Pocity - kapitola 9. Přepadení

Letošní léto bylo opravdu teplé a navíc pro Martu dost nezvyklé. Netrávila už tolik času v práci jako dřív a také se jí dařilo nenosit si pracovní myšlenky domů. Vlastně ani doma moc nebývala. Nedlouho poté, co se seznámila s Edou, se ho snažila nalákat na podvečerní koupání v písníku. Když ale slyšel, že jde o koupání bez plavek, tvrdě odolával. Ale Martin oblíbený písník ležel paradoxně jen kousek od místa, kde bydlel, a tak ji tam občas vzal autem cestou z práce. Vysadil ji nedaleko písníku a sám jel domů. Při pravidelných tempech v příjemně chladivé vodě se Martě honilo hlavou leccos. V poslední době často přemýšlela o tak trochu zvláštním vztahu s Edou. Jejich vztah se jí zdál spíš kamarádský než milenecký.

Dlouho trvalo, než mezi nimi došlo vůbec k nějakým důvěrnějším dotykům. A k prvnímu společnému sexu ho nakonec vyprovokovala sama. A dodatečně se za to i trochu styděla. Byla pozvána na jakousi zahradní narozeninovou párty a tohle pozvání se prostě odmítnout nedalo. Když řešila, jak se pozdě večer dostane domů, Eda jí dost nečekaně nabídl odvoz. Oslavu si nakonec užila víc než čekala. Příjemné prostředí, zajímaví lidé a v neposlední řadě i chutné jídlo a pití. Ke konci se odvázala natolik, že se nechala přemluvit a zazpívala si dokonce v karaoke. To vlastně ještě nikdy v životě neudělala. V posledním záchvěvu pudu sebezáchovy se polekala sama sebe. Radši rychle zavolala Edovi, aby ji co nejdříve vyzvedl. Když ji Eda dovezl k domu, pozvala ho automaticky nahoru. Po schodech sice vyšla sama, ale dodatečně měla pocit, že šel za ní a hlídal, aby neupadla. A doma se prostě svlékla a stalo se to. Ráno ji sice hlava nebolela, ale myšlenky se v ní líhly dost pomalu. Postupně si vzpomněla na včerejší večer. Odhodila pokrývku a s úlevou si oddychla, že je v ložnici sama. Edu našla v kuchyni. Popíjel ranní kávu a cosi si četl na mobilu. Rozhodla se, že se bude chovat jako velká holka. Posnídali s lehkou a nezávaznou konverzací. O včerejšku se ani jednomu z nich zrovna mluvit nechtělo.

Nedlouho poté Martu čekalo další překvapení. Jednoho odpoledne ji Eda opět zavezl k písníku a místo aby ji jen vysadil, vystoupil s ní. Naplánoval si to už předem, protože měl s sebou velkou osušku. Marta změnu jeho postoje v duchu ocenila. A to ani netušila, jak dlouho se k tomu odhodlával. Sama preferovala koupání bez plavek už od mládí. Prostě jednou na dovolené s rodiči v tehdejší Jugoslávii se jim stalo, že v podvečer zajeli do kempu, postavili stan a až ráno po probuzení zjistili, že jde o kemp nudistický. Kemp byl v nádherné mořské zátoce a oni byli ještě tak unavení po cestě, že se rozhodli v kempu zůstat. Přizpůsobili se. Na koupání bez plavek si zvykli rychle. Postupně objevili, že nejde jen o koupání, ale je to jiný životní styl. Nikdo neřešil, jak kdo vypadá. Vždyť téměř nikdo nebyl fyzicky dokonalý. Ale všichni si chtěli užít koupání, slunění a pobyt v přírodě jen tak a v pohodě. Později se však Marta setkala s řadou lidí, kteří potřebu koupat se bez plavek nejenže nechápali, ale dokonce odsuzovali. Svůj názor nikomu nevnucovala, ale své příjemné zážitky si také nenechala nikým brát. Zavedla Edu až na nejvzdálenější okraj nudistické pláže, kam chodilo nejméně lidí. Pro začátek to bude jednodušší. A navíc je tam i příjemný vstup do písníku. Za chvíli však zjistila, že větší problém než koupání bez plavek je Edovo plavecké umění. Plavat sice jakž takž uměl, respektive byl schopen se chvíli udržet na vodě, ale odmítal opustit prostor, kde dosáhne na dno. Lákat ho k přeplavání písníku nemělo smysl, a tak si svou plaveckou dávku zase dala sama. Když se vrátila na břeh, Eda se už slunil na osušce. Snaživě vysvětloval, proč se v mládí nenaučil pořádně plavat. Pro Martu to nebylo v tuto chvíli až tak důležité. Ocenila spíš to, že chtěl být s ní.

Při poslední návštěvě u kadeřníka Marta narazila v jednom z časopisů na zajímavý článek o Vídni. Zasnila se. Kdysi tam byla jako studentka na krátkém výletě. Tehdy byla poprvé za hranicemi jinde než ve spřátelené cizině a po celou dobu tam jen zírala a žasla. Teď si uvědomovala, že vlastně Vídeň vůbec nezná. A od tohoto uvědomění to byl jen malý kousek k rozhodnutí si do Vídně zajet. Edu přemlouvat nemusela. Naopak byl úplně nadšený. Tahle pozitivního a akčního ho ještě nezažila. Vídeň už několikrát navštívil, ale naposledy tam byl asi před patnácti lety. Rád ji Martě ukáže a společně si mohou prožít tamější příjemnou atmosféru. Svůj první společný výlet se jim podařilo naplánovat rychlostí blesku. Stačilo najít společné volné dny v kalendářích, vybrat a rezervovat si na internetu přijatelný hotel s dobrou dostupností do centra města a objednat si jízdenky na jeden z rychlovlaků. Po chvíli hledání a klikání na počítači bylo vše zařízeno. Společně se pustili do tipování míst, která by mohli navštívit. Marta se začala těšit.

Večer před odjezdem na prodloužený víkend ve Vídni Marta s uspokojením zavřela zámek na svém malém cestovním kufříku. Byla ráda, že se jí podařilo vzít s sebou jen minimum věcí. Stejně nikdy víc věcí nepotřebuje, jen se s nimi zbytečně tahá. Časně ráno ji vzbudil mobil. Vstala docela rychle a za pár minut už zamykala dveře u svého bytu. Venku bylo příjemné slunečné sobotní ráno, ale ulice byly liduprázdné. Jakoby celé město ještě spalo. Zamířila ke svému autu, které bohužel včera večer musela zaparkovat až za rohem v sousední ulici. Na protější straně chodníku si všimla jakéhosi muže, který si právě vytahoval kalhoty. Pomyslela si, že jde o nějakého zatoulaného flamendra, který si ulevoval. Po setkání netoužila. Pro jistotu rychle přešla na druhý chodník. Stejně to bude mít ke svému autu blíž. Co se dělo dál, si pamatuje dost nejasně. Muž rychle přešel na týž chodník jako ona a postavil se jí do cesty. Byl mladý, mohutný a o hlavu vyšší než ona. Nemluvil. Když se mu chtěla vyhnout, chytil ji jednou rukou kolem krku, přitáhl si ji k sobě a začal ji škrtit. Druhou ruku jí omotal kolem pasu. Cítila se jako v kleštích, ale stále odmítala pochopit, co se děje. Vteřiny se najednou vlekly jako hodiny. Nemohla se pořádně nadechnout, protože obličej měla zabořený do jeho mikiny. Jen si uvědomovala, že v jedné uvězněné ruce svírá kabelku a ve druhé rukověť kufru. Pak zafungoval instinkt a Marta muže vší silou kousla. Tam, kde to měla nejblíž. Kamsi pod klíční kost. Muž se zjevně polekal a mírně povolil sevření. Nadechla se a vší silou ze sebe vydala hrozný skřek. A pak další a další. Rozléhaly se prázdnou ulicí. Napadlo ji, že už třeba nikdy neřekne žádné lidské slovo. Najednou však muž povolil sevření, pustil ji a dal se beze slova na útěk. Z posledních sil běžela opačným směrem ke svému domu. Chvějící se rukou se jí po chvíli podařilo otevřít domovní dveře, protáhla se dovnitř a s úlevou za sebou zabouchla.

