Pocity - úvod

V květnu letošního roku jsem začala vymýšlet a psát příběhy, jejichž hlavní postavou je Marta, žena v nejlepších letech. Prožívá svůj normální život s řadou radostí i starostí. Příběhy na sebe volně navazují, původně byly napsány jako samostatné články spojené pouze stejnou osobou.

S psaním jsem si začala, protože jsem si chtěla jednou v životě zkusit, zda to vůbec dokážu. Na začátku jsem netušila, jak se to bude vyvíjet. Dokonce ani zda se bude vůbec nějak vyvíjet. Martiny příběhy jsem pod názvem Pocity vymýšlela postupně podle nálady a inspirace. A zveřejňovala jsem je na serveru i60 - Portál pro aktivní seniory. Komentáře i hodnocení čtenářů tohoto portálu mě postrkovalo dál, a tak k dnešnímu dni vzniklo již patnáct kapitol a v mé hlavě se  rýsují i další.

Občas dostávám dotazy, kde je možné si přečíst Martiny příběhy pěkně od začátku. Na výše zmíněném místě jsou sice všechny k dispozici, ale je třeba je pracně dohledávat. A tak jsem se rozhodla, že je uveřejním i na svém blogu. A nabídnu je i návštěvníkům mých stránek o vaření s názvem Česká hospodyňka.

Pokud se do čtení pustíte, doporučuji číst od začátku. Připomínky, poznámky a nápady jsou vítány.

Vlaďka Dejmková

Poznámka pod čarou:
Marta, její rodina i další osoby z jejího okolí jsou osoby smyšlené.

Pekařova dcera

V roce 2015 vydala Fortuna Libri knihu Pekařova dcera od Sarah McCoy, která se odehrává ve dvou časových rovinách. Období, které je dle mého soudu méně zajímavé, je nedávná minulost - rok 2007. Novinářka Reba Adamsová žije v El Pasu na hranicích s Mexikem. Její přítel Riki Chavez pracuje u pohraniční stráže a je tak pravidelně ve styku s imigranty z Mexika. Ani Riki, ani Reba nejsou k jejich osudům lhostejní. Reba se navíc potýká i s tíživými vzpomínkami na vlastní rodinu. Její otec si z bojů ve Vietnamu přinesl těžké trauma, které poznamenalo všechny rodinné příslušníky. Reba se snaží zapomenout, ale zkušenosti z vlastní rodiny ji natolik zasáhly, že její vztah k Rikimu není bez zábran. 

Když Reba dostane za úkol napsat reportáž s vánoční tematikou, začne navštěvovat německé pekařství, protože pečení k vánocům přece patří. Kromě toho, že si Reba pochutnává na úžasném pečivu, seznámí se s majitelkou Elsie, která pochází z Německa. Tady v roce 1944 začíná velmi poutavý a napínavý příběh, který bezpochyby čtenáře zcela strhne. Rodiče Elsie Schmidtové měli v Garmischi pekařství. Ale i v zázemí nacistického Německa s rodiči loajálními k režimu neplynul život mladé dívky hladce. Mladičká sympatická Elsie se musí potýkat s drsnými situacemi, trápit se nad osudem židovského chlapce a brát na sebe zodpovědnost za životy bližních. V tomto případě u naivní dívky s nacistickou výchovou zvítězí nad strachem soucit a lidskost. 

Protože se děj románu odehrává z větší části v pekařství, nechybí v knize několik receptů. 

Kořeněný drobenkový koláč 

Krok 1

1 hrnek bílého cukru

1 hrnek hnědého cukru

3 hrnky mouky

1 hrnek změklého másla

1 čajová lžička skořice

¼ až ½ čajové lžičky soli

Všechny ingredience smícháme rukama. Jeden plný hrnek směsi dáme stranou. 

Krok 2

1 čajová lžička vanilkového extraktu

2 dobře vyšlehaná vejce

1 hrnek podmáslí s 1 čajovou lžičkou prášku do pečiva

Ingredience přidáme ke zbytku (bez jednoho hrnku daného stranou). Dobře promícháme a vlijeme do vymaštěné pečící mísy. 

Krok 3

Drobenkou z hrníčku daného stranou a ½ hrnku nasekaných lískových oříšků posypeme těsto.

Pečeme kolem 40 minut v troubě na 165°C. 

