Pocity - kapitola 2. Překvapení

Marta nepatří k těm, kteří se vyhýbají novým technologiím. Pokud zjistí, že by něco mohlo být pro ni nějakým způsobem užitečné, prostě si to osvojí. Dokud býval syn Libor doma, bylo to jednoduché. Prostě to s ním probrala a on jí poradil, jak na to. Dnes si častěji nechá poradit od mladých lidí ze své firmy. Chytrý mobil vlastní už dávno a samozřejmě ho používá nejen pro volání a jako úložiště pro náhodně pořízené fotografie. Slouží jí hlavně ke zjišťování spousty praktických informací, k zaznamenání všeho důležitého a hlavně k organizaci jejího času. Byla jako jedna z prvnich mezi svými vrstevníky, když si kdysi dávno osedlala i skype. Umožnil jí rychle a s minimálními náklady komunikovat se studenty, které si najímala na práci pro svou firmu.

Před dvěma lety začala skype aktivně používat i v rámci rodiny. Tehdy Libor získal stipendium a byl přijat ke studiu v Londýně. Bylo jí jasné, že je to pro syna velká šance a že ho v tom musí podpořit. Na druhé straně si neuměla představit, že zůstane ve svém velkém bytě a vlastně ve svém životě úplně sama. Člověk asi nemůže být nikdy připraven na situaci, kdy mu děti z rodinného hnízda vyletí. Snažila se to brát racionálně a s nadhledem, ale trochu se jí ulevilo až v okamžiku, když jí Libor navrhl, že si budou alespoň pravidelně volat po skypu. Z počátku si skypovali denně, bylo toho mnoho, co si museli říct. Když se Libor v Londýně víc zabydlel, frekvence kontaktů se samozřejmě snížila. Teď si volávají většinou jen v neděli večer.

Marta se na každé nedělní povídání s Liborem těšila. Možná si toho teď spolu řekli víc, než když býval v posledních letech doma. Dnes si pustila skype trochu s předstihem, ale neseděla u něj. Poletovala bytem s konvičkou a zalévala květiny. Natěšeně čekala, až se ozve známé vyzvánění. A dočkala se. Teď má ale plnou hlavu toho, co se dozvěděla. Libor jí představil svou dívku Amy. Angličanku, která samozřejmě neuměla jediné slovo česky. Marta se snažila ovládat, ale popravdě byla poněkud v šoku. Dostala ze sebe dostala jen pár těch nejjednodušších anglických frází. A pak trapně mlčela. Hlavou jí vířilo tisíce neuchopitelných myšlenek. A v duchu si nadávala, že se na angličtinu vykašlala s tím, že už ji ve svém životě nebude potřebovat. A navíc na ni dnes Libor znovu naléhal, aby za ním přiletěla alespoň na víkend do Londýna. Chtěl, aby se blíž poznala s Amy a také se seznámila s jejími rodiči. Neodvážila se ho zeptat, zda je to opravdu tak MOC naléhavé. Vlastně se nedozvěděla nic z toho, co by vědět opravdu chtěla. Prostě jí došla slova. Měla pocit, že se zachovala jako vyděšená a hloupá slepice.

Mechanicky dozalévala květiny. Skončila u kaktusů v malém Liborově pokojíku. Zasadil si je ještě jako malý kluk a léta se o ně pečlivě staral. Když odešel do Anglie, bylo jí líto je vyhodit, a tak o ně pečovala dál. Tenhle pokoj zůstal z celého bytu jediný v původním stavu. Zbytek rozlehlého bytu s terasou si po odchodu dětí přizpůsobila tak, aby se jí tu žilo příjemně. Sedla si na Liborovu postel. Takhle tu sedávala, když byl jako malý nemocný. Držela jeho horkou ruku a dávala mu studené obklady na rozpálené čelo a teplý čaj s medem po lžičkách. Tady na koberci si hrával s autíčky a později se stavebnicemi. Během chvíle prolétla její myslí řada obrázků z Liborova dětství. Nadšeně k ní běží s nudlí u nosu, když si ho přišla vyzvednout do školky. Nebo brečí nad rozbitým kolenem, když spadl z kola. Co se za ním naběhala, než na něm udržel rovnováhu! S velkou aktovkou s obrázky medvídků vstupuje do dveří první třídy a trochu nejistě se otáčí za ní a mává. Podává jí dárek k narozeninám, který sám tajně vyrobil, a svýma modrýma hlubokýma očima ji sleduje, zda se jí bude líbit. Statečně odjíždí na svůj první letní tábor. Za oknem autobusu si nenápadně utírá slzu, která mu ukápla. Už tehdy jí napadlo, že ji vlastně jednou opustí, ale zdálo se to ještě tak daleko!

