Jak jsem dělala vánoční bokeh

Milovníky vaření a zejména pečení zklamu. Nejde o žádné nové vánoční cukroví či jinou vánoční krmi. Na wikipedii je uvedeno:
Výrazem bokeh (z japonského boke ぼけ, „rozostření“) se ve fotografii označují estetické kvality částí snímků, nacházejících se mimo rovinu ostrosti. Vzhled a tvar rozptylových kroužků (oblastí, do nichž se zobrazí nezaostřený bod) ovlivňuje velké množství faktorů, mimo jiné konstrukce objektivu, tvar a počet lamel clony a nastavené zaclonění.

Z toho vyplývá jasný závěr, řeč bude o fotografování. Stále ještě chodím do fotografického kurzu a pokaždé dostaneme nějaký zajímavý úkol. V souvislosti s vánocemi jsme se měli pokusit vytvořit zajímavě vypadající fotografii s esteticky rozostřenými světly vánočního stromku. A ideálně i s lahvinkou něčeho dobrého v popředí. Ve chvíli zadání jsem netušila, jaký to bude pro mě problém. Představovala jsem si, že postačí nastavit co nejmenší clonové číslo a fotit trochu z dálky barevná světla na stromečku. Bohužel, výsledky byly zcela jiné, než jsem čekala. Prostě rozmazaná světýlka, nikoliv krásné rozptylové kroužky!

Naštěstí máme internet, kde se dá najít všechno. Při prohlížení cizích obrázků jsem si povšimla i slova "bokeh", které se u těchto obrázků často vyskytovalo. A potom už to chtělo jen trochu trpělivosti a podařilo se mi na webových stránkách Krásné světlo najít přesný popis, jak se k pěknému bokehu dopracovat.

Hodně zjednodušeně to chtělo delší objektiv, nastavení fotoaparátu na režim M, nastavení ostření na manuální režim a ostřit či spíše rozostřovat ručně ostřícím kroužkem. A samozřejmě si nastavit to nízké clonové číslo.


Konečně se mi to povedlo! Techniku jsme zvládla, na řadě byla estetická stránka. Rychle jsem zjistila, že náš malý vánoční stromek s několika světýlky, není dostačující pro mou kreativitu.  Vzpomněla jsem si, že v zahrádkách rodinných domků v okolí je řada osvětlených  objektů, a tak jsem na Silvestra za soumraku vyrazila s fotoaparátem ven.

Brzy jsem měla prsty ztuhlé mrazem, ale moje radost z toho, že se mi to daří, byla větší. Výsledky můžete vidět na přiložených fotografiích.

V jedné zahradě byly keře pokryté sítí s pravidelně rozmístěným led osvětlením.  Za ozdobeným keřem pro změnu vykukoval smrček s jinou barvou světel. Vše fotografováno přes drátěný plot, takže některé z kroužků jsou částečně překryté drátem. Drátěný plot hraje zřejmou roli i na poslední fotografii. Šlo o větší klasický smrk ozdobený barevnými světly, který byl opět za vyšším plotem. Fotografii jsem dodatečně doplnila o zajímavou lahev s alkoholem.

Jak mi do života vloudily rybníky

Vloudily se mi do života pomalu a nepozorovaně, ale zato natrvalo. Uvědomila jsem si to minulý víkend, když jsem se vypravila na výlov rybníka Datlík. Výprava to byla jednoduchá, neboť tento rybník je součástí soustavy novohradeckých rybníků  a je pár minut chůze od naší chaty. Podzimní počasí bylo slunečné, nebe jasně modré, vzduch průzračný. Prostě pravý opak toho, co máme obyčejně s výlovem rybníka spojeného. Alespoň já při této příležitosti očekávám zataženo, sychravo, jemný déšť, válející se mlhu, bahno a všudypřítomné vlhko. Tak je venku právě dnes, a proto mě to možná přimělo k této úvaze.

