O malířství

Malířství je pro mě španělskou vesnicí. Nemám ovšem na mysli malířskou živnost provozovanou mistrem Kondelíkem (Ignát Herrmann Otec Kondelík a ženich Vejvara, mimochodem pro dnešní manželky by  paní Kondelíková měla být vzorem domácí diplomacie). Na základce jsme měli předmět zvaný výtvarná výchova. Spočíval většinou v patlání vodových barev na čtvrtky A4 podle doneseného ovoce či podzimních listů. Také se mi vybavuje traktor s vlekem naloženým cihlami, který se mi vzhledem k velikosti čtvrtky podařilo zminiaturizovat. O malířství jako o výtvarném umění s historií začínající v pravěku se nám při těchto hodinách nikdo nesvěřil. Střední škola nás učebnicí Jaroslava Charváta Světové dějiny o malířství spoře informovala pouze několika větami o každé etapě nazvané řád (od prvobytně pospolného a otrokářského řádu k řádu socialistickému). Máte-li příležitost, zkuste učebnici prolistovat. Dějiny z hlediska třídního boje jsou dnes zdrojem zábavy a podivení. Jak jen jsme dokázali ve zdraví ty bojové tlachy přežít?! Možná právě kvůli mezerám ve vzdělání pro mě vývoj malířství končí někde u francouzských impresionistů.

Ostatně nejmilejším z nich je pro mě Angličan Alfred Sisley. Právě tento malíř v roce 1895 maluje svůj obraz se zimním motivem v prologu knihy Elizabeth Kostove Zloději labutí.  Prolog předznamenává román, který je sice o detektivním pátrání, ale je psán tak, aby stejně jako impresionismus zachycoval „okamžitou atmosféru dané chvíle“ navíc vesměs v pozitivním ladění. To považuji za velkou přednost knihy „na pomalé čtení“, popravdě jsem ji od americké autorky neočekávala. V roce 1999 přivezou do soukromého sanatoria v Goldengrove muže, který byl zadržen s nožem v ruce V Národní galerii ve Washingtonu. Známý a talentovaný malíř Robert Oliver takřka nekomunikuje. Jediné, co ho zajímá je balíček starých dopisů.  Jeho případ doktora Marlowa velmi zaujme možná proto, že sám maluje. Obstará svému pacientovi malířské potřeby a Oliver začne malovat tvář stále stejné neobyčejně životné ženy ve starobylých šatech pokaždé v jiné náladě. Oliver posléze svěří doktorovi balíček dopisů k okopírování. Na základě obsahu dopisů může doktor Marlow pátrat v minulosti svého pacienta, aby odhalil příčiny jeho depresivního a zároveň hněvivého duševního stavu. Začne v Národní galerii u Gilberta Thomase, autora obrazů Leda a Autoportrét s mincemi. Právě u těchto obrazů byl Oliver přistižen s nožem v ruce. Pokračuje u jeho bývalé manželky Kate v Severní Karolíně, která dosud bydlí ve venkovském ráji v  Greenhillu, kde dříve Oliver učil. Kate mu vypráví o svém manželství a prozradí i jméno Oliverovy milenky Mary Bertisonové.  Marlow postupně dostává překlady francouzsky psaných dopisů datovaných mezi 1877 až 1879 a podepisovaných Béatricí de Clerval. To ji Oliver stále maluje a její příběh se stává druhou dějovou osou románu.  Právě Béatrice je klíčem k zhoršení malířova duševního stavu. Po jejích stopách se Marlow dostane i do Acapulca, Paříže a nakonec své pátrání dovrší ve Francii.

Máte rádi pomalé čtení? Umíte si knížku vychutnat? Pak si sedněte a čtěte.

Vaše bloggerka Hilda

Kam se poděla Elizabeth?

