Cesta vede dál

Zase je den blbec. Prší, voda vesele stéká po umytých oknech. Zato teplá voda přestala téci právě když jsem se pod sprchou namydlila. V samoobsluze mě pokladní ošidila o 10 Kč při vracení drobných. Navíc mě cestou domů pocákalo blátem projíždějící auto. Možná byste na mém místě zvolali „hrůza“, což by bylo dost přehnané. Tohle slovo mám vyhrazené pro spojení  s výrazem „válka“ nebo „terorismus“.  Běžné schválnosti života (viz Elsa Trioletová Schválnosti života, Státní nakladatelství krásné literatury a umění 1964) nazývají moje děti  „hrůzička“. Ta vypukne třeba v okamžiku, kdy se roční vnučka marně pokouší dostat do zavřeného jogurtu a nespokojenost projeví hlasitým pláčem.

Může se ovšem opravdu přihodit, že čekáte hosta, který nedorazí, protože cestou dostal smyk a auto zastavilo až o strom. Nebo Vám telefon oznámí, že někoho z rodiny odvezla záchranka pro srdeční slabost. Zpráva člověka ochromí  a vyvolá paniku a úzkost. Chce to sklenici studené vody, čerstvý vzduch a hlavně dýchat (Hermína Franková Hlavně dýchat,  Ikar 2006). Nikdy nezapomínejte, že cesta vede dál.  Дорога уходит в даль ..u nás vyšla pod názvem Šťastnou cestu, Sášo, Státní nakladatelství dětské knihy 1961. . Autorkou je Alexandra Jakovlevna Bruštejnová (1884-1968). Tato životopisná kniha se mi v mém věku jeví jako klenotnice zásad, které bychom měli vpravovat do našich potomků a které i nám samotným často chybí.

Hlavní postava Sáša vypravuje o svém dětství za carského Ruska ve Vilniusu. Devítiletá, vnímavá a citlivá holčička vyrůstá jako jedináček v rodině pokrokového,  obětavého židovského  lékaře, který své chudé pacienty léčí zadarmo. Je to člověk velmi nepraktický, roztržitý, ale vzdělaný a mimořádně zásadový a charakterní. To právě on učí dcerku nefňukat, nelhat, nekrást, vážit si vzdělání, nechlubit se majetkem.  Sáša  má holčičí starosti: dělá na sebe opičky pře zrcadlem, touží po tom, aby jí místo pačesů narostly vlasy na pořádný cop a hledá kamarádky. Třeba právě Ljuba Silbergová? Její otec je zastavárník, skoupý rytíř, odírá bez citu své chudé zákazníky, ale vlastní dcerku chová jako skleníkovou květinku. Nebo Zoja a Rita Šabanovovy? Jejich otec má pivovar, bídně platí  své dělníky, nestará se o bezpečnost práce. Jejich matka zase zve chudé hladové děti ke stolu, aby jejich apetitem podpořila chuť k jídlu u svých přecpaných dcerek. A co chudá Julka, která tak krásně zpívá? Julka  je nemocná, má rachitidu a nemůže chodit. Bydlí s matkou ve sklepě, do kterého se leze po žebříku. Když Julka onemocní zápalem plic, přivede k ní Sáša svého otce, který vyléčí zápal, ale nedokáže vyléčit i její nohy. Nemůže odstranit její hladový život ve sklepě, bez slunce, bez vzduchu. Ani tak skvělý tatínek nemůže všechno.