Jak se dostala po schodech do bytu, si nepamatuje. Ví jen to, že stále s sebou vláčela ten kufr. Roztřesenýma rukama ze sebe strhala všechno oblečení a vlezla si do sprchy. Přidržovala se madla, protože se jí nohy chvěly, a nechala po sobě dlouhé minuty stékat vlahou vodu. Snad s někde hluboko zasunutou myšlenkou, že voda může odplavit všechen ten hnus. Pak si vzala prášek na spaní, vlezla si do postele a snažila se usnout. V jakémsi posledním záblesku bdělosti jí napadlo, že by měla zavolat Edovi. Ale už nedokázala vzít mobil do ruky.

Eda na ni podle domluvy čekal na nádraží v sousedním městě, kde měli společně nastoupit do rychlovlaku. Když ve smluvený čas nepřišla, začal jí netrpělivě volat. Zkoušel to mnohokrát a její mobil stále jen vyzváněl. Nevěděl, co má dělat. V jednom okamžiku ho dokonce napadlo, že je to nějaký špatný vtip. Na poslední chvíli do vlaku naskočil a odjel sám.

Marta se probudila pozdě odpoledne a měla pocit, že je jaksi vymazaná. Byla ale klidná a postupně začala i střízlivě uvažovat. Nejdřív se pokusila zavolat Edovi, ale ten měl vypnutý. Snad se brzy ozve sám. Pak zvažovala, zda má jít na policii. S představou, že se jejím prožitkem budou přehrabovat cizí lidé, stráví tam spoustu času a stejně to k ničemu nebude, to zavrhla. To jí nepomůže. Ale dokáže se tímto zážitkem vyrovnat sama? To ukážou až další dny...

Pocity - kapitola 8. Léto

Marta si skoro každý den uvědomovala, že je ráda, že nastalo konečně to pravé léto. Teplo jí až tak nevadilo, věděla, jak se mu přizpůsobit. A hlavně si uměla léto užívat po všech stránkách. Od jara se těšila, až se zbaví několika vrstev oblečení a bude moci vklouznout do jednoduchých, volných a prodyšných letních šatů. Letní oblečení si vybírala opravdu pečlivě. Nesnášela, když ji něco tísnilo nebo omezovalo v pohybu, šaty musely být nejen slušivé, ale i pohodlné. A ideálně vhodné i na více příležitostí. Potřebovala v nich prožít celý den. Od ranní cesty do práce, po celou pracovní dobu, příležitostné nákupy nebo občasné posezení u kávy či sklenky vína.

Léto s sebou přinášelo i jednodušší stravování. Když bylo opravdu horko, vystačila si se studenými saláty, vodou, ovocem a zeleninou. Milovala vychlazené kostky červeného melounu, tmavé šťavnaté třešně i oranžové meruňky, ale snažila se poctivě spotřebovat všechno, co jí vyrostlo a dozrálo na zahradě.

Ale to nejlepší, co na létě milovala, bylo koupání. Téměř každý teplý den v podvečer si našla alespoň hodinku času a zajela se vykoupat k nedalekému písníku. Bylo to báječné osvěžení po dlouhém pracovním dni nebo příjemné zpestření víkendu. Vnímala příjemně chladivou vodu, která klouzala po jejím těle, když ji rozhrnovala širokými tempy. Nechala se vodou unášet a laskat vlnkami, když se oprostřed písníku otočila na záda a pozorovala oblohu. Připadalo jí v tu chvíli, že je na celém světě sama jen s modrou vodou a blankytným nebem. Věděla, že se vrátí zpět ke břehu, ale tu výjimečnou chvilku si pokaždé snažila prodloužit, jak jen to šlo.

Marta v tomto příjemném letním režimu letos už strávila několik dní. Firma šlapala bez problémů, nový vedoucí byl samostatný a  naštěstí se velmi rychle vpravil do svých povinností. Zakázek bylo dostatek a několik studentů si během prázdnin rozšířilo pracovní úvazek, takže nebyl problém vyhovět všem požadavkům zákazníků. Jen delší dovolenou si Marta zatím nenaplánovala. Po týdnu stráveném loni osaměle u moře se jí do toho vůbec nechtělo. Častěji než kdykoliv předtím trávila víkendy u dcery na Vysočině. Snažila se jí pomáhat s domácností, ale hlavně si užívala vzácné chvilky s vnoučaty. A byla moc ráda, že Toník s Aničkou jsou s ní také rádi.

Její plynoucí letní pohodu však narušil neobvyklý mail. Rychle se dovtípila, že je patrně od muže, který si ji v den jejích narozenin spletl s jinou ženou. I když neznal celé její jméno, podařilo se mu "vystopovat" ji na internetu. A je si tak jistý, že je to ona, že ji rovnou zve na ochutnávku vína. Musela si přiznat, že jí to trochu vykolejilo. Zatím na mail neodpověděla, ale v myšlenkách se k němu neustále vracela. Nevěděla, jak se má zachovat. Nabízí se tu možnost prostě na mail neodpovědět, ale to považovala až za krajní řešení. Ostatně onen muž se jí už tehdy na první pohled docela zamlouval, kdyby nepřišla ta "správná" žena, kdo ví, jak by to tehdy dopadlo. A v sobotu odpoledne má náhodou volno a vlastně nemá nic proti tomu se zastavit ve vinotéce na podloubí. Někde v hloubi se však ozýval i tenký hlásek varující. Vzpomeň si, že ti něco na tom muži nesedělo, našeptával. Ano, trochu jí cosi nesedělo, ale nemohla přijít na to, co. A situace se tehdy vyvinula tak, že pak už nebyl důvod to řešit.

