svého příbuzného. Židovských dětí je ale víc, i ony potřebují pomoc. Vianne najde cestu, jak je zachránit i když musí zaplatit svým stálým strachem a ponižováním.
Konce války se obě sestry dožijí, ale ani mír nepřinese idylickou a ničím nezkalenou pohodu, marné jsou pokusy zcela zapomenout na prožitá příkoří, útrapy a nenahraditelné ztráty a vymazat minulost z paměti.
Jednou byla Viianne ubytovaným německým kapitánem požádána, aby se postarala o přípravu ryby.
Zašla do kuchyně. Položila rybu na řeznický špalek, když ji vybalila z novin, zjistila, že už ji očistil a dokonce i oškrábal šupiny. Zapálila plynový hořák, postavila na něj litinovou pánev a přidala lžíci vzácného oleje. Hodila do něj na kostičky nakrájené brambory a nasekanou cibuli, a zatímco pozvolna karamelizovaly, ochutila rybu solí a pepřem a odložila ji stranou. Netrvalo dlouho a po domě se linuly omamné vůně. …… Viannne rozhrnula zeleninu vařečkou do stran a přidala do pánve rybu. Na mase se objevily drobné kapičky tuku, smažená kůže syčela a měnila se v křupavou dobrotu. Nakonec do pánve přidala pár kousků konzervovaného citronu a sledovala, jak se rozpouští. ……
Za okamžik už nesla těžký keramický tác se smaženou rybou, obloženou zeleninou a nakládanými citrony, to vše posypané nasekanou čerstvou petrželkou.
Vaše bloggerka Hilda