S maminkou Sáša navštíví vystoupení bezrukého  kreslíře, který kreslí nohama. Kromě karikatur nakreslí i krajinku, cestičku lesem, kterou nazval  Cesta vede dál. Maminka neodolá okouzlené  Sáše a  kresbu jí koupí. Malíř holčičce vypravuje, že když ještě  byl opravdovým malířem a skutečným umělcem, bylo to jeho oblíbené téma. “Když upadneš, vstaň! Když se uhodíš, nefňukej! Cesta vede dál , cesta vede vpřed!“ Byla to mužná slova. Tuhle radu od muže, který se místo žebroty snažil uživit sám, si Sáša zapamatovala na celý život. Ostatně i další muži v jejím životě projevují nezdolnost. Třeba šest tatínkových bratrů, kterým hlad a bída nezabránily ve studiu. Saša navštíví i cirkus, kde uvidí krotitelku, která cpe hlavu do lví tlamy. Hned zatouží stát se také krotitelkou - hrdinkou. Sášino blouznění po hrdinství však utne tatínek. Hrdinství vidí jinde, a proto uspořádá místo aritmetiky hodinu o hrdinství. Maminka vypráví o svém otci, lékaři, který poskytoval pomoc raněným pod silnou nepřátelskou palbou. Tatínek vypráví o svém pacientovi, který vynesl z hořícího domu dvě děti a sám utrpěl těžké popáleniny. Sášin učitel  Pavel Grigorjevič vypráví vlastní
zážitky.  Za politickou činnost byl odsouzen na  pět let do Jakutské oblasti. Vyhnanci jdou celou cestu pěšky  a provázejí je i jejich rodiny.  Před cestou přes neobydlenou oblast požádají písemně o možnost nakoupit teplé oblečení. To je jim odepřeno, místo toho se do shromážděných žadatelů střílí. Vůdcové vzpoury jsou oběšeni.  Sášu vyprávění vyléčí nejen z touhy stát se krotitelkou, ale i  z dětských pláčů pro malichernosti. 

Sáša se připravuje na zkoušku do ústavu, který vybral její tatínek, protože  má rozsáhlejší učební osnovy matematiky než dívčí gymnasium. Už při zkoušce Saša pochopí, že i když je nadaná, tak  jako židovská dívka nebude mít nikdy v ústavu na růžích ustláno. Hned první školní den se dočká ponížení a nespravedlivého hodnocení. Pozná, že učitelky jsou lhostejné a nemají rády své žákyně. Začne i s kompromisy. Lže proto, aby před nespravedlivou a necitelnou třídní ochránila spolužačku.  V ústavu však najde i opravdové kamarádky. Spolu s nimi pomáhá spolužačce Kátě, které zemřeli oba rodiče .  Dívky se zastanou nepříliš bystrého sluhy Šarafutdinova, odsuzují  povýšenost nové spolužačky Tamary , ale soucítí se skupinou Voťaků odsouzených neprávem za rituální vraždu.  Jaké konspirace je pak  třeba, aby Sáša a její kamarádky mohly doučovat slabší spolužačky, které jsou pozadu s učením kvůli  bohoslužbám, které se sloužily za uzdravení cara Alexandra III.  Jejich doučovací skupinky byly totiž označeny třídní učitelkou za „nezákonné spolčování“.  Velká radost pak panuje mezi dívkami po úspěšně složených zkouškách do druhé třídy a po osvobození Voťaků.  Radostně tancují, ačkoliv se kolem nich stále těsněji a pevněji stahuje chladný, zlý život...


I vaše leknutí může mít šťastný konec. Z auta sice zbyla harmonika a  míří do šrotu, ale řidič vylezl sám jenom s malou odřeninou.  Pacienta se srdeční slabostí z nemocnice propustili ještě týž den večer. Pokud Vám však tenhle šťastný konec chybí, tak nezapomeňte, že cesta vede dál.


Přečetla a svěřila se vaše bloggerka Hilda

O malířství po česku

Román Stěna srdce od Romana Ludvy je dalším románem se vztahem k malířství. Inspirací pro hlavní postavu románu mohl autorovi být malíř Balthus, původním jménem Balthasar Klossowski de Rola (1908-2001).  Podle WIKIPEDIE jeho tvorbu ovlivnili spíše klasičtí malíři než avantgardisté.Roku 1926 odjel do Florencie, kde ho fascinovaly obrazy starých mistrů, zejména Piera della Francescy.  Stopy tohoto vlivu jsou patrné v celém Balthusově díle.