PS. Recept funguje i v případě, že drahé lískové oříšky nahradíte ovesnými vločkami a použijete jen bílý cukr či když podmáslí nahradíte bílým jogurtem nebo mlékem.

Vaše bloggerka Hilda

Zajíc s oušky

V roce 2017 vyšel v Knižním klubu čtivý román Prokletý rod Palmisanů od katalánského autora, který se skrývá za pseudonymem Rafel Nadal. 

Kromě poutavého příběhu romantické lásky vtělil autor do příběhu i tragické válečné události, ke kterým došlo v Itálii. Zmiňuje např. rok 1943, kdy v italském přístavu Bari kotvilo množství válečných a obchodních lodí, které sloužily k zásobování spojenců. Přístav byl považován za naprosto bezpečný. Posádky bombardérů Luftwaffe však zaútočily. Nejprve vypustily staniolové proužky, které rušily a mátly spojenecké radary. Během dvacetiminutového útoku pak došlo k druhé největší zkáze loďstva po Pearl Harboru. Explodovaly muniční lodě a zároveň došlo ke vznícení směsí benzínu a olejů z hořícího tankeru. Mezi plavidly v přístavu se ale nacházela i nákladní loď, která mimo jiné obsahovala náklad yperitu. Již tehdy šlo o zakázanou bojovou látku. Mnoho námořníků a vojáků bylo ten večer vytaženo z moře ven a nikdo nepřikládal význam zápachu po česneku. Po několika hodinách se u postižených objevily první příznaky otravy yperitem. Není známo, kolik vojáků, námořníků a civilních obyvatel bylo zasaženo, zemřelo či si odneslo trvalé následky. Desítky, možná stovky. O chemické látce nesměl nikdo mluvit a Churchill vydal příkaz, aby u mrtvých z Bari, kteří zemřeli na otravu yperitem, byla jako příčina úmrtí uvedena: "popáleniny při nepřátelské akci". (zdroj https://jansik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=641663). 

Podle anonce knihy „v malé jihoitalské vesničce se na sklonku první světové války dvě ženy rozhodnou změnit osud novorozeného Vitantonia z rodu Palmisanů, jehož všichni muži zemřeli ve válce. Chlapec je proto vychováván coby dvojče Giovanny Covertiniové. Jak se Itálie pomalu vzpamatovává z hrůz a bídy války, obě děti společně vyrůstají, aniž by zapochybovali, že nejsou skutečnými sourozenci. Blíží se však další válka. Zatímco Vitantonio se začne skrývat, aby naplnil slib své matky, že nikdy nebude bojovat, Giovanna odchází do Španělska, aby podpořila tamní antifašistický odboj. Nakonec se však musí vrátit do rodného kraje, aby během bombardování a zvěrstev ustupujících nacistů našla bratra a skutečnou životní lásku“. 

Dramatické válečné události v knize vyvažuje milostný příběh a stylizované líčení z života na italském jihu, kde nechybí ani slastné hodování na ulovených zajících:

„Večer na mlatu Donata a Concetta zajíce stáhly z kůže a ještě před spaním je naložily do směsi vína, cibule, celeru, bobkového listu, pepře a trochy nasekaného tymiánu. Druhý den hned zrána se obě ženy zavřely v kuchyni. V hrnci osmahly trochu slaniny a k ní přidaly půl hrnku olivového oleje, cibuli, celer a dvě mrkve. Pak přidaly naložené zaječí maso, dokud nezezlátlo, a pak vše nechaly vařit na mírném ohni. Občas některá z nich přišla hrnec zkontrolovat a nalít do něj trochu včerejší marinády, případně podlít vývarem. Asi po hodině a půl zajíce vytáhly z hrnce a další hodinu jim zabralo jejich rozkouskování a vykostění. 

Když v poledne dorazily i dvě sousední rodiny, Concetta v jednom hrnci uvařila orecchiette, zatímco Donata znovu zahřála ten, v němž předtím vařily zajíce. Do šťávy a zeleniny teď přimíchala drobné kousky zaječího masa a všechno ohřála. Pak obsahy obou hrnců smíchaly a hotové jídlo naservírovaly. Mělo ohromný úspěch.

Jistě už tušíte, proč má dnešní blog název Zajíc s oušky. Podle Wiki orecchiette je typ těstovin. Slovo vzniklo z italských orecchio (ucho) + etto (malý) a znamená tedy zdrobnělinu "ouško". Tyto těstoviny jsou typické pro oblast Apulie v jižní Itálii. Na obrázku jsou nevařené orechiete.