Zapomínám. Není divu, je mi přes šedesát, tak se to ode mě očekává. Očekávání plním v tomto směru kvalitně. Jenom namátkou z poslední doby.  Sundala jsem ze sporáku kastrol s dušeným  masem a až po obědě jsem zjistila, že sporák zůstal zapnutý. Na několik dní jsem odjížděla z bytu. Z nádraží jsem se ale musela vrátit domů, protože jsem se nemohla upamatovat, zda jsem zavřela okno. Šla jsem do samoobsluhy pro chleba a při vybalování nákupu jsem z nákupní tašky lovila samé sušenky a bonbony, ale žádný chléb.

Paní Maud z prvotiny Emmy Healeyové Kam se poděla Elizabeth  je na tom se zapomínáním podstatně hůř. Maud je přes osmdesát, dopoledne k ní chodí pečovatelka Carla, odpoledne dcera Helen. Televize Maud nebaví. Právě běží pohovkový pořad.  Lidé sedí na pohovce, mluví spolu a Maud nechápe, oč tam jde. Nemůže číst romány, zápletky jí nedávají smysl a nikdy si nepamatuje, kde skončila. Jde raději na nákup. Proč jí dcera, pečovatelka a dokonce i hokynář říkají, že nemá pořád kupovat konzervy broskví? Proč nad ní dcera vzdychá? Proč si s ní dcera nepovídá? Maud si ani nikdy nepamatuje, kdy vlastně dcera přišla. Vždy ji jen vidí odcházet. Možná by si to měla napsat. Ty kousky papíru s poznámkami jsou trochu nesystematické a povalují se všude. Některé jsou hodně staré a už jí nedávají žádný smysl. Jedna poznámka říká: ztratila se Elizabeth.


Elizabeth je přítelkyně, se kterou se Maud seznámila po manželově smrti. Co se spolu nasmály! Teď už se Maud s nikým nesměje. Začne proto přítelkyni hledat. Je to hledání více než zmatené, protože mysl Maud je hodně roztěkaná. Občas si přece jen vzpomene, dokonce se vloupá do domu, kde Elizabeth bydlí, oznámí zmizení přítelkyně na policii (dokonce několikrát, protože si nepamatuje, že tam už byla) a podaří se jí dát inzerát do novin.

Stav Maud se stále zhoršuje, neví co je za den, neví jaké roční období ani zda je den či noc. Skoro při každé vycházce se ztratí. To ji ale nebrání sebrat cestou třeba z chodníku bonbon, ztracenou náušnici, slimáka,  vyhrabat  z hlíny staré víčko od pudřenky. Jako mladá dívka přece také sbírala na pláži mušle. Celý den si dělá toasty, zapomíná, že už jedla. Nechápe, proč na ni ta cizí ženská křičí. Ano, něco tu páchne. Ne nebyla v kuchyni, tam je přece sporák s nápisem nevařit, tak proč si její dcera Helen myslí, že ho pustila. Někdy jsou situace komické, úplně vidím scénu jako z americké komedie. Maud je s Helen v restauraci a velmi nahlas za pozornosti všech hostů předčítá z jídelního lístku a Helen obrací oči v sloup. Maud si bohužel už nepamatuje, co vlastně ráda jí. Nepamatuje si ani proč má zavázanou ruku, a protože ji obvaz omezuje v pohybu, sundá si ho. Proč ji ale bolí ruka netuší. Ztrácí pojem času, neví  zda uběhlo pár hodin nebo jen několik minut.


Jediné co si Maud občas dobře vybaví, je doba po válce. V roce 1946 jí bylo patnáct, bydlela s rodiči. V domku s nimi bydlel i podnájemník Douglas. Její milovaná starší sestra Sukey byla už vdaná za Franka a bydlela jinde. Všechno bylo na lístky, jen Frank se věnoval černému obchodu a občas jim nějaké nedostatkové potraviny přinesl. Jednoho dne její sestra Sukey zmizela a přes veškeré pátrání ji rodina už nikdy nespatřila. Jak jen může tak zapomětlivá žena jako Maud vypátrat, kde je Elizabeth a co se stalo s její setrou Sukey!