Z vlastního výlovu rybníka jsem ale byla zklamaná. Když jsem uviděla přilehlou louku zaplněnou do posledního místečka auty, tušila jsem, že to nebude to, co jsem očekávala.  U rybníka bylo snad více lidí než kaprů ve vodě. Pár mužů se lopotilo s vynášením ryb. Ti, co nepřihlíželi vynášení ryb z rybníka, stáli ve frontách na ryby. Buď na ty čerstvě vylovené, nebo již usmažené. Po pár minutách přešlapování ve frontě jsem radši odešla. Koupit čerstvou rybu bych si bývala chtěla, ale představa dlouhého čekání mě odradila.

Na druhé straně je velký zájem lidí o vlastní výlov i o nákup čerstvých ryb vlastně pozitivní. Návštěvníci, často i s malými dětmi, vidí na vlastní oči těžkou práci, dokonce vykonávanou s nadšením. A ryba domácí se přece jen častěji stává součástí našeho jídelníčku.

Když jsem se loučila s lesklou hladinou Datlíku  a vydávala se na cestu zpět, začaly se mi vynořovat vzpomínky spojené s těmito rybníky. Rybníky jsou čtyři, leží za sebou  jako korálky navlečené na pomyslné niti. Mají společný zdroj vody - potok jménem Biřička. Stejně jako potok se jmenuje i největší rybník ze soustavy. Jediný je vhodný na koupání, na břehu je i restaurace s letním posezením. Poprvé jsem jej viděla před více než třiceti lety, určitě plná očekávání, neboť to bylo v době, kdy jsem se s tímto krajem seznamovala. Poté mi hlavou ztřeštěně proběhla řada dalších obrázků - tlačím na blátivé cestě u rybníka kočárek se synem, máčím mu poprvé v rybníce malé nožičky a on zoufale křičí. O dva tři roky později přesně si pamatuji, že to bylo na prvního máje, vstupuje syn do rybníka zcela nepozorovaně, prý aby nám dokázal, jak je otužilý. Naštěstí je rybník mělký, tak jsme se jen stihli vyděsit.

Druhý rybník v pořadí se jmenuje Cikán, dodnes nevím přesně proč. Hladina vody bývá krásně modrá, stejně jako u ostatních rybníků. Kolem tohoto rybníka chodívám nejčastěji. Cestou do lesa na houby, borůvky či jen na procházku. Cestou z lesa, často s prázdným košíkem a bolavýma nohama. I na jeho hrázi jsem v dávných dobách drncala kočárek s jedním i druhým synem, nebo je pevně svírala za ručičku, když jsme do vody házely kamínky nebo sledovali kola na hladině. Ve zvláště tuhých zimách se na něm pro změnu dalo bruslit. V posledních letech k němu spíš chodívám sama. Posedět a sledovat klidnou hladinu, kochat se květy leknínů nebo fotografovat. Zdá se mi, že je zde vidět stále něco nového. I když v poslední době to zase tak fotogenické není - kácejí se stromy na hrázi a pravděpodobně se budou nahrazovat novými.


O třetím rybník Datlíku již byla řeč v souvislosti s výlovem. Na břehu se hezké posezení, prolézačky pro děti a tabule naučné stezky.  Poslední v řadě je rybník Roudnička. Všechny čtyři rybníky jsou spojené turistickou cestou, na které bývá zvláště o víkendech živo. Rodiče s dětmi mohou putovat po vodnické stezce a seznamovat se s vodníky, vílami, kouzelnými rybkami a dalšími pohádkovými bytostmi. Sice už nemám malé děti, ale mám malého vnoučka. Letos sice ještě absolvoval cestu mezi rybníky v kočárku nebo v závěsu, ale těším se, že příští rok si spolu vodnické příběhy přečteme.

Nemám ráda úklid, ale přesto uklízím

Tenhle nadpis vám možná nedává smysl, ale u mě je to opravdu tak. Nemám ráda vlastní proces úklidu, často ho odkládám. Ovšem mám ráda uklizeno. A tak často přemýšlím, jak si pro mě nepříjemný úklid usnadnit.