I když na mail ještě neodpověděla (do soboty je ještě spousta času), byla už rozhodnutá. Vždyť na tom nic není, když si jednou zajde s někým na víno. To ještě nic neznamená, k ničemu se nezavazuje. Odpověď odeslala až druhý den. Byla stručná, dost rezervovaná, ale kladná. Marta nechtěla tomu setkání přikládat velkou důležitost, ale její podvědomí si trvalo na svém a stále to řešilo. A to ještě nemohlo tušit, jak to dopadne. A dopadlo to tak nějak neslaně a nemastně. Ochutnávka vína byla pro Martu něco úplně nového, vlastně ještě na žádné nebyla. Líbilo se jí, jak byla dobře zorganizovaná. Prostředí ve vinotéce bylo také příjemné, mile vypadali i lidé, kteří se zde sešli. Jen ten "její" Eda neměl jaksi čas se jí věnovat. Stále něco řešil s někým jiným, takže se Marta spíš cítila jako na obchodní schůzce než na rande. A dozvěděla se o něm jen naprosté minimum. Žije sám v domku v nedalekém satelitu, má dospělou dceru a pracuje na městském úřadě. Z vinotéky ji sice doprovodil domů, ale o moc víc si toho neřekli ani cestou. Asi cítil, že to nedopadlo ideálně, protože se pokusil nešikovně omluvit, že se jí moc nevěnoval. Marta mu to nevyvracela, nebyla zvyklá předstírat něco, co nebyla pravda. Rozloučili se přede dveřmi domu, kde bydlela. Eda dnes nejel autem, a tak spěchal na vlak. Možná čekal, že ho Marta pozve nahoru. Ostatně i ona si ještě včera pohrávala s tou myšlenkou. Ale to by muselo vypadat jejich rande trochu jinak a hlavně vřeleji.

Doma se snažila spláchnout nepříjemnou pachuť z nepovedeného rande ve sprše. Proteklo hodně vody, ale moc to nefungovalo. Nepříjemné pocity nezahnala. Zlobila se sama na sebe. Měla by to hodit za hlavu a jít spát. Ale věděla, že neusne, a tak si radši sedla k počítači a bloudila po internetu. A narazila na fotografický kurz, který se bude konat od září tady ve městě. Podle popisu usoudila, že by právě něco takového potřebovala. Potřebné vybavení má, chuť také a čas si určitě najde. Nadchla se a rychle se přihlásila, aby si to nestihla rozmyslet. A usínala s příjemnou myšlenkou na něco nového a pozitivního.

Pocity - kapitola 7. Narozeniny

Byl pátek a Marta měla konečně za sebou náročný pracovní týden. Výběrové řízení na nového vedoucího technického úseku uzavřela s tím, že se rozhodla přijmout toho staršího ze dvou vhodných uchazečů. Hned ráno mu zavolala a dohodli se na nástupu už od pondělí. Pak si srovnala myšlenky nebo spíš si našla přijatelná slova pro odmítnutí a zavolala i Petrovi. Podle jeho reakce odmítnutí očekával. Možná to ani pro něj nebyla ta pravá nabídka. Dokonce si i trochu zavtipkoval, když na závěr řekl: "Ale na zahradě bych se mohl někdy stavit, že?" To Martě na chvíli vzalo vítr z plachet, na okamžitou vtipnou repliku se nezmohla. Hlavně byla ráda, že má to náročné rozhodování za sebou. Teď musí už jen doufat, že instinkt zafungoval a že se rozhodla správně.

Vypnula počítač, zalila květiny, zavřela okno a konečně mohla jít z práce domů. Nemusí ani cestou nakupovat, jen si doma zabalí pár věcí, vezme auto a vyrazí za mladými na Vysočinu. Dcera jí v týdnu volala a přesvědčila ji, aby k nim přijela alespoň na víkend. Tušila, že to nějak souvisí s jejími narozeninami, které bude mít příští týden. Loni zůstala o narozeninách sama a sama si to také obrečela. Děti sice na její narozeniny nezapomněly, syn tehdy znovu volal už den předem z Londýna, dcera se ozvala také. A vnoučata jí poslala vlastnoručně malované přáníčko. Jako dárek Marta dostala víkendový pobyt v Poděbradech. Nezapomněli na ni ani kolegové v práci, dostala nádherný pugét a pozvala je na dobrý pracovní oběd. Ale v podvečer seděla sama ve svém téměř dokonalém bytě, sama popíjela dobré bílé víno a měla pocit, že nikam nepatří a hlavně že nikomu nechybí.

Venku ji překvapilo slunečné počasí s občasným vlahým větříkem. Chvíli nervózně mrkala, než se její oči přizpůsobily jasnému světlu. Rozhodla se pro cestu po nábřeží. Byla sice trochu delší, ale když nemusí nakupovat, může si cestou domů alespoň užít trochu sluníčka. A trochu se kochat pohledy na klidnou vodní hladinu řeky. Pár kroků navíc jí rozhodně neuškodí. Najednou jí v kabelce zazvonil mobil, ale než ho vylovila a otevřela, vyzvánění skončilo. Nějaké neznámé číslo. Hodila mobil zpět a pokračovala v cestě. Až teď si všimla, že proti ní po chodníku kráčí jakýsi muž. Jde docela rychle směrem k ní a upřeně na ni zírá. Proč? Byla si jistá, že ho nezná. Něco se jí asi zdá. Nezdálo. Muž ji pozdravil a začal se překotně mnoha slovy omlouvat. Za to, že se opozdil. Nemohl nikde zaparkovat auto a než se ho zbavil, uteklo pěkných pár minut. Marta byla zmatená. Ten muž si ji určitě s někým popletl. Ale nepouštěl ji ke slovu, nemohla mu to ani říct. Tak si ho alespoň trochu prohlédla. Vypadal docela dobře. Zachovalý, dobře oblečený padesátník s prošedivělými skráněmi a sympatickýma hnědýma očima. Teď už Marta z jeho slov vytušila, že tu měl mít schůzku s nějakou ženou, kterou poznal na jednom seznamovacím serveru. Pravděpodobně si byly trochu podobné. A tak jak dobíhal na místo s pocitem, že jde pozdě, vrhl se rovnou k Martě a zasypal jí omluvami. Konečně se v jedné jeho odmlce podařilo Martě říct pár slov a zjevit muži pravdu. Kdoví, co se v té chvíli dělo v jeho hlavě, ale očividně ho to zarazilo. A na chvíli umlčelo. Ale pak se přes to nějak přehoupl, usmál se a pozval Martu na kávu. Prý na omluvu za to nepříjemné přepadení.

Marta nebyla proti. Tolik zase nespěchala, aby si nemohla dát jednu kávu. A vlastně ji to lákalo promluvit si s někým novým a neznámým. Posadili se na zahrádku jedné z restaurací na nábřeží. Marta převážně mlčela, po doušcích upíjela kávu a poslouchala příběh neznámého muže. Vystačil si sám se sebou, když jí líčil své životní osudy. Jí se za celou dobu na nic nezeptal. Marta začínala na druhém programu přemýšlet, jak toto podivné náhodné setkání asi skončí. Co takhle se zkusit zvednout, poděkovat za kávu a odejít? Stalo se však něco úplně jiného. Do zahrádky k jejich stolku se vrhla nějaká cizí ženština. Bez okolků se posadila a její oči metaly blesky na všechny strany. Martě to došlo rychleji než přítomnému muži, že je to ta "pravá". Opožděná ještě více než on. A spravedlivě rozlícená, že ji v tak krátké době stihl nahradit jinou. Opravdu si byly trošku podobné. Alespoň vzhledem. Marta položila na stolek padesátikorunu a rychle se odporoučela. V duchu se s úlevou usmála, hněvivé blesky zůstaly daleko za jejími zády.