(Pst, naprosto důvěrně, může.)

bloggerka Hilda

Deštivý den bez nálady aneb objevte své staré lásky

Znáte to také, špatně jste spali, jste mrzutí a bez elánu. Bezradně a vyčerpaně upadáte do křesla a automaticky zapínáte televizor . Přepínáte kanály a volíte mezi Otcem Braunem a Otcem Brownem. Distribuce praví, že seriál „oživuje oblíbenou postavu z pera G. K. Chestertona“. Vlastně ano, vždyť máte „Povídky otce Browna“ ve své knihovně -  prastarý výtisk Státního nakladatelství dětské knihy z roku 1966. Stačí se zvednout z křesla najít v knihovně, zalistovat a osvěžit paměť. Pravý otec Brown je ovšem  poněkud jiný než seriálové postavy z televize . Je to velmi laskavý muž plný pochopení pro lidské slabosti ochotný kdykoliv pomoci svým bližním. Neoplývá hospodyní, ale v povídce Zpěv létajících ryb ví, že „spousta mužů … dokáže den po dni říkat, že by se něco mělo nebo mohlo udělat. Ale když přesvědčíte nějakou ženu, že by se něco mělo udělat, je vždycky strašné nebezpečí, že to udělá hned“.

Nechte se inspirovat a projděte  hned svoji knihovnu a znovu objevte staré lásky. Třeba se z Vás zase stane knihomol. Není báječné nechat se strhnout románem a číst až do rána? Zvlášť když ráno nemusíte do práce a můžete se dospat třeba po obědě. Základním předpokladem je ovšem skvělá a pro Vás nová kniha. Ty, co jsou ve Vaší knihovně většinou důvěrně znáte. Vaším dalším knižním zdrojem se může stát veřejná knihovna. Za zanedbatelný roční poplatek se dostanete i ke knižním novinkám. Dobrá knihovnice s Vámi pohovoří a poradí při výběru.

Pokud nemáte dobrou knihovnici, nezbývá než použít metodu pokus a omyl. Třeba irskou autorku Patricii Scanlan. Paní Scanlan ve svých románech ze současnosti popisuje takové situace, které určitě zná každá žena  z vlastního života či ze svého okolí. Např. v jedné epizodě v Rodinných křižovatkách se o svátcích objeví bez pozvání příbuzní, které nelze charakterizovat  jinak než vyžírky. Přivezou jako dárek  laciné víno a ukňourané potomky. Vypijí  značkový alkohol, lahůdky v jejich přítomnosti mizí jako sníh na jaře. Zdrží se i přes noc a odjedou až druhý den po obědě. Hostitelům zůstane vyjedená lednice a mizerná nálada. Jejich invaze do rodiny se často opakují, nenápadná zdvořilá varování o nepříhodnosti jejich chování ignorují  až nezbude než přikročit k sice poměrně slušnému, ale přece jen jednoznačnému vyhazovu.

Charakteristickým rysem románů P. Scanlan je oceňování přátelství mezi ženami, soudružnosti mezi sourozenci, ale také otázka manželských vztahů ve všech věkových kategoriích nebo ženská emancipace. Její příběhy nenásilně nabízejí řešení a končívají smírem.

Pokud Vám nesedí takové ženské  romány, zkuste něco ze severských detektivek, které se v poslední době u nás tolik vydávají. Třeba Johana Theorina. Je pozoruhodné, že záhady  tu pomáhá luštit Gerlof Davidsson , obyvatel domova důchodců, který už ani nemůže pořádně na nohy.

Děj detektivního románu  Smršť se stejně jako ostatní Theorinovy příběhy odehrává na mořském pobřeží ostrova Ölandu. Na velký statek Åludden se přistěhuje učitel ze Stockholmu. Jeho žena se však krátce na to utopí. Muž přesto  zůstává sám s dětmi a dům postupně opravuje.