Poté, co jsem se přestěhovala a v novém bytě nemám žádný koberec, musela jsem nějak efektivně vyřešit úklid podlah. Podotýkám, že jde o světlé podlahy, na kterých je vidět každé smítko.  Klasický kýbl a hadr by sice posloužil, ale klečet na kolenou při vytírání podlahy se mi nechce. A tak jsem si s trochou nedůvěry vybrala a koupila ruční mop. Když jsem tu modrou  plastovou obludu vybalila z krabice, trochu mi poklesla čelist. Nejdříve jsem musela vyřešit, kam ji v mém malém bytě umístím. Ale náhodou se šikovné místečko na dně úklidového regálu ještě našlo.

Mechanismus  namáčení i ždímání mopu jsem pochopila skoro napoprvé.  Že musí být podlahy před "mopováním" pečlivě zametené, to mě taky brzy došlo. Stačilo jednou zkušebně setřít mopem kus podlahy a poté pracně odstraňovat z mopu vlasy a jiné nečistoty. Modrou obludu naplním do třetiny vodou, přidám kapku saponátu a jedu. 

Podlaha je vytřená za chvilku. Má to jen malou vadu, mechanické ždímání vytváří docela hluk, takže s ohledem na sousedy není možné mop používat v časných ranních či nočních hodinách. Návlek na mop s mikrovláknem krásně vyždímá, takže podlaha po setření rychle uschne. Dokonce je mop možné použít i na občasné setření klasických parket. Oceňuji, že mopem vjedu téměř do každého koutku a šikovně se s ním manipuluje i na schodech. Vydržel již rok pravidelné služby a slouží věrně dál. Pouze návlek jsem si koupila nový, protože na tom původním se "rozvolnily" gumy a stále častěji zkoušel opouštět své místo. Naštěstí náhradní návleky se běžně prodávají.

A co je na něm ještě fajn? Nakonec si ho oblíbil i můj muž. Asi si připadá s mopem trochu lépe, než když drží obyčejný hadr. Jednou za dva týdny hrdě vyrazí na schodiště v domě a nechá se s touto technikou obdivovat všemi sousedkami. A já jsem ráda, protože alespoň něco uklízí.

Jak jsem fotila noční Hradec

Noční fotografování se mi nikdy nedařilo. Vlastně jsem se o něj v posledních letech ani nepokoušela, neboť výsledky nikdy nebyly valné. No, spíše byly tak špatné, že jsem je hned smazala. Když to hodnotím z dnešního pohledu, tak jsem prostě odmítala přistoupit na to, že je třeba použít stativ.

Začátkem letošního roku jsem se přihlásila do fotografického kurzu a náplní jedné z lekcí bylo také fotografování v noci. A jako každá lekce, tak i tato byla zakončena zadáním domácího úkolu se kterým jsem si  popravdě řečeno nevěděla příliš rady. Ale pochopila jsem, že se bez stativu neobejdu. Našla jsem ho v rohu garáže, oprášila od pavučin. A jednoho krásného letního večera jsem vyzbrojena stativem a teoretickými radami vyrazila do nočního Hradce. Nadšeně jsem fotila vše, co se mi dostalo před objektiv. Ale  když jsem doma stáhla fotografie do počítače, nastalo zděšení. Každá fotografie byla alespoň trochu rozmazaná!

Nejdříve jsem se dost vztekala, ale hlavně sama na sebe. A druhý den jsem začala pročítat na internetu různé fotografické blogy a postupně jsem se dozvídala, jaké jsem při tom dělala chyby. A bylo jich opravdu dost! Používala jsem sice fotoaparát připevněný na stativ, ale sám stativ nebyl příliš stabilní. Dnes už vím, že si musím přesně srovnat délku všech tří nožiček. Navíc každá z nich musí stát pevně na zemi a nesmí se viklat. Důležité také je mít dobře utaženou podložku, za kterou se fotoaparát upevňuje do stativu. Prostě a jednoduše při dlouhých časech závěrky je nutné minimalizovat možné chvění fotoaparátu.

Chrám sv. Ducha s bílou věží napadne vyfotit asi každého, kdo se na nejstarší hradecké náměstí v noci dostane. Škoda jen, že pohled hyzdí parkující auta v popředí.