Spisovatel Patrik Honzl je okouzlen obrazy malíře Josefa Haly. Halovy obrazy jsou zpracovány perfektní technikou podobnou gotické malbě, září klidným světlem a lahodnou srozumitelností, dávají divákovi radost. Postavy z obrazů jsou jako oživlé porcelánové loutky na divadelním jevišti. Obrazy tohoto ne již zcela mladého umělce plní takové základní laické kriterium kvality obrazu: člověk si je chce pověsit doma nad gauč.

Honzlovu zvědavost podnítí také interview s Halem v časopisu Time a zmínka o „tajemství obrazu“. Hal se po letech strávených v cizině usadil s rodinou nedaleko Králík. Toho Honzl využije a domluví si návštěvu. Hal prozaikovu zvědavost krotí a své vyprávění začíná v roce  1968. Jeho rodiče i sestry hned po příchodu armád emigrovali. On sám již dříve opustil studia na AVU a také se po srpnu rozhodl pro emigraci. Následoval rodinu do NSR do Sigburgu. Pracoval na pile a po večerech zase začal tak jako v Praze malovat obrazy v duchu abstraktního expresionismu, ale není se svou tvorbou spokojen.

Náhodně se začte do publikace o gotice a objevuje studii „Obraz je oživlý organismus“ od Laury Cherubini. Studie zmiňuje obraz čtoucího mnicha z XIII. st. z majetku kláštera San Giovanni dall Valle v Toskánsku. V pravém dolním rohu obrazu je podle staré legendy prý neviditelným inkoustem napsáno v čem tkví tajemství obrazu, definice jak malba ožívá. Hala se zmocní klukovská touha tajemství odhalit. Pomůže mu Georg Mader, majitel obchodu s výtvarnými potřebami, milovník umění a sběratel, se kterým se Hal v Německu seznámil. Mader  zkontaktuje Lauru Cherubini, která pracuje jako kurátorka v muzeu v Turíně. Je to mimořádná žena nejen pro svou fanatickou lásku k malířství.  Zajistí pro mladého malíře bezplatnou stáž v muzeu, ubytování, seznámí ho s řadou lidí. Jedním z nich spisovatel Dino Biaggo, autor knihy Život je krásný. Právě s ním Hal filosofuje o tématu tvorby, ve kterém by podle nich měla být tisíciletá  tradice  i současnost. Tak jako je to obsaženo v názvu gigantického žulového masivu v Yosemitském parku. Siouxové ho pojmenovali Salathé, Srdce a běloši později přidali Wall, Stěna. Pro Hala se tím tématem stává Rodina. Vztah s Laurou a další zážitky z Halova pobytu v Turině nasměrují nejen celou jeho tvorbu, ale i osobní život. Tady Halovo vyprávění končí.

Pro Honzla je i krátký pobyt u Hala v jeho domě a s jeho rodinou  intenzivním zážitkem. Jakoby se i on stával součástí scény. Odjíždí domů s dojmem, že Hal přizpůsobuje svůj život světu svých obrazů. Návštěva mu přináší nejen osvětlení „tajemství obrazu“ a námět pro psaní, ale i prostou radost  z vlastního rodinného štěstí.

Vaše bloggerka Hilda

O malířství

Malířství je pro mě španělskou vesnicí. Nemám ovšem na mysli malířskou živnost provozovanou mistrem Kondelíkem (Ignát Herrmann Otec Kondelík a ženich Vejvara, mimochodem pro dnešní manželky by  paní Kondelíková měla být vzorem domácí diplomacie). Na základce jsme měli předmět zvaný výtvarná výchova. Spočíval většinou v patlání vodových barev na čtvrtky A4 podle doneseného ovoce či podzimních listů. Také se mi vybavuje traktor s vlekem naloženým cihlami, který se mi vzhledem k velikosti čtvrtky podařilo zminiaturizovat. O malířství jako o výtvarném umění s historií začínající v pravěku se nám při těchto hodinách nikdo nesvěřil. Střední škola nás učebnicí Jaroslava Charváta Světové dějiny o malířství spoře informovala pouze několika větami o každé etapě nazvané řád (od prvobytně pospolného a otrokářského řádu k řádu socialistickému). Máte-li příležitost, zkuste učebnici prolistovat. Dějiny z hlediska třídního boje jsou dnes zdrojem zábavy a podivení. Jak jen jsme dokázali ve zdraví ty bojové tlachy přežít?! Možná právě kvůli mezerám ve vzdělání pro mě vývoj malířství končí někde u francouzských impresionistů.