Usedlost má zajímavou historii - byla kdysi vystavěna z nákladu dřeva, které moře vyplavilo na břeh ze ztroskotané lodi. Dům původně sloužil pro personál obsluhující dva majáky. Nyní je jeden z majáků automatický a druhý prý svítí jen před tím, než někdo zemře. K domu se vážou i další pověsti a historky o dávných obyvatelích a pohromách, které je postihly. Např. i v této severské zemi lidé věří, že Štědrý den je „tajemný svátek“ že se na místo, kde lidé dříve žili, vracejí jejich duše.  A tak za silné vánice na Štědrý den události za asistence policie gradují a osudy jednotlivý postav se překvapivě rozplétají.

Nemáte chuť si přečíst nějakou zajímavou knížku? Ptá se nová blogerka Hilda.

Labutí tanec na ledě

Labutě k nám do Hradce přilétají každoročně a velkou část zimy tráví kolem řeky Labe v centru města. Jsou atrakcí pro rodiny s dětmi, často jsou na ně zaměřeny i objektivy fotoaparátů. Ani já jsem letos neodolala a musela jsem udělat pár obrázků.


Minulý týden byla konečně pořádná zima, pár dní se rtuť na teploměru dívala na nulu zespodu, a tak i Labe začalo zamrzat. A veškerému ptactvu začala ubývat vodní plocha. Fascinovaně jsem je sledovala, jak se chvílemi brodí a poté zase plavou v ledové tříšti.

 Zdá se, že i je občas nohy zebou. Nebo se potřebovala podrbat někde, kde nedosáhla zobákem?

 Labutí mládež má hnědé zabarvení a lze ji v labutích hejnech dobře odlišit.

 Nácvik ladného pohybu probíhá při každé příležitosti.

Raz, dva, tři... naštěstí to neklouže.

Takhle krk ohnout neumíte!

Jak jsem dělala vánoční bokeh

Milovníky vaření a zejména pečení zklamu. Nejde o žádné nové vánoční cukroví či jinou vánoční krmi. Na wikipedii je uvedeno:
Výrazem bokeh (z japonského boke ぼけ, „rozostření“) se ve fotografii označují estetické kvality částí snímků, nacházejících se mimo rovinu ostrosti. Vzhled a tvar rozptylových kroužků (oblastí, do nichž se zobrazí nezaostřený bod) ovlivňuje velké množství faktorů, mimo jiné konstrukce objektivu, tvar a počet lamel clony a nastavené zaclonění.

Z toho vyplývá jasný závěr, řeč bude o fotografování. Stále ještě chodím do fotografického kurzu a pokaždé dostaneme nějaký zajímavý úkol. V souvislosti s vánocemi jsme se měli pokusit vytvořit zajímavě vypadající fotografii s esteticky rozostřenými světly vánočního stromku. A ideálně i s lahvinkou něčeho dobrého v popředí. Ve chvíli zadání jsem netušila, jaký to bude pro mě problém. Představovala jsem si, že postačí nastavit co nejmenší clonové číslo a fotit trochu z dálky barevná světla na stromečku. Bohužel, výsledky byly zcela jiné, než jsem čekala. Prostě rozmazaná světýlka, nikoliv krásné rozptylové kroužky!

Naštěstí máme internet, kde se dá najít všechno. Při prohlížení cizích obrázků jsem si povšimla i slova "bokeh", které se u těchto obrázků často vyskytovalo. A potom už to chtělo jen trochu trpělivosti a podařilo se mi na webových stránkách Krásné světlo najít přesný popis, jak se k pěknému bokehu dopracovat.

Hodně zjednodušeně to chtělo delší objektiv, nastavení fotoaparátu na režim M, nastavení ostření na manuální režim a ostřit či spíše rozostřovat ručně ostřícím kroužkem. A samozřejmě si nastavit to nízké clonové číslo.


Konečně se mi to povedlo! Techniku jsme zvládla, na řadě byla estetická stránka. Rychle jsem zjistila, že náš malý vánoční stromek s několika světýlky, není dostačující pro mou kreativitu.  Vzpomněla jsem si, že v zahrádkách rodinných domků v okolí je řada osvětlených  objektů, a tak jsem na Silvestra za soumraku vyrazila s fotoaparátem ven.