Ze vzpomínek ji vytrhl zvonek u dveří. Zase nějací podomní obchodníci jí chtěli něco nabízet! Razantně a beze slova přibouchla dveře. Za to vyrušení však byla docela vděčná. Vzpamatovala se a vrátila se na zem, do reality. Napadlo ji, že by si mohla zkusit vyhledat na počítači letenku do Londýna. Jen tak, na zkoušku. Nemusí tam přece vyrazit hned. Ale někde hluboko v sobě si přiznala, že za synem brzy poletí. Potřebuje ho obejmout a musí si toho tolik říct.

Pocity - kapitola 1. V divadle

Zavřela za sebou dveře své kanceláře, rychle seběhla po schodech a opustila budovu. Spěchala domů. Musí se rychle osprchovat, převléknout a trochu zkrášlit. Konečně uvidí to divadelní představení, na které se tak dlouho těšila. Než se jí podařilo získat vstupenku, trvalo to skoro tři měsíce. Všechno začalo tím, že jednou zaslechla, jak studentky, které v její firmě pracují, nadšeně hodnotí nějakou divadelní hru. I když si většinou udržovala jistý odstup o svých zaměstnanců, tehdy jí zvědavost nedala. Přistoupila k nim, aby zjistila, o co jde. A ještě tentýž den se stavila v divadelním předprodeji, aby si vstupenku na představení koupila. Byla nemile překvapená, když se dozvěděla, že jsou na toto představení všechny vstupenky vyprodané. Ale dostala dobrou radu. Vstupenky na zajímavá představení je nejlepší kupovat hned první den předprodeje. A termín počátku předprodeje na další měsíc bývá předem zveřejňován na stránkách divadla.

Doma si hned otevřela počítač a vyhledala webové stránky místního divadla. Našla nejen další termín předprodeje vstupenek, ale přečetla si i řadu pozitivních a nadšených hodnocení této divadelní hry. I herecké obsazení bylo výborné. Obojí o další stupínek zvýšilo její zaujetí. Termín si radši hned poznamenala do svého elektronického kalendáře v mobilu. Život bez tohoto výkonného pomocníka si už nedokázala představit. Nikdy nezapomíná a včas jí připomene vše, co si do něj poznamenala.

Když v den předprodeje odpoledne zjistila, že jsou zase všechny vstupenky vyprodané, rozhodilo ji to a byla rozhodnutá se na to vykašlat. Přeci nepůjde stát frontu na nějaké vstupenky ráno od deseti hodin, když musí být v práci. Je to jen divadlo a může klidně žít dál, i když ho neuvidí. Ale lidé narození ve znamení Kozoroha se jen tak snadno nevzdávají. Nakonec i Marta našla způsob, jak konečně získat vytouženou vstupenku. Na stránkách divadla objevila portál, který se zabývá prodejem elektronických vstupenek. Nedalo jí moc práce pochopit princip, jak si vstupenku objednat a zaplatit. I zde však startoval předprodej vstupenek ve stejnou dobu jako v "kamenném" předprodeji. A tak číhala u počítače v příslušný den a hodinu a minutu poté si hrdě a se zadostiučiněním zakoupila vstupenku v první řadě. Po zaplacení jí vstupenka připutovala do mobilu.