Ostatně nejmilejším z nich je pro mě Angličan Alfred Sisley. Právě tento malíř v roce 1895 maluje svůj obraz se zimním motivem v prologu knihy Elizabeth Kostove Zloději labutí.  Prolog předznamenává román, který je sice o detektivním pátrání, ale je psán tak, aby stejně jako impresionismus zachycoval „okamžitou atmosféru dané chvíle“ navíc vesměs v pozitivním ladění. To považuji za velkou přednost knihy „na pomalé čtení“, popravdě jsem ji od americké autorky neočekávala. V roce 1999 přivezou do soukromého sanatoria v Goldengrove muže, který byl zadržen s nožem v ruce V Národní galerii ve Washingtonu. Známý a talentovaný malíř Robert Oliver takřka nekomunikuje. Jediné, co ho zajímá je balíček starých dopisů.  Jeho případ doktora Marlowa velmi zaujme možná proto, že sám maluje. Obstará svému pacientovi malířské potřeby a Oliver začne malovat tvář stále stejné neobyčejně životné ženy ve starobylých šatech pokaždé v jiné náladě. Oliver posléze svěří doktorovi balíček dopisů k okopírování. Na základě obsahu dopisů může doktor Marlow pátrat v minulosti svého pacienta, aby odhalil příčiny jeho depresivního a zároveň hněvivého duševního stavu. Začne v Národní galerii u Gilberta Thomase, autora obrazů Leda a Autoportrét s mincemi. Právě u těchto obrazů byl Oliver přistižen s nožem v ruce. Pokračuje u jeho bývalé manželky Kate v Severní Karolíně, která dosud bydlí ve venkovském ráji v  Greenhillu, kde dříve Oliver učil. Kate mu vypráví o svém manželství a prozradí i jméno Oliverovy milenky Mary Bertisonové.  Marlow postupně dostává překlady francouzsky psaných dopisů datovaných mezi 1877 až 1879 a podepisovaných Béatricí de Clerval. To ji Oliver stále maluje a její příběh se stává druhou dějovou osou románu.  Právě Béatrice je klíčem k zhoršení malířova duševního stavu. Po jejích stopách se Marlow dostane i do Acapulca, Paříže a nakonec své pátrání dovrší ve Francii.

Máte rádi pomalé čtení? Umíte si knížku vychutnat? Pak si sedněte a čtěte.

Vaše bloggerka Hilda

Kam se poděla Elizabeth?

Zapomínám. Není divu, je mi přes šedesát, tak se to ode mě očekává. Očekávání plním v tomto směru kvalitně. Jenom namátkou z poslední doby.  Sundala jsem ze sporáku kastrol s dušeným  masem a až po obědě jsem zjistila, že sporák zůstal zapnutý. Na několik dní jsem odjížděla z bytu. Z nádraží jsem se ale musela vrátit domů, protože jsem se nemohla upamatovat, zda jsem zavřela okno. Šla jsem do samoobsluhy pro chleba a při vybalování nákupu jsem z nákupní tašky lovila samé sušenky a bonbony, ale žádný chléb.

