Pocity - kapitola 6. Uchazeči

Marta si již po několikáté pročítala na inzertním serveru odpovědi na inzerát na nového vedoucího technického úseku. Přišlo jich pouze pět, ale i to je v dnešní době docela zázrak. Na trhu vládne nebývalá poptávka po pracovnících, zvlášť po těch, co něco umějí a zároveň nemají přehnané finanční požadavky. Teď půjde nejen o to, dobře si vybrat, ale zároveň i o to, neodradit případné zájemce nízkým finanční ohodnocením. Marta měla představu, kolik může nabídnout, aby to firma unesla. A také, aby to nepůsobilo na stávající zaměstnance jako červený hadr na býka. I když platy zaměstnanců nejsou věcí veřejnou, vždycky se to lidé nějak dozví. Nevhodně určená výše platu by mohla rozhodit křehkou rovnováhu v systému odměňování a následky by se mohly promítnout do samé podstaty její firmy.

Jednoho z uchazečů v duchu vyřadila rovnou. Nesplňoval ani jeden ze základních požadavků a zdálo se, že ani nepochopil, na jakou pozici se hlásí. Vypadalo to, jakoby odpovídal na jinou pracovní nabídku. Další čtyři uchazeče musí kontaktovat a pozvat je na osobní schůzku. Dobrý motivační dopis a životopis dnes už umí napsat každý, a pokud ne, nechá si to od někoho udělat. Ze zaslaných informací jsou pro ni nejdůležitější kontakty, přehled dosavadní praxe a případné reference. Martě se podařilo domluvit všechny pohovory na pátek. Byla ráda, že budou postupně za sebou v jeden den. Pro ni to sice bude psychicky náročné, ale lidé se jí lépe posuzují, když má všechno v živé paměti.

V pátek jako první přišel na řadu nejmladší z uchazečů. Vzdělání středoškolské technického zaměření. Měl za sebou pouze necelý rok praxe v jakési slévárně. Dispečerka jí ohlásila jeho příchod pět minut před plánovanou schůzkou. Do telefonu tiše zašeptala: "Máš tu prvního kolouška, mám ho přivést k tobě do kanceláře?" Marta jen tiše zadoufala, že to nezaslechl. Schůzka měla klasický průběh. Marta s ohledem na minimální pracovní zkušenosti uchazeče se snažila co nejpřesněji popsat pracovní náplň vedoucího technického úseku. Uchazeč jen občas přikyvoval, na nic se neptal. Z dosavadního průběhu schůzky nebylo zřejmé, zda by nabízená práce odpovídala jeho představám. Změnila tedy strategii. Aby se vůbec nějak projevil, dala mu pár otázek z různých oblastí, jednoduchý testík a také dvě překvapivě primitivní úlohy z matematiky. Nesouviselo to s nabízenou prací, ale potřebovala zjistit, zda je schopen logicky uvažovat a jak by reagoval v mimořádných, stresových či hodně komplikovaných situacích. Bohužel ji ani trochu nepřesvědčil, choval se jako ryba chvíli předtím, než lekne. Byla z něj upřímně nešťastná a nechápala, proč vlastně přišel. Oddechla si, když skončili. Nechtěla dělat unáhlené závěry, ale už teď věděla, že se takový člověk nemá v její firmě šanci. Chvíli se procházela po chodbě, aby se zbavila špatného pocita a aby nabrala dech. Pak se stavila za Jarkou na dispečinku, aby zjistila, jaký dojem udělala uchazeč na ni. Jarka se sice občas prostořeká, ale postřeh má velmi dobrý. Také jí připadal jako mouchy snězte si mě. Na delší rozebírání dojmů nebyl čas. Přišel v pořadí druhý uchazeč.

Dispečerka se vnucovala s kávou, ale Marta ho radši rychle posunovala do své kanceláře. Nechtěla, aby bylo na ní poznat, že ho zná. Byl to Petr. Ano ten Petr, co jí přivezl novou sekačku na zahradu. Chvíli se na sebe tvářili hodně rozpačitě. Zjevně ani on netušil, ke komu jde na pracovní pohovor. Na zahradě si o práci rozhodně nevyprávěli. Viditelně nebylo dnešní setkání ani jednomu z nich příjemné. Tady rozhovor určitě nebude probíhat podle klasického schematu. Z jeho životopisu se Marta dozvěděla, že je o pět let mladší než ona a rozvedený. Za sebou má docela bohatou praxi na různých pozicích. Brzy zjistila, že práci v hobby marketu vzal jen z nouze, když přišel o původní práci. Chtěl by dělat něco jiného, trvalejšího, smysluplnějšího, perspektivnějšího. Marta začínala tušit, že by se na nabízenou práci hodil a navíc má i zkušenosti se řízením lidí. Ani jeho finanční požadavky nebyly přehnané. Zvládla by to ale ona ho denně vídat ve své firmě? Nebyla si jistá. A byla ráda, že může konečné rozhodnutí ještě chvíli odložit.

Třetí uchazeč vypadal velmi nadějně nejen podle zaslaného životopisu, ale i v reálu. Požadavky splňoval, byl okamžitě k dispozici. O nabízené pozici mluvil s nadšením, všechno mnoha slovy kladně hodnotil. Ale přesto se Martě něco nezdálo. Jen nevěděla co. Zaměstnala ho připraveným testíkem a úkoly. Chtěla mít víc času, aby přišla věci na kloub. Po chvíli si všimla, že se při řešení úkolů strašně potí a klepou se mu ruce. To rozhodně nebylo v pořádku. Roztržitě upíjel vodu ze sklenice a stále víc a usilovněji se snažil soustředit na úkoly. Po chvíli se omluvil, že mu je špatně, odešel na toaletu a už se nevrátil. Asi feťák, napadlo Martu. Může být ráda, že se to vyřešilo takhle a hned. Jen možných kandidátů zbývá hrozně málo.