Samozřejmě nejdůležitější je správné nastavení fotoaparátu. Z kurzu jsem si odnesla informaci, že pro noční fotografování není vhodné použít tzv. provozní režim s názvem noční krajina. Podle pokynu jsem použila nejnižší možné ISO, clonu jsem měnila podle požadavku na hloubku ostrosti a čas závěrky se nastavoval automaticky. A čas byl věru dost dlouhý, takže stativ to musel jistit. 

Vodní elektrárna zvaná příznačně Hučák se v jasné noci krásně odráží v hladině řeky Labe. Snímků s odrazy světel ve vodní hladině jsem se opravdu nemohla nabažit, naštěstí Hradcem protékají hned dvě řeky a příležitostí k fotografování světelných odrazů je tady dost.

 

 

Vhodným místem pro noční fotografování jsou i čilé dopravní tepny snímané z nadhledu. Takové místo se mi bohužel v centru téměř ospalého města najít nepodařilo. Téčková křižovatka u synagogy se světelnými stopami dvou projíždějících aut je dost ubohou ilustrací tohoto světelného efektu.

 Vděčná jsou i osvětlená romantická zákoutí, jakoby obarvená zdrojem světla. V Hradci je najdete na nově zrekonstruovaných terasách kolem starého města. Pozor, některé části se však na noc zamykají!

 

Za divadlem Beseda jsou terasy upravené pro návštěvníky divadla, kteří se mohou během přestávky osvěžit na čerstvém nočním vzduchu. Na fotografii jsou zajímavé různé barvy osvětlení.

A na závěr snad jen tolik, že jsem ráda, že jsem se snad i v noci trochu fotit naučila. A učit se musím stále i v mém (pokročilém) věku, protože jsem si pořídila (tak trochu za odměnu a hlavně pro radost) nový fotoaparát. Ale o tom zase někdy příště.

Fotografování

V jednom z příspěvků jste si mohli přečíst o tom, že mám ráda fotografování a dělám to už hodně dlouho. Dokonce tak dlouho, že mě to postupně přestávalo bavit, a tak jsem postupně přestávala fotit. Nakonec jediné, co jsem dělala, byly fotky jídel na Českou hospodyňku. A s těmi jsem navíc nebyla ani trochu spokojená. Chyběl jim ten správný šmrnc.

A tak jednoho zimní večera jsem bloudila po internetu a ejhle! Narazila jsem na kurz fotografování. Byl sice až v Praze, ale od tohoto náhodného objevu to již nebylo daleko k myšlence, najít nějaký podobný kurz blíž k mému bydlišti.  Netrvalo to dlouho a objevila jsem tento typ kurzu i v Hradci Králové. A rychle jsem se přihlásila, abych předešla pochybnostem, které někde uvnitř přece jen hlodaly. Má cenu v mém věku chodit ještě do nějakého kurzu a něco se učit?

A pak jsem na svůj "odvážný" čin tak trochu zapoměla, protože se nějaký týden nic nedělo. Až jsem našla v mailu pozvánku na první lekci. První co jsem udělala, tak jsem si vyčistila svou starou ale dobrou zrcadlovku NIKON D70. Není to žádný zázrak, ale na lepší zatím nemám nárok. Pak jsem prohledala několik krabic od stěhování ještě nevybalených a dokonce našla návod, který jsme si měli na první hodinu také přinést. A v den D jsem odvážně vykročila. 

První zjištění, které mi udělalo dobře, bylo to, že jsem z přítomných nebyla úplně nejstarší. Mumraj spousty neznámých lidí mi sice moc nevyhovoval, ale byla jsem natolik odhodlaná, že jsem vydržela. Naštěstí jsme se rozdělili na dvě skupiny podle toho, za jak zkušené či spíše nezkušené jsme se považovali. Usoudila jsem, že jsem začátečník, protože jsem až do této doby požívala na fotoaparátu pouze tzv. zelenou zónu  a motivované programy. Termín zelená zóna byl můj první objev na kurzu, až tady jsem se naučila, že zelenou zónou se myslí automatika. A byla jsem hodně zvědavá, jak se našemu lektorovi podaří, abych se jí někdy vzdala. Moje dosavadní náhodné exkurze mimo zelenou zónu přinášely až dosud pouze zklamání, a to i tehdy, když jsem se snažila vyčíst nějaká ta moudra z návodu...