Paní Maud z prvotiny Emmy Healeyové Kam se poděla Elizabeth  je na tom se zapomínáním podstatně hůř. Maud je přes osmdesát, dopoledne k ní chodí pečovatelka Carla, odpoledne dcera Helen. Televize Maud nebaví. Právě běží pohovkový pořad.  Lidé sedí na pohovce, mluví spolu a Maud nechápe, oč tam jde. Nemůže číst romány, zápletky jí nedávají smysl a nikdy si nepamatuje, kde skončila. Jde raději na nákup. Proč jí dcera, pečovatelka a dokonce i hokynář říkají, že nemá pořád kupovat konzervy broskví? Proč nad ní dcera vzdychá? Proč si s ní dcera nepovídá? Maud si ani nikdy nepamatuje, kdy vlastně dcera přišla. Vždy ji jen vidí odcházet. Možná by si to měla napsat. Ty kousky papíru s poznámkami jsou trochu nesystematické a povalují se všude. Některé jsou hodně staré a už jí nedávají žádný smysl. Jedna poznámka říká: ztratila se Elizabeth.


Elizabeth je přítelkyně, se kterou se Maud seznámila po manželově smrti. Co se spolu nasmály! Teď už se Maud s nikým nesměje. Začne proto přítelkyni hledat. Je to hledání více než zmatené, protože mysl Maud je hodně roztěkaná. Občas si přece jen vzpomene, dokonce se vloupá do domu, kde Elizabeth bydlí, oznámí zmizení přítelkyně na policii (dokonce několikrát, protože si nepamatuje, že tam už byla) a podaří se jí dát inzerát do novin.

Stav Maud se stále zhoršuje, neví co je za den, neví jaké roční období ani zda je den či noc. Skoro při každé vycházce se ztratí. To ji ale nebrání sebrat cestou třeba z chodníku bonbon, ztracenou náušnici, slimáka,  vyhrabat  z hlíny staré víčko od pudřenky. Jako mladá dívka přece také sbírala na pláži mušle. Celý den si dělá toasty, zapomíná, že už jedla. Nechápe, proč na ni ta cizí ženská křičí. Ano, něco tu páchne. Ne nebyla v kuchyni, tam je přece sporák s nápisem nevařit, tak proč si její dcera Helen myslí, že ho pustila. Někdy jsou situace komické, úplně vidím scénu jako z americké komedie. Maud je s Helen v restauraci a velmi nahlas za pozornosti všech hostů předčítá z jídelního lístku a Helen obrací oči v sloup. Maud si bohužel už nepamatuje, co vlastně ráda jí. Nepamatuje si ani proč má zavázanou ruku, a protože ji obvaz omezuje v pohybu, sundá si ho. Proč ji ale bolí ruka netuší. Ztrácí pojem času, neví  zda uběhlo pár hodin nebo jen několik minut.


Jediné co si Maud občas dobře vybaví, je doba po válce. V roce 1946 jí bylo patnáct, bydlela s rodiči. V domku s nimi bydlel i podnájemník Douglas. Její milovaná starší sestra Sukey byla už vdaná za Franka a bydlela jinde. Všechno bylo na lístky, jen Frank se věnoval černému obchodu a občas jim nějaké nedostatkové potraviny přinesl. Jednoho dne její sestra Sukey zmizela a přes veškeré pátrání ji rodina už nikdy nespatřila. Jak jen může tak zapomětlivá žena jako Maud vypátrat, kde je Elizabeth a co se stalo s její setrou Sukey!

(Pst, naprosto důvěrně, může.)

bloggerka Hilda

Deštivý den bez nálady aneb objevte své staré lásky

Znáte to také, špatně jste spali, jste mrzutí a bez elánu. Bezradně a vyčerpaně upadáte do křesla a automaticky zapínáte televizor . Přepínáte kanály a volíte mezi Otcem Braunem a Otcem Brownem. Distribuce praví, že seriál „oživuje oblíbenou postavu z pera G. K. Chestertona“. Vlastně ano, vždyť máte „Povídky otce Browna“ ve své knihovně -  prastarý výtisk Státního nakladatelství dětské knihy z roku 1966. Stačí se zvednout z křesla najít v knihovně, zalistovat a osvěžit paměť. Pravý otec Brown je ovšem  poněkud jiný než seriálové postavy z televize . Je to velmi laskavý muž plný pochopení pro lidské slabosti ochotný kdykoliv pomoci svým bližním. Neoplývá hospodyní, ale v povídce Zpěv létajících ryb ví, že „spousta mužů … dokáže den po dni říkat, že by se něco mělo nebo mohlo udělat. Ale když přesvědčíte nějakou ženu, že by se něco mělo udělat, je vždycky strašné nebezpečí, že to udělá hned“.