Konečně nastal den D a Marta zasedla na své místo v první řadě. Měla na sobě krátké a slušivé černé šaty, červené boty a kabelku stejné barvy. Cítila se příjemně a natěšeně. Vnímala nezaměnitelnou vůni divadla, která ji začala unášet pryč ze všedního života. Oči jí klouzaly po vlnící se vínově červené sametové oponě, která se každou chvíli otevře. Zpozorovala i malé peříčko ležící na přescéně. Občas jím pohnul proudící vzduch.

Zhlédnout představení z první řady má samozřejmé své výhody. Člověku nejen nikdo nepřekáží ve výhledu a může zachytit i každý detail ve tváři herce. A nejen ve tváři. A tak se může stát i to, že vidí to, co by vidět nemusel. Třebaže rádobyhonosně vypadající nábytek drží pohromadě jen silou vůle a herci se pokaždé uleví, když usedne na židli a ta se pod ním nerozpadne. Nebo že elegantně oblečená žena má na nohou špinavé boty. Nebo že mrtvola ležící na kraji jeviště se potutelně usmívá. A protože úroveň očí diváka v první řadě bývá často jen kousek nad úrovní podlahy jeviště, vidí herce jaksi zespoda. Přesněji řečeno vidí herečkám pod sukně.

Marta, která vlastně ještě nikdy nezažila na vlastní kůži divadelní představení tak zblízka, se polekala pokaždé, když se některý z herců nebezpečně přiblížil ke kraji jeviště. Nebo nečekaně vykřikl v její blízkosti. Zdálo se jí, že se na ni hrne z jeviště lavina citů a pocitů a zasypává ji. Ale ona se uvnitř se bránila tomu, aby sdílela cizí pocity. Nechtěla být vtahována do hry, chtěla vše jen pozorovat z povzdálí.

Po skončení představení zatleskala jen z povinnosti. Nechápala téměř frenetický potlesk ostatních diváků, kterým se představení určitě líbilo. Vyzvedla si kabát ze šatny a rychle vyklouzla z divadla. Rozhodla se, že půjde domů pěšky, potřebovala si trochu provětrat hlavu. Byla už tma, ale ještě nebylo tak pozdě. Hodiny odbíjely půl desáté, když míjela kostel. Zchladil ji vlahý větřík přicházející od řeky protékající městem. Její cesta chvíli kopírovala řeku. Procházky kolem řeky ji vždycky uklidňovaly a dodávaly jí energii. Nepotkala ani živáčka. Ve městě vládl klid a lenivé ticho.

Otevřela dveře svého bytu, skopla lodičky z nohou a kabelku i klíče hodila na poličku. Natočila si sklenici vody a klesla na pohovku. Jasně, na obou patách má puchýře a k tomu otlačené malíčky na nohou. Hlavou jí proběhlo, zda to stálo vůbec za to. Tři měsíce sháněla lístky a nakonec se jí to ani nelíbilo. A navíc si ani o tom nemá s kým popovídat.

Už několik let žije vlastně sama. Z manželství, které neklapalo, se osvobodila už dávno. Dcera se před několika lety vdala, žije s manželem kdesi na Vysočině a čeká třetí dítě. Syn studuje v Anglii. A ona hlavně řídí svou firmu. Tu, kterou se zaťatými nehty vybudovala, když zůstala bez opory a potřebovala uživit sebe a děti. Ve firmě dobrovolně tráví většinu svého času. Práce ji cele zaměstnává a také jí přináší uspokojení. V poslední době však občas mívá pocit, že by si konečně zasloužila zažít i něco jiného než práci. Před rokem se v podobném pohnutí mysli dala zlákat na zájezd k moři. Vrátila se opálená, vyplavaná a docela odpočatá. Ale že během své dovolené promluvila jen s recepční, číšníkem a delegátem, to už se nikomu nesvěřila. Na podzim vyrazila na sraz se spolužáky ze střední školy. Poprvé od maturity. Byl to docela debakl. Nejenže prakticky nikoho nepoznala, ale nikdo nepoznal ani ji. Prostě vždycky, když se v poslední době pokusila vymanit ze stereotypu, dopadlo to nevalně. Nebo to alespoň skončilo podobnými pocity jako dnes v divadle.