Brzy jsem měla prsty ztuhlé mrazem, ale moje radost z toho, že se mi to daří, byla větší. Výsledky můžete vidět na přiložených fotografiích.

V jedné zahradě byly keře pokryté sítí s pravidelně rozmístěným led osvětlením.  Za ozdobeným keřem pro změnu vykukoval smrček s jinou barvou světel. Vše fotografováno přes drátěný plot, takže některé z kroužků jsou částečně překryté drátem. Drátěný plot hraje zřejmou roli i na poslední fotografii. Šlo o větší klasický smrk ozdobený barevnými světly, který byl opět za vyšším plotem. Fotografii jsem dodatečně doplnila o zajímavou lahev s alkoholem.

Jak mi do života vloudily rybníky

Vloudily se mi do života pomalu a nepozorovaně, ale zato natrvalo. Uvědomila jsem si to minulý víkend, když jsem se vypravila na výlov rybníka Datlík. Výprava to byla jednoduchá, neboť tento rybník je součástí soustavy novohradeckých rybníků  a je pár minut chůze od naší chaty. Podzimní počasí bylo slunečné, nebe jasně modré, vzduch průzračný. Prostě pravý opak toho, co máme obyčejně s výlovem rybníka spojeného. Alespoň já při této příležitosti očekávám zataženo, sychravo, jemný déšť, válející se mlhu, bahno a všudypřítomné vlhko. Tak je venku právě dnes, a proto mě to možná přimělo k této úvaze.

Z vlastního výlovu rybníka jsem ale byla zklamaná. Když jsem uviděla přilehlou louku zaplněnou do posledního místečka auty, tušila jsem, že to nebude to, co jsem očekávala.  U rybníka bylo snad více lidí než kaprů ve vodě. Pár mužů se lopotilo s vynášením ryb. Ti, co nepřihlíželi vynášení ryb z rybníka, stáli ve frontách na ryby. Buď na ty čerstvě vylovené, nebo již usmažené. Po pár minutách přešlapování ve frontě jsem radši odešla. Koupit čerstvou rybu bych si bývala chtěla, ale představa dlouhého čekání mě odradila.

Na druhé straně je velký zájem lidí o vlastní výlov i o nákup čerstvých ryb vlastně pozitivní. Návštěvníci, často i s malými dětmi, vidí na vlastní oči těžkou práci, dokonce vykonávanou s nadšením. A ryba domácí se přece jen častěji stává součástí našeho jídelníčku.

Když jsem se loučila s lesklou hladinou Datlíku  a vydávala se na cestu zpět, začaly se mi vynořovat vzpomínky spojené s těmito rybníky. Rybníky jsou čtyři, leží za sebou  jako korálky navlečené na pomyslné niti. Mají společný zdroj vody - potok jménem Biřička. Stejně jako potok se jmenuje i největší rybník ze soustavy. Jediný je vhodný na koupání, na břehu je i restaurace s letním posezením. Poprvé jsem jej viděla před více než třiceti lety, určitě plná očekávání, neboť to bylo v době, kdy jsem se s tímto krajem seznamovala. Poté mi hlavou ztřeštěně proběhla řada dalších obrázků - tlačím na blátivé cestě u rybníka kočárek se synem, máčím mu poprvé v rybníce malé nožičky a on zoufale křičí. O dva tři roky později přesně si pamatuji, že to bylo na prvního máje, vstupuje syn do rybníka zcela nepozorovaně, prý aby nám dokázal, jak je otužilý. Naštěstí je rybník mělký, tak jsme se jen stihli vyděsit.