Nechte se inspirovat a projděte  hned svoji knihovnu a znovu objevte staré lásky. Třeba se z Vás zase stane knihomol. Není báječné nechat se strhnout románem a číst až do rána? Zvlášť když ráno nemusíte do práce a můžete se dospat třeba po obědě. Základním předpokladem je ovšem skvělá a pro Vás nová kniha. Ty, co jsou ve Vaší knihovně většinou důvěrně znáte. Vaším dalším knižním zdrojem se může stát veřejná knihovna. Za zanedbatelný roční poplatek se dostanete i ke knižním novinkám. Dobrá knihovnice s Vámi pohovoří a poradí při výběru.

Pokud nemáte dobrou knihovnici, nezbývá než použít metodu pokus a omyl. Třeba irskou autorku Patricii Scanlan. Paní Scanlan ve svých románech ze současnosti popisuje takové situace, které určitě zná každá žena  z vlastního života či ze svého okolí. Např. v jedné epizodě v Rodinných křižovatkách se o svátcích objeví bez pozvání příbuzní, které nelze charakterizovat  jinak než vyžírky. Přivezou jako dárek  laciné víno a ukňourané potomky. Vypijí  značkový alkohol, lahůdky v jejich přítomnosti mizí jako sníh na jaře. Zdrží se i přes noc a odjedou až druhý den po obědě. Hostitelům zůstane vyjedená lednice a mizerná nálada. Jejich invaze do rodiny se často opakují, nenápadná zdvořilá varování o nepříhodnosti jejich chování ignorují  až nezbude než přikročit k sice poměrně slušnému, ale přece jen jednoznačnému vyhazovu.

Charakteristickým rysem románů P. Scanlan je oceňování přátelství mezi ženami, soudružnosti mezi sourozenci, ale také otázka manželských vztahů ve všech věkových kategoriích nebo ženská emancipace. Její příběhy nenásilně nabízejí řešení a končívají smírem.

Pokud Vám nesedí takové ženské  romány, zkuste něco ze severských detektivek, které se v poslední době u nás tolik vydávají. Třeba Johana Theorina. Je pozoruhodné, že záhady  tu pomáhá luštit Gerlof Davidsson , obyvatel domova důchodců, který už ani nemůže pořádně na nohy.

Děj detektivního románu  Smršť se stejně jako ostatní Theorinovy příběhy odehrává na mořském pobřeží ostrova Ölandu. Na velký statek Åludden se přistěhuje učitel ze Stockholmu. Jeho žena se však krátce na to utopí. Muž přesto  zůstává sám s dětmi a dům postupně opravuje.

Usedlost má zajímavou historii - byla kdysi vystavěna z nákladu dřeva, které moře vyplavilo na břeh ze ztroskotané lodi. Dům původně sloužil pro personál obsluhující dva majáky. Nyní je jeden z majáků automatický a druhý prý svítí jen před tím, než někdo zemře. K domu se vážou i další pověsti a historky o dávných obyvatelích a pohromách, které je postihly. Např. i v této severské zemi lidé věří, že Štědrý den je „tajemný svátek“ že se na místo, kde lidé dříve žili, vracejí jejich duše.  A tak za silné vánice na Štědrý den události za asistence policie gradují a osudy jednotlivý postav se překvapivě rozplétají.

Nemáte chuť si přečíst nějakou zajímavou knížku? Ptá se nová blogerka Hilda.

Labutí tanec na ledě

Labutě k nám do Hradce přilétají každoročně a velkou část zimy tráví kolem řeky Labe v centru města. Jsou atrakcí pro rodiny s dětmi, často jsou na ně zaměřeny i objektivy fotoaparátů. Ani já jsem letos neodolala a musela jsem udělat pár obrázků.