Martiny neveselé úvahy se po čase změnily ve spánek s neklidnými sny. Ráno jí chvíli trvalo, než pochopila, proč leží na pohovce takhle oblečená. Šaty zlostně svlékla a nepříjemný pocit smyla vydatným proudem vody ve sprše. Byl před ní další stereotypní den.

Pocity - úvod

V květnu letošního roku jsem začala vymýšlet a psát příběhy, jejichž hlavní postavou je Marta, žena v nejlepších letech. Prožívá svůj normální život s řadou radostí i starostí. Příběhy na sebe volně navazují, původně byly napsány jako samostatné články spojené pouze stejnou osobou.

S psaním jsem si začala, protože jsem si chtěla jednou v životě zkusit, zda to vůbec dokážu. Na začátku jsem netušila, jak se to bude vyvíjet. Dokonce ani zda se bude vůbec nějak vyvíjet. Martiny příběhy jsem pod názvem Pocity vymýšlela postupně podle nálady a inspirace. A zveřejňovala jsem je na serveru i60 - Portál pro aktivní seniory. Komentáře i hodnocení čtenářů tohoto portálu mě postrkovalo dál, a tak k dnešnímu dni vzniklo již patnáct kapitol a v mé hlavě se  rýsují i další.

Občas dostávám dotazy, kde je možné si přečíst Martiny příběhy pěkně od začátku. Na výše zmíněném místě jsou sice všechny k dispozici, ale je třeba je pracně dohledávat. A tak jsem se rozhodla, že je uveřejním i na svém blogu. A nabídnu je i návštěvníkům mých stránek o vaření s názvem Česká hospodyňka.

Pokud se do čtení pustíte, doporučuji číst od začátku. Připomínky, poznámky a nápady jsou vítány.

Vlaďka Dejmková

Poznámka pod čarou:
Marta, její rodina i další osoby z jejího okolí jsou osoby smyšlené.

Pekařova dcera

V roce 2015 vydala Fortuna Libri knihu Pekařova dcera od Sarah McCoy, která se odehrává ve dvou časových rovinách. Období, které je dle mého soudu méně zajímavé, je nedávná minulost - rok 2007. Novinářka Reba Adamsová žije v El Pasu na hranicích s Mexikem. Její přítel Riki Chavez pracuje u pohraniční stráže a je tak pravidelně ve styku s imigranty z Mexika. Ani Riki, ani Reba nejsou k jejich osudům lhostejní. Reba se navíc potýká i s tíživými vzpomínkami na vlastní rodinu. Její otec si z bojů ve Vietnamu přinesl těžké trauma, které poznamenalo všechny rodinné příslušníky. Reba se snaží zapomenout, ale zkušenosti z vlastní rodiny ji natolik zasáhly, že její vztah k Rikimu není bez zábran. 

Když Reba dostane za úkol napsat reportáž s vánoční tematikou, začne navštěvovat německé pekařství, protože pečení k vánocům přece patří. Kromě toho, že si Reba pochutnává na úžasném pečivu, seznámí se s majitelkou Elsie, která pochází z Německa. Tady v roce 1944 začíná velmi poutavý a napínavý příběh, který bezpochyby čtenáře zcela strhne. Rodiče Elsie Schmidtové měli v Garmischi pekařství. Ale i v zázemí nacistického Německa s rodiči loajálními k režimu neplynul život mladé dívky hladce. Mladičká sympatická Elsie se musí potýkat s drsnými situacemi, trápit se nad osudem židovského chlapce a brát na sebe zodpovědnost za životy bližních. V tomto případě u naivní dívky s nacistickou výchovou zvítězí nad strachem soucit a lidskost. 

Protože se děj románu odehrává z větší části v pekařství, nechybí v knize několik receptů. 

Kořeněný drobenkový koláč 

Krok 1

1 hrnek bílého cukru

1 hrnek hnědého cukru

3 hrnky mouky

1 hrnek změklého másla

1 čajová lžička skořice

¼ až ½ čajové lžičky soli

Všechny ingredience smícháme rukama. Jeden plný hrnek směsi dáme stranou. 