Za dvě hodiny už ujížděla autem vesele na jih. Sice jen po okreskách a na Vysočinu, ale přesto se těšila. Na dceru s kulatícím se bříškem, kde roste její další vnouče. Vlastně ani nevěděla, zda to bude chlapec nebo děvče. Je to jedno, důležité je, aby bylo zdravé. Těšila se jak si užije čtyřletého pokušitele Toníka i jeho sestřičku Aničku. Určitě zase vyrostli, umí mnoho nového a rádi jí všechno předvedou. Snad budou mít radost i z knížek, které jim veze. Teď není problém dětem koupit hezkou knížku a tyhle děti si knížky naštěstí umí užít. Silnice mířila na horizont a jakmile Marta dojela nahoru, uviděla světlý přízemní dům mezi stromy. Zaparkovala si a ulehčeně si oddechla. Předvíkendový provoz na silnicích právě nevyhledávala. Její příjezd všem prozradila fenka Adéla, vlítla do zahrady a začala radostně štěkat. Toník s Aničkou vyběhli ze dveří hned za ní a zvědavě nakukovali do babiččiny tašky. Když ji dcera objímala, ucítila pohyb v jejím zaobleném bříšku. Vida, i třetí vnouče vítá babičku. Nabízela se Ladě, že jí pomůže s přípravou večeře, ale ta ji až podezřele rychle odmítla. Večeře bude v půl sedmé, zatím si prý může trochu odpočinout.

Když se dostavila do jídelny, trochu jí došla řeč. Lada na ní čekala se slavostním vlastnoručně upečeným a nádherně ozdobeným dortem a s celou svátečně vyšňořenou rodinou. Dokonce tu byl i její brácha a syn Libor se svou přítelkyní Amy ji mávali z obrazovky notebooku. Zeť s dětmi nacvičil dojemnou narozeninovou písničku pro babičku. Měla co dělat, aby neslzela, ale své dojetí neskrývala. Ani si nestihla všimnout velké dárkově zabalené krabice na stole. Tu jí slavnostně a za všechny předal brácha se slovy "Doufám, že se ti bude náš společný dárek líbit a že přinese do tvého života něco nového a pozitivního." Moc hezké přání, přesně to by potřebovala. Ale může to splnit nějaká věc? Hlavou jí ve vteřině proběhlo několik obrázků z minulého života. Jak jako malá holčička objevila v krabici pod stromečkem velkého plyšového medvěda. Jak si koupila za svou první korunu v papírnictví kabičku s názvem Štěstí a zklamaně zírala na malý kovový kalíšek - krejčovský náprstek. Jak dostala své první šaty šaty do tanečních. Něžně růžové ozdobené bílou krajkou. A obrovskou krabici, která skrývala vytoužené přezkáče... Začala váhavě rozbalovat tu nejnovější. Radši opatrně, u bráchy člověk nikdy neví. V krabici se ukrýval fotoaparát, digitální zrcadlovka včetně základního vybavení. A zároveň poukázka na dvoudenní základní kurz práce se zrcadlovkou. Byla překvapená, ale i trochu rozpačitá. Je pravda, že kdysi hodně fotila, ale jen na klasický film a později měla malý digitální kompakt. Svým dětem vytvořila vtipná alba se vzpomínkami na hezké okamžiky dětství. Byla doba, kdy jí to hodně bavilo, ale časem nebylo co fotit. Leda tak pár obrázků jako doklad o škodě pro pojišťovnu. A na to jí bohatě stačil mobil. Opatrně vzala foťák do ruky. Jak se s tím vlastně fotí?

Bez ohledu na její mírné rozpaky nad dárkem rodinný večer poklidně plynul. Všichni chválili výborný narozeninový dort, na odbyt šlo i grilované masíčko s rozmanitými dipy. Marta se v duchu divila, jaká se z její dcery stala kuchařka a pečlivá maminka dvou dětí. A tentokrát se dostala i k tomu, aby jí to řekla. Příležitost našla při společném ukládání nádobí do myčky. A Lada v tom okamžiku zazářilo jako malé sluníčko. Brácha si vytrvale hrál s jejím novým foťákem, fotil vše okolo sebe a každou chvíli se jí snažil něco ukazovat a vysvětlovat. Ale ona se radši věnovala vnoučatům. Odpovídala na Toníčkovy všetečné otázky z nejrůznějších oblastí a byla ráda, že na to ještě stačí. S Aničkou krmila a uspávala panenku a nakonec jí sama Anička usnula na klíně s knížkou v ruce. V závěru večera se konečně odhodlala udělat i pár rodinných fotek novým foťákem. Fotila sice jen na automatický režim, ale někde hluboko v sobě pocítila, že jí to bude bavit. Když si večer prohlížela fotky na počítači, uvědomila si, že je krásné být součástí šťastné rodiny.

Pocity - kapitola 6. Uchazeči

Marta si již po několikáté pročítala na inzertním serveru odpovědi na inzerát na nového vedoucího technického úseku. Přišlo jich pouze pět, ale i to je v dnešní době docela zázrak. Na trhu vládne nebývalá poptávka po pracovnících, zvlášť po těch, co něco umějí a zároveň nemají přehnané finanční požadavky. Teď půjde nejen o to, dobře si vybrat, ale zároveň i o to, neodradit případné zájemce nízkým finanční ohodnocením. Marta měla představu, kolik může nabídnout, aby to firma unesla. A také, aby to nepůsobilo na stávající zaměstnance jako červený hadr na býka. I když platy zaměstnanců nejsou věcí veřejnou, vždycky se to lidé nějak dozví. Nevhodně určená výše platu by mohla rozhodit křehkou rovnováhu v systému odměňování a následky by se mohly promítnout do samé podstaty její firmy.

Jednoho z uchazečů v duchu vyřadila rovnou. Nesplňoval ani jeden ze základních požadavků a zdálo se, že ani nepochopil, na jakou pozici se hlásí. Vypadalo to, jakoby odpovídal na jinou pracovní nabídku. Další čtyři uchazeče musí kontaktovat a pozvat je na osobní schůzku. Dobrý motivační dopis a životopis dnes už umí napsat každý, a pokud ne, nechá si to od někoho udělat. Ze zaslaných informací jsou pro ni nejdůležitější kontakty, přehled dosavadní praxe a případné reference. Martě se podařilo domluvit všechny pohovory na pátek. Byla ráda, že budou postupně za sebou v jeden den. Pro ni to sice bude psychicky náročné, ale lidé se jí lépe posuzují, když má všechno v živé paměti.

V pátek jako první přišel na řadu nejmladší z uchazečů. Vzdělání středoškolské technického zaměření. Měl za sebou pouze necelý rok praxe v jakési slévárně. Dispečerka jí ohlásila jeho příchod pět minut před plánovanou schůzkou. Do telefonu tiše zašeptala: "Máš tu prvního kolouška, mám ho přivést k tobě do kanceláře?" Marta jen tiše zadoufala, že to nezaslechl. Schůzka měla klasický průběh. Marta s ohledem na minimální pracovní zkušenosti uchazeče se snažila co nejpřesněji popsat pracovní náplň vedoucího technického úseku. Uchazeč jen občas přikyvoval, na nic se neptal. Z dosavadního průběhu schůzky nebylo zřejmé, zda by nabízená práce odpovídala jeho představám. Změnila tedy strategii. Aby se vůbec nějak projevil, dala mu pár otázek z různých oblastí, jednoduchý testík a také dvě překvapivě primitivní úlohy z matematiky. Nesouviselo to s nabízenou prací, ale potřebovala zjistit, zda je schopen logicky uvažovat a jak by reagoval v mimořádných, stresových či hodně komplikovaných situacích. Bohužel ji ani trochu nepřesvědčil, choval se jako ryba chvíli předtím, než lekne. Byla z něj upřímně nešťastná a nechápala, proč vlastně přišel. Oddechla si, když skončili. Nechtěla dělat unáhlené závěry, ale už teď věděla, že se takový člověk nemá v její firmě šanci. Chvíli se procházela po chodbě, aby se zbavila špatného pocita a aby nabrala dech. Pak se stavila za Jarkou na dispečinku, aby zjistila, jaký dojem udělala uchazeč na ni. Jarka se sice občas prostořeká, ale postřeh má velmi dobrý. Také jí připadal jako mouchy snězte si mě. Na delší rozebírání dojmů nebyl čas. Přišel v pořadí druhý uchazeč.