Minulý týden byla konečně pořádná zima, pár dní se rtuť na teploměru dívala na nulu zespodu, a tak i Labe začalo zamrzat. A veškerému ptactvu začala ubývat vodní plocha. Fascinovaně jsem je sledovala, jak se chvílemi brodí a poté zase plavou v ledové tříšti.

 Zdá se, že i je občas nohy zebou. Nebo se potřebovala podrbat někde, kde nedosáhla zobákem?

 Labutí mládež má hnědé zabarvení a lze ji v labutích hejnech dobře odlišit.

 Nácvik ladného pohybu probíhá při každé příležitosti.

Raz, dva, tři... naštěstí to neklouže.

Takhle krk ohnout neumíte!

Jak jsem dělala vánoční bokeh

Milovníky vaření a zejména pečení zklamu. Nejde o žádné nové vánoční cukroví či jinou vánoční krmi. Na wikipedii je uvedeno:
Výrazem bokeh (z japonského boke ぼけ, „rozostření“) se ve fotografii označují estetické kvality částí snímků, nacházejících se mimo rovinu ostrosti. Vzhled a tvar rozptylových kroužků (oblastí, do nichž se zobrazí nezaostřený bod) ovlivňuje velké množství faktorů, mimo jiné konstrukce objektivu, tvar a počet lamel clony a nastavené zaclonění.

Z toho vyplývá jasný závěr, řeč bude o fotografování. Stále ještě chodím do fotografického kurzu a pokaždé dostaneme nějaký zajímavý úkol. V souvislosti s vánocemi jsme se měli pokusit vytvořit zajímavě vypadající fotografii s esteticky rozostřenými světly vánočního stromku. A ideálně i s lahvinkou něčeho dobrého v popředí. Ve chvíli zadání jsem netušila, jaký to bude pro mě problém. Představovala jsem si, že postačí nastavit co nejmenší clonové číslo a fotit trochu z dálky barevná světla na stromečku. Bohužel, výsledky byly zcela jiné, než jsem čekala. Prostě rozmazaná světýlka, nikoliv krásné rozptylové kroužky!

Naštěstí máme internet, kde se dá najít všechno. Při prohlížení cizích obrázků jsem si povšimla i slova "bokeh", které se u těchto obrázků často vyskytovalo. A potom už to chtělo jen trochu trpělivosti a podařilo se mi na webových stránkách Krásné světlo najít přesný popis, jak se k pěknému bokehu dopracovat.

Hodně zjednodušeně to chtělo delší objektiv, nastavení fotoaparátu na režim M, nastavení ostření na manuální režim a ostřit či spíše rozostřovat ručně ostřícím kroužkem. A samozřejmě si nastavit to nízké clonové číslo.


Konečně se mi to povedlo! Techniku jsme zvládla, na řadě byla estetická stránka. Rychle jsem zjistila, že náš malý vánoční stromek s několika světýlky, není dostačující pro mou kreativitu.  Vzpomněla jsem si, že v zahrádkách rodinných domků v okolí je řada osvětlených  objektů, a tak jsem na Silvestra za soumraku vyrazila s fotoaparátem ven.

Brzy jsem měla prsty ztuhlé mrazem, ale moje radost z toho, že se mi to daří, byla větší. Výsledky můžete vidět na přiložených fotografiích.

V jedné zahradě byly keře pokryté sítí s pravidelně rozmístěným led osvětlením.  Za ozdobeným keřem pro změnu vykukoval smrček s jinou barvou světel. Vše fotografováno přes drátěný plot, takže některé z kroužků jsou částečně překryté drátem. Drátěný plot hraje zřejmou roli i na poslední fotografii. Šlo o větší klasický smrk ozdobený barevnými světly, který byl opět za vyšším plotem. Fotografii jsem dodatečně doplnila o zajímavou lahev s alkoholem.