Po několika lekcích jsem se pomalu začala orientovat v termínech, které jsem do té doby vnímala jen povrchně. Po druhém praktickém domácím cvičení jsem pochopila, na co je dobré ISO, clona a expozice přestaly být slovem sprostým. A hlavně jsem začala mít chuť si zkoušet to, o čem jsem se postupně a zajímavou formou dozvídala. Najednou mi nebylo zatěžko strávit fotografováním, prohlížením fotografií a jejich vyhodnocování několik hodin o víkendu. Začala jsem přemýšlet o tom, co mám před fotoaparátem a jak to vyfotit co nejlépe.  Dokonce jsem si koupila novou tiskárnu na fotografie, protože domácí fotografické úkoly musíme nosit v papírové podobě. A vyplatilo se to. Nejen, že jsem ji zprovoznila bez problému, ale tiskne  opravdu dobré fotografie.  Musīm přiznat, že na ty papírové se člověk zahledí mnohem častěji. Zvláště, když je na nich můj malý vnouček Jakoubek. 

Ale o něm zase někdy jindy. Doufám, že mi mé fotografické nadšení ještě dlouho vydrží. Vždyť se toho musím ještě hodně naučit! 

Čas pro zelňačku

To, že v zimním období jíme zelňačku nejčastěji, je dost samozřejmé a logické. Důvodem není pouze to, že jde o polévku hustou, vydatnou, která tělo primárně zahřeje a zasytí. Základní surovina pro její přípravu - kysané zelí - byla dříve k dispozici právě a pouze v zimních měsících.

Dnes si to možná ani neuvědomujeme, protože máme kysané zelí k dispozici po celý rok. Když si ho chceme uvařit, prostě si ho koupíme a jedinou naší starostí je vybrat si to, které nám nejvíce chutná. Pamatuji si však i doby, kdy tomu tak nebývalo. Zelí se sklidilo na podzim, naložilo se do tzv. zeláků a nechalo se vykvasit. A pokud se o něj dobře pečovalo, vydrželo až do jara. V době, kdy bývala  u nás k dispozici pouze tuzemská zelenina a ovoce,  bylo kysané zelí  nejdůležitějším zdrojem vitamínů v zimním období.

Nakládání zelí u nás doma probíhalo každoročně pod taktovkou mého tatínka. Na pracovním stole v kuchyni se objevila hromada bílých zelných hlávek a ze sklepa byl přinesen kameninový zelák, který se musel nejdříve tzv. vypařit. Tj. nejen pečlivě umýt,  ale i důkladně vypláchnout horkou vodou. Z hlávek zelí se nejdříve odstranily poškozené vrchní listy, poté se rozčtvrtily a vykrojil se košťál. Pak přišlo na řadu tzv. kruhadlo, speciální struhadlo na zelí, odpovídající svou velikostí rozměrům zelné hlávky. U nás doma jsme ho pokládali mezi dvě židle a nakrouhané zelí padalo na bílé plátno položené na zemi. Když bylo zelí nakrouhané, tatínek ho důležitě promísil se solí a kmínem. A pak začala hlavní fáze - pěchování zelí do zeláku. Náš rodinný zeláček byl relativně malý (asi 20 l), a tak tatínek jednotlivé vrstvy zelí pěchoval pouze pěstí. Pokud si dobře pamatuji, upěchované zelí se na závěr zatížilo kamenem a zelák se uzavřel speciální pokličkou. Okraje pokličky byly zanořeny do žlábku s vodou, aby se tak zabránilo přístupu vzduchu do zeláku. První týdny se zelák nechával v teple, protože v něm probíhalo kvašení zelí. Asi po šesti týdnech proběhla první kontrolní ochutnávka. Poté se zelák stěhoval do chladna, v našem případě do sklepa a kysané zelí se z něj odebíralo podle potřeby. O naložené zelí se však muselo průběžně pečovat, aby vydrželo co nejdéle, nejlépe až do jara. Muselo být neustále potopené v nálevu, a v případě, že vyschlo, doplňovala se tekutina převařenou slanou vodou.