Když skočila schůzka s posledním uchazečem, oddychla si. Aspoň že ten poslední uchazeč je přijatelný, o práci má zájem a má všechny předpoklady k tomu, aby ji dělal dobře. Jeho jedinou nevýhodou je vyšší věk. Opravdu? Vždyť je o rok mladší než ona. Je sice trochu zamlklý, ale co řekne, to sedí. Vypadá, že si umí práci dobře zorganizovat a jistě by si brzy získal potřebnou autoritu. Když ho rychle provedla po firmě, dost se vyptával na některé provozní věci, rychle reagoval a občas prohodil i smysluplnou připomínku.

Marta si nechala na přemýšlení celé tři dny.  Ze zkušenosti věděla, že jí to stačí. Prakticky se může rozhodovat mezi dvěma uchazeči. A co byste jí poradili vy? Kterého ze dvou uchazečů by si měla vybrat?

Pocity - kapitola 5. Den blbec

Když Marta ráno otevřela oči, jako by pocítila ve vzduchu závan jakéhosi napětí. Rychle vstala a hbitě se začala se věnovat každodenní ranní rutině, aby nepříjemný vjem potlačila. A docela se jí to dařilo. Po ranní vlahé sprše (žádné otužování nepěstovala), na sebe chvíli cenila zuby v zrcadle. Pak pendlovala mezi šatnou a teploměrem za oknem a zvažovala, co by si mohla vzít na sebe. Nakonec zvolila jednoduché šedomodré krátké šaty a přes ně lehký kabátek. Ráno bude chladno, odpoledne může kabátek odložit. Ženu, kterou viděla v zrcadle, lehce nalíčila, aby to byla ta, na kterou je okolí zvyklé. Každodenní kolotoč se mohl rozjet.

Pracovní den obvykle začínala pořádným hrnkem černého čaje a procházením nepřečtené mailové pošty. Byla to dobrá kombinace, většinou než ten lahodný a povzbuzující nápoj dopila, měla poštu přečtenou. Dnes ji ale vyrušilo zvonění telefonu. Dispečerka jí přepojila telefon od zákazníka, prý se nenechal odbýt a chce mluvit pouze s ní. Marta si během svého podnikání musela zvyknout na vyřizování telefonátů s velmi rozmanitým obsahem. Vždycky se snažila chovat zdvořile a jednat diplomaticky. Některé telefonáty, většinou reklamace na služby její firmy, však byly docela vyčerpávající. I dnes měla pocit, že by se po ukončení telefonátu mohla jít znovu osprchovat. Místo toho si jen opláchla ruce a otevřela si okno, aby se mohla zhluboka nadechnout.

Z rozrušeného hlasu nového klienta po chvíli pochopila, že si stěžuje na včerejší hlídání svého syna. „Hlídačka“ prý přišla o půl hodiny později, málem kvůli tomu zmeškal začátek koncertu. Po návratu domů prý zjistil, že se někdo přehraboval ve věcech v ložnici. A v dětském pokoji zůstal nepředstavitelný nepořádek. Naštěstí klientovi došla po čase slova a Martě se podařilo ho alespoň na dálku zklidnit. Slíbila mu, že celou věc prošetří a seznámí ho s výsledkem. Věděla, že nejdříve musí vyslechnout i druhou stranu.

Diana studovala medicínu a pro Martu pracovala již třetím rokem. Byla spolehlivá, nekonfliktní a u klientů i jejich potomků oblíbená. Když dítě usnulo, mohla někdy využít zbylý čas i k učení. Dokonce jí nevadilo vracet se na kolej v pozdních nočních hodinách. Dosud s ní nebyly žádné problémy. Mnozí klienti si na hlídání dětí přáli výhradně ji. Ze záznamu, který Marta vyhledala v interním systému firmy, bylo zřejmé, že objednávka přišla dvě hodiny před požadovaným začátkem hlídání a vzápětí ji akceptovala i Diana. Marta se jí dovolala na první pokus. Jak předpokládala, Diana popsala včerejší hlídání trochu jinak. Ano, přišla o dvacet minut později, protože jí nejel autobus. Ale klientovi volala hned, jak to zjistila a ten jí ujistil, že to nebude vadit. Průběh hlídání byl normální, jen chlapec nemohl ve svém pokoji usnout bez oblíbeného maňáska. Dlouho ho po bytě hledali, až ho našli v ložnici. Klient po návratu z koncertu byl mírně „ovlivněný“ a dožadoval se Dianiny pozornosti nad rámec jejích úkolů. Podařilo se jí rychle z bytu odejít, ale trochu ji to rozhodilo. Dokonce začala i přemýšlet o tom, zda jí takový přivýdělek stojí za to.