Vaše bloggerka Hilda

Slezské nebe

Narazila jsem na zajímavou knihu, která ovšem v žádném případě není vhodná pro prudérní dámy. Mlýn na Mumie aneb Převratné odhalení komisaře Durmana od Petra Stančíka (vydalo nakladatelství Druhé město v roce 2014) dokáže pobavit. Pokud ovšem umíte vydýchat rozvernost textu, který dost často uvádí s kým, jak a kolikrát.

Komisař Durman během svého pátrání po vrahovi v roce 1866 projde nejen pražskými stravovnami nejrůznější úrovně, kde se pilně se věnuje jídlu i pití, ale podobně aktivně nevynechává ani nevěstince. Navštíví pozoruhodná a neznámá pražská místa, Paříž a dokonce i Mexiko, shlédne válečné bojiště u Hradce Králové a stihne se i zasnoubit. Každou kapitolu uvádí vtipné motto, např. 

„Nejdříve každého přesvědčíme, že má mít vlastní názor, a pak mu ho dáme.“ 

„Slušný občan se nesmí cítit bezpečně. Pod záminkou úcty k lidskému životu prosadíme zrušení trestu smrti, naopak musí být přísně potrestán každý, kdo by se odvážil bránit zlodějům a vrahům v práci. Až ulice ovládnou chaos a zločin, lidé nás budou prosit, abychom uchvátili vládu a znovu zavedli pořádek.“ 

„Lidská řeč je neuvěřitelně sofistikovaný nástroj k zakrytí toho, co si doopravdy myslíme.“ 

„Strach je jedna ze základních lidských potřeb. Kdo ho má nedostatek, je za něj ochoten i platit.“ 

Díky mlsnosti komisaře se můžete seznámit s pozoruhodnými lahůdkami, pro naše jazyky dost často nepřijatelnými. Z těch méně přijatelných jsou to třeba kuchaní ježci plnění bylinkami a pečení na ohništi i s bodlinami obaleni jílem. Je tam i řada dalších mnohem nechutnějších specialit. 

Na druhé straně pokrm zvaný Slezské nebe str. 79, 80 vypadá dost lákavě. Hlavní ingrediencí onoho lahodného pokrmu je vykostěný bůček, dlouhých šestnáct hodin trpělivě konfitovaný v sádle se sušenými švestkami, meruňkami, skořicí a citronovou kůrou. Teplota během přípravy nesmí překročit  80 stupňů celsiovy stupnice. Hlídá to hliněný džbán plný vody, položený vedle pekáče – jakmile voda začne šumět před varem, musí se přestat přikládat do pece, dokud džbán zase nezmlkne. Hotový bůček se vyloví ze sádlové lázně a čtvrt hodiny se zprudka peče, aby se vyšňořil zlatou kůrčičkou. Nakonec se nakrájí na tenké plátky, štědře zalije omáčkou z rozvařeného ovoce, medu a vypečené šťávy. Obloží se  jak jinak nežli slezskými bramborovými knedlíky, bachratými a bledými jako lůna v úplňku.

Podotýkám, že jsem nezkoušela ani péct ježky ani konfitovat bůček. 

Vaše bloggerka Hilda

Plán B pro pokročilý věk

Je vám – náct nebo – cet? Či vám je – sát, sedíte před domem na lavičce, vyhříváte se na sluníčku a někde vzadu v hlavě se vám krčí touha sáhnout si vlastní rukou na pyramidu, dohlédnout na dno fjordu, urazit 800 mil po Amazonce?