Dispečerka se vnucovala s kávou, ale Marta ho radši rychle posunovala do své kanceláře. Nechtěla, aby bylo na ní poznat, že ho zná. Byl to Petr. Ano ten Petr, co jí přivezl novou sekačku na zahradu. Chvíli se na sebe tvářili hodně rozpačitě. Zjevně ani on netušil, ke komu jde na pracovní pohovor. Na zahradě si o práci rozhodně nevyprávěli. Viditelně nebylo dnešní setkání ani jednomu z nich příjemné. Tady rozhovor určitě nebude probíhat podle klasického schematu. Z jeho životopisu se Marta dozvěděla, že je o pět let mladší než ona a rozvedený. Za sebou má docela bohatou praxi na různých pozicích. Brzy zjistila, že práci v hobby marketu vzal jen z nouze, když přišel o původní práci. Chtěl by dělat něco jiného, trvalejšího, smysluplnějšího, perspektivnějšího. Marta začínala tušit, že by se na nabízenou práci hodil a navíc má i zkušenosti se řízením lidí. Ani jeho finanční požadavky nebyly přehnané. Zvládla by to ale ona ho denně vídat ve své firmě? Nebyla si jistá. A byla ráda, že může konečné rozhodnutí ještě chvíli odložit.

Třetí uchazeč vypadal velmi nadějně nejen podle zaslaného životopisu, ale i v reálu. Požadavky splňoval, byl okamžitě k dispozici. O nabízené pozici mluvil s nadšením, všechno mnoha slovy kladně hodnotil. Ale přesto se Martě něco nezdálo. Jen nevěděla co. Zaměstnala ho připraveným testíkem a úkoly. Chtěla mít víc času, aby přišla věci na kloub. Po chvíli si všimla, že se při řešení úkolů strašně potí a klepou se mu ruce. To rozhodně nebylo v pořádku. Roztržitě upíjel vodu ze sklenice a stále víc a usilovněji se snažil soustředit na úkoly. Po chvíli se omluvil, že mu je špatně, odešel na toaletu a už se nevrátil. Asi feťák, napadlo Martu. Může být ráda, že se to vyřešilo takhle a hned. Jen možných kandidátů zbývá hrozně málo.

Když skočila schůzka s posledním uchazečem, oddychla si. Aspoň že ten poslední uchazeč je přijatelný, o práci má zájem a má všechny předpoklady k tomu, aby ji dělal dobře. Jeho jedinou nevýhodou je vyšší věk. Opravdu? Vždyť je o rok mladší než ona. Je sice trochu zamlklý, ale co řekne, to sedí. Vypadá, že si umí práci dobře zorganizovat a jistě by si brzy získal potřebnou autoritu. Když ho rychle provedla po firmě, dost se vyptával na některé provozní věci, rychle reagoval a občas prohodil i smysluplnou připomínku.

Marta si nechala na přemýšlení celé tři dny.  Ze zkušenosti věděla, že jí to stačí. Prakticky se může rozhodovat mezi dvěma uchazeči. A co byste jí poradili vy? Kterého ze dvou uchazečů by si měla vybrat?

Pocity - kapitola 5. Den blbec

Když Marta ráno otevřela oči, jako by pocítila ve vzduchu závan jakéhosi napětí. Rychle vstala a hbitě se začala se věnovat každodenní ranní rutině, aby nepříjemný vjem potlačila. A docela se jí to dařilo. Po ranní vlahé sprše (žádné otužování nepěstovala), na sebe chvíli cenila zuby v zrcadle. Pak pendlovala mezi šatnou a teploměrem za oknem a zvažovala, co by si mohla vzít na sebe. Nakonec zvolila jednoduché šedomodré krátké šaty a přes ně lehký kabátek. Ráno bude chladno, odpoledne může kabátek odložit. Ženu, kterou viděla v zrcadle, lehce nalíčila, aby to byla ta, na kterou je okolí zvyklé. Každodenní kolotoč se mohl rozjet.

Pracovní den obvykle začínala pořádným hrnkem černého čaje a procházením nepřečtené mailové pošty. Byla to dobrá kombinace, většinou než ten lahodný a povzbuzující nápoj dopila, měla poštu přečtenou. Dnes ji ale vyrušilo zvonění telefonu. Dispečerka jí přepojila telefon od zákazníka, prý se nenechal odbýt a chce mluvit pouze s ní. Marta si během svého podnikání musela zvyknout na vyřizování telefonátů s velmi rozmanitým obsahem. Vždycky se snažila chovat zdvořile a jednat diplomaticky. Některé telefonáty, většinou reklamace na služby její firmy, však byly docela vyčerpávající. I dnes měla pocit, že by se po ukončení telefonátu mohla jít znovu osprchovat. Místo toho si jen opláchla ruce a otevřela si okno, aby se mohla zhluboka nadechnout.

Z rozrušeného hlasu nového klienta po chvíli pochopila, že si stěžuje na včerejší hlídání svého syna. „Hlídačka“ prý přišla o půl hodiny později, málem kvůli tomu zmeškal začátek koncertu. Po návratu domů prý zjistil, že se někdo přehraboval ve věcech v ložnici. A v dětském pokoji zůstal nepředstavitelný nepořádek. Naštěstí klientovi došla po čase slova a Martě se podařilo ho alespoň na dálku zklidnit. Slíbila mu, že celou věc prošetří a seznámí ho s výsledkem. Věděla, že nejdříve musí vyslechnout i druhou stranu.

Diana studovala medicínu a pro Martu pracovala již třetím rokem. Byla spolehlivá, nekonfliktní a u klientů i jejich potomků oblíbená. Když dítě usnulo, mohla někdy využít zbylý čas i k učení. Dokonce jí nevadilo vracet se na kolej v pozdních nočních hodinách. Dosud s ní nebyly žádné problémy. Mnozí klienti si na hlídání dětí přáli výhradně ji. Ze záznamu, který Marta vyhledala v interním systému firmy, bylo zřejmé, že objednávka přišla dvě hodiny před požadovaným začátkem hlídání a vzápětí ji akceptovala i Diana. Marta se jí dovolala na první pokus. Jak předpokládala, Diana popsala včerejší hlídání trochu jinak. Ano, přišla o dvacet minut později, protože jí nejel autobus. Ale klientovi volala hned, jak to zjistila a ten jí ujistil, že to nebude vadit. Průběh hlídání byl normální, jen chlapec nemohl ve svém pokoji usnout bez oblíbeného maňáska. Dlouho ho po bytě hledali, až ho našli v ložnici. Klient po návratu z koncertu byl mírně „ovlivněný“ a dožadoval se Dianiny pozornosti nad rámec jejích úkolů. Podařilo se jí rychle z bytu odejít, ale trochu ji to rozhodilo. Dokonce začala i přemýšlet o tom, zda jí takový přivýdělek stojí za to.