Zelí už jsem takto dlouho nenakládala, takže pokud by vás tento článek k tomu náhodou inspiroval a chtěli jsem si vyrábět své, zaručeně nejlepší kysané zelí, prostudujte si pečlivě jeho přípravu na jiných stránkách. Můžete začít s jednodušším a méně náročným nakládáním zelí do sklenic. Existuje mnoho způsobů, jak na to, ale vyžaduje to vybavení, trpělivost a chuť se tomu věnovat. Odměnou vám bude kysané zelí bez chemických přísad a podle vaší chuti.






Kysané zelí má v české kuchyni nezastupitelné místo. Nejlepším zdrojem vitamínů je syrové, připravené ve formě salátů. Zelných salátů je možné připravit celou řadu - s cibulí, se sušeným či čerstvým ovocem, s jogurtem, dokonce s rybami. V teplé kuchyni se z kysaného zelí se připravuje třeba příloha k vepřovému masu, segedínský guláš nebo se s ním plní masové závitky. Někdo má radši halušky s kysaným zelím než s bryndzou,  zelí v kombinaci s bramborami a smaženou cibulkou je součástí tzv. lepenice.

A v neposlední řadě se z kysaného zelí připravuje i polévka - zelňačka. Zelňačku vám v zimních měsících nabídnou všude - v bufetu na sjezdovce, v horské chatě, v motorestu či v jakékoliv restauraci. Na Valašsku ji můžete objevit pod názvem valašská kyselica, na sousedním Slovensku ji najdete pod roztomilým a pro Čechy jako poleno s trochu matoucím názvem kapustnica.  To dodávám jen pro pořádek, protože v době, kdy jsme s dětmi jezdívali na Slovensko, se této polévce důsledně vyhýbali, protože kapustovou polévku prostě nemusí. Netušili, že jde o zelňačku, kterou naopak milují.

Zelňaček existuje nespočet regionálních variant. Pod stejným či podobným názvem se však skrývají polévky odlišných chutí i různého obsahu, spojuje je pouze to, že jejich základem je to kysané zelí. Ve svém kuchařském životě jsem prošla také různými vývojovými etapami v přípravě této polévky. Nakonec jsem se téměř ustálila na přípravě zelňačky podle Čiriny (postup přípravy viz Česká hospodyňka). Je přiměřeně ostrá (přidává se mletá paprika a kousek feferonky či chilli paprička), přiměřeně hustá a obsahuje vše, co v zelňačce očekávám, včetně kvalitní klobásy. Samozřejmě je lepší ohřívaná druhý a další den. V mém zralém věku mi nejvíce chutná,  a co je hlavní,  miluje ji také mužská část mojí rodiny.

Jak se snažím vycházet se svou novou kuchyní

Příjemným důsledkem stěhování do nového bytu je skutečnost, že mám zcela nově vybavenou kuchyň. Tedy nejen kuchyňskou linku, ale prakticky i veškeré přístroje. Nemůžu si stěžovat, to ne. Vše jsem si vybírala sama a snažila jsem se zhodnotit mnohaletou zkušenost s vybavením kuchyně. Samozřejmě jsem chtěla něco nového, moderního, pěkného. Ale místy jsem zůstávala i při zemi a uvědomovala si, že "velké" vaření a pečení  bude po migraci dospělých synů do svých vlastních hnízd spíše mimořádnou záležitostí.