Udělejte to jako Etta, hrdinka knihy Etta a Otto a Russel a James, jejíž autorkou je  Emmy Hooperová (JOTA 2015). Ettě je přes osmdesát. Žije na farmě v Kanadě v místě, kde bývají taková sucha, že v řekách jsou místo ryb jen jejich vybělené kosti. Jednoho dne se Etta vydá na cestu. Sbalí si baťůžek, nic velkého: čisté spoďáry, pár dolarů, čokoládu a papír, na který si napsala pár informací o sobě. To pro případ, že by zapomněla kdo je a kam jde. Jde totiž pěšky směrem k Atlantickému oceánu, což je v jejím případě 3000 km. Je to dlouhá cesta, nohy krvácí a ani mozek nefunguje příliš racionálně, ale stále jde. Její manžel Otto již stejnou cestu kdysi urazil, i když ne pěšky. Když jdou muži do války, jejich matky doma pláčou. A co dělají muži, když se v té dálce najednou po jejich boku objeví kamarád, spolužák ze třídy a když ten kamarád náhle není?! Nyní Otto doma na farmě trochu okopává, občas si vzpomene, že se má najíst. Ale žádná spíž není bezedná. Pak dojde na kartičky ze žlutého papíru s kuchařskými recepty, které Etta přehledně srovnala na kuchyňský stůl. První, co zkusí vyrobit, jsou :

Skořicoví šneci

(od tety Nondis)

Je potřeba:

1 lžíce sušeného droždí

11/2 hrnku mléka

¼ hrnku bílého cukru

2 lžičky soli

½ hrnku tuku (máslo je nejlepší)

1 vejce

5 až 5 a1/2 hrnku hladké mouky

1 a 1/2 hrnku třtinového cukru, 1 a 1/2 lžičky skořice

Postup:

Nechej vzejít droždí. Zahřej pod bod varu mléko a nalij do velké mísy. Přidej cukr, sůl, tuk. Míchej do rozpuštění, pak vychlaď na pokojovou teplotu. Přidej droždí a pak vejce. Znovu důkladně promíchej. Zapracuj 3 hrnky mouky, pak zbývající 21/2 hrnku mouky, dokud těsto nemá správnou hustotu. Vyklop na pomoučený vál a uhněť do hladké koule. Dej kynout. (Na dvojnásobný objem.)

Prohněť vykynuté těsto a rozděl na dvě stejné, hladké koule. Dej odpočinout (10 min.) Vyválej z obou koulí obdélník a potři těsto rozpuštěným máslem (hodně). Promíchej cukr se skořicí a posyp směsí oba obdélníky. Sroluj a okraje spoj. Nakrájej na 11/2 centimetrové kousky a pokládej je blízko sebe (ale ne úplně na těsno) do pekáče nebo na plech (ten je méně vhodný). Pomaž horní stranu mlékem (a dalším máslem/cukrem, jsou-li šneky pro Ottu. Dej kynout. Na dvojnásobnou velikost. Peč při 180 stupních zhruba 25 minut.

Možná dále sedíte na lavičce a kriticky vyhodnocujete svou kondici a je vám jasné, že sice máte občanku a tudíž si nemusíte na papír psát, kdo jste, ale přec jen bude lépe nikam se netrmácet a zůstat doma. V tomto případě vám doporučuji, abyste si vzali příklad z Otty. Nikdy, opravdu nikdy není pozdě naučit se něco nového. Třeba vařit nebo vyrábět figurky zvířat z papírmašé.

PS pokud budete zkoušet recept na šneky, tak použijte rozum a podstatně snižte udávané množství soli.

Vaše bloggerka Hilda

Mrazivé dny

Slunce mi svítí do obýváku a obloha je azurová. Láká ven, přesto ven moc nechodím. V noci je pravda -14°C, ale ve dne jen -8°C. To není moc. Zejména na sluníčku by to mohla být paráda. Jenomže ten severovýchodní vítr, který prý vane ze severního pólu přes Sibiř k nám, má sílu. Vymlouvám se klasickou větou “nemám co na sebe“, protože vše, co se nachází v mé skříni, mi profoukne. Po necelé hodině venku to doma nutně pokračuje horkou sprchou, půllitrem čaje, teplou dekou a topením na maximum. Ještě však několik hodin po příchodu do tepla mám pocit, že mě stále studí „morek kostí“ a „mráz po mně běhá“. Už nám kvetly kočičky, jehnědy, sněženky, čemeřice i talovíny. Vše samosebou pomrzlo. Holomráz je pro přírodu zabiják.

Doma v teple v prosluněném pokoji pak nastává chvíle pro půvabnou knížku Lenky Horňákové-Civade Provence jako letní sen (Argo 2017). Autorka pochází z Moravy. Provdala se za Francouze „Honzu Ludvíka“ (Jeana Louise), pro kterého je divadlo život. Pracoval jako ředitel divadelních festivalů, herec, režisér. Zkrátka vše kolem divadla. Žili v Paříži. Paříž je město snů. Na to však přišlo příliš mnoho obyvatel této planety. Kdo jste strávil třeba páteční odpoledne pokusem dostat se autem z jednoho kraje Paříže na druhý nebo nedělní návrat z víkendu, mi dáte za pravdu. Zkrátka stres a spěch donutil rodinu s dětmi hledat něco jinde.