Marta Dianu znala a neměla důvod ji nevěřit. Nedokázala by se jí teď zeptat znovu, zda jí opravdu říká pravdu. To, co slyšela z obou stran se jí převalovalo v hlavě a nedokázala to nějak rozumně uchopit. Bylo jí však jasné, že to bude muset nějak řešit. Neměla však čas na dlouhé přemýšlení, kdosi zaklepal na dveře její kanceláře. Potvrdilo se to, co už mnohokrát v životě zažila. Problém nepřichází nikdy sám, přitahuje další. Vedoucí technického úseku jí přinesl výpověď. A trval na ní i po dlouhém a náročném rozhovoru. Byl to blesk z čistého nebe, tohle by jí nikdy nenapadlo. Byl to mladý člověk, který nastoupil do její firmy hned po škole a postupně se vypracoval až na vedoucí pozici. Vlastně si ho vychovala k obrazu svému. Mohla se na něj vždycky spolehnout, technické zázemí její firmy šlapalo jako hodinky. Z této oblasti se k ní dostávalo jen miminum problémů. A s ostatními zaměstnanci také vycházel dobře. Asi něco nepostřehla nebo něco zanedbala. Nechtělo se jí věřit, že hlavním důvodem odchodu tohoto člověka je jen potřeba si vyzkoušet nějakou jinou práci. Pro její generaci to byla myšlenka nejen nezvyklá, ale snad i zakázaná. Kdo měl „dobrou“ práci, držel se jí jako klíště a často s ní vydržel až do důchodu. Dnes je situace na pracovním trhu docela jiná. Lidí je nedostatek, kdo něco umí a je ochoten pracovat, sežene práci bez problémů a může si i vybírat. Tohle opravdu podcenila. A možná i něco víc. Co to vlastně říkal o stárnoucím technickém vybavení? Bude se na to muset podívat. A probrat to s ním dřív, než z firmy odejde. A bude muset rychle hledat někoho, kdo by ho nahradil. Měla pocit, jako by jí někdo chtěl podrazit nohy. Zatím se jen zakymácela, ale neupadla. Sundala si brýle. A jedna brýlová postranička jí zůstala v ruce. Hleděla na to nechápavě. Pak chvíli hledala na pracovním stole minišroubek z brýlí, ale nenašla ho. Náhradní brýle nemá ani doma a bez brýlí fungovat nemůže. Musí se zastavit v nejbližší optice a spojí to s brzkým obědem. Možná se jí bude s plným žaludkem i lépe přemýšlet. Potřebovala by hodně dobrý nápad. Nebo jednu spásnou myšlenku. Nebo spíš několik spásných myšlenek!

Ani plný žaludek Martě nepřinesl žádný pozitivní efekt. Ostatně z nabízených možností si vybrala to nejméně vhodné jídlo. A to jen proto, že myslela úplně na něco jiného. Zastavila se s rozbitými brýlemi v nejbližší optice s nadějí, že budou mít příslušný šroubek a postraničku jí jednoduše přišroubují. Byla však rychle vyvedena z omylu. Její brýle mají jiný systém připevnění postranic, musí si prý dojít do optiky, kde brýle zakoupila. Když doklopýtala na botách na podpadku k příslušné optice, oddechla si, že nemají polední pauzu. Ale verdikt nad rozbitými brýlemi ji nepotěšil. Prý jsou šest let staré, náhradní díly se na ně nevyrábějí. Jediná možnost jak je opravit, je zkusit někde u dodavatele sehnat novou postraničku. Informace o tom, zda je někde na skladě, bude asi za dva dny. Kdyby věděla, jak dlouho bude na opravu brýlí ve skutečnosti čekat, neváhala by a koupila by si nové brýle. 

Když se vrátila do práce, rozhodla se, že začne řešit to nejdůležitější. Řešit všechno naráz nemá smysl ani to dost dobře nejde. Stěžující si klient chvíli počká, než jí napadne, jak z toho vybruslit. Brýle zatím hrdě používá s jednou postraničkou, občas si je postrčí po nose nahoru a snaží se myslet na to, že se nemá předkláně.. Výpověď vedoucího zaměstnance však ohrožuje existenci firmy. Marta musí co nejdřív za něj najít náhradu. Za pracovním stolem si začala postupně procházet seznam svých zaměstnanců. Znala je osobně, všechny do firmy přijímala. Ale potřebovala ke svému přemýšlení o tom, jak nahradit odcházejího odborníka, nějaký odrazový můstek. Bohužel se jí potvrdilo to, co intuitivně cítila. Nikdo vhodný na tuto pozici ve firmě není. Co teď? Na pracovním trhu je zrovna v této době práceschopných lidí nedostatek. Na internetu si prošla pár serverů s nadějí, že někdo z blízkého okolí hledá podobnou práci. Bohužel. Teď by se hrozně ráda s někým poradila, ale nikoho vhodného nezná. Má zavolat synovi do Londýna? Asi ne, jenom by ho vyrušovala a stejně o firmě nic neví a s hledáním zaměstnanců nemá zkušenosti. A dceři, která je na rodičovské dovolené? I to zamítla, ta má úplně jiné starosti. Má začít hned inzerovat nebo spíš zkusit najít někoho na doporučení svých podřízených? V její mysli se mísily nezodpovězené otázky s pochybostmi. Cítila se bezradná a osamělá mnohem více než jindy.

Ještě než odešla z práce, napadlo ji svolat na zítřejší dopoledne poradu se svými nejbližšími podřízenými. Ráno je prý moudřejší večera. Snad to bude pravda. Den blbec se jí znovu připomněl večer. Prasknul jí hrnek, když do něj nalévala horkou vodu. Kromě toho, že se lekla, popálila si část stehna. Usínala s chladivým obkladem na noze. Ale spala kupodivu dobře.

Dodatek pro ty, kteří mají rádi jasno:
Marta čekala na opravu brýlí celkem devět nekonečných dní. Nespokojený klient se ozval hned druhý den a Martu velmi překvapil. Omluvil se jí za neoprávněnou stížnost. Prý měl zlost a nějak to nezvládl. Inu, některé věci se časem vyřeší samy.

Pocity - kapitola 4. Jarní relax

 Marta se vždycky na jaro těšila. Vítala změny a jaro vždy přinášelo něco nového. V zimě, když bylo venku hodně nevlídno a šedivo, snívala o své zahradě zalité sluncem a zahalené v zeleni. Nebo pragmaticky přemýšlela, co bude třeba na zahradě udělat, zasadit nebo zasít. Zahradu s chatkou zdědila po rodičích. A neprodala ji ani v době, kdy bylo v kurzu jezdit na dovolenou do zahraničí. Byl v ní prostě zakletý kousek jejího života. Viděla tatínka lopotícího se na zeleninových záhonech, ale i tatínka pyšného na svou úrodu. A maminku láskyplně pečující o květiny. Nebo pro změnu maminku spínající ruce nad úrodou třešní, kterou musela rychle zpracovat. Viděla první nejisté krůčky svých dětí po trávníku na zahradě i jejich pusy umazané od špekáčků opečených nad ohněm.