O své nové kuchyni a jejím vybavení jsem měla možnost dlouhou dobu přemýšlet, protože můj muž se odmítal do bytu, který jsme zakoupili, přestěhovat. Důvody nechci rozebírat, to není podstatné. Jen chci zdůraznit, že moje přemýšlení o nové kuchyni trvalo téměř pět let. Samozřejmě jsem se inspirovala obrázky nádherných kuchyní, navštěvovala kuchyňská studia a kochala se tím, co je nového. Ale v duchu jsem věděla, že moje kuchyňka bude malá a bude velký problém tam dostat vše, co potřebuji. Podařilo se mi prosadit a zrealizovat mírné zvětšení prostoru pro kuchyňskou linku, a to spojením kuchyně se sousedním pokojem a odstraněním zbytečné chodbičky. Výsledkem je, že mám v kuchyni vše, co potřebuji. Dřez i myčku hned vedle dřezu, indukční varnou desku, mikrovlnku, troubu, ledničku

Indukční varná deska nahradila původní plynový sporák, nebylo to až tak jednoduché, protože se v rámci rekonstrukce muselo udělat nové elektrické připojení. Počítala jsem s tím, že budu potřebovat nové hrnce, ale nepočítala jsem s tím, že "vybouchne" také sada mých pánví. Z mého původního vybavení nebyla na indukci použitelná ani jediná. Bohužel jsem při výběru indukční desky netušila, že ne každý hrnec, který je vhodný pro indukci, je také vhodný pro mou indukční desku. Ač jsem vybírala vybavení kuchyně v kuchyňském studiu, nikdo mě neupozornil, že velikost varných zón limituje i velikost používaných nádob. Abyste mi rozuměli - varné zóny mám dostatečně velké, ale v malém, ač indukčním hrnci neuvařím. Prostě proto, že jeho průměr je menší, než jaký moje nejmenší varná zóna zvládne. Dalším překvápkem bylo ovládání varné desky. Nevadí mi, že je dotekové, ale vadí mi, že i mé relativně malé ženské ruce mají občas problém strefit to správné malé místečko na desce, kterým se ovládají jednotlivé varné zóny. Ani si nechci představit, jak se to obsluhuje pořádnou mužskou tlapou.

Vaření na indukci mě zatím stále překvapuje. I pozitivně. Už jsem si zvykla, že vše se vaří mnohem rychleji, takže přehodnocuji své návyky z minulosti a zkracuji naučené doby přípravy. Metodou pokus/omyl  ladím výkon pro různé kuchařské postupy. Není to nijak obtížné, jen to chce trochu trpělivosti a neodbíhat od vaření. Další výhodou je skutečnost, že pokud právě nevařím, lze plochu indukční desky použít k odkládání. V malém prostoru se hodí každý kousek místa.

I nová horkovzdušná trouba má své pro a proti. U té jsem "neodolala" a přečetla si dokonce i návod. Nikoliv dopředu, ale v okamžiku, kdy začala vydávat nezvykle silné zvukové signály. Hledala jsem, jak hlasitost zeslabit. Naštěstí to lze, nalezla jsem to na straně 13. Postupně se mi podařilo zvládnout všechny základní funkce, ale uvědomila jsem si, že u tohoto výrobku je jasně vidět, že méně, je někdy více. Obsluha trouby je totiž možná dvojím způsobem - pomocí dvou otočných knoflíků nebo na dotykovém displeji. A navíc lze obojí kombinovat. Lahůdkou je vypínání trouby, je třeba zručný dvojhmat na dotykové ploše. Naštěstí trouba peče výborně, prošla již testem vánočního cukroví, takže jí pro mě neintuitivní obsluhu odpouštím. Nakonec to možná nebude ani v té troubě... A slibuji, že se ostatní funkce doučím, až to budu někdy potřebovat.

Poslední lahůdkou byl nový odsavač par. Elegantní, v klidu téměř neviditelný, protože je zasunutý pod skříňku. Jen jsem nemohla najít, kde se vlastně zapíná, aby začal fungovat. Potupně jsem dvakrát přečetla návod, ale tuto maličkost jsem nikde nenašla. Až když se valila pára z hrnce, intuitivně jsem za něj zatáhla a ejhle, zatáhnutím se odsavač par najednou zapnul. To byl můj největší objev v mé nové kuchyni!