Krok 2

1 čajová lžička vanilkového extraktu

2 dobře vyšlehaná vejce

1 hrnek podmáslí s 1 čajovou lžičkou prášku do pečiva

Ingredience přidáme ke zbytku (bez jednoho hrnku daného stranou). Dobře promícháme a vlijeme do vymaštěné pečící mísy. 

Krok 3

Drobenkou z hrníčku daného stranou a ½ hrnku nasekaných lískových oříšků posypeme těsto.

Pečeme kolem 40 minut v troubě na 165°C. 

PS. Recept funguje i v případě, že drahé lískové oříšky nahradíte ovesnými vločkami a použijete jen bílý cukr či když podmáslí nahradíte bílým jogurtem nebo mlékem.

Vaše bloggerka Hilda

Zajíc s oušky

V roce 2017 vyšel v Knižním klubu čtivý román Prokletý rod Palmisanů od katalánského autora, který se skrývá za pseudonymem Rafel Nadal. 

Kromě poutavého příběhu romantické lásky vtělil autor do příběhu i tragické válečné události, ke kterým došlo v Itálii. Zmiňuje např. rok 1943, kdy v italském přístavu Bari kotvilo množství válečných a obchodních lodí, které sloužily k zásobování spojenců. Přístav byl považován za naprosto bezpečný. Posádky bombardérů Luftwaffe však zaútočily. Nejprve vypustily staniolové proužky, které rušily a mátly spojenecké radary. Během dvacetiminutového útoku pak došlo k druhé největší zkáze loďstva po Pearl Harboru. Explodovaly muniční lodě a zároveň došlo ke vznícení směsí benzínu a olejů z hořícího tankeru. Mezi plavidly v přístavu se ale nacházela i nákladní loď, která mimo jiné obsahovala náklad yperitu. Již tehdy šlo o zakázanou bojovou látku. Mnoho námořníků a vojáků bylo ten večer vytaženo z moře ven a nikdo nepřikládal význam zápachu po česneku. Po několika hodinách se u postižených objevily první příznaky otravy yperitem. Není známo, kolik vojáků, námořníků a civilních obyvatel bylo zasaženo, zemřelo či si odneslo trvalé následky. Desítky, možná stovky. O chemické látce nesměl nikdo mluvit a Churchill vydal příkaz, aby u mrtvých z Bari, kteří zemřeli na otravu yperitem, byla jako příčina úmrtí uvedena: "popáleniny při nepřátelské akci". (zdroj https://jansik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=641663). 

Podle anonce knihy „v malé jihoitalské vesničce se na sklonku první světové války dvě ženy rozhodnou změnit osud novorozeného Vitantonia z rodu Palmisanů, jehož všichni muži zemřeli ve válce. Chlapec je proto vychováván coby dvojče Giovanny Covertiniové. Jak se Itálie pomalu vzpamatovává z hrůz a bídy války, obě děti společně vyrůstají, aniž by zapochybovali, že nejsou skutečnými sourozenci. Blíží se však další válka. Zatímco Vitantonio se začne skrývat, aby naplnil slib své matky, že nikdy nebude bojovat, Giovanna odchází do Španělska, aby podpořila tamní antifašistický odboj. Nakonec se však musí vrátit do rodného kraje, aby během bombardování a zvěrstev ustupujících nacistů našla bratra a skutečnou životní lásku“. 

Dramatické válečné události v knize vyvažuje milostný příběh a stylizované líčení z života na italském jihu, kde nechybí ani slastné hodování na ulovených zajících:

„Večer na mlatu Donata a Concetta zajíce stáhly z kůže a ještě před spaním je naložily do směsi vína, cibule, celeru, bobkového listu, pepře a trochy nasekaného tymiánu. Druhý den hned zrána se obě ženy zavřely v kuchyni. V hrnci osmahly trochu slaniny a k ní přidaly půl hrnku olivového oleje, cibuli, celer a dvě mrkve. Pak přidaly naložené zaječí maso, dokud nezezlátlo, a pak vše nechaly vařit na mírném ohni. Občas některá z nich přišla hrnec zkontrolovat a nalít do něj trochu včerejší marinády, případně podlít vývarem. Asi po hodině a půl zajíce vytáhly z hrnce a další hodinu jim zabralo jejich rozkouskování a vykostění. 