Zahrada je jen kousíček za městem na okraji bývalé zahrádkářské kolonie. Marta je ráda, že si tam může prakticky kdykoliv odskočit z pulsujícího města. I ze svého někdy nadmíru hektického života. Stačí si vzít auto a za pár minut otvírá vstupní branku ke svému království. Během let si zahradu postupně přizpůsobila svým potřebám. Zeleninové záhony se časem pod jejíma rukama proměnily v romantické paloučky s kvetoucími keři. Jižní stranu zahrady Marta olemovala širokým trvalkovým záhonem. Byl výsledkem dlouhého a trpělivého snažení, řady méně či více zdařilých pokusů. Na jaře tam postupně rozkvétaly sněženky, čemeřice a bledule. Za nimi následovaly trsy žlutě zářících narcisů a červené tulipány. V červnu vykvetly rudé a bílé pivoňky, doplněné ostrůvky fialových kosatců a také kopretiny. V létě zahradu provoněly  různovarevné phloxy a keříky drobných pnoucích růží. A až do podzimních mrazíků na záhoně vydržely drobné chryzantémy.

Trochu jiné to však bylo s technikou, kterou Marta na zahradě používala. Když něco začalo vypovídat poslušnost, docela ji to znervóznilo. Nerada se delší dobu zabývala něčím, čemu nerozuměla. Když jí před několika lety najednou ze studně přestala téct voda, byla chvíli docela bezradná. Nejdříve ji napadlo, že se rozbilo čerpadlo. Pak se dozvěděla, že voda postupně zmizela ze studní všem sousedům a že si všichni museli studnu prohloubit. Naivně předpokládala, že stačí jeden telefonát do nějaké studnařské firmy a problém bude vyřešen. To ještě netušila, že takových firem je na trhu velký nedostatek. A že si každá nemusí s jejím požadavkem poradit. Studnu na její zahradě se podařilo zprovoznit po mnoha průtazích teprve druhé firmě, zahrada přežívala několik měsíců jen s vodou z nebes. Ale i na této nepříjemné věci bylo něco pozitivního. Ty druhy rostlin, které léto bez studny nepřežily, už na zahradu nikdy nevysadila.

Letos na jaře začala pro změnu stávkovat sekačka. Zpočátku se při sekání sama vypínala, pak už nenastartovala vůbec. Sekačka byla stará, oprava by neměla smysl. Bude nutné si obstarat sekačku novou. Na internetu Marta zjistila, že sekaček jsou stovky typů, a v recenzích si o nich přečetla spoustu protichůdných názorů na to, která sekačka je nejlepší. Lavina informací ji zavalila a znechutila. Vždyť ona chce jen obyčejnou elektrickou sekačku, se kterou jednou za měsíc poseká svůj kousek trávníku a jinak se o ni nebude muset moc starat. Chvíli se snažila problém se sekačkou odstrkovat, ale čile rostoucí tráva ji jednoho dne donutila vyrazit do hobby marketu. Dvakrát obešla hnízdo vystavených sekaček, ale nebyla z toho vůbec moudrá. Jen si byla jistá, že se do jejího malého kufru v autě sekačka nevejde. Naštěstí mezi regály objevila jednoho prodavače, který byl ochoten se jí věnovat. Vyzpovídal ji a nakonec jí ukázal dvě sekačky, které by mohly odpovídat jejím potřebám. Vybrat si mezi dvěma kousky bylo jednoduché, modrá sekačka se k její zahradě nehodila. A jako bonus ji zítra dodají až na místo a smontují. Jupí!

Sekačku jí přivezl na zahradu muž, který jí včera pomáhal s výběrem. Marta ocenila, že přijel na čas. Z auta vyložil velkou krabici a malý kufřík s nářadím. Díly sekačky zručně pospojoval, sekačku zapojil do proudu a vyzkoušel. Trpělivě Martě ukázal i jak se nastavuje různá výška sečení, jak se vyprazdňuje koš s trávou a kde a jak sekačku vyčistit. Marta byla nadšená a žasla, že taková služba vůbec existuje. Inu, konkurence v této oblasti je asi dost tvrdá. Nabídla muži kávu a byla docela ráda, když její nabídku přijal. Sama tu bývá často, návštěva je pro ni příjemná záležitost. Přinesla kávu na stolek na terasu spolu s velkým skleněným džbánkem vody. V pohodě popíjeli kávu a kupodivu ani řeč nestála. Točila se samozřejmě kolem zahrady. V tom zahradou prolétl závan větru, zatočil se nad stolkem a sfoukl ubrousek. Marta se pro něj sehnula a zůstala jako opařená. Všimla si, jak je muž sedící proti ní vzrušený. Vzpřímila se, ale v její hlavě jakoby se zpřeházela všechna kolečka. Následoval proud zmatených myšlenek. Měla jsem si obléknout něco jiného než ty nemožně krátké šaty. Jsem tu s ním sama, nikde okolo jako na potvoru není ani živáčka. Ale přece to nemůže být úchyl, chová se jinak docela normálně. Napadlo jí, že zkusí dělat, jako by si ničeho nevšimla. Asi se jí to moc nedařilo. Musel si všimnout, že si všimla. "Vadí vám to?" zeptal se, když zaznamenal její rozpaky. V duchu si musela přiznat, že jí to nevadí, ale spíš lichotí. Neodpověděla, jen se začervenala (proboha já se v tomhle věku ještě červenám!) a zavrtěla hlavou. Oba byli dospělí. Po letech života bez partnera zažila nečekaný a překvapivě příjemný sex.

Petr (dokonce se ho stihla zeptat na jméno) už dávno odjel, ale ona se zatím nedokázala dostat do normálu. Vlastně ani nechtěla. Už dávno zapomněla, že dotyky cizích rukou na jejím těle mohou být příjemné, že mohou vzrušovat. Myslela si, že se už vyrovnala s nepřítomností mužů ve svém soukromém životě, ale asi se dobře neznala. To, jak se zachovala, bylo pro ni samotnou překvapivé. Bylo to jen jednorázové pominutí hormonů? Nebo je to prostě normální lidská reakce? Nebo to je upozornění odněkud shora, aby už konečně něco změnila na své osamělém životě? I když si nakonec v životě poradila skoro se vším, někde tam uvnitř už delší dobu cítila, že její způsob života není to pravé. Ale až teď si to přiznala. Bylo by fajn mít nějakého parťáka, se kterým by mohla sdílet radosti i strasti života. Ale do hobby marketu určitě pár týdnů nevkročí.