Marta Dianu znala a neměla důvod ji nevěřit. Nedokázala by se jí teď zeptat znovu, zda jí opravdu říká pravdu. To, co slyšela z obou stran se jí převalovalo v hlavě a nedokázala to nějak rozumně uchopit. Bylo jí však jasné, že to bude muset nějak řešit. Neměla však čas na dlouhé přemýšlení, kdosi zaklepal na dveře její kanceláře. Potvrdilo se to, co už mnohokrát v životě zažila. Problém nepřichází nikdy sám, přitahuje další. Vedoucí technického úseku jí přinesl výpověď. A trval na ní i po dlouhém a náročném rozhovoru. Byl to blesk z čistého nebe, tohle by jí nikdy nenapadlo. Byl to mladý člověk, který nastoupil do její firmy hned po škole a postupně se vypracoval až na vedoucí pozici. Vlastně si ho vychovala k obrazu svému. Mohla se na něj vždycky spolehnout, technické zázemí její firmy šlapalo jako hodinky. Z této oblasti se k ní dostávalo jen miminum problémů. A s ostatními zaměstnanci také vycházel dobře. Asi něco nepostřehla nebo něco zanedbala. Nechtělo se jí věřit, že hlavním důvodem odchodu tohoto člověka je jen potřeba si vyzkoušet nějakou jinou práci. Pro její generaci to byla myšlenka nejen nezvyklá, ale snad i zakázaná. Kdo měl „dobrou“ práci, držel se jí jako klíště a často s ní vydržel až do důchodu. Dnes je situace na pracovním trhu docela jiná. Lidí je nedostatek, kdo něco umí a je ochoten pracovat, sežene práci bez problémů a může si i vybírat. Tohle opravdu podcenila. A možná i něco víc. Co to vlastně říkal o stárnoucím technickém vybavení? Bude se na to muset podívat. A probrat to s ním dřív, než z firmy odejde. A bude muset rychle hledat někoho, kdo by ho nahradil. Měla pocit, jako by jí někdo chtěl podrazit nohy. Zatím se jen zakymácela, ale neupadla. Sundala si brýle. A jedna brýlová postranička jí zůstala v ruce. Hleděla na to nechápavě. Pak chvíli hledala na pracovním stole minišroubek z brýlí, ale nenašla ho. Náhradní brýle nemá ani doma a bez brýlí fungovat nemůže. Musí se zastavit v nejbližší optice a spojí to s brzkým obědem. Možná se jí bude s plným žaludkem i lépe přemýšlet. Potřebovala by hodně dobrý nápad. Nebo jednu spásnou myšlenku. Nebo spíš několik spásných myšlenek!

Ani plný žaludek Martě nepřinesl žádný pozitivní efekt. Ostatně z nabízených možností si vybrala to nejméně vhodné jídlo. A to jen proto, že myslela úplně na něco jiného. Zastavila se s rozbitými brýlemi v nejbližší optice s nadějí, že budou mít příslušný šroubek a postraničku jí jednoduše přišroubují. Byla však rychle vyvedena z omylu. Její brýle mají jiný systém připevnění postranic, musí si prý dojít do optiky, kde brýle zakoupila. Když doklopýtala na botách na podpadku k příslušné optice, oddechla si, že nemají polední pauzu. Ale verdikt nad rozbitými brýlemi ji nepotěšil. Prý jsou šest let staré, náhradní díly se na ně nevyrábějí. Jediná možnost jak je opravit, je zkusit někde u dodavatele sehnat novou postraničku. Informace o tom, zda je někde na skladě, bude asi za dva dny. Kdyby věděla, jak dlouho bude na opravu brýlí ve skutečnosti čekat, neváhala by a koupila by si nové brýle. 

Když se vrátila do práce, rozhodla se, že začne řešit to nejdůležitější. Řešit všechno naráz nemá smysl ani to dost dobře nejde. Stěžující si klient chvíli počká, než jí napadne, jak z toho vybruslit. Brýle zatím hrdě používá s jednou postraničkou, občas si je postrčí po nose nahoru a snaží se myslet na to, že se nemá předkláně.. Výpověď vedoucího zaměstnance však ohrožuje existenci firmy. Marta musí co nejdřív za něj najít náhradu. Za pracovním stolem si začala postupně procházet seznam svých zaměstnanců. Znala je osobně, všechny do firmy přijímala. Ale potřebovala ke svému přemýšlení o tom, jak nahradit odcházejího odborníka, nějaký odrazový můstek. Bohužel se jí potvrdilo to, co intuitivně cítila. Nikdo vhodný na tuto pozici ve firmě není. Co teď? Na pracovním trhu je zrovna v této době práceschopných lidí nedostatek. Na internetu si prošla pár serverů s nadějí, že někdo z blízkého okolí hledá podobnou práci. Bohužel. Teď by se hrozně ráda s někým poradila, ale nikoho vhodného nezná. Má zavolat synovi do Londýna? Asi ne, jenom by ho vyrušovala a stejně o firmě nic neví a s hledáním zaměstnanců nemá zkušenosti. A dceři, která je na rodičovské dovolené? I to zamítla, ta má úplně jiné starosti. Má začít hned inzerovat nebo spíš zkusit najít někoho na doporučení svých podřízených? V její mysli se mísily nezodpovězené otázky s pochybostmi. Cítila se bezradná a osamělá mnohem více než jindy.

Ještě než odešla z práce, napadlo ji svolat na zítřejší dopoledne poradu se svými nejbližšími podřízenými. Ráno je prý moudřejší večera. Snad to bude pravda. Den blbec se jí znovu připomněl večer. Prasknul jí hrnek, když do něj nalévala horkou vodu. Kromě toho, že se lekla, popálila si část stehna. Usínala s chladivým obkladem na noze. Ale spala kupodivu dobře.

Dodatek pro ty, kteří mají rádi jasno:
Marta čekala na opravu brýlí celkem devět nekonečných dní. Nespokojený klient se ozval hned druhý den a Martu velmi překvapil. Omluvil se jí za neoprávněnou stížnost. Prý měl zlost a nějak to nezvládl. Inu, některé věci se časem vyřeší samy.

Pocity - kapitola 4. Jarní relax

 Marta se vždycky na jaro těšila. Vítala změny a jaro vždy přinášelo něco nového. V zimě, když bylo venku hodně nevlídno a šedivo, snívala o své zahradě zalité sluncem a zahalené v zeleni. Nebo pragmaticky přemýšlela, co bude třeba na zahradě udělat, zasadit nebo zasít. Zahradu s chatkou zdědila po rodičích. A neprodala ji ani v době, kdy bylo v kurzu jezdit na dovolenou do zahraničí. Byl v ní prostě zakletý kousek jejího života. Viděla tatínka lopotícího se na zeleninových záhonech, ale i tatínka pyšného na svou úrodu. A maminku láskyplně pečující o květiny. Nebo pro změnu maminku spínající ruce nad úrodou třešní, kterou musela rychle zpracovat. Viděla první nejisté krůčky svých dětí po trávníku na zahradě i jejich pusy umazané od špekáčků opečených nad ohněm.