Druhý rybník v pořadí se jmenuje Cikán, dodnes nevím přesně proč. Hladina vody bývá krásně modrá, stejně jako u ostatních rybníků. Kolem tohoto rybníka chodívám nejčastěji. Cestou do lesa na houby, borůvky či jen na procházku. Cestou z lesa, často s prázdným košíkem a bolavýma nohama. I na jeho hrázi jsem v dávných dobách drncala kočárek s jedním i druhým synem, nebo je pevně svírala za ručičku, když jsme do vody házely kamínky nebo sledovali kola na hladině. Ve zvláště tuhých zimách se na něm pro změnu dalo bruslit. V posledních letech k němu spíš chodívám sama. Posedět a sledovat klidnou hladinu, kochat se květy leknínů nebo fotografovat. Zdá se mi, že je zde vidět stále něco nového. I když v poslední době to zase tak fotogenické není - kácejí se stromy na hrázi a pravděpodobně se budou nahrazovat novými.


O třetím rybník Datlíku již byla řeč v souvislosti s výlovem. Na břehu se hezké posezení, prolézačky pro děti a tabule naučné stezky.  Poslední v řadě je rybník Roudnička. Všechny čtyři rybníky jsou spojené turistickou cestou, na které bývá zvláště o víkendech živo. Rodiče s dětmi mohou putovat po vodnické stezce a seznamovat se s vodníky, vílami, kouzelnými rybkami a dalšími pohádkovými bytostmi. Sice už nemám malé děti, ale mám malého vnoučka. Letos sice ještě absolvoval cestu mezi rybníky v kočárku nebo v závěsu, ale těším se, že příští rok si spolu vodnické příběhy přečteme.

Nemám ráda úklid, ale přesto uklízím

Tenhle nadpis vám možná nedává smysl, ale u mě je to opravdu tak. Nemám ráda vlastní proces úklidu, často ho odkládám. Ovšem mám ráda uklizeno. A tak často přemýšlím, jak si pro mě nepříjemný úklid usnadnit.

Poté, co jsem se přestěhovala a v novém bytě nemám žádný koberec, musela jsem nějak efektivně vyřešit úklid podlah. Podotýkám, že jde o světlé podlahy, na kterých je vidět každé smítko.  Klasický kýbl a hadr by sice posloužil, ale klečet na kolenou při vytírání podlahy se mi nechce. A tak jsem si s trochou nedůvěry vybrala a koupila ruční mop. Když jsem tu modrou  plastovou obludu vybalila z krabice, trochu mi poklesla čelist. Nejdříve jsem musela vyřešit, kam ji v mém malém bytě umístím. Ale náhodou se šikovné místečko na dně úklidového regálu ještě našlo.

Mechanismus  namáčení i ždímání mopu jsem pochopila skoro napoprvé.  Že musí být podlahy před "mopováním" pečlivě zametené, to mě taky brzy došlo. Stačilo jednou zkušebně setřít mopem kus podlahy a poté pracně odstraňovat z mopu vlasy a jiné nečistoty. Modrou obludu naplním do třetiny vodou, přidám kapku saponátu a jedu. 

Podlaha je vytřená za chvilku. Má to jen malou vadu, mechanické ždímání vytváří docela hluk, takže s ohledem na sousedy není možné mop používat v časných ranních či nočních hodinách. Návlek na mop s mikrovláknem krásně vyždímá, takže podlaha po setření rychle uschne. Dokonce je mop možné použít i na občasné setření klasických parket. Oceňuji, že mopem vjedu téměř do každého koutku a šikovně se s ním manipuluje i na schodech. Vydržel již rok pravidelné služby a slouží věrně dál. Pouze návlek jsem si koupila nový, protože na tom původním se "rozvolnily" gumy a stále častěji zkoušel opouštět své místo. Naštěstí náhradní návleky se běžně prodávají.

A co je na něm ještě fajn? Nakonec si ho oblíbil i můj muž. Asi si připadá s mopem trochu lépe, než když drží obyčejný hadr. Jednou za dva týdny hrdě vyrazí na schodiště v domě a nechá se s touto technikou obdivovat všemi sousedkami. A já jsem ráda, protože alespoň něco uklízí.