Provence je v létě místo „bílé záře pálícího slunce“. Krajina s romantickými vesničkami plná vůní – rozmarýn, tymián, bobkový list, levandule, majoránka. Tchyně autorky „mémé“ má svůj dům v Provence ve vesnici St. Saturnin les Apt. Proto jejich kroky směřovaly nejdříve k ní. Pak projezdili při hledání nemovitosti tisíce kilometrů. Nakonec se jim podařilo v blízké vesnici Saignon najít ruinu zámečku St. Quentin, Šípkovou Růženku, o které už ani místní nevěděli, že existuje. Nastaly tři roky boje s náletovými rostlinami a rekonstrukce, či spíše výstavba zámku. Zkušenosti s řemeslníky jsou ve Francii ještě tristnější než u nás. Takže nakonec se do práce kromě autorčiných rodičů zapojili i řemeslníci z Moravy. Jak utěšené místo se jim po letech dřiny vybudovat a jaký překvapivý závěr nabral jejich pobyt v zámku si přečtěte sami. Nabídnu vám ale místo konce návod od "mémé" na polévku z čerstvých surovin, na kterou má v Provence v podstatě každá rodina svůj recept. 

Soupe au pistou

„Radostně jsem škrábala brambory, čistila mrkev, loupala fazole. Bílé, fialové, malé zelené, dlouhé zelené, placaté zelené. Ale jen do té chvíle, než mi "mémé" ukázala na každém druhu zeleniny, na jak velké kostičky je mám krájet. Malé bílé a fialové fazole se krájely na čtyři kousky. Uf… ostatní stejně tak. Drobné, malé kostičky. … Všechno se vařilo ve velkém množství vody na malém ohni asi dvě hodiny. Mezi tím jsme se pustily do druhé hromady zeleniny. Rajčata, cukety, papriky, lilky, cibule, česnek, několik hrstí rozmarýnu, tymiánu, bobkového listu, petržele. Naštěstí se tahle hromádka krájela na kousky o něco větší, tak to šlo rychleji. S trochou olivového oleje a špetkou hrubé soli a pepře se to všechno dalo do papiňáku opět tak na dvě hodinky. …Obraly jsme všechny lístky bazalky, podrtily a rozmixovaly je s česnekem, solí a s nepostradatelným olivovým olejem. Tahle směs se jmenuje pistu (pistou), tedy v provensálštině bazalka. … Měla jsem však lehké pochybnosti o tom, že jen povařená zelenina, byť dlouho, v obyčejné osolené vodě může být kulinářským zážitkem …Na večeři jsme pozvali sousedy. Uprostřed stolu trůnila miska s pistou, rozmixovaná tekutá bazalka s česnekem a olejem, v druhé misce byl nastrouhaný parmezán. Do talířů nám "mémé" nalila kouřící polévku. Každý si nasypal trochu sýru do talíře a zalil to vše pistou. Vynikající!

 Připravila Vaše bloggerka Hilda 

Absurdní koníček

Ráda uklízím, je to můj absurdní koníček. Abychom si rozuměli. Pro spoustu lidí není úklid oblíbený, znamená pro ně jen posbírat po bytě poházené oblečení, časopisy a letáky, nastrkat boty do botníku, ustlat postel a popřípadě omýt nádobí, které se v kuchyni nahromadilo za několik dní. Pro mě je úklid smysluplná práce.

Je to radost ze zářivé čistoty a pořádku. Je to vyndání nápojového a jídelního skla a porcelánu ze skříněk v obýváku, jejich omytí a vyleštění. Je to přerovnání šatních skříní a prádelníků v ložnici. Nemají kabáty po kapsách mince a kapesníky? Kabelky a kabely si také zaslouží probírku a podobnou kontrolu. Nestalo se snad, že ve skříni visí nevyprané letní šaty, které se v posledním záchvěvu léta jednou „prošly“ venku? Nepřeleželo se málo používané damaškové ložní prádlo? Není třeba vyvětrat rezervní peřiny? Jsou ručníky a utěrky na svém místě roztříděné podle druhu?