Zahrada je jen kousíček za městem na okraji bývalé zahrádkářské kolonie. Marta je ráda, že si tam může prakticky kdykoliv odskočit z pulsujícího města. I ze svého někdy nadmíru hektického života. Stačí si vzít auto a za pár minut otvírá vstupní branku ke svému království. Během let si zahradu postupně přizpůsobila svým potřebám. Zeleninové záhony se časem pod jejíma rukama proměnily v romantické paloučky s kvetoucími keři. Jižní stranu zahrady Marta olemovala širokým trvalkovým záhonem. Byl výsledkem dlouhého a trpělivého snažení, řady méně či více zdařilých pokusů. Na jaře tam postupně rozkvétaly sněženky, čemeřice a bledule. Za nimi následovaly trsy žlutě zářících narcisů a červené tulipány. V červnu vykvetly rudé a bílé pivoňky, doplněné ostrůvky fialových kosatců a také kopretiny. V létě zahradu provoněly  různovarevné phloxy a keříky drobných pnoucích růží. A až do podzimních mrazíků na záhoně vydržely drobné chryzantémy.

Trochu jiné to však bylo s technikou, kterou Marta na zahradě používala. Když něco začalo vypovídat poslušnost, docela ji to znervóznilo. Nerada se delší dobu zabývala něčím, čemu nerozuměla. Když jí před několika lety najednou ze studně přestala téct voda, byla chvíli docela bezradná. Nejdříve ji napadlo, že se rozbilo čerpadlo. Pak se dozvěděla, že voda postupně zmizela ze studní všem sousedům a že si všichni museli studnu prohloubit. Naivně předpokládala, že stačí jeden telefonát do nějaké studnařské firmy a problém bude vyřešen. To ještě netušila, že takových firem je na trhu velký nedostatek. A že si každá nemusí s jejím požadavkem poradit. Studnu na její zahradě se podařilo zprovoznit po mnoha průtazích teprve druhé firmě, zahrada přežívala několik měsíců jen s vodou z nebes. Ale i na této nepříjemné věci bylo něco pozitivního. Ty druhy rostlin, které léto bez studny nepřežily, už na zahradu nikdy nevysadila.

Letos na jaře začala pro změnu stávkovat sekačka. Zpočátku se při sekání sama vypínala, pak už nenastartovala vůbec. Sekačka byla stará, oprava by neměla smysl. Bude nutné si obstarat sekačku novou. Na internetu Marta zjistila, že sekaček jsou stovky typů, a v recenzích si o nich přečetla spoustu protichůdných názorů na to, která sekačka je nejlepší. Lavina informací ji zavalila a znechutila. Vždyť ona chce jen obyčejnou elektrickou sekačku, se kterou jednou za měsíc poseká svůj kousek trávníku a jinak se o ni nebude muset moc starat. Chvíli se snažila problém se sekačkou odstrkovat, ale čile rostoucí tráva ji jednoho dne donutila vyrazit do hobby marketu. Dvakrát obešla hnízdo vystavených sekaček, ale nebyla z toho vůbec moudrá. Jen si byla jistá, že se do jejího malého kufru v autě sekačka nevejde. Naštěstí mezi regály objevila jednoho prodavače, který byl ochoten se jí věnovat. Vyzpovídal ji a nakonec jí ukázal dvě sekačky, které by mohly odpovídat jejím potřebám. Vybrat si mezi dvěma kousky bylo jednoduché, modrá sekačka se k její zahradě nehodila. A jako bonus ji zítra dodají až na místo a smontují. Jupí!

Sekačku jí přivezl na zahradu muž, který jí včera pomáhal s výběrem. Marta ocenila, že přijel na čas. Z auta vyložil velkou krabici a malý kufřík s nářadím. Díly sekačky zručně pospojoval, sekačku zapojil do proudu a vyzkoušel. Trpělivě Martě ukázal i jak se nastavuje různá výška sečení, jak se vyprazdňuje koš s trávou a kde a jak sekačku vyčistit. Marta byla nadšená a žasla, že taková služba vůbec existuje. Inu, konkurence v této oblasti je asi dost tvrdá. Nabídla muži kávu a byla docela ráda, když její nabídku přijal. Sama tu bývá často, návštěva je pro ni příjemná záležitost. Přinesla kávu na stolek na terasu spolu s velkým skleněným džbánkem vody. V pohodě popíjeli kávu a kupodivu ani řeč nestála. Točila se samozřejmě kolem zahrady. V tom zahradou prolétl závan větru, zatočil se nad stolkem a sfoukl ubrousek. Marta se pro něj sehnula a zůstala jako opařená. Všimla si, jak je muž sedící proti ní vzrušený. Vzpřímila se, ale v její hlavě jakoby se zpřeházela všechna kolečka. Následoval proud zmatených myšlenek. Měla jsem si obléknout něco jiného než ty nemožně krátké šaty. Jsem tu s ním sama, nikde okolo jako na potvoru není ani živáčka. Ale přece to nemůže být úchyl, chová se jinak docela normálně. Napadlo jí, že zkusí dělat, jako by si ničeho nevšimla. Asi se jí to moc nedařilo. Musel si všimnout, že si všimla. "Vadí vám to?" zeptal se, když zaznamenal její rozpaky. V duchu si musela přiznat, že jí to nevadí, ale spíš lichotí. Neodpověděla, jen se začervenala (proboha já se v tomhle věku ještě červenám!) a zavrtěla hlavou. Oba byli dospělí. Po letech života bez partnera zažila nečekaný a překvapivě příjemný sex.