Když v poledne dorazily i dvě sousední rodiny, Concetta v jednom hrnci uvařila orecchiette, zatímco Donata znovu zahřála ten, v němž předtím vařily zajíce. Do šťávy a zeleniny teď přimíchala drobné kousky zaječího masa a všechno ohřála. Pak obsahy obou hrnců smíchaly a hotové jídlo naservírovaly. Mělo ohromný úspěch.

Jistě už tušíte, proč má dnešní blog název Zajíc s oušky. Podle Wiki orecchiette je typ těstovin. Slovo vzniklo z italských orecchio (ucho) + etto (malý) a znamená tedy zdrobnělinu "ouško". Tyto těstoviny jsou typické pro oblast Apulie v jižní Itálii. Na obrázku jsou nevařené orechiete.

Vaše bloggerka Hilda

Slezské nebe

Narazila jsem na zajímavou knihu, která ovšem v žádném případě není vhodná pro prudérní dámy. Mlýn na Mumie aneb Převratné odhalení komisaře Durmana od Petra Stančíka (vydalo nakladatelství Druhé město v roce 2014) dokáže pobavit. Pokud ovšem umíte vydýchat rozvernost textu, který dost často uvádí s kým, jak a kolikrát.

Komisař Durman během svého pátrání po vrahovi v roce 1866 projde nejen pražskými stravovnami nejrůznější úrovně, kde se pilně se věnuje jídlu i pití, ale podobně aktivně nevynechává ani nevěstince. Navštíví pozoruhodná a neznámá pražská místa, Paříž a dokonce i Mexiko, shlédne válečné bojiště u Hradce Králové a stihne se i zasnoubit. Každou kapitolu uvádí vtipné motto, např. 

„Nejdříve každého přesvědčíme, že má mít vlastní názor, a pak mu ho dáme.“ 

„Slušný občan se nesmí cítit bezpečně. Pod záminkou úcty k lidskému životu prosadíme zrušení trestu smrti, naopak musí být přísně potrestán každý, kdo by se odvážil bránit zlodějům a vrahům v práci. Až ulice ovládnou chaos a zločin, lidé nás budou prosit, abychom uchvátili vládu a znovu zavedli pořádek.“ 

„Lidská řeč je neuvěřitelně sofistikovaný nástroj k zakrytí toho, co si doopravdy myslíme.“ 

„Strach je jedna ze základních lidských potřeb. Kdo ho má nedostatek, je za něj ochoten i platit.“ 

Díky mlsnosti komisaře se můžete seznámit s pozoruhodnými lahůdkami, pro naše jazyky dost často nepřijatelnými. Z těch méně přijatelných jsou to třeba kuchaní ježci plnění bylinkami a pečení na ohništi i s bodlinami obaleni jílem. Je tam i řada dalších mnohem nechutnějších specialit. 

Na druhé straně pokrm zvaný Slezské nebe str. 79, 80 vypadá dost lákavě. Hlavní ingrediencí onoho lahodného pokrmu je vykostěný bůček, dlouhých šestnáct hodin trpělivě konfitovaný v sádle se sušenými švestkami, meruňkami, skořicí a citronovou kůrou. Teplota během přípravy nesmí překročit  80 stupňů celsiovy stupnice. Hlídá to hliněný džbán plný vody, položený vedle pekáče – jakmile voda začne šumět před varem, musí se přestat přikládat do pece, dokud džbán zase nezmlkne. Hotový bůček se vyloví ze sádlové lázně a čtvrt hodiny se zprudka peče, aby se vyšňořil zlatou kůrčičkou. Nakonec se nakrájí na tenké plátky, štědře zalije omáčkou z rozvařeného ovoce, medu a vypečené šťávy. Obloží se  jak jinak nežli slezskými bramborovými knedlíky, bachratými a bledými jako lůna v úplňku.