A co teprve knihovna! Každou knihu vzít do ruky a zlehka zbavit prachu. Je to jako pozdravit se se starými přáteli. Avšak pozor na střet zájmů! Pro knihomola je s tím spojeno značné nebezpečí, je totiž velmi snadné se začíst a zapomenout na uklízení. Obdobně se v předsíni vyndají boty z botníku, vyčistí krémem, u šněrovacích se vytáhnou a vyperou tkaničky a vybělené vrátí zpět do bot. 

Po té přijde na řadu kuchyň. Jak skvělé působiště pro očistný proces! Veškeré zásoby z lednice i ze spíže i z lékárničky opustí své místo a do důkladně vymytých a vysušených polic se vrací v čistých dózách či jiných zásobnících. Zaručeně se tam nedostane nic s prošlým datem spotřeby. Sporák umaštěný vně i uvnitř a kuchyňská linka jsou kapitolou samy pro sebe. Hrnce a kastroly používané na plynových hořácích doslova vyrábějí ve skřínkách špínu. Kolem kuchyňského robotu a váhy to také často vypadá jako ve výrobně strouhanky. Zásuvky - škoda mluvit. Ty drobečky se tam asi samy množí. Co se množí pod sporákem je lépe podrobněji nezjišťovat a raději bez průzkumu razantně zlikvidovat.

Po piplačce s veškerými úložnými prostorami v celém bytě následuje odměna v podobě mytí dveří, oken, zrcadel a sprchování květin. Ideální činnost místo posilovny! Mytí oken je navíc práce na čerstvém vzduchu. Pak vyprat a pověsit čisté záclony, povléci postele do vyžehleného ložního prádla (samo sebou po předchozím vyvětrání matrací). Méně příjemné je utírání prachu, hlavně radiátory, lustry a vršky vysokých skříní a knihoven nejsou moc populární. Luxování, zejména čalouněného nábytku také není šlágrem, nelze to však vynechat. Úklid WC a koupelny včetně koupelnového závěsu, skřínky s kosmetikou a sanitární keramiky je díky čisticím prostředkům vyloženě omamný a s dobře viditelnými výsledky. Signalizuje to blížící se finiš. Umytí podlah (žádný mop, hezky vkleče) je na řadě na závěr.

Po úklidu se najde špinavého prádla na několik praček. V zimě je to bez sušičky otrava, ale když je trávník plný žlutých pampelišek a máte možnost pověsit nepřeložené cíchy a prostěradla na šňůry natažené venku, je to jedna nekrásnějších činností v oboru domácích prací. A jak nádherně při žehlení voní prádlo usušené venku. Netřeba zázračných aviváží, jen vítr a slunce!

Moje rodina považuje tuhle uklízecí vášeň za pošetilost. Ale útěchou mi je, že s touto úchylkou nejsem sama. Postarší osamělá hrdinka knihy Frederika Backmana Tady byla Britt-Marie (vydal Host 2016) uklízí ještě o něco víc. Je to pro ni právě tak jako pro mě terapie a lék na stres. Britt-Marie posuzuje i lidi podle toho, jak mají srovnané příbory v zásuvce. (Doufám, že je máte ve správném pořadí: vidličky, nože, lžíce!) Díky mánii pro úklid (nejlépe jedlou sodou a octem) se Britt-Marie přes praní dětských fotbalových dresů (nemohla snést pohled na bílé dresy od bláta) spřátelí nejen s dětmi, ale i s ostatními obyvateli vesnice, kde díky finanční krizi vše zkrachovalo a většina lidí je bez práce nebo se už odstěhovala. Najde nejen nové přátele, ale i nový a velmi překvapivý zájem: kopanou. Pobyt podivínky Britt-Marie v obci přináší řadu komických situací, za nejzdařilejší považuji scénu, kdy dojde k loupežnému přepadení v pizzerii. I když nechápete absurdní vztah k uklízení, tak byste si rozhodně tuto knihu neměli nechat ujít!

Upřesnění na závěr: Pokud se z mladické nerozvážnosti domníváte, že veškeré výše uvedené domácí práce zvládnete v zaplněném třípokojovém bytě někdy mezi odpolední svačinou a večeří, tak jste opravdu na velkém omylu!

Vaše bloggerka Hilda