Petr (dokonce se ho stihla zeptat na jméno) už dávno odjel, ale ona se zatím nedokázala dostat do normálu. Vlastně ani nechtěla. Už dávno zapomněla, že dotyky cizích rukou na jejím těle mohou být příjemné, že mohou vzrušovat. Myslela si, že se už vyrovnala s nepřítomností mužů ve svém soukromém životě, ale asi se dobře neznala. To, jak se zachovala, bylo pro ni samotnou překvapivé. Bylo to jen jednorázové pominutí hormonů? Nebo je to prostě normální lidská reakce? Nebo to je upozornění odněkud shora, aby už konečně něco změnila na své osamělém životě? I když si nakonec v životě poradila skoro se vším, někde tam uvnitř už delší dobu cítila, že její způsob života není to pravé. Ale až teď si to přiznala. Bylo by fajn mít nějakého parťáka, se kterým by mohla sdílet radosti i strasti života. Ale do hobby marketu určitě pár týdnů nevkročí.

Pocity - kapitola 3. Obavy

Marta měla zvuk na mobilu ztlumený natolik, že ho většinou slyšela zvonit jen ona sama. Neměla ve zvyku obtěžovat vyzváněním svého telefonu lidi kolem sebe. Připadalo jí směšné, když jela v autobuse a každou chvíli se někomu rozezpíval něčí telefon na plné pecky. A ještě horší bylo, když v zápětí celý autobus uslyšel: "Za minutku jsem u tebe, miláčku! " A navíc to evidentně to nemohla být pravda, protože do dalšího zastavení autobusu zbývalo víc než pět minut. Dnes jí mobil zapípal v kabelce, zrovna když přecházela křižovatku. Věděla, že jí přišla zpráva, ale žádnou nečekala. Chvíli váhala, než se rozhodla zjistit, jaká a od koho. Znamenalo to zastavit se, vytáhnout brýle z kabelky a nasadit si je. U toho vždycky tiše zuřila. Pak teprve mělo smysl podívat se do mobilu. Dnes naštěstí nesla jen tu kabelku, neměla k tomu tašku s nákupem ani mokrý deštník. Zpráva byla od dcery a byla hodně stručná: Přijedu sama dnes večer, potřebuji u tebe přespat.

Lada už doma nespala několik let. Vlastně od té doby, co se vdala a odstěhovala se. Když sem tam přijela, tak vždycky s mužem a s dětmi na jeden den. Marta mechanicky cosi nakoupila a spěchala domů. Pokoušela se dceři volat, ale její telefon byl nedostupný. Marně přemýšlela, co by se za tou zprávou mohlo skrývat. Napadalo jí leccos, hlavně ty horší verze, ale vzápětí si je logicky vyvracela. A tak jí nezbývalo, než trpělivě čekat, večer se to určitě dozví. Aby se trochu zaměstnala a překlenula čas, udělala k večeři lehký těstovinový salát. Lada ho má moc ráda. A připravila jí postel v Liborově pokojíčku.

Krátké zazvonění a otočení klíče v zámku ji vytrhlo ze zamýšlení. První pohled na Ladu jí potvrdil to, že přece jen půjde o nějaký problém. Nejenže jí chyběl úsměv, ale vypadala unaveně, bez jiskřičky energie. Měla daleko do té rázné, trochu hrdé a stále pozitivní mladé ženy. Marta si uvědomila, že ji už pár týdnů neviděla. Že by tak těžce snášela první měsíce těhotenství? Lehce se objaly.

Příjezd dcery s jejím těhotenstvím skutečně souvisel, ale trochu jinak, než si myslela. Včera byla Lada na ultrazvuku, který se provádí po dvanáctém týdnu těhotenství. A lékař pojal podezření, že by dítě mohlo mít downův syndrom. Po dohodě s ní jí obratem zařídil další speciální vyšetření ve fakultní nemocnici, které by mělo podezření buď potvrdit nebo vyvrátit. V těchto těžkých životních situacích je dobré jednat rychle, protože v případě, kdy se podezření potvrdí, mají rodiče ke zvážení možnost těhotenství ukončit. Lada jakoby od té chvíle žila v nějakém špatném snu. Myslela si, že po vyšetření ukáže svým dvěma dětem obrázek nového sourozence, ale teď byla ráda, že jim o miminku ještě neřekla. Probrala to jen s manželem, ten se snažil ji neobratně chlácholit. Byla moc ráda, že se snaží. Ale v hlavě jí vířila pouze jediná myšlenka. Jak se rozhodnout, když se podezření potvrdí?

Teprve dnes, pod tlakem situace, začala Lada o rodině přemýšlet z jiného úhlu pohledu. Uvědomila si, že se možná bude muset rozhodnout, zda součástí její rodiny bude postižené dítě, které by určitě významně ovlivnilo život její rodiny. To její dítě, které dnes prvně viděla na ultrazvuku. To dítě, které by to v životě nemělo vůbec lehké. To dítě, které by určitě toužilo po tom, co vždycky chtěla ona, když byla malá. Myšlenky jí dovedly k matce. I ona byla kdysi postavena do těžké situace, kterou nějak vyřešila. Možná, že si dnes s ní zahrál osud, že jí nachystal tuhle zkoušku a navíc ji trochu směrem k matce postrčil.