Podotýkám, že jsem nezkoušela ani péct ježky ani konfitovat bůček. 

Vaše bloggerka Hilda

Plán B pro pokročilý věk

Je vám – náct nebo – cet? Či vám je – sát, sedíte před domem na lavičce, vyhříváte se na sluníčku a někde vzadu v hlavě se vám krčí touha sáhnout si vlastní rukou na pyramidu, dohlédnout na dno fjordu, urazit 800 mil po Amazonce?

Udělejte to jako Etta, hrdinka knihy Etta a Otto a Russel a James, jejíž autorkou je  Emmy Hooperová (JOTA 2015). Ettě je přes osmdesát. Žije na farmě v Kanadě v místě, kde bývají taková sucha, že v řekách jsou místo ryb jen jejich vybělené kosti. Jednoho dne se Etta vydá na cestu. Sbalí si baťůžek, nic velkého: čisté spoďáry, pár dolarů, čokoládu a papír, na který si napsala pár informací o sobě. To pro případ, že by zapomněla kdo je a kam jde. Jde totiž pěšky směrem k Atlantickému oceánu, což je v jejím případě 3000 km. Je to dlouhá cesta, nohy krvácí a ani mozek nefunguje příliš racionálně, ale stále jde. Její manžel Otto již stejnou cestu kdysi urazil, i když ne pěšky. Když jdou muži do války, jejich matky doma pláčou. A co dělají muži, když se v té dálce najednou po jejich boku objeví kamarád, spolužák ze třídy a když ten kamarád náhle není?! Nyní Otto doma na farmě trochu okopává, občas si vzpomene, že se má najíst. Ale žádná spíž není bezedná. Pak dojde na kartičky ze žlutého papíru s kuchařskými recepty, které Etta přehledně srovnala na kuchyňský stůl. První, co zkusí vyrobit, jsou :

Skořicoví šneci

(od tety Nondis)

Je potřeba:

1 lžíce sušeného droždí

11/2 hrnku mléka

¼ hrnku bílého cukru

2 lžičky soli

½ hrnku tuku (máslo je nejlepší)

1 vejce

5 až 5 a1/2 hrnku hladké mouky

1 a 1/2 hrnku třtinového cukru, 1 a 1/2 lžičky skořice

Postup:

Nechej vzejít droždí. Zahřej pod bod varu mléko a nalij do velké mísy. Přidej cukr, sůl, tuk. Míchej do rozpuštění, pak vychlaď na pokojovou teplotu. Přidej droždí a pak vejce. Znovu důkladně promíchej. Zapracuj 3 hrnky mouky, pak zbývající 21/2 hrnku mouky, dokud těsto nemá správnou hustotu. Vyklop na pomoučený vál a uhněť do hladké koule. Dej kynout. (Na dvojnásobný objem.)

Prohněť vykynuté těsto a rozděl na dvě stejné, hladké koule. Dej odpočinout (10 min.) Vyválej z obou koulí obdélník a potři těsto rozpuštěným máslem (hodně). Promíchej cukr se skořicí a posyp směsí oba obdélníky. Sroluj a okraje spoj. Nakrájej na 11/2 centimetrové kousky a pokládej je blízko sebe (ale ne úplně na těsno) do pekáče nebo na plech (ten je méně vhodný). Pomaž horní stranu mlékem (a dalším máslem/cukrem, jsou-li šneky pro Ottu. Dej kynout. Na dvojnásobnou velikost. Peč při 180 stupních zhruba 25 minut.

Možná dále sedíte na lavičce a kriticky vyhodnocujete svou kondici a je vám jasné, že sice máte občanku a tudíž si nemusíte na papír psát, kdo jste, ale přec jen bude lépe nikam se netrmácet a zůstat doma. V tomto případě vám doporučuji, abyste si vzali příklad z Otty. Nikdy, opravdu nikdy není pozdě naučit se něco nového. Třeba vařit nebo vyrábět figurky zvířat z papírmašé.

PS pokud budete zkoušet recept na šneky, tak použijte rozum a podstatně snižte udávané množství soli.

Vaše bloggerka Hilda