Pocity - kapitola 3. Obavy

Marta měla zvuk na mobilu ztlumený natolik, že ho většinou slyšela zvonit jen ona sama. Neměla ve zvyku obtěžovat vyzváněním svého telefonu lidi kolem sebe. Připadalo jí směšné, když jela v autobuse a každou chvíli se někomu rozezpíval něčí telefon na plné pecky. A ještě horší bylo, když v zápětí celý autobus uslyšel: "Za minutku jsem u tebe, miláčku! " A navíc to evidentně to nemohla být pravda, protože do dalšího zastavení autobusu zbývalo víc než pět minut. Dnes jí mobil zapípal v kabelce, zrovna když přecházela křižovatku. Věděla, že jí přišla zpráva, ale žádnou nečekala. Chvíli váhala, než se rozhodla zjistit, jaká a od koho. Znamenalo to zastavit se, vytáhnout brýle z kabelky a nasadit si je. U toho vždycky tiše zuřila. Pak teprve mělo smysl podívat se do mobilu. Dnes naštěstí nesla jen tu kabelku, neměla k tomu tašku s nákupem ani mokrý deštník. Zpráva byla od dcery a byla hodně stručná: Přijedu sama dnes večer, potřebuji u tebe přespat.

Lada už doma nespala několik let. Vlastně od té doby, co se vdala a odstěhovala se. Když sem tam přijela, tak vždycky s mužem a s dětmi na jeden den. Marta mechanicky cosi nakoupila a spěchala domů. Pokoušela se dceři volat, ale její telefon byl nedostupný. Marně přemýšlela, co by se za tou zprávou mohlo skrývat. Napadalo jí leccos, hlavně ty horší verze, ale vzápětí si je logicky vyvracela. A tak jí nezbývalo, než trpělivě čekat, večer se to určitě dozví. Aby se trochu zaměstnala a překlenula čas, udělala k večeři lehký těstovinový salát. Lada ho má moc ráda. A připravila jí postel v Liborově pokojíčku.

Krátké zazvonění a otočení klíče v zámku ji vytrhlo ze zamýšlení. První pohled na Ladu jí potvrdil to, že přece jen půjde o nějaký problém. Nejenže jí chyběl úsměv, ale vypadala unaveně, bez jiskřičky energie. Měla daleko do té rázné, trochu hrdé a stále pozitivní mladé ženy. Marta si uvědomila, že ji už pár týdnů neviděla. Že by tak těžce snášela první měsíce těhotenství? Lehce se objaly.

Příjezd dcery s jejím těhotenstvím skutečně souvisel, ale trochu jinak, než si myslela. Včera byla Lada na ultrazvuku, který se provádí po dvanáctém týdnu těhotenství. A lékař pojal podezření, že by dítě mohlo mít downův syndrom. Po dohodě s ní jí obratem zařídil další speciální vyšetření ve fakultní nemocnici, které by mělo podezření buď potvrdit nebo vyvrátit. V těchto těžkých životních situacích je dobré jednat rychle, protože v případě, kdy se podezření potvrdí, mají rodiče ke zvážení možnost těhotenství ukončit. Lada jakoby od té chvíle žila v nějakém špatném snu. Myslela si, že po vyšetření ukáže svým dvěma dětem obrázek nového sourozence, ale teď byla ráda, že jim o miminku ještě neřekla. Probrala to jen s manželem, ten se snažil ji neobratně chlácholit. Byla moc ráda, že se snaží. Ale v hlavě jí vířila pouze jediná myšlenka. Jak se rozhodnout, když se podezření potvrdí?

Teprve dnes, pod tlakem situace, začala Lada o rodině přemýšlet z jiného úhlu pohledu. Uvědomila si, že se možná bude muset rozhodnout, zda součástí její rodiny bude postižené dítě, které by určitě významně ovlivnilo život její rodiny. To její dítě, které dnes prvně viděla na ultrazvuku. To dítě, které by to v životě nemělo vůbec lehké. To dítě, které by určitě toužilo po tom, co vždycky chtěla ona, když byla malá. Myšlenky jí dovedly k matce. I ona byla kdysi postavena do těžké situace, kterou nějak vyřešila. Možná, že si dnes s ní zahrál osud, že jí nachystal tuhle zkoušku a navíc ji trochu směrem k matce postrčil.

Před půlnocí Lada konečně usnula. V maminčině manželské posteli. Marta si opatrně vyprostila svou ruku z její a pohodlněji se posadila. Ani ona nebude v tomto rozpoložení usínat snadno. Když se jí Lada narodila, byla v sedmém nebi. Lada byla krásné a roztomilé miminko a navíc i hodné. Nikdy nijak zvlášť nezlobila, nedělala problémy. A byla to hlavně tatínkova holčička. S ním si hrála, s ním dováděla, on ji vyzvedával ze školky a tajně vodil na zmrzlinu, na něj se těšila, když se vracel ze služebních cest. A zbožňovala ho tím víc, čím méně byl doma. Když opustil rodinu, úplně se změnila. Neplakala, ale uzavřela se do sebe. Vybudovala si kolem sebe neviditelný plot, za který nikoho nepouštěla. Snad jen občas malého brášku, když byla pověřena jeho hlídáním. Možná ho trošku litovala, že tátu nikdy nepoznal, a tak občas tátu ve společném dovádění nevědomky napodobovala. Ve škole se Lada dobře učila, všechno jí šlo snadno. Bez problémů vystudovala gymnázium a dostala se i na vysokou školu a zvládla ji s přehledem jako všechno ve svém životě. Po skončení vysoké školy se hned vdala a od matky se odstěhovala.

Marta o dětství svých dětí nikdy hlouběji nepřemýšlela. Považovala ho za šťastné a spokojené. Vždyť měly všechno jako ostatní děti, i když žily v neúplné rodině. Kvůli tomu, aby se jim mohla věnovat, opustila svou práci a založila si malou agenturu, která zajišťovala hlídání dětí. Řešila tak nejen svůj problém, ale i potřeby dalších rodičů, kteří občas potřebovali, aby se o jejich děti někdo postaral. Podnikání se jí dařilo, časem si k hlídání dětí přibrala i úklidové služby. Firma se jí solidně rozrostla, ale všechno stíhala. Jen jiného muže si nenašla. Nehledala ho.

Teprve dnes se Marta v uplakaném rozhovoru dozvěděla, jak svůj život vnímala její dcera, když byla ještě malá. Když táta definitivně odešel, dávala to mlčky za vinu své matce. Netušila, co všechno se za tím skrývá, protože rodičům se podařilo ji nezatahovat do svých problémů. Lada měla ráda tety, které ji hlídaly, ale chtěla, aby na ni měla maminka víc času a mohla si s ní hrát a povídat. Chtěla, aby jí maminka pohladila, když jí bylo smutno. Ale maminka se zabývala často plačícím bráškou. Chtěla, aby jí držela za ruku, když se probudila ze špatného snu. Chtěla být pochválena za dobré vysvědčení, ale jedničky byly u ní jen samozřejmostí. Chtěla, aby ji maminka pochválila, když se dobře postarala o mladšího brášku nebo uvařila večeři pro všechny. Chtěla rychle odejít z domu, když dokončila školu, a proto se hned a bez váhání vdala. Chtěla si vytvořit svou vlastní lepší a fungující rodinu.

Když se ráno probudily vedle sebe v posteli, bylo to trochu rozpačité. Ale Marta dceři nabídla, že ji na vyšetření doprovodí. Stejně bude lepší, když dnes bude řídit ona. A Lada zase nadšeně přikývla, nechce na to být sama. Naštěstí vyšetření dopadlo lépe než dobře. Podezření bylo vyvráceno. Lada s Martou se radostně a uvolněně objaly. A první hodiny svého nového života strávily v příjemné restauraci u lahodného jídla. Obě doháněly to, co včera i v době minulé zanedbaly.