Před půlnocí Lada konečně usnula. V maminčině manželské posteli. Marta si opatrně vyprostila svou ruku z její a pohodlněji se posadila. Ani ona nebude v tomto rozpoložení usínat snadno. Když se jí Lada narodila, byla v sedmém nebi. Lada byla krásné a roztomilé miminko a navíc i hodné. Nikdy nijak zvlášť nezlobila, nedělala problémy. A byla to hlavně tatínkova holčička. S ním si hrála, s ním dováděla, on ji vyzvedával ze školky a tajně vodil na zmrzlinu, na něj se těšila, když se vracel ze služebních cest. A zbožňovala ho tím víc, čím méně byl doma. Když opustil rodinu, úplně se změnila. Neplakala, ale uzavřela se do sebe. Vybudovala si kolem sebe neviditelný plot, za který nikoho nepouštěla. Snad jen občas malého brášku, když byla pověřena jeho hlídáním. Možná ho trošku litovala, že tátu nikdy nepoznal, a tak občas tátu ve společném dovádění nevědomky napodobovala. Ve škole se Lada dobře učila, všechno jí šlo snadno. Bez problémů vystudovala gymnázium a dostala se i na vysokou školu a zvládla ji s přehledem jako všechno ve svém životě. Po skončení vysoké školy se hned vdala a od matky se odstěhovala.

Marta o dětství svých dětí nikdy hlouběji nepřemýšlela. Považovala ho za šťastné a spokojené. Vždyť měly všechno jako ostatní děti, i když žily v neúplné rodině. Kvůli tomu, aby se jim mohla věnovat, opustila svou práci a založila si malou agenturu, která zajišťovala hlídání dětí. Řešila tak nejen svůj problém, ale i potřeby dalších rodičů, kteří občas potřebovali, aby se o jejich děti někdo postaral. Podnikání se jí dařilo, časem si k hlídání dětí přibrala i úklidové služby. Firma se jí solidně rozrostla, ale všechno stíhala. Jen jiného muže si nenašla. Nehledala ho.

Teprve dnes se Marta v uplakaném rozhovoru dozvěděla, jak svůj život vnímala její dcera, když byla ještě malá. Když táta definitivně odešel, dávala to mlčky za vinu své matce. Netušila, co všechno se za tím skrývá, protože rodičům se podařilo ji nezatahovat do svých problémů. Lada měla ráda tety, které ji hlídaly, ale chtěla, aby na ni měla maminka víc času a mohla si s ní hrát a povídat. Chtěla, aby jí maminka pohladila, když jí bylo smutno. Ale maminka se zabývala často plačícím bráškou. Chtěla, aby jí držela za ruku, když se probudila ze špatného snu. Chtěla být pochválena za dobré vysvědčení, ale jedničky byly u ní jen samozřejmostí. Chtěla, aby ji maminka pochválila, když se dobře postarala o mladšího brášku nebo uvařila večeři pro všechny. Chtěla rychle odejít z domu, když dokončila školu, a proto se hned a bez váhání vdala. Chtěla si vytvořit svou vlastní lepší a fungující rodinu.

Když se ráno probudily vedle sebe v posteli, bylo to trochu rozpačité. Ale Marta dceři nabídla, že ji na vyšetření doprovodí. Stejně bude lepší, když dnes bude řídit ona. A Lada zase nadšeně přikývla, nechce na to být sama. Naštěstí vyšetření dopadlo lépe než dobře. Podezření bylo vyvráceno. Lada s Martou se radostně a uvolněně objaly. A první hodiny svého nového života strávily v příjemné restauraci u lahodného jídla. Obě doháněly to, co včera i v době minulé zanedbaly.

Pocity - kapitola 2. Překvapení

Marta nepatří k těm, kteří se vyhýbají novým technologiím. Pokud zjistí, že by něco mohlo být pro ni nějakým způsobem užitečné, prostě si to osvojí. Dokud býval syn Libor doma, bylo to jednoduché. Prostě to s ním probrala a on jí poradil, jak na to. Dnes si častěji nechá poradit od mladých lidí ze své firmy. Chytrý mobil vlastní už dávno a samozřejmě ho používá nejen pro volání a jako úložiště pro náhodně pořízené fotografie. Slouží jí hlavně ke zjišťování spousty praktických informací, k zaznamenání všeho důležitého a hlavně k organizaci jejího času. Byla jako jedna z prvnich mezi svými vrstevníky, když si kdysi dávno osedlala i skype. Umožnil jí rychle a s minimálními náklady komunikovat se studenty, které si najímala na práci pro svou firmu.

Před dvěma lety začala skype aktivně používat i v rámci rodiny. Tehdy Libor získal stipendium a byl přijat ke studiu v Londýně. Bylo jí jasné, že je to pro syna velká šance a že ho v tom musí podpořit. Na druhé straně si neuměla představit, že zůstane ve svém velkém bytě a vlastně ve svém životě úplně sama. Člověk asi nemůže být nikdy připraven na situaci, kdy mu děti z rodinného hnízda vyletí. Snažila se to brát racionálně a s nadhledem, ale trochu se jí ulevilo až v okamžiku, když jí Libor navrhl, že si budou alespoň pravidelně volat po skypu. Z počátku si skypovali denně, bylo toho mnoho, co si museli říct. Když se Libor v Londýně víc zabydlel, frekvence kontaktů se samozřejmě snížila. Teď si volávají většinou jen v neděli večer.

Marta se na každé nedělní povídání s Liborem těšila. Možná si toho teď spolu řekli víc, než když býval v posledních letech doma. Dnes si pustila skype trochu s předstihem, ale neseděla u něj. Poletovala bytem s konvičkou a zalévala květiny. Natěšeně čekala, až se ozve známé vyzvánění. A dočkala se. Teď má ale plnou hlavu toho, co se dozvěděla. Libor jí představil svou dívku Amy. Angličanku, která samozřejmě neuměla jediné slovo česky. Marta se snažila ovládat, ale popravdě byla poněkud v šoku. Dostala ze sebe dostala jen pár těch nejjednodušších anglických frází. A pak trapně mlčela. Hlavou jí vířilo tisíce neuchopitelných myšlenek. A v duchu si nadávala, že se na angličtinu vykašlala s tím, že už ji ve svém životě nebude potřebovat. A navíc na ni dnes Libor znovu naléhal, aby za ním přiletěla alespoň na víkend do Londýna. Chtěl, aby se blíž poznala s Amy a také se seznámila s jejími rodiči. Neodvážila se ho zeptat, zda je to opravdu tak MOC naléhavé. Vlastně se nedozvěděla nic z toho, co by vědět opravdu chtěla. Prostě jí došla slova. Měla pocit, že se zachovala jako vyděšená a hloupá slepice.

Mechanicky dozalévala květiny. Skončila u kaktusů v malém Liborově pokojíku. Zasadil si je ještě jako malý kluk a léta se o ně pečlivě staral. Když odešel do Anglie, bylo jí líto je vyhodit, a tak o ně pečovala dál. Tenhle pokoj zůstal z celého bytu jediný v původním stavu. Zbytek rozlehlého bytu s terasou si po odchodu dětí přizpůsobila tak, aby se jí tu žilo příjemně. Sedla si na Liborovu postel. Takhle tu sedávala, když byl jako malý nemocný. Držela jeho horkou ruku a dávala mu studené obklady na rozpálené čelo a teplý čaj s medem po lžičkách. Tady na koberci si hrával s autíčky a později se stavebnicemi. Během chvíle prolétla její myslí řada obrázků z Liborova dětství. Nadšeně k ní běží s nudlí u nosu, když si ho přišla vyzvednout do školky. Nebo brečí nad rozbitým kolenem, když spadl z kola. Co se za ním naběhala, než na něm udržel rovnováhu! S velkou aktovkou s obrázky medvídků vstupuje do dveří první třídy a trochu nejistě se otáčí za ní a mává. Podává jí dárek k narozeninám, který sám tajně vyrobil, a svýma modrýma hlubokýma očima ji sleduje, zda se jí bude líbit. Statečně odjíždí na svůj první letní tábor. Za oknem autobusu si nenápadně utírá slzu, která mu ukápla. Už tehdy jí napadlo, že ji vlastně jednou opustí, ale zdálo se to ještě tak daleko!

Ze vzpomínek ji vytrhl zvonek u dveří. Zase nějací podomní obchodníci jí chtěli něco nabízet! Razantně a beze slova přibouchla dveře. Za to vyrušení však byla docela vděčná. Vzpamatovala se a vrátila se na zem, do reality. Napadlo ji, že by si mohla zkusit vyhledat na počítači letenku do Londýna. Jen tak, na zkoušku. Nemusí tam přece vyrazit hned. Ale někde hluboko v sobě si přiznala, že za synem brzy poletí. Potřebuje ho obejmout a musí si toho tolik říct.

Pocity - kapitola 1. V divadle

Zavřela za sebou dveře své kanceláře, rychle seběhla po schodech a opustila budovu. Spěchala domů. Musí se rychle osprchovat, převléknout a trochu zkrášlit. Konečně uvidí to divadelní představení, na které se tak dlouho těšila. Než se jí podařilo získat vstupenku, trvalo to skoro tři měsíce. Všechno začalo tím, že jednou zaslechla, jak studentky, které v její firmě pracují, nadšeně hodnotí nějakou divadelní hru. I když si většinou udržovala jistý odstup o svých zaměstnanců, tehdy jí zvědavost nedala. Přistoupila k nim, aby zjistila, o co jde. A ještě tentýž den se stavila v divadelním předprodeji, aby si vstupenku na představení koupila. Byla nemile překvapená, když se dozvěděla, že jsou na toto představení všechny vstupenky vyprodané. Ale dostala dobrou radu. Vstupenky na zajímavá představení je nejlepší kupovat hned první den předprodeje. A termín počátku předprodeje na další měsíc bývá předem zveřejňován na stránkách divadla.

Doma si hned otevřela počítač a vyhledala webové stránky místního divadla. Našla nejen další termín předprodeje vstupenek, ale přečetla si i řadu pozitivních a nadšených hodnocení této divadelní hry. I herecké obsazení bylo výborné. Obojí o další stupínek zvýšilo její zaujetí. Termín si radši hned poznamenala do svého elektronického kalendáře v mobilu. Život bez tohoto výkonného pomocníka si už nedokázala představit. Nikdy nezapomíná a včas jí připomene vše, co si do něj poznamenala.

Když v den předprodeje odpoledne zjistila, že jsou zase všechny vstupenky vyprodané, rozhodilo ji to a byla rozhodnutá se na to vykašlat. Přeci nepůjde stát frontu na nějaké vstupenky ráno od deseti hodin, když musí být v práci. Je to jen divadlo a může klidně žít dál, i když ho neuvidí. Ale lidé narození ve znamení Kozoroha se jen tak snadno nevzdávají. Nakonec i Marta našla způsob, jak konečně získat vytouženou vstupenku. Na stránkách divadla objevila portál, který se zabývá prodejem elektronických vstupenek. Nedalo jí moc práce pochopit princip, jak si vstupenku objednat a zaplatit. I zde však startoval předprodej vstupenek ve stejnou dobu jako v "kamenném" předprodeji. A tak číhala u počítače v příslušný den a hodinu a minutu poté si hrdě a se zadostiučiněním zakoupila vstupenku v první řadě. Po zaplacení jí vstupenka připutovala do mobilu.

Konečně nastal den D a Marta zasedla na své místo v první řadě. Měla na sobě krátké a slušivé černé šaty, červené boty a kabelku stejné barvy. Cítila se příjemně a natěšeně. Vnímala nezaměnitelnou vůni divadla, která ji začala unášet pryč ze všedního života. Oči jí klouzaly po vlnící se vínově červené sametové oponě, která se každou chvíli otevře. Zpozorovala i malé peříčko ležící na přescéně. Občas jím pohnul proudící vzduch.

Zhlédnout představení z první řady má samozřejmé své výhody. Člověku nejen nikdo nepřekáží ve výhledu a může zachytit i každý detail ve tváři herce. A nejen ve tváři. A tak se může stát i to, že vidí to, co by vidět nemusel. Třebaže rádobyhonosně vypadající nábytek drží pohromadě jen silou vůle a herci se pokaždé uleví, když usedne na židli a ta se pod ním nerozpadne. Nebo že elegantně oblečená žena má na nohou špinavé boty. Nebo že mrtvola ležící na kraji jeviště se potutelně usmívá. A protože úroveň očí diváka v první řadě bývá často jen kousek nad úrovní podlahy jeviště, vidí herce jaksi zespoda. Přesněji řečeno vidí herečkám pod sukně.

Marta, která vlastně ještě nikdy nezažila na vlastní kůži divadelní představení tak zblízka, se polekala pokaždé, když se některý z herců nebezpečně přiblížil ke kraji jeviště. Nebo nečekaně vykřikl v její blízkosti. Zdálo se jí, že se na ni hrne z jeviště lavina citů a pocitů a zasypává ji. Ale ona se uvnitř se bránila tomu, aby sdílela cizí pocity. Nechtěla být vtahována do hry, chtěla vše jen pozorovat z povzdálí.

Po skončení představení zatleskala jen z povinnosti. Nechápala téměř frenetický potlesk ostatních diváků, kterým se představení určitě líbilo. Vyzvedla si kabát ze šatny a rychle vyklouzla z divadla. Rozhodla se, že půjde domů pěšky, potřebovala si trochu provětrat hlavu. Byla už tma, ale ještě nebylo tak pozdě. Hodiny odbíjely půl desáté, když míjela kostel. Zchladil ji vlahý větřík přicházející od řeky protékající městem. Její cesta chvíli kopírovala řeku. Procházky kolem řeky ji vždycky uklidňovaly a dodávaly jí energii. Nepotkala ani živáčka. Ve městě vládl klid a lenivé ticho.

Otevřela dveře svého bytu, skopla lodičky z nohou a kabelku i klíče hodila na poličku. Natočila si sklenici vody a klesla na pohovku. Jasně, na obou patách má puchýře a k tomu otlačené malíčky na nohou. Hlavou jí proběhlo, zda to stálo vůbec za to. Tři měsíce sháněla lístky a nakonec se jí to ani nelíbilo. A navíc si ani o tom nemá s kým popovídat.

Už několik let žije vlastně sama. Z manželství, které neklapalo, se osvobodila už dávno. Dcera se před několika lety vdala, žije s manželem kdesi na Vysočině a čeká třetí dítě. Syn studuje v Anglii. A ona hlavně řídí svou firmu. Tu, kterou se zaťatými nehty vybudovala, když zůstala bez opory a potřebovala uživit sebe a děti. Ve firmě dobrovolně tráví většinu svého času. Práce ji cele zaměstnává a také jí přináší uspokojení. V poslední době však občas mívá pocit, že by si konečně zasloužila zažít i něco jiného než práci. Před rokem se v podobném pohnutí mysli dala zlákat na zájezd k moři. Vrátila se opálená, vyplavaná a docela odpočatá. Ale že během své dovolené promluvila jen s recepční, číšníkem a delegátem, to už se nikomu nesvěřila. Na podzim vyrazila na sraz se spolužáky ze střední školy. Poprvé od maturity. Byl to docela debakl. Nejenže prakticky nikoho nepoznala, ale nikdo nepoznal ani ji. Prostě vždycky, když se v poslední době pokusila vymanit ze stereotypu, dopadlo to nevalně. Nebo to alespoň skončilo podobnými pocity jako dnes v divadle.

Martiny neveselé úvahy se po čase změnily ve spánek s neklidnými sny. Ráno jí chvíli trvalo, než pochopila, proč leží na pohovce takhle oblečená. Šaty zlostně svlékla a nepříjemný pocit smyla vydatným proudem vody ve sprše. Byl před ní další stereotypní den.

Pocity - úvod

V květnu letošního roku jsem začala vymýšlet a psát příběhy, jejichž hlavní postavou je Marta, žena v nejlepších letech. Prožívá svůj normální život s řadou radostí i starostí. Příběhy na sebe volně navazují, původně byly napsány jako samostatné články spojené pouze stejnou osobou.

S psaním jsem si začala, protože jsem si chtěla jednou v životě zkusit, zda to vůbec dokážu. Na začátku jsem netušila, jak se to bude vyvíjet. Dokonce ani zda se bude vůbec nějak vyvíjet. Martiny příběhy jsem pod názvem Pocity vymýšlela postupně podle nálady a inspirace. A zveřejňovala jsem je na serveru i60 - Portál pro aktivní seniory. Komentáře i hodnocení čtenářů tohoto portálu mě postrkovalo dál, a tak k dnešnímu dni vzniklo již patnáct kapitol a v mé hlavě se  rýsují i další.

Občas dostávám dotazy, kde je možné si přečíst Martiny příběhy pěkně od začátku. Na výše zmíněném místě jsou sice všechny k dispozici, ale je třeba je pracně dohledávat. A tak jsem se rozhodla, že je uveřejním i na svém blogu. A nabídnu je i návštěvníkům mých stránek o vaření s názvem Česká hospodyňka.

Pokud se do čtení pustíte, doporučuji číst od začátku. Připomínky, poznámky a nápady jsou vítány.

Vlaďka Dejmková

Poznámka pod čarou:
Marta, její rodina i další osoby z jejího okolí jsou osoby smyšlené.